předchozí kapitola
rejstřík
následující kapitola
V této kapitole si povšimneme
- 1.
- method a rozsahu vědomostí
starších odpůrců i obránců v řešení problému a
- 2.
- charakteristiky
jazyka RZK.
Námitky proti R jsou starého data. Nebudeme se již vracet k
pochybnostem Dobrovského o RZ a k nevěcným hlediskům plynoucím spíše z
politických ne z odborných zdrojů a uplatňovaným namnoze oběma
stranami.
To je třeba přenechat žurnalistice budoucnosti. Jen stručně:
Vídeň, národnostní třenice, rakouský centralismus;
v novější době nástup
dravého positivismu, jenž má na jedné straně lecos společného se
skepsí doznívajícího osvícenectví, na druhé straně však reálného
nebo spíše realistického pohledu na veškeré dění. Mladogramatická
škola lingvistická, jež
je dílčím ztělesněním tohoto myšlenkového
směru, nás tu zajímá hlavně prosazováním kvantitativní metody
a hlavně vírou ve ,,všemocnost'' dokladu. Zákonitosti toho kterého
jazyka nebo projevu, jsou-li
tu obtížnější místa, neznamená mnoho,
jestliže odchylky nelze ,,doložit'' v jiných písemnostech z téže
doby. Tento pohled, jenž, jak uvidíme, je dosti jednostranný,
přetrvává v rukopisném sporu dodnes.
I když se s postupujícími lingvistickými znalostmi u obránců i
odpůrců změnilo v důvodech i protidůvodech ledacos, přece
zůstávají zásadní these oponentury stále tytéž:
jazyk RZK, o nějž nám
tu půjde vždy na prvním místě, se liší od ,,pravých'' stč. památek,
pokud je známe. RK nelze umístit
do 13. nebo 14. století, ač písmo
na to ukazuje; RZ pak, který by
měl písmem a duchem náležet do doby
ještě daleko starší, nelze prý zařadit vůbec nikam.Jsou tedy tyto
památky falsum z počátku 20.století. O autorství podvrhu, jenž
prý měl zvýšit národní prestiž a sebevědomí v letech politického
útisku, bylo donedávna dosti jednotné mínění. Oba rkpy prý složil
a napsal -- snad za pomoci jiných obrozenců -- Václav Hanka, tehdy
mladý právník, později
též filolog, vydavatel staročeských památek
a někdy samostatně tvořící, arci průměrný básník. Nyní však
pozorujeme snahy pojmout problém
šíře a charakterisovat jazyk R jako
,,jungmanovský'' apod.
Pokud však víme, nebyla za padělatele zatím označena žádná jiná
konkrétní osoba.
Odpůrci vycházejí z tří různých -- a mylných předpokladů, i když
je snad zvlášť nezdůrazňují. Předně: jazyk RZK je odlišný od
ostatní staročeské literatury stylem a duchem. Odtud
zaznamenáváme námitky proti jednotlivým výrazům i
delším odstavcům, formulované
např. jako ,,výraz moderní'', ,,nazírání naprosto nestaročeské''
nebo ,,krátké otázky a odpovědi jsou ve staré češtině neobvyklé''
atd. Dále: poukazuje se na jazykové
anachronismy: ta neb ona forma
je starší, jiná zase mladší než století pro R předpokládaná.
A konečně se nepřihlíží k možným vlivům nářečí nebo i češtiny
hovorové; jazyk, dochovaný
v textech obecně uznávaných, se považuje
(aspoň v otázkách Rukopisů) za jedinou přípustnou
normu pro všechny oblasti Čech a Moravy, ba leckdy též Slovenska.
Stylisticky se Rukopisy od evangeliářů, žaltářů a kronik, ba od
umělé prózy a poesie vůbec, lišit musí. Lze tu hovořit
takřka o jazykovém dualismu, ba i o členění na ještě větší počet
druhů řeči. Tak čteme u K. Moszynskeho, Kultura ludowa Slowian,
Varšava 1986, str. 756 i jinde, že srovnáním písemnictví
ruským, srbochorvatským, finským atd.
lze zjistit největší rozkvět
epiky v 10. až 12. století, neboť zpěvy o událostech té doby
mají nejvyšší úroveň. Toto údobí trvalo 400 let. Zde citována
další literatura (Murko , Maretič, Subotič, Banaševič ). Obdobný
vývoj se pozoruje u Arabů, národů kavkazských i turkotatarských;
písemné sbírky pořízeny ovšem později. K těmto otázkám i další
autoři: A. M. Pančenko , Sborník ,,Literaturnyje svjazi drevnich
Slavjan'', Leningrad 1968, str. 6 nn.A.B.Lord , The Singer of Tales,
New York 1971, str. 206 nn; D. S. Lichačev, poetika drevnerusskoj
literatury, Leningrad 1967, str. 87 nn; T. Milewski, Sborník
,,Pochodzenie polskiego jezyka
literackiego'', Vratislav 1956, str.62
rozeznává tři zdroje vzniku polštiny: jazyk náboženský,
kancelářskou prózu a jazyk literární, pěstovaný recitacemi
lidových zpěváků a ústní tradicí. Zdůraznit je ovšem nutno již
zde, že tu nejde o řeč hovorovou, ale vypěstovanou a
upravovanou celými generacemi slovesných umělců, i když v
zásadě velmi konservativní.
Obdobné stanovisko u T. Lehra -- Sp
awinského, Jezyk polski,
Varšava 1951, str. 189 nn. Ze starších autorů řešili tak problémy
R např. F. Prusík , Osvěta 16, I., 1886, str. 559 nn. a M.Hattala,
Obrana RK, Praha 1911, str.27. Týž se vrátil k těmto otázkám
mnohokráte; poznamenali jsme jeden starší pravdivý postřeh
z ,,Brusu jazyka českého'', Praha 1877, str.27 nn., že v útlaku
feudálním i jiném lidová poesie
nekvete, jak ukazuje příklad Černé
Hory nebo Olonecka v severním Rusku. Skutečně také vzniklo jádro
RZK dávno před počátky německé kolonisace v našich zemích.
Instituce lidových pěvců -- igriců -- je doložena ve Velké Moravě,
v Panonii, v západním Rumunsku.
Svědčí o tom třeba obec Igram u Bratislavy, dříve Igrech (v roce
1244), totéž nebo podobné MJ
u Balatonu a v severním Maďarsku (2x).
Maďarský tvar ,,igric'' dosvědčuje, že Slované pěstovali lidovou
poesii od pradávna,
ještě v době jerů. O tom J.Stanislav, Slawische
Namenforschung, Berlín 1963, str. 23. V dobách národního rozkvětu
a rozmachu kvete vždy i původní
literatura; řeč a náboženský vývoj,
tedy intenzivní duševní život, klade ve stupnici hodnot na jedno
z prvních míst též G. Krek , Einleitung in die slawische
Literaturgeschichte2, Štýrský Hradec
1887, str. 477 nn. Jak se lišil tento
jazyk od pozdější umělecké
tvorby, dokazuje příznačně tento detail:
u Klareta VII, 2387 je ,,úterý'' považováno za ,,den třetí'', neboť
počítal týden od neděle a naprosto už nevěděl, že ,,úterý'' souvisí
se ,,vtor7'', ,,vter7'' (je i v RZK ve významu číslovky) a že je to
den druhý. Běžná praxe se rozhodla pro pračeské nebo
praslovanské počítání, nikoli pro novotvar Klaretův.
Nyní ke zdánlivým dobovým nesrovnalostem jazyka R. Ukázali jsme
již v předešlém odstavci a také v úvaze o ,,incipitech'' RK, že
něco jiného je doba opisu než doba složení a přednesu písně.
Hláskosloví se ovšem mění, neboť jinak by byl text posluchači
velmi obtížným, nesrozumitelným a nereprodukovatelným. Vidíme, že
v RZ již nejsou jery a nosovky, ba že je tu náběh k přehlásce;
původní verse rkpu byla značně odlišná, jak tušil již J. Brandl,
Obrana Libušina soudu, Brno 1879, str. 18. Proti hláskosloví jsou
však ostatní mluvnické kategorie daleko houževnatější. Proto je
obraz deklinací, konjugací, tvoření slov -- sufixy a prefixy --
daleko archaičtější, proto je starobylý i slovný výraz, ač ovšem
mnoho slov se udrželo podnes. Proto se také zdá jazyk R někdy
,,příliš snadný'', od staré češtiny odlišný,
ale jsou i případy básníkových,
lépe pěvcových neologismů. Sem řadíme ,,srdice'' ve Sbyh.,
rozšířené o slabiku z důvodů metrických asi tak
jako ,,věrinyj'' v ruských bylinách.
Ostatně není dobový rozdíl mezi vznikem literárního díla a jeho
písemným záznamem nic ojedinělého, omezeného jen na R. Ačkoli
patří život Jana Husi ještě převážným dílem do 14. století,
nenacházíme v jeho spisech kromě občasných citátů z motliteb atd.
žádná jednoduchá preteria, protože aoristy a imperfektum ve 14.
století již takřka neexistovaly -- v hovorové řeči; nicméně jsou
tyto formy hojné ve stč. spisech té doby a najdou se ještě v 15.,
ba i v 16. století. Také jiné texty skýtají obdobné problémy.
Vzpomínám maně na závěry homérskych veršů ,,patéri hó'', kde je
nutno při recitaci a při četbě akceptovat za slabikou ,,ri''
skupinu souhlásek, neboť se zpívalo ,,pateri svó'' nebo i ,,svói'' --
otci svému. Mimochodem: stará řečtina zde modifikovala i ,,sv''
na ,,h'' s ostrým přídechem, slovanské jazyky ponechávají násloví
tohoto zájmene dodnes -- jistě doklad jejich svébytnosti a
starobylosti stejně jako duál a jiné jevy.
Nejobtížtější z těchto problémů je krajová lokalisace RZ, RK i
přidružených textů. Předně jsou na určité závěry příliš krátké;
paralelních památek téhož žánru není, a tak jsme odkázáni jen
na onomastiku, na usuzování z analogií a na závěry, jež plynou
nebo mají plynout z české dialektologie. Ta však není v naší --
bohemistice na žádoucí úrovni. Badatelé tu vycházejí
v podstatě z
uznaných stč. textů a vzniká dojem,
jako by byla nářečí něčím pozdním, tvořeným
pod silnými vlivy němčiny, maďarštiny a polštiny.
Pokusy o starší kontinuitu nacházíme u Trávníčka, částečně též u
Cuřína, Běliče aj., ale je tu co dohánět, abychom dostihli učence
sovětské (i ruské), polské, jihoslovanské i slovenské. Vývoj byl
ve skutečnosti opačný,
než jaký vyčteme např. u Gebauera. Dialekty
se s rozvojem civilisace a politické centralisace nešíří, ale
naopak mizejí (A. Erhart, Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy,
Praha 1973, str. 162 nn). Pro 14. století máme opět Hus ovo
svědectví (u F. Zákrejs e, Osvěta 16, I, 1886, str. 349), že se v
každém české kraji mluví jinak.
U RK se jeví silné vlivy
,,východní'', kraje starých Chorvatů
na území českém i v dnešní Polsku
(Kosmova ,,altera Chrovati'' ).
U RZ je vše nejisté, lze jen konstatovat
rozdílnost jazyka od RK; pomýšlím dokonce na nářečí
jihočeské. Rozumí se, že i označení jazyka
RZ jako ,,východního'' je
jen rámcové a snad i nepřesné, neboť
nemůžeme ani zdaleka stanovit přesnější isoglosy;
snad podrobnější lingvistický atlas v
budoucnu některé otázky zodpoví. Že severní a východní Čechy
byly osídleny i jinými kmeny než ryze ,,českými'', bylo dávno
zjištěno, aniž byly z věci vyvozeny jaké důsledky pro naše texty.
Tak přiznává J. Zubatý, Studie a články II, Praha 1954, str. 331
nn. existenci jiného nářečí (řeka ,,Toplá'' místo ,,Teplá'') a
podle A. Lamprecht a, Čs.
přednášky pro mezinárodní sjezd slavistů,
Praha 1968, str. 147 se počíná slovenština od češtiny
diferencovat až od 13. století;
dodáváme ovšem, že v obou částech dnešní
ČSFR byly tehdy jistě velmi složité jazykové poměry. Podle
V. Uhlár a, O póvodě a o najstaršom vývine slovenčiny, Jazykovedné
štúdie 14, 1977 str. 47 (Bratislava) sídlili Chorvaté vedle
území na Jadraně i ve Slezsku, podél Visly a v Pováží!
O předpokládané ,,východní'' provenienci RK pojednáme podrobněji v
kapitole o hláskosloví. Zde aspoň některé příklady na zásahy
,,Severního pomezí moravskolslezských nářečí'' (podle
stejnojmenného spisu J. Skuliny, Praha 1964). Tyto jevy
zřejmě zasahovaly dále
na západ než dnes; styčné body
s RK pozorujeme v těchto případech:
při ,,r,l'' se neuplatňjí svarabhaktické vokály;
penultimový přízvuk
(Sbyh., Róže, Záb. Čest.); tvary ,,tuří
hlava, večerní tma'' místo
,,-ie''; neupúščej v RK jako ,,dej, dělej'' (ne ,,-aj'');
,,tři, čtyři'', ne
,,tří''; důsledné ,,sem'', ne ,,jsem''; dodnes přežívá tvar ,,nesemy'';
formy jako ,,leťal, běžal''; ,,idu''
proti ,,jdu'';uderyl; vývoj nosovek --
uprostřed slov převládá ,,ie'', v závěru ,,á''; dodnes trvá skupina
,,šč''; vývoj od ,,sr'' ke ,,str'', jako v RK ,,střed, střebrn''; formy
,,ešče, ež'' a další. Různé migrace a přejímání těchto jevů nelze
ovšem vyloučit. Porovnáme-li třeba St. Urbanczykovy práce
ke srovnání českých a polských překladů bible, nacházíme nemálo jevů,
kdy se polština více blíží RK než středočeštině (adv. na -o, gen.
fem. sing na -ej, občasné ,,pre - přes'', plnost vokálů u forem ,,biju,
piju'', nepřehlasované ,,a'', poměr tvarů ,,čtyřidcěti - čtyřidsieti'',
časování ,,sem - jesm'', aorist typu ,,pověch'' patřící k
inf. ,,zvěst i'' v RK aj.).
Různá tato míšení mohla v RK pocházet jak z rozdílného původu
jednotlivých skladeb, tak i z vlivů redakce --
konečného uspořádání
sbírky. Ani zde nelze necitovat rozmanité analogie z jiných
literatur. Je obecně známo,
že Homérova řečtina je směsí ionštiny,achajštiny a dórštiny; i v antických tragediích se jeví obdobná
různorodost; nejinak je tomu i v písních srbochorvatských.
pozoruhodné jsou analogie se staroněmeckou Písní o Hildebrandovi
(W. Groethe, Halle 1938). Zde nachází autor knížky vedle
hornoněmčiny též dolnosaštinu, ač zlomek je velmi krátký;
v Nibelungách (12. století)
je vedle sebe duch křesťanství i pohanství,
ale jazyk je starší (str. 8); potulné pěvce akceptuje autor na
str. 9 i pro staré Germány; poukazuje na ,,staré formy dávné
epické poesie'' (bez rýmů, s aliteracemi jako v RZK); výrazné
frázování, epické ,,formule, užívání textu k cvičebným účelům''
(možná i PV?). Píseň po dobu své orální i psané existence
cestovala; skýtá hermeneutické potíže jako RZ a RK;
obsahuje vpisky,
z nichž některé byly připojeny až v 19. století (jako nešťastné
Hankovy obtahy písmen) aj.
Pro MV doporučuji práce H. Schuster ovy - Ševcovy (např. v
Nahtigal ově Zborniku, Lublaň 1977, str. 433), neboť se
tu poukazuje na vzájemné vlivy jazyka sev. Čech,
polštiny a lužičtiny.
Apriorně lze již nyní uvést důkazy starobylosti všech námi
rozbíraných textů a zároveň vytyčit kriteria, dle nichž
budeme postupovat. Pro původnost:
- 1.
- Není tu ani jedno hrubé nedopatření proti staré češtině, jaké
by skutečným padělatelům jistě někdy proklouzlo.
- 2.
- správnost a
důslednost jazyka, ověřená nikoli na jednotlivostech, ale ve
vzájemných vazbách uvnitř té které mluvnické kategorie i
mezi těmito
kategoriemi.
- 3.
- Rozdílnost RZ proti RK, ba i některých částí RK;
nesouhlas jazyka mezi deseti potenciálními falsy, z nichž každé
patří jinam;
- 4.
- skutečnost, že ledacos, co bylo považováno za
chybné, nedoložené a nemožné, se později nalezlo v památkách
nepochybně pravých;
- 5.
- neschopnost Hankova nebo kohokoli jiného na počátku minulého
století vytvořit toto dílo
po stránce básnické, jazykové, hmotné a
i po stránkách jiných;
- 6.
- Spornost a obtížnost
některých míst, která dodnes nejsou jednoznačně vysvětlena, ba
někdy nejsou srozumitelná vůbec;
- 7.
- Analogie RZK i dalších textů
s jinými památkami téhož druhu a stylu, ať už slovanskými
nebo neslovanskými a
- 8.
- rozdílnost původní nebo překladatelské tvorby
současníků nálezu proti našim textům.
Tyto důkazy, k nimž by bylo
možno přidat ještě další, ale mimo rámec našich úvah (třeba to,
že se žádný z ,,padělatelů'' nikdy k podvrhům nepřiznal, nebo ten
jev, že je za falsifikátora odpůrci označován každou chvíli někdo
jiný) jsme seřadili podle důležitosti. Důrazně upozorňuji, že
jen první dva jsou přímé, ostatní jsou nepřímé. Proto budeme
operovat vždy jen s důkazem 1), ostatně samozřejmým, a 2), kdežto
zbylé buď ponecháme stranou anebo vyplynou z věci samočinně.
Starší obrany operovali téměř jen s tvrzením 3) až 8) a dosáhly i tak
dobrých výsledků. Odpůrci by ovšem museli uznat možnost neznámého
génia nebo výskyt deseti neidentifikovatelných učenců, kteří by na
počátku minulého století nebo dokonce v závěru století
předminulého tyto texty
zfalšovali bez naděje na hmotný zisk a s risikem,
že podvod vyjde najevo a zdiskredituje nejen je samotné, ale i
celé české obrození.
Jak již doporučil nejuvážlivější protivník RZ a RK V.V. Jagič je
nutno se při každém nesnadném slově nebo textu ptát asi takto:
Je to správně? Je to jinde doloženo? Je to odchylka od dosud
známých skutečností jazykových? Jestliže ano, zapadá příslušný
jev do celkového systému jazyka památky? Lze ji vysvětlit
krajově, dobově, nářečově nebo jako básnickou licenci? Je to
odněkud převzato -- odkud, proč? Znovu se odvolávám na vnitřní
důslednost jazyka. Kdybychom našli v RK třeba slovo ,,húžě''
(houžev) místo ,,úžě'', které tam je, způsobilo by nám to náslovné
,,h-'' více starostí než pověstných tisíc a více
námitek Flajšhansových, protože jazyk
RK nemá prothesi tohoto typu, užívá výhradně ,,j''
z důvodů, jež později osvětlíme. Ale odpůrci by si byli až podnes
sotva všimli této anomalie, jim stačilo, že je ,,húžev'' atd. v
normálních staročeských spisech doložena.
Dosavadní práce odpůrců RKZ na jejich na jejich problémech nás
neuspokojuje. Protože však nelze uznat, že by zasloužilí učenci,
kteří za sebou nechali mohutné, úctyhodné a stále hledané dílo
v jiných otázkách, pracovali na našich textech v hlubokém
,,útlumu'', je nutno uznat,
že příčiny jejich nezdaru tu byli asi jiné
než odborné. V našem pojednání se budou jejich různá nedopatření,
ba i hrubé omyly neustále opakovat. Na tomto místě podáme jen
několik zvlášť výrazných důkazů.
Tak zjišťujeme, že se namnoze nedbalo
kontextu, četlo se povrchně.
,,Vet'' bylo bráno za ruské ,,vot'', ač je to staročesky ,,záruka,slib,
rukojmí''. Podle Kopečného (ES) je slovo ,,vesná'' (tak!) převzato z
ruštiny, a to Hankou, ale v RK je
,,vesna'', neboť adjektiva by bylo
úzu jazyka RK v genitivě ,,vesnej'', je však ,,vesny''. J. Zubatý (I,
1, str. 287) tvrdí, že v Čestm. je dvakrát ,,záhé '' ve významu
,,časně ráno'',ale v kontextu čteme právě
,,z jutra záhé '' a ,,záhé před
sluncem '', tudíž ve správném a žádaném významu ,,zavčas''.
Týž učenec se pozastavil nad spojením
,,Lumír, ký biéše pohýbal'', jako
by tu ,,ký'' bylo relativní; je to však věta zvolací nebo smyslem
výsledková: ,,jaký to byl hýbatel'' -- nehledě k tomu, že by si
takový protirukopisný projev vyžadoval řádného rozboru všech vět
toho druhu, ať už uvozených původními demonstrativy nebo
interogativy.
Jindy vidíme nesprávné ztotožňování textu s Hankovým vydáním
nebo mylným čtením. Křiklavý případ nalézáme v Machkově ES,
kde se
tvrdí, že ,,brv'' je Hankův výtvor ve významu brva, řasa, ač v MV
je správně ,,brvi '', ,,birui'', t.j. obočí, supercilia, pravděpodobně
duál k praslov. ,,bry'', kdežto řasy jsou rovněž v MV jako ,,tegmina
oculorum''. Jindy jsme svědky dvojího lokte, jakým se měří RZK
proti jiným uznaným textům. Tak třeba
nejsou námitky proti slovesu ,,hovořiti'',
ale za nedoložené nebo nemožné se považuje slovo
,,hovor'', ač sloveso je zřejmě postnominální; kromě toho uznává
Zubatý bez rozpaků (I, 1, str. 252) pro starou češtinu slova
,,gorazd7'' i ,,gorazditi'', protože mají oporu v
MJ Horažď ovice. Jindy
se učenci ani nepodívali do Gebauerova stč. slovníku (ostatně
velmi neúplného). Tak čteme u Machka, že ,,četný'' je slovo
utvořené
Hankou, ač je i jinde doloženo, byť i ve významu ,,aritmetický''
(odvozeně, nepůvodně). Totéž platí o ,,nedoloženém'' nechvalný
v RZ.
Ještě horším nešvarem je opravování stč. textů tak, aby rukopisné
čtení hovělo ,,oficiálním'' názorům a aby nemohlo být oporou RZK.
Tak má Gebauer ve své HM (III, 2, str. 173, 295, 10, 12, 131, 100
a 150; dále HM III, 1, str. 465; viz též autorův Stč. slovník
s. v. ,,hod'' a ,,dajati'', k tomu i Mareš , Pravda, str.167) tyto
svévolné konjektury: ,,táhnúc'' místo ,,tahúc'', dvojice ,,věsti'' a
,,věděti'', 2. os. sing. na ,,š-li'' místo ,,-ši'', 3. os. sing na ,,-t''
vykládána jako vysvětlovací ,,ť'' bez ohledu na vhodnost nebo nevhodnost
této interpretace, četlo se ,,davše'' za ,,dáše'', ,,vyběhšie''
za ,,vyběhšá'',,,vytřes'' místo ,,vytrže š'', ,,proč je'' místo ,,proče'', opuštěn
doklad ,,hodovóv'', za omyl prohlášeno sloveso ,,dajati'', čteno
,,gménu'' místo ,,gunu'', t. j. ,,junu'' aj. Je třeba i pranýřovat
nešvar, že se některých nových objevů nevyužilo pro účinnou
obranu RZK. Přitom jsou ovšem obránci snad
ještě více vinni než odpůrci. Tak třeba opouští Machek ve svém
ES2 starý výklad o husitském původu slova ,,tábor '', ač
toto hledisko ještě nekompromisně
zastával v I. vydání Slovníku; vztah tureckého ,,tapqur'' je již
v pozdější publikaci konstatován. Někdy se pochybovači sami
zaplétají do vnitřních rozporů. ,,Padělatel'' se jeví hned velmi
hloupý, hned velmi zchytralý; jeho jazyk je jednou ,,jazykovou
strakatinou'', jindy ,,ideálním rajským stavem gramatiky'', jakého
nikdy nebylo a nebude. Falsátor se buď otrocky drží nauk
Dobrovského nebo si počíná
nadmíru ledabyle, míchaje do staré češtiny
slova polská, ruská, chorvatská. Někdy byly dokonce přednosti
jazyka R vykládány jako chyby. Např. Fajšhans vydával za ,,nemožné
a nedoložené'' formy jako
v ,,borečce'', instrum. ,,koni'' a norm. plur.
,,muži, vlci '', i když tu nalézáme tvary paradeigmatické, jež
můžeme číst v jiných historických mluvnicích,
jako stsl. a dalších.
Pranýřovat musíme i podivný postoj Flašhansův: z obránce se stal
odpůrcem, potom znovu obráncem a ještě jednou odpůrcem; to, co v
devadesátých letech minulého století jako námitky vyvracel,
obnovoval opět ve svých ,,Poznámkách'' k vydání R z
roku 1930 jako nevývratné důkazy proti R.
Jiným zcela nevědeckým počínáním bylo hledání t. zv. ,,koincidencí
chyb'', jichž našel hojný počet právě Gebauer. Podstata této
argumentace, kterou G.
častěji ústně i písemně formuloval, byla tato:
v RZ a RK jsou tytéž chyby, kterých se dopouštěl Hanka ve svých
vydáních stč. spisů nebo ve svých publikacích vůbec před nálezem R.
Gebauer kladl na tuto domnělou skutečnost větší důraz než na
rozdílnost jazyka samotnou, přiznávaje, že starou češtinu nemůže
všechnu znát, že by se mnoho námitek proti R dalo vysvětlit, že
by vážily málo nebo nic.
Flajšhans toto počínání již ve své Obraně RK v roce
1896 porazil nebo oslabil a také Komárek se proti
němu obrátil ve Sborníku jako proti něčemu neprůkaznému, snadno
napadnutelnému. Zde však zůstala i druhá strana hodně dlužna
svým povinnostem. Vyvracení námitek, ať z koincidencí nebo z
jiných tvrzení plynoucích, mělo
sice svou obrannou logiku, ale věc by
byla vyžadovala hlubší rozbor. Kdyby si byli obránci bývali vzali
k ruce starší jazykovědné příručky, byli by objevili nesčetně
příkladů, jak naše texty užívají správnějších forem a řídí se
přesnějšími zákonitostmi, než jsou v knihách Dobrovského, Hanky,
Jirečka, Vaška, ba i Gebauera a Flajšhanse. Tak třeba z Hankovy
,,Mluvnice jazyka českého, zpracovaná podlé Dobrovského'' (Praha
1831) se m.j. dovídáme:
,,Češi, vážněji Čechové'' (v RK je ,,Češie''); ,,prsi nebo prsové''
(v RK duál ,,prsy''); ,,bohovóm, Tatarovóm '' prý zastaralé, ač
,,Sládkovům, Vítkovům se ještě slýchá'' (výše uvedené tvary jsou
sice v RK, ale nelze je pokládat za původní); ,,od slez'',
libozvučnější než ,,od slz''; dativ ,,dceři'' od ,,dci'', ale gen.
,,dceře''
od ,,dcera'' -- neznal skloňování er-kmenů. Uznával vzor ,,slovo'',
ale ne jako es-kmen. Učí ,,koňmi'' nebo ,,koními'', ale v RK je též
,,koni''. Podle ,,znamení'' se prý skloňovalo i ,,paní, Jiří, sudí'' --
tedy úplný zmatek ve
vzorech. ,,Česť'' místo ,,čásť'' -- smísil obojí.
Učil ,,zastaralé veš'',
ač v RK je nutno číst ,,ves''. K ,,táhnouti''
užíval tvarů jako ,,odtáhnutý''. Nevěděl ovšem nic o původnějším
stč. participiu, vyjadřovaném zvratnými slovesy, jako v EJ ,,aby
nevyvregli sě'', a domníval se,
že obraty jako ,,kterýž sě obřezuje''
vyjadřují, že činnost koná někdo jiný. Mluví proti vypouštění
spon u participiálních vazeb. Nezná přechodníky typu ,,vladú ...
vladyku si vyberúce'', žádá tu ,,vybravše'' jako dnešní gramatika,
ale v RK i v RZ platí tu pravidla zcela jiná. Časovou spojk u
,,než'' má za novotvar místo ,,prve,dřéve než'', ale skutečnost je
opačná, jak ukazuje právě RK. Neví nic o případech, kde byl
přípustný nebo nutný ,,záporný akusativ '' a vyžaduje i takové
genitivy záporové jako ,,nemám zubů''. Celkem správně uvádí
stč. vazby
jako ,,otběhnauti cíle'', ale v Jar. je odchylné a často nápadné
,,otstúpi naděja křesťany''. Zná ,,hověti'', ale ne ,,hoviti'' jež je
v Čestm. Beze všeho uznává hrubé latinismy jako ,,ty se živ býti
stroj'', v našich textech není ani jeden. Učí, že předložky ,,ku''
se užívalo jen před ,,b'' a ,,p'', v krajním případě před ,,k'' (ku
konci), tedy zcela jako Gebauer a jeho škola; v RK jsou však
výjimky. ,,U'' je prý takřka jen před retnicemi. Předložku ,,po''
spojenou s dativem nezná. Infinitivní věty jako ,,trúby slyšeti
znova'' (RK) přijímal jen po záporkách! Nevěděl, jaký je rozdíl
ve slovosledu ,,mi sě'' proti ,,sě mu'', ač v RK je této jemné nuance
správně užito. Tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat; nezná
sklonění zájmene ,,s6'', jež se v našich textech vyskytuje i jako
,,sen'', ,,sien'' a ,,sij''. Není si vědom
nenáležitosti tvaru ,,ten samý'' proti ,,týž'', ke slovesu ,,bodu'' tvoří
infinitiv ,,bústi'', časuje
,,žieti'' (ždímati, v RK aor. přižech) s užitím podivných forem
,,žď mu, ždal, ždat, ždíti''. Nejsou mu jasné dvojice sloves jako
,,váznouti - viezti''; ,,vím'' prý povstalo z ,,vědím'',,,věděti'' řadil
do třetí slovesné třídy , neboť neměl tušení o athematických
slovesech ; ze souhláskových deklinací
tušil jen ,,přírostky'' ,,er, es, en'',
neuvádí ani ,,neť, neteř'', ač je v MV; ,,zbaviti'' a ,,zbýti'' jsou mu
slovesa etymologicky příbuzná, ,,počíti'' spojuje s ,,kojiti'', psal
,,vzívám'' místo ,,vzývám'' ke ,,zvu'', uznával nedokonavá futura
jednoduchá jen po prefixu ,,po'',
ač ve staré češtině jich bylo hodné
i po jiných předponách, jak seznáme hlavně z EJ.
Uváděl v této spojitosti jen ,,jeti, jíti, hnáti, vézti, nésti''.
Nelišil aorist a imperfektum a časoval ,,kázach, káza, kázeš'';
není tu ani plurál, o duálu nemluvě. Samozřejmě neznal nosovky,
ale domníval se, že v příčestích a v sunst. verbale přechází ,,e''
v ,,a'' a naopak (početí -- počat). Soudil, že ,,vložiti'' je místo
,,vzložiti'', neznal chronologii spojek ,,ež'' a ,,jež'', říkaje ,,ež,
druhdy jež'', tedy ,,druhdy'' správně (podle Gebauera atd.) místo
,,občas'', ač v RK znamená ,,kdysi''. Četl ,,ajta'' místo správného
,,aj, ta'', jak objevil teprve Seykora. A všechny tyto omyly, v
roce 1831 ovšem omluvitelné, pocházejí z doby 15 let po objevu
PV, RK a RZ.
Bylo by škoda nezmínit se o V. Svobodovi, který prý spolupracoval
na padělcích. Zdařile vyvrátil toto mínění zejména O. Oščádal
(,,O jazyku ...RKZ'', str. 21 nn), který poukázal na tyto
,,antikoincidence'':
| RK |
Svobodův překlad do němčiny |
| |
|
| Dostúpichu mýta středem lesa |
und sie kamen in des Waldes Mitte |
| ni světi neiměchu |
keina Kunde dessen |
| niče neby prosto pre pohany |
nichts war sicher |
| srážajevě straně obě |
Beide Heere stürzen aneinander |
| vše, če plzno biéše |
was sich regen konnte |
| prudkost vyrazi Luděkem |
unter L. stürmt ein mächtiger Schwarm |
| poždi, milá |
komm, mein Liebchen |
| vstane jedno slunce |
Jarmir leuchtet (velmi nebásnické) |
atd. atd. To jsou nejkřiklavější, ale nijak ojedinělé příklady
neporozumění předloze.
Ale ani daleko později
nepronikli badatelé dosti hluboko do systému
jazyka námi rozbíraných textů,
ba projevovali neznalost i v povšechných věcech.
Tak ještě A. J. Jireček ve svém ,,Nákresu stč. mluvnice''
(Praha 1870) mátl slabikotvorné likvidy a jejich průvodní vokály
s jery, neznal jerové pravidlo, nevěděl o souhláskových kmenech
substantiv na -tel, -an, -ín,
ani o zákonistostech vývoje nosovek,
nepronikl k funkcím sufixů
a k zákonech o jejich užívání (-ce, -ice).
Z ČČM 37, 1863, str. 113 se dovídáme, že J. E. Wocel správně
rozpoznal, že RZK mají náležité formy
,,o muži, o znamení'', kdežto
od 14. století se
vyskytuje též analogické ,,-u''. Ale Dobrovský v roce
1818 tvrdil opak!
Různě bloudil také A. Vašek
ve svém ,,Filologickém důkaze'', Brno 1879,
ač měl -- podle Komárka -- velké znalosti staré češtiny. Jistě již
proti starším odpůrcům a obráncům pokročil,
ale přesto se dopustil v
uvedeném spise např. těchto
chyb: nevěděl si rady se slovesy ,,zaměsiti''
a domnělým ,,zaměšiti'' v RK;
neznal sloveso ,,prnúti''; ,,plzný'' spojuje
s ruským ,,po16za'';
Nezná etymologii ,,bystrý '', neví nic o zásadách indoevropských
jazyků při tvoření komposit; ani o adjektivech neurčitých v
přívlastku a jejich funkci.
Soudí, že aorist a imperfekt jsou formy
vidové; neuznává praesens historicum, nemá tušení o
vývoji složeného perfekta, o
pseudoparticipiích, dialektickém vývoji nosovky
,,e''; o chronologii záměny původního nominativu akusativem (meči --
meče), neumí vyložit odchylku ,,bohovóm '', záhadou je mu
,,rozhrušichu'', ,,tábor '', ,,zapřieti ''; nezná předložku ,,pre'',
významy ,,dle'' a celý kompars této předložky, nemá přehled o
frekvenci spojek ,,a, i''.
O různých nejnovějších objevech syntax e a hypersyntaxe, jako je
autonomost slova, vývoj k univerbisaci nebo slovosledné
náležitosti, se tu nezmiňujeme, neboť i v Gebaerovi, Zubatém a
jejich nástupcích jsou z toho jen náznaky. Celkem jsem napočítal
ve Vaškově ,,Důkazu'' přes padesát nedomyšleností a hrubších
omylů.
Ke ,,koincidencím chyb'' se částečně druží též útoky na RZK na
podkladě paralel. Jinými slovy: pátralo se po zdroji něktarých
básnických, ale jindy i zcela střízlivých obratů v R ve
slovesných dílech z doby před nálezem. Tak bylo shledáno množství
styčných bodů s Ossian em, Kačič em, se starofrancouzskou poesií,
s Jungmanem -- zde ještě poměrně nejseriosněji -- apod. Počet
těchto ,,paralel'' nebo ,,Hankových vypůjček'' šel do set, takže
tu získáváme klasický případ argumentace, vedoucí do absurdnosti,
zvláště když uvážíme krátkost a troskovitost našich textů.
Protože tyto úvahy patří spíše do literární stylistiky než do
lingvistiky, omezíme se na úvahu co nejstručnější. Shody nebo
obdoby, jež jsou vyjadřovány jen týmiž slovy nebo dokonce jen
stejnozvukem -- homonymitou (i takovéto methody byly uplatňovány,
např. Dolanský m) nemohou nic vážit. Rozhodující je duch, motivace
nebo technika těchto obratů -- a zde uvidíme, že správně lišil
Mareš obrazy v RZK, které vyplývají
za skutečností viděných,
proti mnohomluvným tropům myšleným, převládajícím v
novodobém romantismu nebo tzv. preromantismu. Jiný zásadní rozdíl
spatříme v tom, že pěvci RZK postupují ve svém líčení nebo popisu
vždy přímočaře v prostoru nebo čase, kdežto umělí autoři nešetří
tohoto pravidla.
V ,,Poznámkách'' snesl Flajšhans asi 80 paralel k RZK, kdežto
Komárek ve Sborníku jich má jen 56, a to výhradně jen ze
,,Ztraceného ráje'' Milton ova, přeloženého Jungmanem. K. si tedy
správně uvědomil zásadu, že ,,méně bývá více''. Přesto tu nacházíme
,,shody'' zcela běžné, obecné a tudíž neprůkazné jako ,,těžcí meči
po bocéch jim visá -- po boku mu visel meč'' anebo naopak velmi
vzdálené: ,,uderily zvuky bubnóv -- strážce udeří v troubu'', kde
v prvním případě jde o nástroj bicí, v druhém dechový (nehledě k
tomu, že výraz Jungmanův je vůbec podivný). Rozdílnost básnického
vnímání RZK a Jungmanův osvětlí např. ,,paralela'' ,,srdce úporno
králu - srdce se nadýmá v zteklém úporu '', kde zejména
deetymologisované ,,zteklý -- vzteklý''
napadalo pro R vůbec v úvahu.
Celkem lze říci, že rozbory odpůrců, soustředěné na RZ a RK a
částečně i na památky přidružené, mají dnes význam a smysl potud,
že je možno jejich
vyvracením dojít k vyšší jednotě poznání textů.
Podle klasické poučky dialektiky se sloučením these a antithese
(negace) dospívá k synthesi.
To se zatím nepodařilo; ale vinu na tomto vývoji mají do značné
míry též obránci Rukopisů. Předně nebyli zkušenými filology a
namnoze se ani nesnažili, aby se jimi stali, nestudovali Gebauera
i další odborníky, ať již z citových nebo jiných příčin. Tím se
stávalo, že debaty sklouzly leckdy na pole nevědecké,
neobjektivní. Dlouho se diskutovalo, zda znal nebo neznal
,,padělatel'' ten nebo onen staročeský spis, třeba české vydání
,,Milionu'' Marca Pola; zda byl nebo nebyl s to zvládnout v té neb
oné době umělecké dílo nebo více spisů, z nichž čerpal, zda měl k
disposici nějakou čítanku a podobně. Vrchole m všeho byla
spekulace, ,,kam se poděla Klicperova divadelní tabule'', na níž
byl v nadpise hry ,,Zbihon'' jako inspirace podobně nazvané
lyrickoepické skladby RK. Místo toho by bylo poznání Rukopisů
jistě lépe posloužilo vysvětlení, zda je nutno číst ,,Zbyhoň''
nebo, jak my soudíme, ,,Sbyhoň '', t. j. člověk, který chce vše mít,
,,kořistník''. Viz dále naše úvahy k OJ v RZK.
Nelze se pak divit ani tomu, že např. F. Mareš filologii počal
podceňovat. Vyjádřil to známými slovy, že ,,dlouhá léta pracoval
v oboru daleko těžším'' - patrně měl na mysli, že boj o R se
nakonec stal sporem politickým, v němž zůstalo po odborné stránce
snad jen usilovné pátrání po dokladech k ,,nedoloženým'' výrazům
v R. Toto počínání, i když mělo -- viděno očima obrany -- svou
logiku (neboť vyvrácené námitky, t. j. ,,obvinění'' postačí,
užijeme-li analogie se soudním procesem, k očištění nařčeného
textu) dnes ovšem nepostačí, i když je nutno uznat sílu těchto
dílčích prorukopisných argumentů v některých případech. Flajšhans
jako obránce vyvrátil nebo oslabil mnoho Gebauerových námitek,
ale zapomněl, že ,,činí-li dva totéž, není to totéž'' -- zcela
akceptoval methodu svého protivníka, aniž si uvědomil, že se mu
nikdy nepodaří odstranit všechny námitky, jde-li o jazyk
v podstatě jiný, než byla uznávaná stará čeština. Kromě toho
zavrhl již od počátku RZ a
také ostatní texty Hankovi připisované.
Této chyby se dopustili též badatelé -- pracovníci obrany (např.
Seykora, jinak člověk neobyčejně pilný, svědomitý a bystrý ).
Hlavním omylem však byly výpady proti EJ z pera Třeskova i
Matouškova. Tendence tohoto boje proti uvedenému textu byly
najevě: šlo o podvrácení Gebauerovy autority, který s počátku EJ
hájil, a který měl být usvědčen z neschopnosti rozřešit otázku R
na půdě lingvistické a filologické vůbec. Ze starších obránců byl
odborně nejlépe fundován nesporné Hattala, jenž byl ovšem spíše
typem synthetickým než analytickým. Jeho úvahy, naplněné leckdy
břitkou ironií, ba přezíravostí vůči oponentům, si hledí spíše
celku než detailů, v nichž viděl pouhé slovíčkaření, nikam v
zásadě nevedoucí. Nevyznal se tedy, abychom tak řekli, v drobném
prodeji svých znalostí, i když některé články, jak uvidíme, jsou
dodnes hodnotné, takže se o ně lze opřít. Mám na mysli úvahu o
zájmenu ,,ves'' a o partikulích v RZ a RK. Velmi cenná je též
Brandlova obrana Libušina soudu, jejíž autor prokázal vedle lásky
k věci, vedle skutečného nezištného idealismu, jímž se ostatně
mohou honosit téměř všichni obránci R, i znamenitou sčetlost v
archivních i folklorních materiálech. Brandl zůstával neprávem
pomíjen proto, že se při obraně RZ opíral o RK, který tehdy byl
mnohem méně podezírán.
Z novějších odpůrců se jen letmo zmiňuji o Trávníčkovi, který
v podstatě nic nového neřekl, ale jehož HM je nutno doporučit
proto, že se nespokojuje ,,středočeštinou'', ale přihlíží též k
nářečím na území celé dnešní ČSFR. Ve třicátých letech byly na
filosofické fakultě Karlovy university prosloveny k našim textům
přednášky jednoho z nejvýznačnějších představitelů slavistiky.
Protože jsem získal tyto materiály ,,z druhé ruky'', nelze uvádět
jméno přednášejícího; ,,relata referimus''. Přednáška prý končila
takto: ,,Ve svých hodinách jsem nastrojil na své odpůrce (t.j. na
obránce) pasti, které možná sklapnou''. Snad tím byly míněny
chyby a omyly, jež profesor do svývch skript vložil -- úmyslně.
S těmito způsoby příznivě kontrastuje Komárkův rozbor RZK ve
Sborníku. Autor opustil, ba sám vyvrátil více než sto dílčích
námitek, a třebaže zůstal pevně stát na posici odpůrců, jsou jeho
slova vždy věcná a podnětná. To proto, že k jejich vyvrácení je
nutno použít zbraní nejméně stejně silných, aby cíle -- t.j. pokud
možno komplexního lingvistického rozboru inkriminovaných textů --
mohlo být dosaženo.