16.9.6 Ostatní příbuzné figury

K nim řadíme několik variant, při nichž bývá v orální poesii  slovo nebo několik slov za sebou opakováno. Rozdělili jsme je na níže uvedené typy, k nimž podotýkáme, že terminologie je někdy kolísavá.

1.

Epizeuxis,  tj. dvakrát nebo i třikrát za sebou následuje vždy týž výraz, a to uvnitř verše. Např. ,,pomstu, pomstu ... Sasóm'', Ben. Někdy je vloženo adjektivum nebo citostovce. V tom případě mluví např. Brandl  o epanalepsi, tedy ,,znovupřevzetí'' počátku věty (neboť jde většinou o nějaké oslovení). Tedy ,,Ach, vy lesi, tmaví lesi, lesi miletínští''. Ale pro zjednodušení zařazujeme i tento druh pod 1), ač by rozlišení bylo přesnější.

2.

Anafora:  dva verše za sebou stejně začínají, např. ,,Priletieše družná vlaštovica, priletieše ot Otavy krivy'', LS.

3.

Epifora  je obdobná, jenže opakování je v závěru verše: ,,Prvéj póle ,,Kublaj'' imě vzděchu, vteréj póle ,,králi'' imě vzděchu'', Jar. nebo ,,nocú pod lunú za nimi lúto, dnem pod sluncem za nimi lúto'', Záb.

4.

Symploké , vzniklá spojením obou předchozích obratů: ,,Bra sě Záboj v les, lesem za Zábojem sboři, i bra sě Slavoj  v les, lesem za Slavojem sboři''. Není ovšem velký rozdíl mezi případem 3) a 4) a jsou to spolu i paralelismy.

5.

Epanastrofa , kdy závěr prvního verše tvoří začátek kdruhého. ,,Aj, Vletavo, če mútíši vodu, če mútíši vodu striebropěnú?''

Někdy se tyto figury, hlavně epanastrofa , sdružují s inversí : v siedle otně -- v otně siedle; ticho govoriti -- govoriti ticho, obé LS nebo síla stáše -- stáše síla v Čest.

V níže podané tabulce je několik nejistot, jež vyplývají jednak z různého možného členění veršů hlavně v Záb. a Čest., jednak ze složitějších kombinací těchto figur zejména v lyrice (třeba v Kyt. se třikrát opakuje týž verš). Ale plyne odtud, že se skladby přes obdobnou techniku v ledačems výrazně liší.

Individuální rozdíly mezi pěvci jsou zřetelné. Při délce Jar. je těchto figur poměrně málo, technika veršování je tu značně vyspělá. Svérázný je opět Jel., značně se lišící -- přes společný orální původ -- od ostatních skladeb. Nízký počet epifor  snad souvisí s námi zjištěnou zákonitostí, že jádro výpovědi (případně důraz) se v této poesii přesouval do počátku vět nebo veršů, tedy jinak než v novějším básnictví.

Jak vidět, je velký počet těchto figur, k nimž lze ještě přičíst formální paralelismy, paronomasie  a snad i zdvojování předložek, pro příslušnost k žánru průkazný. Předložky se opakují zejména tam, kde se projevuje intensifikace adjektivem nebo přístavkem: nad Neklanem , nad slavným knězem, Čest.

Přistupme nyní k rozboru figur co do jejich vzniku a účelnosti.

1.

Podle Pongsových pozorování (I, str. 119 nn) je třeba hledat původ tohoto opakování, a to hlavně tam, kde má formu invokace a stojí na počátku skladby nebo většího myšlenkového celku, v magickém vzývání vyšších bytostí, k nimž je nutno přičísti též mocné síly přírody jako slunce, řeky, hory a lesy; později se takové apostrofy  rozšířily také na drobnější, i když s hlediska pěvcova důležité objekty. S tímto autorovým tvrzením lze souhlasit. Staré kultovní zvyky přetrvávaly v lidu (a tedy též v jeho lyrice včetně RK) jistě houževnatěji než ve ,,vyšších'' intelektuálských vrstvách. Ale Pongs tu pracuje i s některými argumenty, jež nepřesvědčují. Orální poesii se věnuje málo, snad ji též poněkud podceňuje. Proto soudí, že různá opakování jsou primitivním prostředkem, kdy se pěvec pro nedostatek přehledu vrací znovu k objektu, aby k němu připojil něco nového. Ale tomu odporují, jak hned uvidíme, zákonitosti R; ostatně jsou i jiná umění (hudba), v nichž jsou opakování -- variace nebo refrény  -- schválně vkládány a chápány jako umělecky působící prostředek.

Ohlas dávných náboženských nebo magických představ lze vidět zvláště tam, kde se jeden výraz klade za sebou symbolicky třikrát. Vidíme to ve Sbyh., kde je tak uváděn pomyslný boj s krahujcem a Sbyhoněm; snad i v Róži (třikrát ,,seděch'') a v Jah. (třikrát ,,trnie, ostré trnie''). K tomu přistupuje i paronomasie  v Jar. (,,u věk a věky věkoma'').

2.

Figury mohly působit i svou stránkou zvukovou . Na vhodnějším místě pojednáme o rýmu  - rýmoidu  v R (o aliteraci, o souzvuku náslovném, vnitřním i koncovém). Ale i slova zcela shodná mohla být primitivním počátkem této harmonie, a to zejména tam, kde se přidružilo výrazné střídání hlásek. Horálek, Studie, str. 239 cituje starobylou píseň ,,Stojí hruška, stojí hruška ...'', která upomíná, jak připojujeme my, na Žez. (,,V širém poli dubec stojí, na dubci ...''). Střídá-li se uměle o-i-u-a v Horálkově příkladu, máme k tomu paralelu  v Róži (,,Ach, ty róže, krásná róže ...'') s variací o-e/a-a-o-e. Jiné příklady tu neuvádíme, neboť takové stejnozvuky mohou být náhodné.

3.

Důležitým důvodem pro užití těchto básnických ozdob je prapůvodní písňová forma, kdy byl každý verš větou nebo aspoň syntaktickým celkem, ba vlastně celou strofou. Orálnímu skladeteli, který byl mnohdy improvisátorem, bylo jistě nesnadné, aby každá taková ,,promluva'' měla, dejme tomu, deset slabik. Čeho si však u našich textů zvláště ceníme, je poměrná vzácnost případů, kdy je opakování prokazatelně užito jen jako metrické výplně. Snad by se tu daly citovat verše (hlavně s epanastrofami ) jako z Jar. ,,Jestli tamo hora nevysoká / nevysoká, Hostajnov jej imě'' nebo tamtéž ,,ne ot vzchoda v zemiech búřa vstáše / vstáše búřa ...''. V LS je ,,na Otavě krivě / na Otavě krivě, zlatonosně'' už sporné neboť epanastrofa  je ve znamení básnického epitheta. 

Byl jsem kdysi poučován, že překládáme-li do češtiny básnický text z jazyka méně úsporného než čeština a chceme-li při tom zachovat metron  originálu, můžeme užít anafory  tam, kde by hrozily ,,vycpávky'' , jež nemají v předloze místa. Ale tyto figury nejsou děvčata pro všecko, nemusejí být v umělé poesii vždy vhodné, a je proto nutné usilovat jinými cestami o překladatelskou kongeniálnost.

4.

Zde probírané ozdoby mohou sloužit -- stejně jako dříve probraný formální paralelismus, jimiž bývají provázeny -- k větší názornosti líčeného výjevu. Kdybychom četli, že ,,za Zábojem a Slavojem  se vydaly sbory'', mohlo by se rozumět, že pochodovalo jedno vojsko za dvěma vůdci; ale pěvec říká ,,i bra sě Záboj v les, lesem za Zábojem sboři'' a zcela shodně skoro totéž o zástupu Slavojově. Oba náčelníci přivádějí své muže k jednomu středisku. Je to popis primitivní, ale tím plastičtější. Takových příkladů by se mohlo z R uvést více. Zde se líčil děj obdobný, ale ještě častěji je předváděn děj různý, i když vychází z jednoho zdroje, např. v Čest. ,,skad hořechu meče, skad sipěchu střely, skad sě řútichu klády''. Nebo je druhá část figury předzvěstí nějaké vysvětlivky: ,,priletieše ... vlaštovica, priletieše ot Otavy krivy'', LS. Někdy se tak zdůrazňuje myšlenka nebo osvětluje průběh reflexí, např. ,,věhlasno to v súkromí mluviti, věhlasno sě hotovati na vsě'', Čest. nebo ,,gore ptencém, im sě zmija vnorí, gore mužém, imže žena vlade'', LS. K této funkci rozmanitého opakování viz Bečku, str. 134 aj.

5.

Snad nejdůležitějším hybným momentem figur je ovšem jejich expresivnost, snaha o vyjádření citových vztahů. S. Lazutin  (Kravcovův sb. I, str. 86) správně podotýká, že epitheton  bývá přitom výraznější než zdrobňující sufix, ač ani ten jistě není zanedbatelný. Ostatně i pouhé zdvojení téhož slova (nejčastěji substantiva nebo osobního jména) může být účinné. První z těchto tří možností je třeba v Róži ,,ach, ty róže, krásná róže ...'', druhá např. v Ben. (,,aj ty slunce, aj slunečko''), třetí v epice vůbec (,,pomstu, pomstu vola'', Ben.; ,,Kruvoj , Kruvoj škaredý'', Čest.). Soudím, že sem můžeme zařadit i ,,Beneš, Beneš v předu jede'', kde opakování je výrazem radosti, že se ,,vyprostitel'' objevil. Vedle takového afektu se jindy vyjadřuje i nadšení, nenávist, zoufalství, smutek, touha atd. Hojnost příkladů se ověří čtenář sám při líčení obrany Hostýna , dobývání Kruvojova hradiště, dívčina zklamání v Róži, Zábojova vítězství aj. Tak třeba ,,Nevzmožno ... žízňu tráti, nevzmožno ... vojevati'', Jar.; ,,řváše Kruvoj ... řváše chrabrost'', Čest.;,,večer seděch, dlúho seděch'', Róže ; ,,tamo k šerým horám, tamo dobúří (nebo dobúři!) naše pomsta'', Záb. Někdy ovšem nelze vést přesnou hranici mezi účelem figury sub 4) a 5).

6.

Soudívá se možná právem, že opakování figury bývaly též dobrou výpomocí pro přednašeče a posluchače. Prvému poskytovaly pausu a při improvisaci možnost rozpomenout se na pokračování, druhému rovněž oddech a schopnost sledovat další recitaci tak, aby mu nic podstatného neuniklo.

V MPKV  je epizeuxis  ,,blazě, blazě mi''. Je to příklad ojedinělý, jak je pochopitelné. Víme, že tato památka je psána prózou.

V PV je epanastrofa  ,,Pod tobú řeka bystrá valí sě / valí sě řeka Vhltava jará''. Členění je však v této písni (?) nejisté. Tak i dále ,,slavíček malý vesele pěje / pěje i mútno ...'' podle toho jak jeho srdce cítí radost nebo žal. Tím vysvětluje pěvec (básník?) proč užil figury spojené s kontrastem. V R takový případ není, tam je epika stejně jako lyrika spontání, čistší a nenutí posluchače k přemýšlení.