K prohloubení myšlenek, jež jsou sice přímé a jednoduché, ale přesto nebo právě proto pravdivé a plně logické, patří občasná obecně platná úsloví, jimiž pěvci prokládali své skladby již od dob velmi starých, ač je Kravcov (str. 60 uv. sb.) datuje později jakožto pokrok v dušezpytném pronikání osobností a světa jako celku. Máme na mysli základy přísloví nebo pořekadel, prvky děj retardující, ale s různých stran osvětlující. Snad je nejlépe jim říkat ,,gnómy''.
Jsou dvojího druhu. Jedny jsou povahy etické (náboženské), druhé ryze praktické, přiléhající k dané situaci. K prvnímu typu řadíme zejména Vratislavovy úvahy v polemice proti Věstoňovi: mrzkost jest poroba Hospodinu, hřiech v porobu samochtiec dát/i/ šíju; Ot Boha na milost ždáti chvalno, všechno v Jar., tedy z písně mladší, prostoupené vřelým křesťanstvím.
Ale druhý typ je v R doložen častěji. Gore ptencém, im sě zmija vnorí, gorem mužém, imže žena vlade, LS; kyj palicu málo kdy zadrží, Čest.; čemu čelo proti skále vzpřieci, Čest.; liška oblúdí tur jarohlavý, Čest. Zde je pozoruhodné, že tato úsloví jsou vždy uceleným desetercem , takže se dá soudit, že byly stabilním aparátem tohoto pěvce nebo jeho školy. Pěnce dobra milujú bozi, Záb.; kdaž hada potřieti chceši, na hlavu najjistěje, Záb.; v míře válku múdru ždáti (moudrému člověku), Lud.; vezdy nám súsedé Němci, Lud.; vlastně i dívčí boj proti matčiným napomenutím v Jah.: chovaj sě junoší ... ale ,,čemu sě junoší chovati, kdaž sú dobří ludie''. Konečně v Jar. ,,trapněje shynúti žiezňú meča''.
Gnómy z R se v něčem podobají, v něčem nepodobají obdobným obratům nebo vložkám, jež nalézáme v příbuzné poesii. V orálních skladbách jsou vždy krátké a pádné, v umělých rozsáhlejší, jak poznal již Hattala podle Alx (Obrana, str. 250 nn). Rozdíl proti třeba Homérovi tkví v tom, že české písně více čerpají z přírody (zmije, had, liška, tur, ptáčata), vížíce se přirozeně na současnou scenerii, na soudobý život v naší zemi.
Nevíme, zda jsou všechny uvedené výroky vytvořeny našimi pěvci nebo převzaty od předchůdců. V druhém případě by se dalo mluvit o základech vzniku středověkých přísloví. Někdy nalézáme obměny v pozdějším mudrosloví, ale jsou tu rozdíly. Tak naše ,,hlavou zeď neprorazíš'' má shodný smysl s Čest. ,,čemu hlavu proti skále vzpřieci'', ale slovní výraz je jiný, neboť jiné byly také současné společenské, hospodářské a vůbec životní podmínky. Pozoruhodné je též, jak je ona středověká norma fakticky i morálně přiměřená. Gnóma ,,trapněje shynúti ...'' je jistě pravdivá, i když ji pronáší ,,záporná'' osoba, totiž Věstoň . Dnes potkáváme leckdy jev právě opačný. Přetrvávají totiž ,,pravdy'', které platí jen relativně, třeba ,,sytý lačnému nevěří'' (je-li totiž hloupý nebo necitelný), případně neplatí vůbec jako ,,šaty dělaj/í/ člověka'', což známe mj. i z populární Werichovy písničky, která říká v závěru úplný opak, a to právem. Oportunisticky nebo sofisticky vyznívá i latinské ,,si vis pacem, para bellum'', proti němuž se mi zdá obdobné ,,v míře válku múdru ždáti'' (= čekati) z Lud. na vyšší úrovni mravní. Pěvec se uvědomoval, třebaže bez hlubších reflexí, že mírová práce tvoří hmotné hodnoty, jež budí závist útočných sousedů, zde jistě Němců. O této relativitě novějších přísloví viz S. Singra ,,Sprichwörter des Mittelalters'' I-III, Bern 1944-47 a Bausingra, uv. spis hlavně na str. 95 a 105 nn. ,,Nemáme být z přísloví chytří, ale moudří'' (z Burckhardta ).
Gnómy R mají ovšem hodně obdob ve světové orální literatuře. Některé z těchto skutečných paralel uvedeme v jiné kapitole. Zde aspoň dvě, neboť ač jsou našim textům duchovně blíže, o to jsou dále dobově i zeměpisně, takže pochybujeme o tom, že by je ,,Hanka znal''. Národ Galla v Ethiopii má v jedné herojské písni ,,Ti, kdo se bojí smrti, neuniknou jí''. A Tuaregové ,,samotné peklo si oškliví neřest''. Obojí u Chadwicků III, str. 550 a 655. Mudrosloví ve staroindické poesii je hojné, ale spíše etické a poučující.