Ta je po všech stránkách typickým výtvorem ústních (orálních) pěvců. Je zásadní chybou mluvit o ,,básních'' v R a bezvýchodné jsou i pokusy hledat jejich ,,autora'' (Záviše z Falkenštejna apod.).
Podle obecného v dávných dobách sdíleného přesvědčení tvoří pěvec jsa nadšen bohem, bohyní, nymfou nebo Múzou, která mu tento dar dává nebo propůjčuje. Proto se Ilias i Odyssea začínají vzýváním Múzy ; proto praví tatarský pěvec (Chadwickové III, 182),,,God has implanted this gift of song in my heart''; dle Aristotela aj. tvoří pěvec ,,nymfoléptos'' nebo ,,enthúsiazomenos'' (Veselovskij, str. 57), tedy ,,jat nymfou'' nebo ,,nadchýnán bohem''. Žirmunskij, (O hrdinském, str. 265) upozorňuje na Orfea , něm. Horanta, Sadka , finského Väinämöinena , kteří jsou vesměs bohem nadaní, obdaření kouzelnou mocí. Martini (str. 58) praví ,,und mit Handen kann die Harfe grussen, dem Gott spendet die Gabe des Spiels''.
V R vidíme totéž. Předně sem patří známé místo ze Záb., které jsme uvedli jako motto ke své studii. O písních a pění se mluví v našich textech několikrát. Vedle výše citovaných veršů ještě v Záb. 20,29 ,,Vám pěju najníží ... pieseň jde z srdce mého''; dále v incipitu Sbyh. 24,3, v Čest. 14,3 a v Ben. 6,14 ,,kniha o piesniech''. Že nešlo o poesii umělou, ale zpívanou a poslouchanou, dokazuje nezvratně i Jar. 7,24 ,,nadivno vám sluchu''. Ke srovnání ještě Lud. 10,16 ,,znamenajte, staří, mladí''. Viz i Bowru, Heroic 215, kde se uvádějí podobná rčení: ,,uvidíte, slyšeli jste, povím vám''. Na ,,zázračný'' původ těchto skladeb ukazuje též LS v. 50, kde se mluví o dvou ,,věhlasných'' (tj. rozumných, moudrých) děvách, možná o Kazi a Tetě , které byly ,,vyučeně věščbám vít/ě/zovým''. Místo je porušeno, smysl zatemněn, ale podle nejčastějšího výkladu (i našeho) jde o Svantovíta ; věštné výroky a soudní nálezy bývaly totéž, spojitost s ,,carmina heroica'', jak se někdy interpretuje, je volnější. Chadwickové (III, 627 aj) poukazují jak na římské vestálky, tak i na věštby vydávané kdekoli jinde, třebas též u afrického kmene Bantu. Vždy je také účasten obdobný věcný ,,aparát''; posvátný oheň (v LS ,,plamen pravdozvěsten'') a vždy jsou kněžky jakýmsi mediem, prostřednicemi mezi bohem a lidmi. Občas upadaly do ,,transu'', jenž byl možná popsán v LS v mezeře, kterou máme v textu.
Sloveso ,,pěti'' znamenalo něco jiného než dnes, kdy je lze označit jako knižní, někdy dokonce s nádechem ironie. Staročesky tu jde o recitaci s doprovodem strunného nástroje (v RK varyta ). Výraz zahrnuje v sobě i štěbetání ptáků (RK Skř. 28,31 má skřivan ,,pozdravovat drahého pěním'' a je tu i známé ,,kuropěnie'', gallicinium v Róž. 28,5, ,,Zpievánie'' značilo v stč. skutečný zpěv a patřilo neodlučitelně k umělé lyrice. Tento druhotvar, sloveso dnes běžné, se v R nevyskytuje. O rozdílném smyslu obou sloves pojednala v novější době M. Homolková , Slovo a slovesnost 54, č. 2, str. 119 nn. Domnívá se -- podle Trubačeva -- že ,,pěti'' znamenalo původně zpěv náboženský, modlitbu, recitativ, který mohl být i nelibozvučný (kuropěnie!). Etymologicky je tu snad souvislost s ,,píti'' -- konat úlitbu bohům. Také u Jirečků, Spisy str. 7 se dovídáme ze zprávy opata zbraslavského o rozdílu ,,recitatum'' a ,,cantatum'' a Chadwickové (III, 871) rozlišují ,,chanting'' pění a ,,singing'' zpívání.
Obliba zpěvu a hudby u starých Slovanů je tak všeobecně známa, že upouštíme od citátů z pramenů a z literatury. Dechové i bicí nástroje jsou ovšem pro epiku nevhodné. Obdobu k ,,varytu'' jsou lyry, formingy, guslariny atd. K ,,varytu'' po slovné stránce viz náš Rozbor , kap. 13. Nevíme, zda šel tento nástroj při shromáždění z ruky do ruky, jak se domníval Hattala (str. 240 s odkazem na R. Uhlanda ) nebo zda to bylo něco malého a snadno přenosného jako u skotských horalů, které vídal takto vyzbrojeny ještě W. Scott na počátku minulého století. Také na Černé Hoře míval u sebe housle i nejdrsnější bojovník. Jejich účinek byl tím větším povzbuzením k boji, že byl znám charakter nositele guslariny. Tento obraz odpovídá přesně i Zábojovi a scéně, v níž hrdina před započetím rozhodného boje vystupuje.
Jména pěvců RZ a RK ovšem neznáme a sotvakdy bezpečně znát budeme, neboť orální poesie je anonymní. Je ovšem nutno lišit píseň historickou od naší herojské . První z obou žánrů měl -- i podle Vlašína, Slovník, s.v. -- úroveň nevalnou a následovníci těchto skladatelů byli později původci známých písní kramářských. To vše se co do charakteru i literární hodnoty od R propastně liší. Známe ovšem některá jména jako Dobřatu za Vladislava II. a Kojatu za Soběslava II. K. byl podle Jirečkovy Echtheit (str. 103) majitelem okrsku dobřetínského na soutoku Svratky a Dyje. Jireček mluví ještě o dalších: o Chunradovi (Konrád) z okolí pražského, o Zunglovi (u Znojma). O tvorbě nebo reprodukcích, jejichž původci by byli jmenovaní pěvci, nevíme nic. Nedovedeme ani odhadnout, zda byli skladateli umělých písní nebo pěvci v našem smyslu slova. Východiskem by snad mohl být Dobřata, který bydlil v Zalužanech u Vysokého Mýta, tedy v kraji RK.
Bowra (Heroic 408) uvažuje o tom, že anonymní byli spíše pěvci z nižších sociálních vrstev; to by se ovšem týkalo spíše lyriky. Ve světové orální epice známe dosti jmen: nehledě k Homérovi a jeho předchůdcům, jako byl Olen, Musaios , Thamyris , Orfeus , Demodokos (ten v Odysseji ), je dochována zpráva o Eyvinderu Finussonovi (norský pěvec), o zpěváku a bojovníkovi Hakonarmalovi (Bowra, uv. spis 406). Bližší jsou nám ovšem Bojan ze Slova o pluku Igorově a Mitusa , haličský zpěvák, který žil kol roku 1241. Jiný je ovšem Bojan, syn Simeona bulharského. Ve spojitosti s Nibelungy bývá uváděn Volker z Alzey ; Hunové měli svého Swemmela a Werbela . Jistě by se dalo vzpomínat i na další analogie k Zábojovi a Lumírovi.
S trochu větší pravděpodobností než o životech a dílech těchto osob se můžeme dopídit sociálního postavení pěvců se zřetelem k RZ a RK. Zdá se, že patřili k družině samotného kněze (tj. vládce, ve starém významu slova) nebo aspoň feudálního pána. Byli činní v době boje i v čase odpočinku, na shromážděních a hostinách, jistě i v soukromí jako třeba Achilleus, který ve svém stanu recituje ,,klea andrón'', tedy skladby o slavných činech mužů.
Soudíme, že naši pěvci byli lidmi téhož typu, a to hlavně z těchto důvodů:
Z těchto příčin užíváme také termínu ,,ústní, orální'' a ne ,,lidová'' epika. (Lord, str. 6 nn). Naše věda připouští, ač dosti váhavě, možnost existence hrdinských zpěvů u starých Čechů (Vlašín, s.v. Hrdinská píseň), ale popírá jejich rozvoj. Ale tento druh je společný všemu lidstvu a dokonce je pěstován spíše v primitivních společenských podmínkách. Aspoň několik názvů: aoidové a rhapsódové ve starém Řecku, skaldové ve Skandinávii, bardové u Keltů, vaideloti u Litevců, skomoroši v Rusku (též skazitělé), banduristé a kobzaři na Ukrajině, slepci a guslaři v Jugoslávii, ašugové v Azerbajdžanu, bachšiové v Uzbekistanu a v Turkmenii, žiršiové u Kazachů. Trubadúry a minnesängry sem nelze bezvýhradně zařazovat, neboť byli aspoň v pozdějších dobách spíše původci skladeb umělých. I jinde se nepochybně vytvořily školy této epiky. Uvádíme některé názvy pěvců, o nichž se Vlašínův Slovník pod uvedeným heslem nezmiňuje: středoasijští akynové, asmaris (,,nedotknutelní'') v Ethiopii, arevi v Polynésii, v Rusku ještě igreci a progudci (Čičirov, str. 162); v Polsku byly recitovány ,,dumy '' již v 11. století |Kravcov, str. 295), mluví se o Miškovi Boleslavičovi aj. Grincer (str. 17) vypočítává tyto umělce slova u Francouzů, Řeků, Rusů, ale také u Kirgizů, Uzbeků, Indů. V evropských zemích tvořili celé cechy nebo gildy. Skomoroši nosívali masky. S tím lze spojit domněle padělanou glosu v Mater verborum ,,kraboška'' (škraboška). Němci znají ještě název ,,spilmani'' , Italové měli své ,,cantastorii'', Španělé ,,rekonkista ''. Latinský středověký termín ,,ioculatores '' je všude znám. Byli francouzští žongléři; sibiřští šér nebo dzhirov. Podle Horálka (Studie, 120 nn) byl pěstován náš žánr též u Lužičanů. Soudí se tak ze snahy o převedení novějších písní do starších forem. Víme o ukrajinských lyrnicích a polských powaczích . Východní Ašykové skládali patrně hlavně písně milostné. U Irčanů byli ve velké vážnosti filid . Minstrelové vznikli ze starších škol delším vývojem. Římané hojně užívali termínu ,,vates'' = pěvec, básník, ale původně věštec. Z původní epické tvorby se u nich zachovalo málo, neboť byla potlačena volnější a již převážně umělou kulturou řeckou. Tento proces je v ledačems podobný českému literárnímu středověku. Ale i v Čechách byli ,,žertéři'' a vedle pěnců nebo pěvců v RK (čtení ,,pěnec'' není zcela jisté) zná Alx. Bud. 205 i termín ,,piesnotvořec'', jinde je i ,,piesnotvor ''. Uvážíme-li, že orální epika byla básnickou formou i v severní a v tropické Africe a nepohybně i v obou Amerikách, objeví se pravdivý paradox, že ,,každý národní epos je zároveň mezinárodní''. Snad náš nesourodý a neúplný výčet stačí k důkazu, že hrdinské písně měli i staří Čechové -- arci dávno před 14. stoletím, ač tato tradice přežívala i do věku třináctého -- Jaroslav, ba i čtrnáctého (přepis a incipity RK).
Důvodů, proč se orální epika z našich zemí poměrně brzy vytratila, je několik; tím vlastně odpovídáme již na námitku proti R, že prý je nápadné, proč na ně nemáme žádných ohlasů z pozdějších dob. Předně připomeňme, že ve starším stadiu lidské společnosti mělo umění vždy praktický účel (Utitz, Grundlegung... str. 353 nn). Proto také Záboj pěje, aby získal posluchače pro boj proti vetřelcům. Gusev (str. 37 nn) uvádí, že hrdinské písně sice vznikaly v prostředí královských nebo knížecích družin, ale i za účasti lidu, pokud něly obě ,,třídy'' tytéž zájmy. Z toho plyne i blízkost epiky k lidové lyrice a proto čteme i v RK o ,,panském sadě'' a o ,,knížecích lesích''. K orální epice nerozlučně patří patriarchát , ač postavení žen bylo u Slovanů poměrně volné (Libuše v LS; zdá se nepochybné, že pověst o dívčí válce byla kdysi zpívána jako ústní epos ). Boj proti vnějším nepřátelům i konsolidační snahy prvních Přemyslovců na českém, politicky vždy nadmíru exponovaném území byly pro vznik našeho žánru mnohem příhodnější než pozdější doby, kdy se národ semkl v jeden stát nebo soustátí, třebaže leckdy s neblahými následky.
Jiným vlivným činitelem je tu i pozoruhodné střídání literárních a vůbec kulturních směrů. Mohli bychom -- se značným zjednodušením -- hovořit o protikladu romantismu a realismu, které se ovšem ocítají vždy v jiné dobové rovině. Tak postavil D. Čiževski , Outline of Comparative Slavic Literature, Survey of Slavic Civilisation I, 1952, str. 10 nn toto schema: původní realismus - gotika - renesance - barok - klasicismus - romantismus - realismus - symbolismus . Přitom první směr přetrvával asi do 12. století, tedy souběžně s největším rozkvětem hrdinské epiky u nás. Jar., vzniklý po roce 1241, má již některé odchylné rysy.
Padala tu na váhu i velká přizpůsobivost české povahy potud, že ráda přijímá cizí vlivy. Je to vlastnost někdy dobrá, jindy neblahá. Má též svůj podíl na formálních i obsahovém přejímání latinských i německých vzorů v tom, co se vydává za jedinou staročeskou středověkou literaturu.
Církev šířila křesťanství s pochopitelnou úsilností, i když vystupovala vždy ostřeji proti odštěpencům z vlastních řad než proti ,,pohanství'' samotnému. Ostatně byly v klášterech opsány přečetné texty z klasického starověku, ba i z národních literatur. Vzpomínáme letmo na Píseň o Hildebrandovi , transkribovanou dvěma fuldskými mnichy; asi též opis RZ a RK byl takto proveden. Pohanství existovalo vedle křesťanství hlavně v severských zemích a v Rusku paralelně po několik století. U nás dožívala stará víra rychleji. Proto došlo k přísným zásahům Břetislava I. a II. proti dávným kultům z dob mnohobožství; ale je nutno uvážiti také přežívání početných předkřesťanských obyčejů v našem folkloru . Jsou ovšem známy také stížnosti kněží na prostopášnost světských písní (Jireček, Echtheit, str. 116 nn); ač se asi týkaly spíše německého, k nám importovaného lejchu. Písně byly svým způsobem censurovány, zejména jména pohanských bohů, tj. zlých démonů, byla odstraňována, ba nesměla se vůbec vyslovovat. Možná, že proto žádají oba pisatelé glos Mater. verb. Miroslav a Vacerad , aby se za ně čtenář modlil. Proto jsou i v RZ a v RK vždy jen ,,bozi'' a bylo by naivní žádat, jak to činil např. Flajšhans , aby se tu vyskytoval(a) třeba Mokoš. Vždyť i křesťanské písně byly pod přísným dohledem. V roce 1408 povolila pražská synodos jen ,,Hospodine, pomiluj ny'', dále ,,Svatý Václave '' vedle ,,Buoh všemohúci'' a ,,Jezi Kriste, ščedrý kněže''. Tyto poměry dosvědčují též pro evropský sever Chadwickové, passim; pro Bulharsko Bogatyrev, Epos, str. 175 s odvoláním na svědectví Konstantina Preslavského a prezbytera Kozmy už v 10. století. Podle Potebni (Istorija, str. 394) se pozůstatky eposu nejdéle držely u Finů. Ruské poměry osvětluje týž učenec na str. 380.
Nápor latiny -- u nás též němčiny -- přinášel internacionální nebo kosmopolitické tendence. Pěvci přesedlávali na křesťanské motivy už i z materiálních důvodů. Jar. z RK je už dotčen tímto novějším proudem velmi znatelně. Také novější pohnuté události dávaly zapomínat na staré časy. Pokud nikoli, objevuje se jakási mythologisace, do níž se odívá dávná realita starých příběhů, ústících spíše do prózy, do pohádek a pověstí. Rukopisy nemají v sobě nic ,,zázračného'', a to je jedním z důvodů jejich pravosti, ač by nezasvěcený pozorovatel právě mythologický živel u nich postrádal.
Jiným činitelem, jenž neblaze působil na orální epiku, byly po přirozeném vzrůstu počtu obyvatelstva a po zvýšení civilisační úrovně spory mezi panovnickými rody, feudály, městy, stavy a lidem. Všenárodní zájmy ustoupily osobním nebo třídním. Dochází též k individualisaci pěvců nebo básníků. Nepřebírají už epické tradice, snad se za ně stydí, ale chtějí prosadit vlastní osobnost. Více se čte a píše než mluví a přednáší, i když i mnohé neanonymní skladby byly určeny převážně k poslechu. Oblast RK, tedy východní Čechy, severní Morava i bývalé Slezsko, byly ovšem vzdáleny od Prahy. I to nepochybně přispělo k přetváření námi sledovaného žánru.
Ani speciální české poměry po 14. století nebyly pro heroickou epiku příznivé. Dlouhá století náboženských válek znamenala nejen materiální ztráty (pálení klášterů, boření hradů a za třicetileté války odvoz mnoha rukopisů do ciziny, hlavně do Švédska), ale i změnu literárních themat. Píší se hlavně traktáty a písně (husitské aj.) propagující ten neb onen věroučný směr.
Od 17. století počínají léta úpadku. Tam, kde je nesvoboda, kde národ ve svém vlastním vnitřním zájmu bojovat nechce nebo nemůže, epika umírá (Štúr, str. 80 nn). V takových údobích kvete ještě tak lyrika, písně ,,ženské''. Pěkný příklad jiného vývoje nalézáme hlavně u jižních Slovanů; protiturecký odboj působil na to, že tu byl až do 19., ba i do 20. století pěstován herojský zpěv . To také umožnilo badatelům (Parry, Lord) zkoumat jeho vznikání a charakter. Proto víme dnes o provenienci R mnohem více než obránci a odpůrci minulých let.
Ze všech těchto příčin se Rukopisy octly v jakési poloviční ilegalitě, z níž byly vyproštěny v minulém století -- a ,,sentimentálně'' bych dodal, že do ní ve věku dvacátém upadly znovu.