18.1.1 Králův rozbor

Hlavní myšlenky Králova rozboru (O prosodii, nově vydáno 1923, hlavně na str. 153 nn) převzali též Otruba s Řepkovou v uvedeném Sborníku, str. 139 nn s výsledným konstatováním, že ,,Králova studie je -- přes svůj normativní přístup -- základní prací pro studium verše RKZ v novočeském kontextu. Prokázala ...'' atd.

Již s formulací této úvodní věty nelze souhlasit hlavně proto, že se tu ,,přistupuje'' k R a priori ,,v novočeském kontextu'', jako by ten byl jedině možný. Ale i ke Královu rozboru je nutno zaujmout velmi kritické stanovisko.

Předesíláme: K. byl učencem evropského významu, klasický filolog úžasné erudice, píle, svědomitosti a všestrannosti, s níž zasahoval i do problémů prosodie české. Přiznávám se, že jsem u něho získal velice mnoho a že jsem se sám ve své dávné překladatelské činnosti (nikdy nebylo nic uveřejněno) opíral o jeho zásady metrické a rytmické, přijímaje -- snad až příliš nekompromisně, ba možná s přeháněním -- i jeho názory o českém verši, pro nějž K. žádal v zásadě přísnou sylabotoničnost . Ale Králův rozbor R je nezdařený, psaný s průhlednou tendencí, neboť nelze zjevné nedostatky odůvodňovat autorovou povrchností nebo neznalostí.

Nejdříve známé konstatování, že verš ze Záb. 23,5

 		 Aj, ty zhovadilý, ty veliká potvoro hadóv

Píšeme jinde, že slovní přízvuk Záb. byl pravděpodobněji penultimový, tedy kladen na slabiku předposlední (jako dnes v polštině i v některých moravských a slovenských nářečích, ba možná ve staré češtině původně vůbec), ba že bychom někdy dosáhli lepší metrické kadence dosazením přízvuků prehistorických. Odkazujeme též na naše zjištění, že rytmickou dominantou RZK je myšlenkový (syntaktický) celek. Proto by bylo lépe výše citovaný verš přepsat

Dále uvádí K. verš 53 (tj. Záb. 21,18)

 		 tamo mečem i mlatem i oščepem učista páži.

Král přepisuje bůhví proč ,,páži'', v tiskových opravách korektura není. Udivuje také, že užíval (článek poprvé vyšel v r. 1893) Kořínkova  vydání z roku 1870, ač mohl použít edice téhož učence z r. 1876 (mám je po ruce) nebo Jirečkovy z r. 1879. Ale k tomuto znalci R projevuje K. častěji odpor. Výše citovaný ,,hexametr'' bych chápal raději ,,heptametricky'' a měřil xx xxx xx xx xxx xx xx s přízvuky na slabikách ,,-šče-'' a ,,-čis-'', tedy opět penultimově . Samo ,,i'' je v R často přizvukováno, viz typ začátků ,,i zastena'' s hlavním iktem  na ,,ste''.

Z dalšího Králova kontextu vyplývá, že i další příklad pokládal autor za hexametrický:  

 		 čemu naše braň jmá tepruv od vrcha soptati krutost.

Zde jsou dvě možnosti, obě stejně nedostatečné: buď jde -- podle novočeského přizvukování -- o heptametr, taktů je sedm, anebo je nutno měřit slova ,,naše braň'' a ,,jmá tepruv'' jako daktyly . Že v závěru verše chybí v citaci otazník a že je chybně transkribováno ,,od'' místo ,,ot'', už ani nepřekvapuje.

V dalších odstavcích K. zjišťuje, že Kyt. je složena veršem adonským,  tedy v útvarech xxx xx. To je však omyl. Předně by se musila zrušit veršová stavba, neboť by bylo nutno píseň ,,rozsekat'' na 32 pětislabičných útvarů, a to leckdy velmi násilně a proti zásadě o myšlenkových celcích, zejména: kto tebe v kyprú / zemicu sáze / kto tebe lýkem / hebúčkým sváza / kto tě po chladnéj / vodici pusti. Na str. 670 mluví K. v této souvislosti o ,,dvojím'' adoniu, takže své původní mínění poopravil. Ale ,,frázování '' by bylo porušeno i tak. Nezaujatý čtenář samozřejmě hned zjistí, že rytmus skladby je písňový.

Kromě toho se tu K. dostává do rozporu s tím, co akceptoval dříve bez jakýchkoli pochybností, totiž s novočeským přízvukem (také podle celkem správné nauky Dobrovského ). Dostal by vynucené penultimy ve slovech a celcích ,,větřieček, po chladnéj, zmilitka, vodicu, věděla (to 370#70)''. Také nelze vůbec adonským  veršem sešněrovat verš ,,běže zmilitka ku potoku'', kde chybí slabika; nesměrnost  se zřejmě vyrovnávala tempem, není-li text porušen. Zkrátka: nechceme-li akceptovat rytmus  písňový, je třeba Kyt. měřit daktylotrochejsky , přizvukování by bylo novočeské, schema veršů 171#7110, nikoli 2 x 5, nejčastěji v rozpisu 2+3/2+3.

Následuje Králova výtka, že R mají mnoho veršů ,,úplně správných'' podle přízvučné teorie Dobrovského,  a to: Ol. 20-34 a 56-61 (ve v. 35 mohl K. lépe číst ,,vsětichúnko'' místo ,,vsě tichúnko'' a byl by dostal další souvisĺou trojici bezvadných veršů), dále Lud. 95-106, Jar. 6-10, 15-21, 24-29, 31-34, 38-42, 45, 47, 49-51, 53 atd. Zde je hrubší nedopatření ve v. 26 ,,tako sě dci Kublajeva cháma'', kdy K. měří ,,sě'' jako thesi  proti arsi  ,,dci'', ač ,,sě'' bylo již patrně příklonné a tedy nepřízvučné; obdobně i v ,,ež chám spěje ...'', kdy je ,,ež'' opět rytmicky slabší než ,,chám''. Pochybný je dále i v. 45, kde se doplňuje ,,na rovni sě valnéj položichu'', ač to v rukopise není. LS pak má tyto ,,koincidenční '' shody s Dobrovským : v. 3-4, 6-7, 9-27, 30-33, 35-40, 45-48, 50-53, 55, 58-62, 64-68, 71, 74-77, 79, 82, 84-97, 101-102, 104-106, 108-112. Zde se K. mýlí v iktování  příklonky  ,,že'' (ide že sú ...), neboť ,,že'' je starší enklitikon proti ,,sú'', které bylo plně přizvukované. V 36 je špatně rytmisován z týchž důvodů; v. 45 je doplněn bez přímé opory v textu, je kusý; ve v. 50 se akceptuje konjektura ,,vítězovým''; v. 52 ,,u vtoréj meč krivdy kárajúcí'' je sice s hlediska Králových nauk metricky přípustný, ale ,,meč'' je jistě věcně intonováno . Možná, že pěvec - recitátor přizvukoval xxx x / xx xxxx, tedy s pausou před diairesí ; v. 79 je asi nesměrný, devítislabičný, rozdíl byl asi vyrovnáván tempem přednesu; v 84-97 jsou ,,stereotypní'', shodují se s verši 14-17 nemusily nebo neměly být brány do počtu; v. 105 je sporný, ale dá se uznat za pravidelný doplněním posledního taktu  ,,krutu'', jak je v textu nadepsáno; v. 112 je jednak stereotypní, jednak zkusmo doplněný. Tyto poznámky měl K. připsat jako kritický aparát, jak se běžně činívá; této zásadě byl K. přísně věren ve svém hlavním díle o staročeské a latinské rytmice a metrice, a proto se neměl spokojovat mechanicky provedeným propočtem.

Výmluvné je též, že LS je tu prohlédnut celý, kdežto v Jar. je probrána jen asi šestina písně. Kdyby byl rozebrán všecek, vynikly by metrické rozdíly proti Ol., LS i proti dalším skladbám, v nichž se deseterce  vyskytují; v Čest. i v Záb. je jich poměrně hodně.

To však zde není nejdůležitější. Je třeba uvést důvod, proč jsou uvedené části LS, Jar., Ol. a také Lud. rytmisovány správně. Jednoduše proto, že jsou na příslušných místech složeny takřka jen ze dvojslabičných a čtyřslabičných celků. K těm je nutno přičítat i dvě slova jednoslabičná, jdou-li za sebou (i by), dále tříslabičná slova po předložce nebo před příklonkou, konečně i dvojslabičná slova mezi předklonkou  a příklonkou , tedy typy ,,po Sutoslav'', ,,vadíta sě'', ,,na nohy tu'' (skoči junóv desět) atd. Naprosto pravidelně jsou ze dvouslabičných a čtyřslabičných celků skládány verše jako ,,oba bratry, oba Klenovica''. Této pěvcovy skladební nuance si povšiml již Hanuš, LF 27, 1900, str. 348. Chybějí-li ve verši samostatně rytmisované trojslabičné celky, tedy takové, jež by měly v sousedství opět samostatná, plnovýznamová a výrazně přizvukovaná slova, nemůže žádná nepravidelnost vzniknout, ať je přízvuk novočeský nebo penultimový. Z partií uváděných Králem by mohla vzniknout anomálie nadmíru vzácně a případných dokladů je: v Ol. žádný, v Lud. žádný (leda bychom brali ve spojení ,,otnesú jej'' zájmeno za nepříklonné), v Jar. žádný (opět s pochybným počínáním, že bychom ,,malá'' slova, jimiž je tříslabičný celek provázen, nepokládali za enklitická jako ,,Hostajnov jéj'', ,,rozenú i'', ,,bohatstvo jéj'', ,,střežechu jéj'', ,,slyšechu to''); v LS by byly případy ,,sbierastě je, budetě jim, běduje i, nechvalno nám, budetě li, rozenia dle, slyšestě sdě'', tedy sedm, ale zdá se, že se zde tato slůvka stala příklonnými. Tak neb onak jsou logicky méně závažná než jejich nejbližší okolí.

Ale Král si asi tento slabý bod ve své argumentaci uvědomoval, a snad proto dodává, že trojslabičná slova jsou v RZK mnohdy měřena chybně. Tím ovšem podvrátil to, co tvrdil předtím, když upozorňoval na koincidenci  s názory Dobrovského.  A tak vytkl Rukopisům takřka jedním dechem rytmickou ,,nesprávnost'' i ,,správnost''! Nedobře iktovaných  tříslabičných výrazů napočítal v OL. 15, v Lud. 28, v Jar. 97, ve Sbyh. 35, v Ben. 6, v Jah. 12, v Kyt. 7, v ostatní lyrice 8. V LS je prý 29 tříslabičných odchylek nebo ,,chyb''. Již v tomto výčtu je přesvědčující rozdíl v metrické výstavbě, svědčící o různém původu písní. Příznačné je toto: Jar. má řádků 13 + 33 + 33 + 33 + 33 + 33 + 33 + 1, tedy 212, Sbyh. pak 33 + 9 = 42. To znamená, že Jar. je asi pětkrát rozsáhlejší než Sbyh., ale odchylek je v něm jen asi 2,8 krát více. Srovnání s RZ by dopadlo obdobně. Tím Král nechtěně potvrdil náš závěr, že RZ, Sbyh., Róže , Čest. a Záb. vznikly v době, resp. na území lidí, kde se mluvilo slovním přízvukem penultimovým. Záb. a Čest. Král neanalysoval vůbec, jsa patrně skeptický k možnostem přesně stanovit jejich rytmus . Metrické stavbě Róže vůbec neporozuměl. Nalezl tu v trojslabičných slovech dvakrát útvar xxx (snad ,,doždati'', druhý případ jsem nenalezl). K. měřil zřejmě dosti mechanicky xx xx xx x nebo xx xx xx xx. Ale my víme, že RZK téměř nikdy nekončí katalekticky , tj. že poslední slabika ve verši je skoro vždy nepřízvučná, takže Róži je spíše třeba měřit xxx xxx xx (čemu si raně rozkvetla) s přízvukem na slabice ,,kvet'' aj. V této krátké skladbě je 8 (osm) penultimových přízvuků (thesí, iktů ).

Konečně vyvozuje K. styčný bod s Hankovými překlady ze srbštiny, ač přiznává, že jihoslovanská prosodie mu (Královi) není jasná. Metricky jsou prý Hankovy  překlady velmi vadné. H. si toho prý byl vědom, ale snaze napodobit sch. poesii propůjčil Rukopisům týž metrický charakter. Pravda je však taková: H. překládal takřka otrocky, ponechávaje výrazy a pořádek slov originálu všude, kde to bylo s hlediska četby a srozumitelnosti jen trochu únosné. Dbal ovšem, aby měly verše po deseti slabikách, ale také o pravidelnou diairesi  po druhém trocheji . Tohoto pravidla v R šetřeno není, zde bývá pausa i po třetí stopě, ba v Jar. (a nejspíše také v Čest. a v Záb.) chybí poměrně často vůbec. Tedy ne koincidence, ale neshoda.

Král považuje ,,autora'' (uvozovky jsou ovšem od nás) za ,,básníka třetí kategorie'' (str. 155). Zdá se ovšem, že tu měl na zřeteli jen stránku prosodickou, ne estetickou  vůbec. Nicméně říká v závěru svých úvah doslovně: ,,Ostatně nestojí RK a RZ ani za to, abych, ač bych mohl, věnoval mu tuto více místa.'' . Je dobře, že svou stať tak náhle ukončil. Posloužil tím Rukopisům, ale ještě více své vědecké autoritě. Bylo však povinností obrany, aby již dávno zaujala ke Královým thesím patřičné stanovisko, neboť by byla prospěla jak našim textům, tak i ,,současnému poznání RZK'', které je v často citovaném Sborníku velmi a velmi neúplné.

Traduje se, že Král projevoval v ,,súkromí'' zcela jiné mínění o R. To však není pro jeho postoj k R polehčující okolnost. Spíše naopak.

Zcela jinými cestami, ač ovšem za týmž účelem, postupoval ve svých metrických výkladech Jakobson  (hlavně ve spisu ,,Vývoj českého verše'', ale i jinde). Jeho these akceptoval i Sborník na uvedeném místě.