4. Vznik a vývoj písní lyrických a lyrickoepických v RK

Konstatujeme hned: myšlenková náplň milostné lyriky RK je totožná s duchem písní téhož typu z 18. až 20. století, ale skladební technika  je rozdílná. Uvidíme později, jak se původní modely  rozšiřují, ale také zřeďují.

O lidové písni se ovšem psalo a píše mnoho. Positivistická věda tvrdila přibližně toto: původním stadiem byly umělé skladby z 16. až 17. století, kdežto novější písně vznikly odštěpením z nich. Jsou tedy původu nedávného a je třeba je hodnotit spíše jako literaturu okrajovou. Nápěvy pak povstávaly tak, že chasník nebo děvečka slyšeli v kostele nebo v hospodě notu, která se jim zalíbila, a přikomponovali k ní vlastní, většinou naivní text. Vizme třeba stanovisko V. V. Štecha  ve spise ,,Pod povrchem tvarů'', Praha 1941, str. 43 nn.^4.1 Tyto názory, které jsou v těsné souvislosti s bojem proti R, jsou dnes plným právem a snad již všude opuštěny. Důvody jsou hlavně tyto:

1.

Lyrika je právem považována za nejstarší formu poesie. Tvůrce vyjadřuje v ní sám sebe, tedy to, co je mu nejbliže, kdežto epika i drama jsou objektivní, tedy mladší. Mimochodem: písně RK jsou osobní, Hankovy  neosobní nebo nadosobní, tedy rozdílné. Nelze souhlasit ani s Wehrlim (str. 102 nn), že lyrika byla původně zaměřena k praktickým účelům, na sociální poměry aj., neboť právě to je znakem básnictví umělého! Naopak: její náplní bylo od prvopočátku ,,to, co člověk stále s sebou nosí'', jeho osobní myšlení a cítění.

2.

V lidové písni se udržely v některých krajích, např. na Ostravsku, slovní archaismy, např. hybridní spojení perfekta se starými jednoduchými preterity (,,volalach''). V době, do níž kladli dopůrci původ lidové lyriky, byly aorist nebo imperfektum již dávno formy zcela nesrozumitelné.

3.

Hlubším zkoumáním folkloru  se zjistily obdoby u všech slovanských národů. Ba mnohé typické znaky lze zeměpisně, historicky i národopisně rozšiřovat ještě mnohem dále v prostoru i v čase. Přesvědčíme se o tom rozborem estetických  prvků.

4.

Nepřímým důkazem starobylosti lidové písně jsou i jiné obory praktické i umělecké činnosti (architektura, šperky, výšivky, kraslice s geometrickými vzorci, např. vlnovkami, svědčícími o pradávném původu). Kultura národů, které měly i bohatý, vysoce tvůrčí jazyk a které si brzy osvojily křesťanství po přesném a citlivém přetlumočení latinské a řecké náboženské literatury, nemohla být nízká. Zkoumání písemnictví musí ovšem jít ruku v ruce s historií, archeologií, dějinami hudby  atd.

5.

Jak dokázali hlavně Kuba, V. Úlehla a jiní, zachovaly některé lidové písně reminiscence na doby, jež se nám ztrácejí v nedohlednu. Zde se citují zejména: Stoji tyčka prostřed v dvoře Suš. 2, 245; Uliana, krásná panna Suš. 354, 355; Stoji lipka, stoji Suš. 321, 1599, 355 (zde jsou všude i slovní shody s RK); Vele, vele, stojí dubec prostřed dvora, Český lid 25 (1925) z rkpu Jana z Holešova ; dále všechny písně vážící se na vynášení Smrti - Morany; písně o kalině, společné Čechům, Slovákům, Polákům, Rusům, Ukrajincům; viz dále O. Hostinského, Třičet šest nápěvů světských písní českého lidu z 16. století, Praha 1892; ,,Půjdeme tam k tisovému lesu'', Čelakovský,  Slovanské národní písně I-III, Praha 1822 - 1827, č. 73/1 v 1. díle -- takové lesy už v našich zemích nejsou více než 300 let; písně o králkách a královničkách, o stavění máje, vzpomínky na slunovrat, příchod nového roku; staré koledy viz S. P. Orlova , Hry a písně dětí slovanských, Praha 1928; o širém nebo čirém poli Kollár , Národnie zpievanky I-II, Budín 1834 č. I,5 a II,75 ,,V širom poli strom zelený, na tom stromě havran biely'' (sic!). Lze připomenout i písně se zatmělými slovy - interjekcemi: ,,Hořela lípa, hořela'', Erben  390 se vzpomínkou na pohřby žehem ; z doby renesanční je známo 50 incipitů  s odkazy na lidové nápěvy (,,Zpívá se jako...'', viz J. Snížkovou , Lidové demokracie 6. 9. 1980). Dále spis A. Václavíka , Slovanské prvky v české lidové kultuře, Brno 1974; ,,Má matičko stará'' je strážnický danaj, kladený do 15. století; ,,Slunečko sa níží'' sahá podle Bíma  do 2. stol. po Kr.; ,,Aj, Jurenko, Jurenko'' -- prastarý tanec podhalanský. Vizme též V. Úlehlu, Živá píseň 11č-117 s melodiemi z kancionálů starých 400 let; Píseň ,,Dunáju, Dunáju'' z Jana Blahoslava,  Gramatika česká; píseň ,,Vydala máti, vydala céru'' (Úlehla) s polskými variantami; za nejarchaičtější bývají pokládány písně o chmelu s množstvím obdob starších i novějších; námět sahá snad až do údobí Dionysova  (Bakchova)  kultu. Tyto naše roztříštěné poznámky, na něž se bude vázat ještě naše kapitola o slovních a thematických shodách R s plody obdobných žánrů, by se daly rozvést a rozšířit do velmi silné knihy.