Vznik a vývoj textu RZ, RK a dalších ,,sporných'' památek známe ovšem velmi nedokonale. Textologické otázky jsme řešili v Rozboru (kap. 3.2). Zde jen co nejstručněji pro přehled a informaci. Oba rukopisy jsou transkribovány v době značně mladší, než byly ,,složeny''. To je, jak již víme, zákonitost obecně platná, že takové skladby jsou sbírány a zapisovány teprve na konci období, do něhož patří. Frapantním příkladem je ovšem zase lidová píseň.
Opis nebo ještě spíše obkreslení RZ spadá do 11. nebo 12. století, jak věděl již Srezněvskij (u Pypina IV, str. 292 nn). Písaři bylo nemožné nebo snad i nedovolené přesné převedení, nepodal původní text cele, a tak vznikly mezery hlavně na ,,choulostivých'' místech, třeba tam, kde se patrně mluvilo o kultu Svantovítově . Většina červených značek sloužila k ulehčení četby nebo dalších opisů. Tyto barevné doplňky oddělovaly od sebe slova, chápaná ovšem podle středověké ,,gramatiky''.
Přepis MPKV a Jelena z RK, pocházející z 13. století, je ,,pravý'', protože nejen jazyk, ale i písařský úzus na obou stranách pergamenu je rozdílný; samozřejmě při shodném tvaru písmen, barvě a dalších paleografických náležitostech. Text tohoto Jel. a téže písně v RK se liší jen v drobnostech jazykově významných, ale zde pro nás nedůležitých.
RK se skládá z písní samotných a z nadpisů (incipitů ) k nim. Ty jsou z doby mladší, asi ze 14. století, neboť jejich jazyk je jiný. Pergameny prošly nějakou středověkou korekturou, při níž bylo užito jiného textu, třebaže asi málo rozdílného. Zdá se, že tato druhá verse sahala dále na východ. Lze tak soudit z kolísání tvarů sekyra - sekera (polsky sekierka), fonetický pravopis ,,mustvo, mnostvie'', ,,w'' ve slově ,,wiele'' (velice) důsledné formy ,,vícestvie'' a snad i z dalsích jevů. Proužky , které jsou částí skladby nám neznámé a začátku písně Oldřich , jsou plně homogenní s textem, jenž se nám dochoval celistvě. Písař své předloze namnoze nerozuměl, jak dokazují chybné transkripce některých OJ (Herman, Vneslav, Veston) i slov ve 14. století již vymírajících (vnuž - vňuž). Hanka jako autor editionis principis nechápal nebo špatně si vykládal RK asi na osmdesáti místech.
Po dlouhé, úmorné filologické práci se dospělo k vydáním lepším. Kašparův přepis ve Sborníku má jen několik nedopatření; nicméně je nutno číst RK na některých místech jinak nebo jej jinak vykládat, jak dovozuji v poznámkách ke svému ,,vydání'' RZ a RK v závěru této studie.
Píseň pod Vyšehradem se objevila v 19.-20. století ve třech trochu se od sebe lišících opisech. Její původní písař byl pod vlivem slezského nářečí nebo polštiny. MPKV se zatím jeví jako prozaický volný překlad skladby původně latinské.
K tomu připojujeme některé postřehy, jež ovšem zůstávají namnoze na půdě dohadů. Slované měli písmo od dob velmi dávných, měli své runy , ale ty sloužily spíše jen k velmi krátkým nápisům o vlastnictví toho kterého předmětu nebo k účelům votivním, neliterárním (Chadwickové I, str. 475); bývaly jimi vyjadřovány též magické formule a pamětní nápisy. Snad sem hledí ,,desky pravdodatné'' a možná i ,,věščby Vít/ě/zovy'' z LS, neboť právo bylo i mystickým kultem a jeho zásady bývaly uplatňovány ve formě veršů. Oblast run sahala na evropské pevnině od Francie po Ukrajinu.
Runový archetyp tedy vylučujeme. Písemné záznamy jsou ovšem možné -- porůznu, nedokonale, bez kaligrafických aspirací a vzácně -- i v době, kdy orální poesie ještě žije (Lord, str. 19). Přitom je nutno mít na paměti, že jakmile vznikne opis, text se už nemění a pěvec ho může kdykoli v této formě použít. Snad vznikla tak nějak i často citovaná paralela z Jar. 8,22 nn, kteréžto místo je obsahově obdobné několika řádkům z Milionu Marka Pola . Od tohoto přístupu ke skladbě je nutno lišit improvisační schopnosti pěvců, jejichž recitace je měnlivá ,,jako Proteus ''. Dovedou si nejen i velmi dlouhou píseň zapamatovat a věrně ji reprodukovat po letech, ale i libovolně improvisovat, doplňovat, převádět předlohu i jednotlivé obraty odjinud atd. Duch zůstává vždy týž. U Homéra je tento konservatismus -- spojovaný ovšem kdykoli s osobním novátorstvím pěvcovým -- vynucen i ustáleným metrem. V Rusku byly písně -- byliny -- shodné obsahem i formou po tři století (Chadwickové II, str. 12 nn). Jugoslávské písně o Kosově poli sebral v roce 1814 Vuk Karadžič -- a potom se už text neměnil. Proto je také text Jelena z 13. století s totožnou písní v RK téměř doslovně shodný. Grincer (str. 94) konstatuje týž postup pro staroindickou poesii, v níž se text původně orální stává po zápise již básní, skladbou umělou.
Takové nedokonalosti, spěšnost při přepisu se jeví na MPKV a jejím Jel. třeba i v tom, že ke konci opisu jsou zásadně samá ,,i'', kdežto paleograficky náročnější ,,y'' se objevuje porůznu jen na počátku textu; později jako by byl písař na svou práci mrzut nebo jako by nestačil diktátu.
Písně RK byly děleny na knihy. Nevíme, kolik jich bylo, ale nejméně tři. Byly dosti rozsáhlé, neboť se v incipitech uvádí ,,kapitule sedmmezcietmá, osmmezcietmá''. Snad se tímto dělením myslila ,,pensa'' pro písaře, rozvržená na časové jednotky, nejspíše dny. Podle Koldy (str. 43) zmizelo prý z pražské universitní knihovny kolem roku 1817 osm svazků starých světských písní ,,Carmina bohemica''. K. uvádí číslo v seznamu Sign. Oeconom. 73, 14-I. Týž autor se odvolává (str. 57) na ČČM 1838 a na zprávu, že z Polska poslal Hankovi pan Golebiowski část RK, ale balík prý nedošel. Svědectví královédvorských kostelníků, že RK bylo po mnoho let užíváno k opravám měchů u varhan, jsou obecně známa.
Věříme-li výsledkům zkoumání, jež provedla Ivanovova komise, že naše texty jsou palimpsesty, nacházíme v tom spíše potvrzení pravosti než opak. Pergamen byl ve středověku drahý (Martini, str. 61). Jen v klášterech byly uchovávány větší svazky rukopisů. Při macešském vztahu tehdejší intelektuální vrstvy k ,,vulgární'' češtině je snadno pochopitelné, že tu bylo použito staršího materiálu po vymytí nebo vyškrabání původního textu.
Čtení RZ a RK i pořádek písní zde zaznamenaných ponechává ovšem konservativní textový kritik beze změn; pokusy o doplnění Proužků na celistvé verše jsou bezvýchodné. Šťovíček (str. 32 nn) přehazuje lyriku RK tak, aby od Sbyh. po Skř. vznikl celek s jednotným obsahem. Nesouhlasíme, neboť je to počínání násilné; je též pravděpodobné, že by ,,redaktor'' spojil děj v jednu delší píseň sám. Proto se spokojujeme zjištěním, že milostné thema je tu charakteristické pro kteroukoli z krátkých lyrických písní, z nichž je každá řádně ukončena.
Ještě několik slov k dalším památkám souvisejícím s R a Hankovi nebo jiným domnělým padělatelům připisovaným.
Kolda (str. 56) praví, že k MPKV existovalo více německých textů, od nichž se česká verse vždy dost nápadně liší. Bylo vysloveno podezření, že původní text naší skladby (nepochybně umělé) zmizel vinou Zimmermannovou a byl nahrazen jiným. Ale jazykově je MPKV správná, od R ovšem značně rozdílná.
PV je kontaminace nebo kompilace vzniklá tak, že si ,,autor'' nijak nepřipouštěl výtku plagiátu . O takových případech mluví např. W. Peretz , Iz lekcij po metodologii istorii russkoj literatury, Kyjev 1914, str. 330 nn. Světlo do věci vnáší též Magnuszewski, Tropami,... str. 34 nn. Jeho příklady (pol., luž., čes.) upomínají na tzv. ,,alby'' - svítáníčka, jitřní písně, kdy se milenci probouzejí zpěvem ptáků atd. PV mluví ovšem o ,,večeru'', ale duch je týž. Je tu podivné spojení ,,Vyšehradu'' , tedy českého motivu scenerie, s nářečím zřejmě východním. Píseň nejspíše pochází od potulného ioculatora , znajícího obě území. Spojení sentimentální lásky s přírodním téměř pantheismem je ovšem na hony vzdáleno od R.
Neujasněno zůstává i Lib. pror., paleograficky snad chatrné, ale jazykově rovněž bez závad (Rozbor , passim). I zde proskakovaly nejisté zprávy, že šlo původně o větší sbírku. Podle Koldy (str. 6) máme nyní před sebou ,,jinou věc'' než tu, která byla známa před rokem 1850. Řešení trapné otázky, kdo byl skutečným mystifikátorem, intrikánem nebo - zlodějem, ponecháváme příštím badatelům, kteří jednou napíší objektivní historii těchto sporů, jež byly stejně zbytečné jako škodlivé.