18.1.2 Jakobsonovy výsledky

J. polemisoval proti Královi a vůbec ,,přízvučníkům'', kteří žádali od verše více nebo méně přesné, ale vždy zřetelné rytmické střídání slabik iktovaných  a neiktovaných , tedy thesí  - arsí;  někdy vyslovuje své názory dosti ostře, téměř ironicky; nepůvodnost, resp. novodobý vznik R se dle něho zračí v tom, že písně jsou rytmisovány jinak než básně ,,pravé'' staročeské literatury. Podle J. je dominantou těchto uznaných slovesných památek mezislovný předěl , tedy určité zákonitosti, jimiž se řídí vzájemné umístění slovních celků + metrických útvarů (stop). Autor dokazuje svá tvrzení tabulkami znázorňujícími schemata různých skladeb, psaných nejčastěji slabičným (osmistopovým) veršem.

Snad tu není na místě podrobně se zabývat Jakobsonovými názory; jen stručně poznamenávám, že s nimi nesouhlasíme. Žádný básník, ať napodobuje, překládá nebo samostatně tvoří, neuvažuje o tom, kam umístí ve verši počátky a konce slov -- ledaže by taková umělá struktura vznikala zcela mimovolně. Posluchač nebo čtenář nevnímá jednotlivé výrazy, jež ostatně nemají mnohdy samy o sobě smysl (slova gramatická), nebo mají více významů (hononyma, tropy ), ale věty. Tento integrační prvek je ztělesňován právě veršem, ať ,,pravým'' nebo ,,falšujícím''. Staročeská umělá a ještě mnohem důsledněji orální poesie činila z každého rytmického celku zároveň i celek myšlenkový, uplatňujíc tím tzv. ,,frázování ''. Pro stručnost užívám někdy i tohoto termínu, ač je v něm jakýsi pejorativní podtón.

Podle mne je hlavním znakem uznávaného stč. básnictví rým takřka vševládný, velmi oblíbený to umělecký prostředek, jemuž bylo podřizováno vše ostatní, i když se dbalo na druhém místě též o počet slabik; jako třetí požadavek bych uvedl ono ,,frázování '' a jako čtvrtý snad slovný přízvuk, i když klesavý, v zásadě trochejský  rytmus tu vyplýval automaticky. Pro lyriku -- včetně Sbyh. -- je dominantou totéž co v lidové písni, tedy takt , patrně se dvěma nebo s třemi notami , o jejichž bližší povaze se můžeme leda dohadovat; epika R byla recitována s musickým doprovodem, takže lze jako metrickou jednotu označit, jak jsme ostatně již učinili, syntaktický nebo logický celek složený z převážně sudoslabičných  prvků. Lze tu rozeznávat trocheje , ditrocheje  aj. Výjimkou jsou ovšem části Záb., Čest. a celý Jel., kdy se ocítáme na půdě značně nejisté. Jak uvidíme, lze tu ještě nejspíše hledat verš tonický . K těmto postulátům orální poesie  je nutno ještě přiřadit prostředky eufonie , rýmy  a rýmoidy , harmonii hlásek, malbu zvukem i rytmem .

Ale přátelé R neodmítnou Jakobsonovy názory šmahem. Velice jim přichází vhod to, že dokázal svými rozbory odlišný původ RZ proti Ol. a Jar. z RK; deseterce  těchto dvou písní pokládal za totožné, ale my dovodíme, že se zde mýlil. Také odmítáme výsledky, kterých se J. dobral při analyse čtvrtých a pátých thesí v desetercích (nebo dekasylabech) RZ a RK; nelze také uznat jeho úvahy o Lud.

Podle J. by měla být v českém deseterci (užívejme tohoto termínu, i když bývá vyhrazen pro sch. orální, někdy též umělou poesii; rozhodli jsme se pro něj hlavně pro jeho stručnost) potlačena spíše pátá these, kdežto čtvrtá by měla být volná. To znamená, že by měl být poslední trochej  vyjádřen dvojslabičným slovem, ale předcházet by měl útvar čtyřslabičný. Žádá tedy J. pro všecku českou poesii starou i novou, aby při užívání uvedené veršové formy byly častější útvary jako ,,ot Otavy krivy'' (v dalších našich úvahách typ B) a méně častá seskupení ,,rozli po útrobě'' (náš typ A). ,,Potlačení'' these značí, že se iktus  nebo these  ocitá uprostřed slova. Při výsledcích, jichž se učenec domohl, pozorujeme mnohé nepřesnosti, nelogičnosti, ba omyly.

Už to, že je k argumentaci užíváno básní z 19. nebo 20. století, by mělo budit nesouhlas. Jak můžeme vědět, jaký přízvuk, přesnou výslovnost atd. měla čeština mezi 10. a 14. stoletím, a to ještě v různých krajích? Vždyť jindy se žádá, aby byly pro R zásadně citovány doklady jen ze 14. věku nebo starší! Dále: Jakobsonovo tvrzení, že v sch. převažuje náš typ A nad B a že tedy padělatel čerpal z balkánských literatur, je napodoboval, není opřeno všemi dostupnými slovesnými materiály. J. má pravdu při analyse známé skladby o matce Jugovičů, ale ne třeba pro ,,Zidanje Skadra'', jak upozornil V. Kochel  ve sborníku ,,Československé přednášky k mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze 1968'', stať ,,Tonismus a sylabismus ve slovanských prekladových substitúciách srbského deseterce '', str. 363. Zde je i důležitý článek M. Červenky  a K. Sgallové  o ,,Distribuci mluvních taktů  ve verši a v próze'', str. 373 nn.

Jakobson provedl u níže uvedených textů procentové výpočty, při nichž bral v úvahu všechny verše vůbec, tedy též takové, které měly obě these ,,volné'' (na počátku slov), třeba závěr Sn. ,,v jedno vladú'') a snad také vzácné případy, kdy byly obě potlačeny, třeba nepravidelný verš v Jar. 208 ,,neroďte, bratřie, spěti v pahubu''. Tabulka vypadala takto:

Již na první pohled bije do očí rozdíl R proti básním Hankovým  a Lindovým . Ale nápadněji můžeme Jakobsonovi vytknout jiné nedostatky. Učenec by se neměl spokojovat konstatováním jevu, ale měl by se jej též snažit vysvětlit a odůvodnit.

Příčinou, že bývá v českých skladbách (hlavně novodobých) poslední slovo ve verši z celku vyčleněno, je opět rým . Ten je jistě častěji dvojslabičný než tvořený výrazem o větším počtu slabik. Je pravděpodobné, že si skladatelé sylabotonických  veršů tak osvojili techniku koncových souzvuků, že ji přenášeli též do svých plodů nerýmovaných. Dále počet pravděpodobnostní: končí-li verš slovem o dvou slabikách, lze spíše předpokládat, že předchází útvar jiný, třeba právě čtyřslabičný s thesí ,,potlačenou''.

Zkontroloval jsem Jakobsonův způsob bádání výběrem z novější české poesie. Mé výpočty jsou však zjednodušeny tím, že ponechávám stranou případy, kdy jsou obě these  otevřeny, a zjišťuji jen množství veršů typu A, tedy ,,proti'' R (v nich častějšího) proti typu B, opačnému.

Tak třeba Vrchlický , Epické básně, Praha 1949. Přihlížím jen k akatalektickým  veršům desetislabičným a trochejským , ač by se asi dalo se stejnou průkazností užíti také jiných útvarů, třeba kdysi velmi oblíbeného jambického  hendekasylabu.

Jinak se věci mají zkoumáme-li třeba Machara  s jeho skladbami převážně nerýmovanými, tedy odlišnými od stylu Vrchlického   :

Celkový záznam z obou skupin je 224:209 ve prospěch Rukopisů i našich výkladů. Jen zcela mimochodem konstatujeme, že zvukově zůstává básník daleko za našimi pěvci. Při téměř shodné metrické přesnosti (nebo nepřesnosti) jsou Macharovy  verše stavěny leckdy dosti stereotypně, třeba tři za sebou končí čtyřslabičnými infinitivy apod.: v RZ je snad každý rytmický celek něčím odlišný od svého okolí. Aby se náš výběr nezdál jednostranným, stůjž zde ještě statistika z ,,České epiky'', 2. vydání, uspořádané F. S. Procházkou, Praha 1918. Básně našeho zájmu pocházejí od autorů rozličné úrovně, různého věhlasu i světového názoru, je to všehochuť. Z nich svědčí Jakobsonovi

Podle Horálka, Studie 326 potlačoval také Čelakovský  pátou thesi ve prospěch čtvrté, aniž ovšem napodoboval Hanku nebo Rukopisy.

Jak vidno, liší se někdy od sebe po sledované stránce i básně téhož literáta (Machar , Krásnohorská, ba i Vrchlický ), a to je další důvod k nedůvěře k Jakobsonovým výsledkům.

Ostatně si myslím, že by tyto pokusy neměly význam tam, kde by šlo o básně (písně) se slovním přízvukem na předposlední slabice, tedy penultimovým . Máme básníka, který tak skládal aspoň někdy. Pamatujeme se jistě na spor, zda jsou Bezručova díla psána v zásadě tzv. naříkavým daktylem  nebo snad tak trochu po polsku, tedy se slovním akcentem ,,ód Těšina''. Kloním se k názoru, že tak je nutno rytmisovat přímé řeči, jež autor do svých básní vkládá. Na ukázku aspoň dva osmislabičné verše; že to nejsou deseterce, snad ani nevadí. Dívka, která na dotaz, je-li Polka, odpovídá ,,Ni, Moravka'', mluvila jistě dialektem, takže je tu třeba iktovat  xxxx. Stejně je rytmisováno i pokračování její řeči ,,Ale my jen po našemu / řondžime, co z Tošonovic'', a to nikoli podle teorie ortodoxních českých přízvučníků xxxxxxxx / xxxxxxxx, ale spíše xxxxxxxx / xxxxxxxx, přičemž je slabika ,,řondž-'' brána jako předrážka (anakruse ). Melodické vrcholy a zároveň i větší síla přízvuku spočívá na penultimách. Připustíme-li, že oktosylaby je nutno u Bezruče analysovat co do rytmů stejně jako deseterce , dostali bychom pro báseň ,,Kantor Halfar'' poměr A:B = 10:1, v ,,Ondráši '' 26:3. Deseterců psal B. málo, ale pro nás vychází též propočet u ,,Papírového Mojšla'', ač je rýmován.

Tím není přehled Jakobsonových nedomyšleností ještě zdaleka uzavřen. Je totiž ještě další důvod, možná dokonce nejzávažnější, proč bývá v novodobé české poesii these  čtvrtého taktu potlačena při páté volné. Ne všechny verše totiž končí s exaktní pravidelností, tedy na slova dvojslabičná nebo čtyřslabičná podle schematu 2 + 4 nebo 4 + 2, případně 2 + 2 + 2. Mnohdy je čtvrtá arse  (vyjímečně i pátá) vystižena slabikou nepřízvučnou, tvořena příklonkou nebo i výraznějším slovem, před nímž předchází celek tříslabičný. Takové verše lze označit schematem (3 + 1) + 2, vyjímečně i 2 + (3 + 1) nebo (3 + 1) + (1 + 1).Vezměme si k ruce již zmíněnou báseň Vrchlického  ,,Vidění bratra Oda''. Poměr typů A:B byl 44:47, tedy zdánlivě v Jakobsonův prospěch. Ale jsou tu verše jako ,,na léčivé byliny si vyšel'' nebo ,,na mýtině kotlavý dub starý''. Místo ,,si'' nebo ,,dub'' bývá i jednoslabičné zájmeno osobní nebo přivlastňovací aj.; celkem je takových veršů 28, proti nim jediný ,,smečka vyžlat, mezků hemžili se''. Básník mohl stěží napsat ,,bratr Ondřej, starý vlk vychrtlý'', ale jen tak, jak je v textu ,,... vychrtlý vlk starý''. V RZ je typ (při přízvuku, jak ještě jednou opakujeme, penultimovém) ,,vstachu kmetie, leši i vladyky'' zastoupen osmkrát, typ ,,ideže Trut  pogubi saň lútú'' jen třikrát. Tímto druhým způsobem mohl Vrchlický  zastřít i případné ,,chyby'' proti metrice: ,,klerikové a novici kolem''. Kolón ,,a novici'' upomíná na ,,paiony '', lépe ditrocheje  v R: ,,I zastena pláčem holubiným'', Záb.

Onen poměr 1:28 se ovšem promítá v hlavním výpočtu 44:47 nadmíru výrazně.

Osminásobný výskyt typu ,,vstachu kmetie, leši i vladyky'' v LS a Sn. činí ze 108 úplných veršů asi 7,4%. V Ol. docházíme k obdobným výsledkům, rytmisace ,,ty ny vedi proti zlým Polanóm'' je tu pětkrát, tedy z 60 veršů 8,3%, v Jar. opět ,,rozkacen hna jako lev drážlivý'' 19 krát, tj. 6,9% z 290 veršů. Odpůrci ovšem nemají důvod k jásotu , neboť Jakobson a snad i jiní, kteří z něho čerpali, vůbec nevzali v úvahu, že deseterce  jsou také v Čest. a v Záb. V prvním je jich asi 73, v druhém přibližně 48. Jsou do písně vtroušeny zpravidla ve větších skupinách, jdou za sebou, ovšem bez přesahů. Obezřelé údaje volíme proto, že frekvence není zcela jistá. Záleží na členění do kól a je možné, že počet deseti slabik je někde spíše náhodný, že jde o verše tonické  s rozdělením hlavním přízvuků 3/3 nebo také 2/2. Ale bereme-li výše uvedená čísla jako závazná, dostáváme patnáctkrát v Čest. zakončení xxx (tříslabičný celek v závěru) a sedmkrát v Záb., tedy podvakrát asi 20%, počet proti RZ, Jar. a Ol. asi trojnásobný. Z těchto údajů i z toho, že počet deseterců je v Čest. proti Záb. značně vyšší, lze soudit jednak že je tato skladba starší než ona, jednak, že se sestupný desetislabičný rytmus ponenáhlu vyvíjel a vžíval. Typ ,,zadní zapieráchu sě na kopie'' je podle mého mínění v závěru nutno měřit penultimově x x x; verš je nepravidelný, neboť nemá diairesi  ani po druhé, ani po třetí stopě. Ale závěry nejsou arytmické,  naopak. Uvnitř veršů jsou ovšem častější ,,transakcentace'' , tedy přesunutí slovního přízvuku ve prospěch metra tak, jak je tomu i v dětských řikadlech, rozpočítadlech nebo i v lidové poesii. Tendence k oblibě taktů  xxxx nebo spíše xxxx je v Čest. a v Záb. mnohem slabší než v RZ a v mladších písních RK; z toho je vidět, jak se zvyšovala v žádaném směru skladební technika . V Záb., Čest. a jistě i v Jel. šlo asi spíše o rovnoměrné rozdělení přízvuků, možná silnějších, než jaké měla pozdější čeština, než o melodický spád veršových jednotek.

,,Klamnost důkazů'' Jakobsonových  se ještě zesiluje neplodným útokem na Lud., tuto metricky nejjednodušší a nejpřístupnější píseň, složenou trochejským  oktonárem  o pravidelné podobě xxxxxxxx. J. tu již neužívá srovnání se sch. orální epikou a lyrikou, ač by mohl. Jeho kritika se plně soustřeďuje na konfrontaci s ,,pravou'' stč. básnickou literaturou. Výtky uplatňuje dvě, které však lze sjednotit v jednu:

1.

Lud. má příliš mnoho mezislovných předělů  před lichými slabikami a příliš málo před sudými slabikami a

2.

asi v 63% veršů je diairese  ^18.1 uprostřed veršů.

Ve srovnání s jinými stč. texty je to mnoho, očekávali prý bychom však při frázování  těchto přerývek ještě více. Uvidíme však, že tyto úvahy nikam nevedou.

Nejdříve malou digresi. Báseň (píseň) podle mého mínění nějaký pravidelný rytmus  -- třebaže s občasnými volnostmi -- mít musí, nechce-li se stát prózou, byť i třeba velmi vzletnou a hlubokou. Tímto tvrzením, dejmě tomu převzatým od Krále , se ovšem vydáváme na pospas dvojí výtce: že jsme pominuli vývoj české poesie za posledních sto let a že čerpáme z jejích teoretiků tak, jak se nám líbí.

Ve filosofických úvahách (estetiku  jistě lze do filosofie zařadit), je nebezpečné užívat analogií; ale jako je stavba celého vesmíru do značné míry založena na číselném poměru, tak tvoří pravidelné střídáni ,,vrch/dol'' i podstatu lidského života od filosofických úkonů až k uměleckým; vždyť i jeden jediný tón je vlivem pravidelného kmitočtu artefaktem. Tolik zde na úvod, neboť přecházíme ke konstruktivnějšímu metrickému rozboru našich textů; hned Lud. je příkladem velmi dobře rytmisované písně.

Ačkoli bývá vyslovována skepse (Horálek), že ze stč. textů nelze poznat, kde byl v tehdejším jazyce umisťován slovní přízvuk, domníváme se, že v Lud. byl v zásadě novočeský. Ze čtyřiceti sedmi trojslabičných slov je 27 měřeno xxx nebo xxx, dvacet je však s tranakcentací xxx. Lud. má 136 veršů, z toho nepatrný počet nesměrných  (,,kotly, trúby slyšeti znova'', zde bývá opravováno na ,,slyšet'', nevím, zda právem, neboť takové odchylky bylo vždy možno vyrovnat zrychleným nebo zpomaleným tempem recitace, dále ,,ten jmieše dceř jedinú'', jejž odpůrci zase přeochotně natahují na ,,imieše'', aby dosáhli rozdílu proti Gebauerově  gramatice; viz i náš Rozbor , kap. 6.3; dále ,,praděd (mój) zbi diva tura'', kde se doplňuje posesivum, a konečně ,,oba dobysta tu m/e/čí'', kde bych doporučoval ponechat archaický genitiv podle zásady o lectio difficilior; možná, že tu byl za ,,m-'' nějaký jerový relikt). Samozřejmě lze spoustu takových metrických odchylek, ba mnohem více než v R, nalézt v ,,pravém'' stč. písemnictví.

K analyse metrické stránky Lud. a k vyvrácení Jakobsonových  tvrzení je užitečné si všimnout hlavně druhé poloviny veršů - oktonárů . Ty mají devět rozličných podob:

1.

Útvar pravidelný s diairesí  a končící na xxxx, např. ,,znamenajte, staří, mladí''. Viz v. 1, 6, 7, 9, 11, 12, 16, 19, 20, 21, 22, 24, 25, 26, 29, 32, 33, 36, 37, 39, 42, 43, 44, 45(?), 47, 58, 59, 64, 71, 73, 74, 76, 77, 79, 80, 82, 89, 93, 95, 98, 100, 101-104, 106, 107, 108, 110, 111, 113, 114-117, 125, 134, 136. V tom výpočtu jsou ovšem verše s nepravidelnostmi v prvních dvou taktech  ve v. 12, 25, 29, 44, 47, 76, 107, 111 a 132. Celkový počet veršů tohoto typu je šedesát, resp. 51 + 9, tedy téměř polovina písně.

2.

Stejně pravidelný útvar, ale bez diairese , nejčastěji se čtyřslabičným slovem uprostřed jako ,,těla urostlého krásně''. Viz v. 8, 13, 23, 27, 30, 31, 35, 41, 46, 48, 56, 62, 68, 69, 75, 86, 87, 90, 97, 99, 105, 109, 122, 126, 135. Přitom anomalie ve v. 41, takže celkový počet je 25, resp. 24 + 1.

3.

Rytmicky přesný, s diairesí , ale zakončený slovem čtyřslabičným, tedy ditrochejem  ,,oba z dráhy vystúpista''. Jde o v. 2, 14, 18, 38, 49, 50, 51, 53-55, 60, 63, 66, 67, 72, 80, 81, 84, 85, 91, 92, 112, 121, 128 a 133. Rytmické nepřesnosti v první polovině verše 51, 55, 80, 85 a 128, celkem tedy 25 nebo 20 + 5 dokladů.

4.

Arytmický,  ale s diairesí . Slovný přízvuk druhé poloviny je xxxx, ale musíme ovšem skandovat xxxx. V 3 a 5 ,,bieše druhdy kněz zálabský''.

5.

Bez diairese  se zakončením xxxxx. Iktus , opět vynucený celkovou kadencí, padá na první arsi  zdánlivého daktylu  ,,vsedaste oba na koně''. Tak v. 57, 61, 70, 88, 118, 119, 120.

6.

Verš ústící zdánlivě v útvar xxxxx, tedy opačně proti předešlému typu ,,kněz slavný, bohatý, dobrý''. Verš č. 4, 10, 28, 40, 78, 127, 129, 131.

7.

Arytmický  bez diairese , končící dvěma zdánlivými daktyly . Tím vznikne dvojí rytmická nepravidelnost, protože vždy musíme při přednesu iktovat  arsi  ,,na hrad na hody veliké''. Tak i ve v. 17, 94, 122.

8.

Arytmický,  ale s diairesí.  Ta však nepadá, jak by měla, za arsi,  ale za ,,nenáležitou'' thesi  ,,aj, druhdy kněz káže poslu''. Verš 28 a 34.

9.

Arytmický  (s diairesí ) končící katalekticky iktem, tedy jakoby polovinou trocheje  ,,I káže kněz zemanóm svým'' v 52, 65 a 83. ,,Svým'' by se dalo snad brát i jako příklonku  (metrickou, nikoli gramatickou).

Celkem má tedy Lud. 95 naprosto ,,správných'' veršů, jak by musil uznat i Král , s rytmickou aspoň druhou polovinou 110. Jeden nesměrný  zde nezapočten. To by byl pro rigorosního metrika (rytmika) vynikající výsledek. Oktonáry  bez volností by působily až k uzoufání monotónně a únavně.

Kdybychom užili těchto kriterií pro ,,pravé'' stč. památky, vycházely by nejroztodivnější metrické útvary, paiony , kretiky, amfibrachy, dochmije  atd. A kromě toho bychom došli k názoru, že slovný přízvuk byl penultimový . Tuto možnost nelze pro texty 13. století (Kunhutina píseň, nekteré legendy, snad Alx H) plně vyloučit. Při normálním našem přizvukování by bylo jen asi 45% veršů rytmicky správných, v ostatních by byly volnosti. Prověřil jsem tyto věci namátkovou kontrolou. Skutečný stav je však jednodušší -- nebo složitější, jak chceme. Statistika nás poučí, že je to převážně 6., 7. a 8. slabika, která je obsažena v trojslabičném výrazu; na těchto zdánlivých daktylech , ale ve skutečnosti metrických útvarech xxx zde nejvíce záleží. Uvádíme tu tři skladby z Hradeckého rkp. a výsek z Alx, pořízený podle Havlíkova  pojednání ,,O významu slovných shod rýmových pro poznání skládání staročeských'', ČČM 70, 1896, str. 441 nn a 558 nn; toto pojednání stojí dodnes za čtení každému, kdo se chce seznámit s duševní dílnou hlavně autorů stč. Alexandreid. 

a nejinak by tomu bylo i v jiných skladbách.

V R je situace zcela jiná, neboť zde jsou trojslabičné celky rozhozeny po celé písni bez nápadných zákonitostí. Uvedené stč. skladby jsou komponovány čistě slabičně s hlavním zvukovým, ba mnohdy i myšlenkovým momentem je koncový rým . Ten sice nacházeli tito autoři, jak Havlík  pěkně ukázal, leckdy už připraven, ale kdo sám psal básně nebo aspoň překládal hlavně epiku do vázané formy, potvrdí, jak je obtížné dosáhnout slušných rýmů, obdobného metra i správného a vkusného textu bez uhýbání s myšlenkou. Pro naše autory středočeské umělé poesie, kteří byli velice nadaní, ale jejichž technika přece jen nebyla ještě vyzrálá, to bylo velmi těžké, a tak se pravidelně spokojovali s rýmy gramatickými, kdy mnohdy spojovali slova dvojslabičná s trojslabičnými nebo jen tato, třeba: ,,čbána lzě mluviti nebieše / nebo z hlíny slepen bieše'' v. 67-68, případně Alx V 59-60 ,,což by sprostného viděla / by to svým pláštěm zastřela'' a jsou i jiné útvary podobného typu.

Také v Kunhutině  písni je podle Jakobsonova  rozboru 41 tříslabičných slov od slabiky šesté do osmé, 15 jich počítá od druhé, jedno od čtvrté, ostatek od slabik lichých. A zde jsme u jádra problému, proč je v Lud. málo mezislovných předělů  na sudých slabikách., Prostě proto, že v rytmicky přesných skladbách počátek tříslabičného slova na lichou slabiku padat musí (tu je sledováno příklonkou nebo výrazem jednoslabičným třeba i závažnějším, jenž se v toku recitace ztratí). Druhá možnost ovšem je, že před tříslabičným slovem předchází předložka, která tak vytvoří celek čtyřslabičný; potom je ovšem trojslabičný výraz začat slabikou sudou. A Ludiše, která není poutána rýmem, je tedy odlišná od ostatních stč. textů právě svou větší (byť ovšem ne absolutní) rytmickou přesností, aniž soudného kritika napadne uznávat ji za falsifikát.

Už značný počet arytmických  zakončení tříslabičných slov (slabiky 6. až 8.) dávají tušit menší počet středových řezů v ,,pravém'' stč. básnictví. Po předložce by se ovšem staly tyto texty rytmicky správnějšími (s celkovým závěrečným útvarem čtyřslabičným). A tím se dostáváme k druhé námitce Jakobsonově , že je v Lud. příliš mnoho středových diairesí  anebo že je jich na text s důsledným ,,frázováním '' naopak příliš málo. J. tu připomíná též Hankovu (?) interpolaci chybějících veršů v Legendě o sv. Prokopu . V ,,pravé'' stč. poesii je prý asi 55% osmislabičných veršů s diairesí , v Hankově Leg. Prok. asi 35%. Hanka prý uměle archaisoval; my však myslíme, že buď skládal tento úsek s pochopitelnými značnými technickými obtížemi nebo doplnil text podle nějakého nám nedochovaného rkpu (tento výklad je pravděpodobnější, viz Rozbor , passim). V Lud. je dle Jakobsona  63% veršů s diairesí . Propočet je celkem správný, mně vyšlo 91 veršů takto konstruovaných proti 45 ostatním. Ale z našich dosavadních zkoumání a z toho, co ještě dokážeme, vyplývají závěry:

1.

Lud. je složena někým jiným než Hankou . Že by byl tak zchytralý a pamatoval i na počty diairesí  ve svých ,,falsech'', nebude přece nikdo vážně tvrdit.

2.

Lud. není dělána podle ostatních stč. skladeb, ač je podle Jakobsona  i jiných ,,Hanka  znal'' a mohl tedy snadno napodobit.

3.

Jak uvidíme, není píseň složena ani podle poslední pomůcky, jíž mohl falsátor použít, totiž podle českých lidových písní.

Užil jsem -- opět zcela namátkově -- Erbenových  ,,Prostonárodních českých písní a říkadel'', ELK, Praha 1937, oddílu ,,Písně věku mládeneckého a panenského''. Následující přehled je omezen tak, aby se úhrnný počet veršů (136) rovnal rozsahem Lud. Tím jsme dostali tyto výsledky:

Poměr veršů pravidelných k nepravidelným je blízký Lud., ale zcela jinak vychází počet diairesí , kterých je tu 133, takže jen tři verše jsou bez tohoto osového řezu. Chápeme proč: lidový zpěvák nenahlíží do prosodických příruček, ale skládá slova do taktů ; vždyť se soudívá, že tu napřed vzniká melodie a teprve potom text. Osmislabičný, v zásadě trochejský  verš se mnohdy samočinně rozpadá do forem 2+2/2+2. Avšak Lud. nebyla zpívána, leč recitována s doprovodem strunného nástroje. Stojí tedy co do počtu diairesí  mezi lidovou písní, která je k této přerývce takřka nucena, a mezi umělou staročeskou skladbou, která dbá jen o koncový rým  a počet slabik. Zajímavé je tu připomenout i Sbyh., který má též v zásadě diairesi  6/6, ale někdy také tento řez chybí, jak ještě uvidíme.

Podle Jakobsona  můžeme provést další metrickou zkoušku. Ve svém již citovaném díle (str. 110 nn) postavil vedle sebe báseň ,,Magdalena'' a povídku ,,Benedek''. Náhodou jsou obě skladby opět od autora, jehož jsme tu již několikrát vzpomněli, totiž od Machara . Učenci, který zjišťoval v určitém úseku polohy a počty slov dvouslabičných, tříslabičných, čtyřslabičných a dalších, vyšlo, že trochejská  výstavba ochuzuje slovník, neboť téměř vylučuje slova pětislabičná a další a tříslabičná omezuje ve prospěch dvojslabičných, jež převládají a stávají se jakýmisi klišé. Nás tu zajímá, že Magdalena měla dvojslabičných výrazů 311, trojslabičných 56 a čtyřslabičných 55.

Konfrontovali jsme s touto básní Lud., dále ,,Lišku a čbán'' a část ,,Řezníka'' z Hrad, i když jde opět o náhodný výběr a kromě toho skladby žánrově odlišné. Nicméně se odvažujeme tvrdit, že srovnání s Alx nebo Dalimilem  by dopadlo přibližně stejně; ostatně se Hrad zase blíží RK krajově (a Lud. možná i dobově). Zjistili jsme, že Lud. má dvojslab. slov 246, trojslab. 57, čtyřslab. 47, delších 0
Hrad má dvojslab. slov 226, trojslab. 84, čtyřslab. 34, delších 3
Takto je získáno pro Lud. 851 slabik, pro Hrad 855, tedy téměř týž počet.

Výsledky:

1.

Oba autoři -- Hrad i Lud. -- se shodují v tom, že nevkládali do textu různá jednoslabičná slůvka ,,leč, než, ten, tu, zde, pak'' atd. atd., vhodná zejména k tvoření jambických  řad nebo jako metrické vycpávky . Tvořili přirozeně a nenásilně.

2.

Rytmus Hrad je volnější než poměrně přesná Lud. Pěvec lépe vytušil, co metrická výstavba potřebuje. Proto chybějí víceslabičná slova, proto je v ní více celků čtyřslabičných (hodí se také) a proto je i poměr slov dvojslabičných i trojslabičných o něco blíže novočeským textům; neškodí přiznat odpůrcům trochu úspěchu.

3.

Proti Magdaleně je v Lud. při proporcionálním propočtu daleko méně slov dvojslabičných proti delším. Původní tvorbu z první poloviny 19. století jsem nezkoumal. To bude pravděpodobně předmětem výtky, ale dokud odpůrci nepřiřknou R některému z obrozenců definitivně, nebude mít taková práce smysl. Předpokládám však, že autoři z doby Hankovy měli přece jen blíže k Macharovi  než ke středověkým literátům jakéhokoli typu, a to nejen pro časový odstup, ale i třeba proto, že škola Puchmajerova , Čelakovský  a jiní dbali rytmu až hyperkorektně, takže byly u nich tříslabičné celky hůře použitelné než jiné.

Vychází najevo, že autor Hrad nevyužíval tří- a čtyřslabičných slov pro rytmus , ať už proto, že o něj nedbal, nebo pro nedostatek skladební techniky . Potíže shledával snad i v současné neustálenosti přízvuku a v menším počtu staročeských příklonek proti dnešnímu stavu jazyka.