Tyto jevy, charakteristické pro orální poesii, se uplatňují též při ,,barevném vidění'', jak dovodil zejména A.M. Pančenko (Literaturnyje svjazy drevnich Slavjan, Leningrad 1968, str. 3 nn.) s citací další odborné literatury. Někdy se ovšem mluví o ,,synesthesi'', týkající se všech pěti smyslů typu: ostrý pohled, těžká chůze, pronikavý zápach. Myslívá se, že je to způsob starobylý, plynoucí z neurčitosti smyslového vnímání, a dokonce se mluví o nějakém ,,Urorganu'', jako by měl přírodní člověk pro všechny vjemy jedno čidlo. Myslíme však, že nemůže být mylnějšího názoru nad tento. Výše uvedená spojení se v RZK pochopitelně nevyskytují a dostáváme se opět k rozdílu obrazů ,,viděných'' a ,,myšlených'', jak o tom bude ještě řeč. Pančenko a jiní ukázali, že ,,barva'' (Farbe, z něm., není ani v MV), je už pojem velmi abstraktní. I Platon si již uvědomil odtažitost pojmu barvy, ba i ,,bílého'', a proto zde analogicky rozvinul svou nauku o ideách. Skutečně je ,,bielý'' původně ,,jasně svítící'' (ind. bhalom, kelt. belo - svítíci, slovanské ,,blesk'' atd). ,,Černý'' souvisí asi s ,,třešní'', červený - podle červce nopálového, zelený k ,,zelí'', k barvě převládající v přírodě, žlutý náleží ke žluči, i když se někdy tvrdí opak; ,,modrý'' patří asi k ,,máčení'' nebo k tavení kovů (Kopečný, Zubatý) aj. Většina Pančenko vých vývodů se dá aplikovat i na naše texty. Místo barevného značení se užívá různých ekvivalentů. Chybějí ovšem ,,okamenělé'' formule jako ,,oči modré, černé, červená kůže''. Také Homér se většinou takovým charakteristikám vyhýbá a dává přednost adjektivům s komponenty ,,eu, kalli-'', tedy ,,dobrý, dobře, krásný, krásně''. Přímé popisy osob nebo vůbec každého objektu se bez barev obejdou, protože starší literatura dávala přednost dokumentárnosti. Proto není v MV ani jedna glosa vyjadřující barvu; nejinak MPKV, jejíž zlomek je ovšem velmi krátký. Zcela chybějí odstíny jako ,,barva višňová, třešňová, olivová, oranžová, sírová; symbolika - bílý/černý - není doložena; to je způsob častější v literatuře křesťanské. Vůbec ovšem chybějí barvy smíšené: fialový, růžový, atd.
V RZK se v tomto směru jeví ještě další znaky starobylosti. Barvy se občas zaměňují, jako by pojmy nebyly ještě ustáleny. Pěvci častěji užívají srovnání s přírodou než lapidárního označení barevným ,,abstraktem''. Barva bílá je vedle červené a černé asi nejstarší. Proto se mluví již v RZ o ,,bielestvúcí rízě'' Libušině. Je tu i ,,bielá Lubica'', je-li myšlena řeka Bílina, pojmenovaná podle čisté vody, podle ,,zářivé bělosti'', ne snad podle rozpuštěného vápna. V RK je bíle viděn ještě koníček, Ludišina šíje a líce. Ale není tu řeč o ,,modrých očích'', ty jsou ,,jako nebe jasné'', ani o plavých nebo hnědých, černých vlasech; ty jsou ,,zlatostvúcí''. Pro červeň tváří byl starý termín ,,rudý, ruměnný'', a proto je i zde ,,ruměnci ktviéchu'', viz dále. Jasnější červeň u jalovice je charakterisována přímo: srsť červená..., ale pěvec dodává, že se leskla, ,,lskniéše sě''. Nyní lépe chápeme i ,,stříbropěnnou Vltavu''; kdyby byl ,,padělatel'' napsal třeba ,,s vodú bělavú'', zapadalo by to do celkového systému velmi špatně. Bílá, zářící barva je opsána porovnáním se stříbrem; totéž snad i ve zmínce o stříbrném štítu v Jar. ,,Černý'' je v RK dosti často a patří k rákosu, štítu, lesu, noci a snad koni (Proužky). Ale téměř ekvivalentní je epitheton ,,temný'' a ,,tmavý''. V přírodě není nic čistě černého -- ani les, ani orobinec. Také bělost je opisována různými světelnými ,,efekty'', a proto čteme adjektiva ,,jasný, stvúcí'' a proto se často mluví o bouři, blescích aj. To již by patřilo spíše do esthetického rozboru písní.
Zeleň je v RZ zastoupena spojením ,,gór zelených'' a v RK jsou ,,zelená borka'' a ,,zelena tráva''. Také lesy se zelenají. Ale přímé substantivum ,,zeleň'' je samozřejmě nedoloženo stejně jako ,,běl, čerň, žluť'' atd. Zelená barva je vyhrazena pouze přírodě. Chrudoš při svém výstupu na soudě jistě měnil barvy v obličeji, ale pěvec se o tom nezmiňuje; máme tu jen opis, že se C-ovi ,,rozlila žluč po útrobách'' (nebo po játrech). ,,Žlutý'' není v R dosvědčeno.
Základní význam pro barvu modrou byl v praslovanštině asi ,,siný''. To však v RZK nemáme, u západních Slovanů převládá slovo ,,modrý''. Mluví se - v Záb. dvakrát - o ,,modrém vrchu'' a v Ol. o ,,promodrávajících se vrších''. Ale týž vrch v Záb. je i ,,šerý'', takže vidíme splývání obou barev v jednu, neurčitost, o níž mluvil Pančenko . Je ovšem možný též jiný výklad, že se týž vrch jevil zdáli šedý , zblízka modrý; to zas by ukazovalo na plastičnost a správnost básnického popisu. ,,Barva'' jitra je ovšem neurčitá, proto se hovoří o ,,šedošeru''. Podle Moszynského (uv. spis II, str. 77 nn.) plynou taková označení z toho, že jsme oblohou stále obklopeni, takže si její barevné odstíny ani neuvědomujeme.
Hnědá barva je v našich textech nedoložena. Zmínky zaslouží slovo ,,bledý'' v MV, ale to znamená ,,delirus'' a patří ke slovesu ,,blésti'', tedy významem vzorně správný a původní.
Odpůrci někdy imputují Rukopisům paralely z Homéra. Činí to dost primitivně, vzpomínajíce pravděpodobně na svou školní četbu. Tak se třeba dovídáme, že verš z Jar. 13, 21 ,,zarachoce nad niem túlec s lukem'' je převzat z Homéra (Il. 5,42 aj.) ,,arabése de teuche 'ep 'autói'' - zařinčela nad ním zbroj (když padl). Ale my můžeme v tomto odstavci ukázat na mnoho dalších paralel, arci skrytějších, hlubších a pro posouzení ,,pravosti'' více vážících. ,,Zelený'' je řecky ,,prasinos''. U Homéra se nevyskytuje, ale je tu v Od. 2x ,,hé prasié'' - zelený záhon. Obdobně v R, viz výše. Jinak zná Homér přívlastky ,,bohatý na lesy, lesnatý'', v R ,,lesní, lesný, leský''. Bílý, řecky ,,leukos'' (k tomu i ,,luna'') se v homérských básních vyskytuje ve spojení se sluncem a vodou. V Čest. slunéčko ,,zírá'', tj. ,,září'', je tu bílá Lubice; v Hom. ,,leuké aiglé - jasná záře (RZK: bielestvúcí), koně jsou u Homéra ,,leukoteroi chionos'' - bělejší nad sníh, v RK ,,konieček jako sniežek bielý''. U Homéra ,,leuké héniá - opratě, v RK ,,stříbrná uzda''; Hom. chrós leukos (pleť), v Lud. šíje a líce; u Homéra je ,,bílý'' též rubáš, lodní plachta, lokty bohyně; proti epithetu ,,leukaspis'' - s bílým štítem je v Jar. ,,ščít střiebrn''. Homérské opisy s ,,argyreos'' (stříbrný): u měsidla, kotlíku, opasku, pochvy, ale také o řece: potamos argyrodínés'' - řeka stříbrně vířící; též o meči, trůnu, luku, ale i stříbřitá stáda, stříbronohá Thetis - to vše ke stříbropěnné Vltavě. Rukopisné ,,zlatovlasý'' odpovídá asi starořeckému ,,ksanthos'', je to barva sytější než ,,leukos''. Etymologicky sem patří latinské ,,candeo'', ind. ,,kandras'' a dá se =0pt
překládat různě: plavý, blond, zlatožlutý, nahnědlý, rusý (jako byl řecký hrdina Menelaos). K zlatu patří složeniny podobně tvořené jako při ,,argyro-'', tedy ,,chrysokomas'' - zlatovlasý, přesně jako v Lud., pak ještě ,,zlatý trůn'' - Libušin ,,zlatý stól'', řecky ,,chrysothronos'',''chrýson edýne peri chroi'' - oblékl si zlato na tělo, tedy jako ,,zlatohlav'' v RK., Jar. ,,Kolem těla'' u Homéra je jakoby zbytečné, ale i Ludiše je ,,těla urostlého krásně'', ač my bychom řekli jen ,,urostlého''. V RK dále ,,prstének zlatý''. Kov tedy u básníků právem velmi oblíbený. Šedý je řecky ,,polios'', patří etymologicky k ,,plavý''. Zde se jeví opět barevná nejasnost: v sch. je ,,plavý'' vlastně ,,modrý'', Slováci mají termín ,,belasý''. Homér užívá epitheta ,,polios'' pro různé neurčité odstíny a mluví v těchto souvislostech o moři, stáří, vlasech, skráních i stínech v podsvětí. Totéž v RK: šedošerý, zora sě sieje, hovoří se o odstínech lesních (,,stín'' sem asi etymologicky též patří), ,,šedý '' je i východ slunce, šedá skála, šedé hory. Sem co do způsobu vnímání patří i ,,pelestý'' - pestrý z MV. Neurčitost jeví i náš vulgarismus ,,kafebraun do zelena''. ,,Modrý'' je u Homéra ,,kyaneos'', patří spíše k umělým lidským výtvorům. Pojmenování je podle tmavé oceli. ,,kyaneos'' je však i ,,oblak, drak''. Někdy se tak vyjadřuje pojem ,,tmavý'' - o nepřátelských šicích. Pro ,,oči'' je výraz ,,glaukos'', ale ,,glaukópis'' není jednoznačné, vykládá se i jako ,,s očima jako sova'', srv. ,,oči jako nebe jasné''. Další opisy v RK: oči hořící, jiskřící, žhavé, zapálené a ,,lisí'', značí-li to skutečně ,,liščí'' jako liška nebo ,,ryška'', k ,,ryšavý''; je však možné, že tu byl praslovanský výraz pro ,,rysa'', předpokládané ,,lys7'', ovšem nedoložené. U Homéra je o mořské bohyni Amfitritě užito výrazu ,,kyanópis'', ale to je obraz mořských vln, nejde přímo o bohyni nebo cokoli =0pt
anthropomorfisovaného. U Homéra jsou ,,oči'' zpravidla ,,hrozné, svítící, krví podlité, ale i překrásné, zračí se v nich žal i radost''; tak i ,,zráči sě kořist Neklanu radostnu oku''. Červený je u Homéra ,,porfyreos'' nebo ,,erythros'', obé asi semitského původu etymologicky a ,,výrobou''. Pojmy u Homéra jsou tu velmi neustálené a význam je ,,zvířený'', jindy ,,pestrý'', někdy ,,tmavý'' a dokonce i smrt - thanatos - je ,,porfyreos''. Opis: Éós rododaktylos - růžoprstá Jitřenka (na lícech ruměnci ktviéchu). Základní výraz pro černou barvu je ve staré řečtině ,,melas''. U Homéra ,,nefos melantron'', oblak černější než smůla; nyx melaina - černá noc (Morena jej sípáše v noc črnú), tak i v Hom. o smrti. Proti ,,černé třtině'' můžeme postavit homérské ,,melanes botryes - černé, tmavé hrozny''. Byl-li na Proužcích ,,černý kóň'', stojí proti tomu v MV opis s adj. ,,vran''. Symbolické ,,černé bolesti'' z Igora v R nejsou; ani u ,,chmúrati sě'' nedospěli pěvci ještě ke dnešní běžné metafoře, že se někdo ,,zachmuřil''. Opisy u Homéra -- tak jako v našich textech -- jsou vyjadřovány nejčastěji spojením se ,,skotos'', tma, temnota. Slovo snad souvisí se ,,skiá'' - stín jako stč. ,,sieti sě''.