Podstatou výpravné poesie ať umělé nebo ústní je ovšem děj, střídání napětí (tense) a jeho zrušení (detense), které aspoň v našich textech vyznívá téměř vždy optimisticky. Ale snad žádný heroický pěvec se nevyhne tomu, aby nezařadil vedle těchto dynamických (explicitních) motivů též prvky statické (implicitní). V čisté epice je ovšem první typ ve značné převaze nad druhým, který je nutně pojímán jako spíše nutně vysvětlující; příměry a obsahové paralelismy můžeme, ale nemusíme k němu přiřazovat. Většinou bývá popis podáván spolu s dějem. Potebňa (Istorija, str. 291) upozorňuje, že se v Iliadě seznamoval posluchač s Agamemnonovým oblekem tak, jak jej hrdina bral na sebe; vůz Heřin je líčen spolu se zapřaháním koní, jak to činí Hébé. Nejinak se vyzbrojuje do boje Čestmír (Čest. 14,12 nn), strojí k cestě Kublajevna (Jar. 8,3 nn) a také zbroj Jaroslavova je líčena spolu s prudkým útokem, jejž hrdina vede (Jar. 13,19 nn). Novodobý autor, hlavně prozaik, by takové věci uvedl spíše zvlášť, odděleně od ostatního textu. Také nebývají popisy příliš podrobné (Potebňa, uv. spis, str. 292 nn), ale dovídáme se buď to nejnutnější, nejnápadnější (Kublajevnin úbor, obličej a postava Ludišina, bílá říza Libušina), nebo je charakterisován leda celek, a to ovšem hlavně u mužů. Viz o tom šíře v naší kapitole o charakteristikách.

Rozumí se, že i prvky ,,retardující'', o nichž promluvíme později, nejsou v epice postradatelné. Jejich množství záleží pochopitelně na koncepci skladby, na její ,,spádnosti''. Vložky, epická šíře u Homéra je někdy téměř skladební vadou (popisy zbraní uprostřed souboje dvou hrdinů, rozsáhlá přirovnání uprostřed napětí aj. Viz i Staiger , str. 76 nn. V R je popis shromáždění ,,hodnostářů'' podán na dvou místech, v LS a v Lud. Zde se tak děje zběžně, neboť se o přítomných dovídáme jen to, že jich bylo mnoho a že přišli zdaleka, ale onde jsou vypočítáni jmény, provázenými aspoň stručnou charakteristikou. Tak se dovídáme o Trutovi , o hradě Lubici na soutoku Labe s Orlicí aj. Z toho ovšem plyne nezvratně (vedle jiných důvodů), že RZ je neúplný, že byl původně mnohem rozsáhlejší, ač třeba netvořil epos . Pěvec Ol. byl snad zdatnější lyrik než epik. Známé líčení ranní probouzející se Prahy a jejího okolí nebo vyjádření radosti nad vítězstvím je tak rozlehlé jako verše věnované samotnému boji, kde jsme téměř ochotni uznat výtku jakéhosi uspěchaného schematismu; nevíme ovšem, jak vyznívala píseň v nezachovaných částech.

Dělení epických a částečně i lyrických prvků na motivy dynamické a statické vypadá trochu školsky a nelze nám s ním plně vystačit. Proto jsme příslušná kriteria poněkud rozšířili. Mějme tedy:

Hranice těchto typů mohou někdy splývat, ba bylo by jistě možné užít i jiné katalogisace. V dále uvedené tabulce

znamenají čísla počet slov, která jsou v písních věnována motivům sub 1) až 7). Sn. je nutno vynechat, neboť nevíme, zda máme před sebou přímou řeč nebo pěvcovu rekapitulaci, zda předcházel nějaký děj a jaký.

Počty motivů

skladba	1	2	3	4	5	6	7
LS	288	35	-	41	184	-	-
Ol.	211	65	-	-	63	-	6
Ben.	147	47	17	16	-	-	54
Jar.	1.030	244	35	48	141	31	-
Čest.	745	64	-	11	273	56	-
Lud.	476	42	8	-	57	22	-
Záb.	551	179	-	-	336	134	57
Sbyh.	162	18	-	-	112	49	-
Jel.	87	71	5	-	4	-	-
Kyt.	33	5	-	-	50	-	-
Jah.	92	6	-	-	21	40	-
Róže	41	-	-	-	-	-	15
Žez.	14	-	-	-	-	-	39
Op.	-	-	-	15	40	-	-
Skř.	6	-	-	13	-	-	34
Zl.	4	-	-	-	-	-	-

Je nutno vyjít ze statistiky slov, ne veršů, neboť hranice bodů 1-7 nespadají s nimi vždy v jedno. V LS, čteme-li jej zběžně, je na prvním pohled obraz sub 1) příliš velký. Ale nezapomínejme na pěvecký stereotyp, na formule. To, s čím je obeznámen posluchač, musilo být sděleno i sněmovníkům. V Ol. bereme poslední verš k bodu 7), neboť je vlastně již zbytečný. V Ben. je úvod invokací slunce, ale zároveň i subjektivním projevem skladatelovým a mimo to se tu naznačuje i budoucí děj. Tedy složitější situace. Pod 7) řadím pěvcovu řeč k trýzněnému lidu, která je fiktivní. Pěvec Jar. byl vyvážený umělec, užívající všech básnických prostředků. ,,Autor'' Čest. budí dojem tak trochu racionalisty. Příznačný je tu poměr frekvencí 1:2 a 1:5. V Lud. je propočet dán stylem, popis soubojů je momentem daleko nejrozsáhlejším. Záb. se vyznačuje řečí velmi obraznou, dramaticky stavěnou, ale úspornou. Jel. je skladbou spíše náladovou než epickou. Proto je poměr 1:2 velmi vyrovnaný. Souběžnost jinoch - jelen (paralelismus) je leda zdánlivá, jde tu spíše o příměr. Ve Sbyh. je naopak protiklad dvou párů -- milenců a holubů, jejichž osudy jsou tu líčeny. Lyrika není pochopitelně v zásadě výpravná, ale může se tu mluvit o motivech asociativních . Bez ,,děje'' zůstává jen Op. V Róži je pod 7) patnáct slov úvodu, jež může pronášet dívka i pěvec. Obdobná nejistota plynoucí ze subjektivnosti tohoto žánru se promítá v téže ,,rubrice'' i v Žez. a Skř. Není tu tedy nikde žádná ,,macha'', jak se říkávalo, nebo ,,rutina'', každá z uvedených skladeb má své specifikum. Dějově nejbohatší je Jar., jak je pochopitelné, neboť obsahuje nejen líčení bojů na Moravě, ale i toho, co předcházelo. Po něm následuje co do dynamické nasycenosti Lud. Všecky písně hojně užívají přímých řečí tak, aby příběh nebyl nějakou rozvláčností zdržován. Vrcholem je tu Sbyh., ale i Čest. je zpracován touž technikou, ač je jaksi sušší než ostatní písně. Dobývání Kruvojova hradiště bereme za moment výpravný, nikoli popisný.

Invokace vyšších bytostí nebo přírody jsou zařazovány individuálně a celkem rovnoměrně v písních starších i mladších. Zato se básnická objektivita dodržuje zákonitě více tam, kde je píseň dávnějšího data. Pěvcova osobnost vystupuje na povrch jen v Ben., v Jar. a v Lud., v Jel. snad jen ve slovech ,,Nenie juž junoše v horách''. Popisy, smíme-li to tak nazvat, jsou početnější v Záb. a v Jel. Ale jsou to projevy mohutné fantasie, proto naše zdrženlivost v klasifikaci tohoto bodu.

Tam, kde se skladba nejvíce blíží strofické písni (Ben.), přibývá nejistoty v naší kodifikaci. Sem patří též lyrika, jejíž duch je celkově stejný jako v písních novější doby. Nejvíce ,,děje'' mají Jah., ač dynamické motivy probleskují též v Kyt., ale tam jsou vkloubeny do dívčiny řeči. Popisy v lyrice chybějí -- snad i proto, že tu příroda vystupuje jaksi v drobném vydání (růže, skřivan, větřík, kukačka). Výjimkou jsou snad ,,lesi miletínští''. Litujeme ztráty poslední písně, jež asi obsahovala stesk jinocha uvězněného v ,,kamenném hrádku'', toužícího po svobodě. Dověděli bychom se více o původním schematu takových skladeb (vězeňských), jejichž motiv se stal velmi oblíbeným.

Děj RZ a RK není nikdy rozvláčný, ale ani chaotický nebo překotný. Nejvíce se zhušťuje a přechází v drama v některých částech Sbyh. Odtud krátké věty, stichomythie , ba antilaby ve verších. Konstrukce Jar. je právem pokládána za mistrovskou. Již Jireček (Spisy, 64 nn) se podivoval nenásilnosti, s níž děj přechází od povšechné scenerie tatarského vpádu k hlavnímu motivu, tedy k bojům na Hostýně a poblíže Olomouce. Pěvec neupadl ani do suchého kronikaření, ani do přílišného spěchu, v němž by se vydal v nebezpečí, že jeho dílo zůstane jaksi ve vzduchoprázdnu.

Ale takové vhodné uvedení do hlavních událostí se jeví též ve všech ostatních skladbách. Hovořívá se o motivech implicitních (lze tu přeložit latinský termín doslovně: zauzlujících) a explicitních (vysvětlujících, řešících). Klasické dělení tragedie na pět dílů je ovšem v epice zjednodušeno a zkoncentrováno zpravidla do tří: po exposici, kterou je nejčastěji napadení země nepřítelem, přichází krise -- boj, jenž končí ,,katastrofou'', totiž pro škůdce, jenž je vždy poražen, vyhnán a někdy také zabit. Stavba Lud. a zachovaného zlomku LS je analogická, i když v jiné rovině. Zápletka (kolise) záleží jen v porušení územní svrchovanosti (Ol., Ben., Jar., Čest., Záb.) nebo ve spáchané věrolomné zradě (Kruvoj v Čest.). Náznak peripetie bychom mohli hledat v poraženeckém výstupu Věstoňově v Jar.

Některé epické a lyrickoepické písně RK jsou stavěny velmi jednoduše, zejména Ben., Lud. Sbyh. a Jel. Obsahují jednotný děj, jeden boj, jedno smýšlení hlavních osob, jejichž počet je skrovný. Komplikovanější je Záb., Čest. a Jar. Hlavně v tomto je už více dějových úseků a slovních projevů, jimiž jsou osoby charakterisovány, ale jimiž je zároveň i příběh poháněn kupředu. Totéž lze říci o LS a s největší pravděpodobností lze se toho domýšlet i pro Ol. Ale úseky děje jsou vždy jen jakoby ,,mikrokosmy'', které tvoří s celkem harmonickou jednotu a zvyšují jeho ideovou účinnost. Na příkladech z novodobé poesie dovodil tento umělecký požadavek např. Lechner (str. 36 nn).

Po stránce ryze obsahové nelze nezjistit v orální poesii určité stereotypy . Lord (hlavně na str. 158 nn) vidí v tomto žánru ,,patterns'', vzory, k nimž sahají pěvci všech dob i národů. Dovozuje z Homéra , že takovým ustáleným příběhovým jádrem je třeba líčení hrdinova odchodu z vlasti a jeho návratu (Odysseus , Agamemnon ), únosu a vrácení dívky (Agamemnon, Achilleus, Chryseis a Briseis ), porada heroova s věštnými bohy v případném spojení s cestou do podsvětí (Menelaos a Proteus , Odysseus a Teiresias ). V R bychom tato themata našli jen ve vzdálených náznacích (věštby Vítězovy v LS, konání obětí v Záb. a hlavně v Čest. ,,bozi chtějú stepati Vlaslav/a/'' ). Sem by snad patřil i konflikt Sbyh. (únos a návrat dívky). Bližší než Lordovo třídění je nám kodifikace M. Brauna (u Peukerta, str. 39) s pěti základními thematy, jež se dají na R aplikovat zcela přesně:

Vedle těchto motivů ,,vzorových'' se rozeznávají jindy motivy tzv. vůdčí, podle jejich frekvence je opět možno posuzovat epickou nasycenost a hutnost skladby. Podávám zde takový výčet pro jednotlivé písně, počínaje si co nejstručněji a uváděje v závěru jejich úhrn: Sn. nelze ani takto blíže rozbírat pro jejich krátkost a nejistotu co do návaznosti textu.

LS: Svár dvou bratří -- vlaštovka informuje jejich sestru -- zpráva dána Libuši -- svolán sněm -- Libuše oznámí dvě možnosti -- kmeti a leši vydají rozhodnutí -- Chrudošův protest -- Libušina abdikace -- řeč Ratiborova . Píseň tím nekončí, hlavní myšlenka mluvčího je nám neznáma, byla však jistě uvedena, takže i tento motiv je ,,vůdčí''. (9)

Ol.: Vladykové se scházejí v lese -- velení předáno Oldřichovi -- vojíni se skryjí v Praze -- brána se otvírá -- zmatek a porážka Poláků -- Jaromír na trůn -- radost v Čechách. (7)

Ben.: Opuštěná vlast -- vpád Sasů -- Beneš sezve své lidi -- boj s nepřítelem -- vítězství nad útočníky a jejich pobití. (5)

Jar.: Výprava Kublajevny -- její smrt vinou Němců -- Kublaj táhne na západ -- věštění z rákosu -- nešťastná bitva nad řekou Kalkou -- padne Kyjev a Novgorod -- porážka Uhrů -- postup Tatarů k Olomouci -- začátek událostí na Hostýně -- ústup křesťanů na chlum -- první útok odražen -- druhý rovněž -- smrt Vněslavova -- žízeň -- Věstoň radí ke kapitulaci -- zásah Vratislavův -- modlitba k P. Marii -- bouře a déšť -- vojska se hrnou k Olomouci -- boj s počáteční převahou Tatarů -- útok Jaroslavův -- smrt Kublajevicova -- útěk pohanů. (23)

Čest.: Řádění Lučanů -- Čestmír vyslán proti nim -- Kruvoj, spojenec Vlaslavův , zajme Vojmíra a jeho dceru -- útok Čestmírův na Kruvojův hrad -- dobytí hradiště -- poprava Kruvojova -- návrat dcery Vojmírovy -- Vojmír chce konat děkovnou oběť -- Čestmír ho přiměje k odkladu -- Vojmír obětuje na skále -- postup proti Vlaslavovi -- obchvat Vojmírův a Čestmírova válečná lest -- útok Čechů -- souboj vůdců -- smrt Vlaslavova -- vítězství oznámeno Neklanovi . (16)

Lud.: Kněz (místní vládce) sezve pány k sedání -- souboj Střebora s Ludislavem -- Srpoše se Spytiborem -- Lubora s Bolemírem -- Lubora s Rubošem -- Lubora se Sděslavem -- Lubor korunován jako vítěz. (7)

Záb.: Smutek nad stavem věcí v Čechách -- Záboj sezve druhy -- vypráví, jak počal odboj proti uchvatiteli -- přemluví sněmovníky k válce -- radí k pochodu proti nepřátelskému jádru -- diskuse se Slavojem -- Záboj odmítne Luďkovu výzvu ke kapitulaci (někdy se tu akceptuje mezera v textu) -- souboj Záboje s Luďkem -- vítězství českého vojevůdce -- nepřítel ustupuje -- přechod přes první řeku -- přes druhou -- nepřítel zcela poražen -- návrat a díkuvzdání bohům. (14)

Sbyh.: Zármutek jinochův -- holub jej povzbudí k boji -- jinoch si vynutí lstí a násilím vniknutí do únoscova hradu -- smrt Sbyhoňova -- osvobození dívky a holubice -- láska obou dvojic. (6)

V ostatních písních včetně Jelena převládá lyrika nad epikou. Vůdčí motivy by se daly ještě rozhojnit v Jar., kde je průběh bojů leckdy líčen jako kolísavý (v jiných písních nikdy!). Ale vcelku je vypravěčská technika všude stejná neb obdobná. Jinak se však věci mají, přihlédneme-li k pozornosti, jakou pěvci věnovali množství veršů seskupených kolem těchto prvků. V LS je sváru obou bratří věnováno velmi málo místa: vadili se o dědictví -- a dost. Zato je soudní jednání líčeno daleko šíře a nelze vyloučit -- také s ohledem na zlomek Sn. -- že tu byla sbírka zahrnující líčení vzniků a řešení dávných soudních případů; možná že v ní byla i známá pověst o Horymírovi . O technické zdatnosti pěvce Jar. a lyrismu Ol. viz výše. V Čest. je hodně času a veršů věnováno dobývání Kruvojova hradiště a Čestmírově strategii, rovněž i souboji s Vlaslavem , popisovanému se značnou nenávistí k nepříteli; ale co bylo méně dynamické, méně přitažlivé (úloha Neklanova, osud Vojmírovy dcery) je hodně zestručněno. Vzorná vyváženost motivů je v Záb., skládaném s větší přímočarostí, ale i s výraznější monumentálností než třeba Jar. A mohli bychom pokračovat.

Zvláštní postavení mají a zvláštní pozornosti vyžadují úvody (začátky) epických a vlastně i lyrických písní. Mnohdy se lze při našich úvahách smíšení obou žánrů těžko vyhnout, neboť styl je leckdy obdobný, společnské pozadí rovněž a výmluvné je jistě i to, že epika s lyrikou je středověkým vydavatelem a textologem pojata do téhož kodexu.

Počátky písní jsou v R podány s překvapující různorodostí. Konstatujeme trojí způsob, jejž si pěvci oblíbili a z něhož se opět ukazuje rozdílný původ skladeb. Máme zde

Apostrof, tedy oslovení něčeho, co nemůže odpovídat nebo co mluví jen fiktivně (ale pro ,,přírodní'' poesii R by mohl tento výměr narazit na výhrady) je užito v LS, Ben., z lyriky v Róži, v Op. a také v PV. Pěvcovo ohlášení obsahu konstatujeme v Jar. a v Lud., přímo děj v Čest., Záb., Sbyh., Jel., z lyriky v Jah., Kyt., Žez., Skř. a Zl. Ol. nemůžeme bohužel dobře zařazovat, neboť většina písně je zachována jen na Proužcích. Ale nejpravděpodobněji patří skladba pod 3), byl-li začátek ,,Zvola Boleslav'' , jak se zpravidla doplňuje.

H. Jireček (Spisy, str. 61) upozorňuje, že apostrofy nebo úvody nejsou ve zpěvech z doby ,,pohanské'', a soudí, že formy 1) a 2) mohly být převzaty za Václava I . od Němců nebo Francouzů, tedy na počátku 13. století. Jinak Miodoňska, str. 239, která i zde konstatuje pradávný původ (Homér s občasným přesunutím vyprávění z třetí osoby na druhou) a myslím, že má spíše pravdu, a to hlavně co do útvarů sub 1), neboť podíl původních invokací bohů atd. na vzniku orální poesie je nesporný. To, jak se pěvec nebo přednašeč obrací k obecenstvu, je však i v umělém středověkém básnictví velice hojné, ač totéž zjišťuje Grincer (uv. spis, str. 115) i pro staré Indy. Úvodní slova v R nejsou ovšem nikdy rozsáhlá, hlavní děj počíná téměř okamžitě; dodejme, že jeho plnou součástí jsou i závěry písní. V tom se liší naše texty třeba od ruských bylin, které leckdy začínají a končí dosti volně, od jádra odděleně. Do značné míry platí totéž také pro Igora i pro zpěvy balkánské. Význam má i to, že oslovení posluchačstva v Jar. a v Lud. je anonymní, pěvec se nijak nepředstavuje. Také se neprojevuje v R nějaké zmechanisování těchto začátků, které se v jednotlivostech liší dokonce i tam, kde je zařazujeme souborně pod body 1), 2) a 3), kdežto v mladších epických písních (balk., rus., ukr. aj.) bývají úvodní slova táž, třebaže se skladby různí obsahem.

Pokud začíná orální epická píseň hned dějem, rozeznávají se tyto nejčastější formy:

Apostrofy nemusí být a také nejsou v R jen na počátku písní. Mívají formu a smysl řečnických otázek; formálně se vyznačují některými stabilními jevy, a to zvláště opakováním zájmen a vokativů, zdrobnělinami, zdvojením slov neob i stejnozvukem (Sidelnikov, str. 104 nn). Vedle otázek, na něž se nečeká odpověď (1), mohou být i projevy zvídavosti s návazností na děj (2), bolesti (3), přání splnitelných i nesplnitelných (4). Příklady:

Další příklady takových oslovení a dotazů, uvozených zhusta slovy ,,aj, ach'': Kto ny vrahóm vytrže, sirá vlastice, Ben. (slovesný tvar je futurum, ne aorist, ten by odporoval ,,lineárnímu'' postupu děje, který je tu napověděn). Aj ty slunce, aj slunečko, čemu ty svietíš na ny, na biedné ludi, Ben.; Ty holúbče mútný, tobě mútno samu, Sbyh.; tobě-li krahujec uchváti tvú družu, Sbyh.; Ach ty róže, krásná róže, čemu si ... rozkvetla, pomrzla, usvědla, opadla, Róže ; Ach vy lesi ... čemu vy sě zelenáte, Op.; (ty) malitký skřivánče, ty by ... leťal, Skř.; kdě jest kněz, kdě lud ..., Ben.; Dajte, nebožátka (vše, co máte, nájezdníkům -- s trpkou ironií, jež ještě pokračuje: paky vám vyžehajú dvory, chyžice); Netužte, kmetie, netužte, Ben.; (slunečko) ty-li si žalostivo?, Ben.; Kto sežže dědiny, kto rozplaka vaše hlasy? Vlaslav?, Čest.; Ach ty trnie, ostré trnie, čemu si bol sdělo? Za to budeš, ostré trnie, z borek vymýtěno, Jah.; Čemu sě junoší chovati, kdaž sú dobří ludie, Jah.; v Žez. je oslovení vypuštěno, ale z kontextu jasně vyplývá, že dívka mluví s kukačkou a že jí klade ,,řečnické'' otázky ,,kak by zrálo žítko v poli'' atd.

Od těchto patetických začátků (řidčeji vložek) se ocítáme u problému, do jaké míry je třeba řadit k dějové dynamice přímou a nepřímou řeč v R. Odpověď je jasná: tyto stylistické prostředky jsou plně zapojeny do ,,fabule'', ba leckdy ji zcela nahrazují, neboť umožňují posluchači, aby si průběh událostí beze zbytku a bez potíží domyslil, ba promítl si jej před očima jakoby živý film.

Nepřímá řeč, jak je pochopitelné, je zastoupena málo. Jen v Jar. 8,18 ,,slyšechu králi ... že chám spěje na ... jich vlasti; Kublajevna uslyše, že vlasti na záchodě, v siech že vlastech mnoho luda žive'', Jar. 7,32; Žez. 28,13 ,,zaplakáše (kukačka), že nenie vezdy jaro''. Poslední příklad lze chápat i jako větu důvodovou, v prvních dvou dokladech jsou uvedeny věci buď již známé nebo méně závažné. V Záb. 22,18 ,,rci, že ... dýmem jest nám velenie (tvého pána)''; zde je tento způsob vynucen tím, že nepřímá řeč je vložena do přímé, nehledě k pohrdání králem i Luďkem, jež je v projevu obsaženo.

Krajní případ dynamičnosti přímé řeči je v Záb. 21,17 nn, kde je vlastně vsunut do hlavního dějového toku jiný příběh (o dvou jinoších, tajně se vycvičivších ve zbrani a vypudivších nepřítele z rodné obce - snad to byli Záboj a Slavoj sami). Obdobné příklady u Maretiče, Naša..., str. 89.

Každá epická, lyrickoepická a vlastně i lyrická skladba R (kromě Jel., který je i po této stránce zvláštní) obsahuje dialog , jenž je -- kromě výše uváděných oslovení -- stejně jako v každé orální písni buď poradný (LS, Záb., Čest.) nebo bojový, parainetický (Ol., Ben., Jar., Záb., Čest., Sbyh.), případně intimní, citový (lyrika). Sidelnikov (str. 42) považuje takovou rozmluvu dvou osob nebo projev jedné osoby za nejstarší formu lidových skladeb. Friedemannová (str. 157 nn) míní, že je to umělecký prostředek lidový nebo dokonce dětský. Proto užívá pěvec přímé řeči též tam, kde mluví jakoby více lidí (dav), jako v Čest., Ben., Jar. (stížnosti na Sasy, na Vlaslava nebo Kruvoje, na muka žízně). Po skončení přímé řeči následuje v R trojí možnost:

Jsou tedy orationes directae hlavně v RK převáděny téměř jako na divadle a jsou v podstatě neseny dynamickými , někdy současně i charakterisujícími motivy. Tímto zjištěním se dostáváme, třebaže trochu oklikou, k otázce na vznik dramatu. Tak uvažoval např. Bowra (Heroic, str. 34) o starší Eddě . Partně souvisí s lidovou neb orální epikou a lyrikou též problém, proč měla třeba starořecká tragedie v prvotním období jen jednoho herce (+ sbor), později dva, potom tři. Jednající osoby jsou ovšem v R posluchačům známy předem, kdežto na divadle bývá postup opačný, neboť zde se obecenstvo někdy teprve z dialogu dovídá, o koho jde, ale i to bývá hlavně tam, kde je ,,konsumentu'' děj příběhu aspoň částečně předem znám (Sofokleův Oidipus tyrannos). K věci Miodoňska, str. 33 nn. Vrcholu dramatičnosti dosahuje RK ve Sbyh., jak jsme již uvedli. Nejkratšími možnými větami -- přímými řečmi -- se jinoch dostává do opevněného hradu ač k nepříteli, dialog tu má prostorově značnou převahu nad ostatním slovním projevem.

Ale ani stručné a nepočetné popisy krajin a lidí nejsou motivy ryze statickými , vždy mají nějaký účel, takže lze tu hovořit o ,,asociativnosti'' .

Několik příkladů: výstup dvou ,,věhlasných děv'' v LS může sloužit jen ke zvýšení plastičnosti při líčení Libušina soudního dvora, nevíme však, zda tyto osoby (Kazi a Teta? ) nehrály svou roli ve ztracené části zpěvu. Popis výstroje ,,chasy'' v Ol. i přímá charakteristika vůdce odůvodňuje, proč se Oldřichu a Výhoni Dubovi dostalo pro další válečné operace plné důvěry. Často napadené líčení spící Prahy v Ol. je buď vyjádřením pěvcovy lásky k metropoli nebo symbolickým napověděním šťastného jitra; popis, jak trpí lid pod Sasy, Tatary, Lučany a Němci zvyšuje nenávist k vetřelci a ospravedlňuje jeho zničení. V Lud. musila být zmínka o knězi, kněhyni a Ludiši (jen popis této poslední osoby je snad ,,retardujícím'' momentem), aby se dodalo turnaji lesku, aby se zdůraznilo vedle udatnosti zápasníků též vysoké společenské postavení pořadatelů. Líčení ,,strojné krásy'' Kublajeviny staví krutost a hrabivost Němců do zvlášť nepříznivého světla; znázornění, jak probíhalo pronásledování poraženého protivníka v Záb., jak dlouho trvalo, navazuje na slova incipitu , že píseň bude pojednávat ,,o velikém pobití'' atd. Významové vrstvení ve větné stavbě písně se dá lépe sledovat v epice R než v lyrice. Celková dynamičnost není také nijak dotčena přísnějšími metrickými požadavky hlavně v Ben. a v Lud.

Jak pěkně ukazuje Kayser (str. 133 nn), je poetické dílo složeno z více i méně závažných logických prvků, jež jsou ve verších stavěny tak, že působí větším estetickým účinkem, než kdyby byla věta podána v jiném, gramaticky třeba správnějším pořádku slov. Autor skladby tvoří spontánně, nejsa si oněch odchylek od normálního slovosledu ani vědom.

V Rozboru jsme se již zabývali těmito otázkami a podali jsme i jakýsi výhled do stč. hypersyntaxe (kap. 11.7), ale spíše ovšem po stránce mluvnické. Ukázali jsme, že slova nebo sousloví věcně závažnější bývají v R spíše na začátku než na konci vět, splývajících přečasto s verši v jedno. Postup byl tedy opačný než dnes; vždyť třeba klasický sonet mívá pointu v závěru poslední strofy, někdy téměř v závěrečném slově. Ostatně i próza se řídí touto zákonitostí. V našich textech (shodně s jinými starými slovanskými literárními památkami) se klade především dynamické, dějem plně vytížené sloveso na první místo zejména tam, kde jde o živé líčení; při sušších, leckdy kronikářských zprávách je postup opačný. Ale zdá se, že toto pravidlo, jež pochopitelně není bez výjimek, platilo i pro jiné větné členy než holý přísudek.

Dnes se podíváme na tyto otázky spíše s hlediska estetiky a stylu . Kayser ukazuje, oč účinnější je portugalské ,,mas teme que dos Deuses a vinganca venta punir'' = boj se, že od bohů pomsta bude trestat, než prozaické ,,a vinganca dos Deuses''. Toto spojení je gramatické, ono však básnické, neboť slova ,,dos Deuses'' nabývají prostorového účinku. Také ,,a vinganca'' je výrazné, neboť stojí v závěru verše, a proto za ním přichází výmluvná odmlka. Přeženeme-li trochu překlad, dostáváme téměř toto: ,,Z prostoru kolem bohů se něco blíží; je to pomsta; ta spěchá a bude trestat.''

Námi probíraná, tedy skutečná staročeská epika jistě nebyla nijak rafinovaně skládána; nelze ani pominout, že tu padaly na váhu eufonie , rytmus a možná též akcentologické a fonetické zákony, jež sotvakdy plně poznáme. Ale jedno je jisté: tito pěvci byli opravdovými básníky. Verše jsou koncipovány tak, aby obrazy ať visuální, auditivní nebo prostě výpravné působily na posluchače co nejintensivněji. Místa jaksi ,,oddechová'' se stěhují častěji do závěrů veršů, ba jsou případy, že by bylo možno závěrečné takty třebas i vypustit bez valné újmy na smyslu věty (viz Rozbor , uvedené místo). Pamatujme i na předpokládaný hudební doprovod -- zejména na počátku veršů, uváděných mnohdy spojkou ,,i''.

I zde se musíme omezit na výběr příkladů, které uvedené zákonitosti ilustrují. Pěvci zdařile užívali intonací , při nichž je slovo zvlášť důležité a zdůrazňované kladeno do prvních stop. Jeví se tu zbožnost našich předků pohanských i křesťanských, třeba: Bóh ti bujarost da, Bóh ti věhlasy da, Ol. (proto musíš být ty, Oldřichu, naším vůdcem); bozi chtějú stepati Vlaslav/a/ , Čest.; Bóh ny sílil, Bóh nám sešle pomoc, Jar.; Ot Boha milost ždáti, Jar.; mrzkost jest poroba Hospodinu, Jar.; hřiech v porobu ... dáti šíjnu, Jar. Ale jsou i jiné zcela zřetelné doklady na takové intonace v jiných souvislostech, třeba: U nás pravda po zákonu svatu (a ne v Němcích). Místo je pozoruhodné ještě jinak. V následujícím verši je počátek ,,juže'' (tu pravdu), takže relativum je vzdáleno substantiva, k němuž patří. Metricky by verš ,,Po zákonu svatu u nás pravda'' nijak neutrpěl, až snad na hiát svatu u. Zde však je ,,juže'' asi ještě zájmenem osobním a je rovněž silně intonováno. Vet ti zbraně vraha tvého, Čest.: Zárukou jsou ti zbraně. Zdůrazňuje se tu důmyslná Čestmírova diplomacie a napovídá se i další děj. Kyj palicu málo kdy zadrží, Čest.: těžiště věty je v prvních dvou taktech deseterce , pořádek slov napomáhá i penultimovému přízvuku , jejž zde předpokládáme. Obdobně i ,,třas osěde četné voje vrahóm'', Čest. Mečem (a ne mlatem) sě potýkaj se mnú, Záb.; Otsavad búřmy ..., Záb. (a ne teprve na vzdáleném odtud místě, hovoří tu ,,prudký'' Slavoj).

Jiné příklady, v nichž je důvod tohoto pořádku slov poněkud jiný, ale neméně zajímavý: Búria ... sesypavši tuču šira neba, LS. Zde se spadlý liják více vnucuje do představ než ,,průvodní člen'' šira neba, jenž slouží spíše jen k doplnění myšlenky. Ot lesa k lesu stáše jeho síla (Vlaslavova ), Čest. Snad si někdo vzpomene na verš R. Medka ,,Ot moře k moři stojí germánská vojska''. Pěvci šlo hlavně o znázornění nepřátelské přesily. Že tu jsou míněny sbory Lučanů, plyne z kontextu, je známo již z předešlého vyprávění a stojí tedy až v závěru verše. Slyše stráž/e/ volánie pastušino, Ol. I zde se o pastýři již mluvilo, takže děj se posunuje vpřed slovy počátečními. Je tak posílen prvek prostorový, dějový a sluchový. Sem patří převážná většina postavení dle schematu VSO (verbum - subjekt - objekt). Ale: ,,Tataré ... vz křesťany daň četnú položichu'' je proti předešlému příkladu v postavení inversním . Proto je ,,položichu'' s předponou jen vidovou v závěru, důležitější je tu ,,daň'' a ovšem i protiklad Tatarů a křesťanů. Konečně je možno uvést všechna místa, kde je comparatum častěji za comparandem než naopak: (klády) smačkachu Tatary jak črvy, Jar.

17.1 Tense a detense, statické a dynamické motivy