Také prostorové a časové údaje v R se v ničem neodchylují od vyznačování týchž kategorií v orální poesii kdekoli na světě. Podstatou jejich užívání je jednota doby, místa i děje , který pěvec popisuje. Srozumitelněji řečeno: umělci našeho žánru neznají přerývek nebo skoků, které novodobý autor odůvodňuje obraty jako ,,a zatím ...'' nebo ani k této vysvětlivce nesahá. Když probíhají souboje v Lud., není zmínky o reakci v obecenstvu; když zápasí Roland s Olivierem , líčí Zeyer ve svém ,,Románu o čtyřech synech Ajmonových'' (nemám po ruce starofrancouzskou Chanson des gestes) žal a strach jejich přihlížejících blízkých mezi jednotlivými stadii utkání. Když se srazili Záboj s Luďkem, nedovídáme se, jak byl činný Slavoj ; když je líčeno obléhání Hostýna , vzniká dojem, že byl klid kolem Olomouce, ač tomu jistě tak nebylo; pásma dějů ve Sbyh. se odvíjejí tak, že buď mluví jinoch s holubem nebo jsme informování jen o jedné dvojici, potom zase o druhé. Obdobně nakládá pěvec s válečnými operacemi Čestmírovými a Vojmírovými . První obchází horu, ale Vlaslav se objeví na scéně teprve, když jsou všichni tři na dohled a v kontaktu. Děj Sbyh. by bylo možno graficky znázornit takto:
Zdánlivé výjimky z této místní a časové lineárnosti nacházíme v Ben. 6,18 v údaji, že kněz ,,k Otě daleko zajel'', v Čest. 16,31, kde se mluví o koupi jalovice Vojmírem a v Záb. 21,17 v episodě o dvou jinoších, kteří první začali odboj proti cizincům. Vypadalo by to, že všechny tyto děje, zejména první a třetí příklad, předcházejí před hlavním pásmem, jsou do něho neorganicky vloženy. Ale tu jde o komposiční nuanci. V prvním dokladě se zračí nutnost ukázat neradostné postavení vlasti a nutnost okamžité Benešovy pomoci, ve druhém se osvětluje Vojmírova nezištnost, třetí slouží k povzbuzení spolubojovníků. To je ostatně vloženo do Zábojovy sněmovní řeči, takže časová posloupnost zůstává neporušena.
S věcí souvisí též občasné prolínání aoristů s historickými presenty. To bylo ovšem častým důvodem k námitce, kterou vyvrátil již F. Zákrejs (Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 465 nn) hojnými citacemi z lidových písní, v nichž někdy bývá i budoucí čas brán za minulý. Takové subjektivní stanovisko, které je vyjadřením okamžitého přístupu pěvců -- improvisátorů k látce, pozorujeme třeba v Jar. při popisu kouzelnického obřadu s rákosem. Vypadá to jako episoda pro celkový děj málo významná, nicméně tomu tak nebylo pro skladatele, jejž vábilo vše ,,romantické'' nebo ,,supranaturální''. Ostatně pokládal věc za rozhodujícího činitele v jedné z bitev (Jar. 9,10).
Ke gramatické stránce onoho střídání aoristu s presentem jsme se již vyslovili v Rozboru , kap. 11.6. Dnes si tohoto úkazu povšimneme po stránce stylistické. Jsou tu ovšem opět potíže, neboť zápis textu, tak jak jej před sebou máme, dovoluje vysvětlovat některé slovesné formy různě: jako čas přítomný, jako aorist, někdy jako imperativ nebo participium.
V těchto sporných případech jsme si počínali tak, že jsme k rozboru zvolili indik. praes. jen tam, kde je naprosto jistý ať už co do tvaru nebo logické souvislosti, ač i ta není vždy nepochybná. Praesentu se užívá v R v těchto případech:
Poznámka: Nelze vyloučit některé koruptely, chyby při opisech nebo při diktování. Kladu si třeba sám námitku: proč se střídá v Lud. ,,zevzně'' a ,,zevzni'' (hlahol trúb a kotlóv)? Grafika je možná spíše nahodilá. Ale je v tom i malý nepřímý důkaz ,,pravosti''. Domnělý padělatel by jistě užil jen jednoho tvaru, ledaže by chtěl stavit na odiv, že nebloudí v časování náročného slovesa ,,znieti''.
Jar. se liší od ostatního obsahu R tím, že zpřítomňuje hlavní děj na Hostýně a u Olomouce, ale předesílá celou historii tatarského vpádu. Je tu tedy ,,časová dichotomie'', ač je ovšem pro pěvce obojí děj minulostí (viz v Jar. úvodní verše!). Obdobně jsou spojeny v Beowulfovi hrdinovy činy s předcházející historií jeho rodu. Děj o sobě dlouhý může být zhuštěn do několika řádků (Chadwickové I, str. 23) a naopak lze učinit z krátkodobých událostí celou epopeji. Chadwickové pokládají tyto jevy za jeden z příznačných uměleckých prostředků orální epiky. Učenci rozpočítávali dříve Iliadu do pouhých padesáti dní, v poslední době jsem dokonce někde četl, že jen do čtyř. V bylinách jsou takové zdánlivé skoky běžnou praxí. Někdy se zdá, že byl vypravěč příběhu osobně přítomen, jindy že se vše stalo před dávnými věky. Totéž platí také v vztazích prostorových.
Povšimněme si nyní slovních prostředků, s nimiž pěvci nechávají jednotlivé výjevy za sebou následovat.
V RZ není téměř spojka ,,i'', návaznost bývá asyndetická (nemíníme tu absenci konjunkcí jako umělecký prostředek). Tak jdou prostě za sebou: apostrofa Vltavy , hněv obou bratří, vlaštovka jako poselkyně, Libušina obsílka sněmovníkům, zahájení soudního jednání, Libušina řeč, postupné proslovy lechů a vladyků (Lutobor, Radovan , Chrudoš , znovu Libuše, Ratibor ). Jediná výjimka s ,,i'': I sebrastě glazy děvě súdně.
Zcela jinak v RK, jenž užívá souřadných spojek nadmíru hojně. Největší frekvenci mají ,,i, a, aj''. Rozdíl mezi ,,reflexním konektorem'' a (odporujícím nebo vysvětlujícím) a ,,prospektivním'' i jsme dokázali v Rozboru , kap. 11.8. Zde nám jde spíše o funkci ,,i'' proti ,,aj'', (přesněji snad ,,ai'', je-li etymologie, která vychází ze spojení obou slovců správná). Přihlédneme jen k místům, kde ,,i, aj'' uvozují celou větu, nikoli vokativ nebo za sebou jdoucí členy. Před pátým pádem se ,,aj'' blíží pojetí citoslovečnému a nemůže být nikdy nahrazeno ,,i''.
,,Aj'' ve větné funkci stává tam, kde do skladby vstupuje nový podmět, resp. nový základ výpovědi nebo tam, kde dochází k výraznému dějovému momentu nebo zvratu.
Aspoň jeden příklad obou spojení: v Ol. ,,Noc ... pokročíše k jutru ... aj, ta vece Výhoň knězu Oldře ...'' atd. V Ol. není ani jedno ,,i''. Jaký to pěkný doklad různého původu našich písní! Příklad na obvyklé užití ,,i'': Jar. ,,Nahrnuchu, čeho třeba bieše i vsedachu vsi na ručie koně ... i brachu sě''. Graficky by se dala znázornit funkce těchto ,,i'' takto: - - -, kdežto ,,aj'' by si žádalo vyznačení - - -, přičemž by vrchní rovina vyjadřovala postup děje k vyvrcholení. Třetí úsečka by mohla vyjadřovat už opět ,,i'', jak se příběh posunul vpřed. Napočítal jsem 27 případů, kdy ,,aj'' nemohlo být zastoupeno spojkou ,,i''. Rovnocenné ,,i'' za ,,aj'' by snad obstálo v Čest. 18,3, kde se mluví o umírajícím Vlaslavovi ,,i vyjde duša'', ale je přípustné vidět v rukopisném ,,aj'' konečný závěr tohoto výjevu. Zvlášť zřetelně pozorujeme jinou časovou rovinu ,,aj'' v Lud. 18,17 ,,aj, druhdy káže kněz poslu'', kde je rozdíl ještě zdůrazněn příslovcem ,,druhdy'' (kdysi, nikoli nyní).Zajímavé je též, že pěvci neznali sousloví ,,i ta'', vždy jen ,,aj, ta''. Souvisí to s tím, že se v češtině -- proti některým jiným slovanským jazykům -- ,,i'' žádnými dalšími komponenty nerozšiřuje. Síla ,,aj'' způsobila, že tu dnes máme interjekci, kdežto ,,i'' se tak necítí.
Opačný postup, tj. ,,aj'' za ,,i'' by byl častěji možný, třebas i v prostorových souřadných souvětích jako třeba v Lud. 20,9 ,,Mečem v meč uderi ránu / i meč vzletě za ohradu''. Při ,,aj'' bychom ovšem změnili interpunkci, začala by nová věta. Takových spojení je v RK mnoho; ale ,,aj'' za ,,i'' by bylo přípustné i v odst. alfa a beta s.v. ,,i'' ve Flajšhansově seznamu slov RK, str. 23. Jistě by nepůsobilo cize v Čest. 15,24, kdyby tu bylo ,,aj, vskočichu muži na sie drva'', ale je tam ,,i''. Podrobným přezkoumáním textů zjišťujeme, že ,,i'' se nedalo nahradit ,,aj'', jestliže:
Jiné (přímé) časové údaje jsou v R stejně jako všude v tomto žánru neurčité. Historici včetně starých počítají co nejpřesněji data od narození Kristova, od založení Říma, od stavby babylonské věže, podle židovského nebo mohamedánského kalendáře atd. atd., nebo aspoň uvádějí, ve kterém roce panování toho neb onoho vládce se co stalo. Pěvci nikdy nic takového nečiní. Ostatně nenacházíme v R ani slovo ,,hodina'', ani názvy měsíců, jež jsou velmi starobylé. Hlavní časovou jednotkou je v R ,,den'' nebo počet dní, není-li příliš velký. Dále nacházíme ,,jutro, pól/e/den, večer, noc''. Jednou, ovšemže v mladším Jar., je údaj ,,ot poledne na pól k večeru''. Je tu dobře vidět, jak skladatel zápolil s potřebou přesnějšího časového vymezení.
,,Den'' je v RK třináctkrát, pro ,,jutro'' deset dokladů, dále nalézáme ,,večer'' pětkrát, vesnu jednou, Moranu (zimu) jednou, obé poslední je alegorické; slunce a jeho pohyby šestnáctkrát, vedle toho i slunečko, ale jen relativně jako určovatel času (s. nám zajde, Jah.); jaro je tu dvakrát, jeseň dvakrát, léto dvakrát, zima jednou; záhe dvakrát, nynie třikrát, opět/i/ třikrát, pol/e/dne pětkrát, polednie slunce jednou, do úsvěta jednou, večerní tma jednou. Jinde ještě: v ta doby jednou, druhdy dvakrát, do kuropěnie jednou, kdaž luna bieše, pod lunú dvakrát, naliť pětkrát, nocniem temnem jednou, raný, raně jako časový údaj čtyřikrát, u věk a věky věkoma (náboženský termín) jednou, vezdy sedmkrát, vzchod (slunce) třikrát (slovo značí též výstup, chůzi nebo běh zdola vzdůru, Čest. 17,27), záchod třikrát, zora po jutru (v básnickém přirovnání) jednou. V PV je ještě ,,pozdno'' a ,,večerem''.
Pozoruhodné je ,,naliť'', které se zdánlivě od ,,aj, ta'' nebo ,,aj, hle'' příliš neliší. Vyjadřuje též děj v souvislosti nový, ale v pěti případech zvlášť důležitý: výstup čarodějů, shluk Uhrů, styk českých a moravských vojsk (Jar. 8,26; 9,27; 13,6) a v Čest. 17,22 počátek útoku na Lučany. Odporovací smysl je hlavně v posledním případě (ale tu ...) rovněž možný. K expresi této spojky v Jar. viz velký stč. slovník, seš. 2, str. 161.
Nyní ke vztahům co do prostoru. Lichačov (Poetika, str. 326 nn) má hodně pravdy tvrzením, že ten je ve středověkém chápání na jedné straně nekonečný, ale na druhé soustředěn a zhuštěn do jednoho bodu, tj. lidské mysli. Přesuny jsou ,,schematisovány''. Míní-li tedy někdo, že pěvec Jar. příliš přiblížil Hostýn k Olomouci, může hledat u sovětského znalce vysvětlení. Proto nejsou také přesněji lokalisovány boje s Tatary v Rusku, v Polsku a v Uhrech. Pokud rozumíme Proužkům , nebylo by to jiné ani v Ol. a stejně se jeví také staroněmecké Nibelungy aj.
Většinou jsou místa dějů uváděna -- stejně jako data událostí -- značně neurčitě. Dovídáme se leda, že se bojovalo, pochodovalo nebo sněmovalo v lesích, na horách, blízko vod, v polích ... (Smirnov, Slavjanskie ..., str. 40 nn). Lze namítnout, že věc je samozřejmá. Líčení se však váže na geografický charakter našich zemí, které tvoří více od sebe oddělených celků. Není tu ruská rovina.
Chadwickové (II, str. 74 nn) dokazují, že konkrétní údaje, výhodné i pro historiky, bývají hojnější v textech mladších, kdežto starší se tu blíží pohádkám a pověstem. RK by to potvrzoval, neboť v Záb. je pouze ,,Vyšehrad'' , a to ještě nelze odpřisáhnout, že ten nejznámější; v Čest. se mluví o ,,Pražanech'', jinak tu není ani jeden geografický název; nejinak Jel. a Sbyh. Ale mladší část kodexu je už sdílnějsí. V Ol. Praha, Vltava , v Ben. Trosky, Sasové, Zhořelec, Hrubá Skála (nebo apelativum hrubá skála, srv. Hruboskalsko), v Jar. Tataři, Kyjev, Novgorod, Polsko, Uhři, Olomouc, Hostýn , Haná, v Lud. Zálabí, Němci (v Záb. ,,cizí''), v lyrice Miletín. Skrovný podíl určitých názvů místních a někdy též osobních se dá ovšem vysvětlit i tím, že pěvci přednášeli posluchačům děje aspoň částečně známé. Proto čteme asi jen o ,,Jaroslavu'' nebo možná i ve Skř. je jen ,,panský sad''. I starší lyrika si libuje v anonymitě. Teprve s rozmnožením sídlišť se situace změnila.
Ale nechceme tu generalisovat, neboť nepochybně starý LS přímo hýří osobními a místními jmény leckdy opakovanými v ustálených obratech. Ostatně je i Homér dobrým zpravodajem, ač přesná lokalisace MJ a OJ je v epice vždy obtížná. Jisté jsou ovšem řeky v LS: Vltava (je pozoruhodné, že rozhněvaní bratři sídlí u vod, které s největším českým ,,národním'' tokem splývají, totiž u Radbuzy a Otavy), Mže, Labe, Orlice, Lubice (Bílina? Ale spíše jde o hrad Lubici). Z ostatních MJ zaujmou Brdy (ale to může být i jen označení horské krajiny vůbec), Kamen Most (U Rakovníka nebo dnešní Most?), samozřejmě Vyšehrad , Chlumec Dobroslavsk (Hradec Králové?), Krkonoše.
Epická neurčitost nebo neurčenost se projevuje, přihlížíme-li k označením pomocí apelativ, ve všech skladbách R, spíše však v RK než v RZ, jehož scenerie je neměnná. Údaje ,,sever, jih'' (snad by to v této poesii znamenalo ,,jihnutí'') vůbec chybějí, východ a západ jsou stále chápány jako strany sluneční. Menší lokality (dědiny, vrchy, jednotlivé skály, posvátné háje) jsou anonymní zcela samozřejmě; dokonce i řeky v Záb. (dle Flajšhanse 7 dokladů). Prosté ,,sěmo'' se zjišťuje rovněž sedmkrát. ,,Tamo'' je buď samotné nebo v korelaci s ,,kamo'', dále otkad, kdě, onamo, vše asi v padesáti dokladech, ,,sdě'' je doloženo jedenáctkrát. V těchto výpočtech ovšem nesmí chybět zájmeno ,,sien'' (jinde ve slov. jazycích s6, sij, sen) a jeho poměr k demonstrativu ,,ten''. Je nutno zde přihlížet i k příslovcím se základem s- a t-. Po mluvnické stránce jsme věc osvětlili v Rozboru , kap. 11.4 nn. Zde co nejstručněji a spíše pro stylistiku : s- ukazovalo na předměty jakkoli bližší, t- v nejstarší době na vzdálenější. Zbytky tohoto stavu se v R ještě pozorují. Tato zákonitost se vztahuje i na dvojice sem - tam, odsud (otsavad) - odtud, ottud, sdě - tam. V R je samozřejmě vše v archaických formách. Hodně záleží na subjektivním přístupu mluvčího. I dnes můžeme říci ,,zítra odjedeme do města X, a tam navštívíme ...'', ale přípustné je i ,,zde'', i když je to vzácnější; přenášíme se v mysli už do X. Obdobně si počínali též naši pěvci, a to i tam, kde ,,sien'' budilo námitky (Rozbor na uvedeném místě). Je to další svědectví o živosti a bezprostřednosti líčení. V RZ ,,ten'' vůbec chybí, v RK je v menšině (sien : ten = 35 : 25). Povšimněme si, kde je zájmene ,,ten'' užito:
Jsou ovšem i případy, kdy by mohlo být ,,ten'' zastoupeno silnějším a starším demonstrativem. Ve Sbyh. 26,3 ,,čie ta holubice'' by mohlo být vyjádřeno i pomocí ,,sie''. Dnešní čtenář nebo překladatel by mohl každé ,,sien'' vyložit jako ,,ten'' bez újmy na srozumitelnosti textu. Občas by je asi změnil na ,,tento, tenhle'', na demonstrativa, jež v R vůbec nejsou. Patrně i realistický, střízlivý život působil na omezení, ba zánik základu s-, jenž se udržel spíše na konservativnějším východě našich zemí (poměr ,,jakýsi : nějaký'' aj.).
Neurčitost prostorových vztahů je v R dokázána i tím, že jedinou měrnou jednotkou je sáh (sieh), a to pouze v Záb. 13,29 o duši, vyražené mlatem a zanesené ,,pět siehóv u vojsku (nebo v vojsku)''. Ale to může být jen obraz prudkosti úderu. V Jar. 13,33 zpodobňují ,,dřevce siehodlúhé'' neobvyklou délku tatarských kopí.
Příznačné je dále časté rčení ,,na pravo - na levo, v pravo - v levo'', celkem devětkrát nebo desetkrát. Protějšek těchto oposit je ,,před - zad'' s deriváty, celkem 20 dokladů. Větší území je charakterisováno jako ,,vsě vlasti, vsě krajiny'' nebo dálné země, dálné vlasti. Po ,,Hostýně '' se dočítáme jen o ,,hoře, chlumu, vrchu''. Výškové rozměry opět povšechné: vysoký - nízký, vyšný - nižní. Tato druhá dvojice značí polohu, nikoli rozměr. Vedle toho ,,dolóv, k spodu, z dola, vz výš/i/, vzhóru, střed (s předložkami), šíř a v šíř, v dél, šúrem (= šikmo), blize, dlúho'', celkem osmkrát. Nadmíru časté je ,,veš'', jež vyjadřuje velký prostor nebo celek leckdy hyperbolisovaný.
Poznámka: Jar. se liší od ostatního RK tím, že pěvec byl přítomen bojům na Hostýně a kolem Olomouce, ale jistě ne za hranicemi země. Opět tedy ,,stanovisko vševědoucnosti'' (Kayser, str. 212).
Také číselné vztahy jsou v R shodné s orální poesií jiných národů. Můžeme tu stanovit tři typy:
Ad 1): glazy číslem preglédati, LS, tj. stavit hlasovací kamének jeden proti druhému a tím zjistit ,,viecinu'' - většinu, převahu, aniž je tu třeba počítati tak, jak jsme zvyklí; vzmnožichu svá čísla, Čest.; ,,četný'' o vojsku, zástupu, dani (534#34); ,,druhý'' je až na jednu výjimku praenomem; množstvie, mnoho, přěmnoho, přěmnožstvie celkem patnáckrát o lidech, vojsku, psech, obětech; řad, řadi, řady obdobně 735#35, sboři nebo sbory 636#36, hluk, hluci 437#37 ve významu ,,oddíl''; jsou sice i ,,setniny'' v mladším Jar. 9,27, ale bez udání jejich počtu; ,,tisíc'' nedoložen; označení knih a kapitol v incipitech nebereme v úvahu. Ostatně jeho přesnost kontrastuje s územ písní a je dalším důkazem nehomogennosti RK, rozdílu mezi dobou vzniku a dobou opisu.
Ad 2): Bylo probráno ve stati o symbolismu ; asi sedmdesát případů.
Ad 3): Čtvrtý a pátý řad, Čest. (o dobývání Kruvojova hradiště); čtyřie voje proti Tatarům, Jar.; junóv desět (průvod Kublajevnin), Jar.; dva, dvě často, ale to je samozřejmé: dva kusy, dvě póle, ščít dvú zubú, dva syny, dvě děvě, na dvé rozděliti, dvadesět (stromů na vrcholu Hostýna , patrně kolem kaple -- taková výsadba přetrvává dodnes); zástup čtyřie hlukóv četný -- jde o vojenskou jednotku větší než setnina; jeden opět ve funkci praenominální, význam číselný je poměrně pozdní. ,,Jediná dceř, jedinú družu'' bych bral za adjektivum. Oba, obě (zpravidla o soubojnících, tedy opět samozřejmě); osm vladyk Oldřichových (na jiném místě je jich sedm, možná dle toho, zda se k nim počítal nebo nepočítal jeden z vůdců snad přestrojený za pastýře); setniny dvakrát v Jar., dále porůznu sto, pól sta, třie sta (ale i ,,na sto'' neurčitě), šest jezdců k odvozu kořisti v Čest., vterý a vtorý (první forma v RK, druhá v RZ) s deseti doklady celkem, lze ovšem brát i za symbol zvláště tam, kde je přidružena číslovka ,,dvě''. Převažují mladší písně nad staršími.