18.2 Užití ,,předklonek'' a ,,příklonek'' v R

Nejdříve důležité upozornění: pojmy uvedené v nadpise nejsou míněny ve smysly gramatickém, ale metrickém. Proto označení pomocí uvozovek.

,,Proklisí'' zde míníme upozorňovací slovce jako ,,aj, ach'' (v PV ,,ha'') dále spojky ,,a, i'', pokud uvozují větu. Někdy sem patří též ,,tu''. ,,Enklitika'' zde vidíme v dalších ,,malých'' slůvcích, k nimž patří mnoho tvarů zájmenných (pronomina personalia, demonstrativa, possessiva a hlavně i především reflexiva ,,sě, si)'', dále příslovce ,,jak'', postpositivní ,,dle'' nebo ,,dlé'', vždy však jednoslabičná.

Z kapitoly o formulích jsme poznali tendenci, s níž pěvci sdružovali jednotlivé obraty v sudoslabičná schemata . Viděli jsme též, jak se k témuž účelu střídaly některé mluvnické formy. Užití našich ,,předklonek '' a ,,příklonek '' mělo obdobný účel. Můžeme i zde vytyčit některá pravidla, která však -- zdůrazňujeme -- platí jen pro deseterce  s přízvukem novočeským, pro dvanáctislabičné metron  ve Sbyh., pro oktonáry  v Lud. a pro některé verše z Ben. a z lyriky RK. Opatrnější přístup vyžadují deseterce v RZ a jejich sdružování v Čest., v Záb., protože zde předpokládáme přízvuk penultimový, a ještě větší nejistotu budí ,,volný'' , ve skutečnosti však asi tonický verš  v Jel., Záb. a Čest. Ještě si uvědomme tuto obecně platnou zásadu: poslední slabika v deseterci  a také ta, jež předchází před diairesí , je vždy nepřízvučná (stejně jako v sch. a jinde) a tato zásliba v akatalexi  se projevuje -- až na výjimky -- též v jiných metrických útvarech RK. Pro polštinu obdobné pozorování u Dluské II, str. 37 nn. Zákonitosti, jež máme na mysli jsou tyto:

1.

,,Proklitika'' jsou přizvukována. Následuje-li tříslabičné slovo, vznikají metrické útvary xxxx nebo xxxx; prvné z obou lze označit jako tzv. prvý paion  (v přízvuku novočeském), druhý jako ditrochej  s druhým akcentem silnějším (při penultimě).

2.

,,Enkliktika'' jsou bez akcentu vyjímaje případy, kdy za nimi následuje jiný jednoslabičný výraz, a to včetně předložky (hlavně v Jar.) nebo i substantiva.

Někdy se ovšem soudí, že počáteční ,,i'' nebylo ani vyslovováno, že je to pokyn pro pěvce nebo přepis recitovaného textu a že jde o úder na strunný nástroj. Zákrejs  ml. (Strašidlo RKZ, str. 27) je toho mínění. Tento problém je sice pro nás s konečnou platností stěží řešitelný, ale kloním se k názoru, že se Z. mýlil, protože tato spojka má téměř vždy metrické a mnohdy též syntaktické nebo poetické zdůvodnění.

Výše uvedená pravidla 1) a 2) nejsou všem bez výjimek, a to všude, kde kvetla u slovanských národů orální epika i lyrika. Tak třeba spona ,,je'' nemívá v sch. přízvuk, ale existují též formulové verše typu

Pro lepší přehled uvádíme ještě jednotlivé typy veršů, jak se nám jeví z předešlého:

,,I sebrachu přěvelikú vojsku'', Jar., měříme počátek xxxx; ,,I počechu ticho govoriti'', LS: xxxx; ,,Rozprnuchu vsě jich voje četné'', Jar.: ,,vsě jich'' je pravidelné xx; ,,Tu Vratislav jak tur jarý skoči'', Jar.: ,,Jak'' zdánlivě iktováno  ,,nesprávně'', ale souhlasí s naším pravidlem sub 2), následuje další jednoslabičné slovo; ,,Vsiak ot svéj čeledi vojevodí'', LS: ,,svéj'' je pravidelná these , neboť akceptujeme pro ,,čeledi'' penultimový  přízvuk; ,,By je spásal sich Tatar zlostivých'', Jar.: zde je asi skutečná odchylka, pokud ovšem nemělo ,,sich'' důrazný přízvuk.

Následující tabulku je ovšem nutno brát cum grano salis, neboť skutečných akcentologických  poměrů v době vzniku R se můžeme jen dohadovat.

K tomu vysvětlení: ,,logaoedy '' jsou v antickém pojetí smíšená metra (nejčastěji u daktylů  a trochejů ) a pro blízkost zevní podoby jsme uvedli tento termín i sem. Platí ovšem jen pro Záb., Čest. a pro Jel., zde pro celou píseň. Počítáme s občasnými anakrusemi,  tedy i předrážkami, kdy je některé slovo (jednoslabičné) zvlášť zdůrazněno a patrně se vymyká z celkového rytmu. Vše je ovšem značně nejisté. U RZ, Ol., Jar., Sbyh. se potkáváme s větší pravidelností, a tak můžeme uvést výjimky z našich pravidel; k tomu ještě to, že platí s největší důsledností u zájmen ,,sě'' a ,,si'', kterých je v RK dle Flajšhansova  Seznamu na dvě stě. Ale jen asi třikrát jsou iktována  odchylně -- a to ještě nevíme, zda Ol. 5,1 není porušen. K Ben. a k lyrice RK jsme tu nepřihlédli, neboť tam je rytmus v zásadě písňový, strofický.

,,Tamo, kamo sě vladyky sněchu'', Ol. 5,1; ,,Nastojte, i veš svój um sbierajte'', Jar. 7,22; ,,Nastojte, i nadivno vám sluchu'', Jar. 7,23; ,,Juž křesťanští ludie pro kamenie'', Jar. 7,29; ,,by je spáchal sich Tatar zlostivých'', Jar. 10,2; ,,V tom temná noc posunula vsiu zemiu'', Jar. 10,27; ,,Oklúčeni smy lútými vrahy'', Jar. 12,24; ,,vyprosť ny z osidl krutých Tatar'', Jar. 12,24; ,,Krev sě valé jak bystřiny dščevy'', Jar. 13,14; ,,tako zlúti sě, vz Tatary vnoči'', Jar. 13,24; ,,vezdy nám súsedé Němci'', Lud. 18,30; ,,by Ludiše stanovila'', Lud. 19,20; ,,Lubor sě k němu přiboči'', Lud. 20,27; ,,těm v ohradu sěmo jeti'', Lud. 19,31 (není-li ,,těm'' chápáno jako větně intonované ); ,,ruče sdě meče dobysta'', Lud. 20,5.

Zvýrazněná slova jsou iktována  ,,nesprávně'' nebo spíše odlišně od našich pravidel. Nejvíce odchylek je v Jar., a to buď pro spontánní, vzrušený způsob tvorby nebo proto, že se klasická forma deseterce  již začala uvolňovat. Sporný a značně nepravidelný je verš Jar. ,,Blize bliz poplenichu vsě vlasti'', který nezařazujeme, neboť je bez diairese  a tedy spíše sylabický  než sylabotonický .

Tolik o metrech pravidelnějších, složených převážně ze sudoslabičných celků. V logaoedech  Záb., Čest. a Jel. jsou poměry jiné, i když tendence k metrické ,,správnosti'' se uplatňuje i zde, jak vyplynulo z výše načrtnuté tabulky. Ale vedle celků našim pravidlům vyhovujících jako ,,i vyrazi Luděk'' xxxxxx jsou četné anomalie jako ,,aj, prudkost vyrazi Luděkem'' nebo ,,tamo si podámy ruce'' atd. Napočítal jsem v Čest. 20, v Záb. 38 odchylek. Mnoho veršů nebo kól tu má lichý počet slabik. Logaoedy jsou i v Jel., který se opět projevuje velmi svérázně, neboť má jen jediné ,,i'', třebaže dvakrát ,,aj''. ,,Aj ta, junoše ...'' xxxxx je nutno měřit, neboť přízvuk tu byl pravděpodobně na první (a třetí) slabice jako dnes. Pozorujeme i s pohledu na logaoedy uvedených tří skladeb, že si starší pěvci teprve ponenáhlu zvykali na dvoj- až dvanáctislabičné formulové útvary.

Všimněme si ještě, zda jsou v R taková slova, jež nepřinášejí do textu nic nového a slouží jen k úpravě (prodloužení) metrického schematu. Jsme ovšem i zde na půdě dosti nejisté, neboť nevíme, zda neměly kdysi takové výrazy plnější význam. Nicméně zjišťujeme zcela nepochybně, že takových výplní nebo vycpávek užívali naši pěvci v míře velmi nepatrné. Ale buďme na ně přísní:

I umre li glava čeledina, děti vsě tu ... vladú Sn.; Kako bych jáz vody nemútila LS (ale to může být míněno i takto ,,já, národní česká řeka, se nemohu nermoutit ...''); se, bratroma rozřešite pravdu LS (není-li ,,se'' přece jen předložka); sie chasa mu bieše na sto chlapóv (Výhoni Dubovi) O1; prokný cvála se vsiem se svým ludem O1; Polemé tu skáčú ... O1; strach uderí u vsie u Polany O1; sraziště tu obě straně Ben. (není-li míněno jako určení místa); Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí, jestli tamo hora... Jar.; střežechu jéj půti jejé dráhu Jar. (Flajšhans  důvtipně navrhl výklad ,,drahú'' jako instrumentál a ,,jéj'' jako genitiv); když se (=to) slyše Kublaj ..., ča sě sta ... Jar.; slyšechu to králi na záchodě, ež chám spěje ...; na ručiech tu koniech vňuž hemzechu Jar.; krutý žal tu ... srdcě rváše Jar.; večer tich tu projde ... Jar.; mrch tu ... ležieše jak ... dřevie Jar.; palováše tu, kto ... móže Jar.; jalóvku ... kúpi v úvale tam v vysokéj trávě Čest.; sněchu sě sem vsici páni hrad ... Lud.; páni ku knězu sě hrnú, poklonichu sě tu knězu ... Lud.; ot stolóv tu vstachu páni, Lud.; Tu před hradem ... sedieše kněz, Lud.; i tu protiv sobě hnasta, Lud.; v pravo v levo vezdě širú silú Záb.; Podskoči naň sdě ... vrah Jel.; kto by neplakal sdě Op. (zde snad míněno ,,za těchto smutných okolností'' a kromě toho asonance).  Sbyh., Kyt., Jah., Skř. a Zl. bez dokladů.

Závěr: mladší část kodexu je na tento komposiční nedostatek (?) bohatší. Zdá se, že zvlášť bylo oblíbeno slůvko ,,tu'', které se v Záb. a Čest. vůbec nevyskytuje. Zdvojení předložek, citoslovce (?) při vokativu, zájmen při imperativu a zdánlivě zbytečné ,,napřeže mlat výš vzhóru'' (dodnes slovenské ,,vstaň, nevěsto, hore'') jsou staročeské obraty (Rozbor , passim), a proto je sem nezařazujeme.

U básníků 19. století se mnohdy setkáváme s takovými ,,vycpávkami'' , které mívají, jak už jsme uvedli, nejčastěji za účel upravit žádané schema sylabotonického  verše. Obdobné závady lze najíti také u překladů třeba i literárně velmi ceněných, a to zvláště tam, kde se převádí text z jazyka méně úsporného do stručnější češtiny, která nemá člen a používá i kratších slovesných tvarů (proti německému perfektu aj.) a nelibuje si v přílišném počtu částic (jako třeba stará řečtina).

Hankova  báseň ,,Vděčnost obyvatelů'' (Flajšhansův přetisk ve vydání R, str. 74) se stala předmětem jalového sporu o to, zda vznikla před nálezem našich textů nebo až po něm. Je to jeden z nejlepších samostatných plodů nešťastného buditele. Ale je tu dosti ,,výplní'', jež nejsou pro pochopení smyslu veršů nikterak nutné, např. ,,Z toho pahorečku od východní strany tam, kde z věkosněžných Krkonošských skalí ... odtud přijměte, vy Hrdinové skvoucí ... zachovati poklad ten v krutokruté strasti ... že zrodily tamo pro ty bitvy hlučné ... co zde sousedila s námi Eližběta ... ještě posud hrdě na odivu stojí ... aj i Dobrovský  náš vykvetl z toho davu, Dobrovský, ta hlava všech učených Slávů''. Že je tu více slovných i stylistických neshod s R než koincidencí , je na první pohled zřejmé.