Jak už víme, užil ,,padělatel'' v našich krátkých zlomcích ze stč. orální epiky a lyriky překvapivého množství různých meter: desaterců rozdílných typů, veršů osmislabičných trochejských , dvanáctislabičných, tonických a také forem čistě písňových. Pro přehled uvádíme ješte jednou naše základní poznatky: pro RZ, Záb., Čest. a Jel. předpokládáme vyšší stáří než pro ostatní skladby kodexu a slovný přízvuk v Záb., Čest., Sbyh., Róži a RZ se zdá penultimový, v ostatních skladbách pak mladší -- novočeský; přitom je nutno dbát na odlišné krajové příslušnosti. Není ovšem vyloučeno, že přízvuk nebyl v době vzniku písní ještě plně ustálen, ba že se mohl leckde uplatňovat akcent posuvný, praslovanský jako vlastně dodnes v ruštině a v sch. čakavštině. Přízvuk na předposlední slabice byl podle A. Knopa v celém Slezsku možný od počátku až podnes (,,Spisovná čeština ve Slezsku v 16. století'', Ostrava 1963, str. 27). Učenec to dokládá z listin podle krátkých slabik. Jsme ovšem vždy a všude tu odkázáni spíše na dohady. ,,Poesie je služka hudby'' tam, kde se orální pěvecké umění teprve rozvíjí. Tak soudí Chadwickové (III, str. 660) na podkladě zkoumání tohoto žánru v severní Africe (u Tuaregů aj.), ale přiznávají, že nevíme nic o tom, jak byly tóny rozmístěny, jakou měly sílu, barvu atd. Ale jinde mohl skutečně rozhodovat počet slabik (Chadwickové III, str. 564 při pojednávání o poesii národa Galla v jižní Etiopii). Snad se u jednotlivých národů uplatňovala povaha přízvuku podle toho, byl-li výškový -- melodický nebo důrazový, silný nebo slabý; a to jsou opět záhady, jež je těžko řešit. A tak bychom téměř souhlasily s Chadwicky, že typologické (obsahové, žánrové) shody jsou v herojské epice a v lyrice všude, ale že je tento literární druh co do rytmu a metra v různých krajích i dobách naprosto různý.
Protože je Záb. a Čest. skládán smíšenou formou (verše desetislabičné + ,,volné'' ), Jelen, nepochybně starobylý, verši tonickými a RZ, rovněž starobylý, důslednými deseterci , odvažujeme se vyslovit domněnku, že tu byly nejméně dvě školy pěvců, které snad pocházely (nebo byly od pradávna v Čechách udomácněny?) z území geograficky snad od sebe dosti vzdálených. Srbský deseterac je zřejmě dávného původu. Jeho novější technika má za sebou dlouhý vývoj; verš byl kdysi volnější a vypadal asi tak jako obdobná forma v R. Závaznou diairesi po druhém trocheji nepovažuji za původní. Dávná Jirečkova teorie o vzniku českého národa z nejméně dvou etnicky příbuzných, ale v jednotlivostech se lišících kmenů by tak byla potvrzena nejen po stránce anthropologické (zprávy Ibn Jakoba o značném počtu černovlasých lidí v Čechách proti ostatním Slovanům) a historické (příchod Čechů ,,přes tři řeky'', tedy jistě přes Vislu, Odru a Labe, různé jazykové i archeologické známky imigrace z jihu, místní jména, Dalimilova zpráva o ,,zemi Chorvatů'', v níž není záhodno vidět ,,altera Chrovati'' atd.), ale i po stránce praslovanské kultury slovesné. Neboť v Polsku, na Ukrajině i na Rusi ukazují nejstarší lidové písně i písemné památky spíše na verš ,,volný'' (Miodoňska, str. 292). Také Horálek, Studie, str. 91 a 126 mluví jako o podkladě ukrajinských dum a ruských bylin o verších ,,neslabičných, nerýmovaných a bez caesury '' jakožto původních. Týž autor soudí jistě právem, že členění básní nebo písní na strofy je mladší, snad západního původu, a že pronikalo hlavně tam, kde nastala brzy ,,gotisace '', tedy také do Čech; na východě byly ovšem německé nebo latinisující vlivy daleko slabší. R se samozřejmě ve svém jádru ještě neoctly ve vlivu cizích sfér. ,,Volný'' verš považuje za praslovanský též Wollman, Slovesnost, str. 61. Hrabák (Kompar., str. 78) říká ,,jak se zdá, slovanský ,,národní'' verš (a verš praslovanský) neměl pevný počet slabik a orientoval se větně''. Totéž by byl pisatel zjistil z RK, aniž by byl musil užít omezující floskule ,,jak se zdá''.
Celkem převládá názor, že ,,volný'' verš je nejstarší a že se z něho pevnější formy teprve vyvinuly. O podrobnostech tohoto procesu není jednotný názor. Někdy se vychází z téhož počtu přízvuků, jindy z větné intonace (Grafenauer , viz Horálkovu studii, str. 126 nn). Podle této poslední teorie se verš původně skládal ze dvou polovin (kól, jak říkáme my), v nichž bylo vždy po jednom nejdůležitějším slově. Některé úseky Záb., Čest. a Jel. by se daly vtěsnat do tohoto schematu, ale zdaleka ne všecky. Jiní znalci zcela odmítají jakékoli rytmisování. ,,Náš verš musí více tancem než maršem choditi'' říká vynikající znalec R. Nebeský, O literatuře, str. 49 a zdůrazňuje vůdčí úlohu zpěvu a hudby.
Rozumí se, že tonický verš byl oblíben též u jiných Indoevropanů i dalších ethnických větví (třeba Chadwickové I, str. 57 nn) připomínají irské ,,rétorické'' zpěvy. Je tu možno jít daleko do minulosti; namátkou uvádíme staroitalský verš saturnský, založeny na střídání slovních přízvuků a na častém náslovném rýmu. Tato poesie byla ovšem později úplně potlačena převzetím řeckých epických i lyrických metrických rozměrů.
Nemálo problémů vyvstává ovšem i při otázce, kdy a proč se počalo u Slovanů zpívat nebo recitovat v desetercích . Peukert (str. 120) se kloní k mínění, že toto metron bylo na Balkán importováno cizími umělci, kteří přišli ze střední a západní Evropy. Míní-li tím také pěvce R, nenamítáme nic. Jindy se zastává názor, že praslovanský verš je nutno hledat se zřetelem jak k nejstarším bylinám, tak i k jugoslávské poesii (Jakobson , Studies in Comparative Slavic Metres, Oxford, Slavonic Papers III, 1952, str. 21 nn) a Korš , Vvedenie v nauku o slavjanskem stichosloženii, Statei po slavjanovedeniju II, 1906, str. 300 nn) (redakce Lamanského). Odvozování deseterců ze stsl. veršů pokládám za nespolehlivé, neboť ty jsou kopií řeckých (byzantských) předloh. Osobně se domnívám, že desetislabičný, v zásadě sestupný trochejský verš je původu domácího. Diairese byla možná původně předělem, který dělil počáteční invokaci nějakého božstva, po níž následovala prosba (o déšť, o pomoc v boji, o uzdravení apod.). Jiná otázka je, zda nepředcházel verš delší, dvanáctislabičný. Téměř bych odpověděl kladně, a to ze dvou důvodů: předně se větší celky zkracovaly přirozenou cestou tím, že mizely jery, a to podle známých pravidel místy bez náhrady; soudím dohadem, že v lidové řeči nebyly vyslovovány již v dobách velmi starých, kdežto v umělé, velmi konservativní poesii náboženské byly ještě označovány notami . Druhým argumentem jsou samy R a ostatně též ostatní stč. poesie: verše se zkracovaly -- od původních celků až patnáctislabičných (Jel.) k útvarům o deseti slabikách, k formě oktonárové (Lud.) a dokonce k ještě stručnější písňové), kde počet slabik klesl třeba jen na pět (Ben.). Domnívám se, že Dalimilův bezrozměrný verš je reminiscencí na toniku dávné orální epiky, od níž vedla pozvolná, třebaže klikatá cesta k oktonárům (Alx., legendy atd.). Ke zmenšení počtu slabik vedl asi též úbytek epithet hlavně složených, v nichž si liboval třeba pěvec LS; českému myšlení, projevujícímu se v ,,pravých'' památkách leckdy značně suše, lépe vyhovoval menší větný celek o třech nebo čtyřech základních slovech, jak soudí Hrabák (Studie, str. 58 nn aj.). Proti teorii o postupném zkracování mluví Sbyh., ale jen zdánlivě, neboť je tu jasný náběh k rozdvojení veršů na dvě poloviny 6+6. Tato forma je velmi oblíbena na východě naší vlasti, ale je hojná též u Poláků, Rusů, Ukrajinců, dosti vzácná však na Balkáně. Novější vývoj ovšem vedl ke zrýmování, a to nejčastěji přerývanému a b c b (Miodoňska, str. 342 a Peukert, str. 123 nn).
Obtížným problémem je sdružení deseterců s ,,volným'' veršem v Záb. a v Čest. I zde je možno citovat různé protichůdné názory. Podle Hrabáka (Studie. str. 10) se počet slabik ustaloval mj. i z důvodů mnemotechnických, neboť text se při větší pravidelnosti lépe pamatoval. Míšení forem není o sobě nic zvláštního. Bowra (Heroic, str. 466) cituje příklad ze staré norské písně, kde je užito ,,ljíthaháttr'' (zpěvné formy) proti ,,malaháttr'' (metra řeči). Z toho druhá forma sloužila k vylíčení bitvy, první k vyjádření ostatního obsahu. Také Propp (Dejstvitelnost, str. 111) hájí mínění, že různost metrických útvarů je v tomto žánru zákonitá; proto ona zdánlivá nejednotnost v Záb. a Čest., vedle nichž je dvanáctislabičný Sbyh. a písňový Ben. Bowrovým pozorováním se blíží Jireček (Echtheit, str. 86 nn) a Nebeský (ČČM 1853, str. 382); deseterce by byly klidnější, ,,volné'' verše vzrušenější; snad se i pouhá recitace střídala s přednesem modulovaným, tedy s ,,pěním''. Ve svém hlavním díle připomíná Bowra (Heroic, str. 438), že pěvec, vypoví-li mu paměť, pokračuje prózou. Ale zcela jinak se dívali na věc Lord (str. 126 nn) a Parry. Oba činili zajímavé pokusy s jugoslávskými pěvci a zjistili, že tu nastávaly zmatky při křížení recitace s psaním; důvodem bylo i to, že se pěvec náhle musil obejít bez hudby a tím zcela ztratil svou nit, ba i celou osobnost. Uvádí se píseň z doby novější, totiž z roku 1934, kdy byl zavražděn král Alexander I. v Marseilles a kdy byl složen zpěv o této smutné události; verše nabyly takovéhoto počtu slabik: 12-9-6-9-10-10-14-10-10, takže vznikla vlastně próza, na první pohled dosti podobná příslušným úsekům v Zab. a v Čest. Ale tento výklad se mi zdá pro R nepřijatelný hned z několika důvodů. Předně je rukopis nejméně druhou, ne-li ještě pozdější kopií, vyhotovenou se značnou pečlivostí; možná, že ani RK s MPKV z 13. století nevznikl diktátem. Dále: části Čest. a Záb., které vypadají na první pohled jako próza, neobsahují žádné chyby nebo básnické nedostatky, ba spíše naopak; a jak uvidíme, jsou i tato místa skládána podle prosódických pravidel, třebaže ovšem volnějších.
Hlavním znakem metrické výstavby je jak pro R, tak i pro celý tento žánr:
Ale dříve, než rozebereme podrobněji tyto zákonitosti, z nichž je každá v celku i v jednotlivostech pádným důkazem starobylosti R, je nutno probrat