5. Pravopis RZ, RK a ostatních textů

V níže uvedené tabulce chybí Leg. Prok, protože z ní nemám faksimilie původního přepisu. V transkripci různích znaků je na prvním místě vždy ten nejčastější způsob. K jevům zcela vyjímečným (jako je např. ,,y'' v RK) bude přihlédnuto na jiném místě.

Z našeho přehledu vysvítá jednak zcela rozdílný úzus při orthografii devíti různých, byť i jedné osobě připisovaných textů, jednak i vnitřní zákonitosti pravopisu v každé památce, někdy i jejich vztahy navzájem.

Nejzajímavějším jevem v RZ a v EJ je dvojí psaní hlásky ,,k''.Před úzkým vokálem a také před ,,y'' je psáno ,,k'', všude jinde jako ,,c''. Tedy ,,OKENCE'', ale ,,pleky, vladyky'', ale ,,cněžno, claněchu se''. Je to vliv latiny, na kterou byl písař zyklý. Zjistíme, že také středověký opisovač RK si mimoděk osvojil latinskou orthografii, i když je to skrytější než v RZ.

Nejblíže k úzu má EJ, obě památky mají jen 18 znaků (J.Miszewski str.31); tento nízký počet je další zárukou jejich stáří. V EJ pozorujeme poněkud složitý, ale velmi důsledný přepis sykavek: ,,s'' je tu 72x znakem pro ,,s'', 51x pro ,,š'' a 99x pro ,,ž''. Vedle toho je ,,z'' 66x pomůckou pro vystižení hlásky ,,z'' a 152x pro ,,s''. Ani jednou není psáno ,,z'' místo ,,ž,š''. Má tedy ,,s'' více funkcí, a to opět vyplývá z latiny, v níž ,,z'' může být jen ve slovech odjinud převzatých. Písař asi vyslovoval třeba ,,persuasi'' jako ,,persvázi'' jak se dělo i na starých gymnasiích nebo gymnáziích. Takovou praxi si mohl osvojit jen písař, který opsal nebo obkreslil sta, ne-li tisíce takových stránek, jaké zbyly v našem EJ. Z těchto pouček plyne, že zájm. ,,vez'' je nutno číst takto, nejvýš snad jako ,,ves'', nikdy ,,veš''. Velká písmena jsou v nejstarších z našich textů -- ale i v mladších památkách -- značena ,,chaoticky'', neboť teprve od 16. století byl do jejich užívání vnesen pořádek (Lamprecht -Šlosar-Bauer, Vývoj..., str. 192). Odpůrci, mezi nimi též Komárek, si ovšem ověřili, že v intervokálním postavení bývá psáno ,,v''  jako ,,u'', v souhláskových skupinách však častěji jako ,,w''. Ale tento úzus není nahodilý. K jeho vytvoření přispěla dílem latina,dílem bilabiální  výslovnost ,,v'' ve východních Čechách, která tam přetrvává dodnes. Že by bylo rukopisné ,,slauný'' dokladem pro východočeský původ RK, Komárek popírá; zda právem, vysvitne z následujícího.

V latině se ,,v'' vyskytuje od klasické doby před všemi samohláskami: valeo, vena, vix, vulpes. Před konsonanty a na konci slova být nemůže. V postavení C-V (konsonant - vokál) může být ,,v'' v latině jen někdy: po ,,b'' (obviam), po ,,d'' (adversus), po ,,g'' (unguentum), po ,,k'' (coquo), po ,,l'' (alveus), po ,,n'' (converto) a po ,,s'' (asuesco). Po příslušném zkoumání věci, pro jejíž kontrolu doporučuji výpočty O. Seykory, Ad RK, Praha 1886, str. 79 nn, jsme zjistili tyto skutečnosti:

Mezi samohláskami, kde tedy může být latinské ,,v'', psané ovšem a kdysi též vyslovované téměř jako ,,u'' -- bilabiálně, je v RK 508x ,,u'' a jen 107x ,,w''. Jak jsme řekli, bývalo v latině ,,v'' i po některých souhláskách. Aplikujeme-li tyto případy na RK, dostáváme ,,správné'' ,,du'' proti ,,nesprávnému'' ,,dw'' v poměru 14:0, u ,,kv'' je poměr 2:1, u ,,rv'' 9:0, u ,,lv'' 1:0, u ,,sv'' 55:11. Na přepis ,,suoi'' -- ,,svoj'' mělo jistě vliv latinské ,,suus''. Z řady vybočují skupiny ,,tv, chv, zv'', kde mělo být dle našich výpočtů spíše ,,tw'', atd. Snad i tu působila častá slova ,,tuus'' a ,,perpetuus''. Celkem jsem napočítal asi 1297 případů, kdy je pravidlo zachováno, proti 294 případům jeho porušení, tedy poměr zhruba 4,41. Více než čtyřikrát v pěti případech pravidlo platí.

Mezi konsonanty a na konci slova, kde latinské ,,v'' být nemůže, nacházíme 702x ,,w'' a jen 85x ,,u'' nebo ,,v''. Tyto dva poslední znaky jsme ve výše uvedených výpočtech nerozlišovali.

Že byl písař zvyklý na latinu -- stejně jako opisovač RZ a pravděpodobně i starší původce RK -- vyplývá i z toho, že v obou rkpech takřka chybí ,,y'' a že ,,ř'' se v RK přepisuje daleko častěji jako ,,rs''. Písař se tedy vyhýbal znaku ,,z'' aspoň ve skrovných spřežkách.  Uplatňuje se ovšem také vyježděná praxe, ba rutina. Totéž slovo nebo i táž skupina hlásek se psává týmž způsobem! Platí to zejména o ,,sie'' -- zájm. zvratném ,,sě'', ale i jinde u zájm ,,ves'' a ,,sien''. 

Zajímavé jsou i výsledky statistiky, kde se píše ,,v''. Podle Kašpar ova přepisu je toto ,,v'' psáno jako ,,u'' před vokálem 610x, před konsonantem jen 25x. V prošetření jenotlivých skladeb RK docházíme k těmto výsledkům:

Případy s ,,w'' nepočítáme. Výmluvné je, že Čest. i Záb., ač jsou kratší než Jar., mají větší počet záměny ,,u'' za ,,v''. Z toho je zřejmé, že obě ,,pohanské'' skladby měly starší archetyp  než Jar., jak je samozřejmé.

V RK1 jsou některé rozdíly proti RK i po této stránce. Tak v RK1 čteme ,,kreu'', v RK ,,krew''. Oba tyto texty mají ,,u'' za ,,v'' desetkrát, starší rukopis jako mladší, ale první z obou není úplný.

Na čtrnácti místech jsem konstatoval transkripci správného ,,u'' jako předložky,  předpony, ale též uvnitř slova (nesprávným ,,v''). Jsou to slova ,,vchátichu, vpěti, vm (um!), vfajúcím, v věk, v vysokej, vlekú (ulekú), vchu (uchu), vondána (uondána ), vnavena (unavena ), vdatý (udatý), nevpúščej (neupúščej), vpieti (úpěti) a vstúpati (u...)''. To dokazuje nezvratně mechaničnost při opisování a občasné neporozumění celkovému smyslu. Polovina výše uvedených případů má totiž také význam -- sama o sobě mimo kontext, třeba ,,v pěti, nevpúščej''.

Jak již bylo řečeno, byla výslovnost českého ,,v'' bilabiální,  obojretá. Teprve později se ustálilo retozubné dnešní ,,v'', které v některých hláskových skupinách přecházelo a přechází do fonetického ,,f''. Soudí se, že ,,w'' mizelo dříve mezi vokály, že bylo málo výrazné ( A. Frinta, Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky ,,v'' ve slovanštíně, Praha 1916). Ale některé F-ovy názory právem vyvrátil B. Hála v ,,Uvedení do fonetiky češtiny'', Praha 1962, str. 236. Změny jako ,,Bawor -- Babor'', stč. ,,přievuzný'' -- lze jistě vyložit spíše z pevného ,,v'' než z obojretého; nejstarší doklad je asi u Kosmy ,,Bznata'' z pův. ,,Vznata'', ale to asi pochází ještě z doby jerů. Ostatně se i latinské frikativní ,,v'' zaměňuje s ,,b'' (F. Novotný , Lat. mluvnice III, Praha 1946, str. 55) od 1. století po Kr., v řečtině jsou obdobné poměry.

Je tedy ,,u'' v RK zpravidla tam, kde je bilabiální  výslovnost možná nebo aspoň snazší. Je jistě lehké vyslovit ,,slavný'' i nářeční ,,slauný'' potíže nečiní ani ,,swój'', ale nesnadná by byla výslovnost ,,splaw'' nebo ,,stáwka'', vždy bychom dostali buď dnešní ,,v, f'' nebo ,,u''. Vodíme tedy, že ,,w'' se udrželo -- proti Frintovu mínění -- naopak déle v postavení intervokalickém, jak dosvědčuje též RK, určený nadto ke zpěvu nebo k recitaci a tudíž foneticky náročnější než text, jenž by měl být jen potichu čten. Po souhláskách uznává ostatně Frinta (str. 80) bilabiální výslovnost jako trvalou (před samohláskami, jako se samo sebou rozumí ). Výjimkou jsou retnice, kde se ,,w'' zpevnilo nejdříve. To zas dosvědčuje ,,úfajúcim'' v Jar., jediný snad případ ve všech našich textech, kde máme ,,f''.

Na počátku slov, i když před vokálem, je ,,u'' za ,,v'' méně časté než uprostřed slova. Bývá psáno i ,,wi...'' místo očekávaného ,,ui''. To asi souvisí a antihiátovou tendencí RK i jinde, ač jako prothese  tu slouží ,,j'', nikoli ,,v, w'' nebo ,,h''.

Nelze tedy přijmout Komárkovo tvrzení, že úzus ,,w, v, u'' je v RK ,,bez zjevné pravidelnosti'' (str 252 ve Sborníku) a nemůžeme se ztotožnit s názory, že tu jde o umělou archaisaci , kterou padělatel místy ,,přestřelil''.

Zákonitosti výše uvedených transkripcí opřeme též dalšími vazbami, hlavně na přepis souhlásky ,,č''. I zde musíme vzpomenout na latinu a na předpokládanou starší předlohu. V té asi nebylo rozlišeno ,,c, k'', anebo se různilo podle praxe RZ a EJ. Písař RK již ,,k'' užívá běžně, ale za ,,če'' uvedl v život vlastní spřežku  ,,ci''; také za ,,či''  je psáno jednoduché ,,ci''. Na počátku slova však -- v jiných hláskových skupinách -- převládá spřežka  ,,cz'': ,,czarodej, czrn, czrv, cztyrzie''. Z této praxe vybočuje ,,czeruena'' -- červená -- ale je tu koruptela.

Námitky byly vzneseny proti spřežce ,,rs'' -- ř. Tak Flašhans, Poznámky, str. 6 říká, že tato spřežka  byly jen tam, kde se ,,ž'' psalo jako ,,s''. To by znamenalo, že staročeské ,,ř'' se blížilo výslovností ,,rž'', ale toto mínění se nezdá správné. Žalt. Klem, má touž psací praxi jako RK, další příbuzné texty uvedl F. Prusík , Osvěta 16, 1886, I, str. 1082, Zbytky textu O Adamovi a Evě a ostatně i Flajšhans v ,,Nejstarších památkách'', Praha 1903, str. 126 nn s citacemi z Rostl. Ol. Novější historické mluvnice žádají jen, aby byl při ,,ř'' připojen ,,tupý sykavkový šum'' a aby byla vedle ,,r'' vždy ,,litera nebo spřežka, kterou se v jiném postavení označovaly souhlásky ž,š'' (Komárek, HM 114). V občasném ,,rr'' vidí Mašek , ČČM 1889, 1963, str. 237 přepis dlouhého ,,r''.

Bývá veden spor, zda je pravopis RK fonetický  -- jak tvrdili i mnozí obránci -- nebo etymologický. Otázka má význam i pro tvoření slov  a syntax ; vyhraněný ten neb onen způsob by byl jistě podezřelý. Orthografie RK je převahou etymologická. Máme většinu případů, kdy je ,,nesnadná'' skupina hlásek přepsána správně, dále případy pravopisu fonetického a konečně přepisy složitější.

K první skupině patří zejména: ,,kak bych'' (místo vysloveného ,,kag''), dále jakž, kak by, dřevce, dvadset, jak by, kdě, kdy, když, kto, mrzkost, obcháze, ovšem, otjide, podchlumí, pohovte,  prudkost, prúd, prudký, rozkacený,  rozkládati, rozpnúti, rozstúpiti, rozkotati,  rozkvetavši, rozkvetla, rozpálímy, rozplakati, s násep,s hrada, s cesty, s mrakóv (je-li myšleno ,,shora'') s lukem, s tvrda, s horami, s zemankami, s děvicemi, s holubicú, s hory, s vladykami, s voji, se dřeva (t.j. se stromu), se skály, sbierati, sbierajte, sbor, sbožie, sbrocen, sdieti , sdrtiti, shladiti, shluk, shluknúti, shynúti, těžka, těžcí, travka, netužte, vesdy, (4x), vzevzně, vzpěchu,vzprchú, vzpřieci, vzřasú, z Tatar, z širokú, z zad, zpředu, z středu, z králevých, z četných, Zálabský, zpáteční (t.j. ,,vz patu'') a súžiti (k ,,úzký'').

Foneticky: nebošce, od (není-li to již novější tvar), řechtati, neroskazo..., roskosem, z hlavy, z bojiště, zbožice, zbrotiti, těško, vezdě, vezdy, vspieranie, s črna, s kakých, s kněžeckých (t.j. ,,lesóv'', nemíní-li se směr shora dolů nebo i ,,se stromů''), zdě, zdieti (není-li ,,vz...'' ), skusí, stracen, břech.

Celkem jsem napočítal (bereme-li každý případ zvlášť, tedy též jevy opakované) pro etymologický pravopis  134 dokladů, pro fonetický  asi padesát. Z toho lze mimo jiné vysoudit, že v době opisu ještě žila většinou původní a neasimilovaná  výslovnost, takže žádaná chronologie je zachována.

Tam, kde se scházejí obtížné skupiny souhlásek, vznikly tyto útvary : bohatstvo, v borece (t.j. v borečce ),hovědce,kamený, kmetští, králevstvě, mnostviě, muská(-žs-), mustvo, nerodte, neščasná, obvlečena,  otud, pochládece  (-čcě), podte, přemnostvie, rovece, rozkočiti a roskočiti, rostúpiti, roznojichu (zz), s skály, srdece, vrastvie, vrastvo, vzkočiti, vzezni,s militkú ( snad ,,s zm...''). Tedy foneticky asi 47 dokladú, ,,správně'' asi 9.

Předně tedy vidíme, že písař ,,nepravidloval'', jak říkal Flajšhans ještě jako obránce. Je psáno třeba ,,těžka - těško'', sbrotiti - zbrotiti, vesdy i vezdy, zbožice a sbožie, rozkočiti a roskočiti, sdieti  a zdieti. Nemáme tedy před sebou umělý výtvor. Převažují tvary ,,správné'', a to i na místech velmi ošidných. Sonorisace ,,kto - gdo'' dosud nenastala, ač je doložena porůznu již od 13. století. Je i v naší MPKV ,,gdyž''. Pravopis RK1 je  ,,lepší'' než RK, viz třeba ,,srdecce'', nikoli ,,srdece''. Je to osm až deset správných transkripcí na nesnadných místech. MPKV má ,,dobrodruzství'', kdežto v RK celkem důsledně ,,mnostvie'' apod.

I když má každý středověký rukopis svou vlastní orthografii ( M. Weingart, Vývuj čes. jazyka, Praha 1918, str. 10), je v RK dbáno povšechných zásad středověkého pravopisu. Kromě toho je text přizpůsoben recitačním potřebám, ale velkou úlohu sehrála též starší přednášená nebo již zapsaná verse. Důkazem je etymologická správnost, sahající až do doby krátce po zániku jerů. Pisatel se jeví jako člověk na svou dobu vzdělaný a schopný, zřejmě znalý současných i starších latinských a českých textů.

Nyní k ostatním památkám našeho okruhu. V MPKV je nápadná převaha ,,u'' nad ,,v'' i ,,w''. Svědčí to o rozdílné provenienci proti RZK. Dvakrát je tu ,,u'' za ,,vy'', nikde jinde v našich textech tento jev nepozorujeme. O přepisu slabičných likvid viz naši úvahu o hláskosloví. Charakteristické je pro MPKV i to, že je ,,i'' požíváno jako měkčícího znaku:  zie, zzie, uciastenstvie, blazienstvie, rostiesie, t.j. ,,že, žž e, účastenstvie, blaženstvie, rostiéše''.

PV: jen zde je dvakrát označena kvantita (skaalye, naase), nepatří-li sem i ,,malyi'', t.j. ,,malý''. Nelze vyloučit možnost, že tu psaní ,,ie'' znamená rovněž délku. Zmatek je v transkripci ,,g'' a ,,h''. Zdá se, že PV, jak ještě odůvodníme, je výtvor ,,mosaikový'', jehož první polovina je opsána odjinud a patrně i jiným písařem než druhá. Je tu ,, Vysegrade'' a ,,stog jesi '' (čteme-li toto místo, jež by si zasloužilo ,,crux philologorum'', správně), ale níže ,,jeho'' a ,,draha''. Zajímavé je ,,ý''. Gebauer, HM I, str. 63 tento způsob asi ještě neznal, ale Komárek (HM, str 64) jej uvádí z Legendy o Pilátovi (dozztý - dosti, s nyu - s ňú). Bývalo to však prý hlavně po ,,d, t, n'', a to v PV není. Výrazné rozdíly grafiky PV proti RZK zjistili obránci již dávno. Ale ještě J. Kalousek , Osvěta 16, 1886, I, str. 380 považoval přepis PV ,,náše'' za chybu !

K EJ: k tomu, co již bylo řečeno, konstatujeme ještě psaní ,,ch'' za ,,č'', které nalézáme na deseti místech. Litera ,,f'' ovšem chybí.

LP: ,,I'' není v zásadě měkčicím znakem. Je tu sice psáno ,,rubissiek, cziest, krziestanóm'', ale ,,zewsad, dirzeti, rozezene, Czecha, zmarzeni, nemozesse, sejze, sperze, wsady, otewsad''. Proto je i t.zv. ,,jotace''  vcelku dodržena. Přepisy ,,v, w, u'' se blíží RK. Opět je tu v ,,latinských'' skupinách častěji ,,u'', v mezivokálním postavení rovněž. Ale zásadní rozdíl je ve psaní ,,v'' před ,,ě''. V RK je takřka výhradně ,,uie'', ale v LP 7x ,,wie'' a jen třikrát ,,uie''. Nadepsané ,,u'' (králeustvie) by mohlo svědčit o východočeské výslovnosti; nevíme ovšem, zda je vsuvka současná s ostatním textem. V LP se pozoruhodně střídá přepis ,,y, i'', kterých je na třiceti místech užito správně, ale na jedenácti odchylně. Patrně tedy byla výslovnost obou vokálů v době přepisu LP kvalitativně různá. Dvakrát čteme ,,th'' za ,,t'': proroczthwye, wrathi, a to by mohl být latinismus jako ,,Thomas - Tomáš''. Přepis LP se zdá mladší než RK, velká písmena jsou kladena celkem na místa náležitá.

Úryvek ŽG je bohužel velmi krátký. Přesto je možno konstatovat, že se zde úzus od ostatních částí žaltáře v zásadě neliší. Rozdíl je jen ve psaní ,,donyedze, světlonosyem'', tedy opět ,,y'' jako znamení měkčení, poslední prý způsob psaní před Hus ovou reformou. Je tedy náš ŽG opsán později než ostatní vpisky, i když je jeho jazyk, jak uvidíme, starší a patrně i jiného místního původu. Důležité je, že v editio princeps, kterou pořídil Hanka, je podle Paterova zjištění vynecháno více než dvacet vpisků ŽG -- a přece má náš fragment shodný a ,,rutinovaný'' pravopis. Obé svědčí jak o spolehlivosti písaře, tak i o poměrné ledabylosti vydavatele. Pravidla ,,v, w, u'' jako v RK a LP tu šetřeno není.

Nejsložitější pravopisné poměry jsou v MV. Místo dlouhých rozborů lépe poslouží níže uvedená tabulka. Pro její propočty si uvědomme: glos B (podezřelých, tedy ,,našich'') je zhruba 930 (některé se opakují), glos A (uznávaných) je asi 340, takže vzájemný poměr obou je přibližně 2,74.

Výsledky jsou výmluvné. V glosách A je více složitých spřežek, jsou tedy mladšího původu. Naopak převažují v glosách B archaické přepisy ,,u'' za ,,v'', ,,c'' za ,,k'', ,,hc'' za ,,c''. Tato poslední možnost je zachována snad jen v Opatovickém Homiliáři a v B glosách MV! Tam, kde jde o transkripci celkem běžnou, je zhruba zachován index 2,74, který zákonitě klesá nebo stoupá podle toho, zda je glosa pořízena pravopisem archaickým nebo novějším, aniž ovšem by se dala zjistit jaká uniformita. To vše se váže na výsledky, jichž se domůžeme i zkoumáním ostatních mluvnických kategorií MV: Glosy B jsou starší -- a ovšem po většině i z jiných oblastí čerpané -- než glosy A. Pokládám za vyloučeno, že by se falsátor dovedl důsledně přizpůsobit těmto faktům.

Pravopis PP je mladší spřežkový,  bez složitějších hláskových skupin. Kvantita neznačena, diakritická znaménka chybějí. Za ,,ř'' je psáno ,,rz'', jinak než v RK; d, t, n a ď, ť, ň značena stejně, ss znamenají ,,š'', cz je č i c, z = ž, jednou též je ,,zi'' za ,,ž''. ,,I'' a ,,Y'' se vyskytují bez zákonitosti, pravopis je někdy etymologický (sbozie), jindy fonetický  (zbozie). Občas je ,,y'' užito za ,,j'' (prziyal). Vyvozujeme z toho velkou zběhlost ve zvoleném způsobu psaní, písař se nikdy nemýlil; o blízkosti RK a ostatním našim textům mluvit nelze.