Dosud jsme se obírali významovými rozdíly v R ve vzájemných konfrontacích, případně v analogických poměrech v jiných písních podobného typu. Nyní přikročíme k řešení problému, jak vypadají věci ve vztahu k ostatní stč. literatuře, případně k dnešnímu jazyku. Jak známo, slova nově vznikají, stará zanikají nebo nabývají nového smyslu. Členění těchto sémantických postupů by mohlo být rozličné. Nám se zamlouvá toto rozdělení co do původu:

Ke skupině 1) lze použít instruktivního pojednání J. Marvan a, E. Michálka a I. Němce ,,Základní postupy v lexikálním vývoji českého jazyka'', Čs. přednášky pro mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, str. 105 nn. Autoři rozbírají svůj problém v těchto odstavcích, které se dají aplikovat i na naše texty: Mizejí heteroklita a heterogena, tedy subst. s týmž základem, ale s odlišným skloněním nebo rodem. Ve staré češtině byla obourodá např. ,,hospoda, švadlí, dievka (!), dárcě, obráncě, ochráncě'', byla neutra typu ,,podkrálí, přirozenie'' (příbuzný), existovala masculina ,,obloh, osob, osvět, potop, velryb, širie a šir (bratr manželčin), vojsko(a), Polsko(a), rúcho i rúcha, rúna, žezl''; byli kuřenci a lvíčenci; mizí posesiva starostin m. starostóv. Postupem doby se stále dopředu tlačí kategorie rodu. Zdálo by se tu, že Rukopisy jsou ,,nestaročeské''; ale je nutno uvažovat, že takový téměř hermafroditismus jako obojrodost slova ,,dievka'' se do epiky nehodil. Máme však staré ja-kmeny místo nových o- a jo- kmenů (junoše - jinoch); naproti tomu novější ,,tvůrce, obhájce'' nebo žádané ,,Vlaslav obojce'' v R chybějí. Heterogenní a heteroklitní jsou v R ,,líce'' (neutr., fem.), braň a braně, bratř a bratřie, déle, dále, dlí (neutrum), dřevo - drvo (též s- kmen), slovo (taktéž), helm - helmicě, plurál ,,jilci'', fem. lýtka, paže (fem. neutrum), prs (fem. i masc.), pól - póla, masc. povodeň, fem. vrchole . Odchylky typu posledních příkladů, proti nimiž byly vznášeny námitky, jsou zvlášť hojné v kladském nářečí, jež je blízko Čest. K tomu Kubín, Lidomluva, str. 120 nn. a j. Tyto zvláštnosti jsme již v naší práci nevypočetli. - Neutra typu ,,podkrálí, podbiskupie'' u nás nedoložena z důvodů již známých. Místo ,,kuřenců'' a ,,lvíčenců'' jsou v RZ ,,ptenci'', pokládaní rovněž za nesprávnost nebo nemožnost. Staré formy má, jak jsme již také uvedli, grebě (hříbě), osle, obojí v EJ, a ,,děvče'' v RK. O sufixech posesiv ,,óv, in'' jsme již hovořili. Zde doplňujeme: protiklad životnosti a neživotnosti nebyl ve starém jazyce tak častý a rozhodný jako dnes. Typ ,,chlapí, mateří, vladyčí'' není v našich textech doložen s výjimkou MV ,,komoničí starosta''. Ale ještě starší je typ ,,syn člověč'' v EJ; zaniklo brzy stejně jako ,,anděl Páň'', pozdější ,,Páně''. Pro pořádek vypočítáváme spojení s posesivy tam, kde se úzus liší od nové češtiny: ,,bystřiny dščevy, pláč holubin, vrch hradóv, srdce junošino, krajiny Neklaniny, volánie pastušino, glava čeledina, v siedle otně, stól oteň , dediny otně, roda Tetvy Popelova, reč Esaie prorokova, jmě gospodně, grebě oslino, syn člověč, sieň papežina, tesť Kaipin, letorosly palminy''. V Mladším RK již ,,lesi miletínští'', ale vždy ,,otecký'', ne ,,otcovský'', vždy ,,králév'', nikoli ,,královský'', v EJ ,,knězi popští'' nebo ,,popšti'', nikoli ,,popovští''. ,,Bratř'' zmizelo po zániku jerů, stalo se nezřetelným (,,Postupy'', str. 48) spolu s jinými i-kmeny; proto v stč. spíše ,,bratřie''. Archaický je ovšem i typ ,,v Taterech, v Němciech'', obé v RZK, ale již v mladší vrstvě také ,,v Polscě'', ,,V Polácích'' odporuje úzu RK, spíše bychom tu čekali ,,v Leších''. Ukázali jsme v kapitole o určitosti a neurčitosti, že také protiklad singulár / plurál býval ve staré češtině jinak vyjadřován než dnes. Je-li zdůrazněn jedinec, je k ,,dubu'' plur. ,,dubí'', při neurčitosti se dávala přednost neutru, jímž se vyjadřovala kolektivnost. Proto je v RZK ,,dřievie, listie, jedenie, pitie, klánie, sedánie, množstvie, oružie, řvanie, hodovánie, trnie,'' místo ,,dřeva, listy, nápoje'' atd. tam, kde by měl pěvec na mysli určité jednotliviny. ,,Oružie'' vyjadřuje rozmanité zbraně , jinak vždy ,,meči, ščíty'' atd.

Takový protiklad je i ,,hodovánie - hody veliké'' nebo ,,ptactvo - letadla'' a snad i ,,chlum, vrchy - podchlumie''. Zachována je oposice ,,Tatařín'' - Tateré, obdobně i ,,zemané, Slované'' (MV). Poměr zájmen a spojek ke kořenům jo/ko byl osvětlen v syntaxi. Substantiva činitelská (tlukač, líbač, nedbač) mají obdobu v našich textech: vyprostitel , Vlaslav obojcě, bydlitel, obúzcě, plameník (vrhač plamenů), přišlec, ptakopravcě, strójcě, světlonošě, zákonadatel. Participia a pseudoparticipia: o tom jsme mluvili v kapitolách o slovesech a uvedli protějšky ,,búřiecí - búřúcí''; sem patří i ,,pleňúcí'' a ,,bělestvúci''. Odchylka ,,čiňúc znamie'' v EJ se dá vysvětlit i jako pravé participium. Adjektiva na ,,itý, itký'' doložena v R (typ ,,malitký, bělitký'') ne však sufixy -aty, utý, uváděné jako novější. Univerbisační proces teprve v začátcích. Oposice ingresivnosti - durativnosti u sloves: dnes říkáme ,,je napjat'', ale ve staré češtině stačilo v témž významu i ,,pne'', viz dále o sporném ,,upiéchu (sě)'' v Čest. Bylo i ,,hřbí, tčí, vězí'' (je uvězněn). Předpony ,,vz-'' a ,,za-'' byly ingresivní: vzechtieti - dostati chuť (je v RK), jako ,,zaraziti peníze'' (počít razit) je ,,postúpati'' v RK - být schopen postupu, úkroku jakýmkoliv směrem. Za novodobá považují autoři uvedeného pojednání slovesa ,,bohatnouti, lnouti, vinouti'' a v našich textech skutečně nejsou; nemožné by tu bylo i ,,zhasnouti světla'' a moderní by bylo i ,,dotknouti se, lesknouti se (ne však ,,lsknúti sě''), smeknouti (klobouk apod.) a skvíti se, blyštěti se, broditi se, škvařiti se, vařiti se (v RK jen ,,vřieti, smeknúti sě, protknúti''). Nenašli bychom ani pozdější typy sloves a vazeb jako ,,vrtěti máslo'': staré utopiti - utonúti je nahrazeno pozdější dvojicí utopiti - utopiti se''. Mizeli dávné kmenostupy a na jejich místa nastupovaly derivace různého charakteru, případně vznikala sekundární reflexiva, sdružená s předponami. Po změně e - ie (siede, leže, aoristy) nabyla převahy tvary s -nu-, protože starý aorist se sblížil s presentem. Tak vznikly novotvary ,,napnouti, vyvrtnouti, ochromnouti'', jež se samozřejmě v ,,padělcích''nevyskytují. Viděli jsme též, že příklonek je v nich málo; těch po ustálení přízvuku na první slabice přibývalo. O archaických jednoduchých spojk ách již byla řeč. Zájmeno ,,vsiak'' v R v plné síle, potom se vyvinula i spojk a s původním významem ,,v každém případě''. ,,Jedno'' značí v Záb. ,,jen'', ale v novějším jazyce již ,,ani jedno''; význam byl ,,jedinec'' v protikladu proti ,,druhý'', t.j. ,,ostatní''. Němec a jeho kolektiv též upozorňují na pozůstatky starého zájmene ,,e-d'' ve spojce ,,eže'', zachované v RK. Vývoj významů u předložek již byl osvětlen. Měnil se i význam jednotlivých sloves. Tak třeba je ,,roznosi sě radost'' v Ol. děj zřejmě trvací, kdežto dnes je ,,roznosil poštu'' dějem distributivním. Starý jazyk užíval simplicií za komposita: třeba -- s ohledem na naše texty -- stavi věněc - postavila, stúpi - vstoupila, slušáše (EJ) příslušelo. Mnohdy se zaznamenávají vidové rozdíly: poznat - nedokonavé místo dnešního ,,poznávat'', ,,přistojáciech slug = stojících vedle''. Kořen ,,der'' ve slovesech ,,dřieti'' a ,,dráti'' byl bez významových rozdílů; proto v RK ,,dodráchu sě k Olomúcu'' a ,,vydřel bysi krahujci svú milú''. ,,Voje'', tj. ,,vojíni'' se dá vyložit jako relikt konsonantického sklonění. ,,Vratno '' stačilo místo pozdějšího ,,návratně'' - zpět. Adjektiva mívala širší platnost: jedenie divá, tj. ,,z divokých zvířat'', snad i ,,lesní rohy'' - rohy ozývající se z lesa. Různé drobnosti: družě značilo ,,družku'', kdežto dnešní básnické nebo knižní ,,druž'' by byla ,,družina''. Jak vidno, lze aplikovat z novějších lingvistických prací na naše texty odstavec po odstavci; proto jsme připojili tuto stať, i když se tu částečně opakujeme.

Změny vynucené změnou společenských poměrů. Následkem zvyšování kulturní nebo spíše civilisační úrovně dochází též k sémantickým přesunům. Tento moment se ovšem uplatňuje i v příštím našem odstavci, kde jednáme o změnách vznikajících spíše pochody ryze logickými. Nemůžeme tedy mnohdy vést přesné dělicí hranice.

Přesto sem můžeme zařadit 1) změny vzniklé vývojem představ náboženských: v širším smyslu slova by sem náležela všechna jména božstev v MV, ale o tom pojednáme jinde. V RZK jsou tyto pozoruhodné případy: ,,ke vsěm dubům'', tj. posvátným stromům: ,,Svatý Vyšehrad'' znamená asi ,,silný, mocný'' v původním významu, ač ,,posvátný'' v pohanském smyslu by bylo též přípustné. Háj v RK byl původně ,,les hájený'', v němž se konaly náboženské obřady. Letnice v MV je výloženo podle řecké bohyně Léto, latinské Latony, ale dnes to znamená svátky Svatodušní. 2) změny ve společenské hierarchii: kněžna je v RZK ,,dcera knížecí'', později ,,vládkyně, příslušnice šlechty''. Kněz - dříve vládce, potom církevní hodnostář. Cuzí značí v RZK ,,nepatřící k rodu'' nebo ,,kmeni'', ale hlavně jsou míněni Němci, potom nabylo slovo významu ,,každý člověk kromě lidí domácích''. Chlap byl zbrojnoš, možná nevolník, později ,,hrubý člověk'' nebo i ,,pravý muž''. Papež značilo ,,velekněz'' včetně židovského Annáše a Kaifáše. Blahorodie je v MV ,,šlechtický původ'', v novější době titul i pro zámožné měšťany. Starosta je v MV ,,velitel jízdy'' v RK je význam dosti nejasný, myslí se patrně nějaký místodržitel, správce okrsku, nikoli ještě ,,představený obce''. Kmet v RZ - člen soudního sboru, v RK ,,vesničan'', dnes ,,starý člověk''. Dědina v RZ ,,dědictví'', v RK význam dnešní. Pleky v RZ jsou ,,zástup y'', nikoli vojen ské útvary. Hrad je ještě v RZ ,,ohrazené sídlo'', proto ,,hrad Vyšehrad'', tedy vlastně i ,,město'', později hlavně ,,feudální stavba''. Dvór v RZ znamená ještě ,,dům'' (Šanskij), v RK venskovské sídlo, dnes ,,prostor před domem''. ,,Děvě súdně'' v RZ jsou ,,dívky patřící k soudu, vykonávající jeho agendu''; dnes ,,soudný'' - uvážlivý vedle ustáleného spojení ,,soudný den''. Národ bývalo ,,vše co se narodilo'', ale již v RZ znamená ,,všichni lidé kolem'' nikoli ještě ethnickou jednotku. Osudie v RZ - skříň ke shromažď ování hlasovacích kaménků, dnes spíše ,,loterie''. ,,Obec'' v MV značí ,,vše, co je kolem člověka'', dnes ,,lokalita''. -- Také vnitřní obsah různých nástrojů, přístrojů a zařízení se měnil a s tím šly ruku v ruce změny sémantické. Tábor , slovo turkotatarské, je v RK ,,jízdní vojsko'', kontaminací s Tábor em biblickým a husitským i ,,vojen ské ležení'' a ,,mítink''. Stan v RK = stanoviště; ,,dočasné ubytování pod celtovou pokrývkou'' je novodobé. ,,Kotel'' v Lud. je nejspíše ,,puklice'', bicí nástroj (lat. ,,catillus'' - talíř?) nepřímo ,,buben'', o němž se mluví např. v Ol., dnes je to ,,nádoba na vaření''. Pavlač v Lud. je nejspíše ve významu původním ,,stavba na trámech'', též ,,tribuna''. Stog v PV, čteme-li porušené místo správně, je ,,opora, opevnění'', nikoli ,,sýpka'' (tak v RK) a vůbec ne ,,hromada slámy''. Blánka byla původně ,,pergamen'' jako v RK, potom se tím myslila ,,různá povrchová vrstva''. Peniez v EJ je platidlo specifikované, dnes platidlo vůbec; u obou těchto posledních výrazů nastal tedy opačný postup - zužování nebo rozšiřování pojmu. Cěta, MV je ještě ,,peníz'', dnes ,,laciná ozdůbka, cetka.''. Ríza, říza (LS) je zřejmě splývající dlouhé bílé roucho, dnes je to knižní výraz pro jakýkoli obřadní šat. Stól byl asi původně nábytek vůbec, později ,,trůn'' (LS). Jehlicě - kdysi část jha (tak ještě v MV), v RK již význam dnešní. Deska v LS: spíše než k ,,diskos'' řadíme k ,,desiti'', upravovati (s Ondruš em); tedy snad ,,upravený kus kmene, kůry se záznamy písemnými nebo aspoň mnemotechnickými, později ,,listiny, desky zemské'' a ještě později ,,hlazená deska (v Čechách), na Moravě vůbec ,,prkno''.

Změny, abych tak řekl, ,,čistě logické'', vznikající bez markantního vlivu předchozích činitelů, byly již mnohokrát probírány a tříděny. Tak třeba J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, ČSAV, Praha 1961, str. 299 nn. uvádí, že starý výraz ,,práce, dílo'' se později nahrazoval podle hledisek ,,ideografických'' (záležitost, povinnost, věc); jindy se uplatňovala obraznost -- slova ,,úsilí, trud, robota'' jsou stará, dnes je však nahrazují slova jako ,,lopota, nádeničina''. Konečně se rozmohly také výrazy expresivní, jež starý jazyk málo znal; pro špatnou práci máme výraz ,,hudlařina'' apod. V našich textech, jak se samo sebou rozumí a jak ještě uvidíme, expresiva tohoto druhu nejsou a také náhrada za ,,dielo, trud, úsilé'' (vše v našich textech buď přímo nebo jako slovné základy) sem dosud nevnikla. -- Metodicky je výborně členěna úvaha F. Novotného (uv. Hist. mluvnice latiny, str. 208 nn.). Podle něho se původní etymologický význam vyvíjí od širšího k užšímu nebo naopak. Tak -- můžeme dovodit z RK -- bylo ,,letadlo'' původně vše, co létalo, a naopak ,,rog7'' jen to, co nějak vyčnívalo (něm. ,,ragen''), kdežto dnes je to i jakýkoli ,,kout'', případně terminus technicus v míčových hrách aj. Jak uvidíme, převládají v našich textech tyto ,,jednorázové'' pojmy nad specialisovanými. Starý způsob je sémantická elipsa: latinské ,,dextera'' je ,,pravice'', původně však adj. ze spojení ,,dextera manus'' - pravá ruka. Tak je i v RK substantivisované ,,cuzí'' - cizí člověk, nepřítel.

Na základě podobno sti vznikají významoslovné přesuny. Podobno st může být vnější, třeba lat. ,,vena'' - žíla v těle, ale i pruh nerostu. Sem bych řadil z RK Ben. ,,tajno lud v hromadu zve'' (od hrnúti, původně vše, co je ,,nahrnuto'' - tak i shromáždění, schůze, sněm). Nebo podobno st části a celku: hlava člověka - glavy gor zelených, RZ; nebo obdobnost funkce: beran = trkající zvíře, ale i obléhací stroj. Zde vzpomínáme na ,,lis'' z MV, jenž podle Machka patří k ,,lisa'' - lišce, která ,,tiskne'' předmět pevně svými zuby, jako by jej ,,lisovala''. Jindy se stává jakýkoli prostor vzdáleností nebo mírou specialisovanou, např. časovou: ,,jutro'' v RK je v MV míněno jako plošná míra, pole, které mohlo být obděláno za určitý časový úsek. ,,Synaesthese'' vzniká tehdy, přenáší-li se něco ryze konkrétního, smysly vnímatelného, do sféry duševní: ostrý nůž - ostrý zvuk. Sem by se dalo zařadit slovo ,,bystrý '' v RK (o kopích), je-li etymologie z''bušiti'' správná, tedy ,,pádná kopí''. To by byl postup ,,instrospektivní'', ale vývoj latinského ,,deliro'' - původně ,,vybočují z brázdy'', potom ,,šílím'' by se dal označit za ,,extrospektivní''. Sem snad patří ,,zhovadilý'' v Záb. a různé nadávky, jimiž ovšem vážná epická poesie velmi šetří. Jinak postupoval při třídění těchto významových přesunů např. Pisani. Ten liší vztahy mezi hmotnými předměty (list knihy - list na stromě), mezi materiálními, mravními nebo intelektuálními akty (tvrdé srdce; duch - dýchání; chápati - původně chopiti se něčeho). Řadí sem též ,,irradiaci'' - rozšiřování: ,,hlava'' bylo i ,,pokuta, kapitola, hlava státu'' a naopak spájení, sdružování více pojmů v jeden (viz výše o ,,desce''); konečně může nastat řetězový postup od významu k významu: ,,bureau'' kdysi ,,hmota ze zeleného sukna'', potom postupně ,,stůl, kancelář, lidé v kanceláři, úřednická služba''. Všechny tyto postupy jsou v našich textech běžné. Je tu však třeba opatrnosti a leckdy musíme přisoudit našim textům svědectví kulturního vývoje již pokročilejšího. Správně upozornil na tato fakta např. M. A. Bricyn, Iz istorii vostočnoslavjanskoj leksiki, Kyjev 1965, str. 32: najdeme-li slovo, jež nelze morfologicky dále dělit a jehož význam je přesto již ,,deetymologisován'', ukazuje to na vyšší stupeň společenské úrovně: třeba ,,otrok7'' už není ,,člověk vyloučený z rokování'', ale vůbec ,,nevolník''. Něčím takovým je i vývoj významu u výrazu ,,poskočníci'' v MV: zde je to již ,,tanečník'', ne vůbec ,,člověk poskakující''.

Za úpadkový jev nebo aspoň za postupující mechanisování slovného aparátu bývá považována tzv. ,,katachrése'', tj. ,,zneužití pojmu''. Vzniká tehdy, jestliže je v syntagmatu výraz, jenž tam zásadě nepatří, neboť domyslíme-li věc do důsledků, je žádaný smysl vlastně porušen. Katachrése může být věcná, např. lat. ,,purpurei olores'' = lesknoucí se labutě, nikoli ,,purpurové'', jak bychom doslovně přeložili, nebo etymologická: třeba lat. ,,aedificare hortos'' - budovati zahrady, i když tu nemůže být řeč o ,,budovách, aedes''. Rozumí se, že tento sémantický jev v RZK je nadmíru vzácný. Kott (s.v. ,,tropus'') sem sice řadí z RK obrat ,,slunce dokročí póldne'' ale já bych pochyboval, spíše je tu slunce myšleno jako ,,bůh'', živá bytost, jež skutečně ,,chodí'' po obloze; mám dojem, že ,,slunce'' nahradilo jiný výraz v archetypu, asi jméno skutečného božstva, jež ,,censor'' písní musil vymýtit. Nepochybně katachrestické je snad jen ,,Olomúc vévodí krajině'' v Jar., tedy v písni mladší, a možná ještě ,,vzmužte chrabrost bujných srdec'' z Ol., kde by se dal obrat zase vyložit i jako ,,hysteron proteron'', tj. ,,vzbuďte chrabrost...abyste byli mužnými''. Dnes jsou katachrese velmi početné, takže si je už ani neuvědomujeme: něco někomu věnovat, pravit místo ,,říkat'' (nepravíme vždy pravdu), snad i ,,rozprášit nepřátele'', (v EJ i v RK je ,,rozprnúti'', které by bylo katachrestické v případě, že bychom brali za původní význam ,,létati'', ale to by nebylo správné, základ je asi ,,bíti'', též křídly), kolísati se (váhat mezi dvěma věcmi neb úkony - jako ,,motati se dokola''), odtušiti = odvětit (kořen ,,tuh-'' je uspokojovati). Věcnou katachresi nebo spíše velmi smělou metaforu můžeme viděti v RK. ,,skad hořechu meče'' (Čest. 15,27).

Dosud jsme nastínili úvod k významovým přesunům, jež můžeme hodnotit jako ,,metaforické'', vzniklé na základě podobno sti; pro RZK atd. je probereme dále podrobněji. Poněkud obtížnější ,,tropos'' je metonymie, povstávající z ,,objektivní souvislosti významů''. Pro naše účely stačí toto bližší odůvodnění: nějaký ,,aspekt'' předmětu se vyčlení a nabude v mysli mluvčího větší váhy než vlastní jádro pojmu. Takových variant je opět velmi mnoho a různě členěných. Jen jako kuriositu citujeme vtipné antithese Pisaniho: metonymní může být záměna obalu za vnitřek (vypil láhev) naopak ,,obsahu'' za ,,obal'' (ministerstvo - budova); obdobný je poměr příčiny k prostředku (jdu do práce - do šití) a prostředku k příčině (pevnost jako stavba); nacházíme místo za výrobek (dát si Plzeň) a výrobek za místo (osada Dubové). Lze užít symbolu za věc (sloužil koruně) a věci místo symbolu (přinesl ,,Lidovou demokracii'' - noviny). Abstraktum stává za konkrétum: naši kroci chvátajú, Čest., a opačně ,,rozumím divadlu''. Jiné příklady: aes lat. pův. ,,bronz'', později ,,mince''; čteme Jiráska; horreo - hrozím se, dosl. ,,ježí se mi vlasy'', forum = náměstí, ale i trh, dokonce i ,,veřejná činnost''; annus = rok, pak také ,,úroda'', legio původně ,,sbírání'', později ,,vojen ský oddíl'', vesměs Novotný , uv. spis, str. 216. K metonymii se někdy počítá i synekdocha , v níž se zaměňuje celek za část (Prusko napadlo Francii), část za celek (Němec je dobrý voják), rod za druh, genus pro specie (confessio - původně přiznání vůbec, potom vyznání, zpověď) a species pro genere: náš domov (původní význam je ,,dům''). Podotkněme hned zásadu, podle níž se tvořily metonymie a synekdochy v R a která bude mít zvláštní význam pro řešení otázky osudného ,,tábor a''; uvedené tropy, ať čistě logické - slovné nebo básnické, jsou dosti vzácné, neboť pěvci byli typy visuálními, ne reflexivními: jejich vnímání vystihuje vždy obsah pojmu. Pokud si přece vyberou jen jeho část, děje se tak proto, že je zvlášť zaujala nějakým výrazným momentem nebo citově. Proto lze mluvit o ,,chvátajících krocích'' i ,,radostné Praze'', tj. jejích obyvatelích, jejichž cit se v pěvcově obraznosti celkem přirozeně přenášel na celé město.

Výraznost - expresivnost se zaznamenává, jestliže původní střízlivější výraz již nestačil a byl nahrazen vzletnějším nebo pádnějším: lat. edere - manducare, jísti; druhé slovo přešlo pak běžně do románských jazyků. Uvidíme, že orální epika tohoto prostředku neužívá (leda v komickém žánru, jenž pro nás nepřipadá v úvahu). Některé výrazy z RK se odpůrcům (Flajšhansovi) zdály vulgární a triviální, ale neprávem. V R se nevyskytují pozdější citoslovce (buch, bác, ťuk ťuk aj.) a slovesa od nich tvořená už teprve ne. S věcí souvisí opak expresivnosti - tlumivost . Výrazy kdysi běžné nabývají rázu obscénního, potlačují se a nahrazují slovy novými, ale z týchž důvodů opět krátkodobými. Týká se to hlavně fysiologických úkonů a jev se dá nejlépe sledovat v naší MV.

Je tedy sémantický vývoj většiny slov v R velmi složitý a mnohotvárný, nehledíme-li k pojmům ,,jedinečným'' (OJ aj.). Potíž je v tom, že neznáme vždy přesný původní etymologický význam slova, a také v tom, že mnohdy nevíme, zda se ,,tropos'' v době vzniku R ještě tak cítil nebo zda již podle často citovaných Bréal ových slov ,,zemřel na svůj úspěch'', takže si jej současníci již neuvědomovali. Proto se omezíme v následujících odstavcích hlavně na slova, která v nové češtině ještě existují, ale ve významu jiném a která mají tudíž pro posouzení ,,pravosti'' našich textů zásadní význam. Některé dílčí problémy budou zvlášť osvětleny ve speciální části.

Výrazy, v nichž je uchován nejstarší význam (často proti nové češtině i proti uznávané stč. literatuře) jsou zejména tyto: snaha - síla, bojovnost; túžiti - být smutný; vetchý - starý, starobylý; ot zad - k předložce ,,za'', tj. odzadu, nikoli ,,záda'' jako část těla; vlasti - državy; nrav - zvyk, návyk; mrkavý - temný; téci - běžeti aj; těkati - běhati sem a tam; teskné srdce - stísněná, ne ,,stýskající si, toužící''; pozývati - provokovati; búřiti - zuřiti, furere; vet - odměna, příslib, záruka; zjařiti sě - rozhněvati se, ne ,,státi se jarým''; zezvuče nemeškáše - neopomněl zahřmotit (Komárkův výklad ,,nepřestal pět'' je chybný); vznikáše jeket - stoupal; chod - chůze, pochod; vid - zrakový vjem; káže - ukazuje (ne vždy; ráz - rána; v zemiu - v zemi, hlínu jako hmotný předmět; rózno - k ,,orz'' - na různé strany; nesměchu - neodvažovati se; srdce (akus) jímáše - dobýval, jímal, ne ,,dojímal''; zbraň bystrú - zbraň pádnou (nejisté); blesk - co se blýská, fulgur i splendor; nyju - schnu, ne ,,toužím''; čuje - vnímá sluchem (PV); neboščiek - nebožák, PV; dobrodružstvie - zážitek ,,dobrého druha'', statečný čin (MPKV); žal těší (MPKV) posiluje; luzný - svůdný; svět - světlo (EJ); hřivna - šperk na šíji, MV; kluka - něco křivého, hák (MV); pěšci - pěší vojáci, pěšáci; poselnica - žena vykonávající úsluhy jakékoli; brvi - obočí; sen - spánek; šelma - mor, složitým vývojem z němčiny; šetek - démon, z něhož se člověk ,,pošetí''; týn - plot, hradba z tyčí; výboj, výbojník - kdo ,,vyrazí'' do boje, do útoku; nástojte - dávejte pozor.

Slova, jichž je v našich textech užito v širším významu než v nové češtině, jsou např. tato: děti - mladí lidé, potomci vůbec vč. lidí již dospělých; rozevláti - v RZ o vodě, rozvlnit; pravda - vše, co je správné a spravedlivé; křivda - jakýkoli špatný čin; pravdozvěst ný: to, co pravdu zjišťuje, nejen ,,zvěst uje''; vlásti - držet, spravovat, nejen ,,vládnout''; výpověď - ne ,,svědectví'', ale jakýkoli slovy projevený názor, mínění; směriti - uvést na pravou míru, ale i pokořiti, zkrotiti; lútosť - podle Šanského k základu ,,leu'' - býti probuzen, vztek, hněv, nejen dnešní ,,krutost''; vnořiti (sě) - vniknouti kamkoli, též do ptačího hnízda, nejen pod zem, pod povrch něčeho; mocný: kdo má moc, sílu; dnes by se dalo nahradit jinými adjektivy: vlivný, mohutný, velkou mocí správní vládnoucí; statný - stálý, pevný, věrný, nejen ,,urostlý''; hlásati: volat, hlasitě rozkazovat nebo i zaslibovat, ne ,,hlásat slovo Boží''. apod. zasazený - jakkoli opřený; letadlo - vše, co létá; pověst - každá zpráva; postúpati - hnout se z místa jakýmkoli směrem; žizň trapná - trápící, mučivá, tedy též ve smyslu tělesném; voj sě kolébáše - kolísal, vlnil se; túli řechcú - rachotí (ale v Záb. též o koních); chřest i drnket - zvuky silné i slabé, příjemné i nepříjemné; protče - dnes ,,probodne'', v RK i ,,prosekne''; střieže - odsekl, nejen nůžkami odstřihl; zachváti: zasáhl, dnes jen o chvatném uchopení; hrabivý - o meči jako o člověku, ,,hrabající'', původně loupící a ničící; záhe - včas, brzy, ne snad ,,ráno''; bitva - též vůle bít se; tesati - sekat, třeba i mečem; střely sipěchu - svištěly, dnes o zvuku přidušeném, pokročiti - udělat jakýkoli krok, dnes spíše abstraktně; den ustavený - ustanovený; ždáti - čekati, dychtivě si přát, dnes jen knižní ,,žádati''; oklúčiti ve smyslu přátelském i nepřátelském; zapovídá - poroučí, projevuje svou vůli; tak i zápověď, v EJ; bol - bolest tělesná i duševní; roh - značil i ,,paroh''; tlupa (ne ,,hejno'', které bylo k ,,hájiti'') - shluk lidí i zvířat vč. ptáků; svléci: nejen o šatu, ale též o prstenu aj.; zvelbiti, LP - učinit velkým; zploditi - nejen o muži, ale také o ženě, ,,zroditi''; živok - vše živé, živočich -- dnes je to filosofický pojem; ložiti - položiti kamkoli, odložit - dnes nářeční ,,nakládat''; brav - stádo vůbec, dnes jen o vepřích; čupřina: vlasy i chlupy, dnes ,,bujná kštice''; jahoda - původně lesní plod vůbec; Němec - cizinec, barbar (ale tato glosa MV je opravdu podezřelá); neti - filiola, dceruška; snad mladá dívka, přibyvší do rodiny; opoka - kámen, na němž lze péci, výklad k ,,pukati'' je méně pravděpodobný, neboť stč. tvar je s -o-, ne s -u-; raky (rakev) - hrob, dutina vůbec, ale zde je možno vidět i metonomii; krutost - bojový zápal, nejen ,,kruté počínání''; um - rozum, dnes knižní; tasi ti - asi o jakémkoli prudkém pohybu, též ,,seknout'', dnes jen ,,vytáhnout z pochvy''; tak i ,,stesati'' - dnes je sekerou a jen shora dolů; zreno žitno - v EJ ,,obilní''; vraný - dnes jen o koni, v MV o černé barvě vůbec; zmija - kdysi ,,zemní zvíře'', v době našich textů asi ,,had'', dnes už jen druh hada.

V tomto výčtu se již ukazuje celkový vývoj jazyka a pochopitelně i společnosti: ve sféře biologické a psychologické se jeví větší primitivnost, není ještě specialisace pro různé odstíny; větší jednoduchost je i ve vyjadřování smyslových vjemů.

Případy, kde je naopak význam v našich textech proti nové češtině užší, jsou méně početné a vyplývají jednak z žánru textů, jednak ze specifických středověkých podmínek. Patří sem zejména: nález - rozhodnutí soudu, inventio; smrt zaměřena - určena, o Božím řízení; tak i ,,zaměříme chody'' - rozhodneme o směru cesty, o nějaké geometrické zaměřování pochopitelně nejde; nastřelen - zasažen střelou, raněn, dnes existuje v myslivecké mluvě, ale také ve sportovní terminologii; dřevo - strom , drvo spíše kláda, mrtvé dřevo (jen v Čest. jsou poměry jiné), dnes význam širší; dáváchu slova k slovóm - radili se, kdysi zřejmě terminus technicus pro porady hlavně vojen ské, dnes by to ani nebylo dost jasné; pomiluj z PV - slituj se; část v EJ značí ,,účast, podíl''; kroky, tj. krokev v MV je druh vesnického kopí (neměli-li bychom dnešní ,,krokev'' vyvodit jako metaforu); navazač - věštec; přieval - stč. jen prudký déšť; točenicě v MV - vínek, zapuzenie v MV je ,,rozvod'', zapuzení ženy; žárovišče, MV je asi jen ,,pohřební hranice''; snad i ,,vaz'' - jilm v MV (ač v Lud. značí i lidskou šíji); strom bohatý na vázání, na lýko.

Metafory by se daly různě dělit: podle původu -- z jaké životní oblasti jsou brány -- nebo podle přibližného stáří. Přidržíme se druhé možnosti, ač je tu mnoho nejistoty, plynoucí zejména z toho, že etymologický původ slova je leckdy temný nebo sporný. Mohli bychom tu uplatnit členění na metafory praslovanské, vížící se na stav praindoevropský, a na významové přesuny vzniklé až v dobách historicky lépe známých.

Potíž je též v tom, že leckdy byl vývoj značně složitý a možná i v různých makrodialektech a mikrodialektech různý. Tak třeba známé ad. ,,plzný'' je metonymické, praslov. ,,plaz, plz-'' značilo něco klouzajícího, smýkajícího se; subst. bylo asi dějové - klouzání, později se leksikalisovalo na část pluhu ,,plz, plaz, poloz'' atd. a metaforicky byl přibrán význam ,,plodný'' (frugalis) v MV, z toho abstraktivisované ,,užitečný'' v Ludiši!

Velmi staré metafory nacházíme ve slovech: svatocúdný, RZ tj. ,,mocně očišťující'' o vodě jako prostředku ordálií; ,,jarý'', je-li Machkova etymologie správná, bylo kdysi ,,planoucí'' (řecké ,,zóros''), o víně, později ,,vzteklý, hněvivý''. Ale je i jiný výklad, rovněž metaforický: ke slovesu ,,jieti'' - chytati, tedy jakoby ,,chytlavý'', komu je každá maličkost důvodem ke vzteku; pokrychu sě -- snad původně ,,dáti něco na sebe'' (větve nebo křoví -- příslušné místo v Záb. by se tedy dalo vyložit jako neobyčejně archaické; dlúhým tahem tahú -- snad původně k napínání provazu; odoleti - původně ,,srazit dolů'', tedy zvítěz it; bozi - spásy: kdysi byl tu smysl ,,chrániti'' stáda na pastvě; kotel - puklice, podobná talíři, není-li postup spíše od podobno sti kotlu na vaření k hudebnímu nástroji; tma (MV) velké množství vojska, od něhož se krajina zatmívá; rovno (zelenají sě lesi v létě i v zimě), tj. původně ,,na rovině'', tedy ,,shodně, stejně''; ,,roveň'' by byla zase metonymie k ,,rýti'', překopávati; pupa bylo dříve ,,cokoli vypouklého'', z toho ,,poupě'', význam z MPKV, další metafora vedla k významu ,,kukla''.

Mladší metafory, které buď jsou již v R a nebo které se odtud dostaly do nové češtiny: mútiti vodu - kaliti, podle toho i ,,mysl smúcena'' v EJ a ,,naríkaje mútno'' v RZ; chytro pokrychu sě - ,,chytrý'', kdo se něčeho rychle a bystře chytí; odtud vede cesta k novějším metaforám, k nimž mohl být v R již učiněn náběh, ač ještě převládá smysl starší, nepřenesený. Roj byl slyšán: původně jakékoli ,,shrnutí, slétnutí'', dnes ,,roj včel'', dalo by se zařadit i pod úžení významů; lom - lámání kamene, leksikalisováno již v RK, ale zde i ,,lom oščepóv'', starší; v přeložce ,,mezu'' v RZ ještě cítíme ,,meze'', v RK (zde ,,mezi'') se metafora již ztratila; totéž se dá říci o ,,dle'', pův. na délku, vedle, jak o tom bylo již hovořeno; lánie - štěkot v RK, původní; v Záb. ,,ponížený úval'' vedlo k metafoře ,,ponížený člověk''; skrušiti - v RK ,,rozlámati'', jsou i ,,kruši'' v MV, původní nemetaforický; tvrdost nebes - pevný povrch, dnes i lidská tvrdost; srdce jímáše - dnes metaforické; osvěta - v RK ,,světlo, osvícení'' ve smyslu meteorologickém; pěšci - v MV pěšáci, jimž se podobají ,,pěšci'' na šachovnici; pudí - dnes značí ,,nutí'' bez přímého mechanického působení.

Tento výčet by se dal značně rozšířit, ale ponecháváme ještě možnost zpracování stylistiky a esthetiky R, protože mnohé z metaforických obratů chápali pěvci jako básnické ozdoby; např. ,,chám zaměsi sě hněvem'' jako ,,zaměsichu sě voji'' - zamísily se, v nepořádek uvedly - snad od míšení těsta aj.

V některých případech se projevuje archaičtější stav RZK proti ostatní stč. literatuře. O tom stručně, neboť jde o dílčí námitky, jež budou osvětleny později. Četný - co je nutno čítat, tedy početný jako dnes, ve staré češtině známo též jako ,,aritmetický''. Význam v RK lze odvodit jako metaforu (počítání čehokoli, zrn nebo kusů dobytka - početnost vojska), přesun k významu ,,matematický'' je metonymický. Obdobně ,,kyprý'' ke ,,kvapiti'', ale i ,,kypěti'' o zemi, do níž se sázejí květiny; metafora z RZK - metonymie při významu ,,rychlý''. ,,Viezti'' značilo ve staré češtině též ,,vyšívati'', žádáno i pro RZK; je to pozdější metafora. Hlahol - zvuk, onomatopoické slovo, opět by tu mohl být vývoj metaforický: původně jakýkoli šumot, později ,,změť hlasů'' - v ,,pravé'' staročeštině ,,slovo'', tj. metonymie nebo synekdocha . Jako příklad novější metafory můžeme uvést třeba deriváty k ,,váha'', tedy ,,odvaha, odvažovati se''. Tato slova se v našich textech nanajdou, ,,váha'' - Waage - je podle některých výkladů později převzata z němčiny.

Metonymické vztahy vznikaly i v našich textech a z nich podle různých kriterií. Opět tu pozorujeme, že je tu význam prvotní tam, kde se projevuje v pozdějším jazyce už smysl přenesený, anebo je tento sémantický přesun patrný již v našich památkách. Nám tu půjde spíše o důkazy starobylosti než o přesná členění. Lze však rozeznávat:

Synekdocha , jak již řečeno, jeví se nejčastěji záměnou ,,genus - species'' a ,,část - celek'', t.j. ,,pars - totum''. Tento druhý způsob je méně umělý přirozenější a tudíž v našich textech častější. Nacházíme např. Stan, který značí v Jar. asi skutečně ,,tábor ''; suk - větev suchá, nověji uzlina ve dřevě; pleť (EJ) tělo - povrch těla; cěďu, (MV) - čistím, později ,,cedím''; sbožie, sbožice kdysi majetek vůbec (tak i RZK), později kupní předmět; viera - věrnost, poctivost vůbec; húsle (MV) - kdysi jakékoli struny; květen v MV ,,čas květů'', místo určité kalendářní doby je tu výraz ,,izok''; dráp v RK je celý pařát; pata - celé chodidlo, po čem se šlape; zde všude byly původní významy, zachované v našich textech, širší. Opačný jev: útroba - kdysi (též v RZK) jen ,,játra''; brvi (MV) obočí, dnes i ,,řasy''; korábník v MV - lodní tesař, námořník aj.

Výraznost a tlumivost : jak již řečeno, hledá si jazyk po oslabení některých výrazů nová výraznější slova. Někdy se tyto výrazy ,,expresivní'' dála člení na 1) inherentní, t.j. takové, které se jeví ,,výraznými'' i bez kontextu, třeba ,,papáníčko''; 2) adherentní, k jejichž pochopení je třeba větné souvislosti (,,kantor oťukává studenty'' - informativně zkouší;) 3) kontextové, vyznačující se rozmanitými stilistickými originalitami, třeba ,,došlo k mobilizaci příbuzenstva''. Ale druhou a třetí skupinu někdy nelze přesně odlišit. V našich textech , jak je samozřejmé, expresivní výrazy téměř nejsou, nechceme-li sem řadit slova tvořená úzkými nebo temnými vokály. Ve starším jazyce bylo více nadávek ve smyslu společenském nebo tělesném než duševním: slova jako ,,blázen, blb, šílenec, hlupák'' jsou ve staré literatuře buď vzácná nebo znamenají něco jiného. V RZK je nenajdeme. Stará doba žila v tomto směru pravdivěji a víc se jednalo, než mluvilo. Pokud nacházíme vůbec nějaké přezdívky v RK, tedy, jak již uvedeno, jsou brány z říše živočišné (zhovadilý, potvora hadóv) nebo ze společenských vztahů (parob na paroby); zhrubělé a většinou novodobé sufixy ,,-och, án, ún, úš, áč, as, ák, út, ula, anda, inda, enda, izna, ajzna, ule'' nejsou zastoupeny. Reservovanost nebo spíše epičnost se jeví také v kletbě ,,běs v tě '' i ve výtce ,,prorado, skvrno '' z Jar, ukazující na náboženské nebo vlastenecké přesvědčení mluvčího. K tomu též I. Němec, Miscellanea linguistica, Olomouc 1971, str. 63 nn. V Homérovi a jinde také vidíme, že je potlačena ,,animální'' stránka duševního hnutí: čteme běžně, že to neb ono se hrdinovi ,,zalíbilo v srdci'', nikoli že ,,dostal chuť'' apod., věc ovšem souvisí , jak jsme již také uvedli, s absencí t.zv. univerbisačního procesu. Citoslovce jsou v R archaické a zvukomalebné výrazy typu ,,bum, bác, ťuk'' chybějí; snad i ,,rachot'' a ,,drnket'', obé v Jar., jsou již slova původu novějšího. Viz k tomu např. H. Paul, Prinzipien der Sprachgeschichte, Halle 1920, str 177 nn. Sloves typu ,,bučeti'' napočítali lingvisté v němčině asi 200; podle dokladů jsou nejstarší synonyma ke ,,kukati'' a ,,vrkati'' - a jako z udělání máme právě tato slovesa v RK, nikoli však ,,kuku'' a ,,vrků''. Bubny nebubnují, spíše ,,hřmí'', ptáci nešvitoří, ale pějí, býk nebučí, ale řve, na dveře se neťuká a nebouchá, ale jen tluče, lesy nezašuměly, ale ,,zevzněchu'', šípy nesviští, stromy nepraskají, nenajdeme bublání, brumlání a bručení. Proto také nelze měnit text v Čest. ,,upěchu (sě) vzhóru na stráň otsud'' na ,,supěchu '' a pod. Metonymie ,,vlak odsupěl, odhrčel'' jsou moderní (zvuk nísto pohybu, jenž je vyjádřen jen předložkou). Jazyk R je tedy klasický, čistý, uměřený, bez křečovitosti a vulgarismů, ale také bez citové romantické měkkosti.

Opakem expresivnosti je tlumivost . O ní rovněž předeslán výše krátký úvod. Některé výrazy byly ,,tabu'', a proto se jich i naši pěvci zdržovali, jestliže tu ovšem nezakročila nějaká cenzura v době opisu. Z náboženských příčin nejsou v R uváděna jména bohů, jsou tu jen ,,bozi'' obecně a ,,běsi'', v MV se tohoto pravidla nešetří, snad proto, že chyběl kontext, jenž by ovšem ,,závadný'' mohl být, a možná, že si byli pisatelé svého ,,hříchu'' vědomi, jak asi dosvědčuje závěrečná prosba čtenáři, aby se modlil za ,,Miroslava i Vacerad a''. Požadavek Flajšhansův, aby bylo v RZK uvedeno doložené jméno božstva ,,Mokoš'' je tedy nemístný, Zdrženlivost, ano jemnost se projevuje v RZK i ve sféře sexuální a fysiologické (opět na rozdíl od MV). Některá slova, která jsou z těchto i jiných oblastí dnes pokládána za neslušná anebo dokonce ,,inter obscoena'', neměla tento pejorativní odstín v našich textech a Flajšnans se opět mýlí, pokládá-li některé výrazy za obhroublé a nevhodné. Tak čteme v Ol. ,,množstvie Polan rozvaleno ve sně'' bez domnělé stylistické neobratnosti nebo hrubosti, protože máne i ,,rozvaliny'' hradu, nad nimiž se nikdo zle nepozastavuje (starší forma ,,rozvaly'' je v ŽG); i dnes je na Moravě ,,rozvalené dřevo'' = rozštíplé, syntagma. Dnešnímu čtenáři by se mohly zdát ,,pejorativní'' tyto výrazy: ,,vyjde duša z řvúcej huby''; klády smačkachu Tatary; Mrchy - lidské mrtvoly; přižech děvče (přitiskl jsem, význam původní); záchod slunce, ne ,,západ''; srotichu sě králi (spřisáhli se); v MV jsou odvážnější ,,leksémy'': ,,výkal'' (sperma), varle - testiculus; u řiti otně paměti temné místo, o němž bude ještě řeč. Do této skupiny ovšem nepatří sloveso ,,uondati'', jak se mylně domýšlel např. Zubatý.

Některé zvláštní sémantické přesuny citujeme na závěr. ,,Čápě'' značí v MV ,,volavku'',jak je již dnes dávno v odborných kruzích antikvováno, ač ovšem nevíme, zda to ,,Hanka znal''. ,,Kúkol'' je ve staré češtině i dnes ,,koukol'', ale v MV je to ,,jílek''. Tedy záměna jednoho plevele za druhý. ,,Ostřice'' je i dnes druh trávy, ale v MV je to místo ,,ostranky'', mlže žijícího v moři.

Porovnání slovníku našich textů s novou češtinou po stránce synonymity. Připojujeme některé postřehy a odůvodnění, proč naši pěvci i původci ostatních našich textů užili právě toho neb onoho výrazu proti novějšímu úzu, tedy jak se ,,padělatel'' dovedl vyhýbat slovům, jež by jeho záměr ohrožovala. Tato kapitola ovšem není úplná a nemůže ani být hotova; čtenář si ji třeba rozšíří podle své vlastní slovní zásoby a obraznosti.

Vmysleme se do ,,psychy'' domnělého mystifikátora, který by musil vedle náležitostí paleografických, básnických, historických, věcných a mluvnických úzkostlivě zkoumat svůj slovník, aby mu neproklouzlo nic, co by jeho výtvor okamžitě prozradilo. Každý soudný čtenář jistě pokrčí rameny nad takovouto absurdností. Naopak je zdůvodnění, proč bylo užito právě příslušného slova v textu (se zřetelem ke stránce věcné, sémanticko-vývojové, společenské, stilistické atd.) jedním z nejdůežitějších a také mnohokrát znásobeným důkazem pravosti našich textů. Celkem lze říci, že se tu vyskytují jen sporadicky, případně se nenacházejí vůbec výrazy, jež by byly neúnosné z těchto příčin: 1) slova přejatá z cizých jazyků, typ ,,nález'' v R proti ,,ortelu'' - Urteil; 2) výrazy tvořené analogickými sufixy; proti ,,okénce rozložito'' v RZ by bylo nevhodné třeba ,,rozkladito''; 3) novější deriváty, jak na ně bylo několikrát poukázáno - typ ,,síliti - posilňovati''; 4) nové přesuny významu - metafory např. ,,nesměchu sě - neodvážili, neodvažovali se'' ; případně i metonymické ,,přísahati'' - při něčem sahati, není u nás doloženo, ŽG má starší ,,kléti sě'' t.j. ,,pokleknutím vzývat za svědka bohyni Zemi, případně temná podsvětní božstva''; 5) ustálené termíny krajové: dědina proti ,,vsi'', ,,dřevo'' proti ,,stromu''; 6) ostatní případy výrazů s nedokonalou nebo chybějící ,,deetymologisací''.

V níže uvedeném výpočtu dáváme přednost výrazům, k nimž nebyly vznášeny námitky. Nelze tu však ušetřit obránce R v minulosti výtky, že nevyužili možností, jež jim sám text poskytuje. Máme tedy např. ,,Lútý'', ne ,,vzteklý'' k téci, ani ,,vzkypělý'' aj. Byla již řeč o vzácném výskytu těchto adjektivizovaných participií ve starším jazyce. Kromě toho by byly tyto metafory příliš moderní. ,,Rozkypělý'' se dalo řící o vařící vodě, je i ,,krev kypiéše ze silna Vlaslav a'' ale nemůže být ,,vzkypělý, vzteklý'' celý člověk. Rodný, ne žádané ,,vlastní'', t.j. ,,ovládaný''; chrabrý místo ,,statečný'' případně ,,odvážný, hrdinný, nebojácný, rekovný'' z důvodů již známých. ,,Nebojácný'' je tvořeno složitějším vývojem, pro starou češtinu bychom čekali ,,nebojúcí sě'' apod. Pleky, RZ: novější je ,,zástup y'', vůbec nemožné by bylo ,,houfy''. Rozložitý proti ,,rozkladitý'', ,,Saň'', ryze slovanské, ,,drak'' (draco, Drache) by mohlo být převzato. Ladná Sázava, ne třeba ,,půvabná'', což je dle Kopečného převzato Puchmajerem z polštiny. Dědina - ves, rozdíl dán zřejmě starou výslovností zájm. ,,ves '', význam ,,vesnice'' je jen v MV. Prokný: naše texty znají též ,,prok, vsiak, každý'', ale ne ,,ostatní, zbylý''. Ríza: ne ,,šat, háv'' (obé asi z němčiny) ani ,,úbor'' deetymologisované od ,,bráti''. Stól: křeslo, trůn nepadaly v úvahu. Věhlas ný - ,,rozumný'' není (jen ,,um,rozum''). Krivda, hřiech - obé praslov., ne však deriváty ke ,,špatný'', není v našich textech vůbec. Rozrešiti: ne pozdní ,,rozluštiti'', metaf. k ,,lusk'' vypadá moderně. ,,Rovný'' starší a správnější než ,,stejný'' (stč. ,,jednostajným státi''), ani ,,shodný''. Nález:nikoli něm. ortel - Urteil, ba ni ,,rozsudek'', mladší je jistě i ,,soudní výrok''. Rozmysliti - rozvážiti, viz výše. Děva: ne ,,holka'' (od ,,holý'' - dívka nedospělá?) ani ,,panna'', t.j. panská dcera, ani ,,slečna'' od ,,sličný''. Vlásti, kázati: nikdy ,,poroučeti'', t.j. ,,dávati do rukou''. Poganěnie - ne ,,urážka, potupa'' obé pozbylo až v novější době svého původního významu. Iskati nebo jiskati: (pravdu) proti ,,hledati'', neboť to je vlastně ,,circumspicere''. Je technický termín ,,obiskati pravdu'', viz dále. ,,Otci naši'', jistě ne ,,předkové''. Sbožie: nové by bylo ,,jmění, majetek, statky''. Plzeň, plzný proti novějšímu ,,prospěšný'', ,,spěti'' je v R vždy ,,spěchati''. A, i: nikoli ,,také, rovněž''. Báti sě: novější je ,,strachovati se'', snad i ,,děsiti se'' podle Zubatého. Bieda - ne ,,núzě'' k ,,nuditi'' (se), ani ,,chudoba''. Blahý, blahost: zdá se, že Rukopisy -- ve starší své vrstvě -- neznaly ani ,,ščastný'', t.j. původně ,,účastný na něčem''. Je však ,,neščastný roba'' v lyr. Blanka - pergamen! Bludný: ne derivát k ,,toulati se'', jež se vykládá jako přesmyk ze staršího ,,lútati'', zachovalého v sch. Bohatý - zámožný. Bojovati, vojevati, váleti, bíti sě aj.: nové by bylo ,,válčiti'', postnominální k ,,válce'' (ani ta se v našich textech nevyskytuje). Bok - ne ,,strana'', tak jen v mladším Jar. Asi se tu ještě cítil význam ,,plocha'', proto je i na Moravě ,,bok'' v některých spojeních běžnější. Bol, žal, ne deemytologizovaná ,,úzkost''. Máti Božia, ne ,,Panna Maria''. Buben: steré, ale lišeno od ,,kotlu'' (Brückler).

Bystrý - ne ,,pádný'' nebo ,,úderný'', pokud etymologie k ,,bušiti'' je správná. Býti, bych, sta sě; nikdy ,,nastalo'', Cělovati: vždy tak, ne ,,líbati'', to je neologismus; zato ovšem ,,lúbiti, lubicě'' a vůbec ne ,,hubičkovati se'' nebo něco podobného. Cěsta je v RK hmotný předmět (něco vyčištěného), jinak ,,púť'' nebo ,,chod''. Byla by možná i ,,chodba'', ale značila by ,,chůzi''. Chybějí výrazy jako ,,pěšina, chodník''. Cuzí: stačilo tak, ne ,,cizinec, cizák, cizozemec''. Cválati: nikoli ,,klusati'' ke ,,klisně''. To by znamenalo běh koně bez jezdce. Jeti, jezditi - původně jen na koni, tak i v RK. Souvislost na Proužcích ovšem neznáme. Dařiti, ně mladší ,,dařiti sě, ovšem ne ,,vyznamenati, nadati někoho čím''. Dieti, věcěti, řéci, mluviti stojí proti ,,povídati, praviti''. Toto znamenalo púvodně ,,upravovat''. Dietky, děti - nikdy ,,potomci''. Dle: nikdy ,,kvůli'', ale ani ne ,,radi'' jako ve stsl. aj. Dlužný - ne ,,povinný'', stč. ,,vinovatý, po vině'', púvodně asi jen ve smyslu nepřátelském. Doba: lišeno od ,,času'', neboť první je ,,určitý úsek'' (v ta doby aj.). Říkáme ,,čas utíká'', ale ne ,,doba utíká''. Naše texty znají pojem ,,hodina'', ale ne ruské ,,čas'' v tomto významu. Dobrý stačilo proti novějšímu ,,řádný, poctivý, spolehlivý'' aj. Docházeti vždy konkrétně, nikdy ve spojení ,,dochází dech'' aj. Dokročiti: hlavně pěvec Čest. si libuje v tomto slovese, ač zná i ,,stúpiti'', které je hojnější v Ol. a také v RZ. První snad bylo ,,jíti po rovině'' (též o pohybu slunce!), druhé spíše o nerovném terénu. Doždati, ždáti, žesti: běžné, jen =0pt

jednou v Čest. ,,očekávati''. Nové je ,,dočkati se'' tvořené asi podle ,,doždati'' (Róže). Myslím, že ,,čekati'' vytlačilo starší výraz ,,ždáti'', až se tohoto počalo užívat ve smyslu ,,žádati''.'' ,,Čekati'' asi souvisí s ,,číhati'', ve smyslu nepřátelském, proto asi ,,očekává'' i Vlaslav Pražany. Drbiti prý souvisí s něm. ,,durphan, dürfen'', ale velké hláskové změny ukazují na větší stáří, než má ,,musiti'' k ,,müssen''. Dřevo - viz výše k synonymu ,,strom''. Naše texty neznají ani ,,strmý'', ale ,,příkrý'' je v PV. Dřieti sě kam: ve staré češtině asi nebylo zvratné ,,tlačiti sě'' ani ,,pronikati''. Dřiezha, lúčka: nikoli ,,poleno'', které zřejmě znamenalokus dřeva již ,,opálený''. Druhdy, druhý: viz speciální část! Komponent ,,ně'' (nějaký, někdy) není v RZK vůbec, ani ,,jiný, jindy'' (původně k ,,in7 - jeden) ba ani ,,kdysi'' - snad odpor proti spojení komponentu tázacího nebo neurčitého s demonstrativním). Druže, zmilitka : ne ,,milen-ka, přietel-kyně''. ,,Drzostný'' nebylo možno nahradit slovy jako ,,odvážný, dotěrný''. Dščíti: ne ,,pršeti, prášiti, prýskati'', to vše souvisí s rozptylem různých drobných částiček včetně ,,prachu'' (jiskry vzprchú, RK), později se význam zúžil na kapky dešťové. Duša: - ne ,,duch'', to by znamenalo zřejmě ,,dech''. Dým - ne ,,kúř'', to byl původně ,,oblak, mračno''. Proto ,,Vltava sě kúřie'' - zvlášť jemné rozlišování! Hadlivý - novější je ,,potupný'' i ,,hanlivý''. ,,Potupiéše'' až v Leg. Prok. Háj: o významech pro ,,les'' bylo a bude hovořeno. Není tu ,,hvozd'', =0pt

t.j. původně špičatý kůl, klín do sekery, hřeb, viz české ,,závozda'',klín do sekery, snad prothesí ,,+ vázati'' (šanskij I, 4, Moskva 1972, s.v.). Hebúčký ke g7-b, nikoli ,,jemný'', které značilo hlavně ve východočeském nářečí ,,chytrý'', kdo jímá. Helm: ,,přilba'' je prý až u Klicpery 1820, ač i v polštině je ,,przylbica'' hypostasí z původního ,,při lbi'' z 16. století. Snad je helm(icě) jen ochrannou vrchu hlavy, kdežto ,,přilba'' kryla celou plochu. Hlásati: nové je asi ,,chvalořečiti'', jak překládá Bednář. Hlava: ne ,,leb''. To je podle Machka posměšné označení podle ,,pouzdra z kůry'' (lub); podle Kopečného leb = přilba, ruské lob - čelo. Tak neb onak, není to původně lidská hlava. V našich textech ten výraz chybí. Hlúček: ne novější ,,skupina'' ke ,,kupě''. Samozřejmě také ne ,,zbytek''. Hněv, zloba, ne ,,vztek'', viz výše, ani ,,záští'', které patří k ,,jíti'' stejně jako ,,příští''. Hod: jen jako svátek (Lud.). Sloveso ,,hoditi'' a ,,házeti'' je podle obecného mínění novější prot stč. ,,hoditi sě'' , přiházeti sě''. V našich textech vždy jen ,,vrci, vrhati''.Holedbati sě : ovšemže ne ,,nadýmati sě, naparovati, nafukovati se'', ba ani ,,honositi sě'' (hore nositi?), také ne ,,pyšniti se'', postnom. k ,,pyšný'', a to zase k ,,pýše'' (ta už v RK je). Hora, vrch, chlum - vše proti ,,kopci'', zemi nakopané. Hoře: ne ,,zármutek'', ten asi ke ,,kormoutiti se'' ze staršího ,,kolo mútiti''. Hřiech - ne ,,chyba'' (stč. ,,nedostatek'', z cizích jazyků by bylo převzaté ,,lotrovina, špatnost''. Hovědce, stádo - jistě starší než ,,dobytek'', tj. vše, co je vytěženo, dobyto (ale v MV už je). Hrad: původně každé ohrazené místo. Nověji ,,město'' v LP. Hrdivý - ne ,,zpupný'' k ,,pupek'', metaf. Hrot (RK) a osť (MV), nikdy ne ,,špice'' z německého. Hromada (lud v hromadu zve) - ne ,,schůzě'', která původně znamenala ,,scházení'' shora dolů. Nové by bylo i ,,s-hromáždění''. Chám taterský (v Mil. je ,,chán''): ve významu ,,sperma'' je v MV ,,výkal''. Sémantický vývoj z úsloví ,,selský chám'' je složitý (Machek). Padělatel by se byl asi vyhnul variantě s ,,-m''. Chasa: tak v RK, v RZ je ,,čeleď'', ale význam není zcela totožný. Chladný: pěvci se vyhnuli slovu ,,studený'' z důvodů, jež neznám: snad tu působila blízkost slova ,,stud''. Chorúhev: jde o malou korouhev, těch bylo ve vojsku vždy více proti jednomu ,,praporu'', který nosíval vůdce (Tak v Jar.). Chovati sě něčeho: ne ,,vyhýbati se''. ,,Chrániti, varovati, střieci sě, hájiti'' mívala spíše akusativní rekci. Chtieti je v RK vždy s infinitivem, nikdy s akusativu bez inf.; samozřejmě chybí ,,hodlati'' k ,,hod''. Chvátiti, ne ,,popadnouti''. Chyžice: z němčiny je snad ,,búda''. ,,Chata, chalupa'' by snad bylo v RZK možné. Jaro: 2x v Žež., ale starší je ,,vesna'' v Záb. Jarohlavý - ne ,,prchlivý''. Jeseň: novější je žádané ,,podzim'' nebo ,,podjeseň''. V ješut: starší než ,,marně'' nebo ,,darmo''. Oba tyto výrazy k ,,mařiti'' a ,,dar'' jsou novější. Jistý, stanoviti: ne snad ,,určiti'', známé prý ve střední době. =0pt

Jun: ovšemže ne ,,mládenec'', který byl synonymem za ,,dítě, kojence''. Jutro: ne ,,ráno'',to je zpodstatnělé k adj. ,,raný'', jež v našich textech je. Kácěti dřeva: ne ,,porážeti''. Základ je v RK téměř monopolní: kotiti, kotati, rozkacený. Klánie, pótka: ne ,,zápas'', jenž byl původně možný jen mezi dvěma soupeři, kteří se ,,chytali za pas, pasovali se''. Proto je jen v Lud. v líčení souboje, kdy ,,zápasiti'' by mohlo být bráno i jako katachrése. Klas, žito: obé v RK, slovo ,,obilé'' by bylo k ,,obih'' (též v RK, tj. bohatství, úroda vůbec). Kmet: nové deriváty jsou ,,venkovan, vesničan''. Kniha: nikoli metonymické ,,dílo, spis, svazek, soubor''. Konec: ne ,,zá-věr'' nebo ,,vý-sled-ek''. Krásný, lepý, luzný: ne ,,půvabný'', ale ani ,,hezký'' (ke ,,god-'' hodící se, jemž se RZK vyhýbají). Krátký: ne ,,stručný'' ke ,,struku'', adj. znamenalo původně ,,bohatý na mléko'', potom ,,bohatý vůbec, výnosný'', posléze ,,hutný''. Křepký: nikoli ,,ob(v)ratný, mrštný''. Lánie zřejmě starší než ,,ščekot'', utvořený dle Machka ze starých onomatopojí ,,davkati'' a ,,věkati''. Sem i novější ,,ňafati''. Lesk, stvúcí: méně vhodné by bylo ,,třpyt'', tj. původně ,,třepetání'' i ,,záře'' k ,,zor''. Levý, pravý: ne podle stsl. ,,desný, šujný'', ač prvé je zachováno v hydronymech. Možná, že ,,desný'' bylo v archetypu RK. Líce: starší a správnější než ,,tvář'' k ,,tvořiti'' s tímto sémantickým postupem: výtvor - dílo - podoba - obličej. Lístek: ne ,,papierek'', i když i to je již v stč. k ,,papyrus''. To však k nám přišlo přes západní Evropu. Lkánie, pláč, naříkati, ne ,,úpěti'', to bylo ,,hlasitě křičeti'' (o pomoc aj.). V tomto nebo podobném významu je též ,,vzúpiti'' v RK. Lovec: novější ,,myslivec'' k ,,mysliti'', i když se nám tento výklad příliš nezamlouvá. Je-li správný, ukazuje na pokročilejší způsob lovu, kdy bylo nutno přemýšlet. Ložice: ukazuje na primitivnější způsob uléhání než ,,postel'' ke ,,stláti''. Tento výraz v našich textech není. Lstivý: novější výrazy: úskočný, úkladný, zákeřný. Lubicě: složená a mladší subst. jsou ,,milovnice, milenka''. Lúčka, dřiezha: ne snad ,,tříska'', související zřejmě s ,,třtinou, rákosem''. Luna: básničtější než ,,měsíc'', jehož původní význam byl i ,,měrná jednotka'' (k metior atd.). Pro poesii by se srovnání princezny s ,,měsícem'' méně hodilo. Měřiti, ne ,,cíliti'', které je z němčiny. Meškati: jednoduché a starobylé proti ,,(o)pomenúti, zapomněti''. Toto druhé sloveso je nahrazeno starším ,,zabýti ''. Milost, milosrdie: ne ,,lítost, slitování'', R znají jen ,,lútosť'' ve smyslu zcela opačném. Mknúti sě:ne ,,vrci sě'', stará čeština znala reflexivum ,,hoditi sě'' a simplex ,,vrci'', dnes se užívá obou výrazů promiscue. Mlat: ne ,,kladivo'' jímž se původně otesávaly jen klády. Mluviti, řéci atd. proti novodobému ,,řečniti''. Most: naše texty neznají ,,lávku'', ta by asi znamenala ,,lavici''. Mrcha, mrtev: nověji ,,mrtvola''. Mútiti sě: viz i výše. Ne ,,teskniti'', neboť ještě v MV je ,,tešč'' - prázdný, ale i ,,starostlivý, pečlivý''. Nemožné by bylo =0pt

,,truchliti'' (k trúchel, původně ,,být zpráchnivělý, seschlý''). Mýto: ne ,,paseka'', která znamenala původně místo vypálené po posekání křoví; vzrostlé stromy nešlo ,,sekat''. Opět výmluvná jemnost. Ňadra, prsi, prsy: v RK rozlišeno podle toho, jde-li o muže nebo ženu, později s možností záměny. Jakákoli etymologie slova ,,ňadra'' brání této libovůli. Pozdější je prý též singulár, v našich textech není. Ve staročeštině bylo i ,,hrudi'', v R opět nedoloženo. ,,Padělatel'' se vyhnul slovu ,,objetí'', neboť toto je úkon, ono prostorový vztah. Násep - ne cizí ,,val'' (ale dalo by se jistě vyložit jako domácí). Nástojte - ne dávejte pozor, pomozte, přispějte. Nastřeliti: česky spíše ,,postřeliti'', novější by bylo ,,poraniti, zasáhnouti'' a ještě spíše ,,trefiti''. Nebeská letadla: ne ,,vzdušná'', ,,vzduch'' se pokládá za nově převzaté z ruštiny. V našich textech není. Nebožátko: ne třeba ,,chudinka''. ,,Chudý'' je původně ,,hubený'', dosud běžně ve východních nářečích. Nepřietel: tak jen jednou v mladším Jar., jinak vždy archaicky vrah. Nepronikavý helm: ne snad ,,neprostupný'', to by se asi týkalo jen lidské chůze. Proto i ,,jeket vznikáše'', ne ,,vystupoval''. Nevzmožno: ne deetymologisované ,,nedá se'', viz naše úvahy o jednočlenných větách. Nynie: ne ,,teď'', komponent te/to je v našich textech dosti vzácný, ukazoval ještě mnohdy na předměty vzdálenější. Nýti: ne ,,schnouti'', to by bylo bývalo možné jen ve významu původním. ,,Trápiti se'' je =0pt

novější faktitivum. Oběcati oběť: chybí tu ,,žrtva, třěba'' z MV. Máme to připsat krajovému rozlišení nebo ,,censuře''? Oblúditi: ne ,,oklamati'', které původně znamenalo ,,dělati si žerty''. Opět(i): ne ,,zase'', tj. ,,za sebe''. Osiesti třas osiede, tj. nepřátele): ne ,,přepadnouti, popadnouti'', to jen ve významu původním (róže opadla). Otmetati: opět tu není ,,odházeti''. Otpraviti sě, tj. ,,vypraviti se'', ne ,,vydati se'', to by bylo zcela nemožné. Otřásati sě (o mostu): méně vhodné by bylo ,,chvěti sě'', které značilo dle Machka ,,kymáceti se''. ,,Otřásati sě'' je blízké dnešnímu ,,drobnému chvění'', ale trochu hyperbolické to asi je. Otvěceti: nemohlo být ,,otpovídati, opáčiti, odtušiti''. Ovsiem: v RK znamená samozřejmě ,,všude, po celém obličeji''. Nedalo by se čekat ,,arci'' apod. Paky: ,,potom'' nedoloženo. Palovati: nové je asi ,,uháněti'', prchati by bylo k ,,pršeti'', viz naše heslo ,,dščíti''. Pán: slovo staré, zcela jiné než ,,šlechtic, kníže, baron, hrabě'' atd.atd. Pěvec, pěnec: v R není sufix ,,-ák'', proto ani ne novodobý ,,zpěvák'', ani ,,básník'' - původně kdo básní, bájí, lže. Plachý: ,,lekavý'' by bylo ,,kdo někoho leká''. Pobíti: nevhodné by bylo ,,pomlátiti, potlouci'', to by nebylo úplné zabití. Podati se rucě: metonymie ,,stisknouti ruku'' je ovšem nová. Pohoviti údom: ne ,,od-po-činouti, oddechnouti si''. Jímati (srdce) není ,,dojímati'', ale ,,bráti, chytati, podmaňovati si''. Posleda, poslední: ovšem že ne ,,závěrečný''. Ustúpati: =0pt

,,couvati'' je z německého ,,zaufen''. ,,Posúti ledem úrody polí'': ne ,,pokrýti'', neboť jde o posypání polí kroupami, tedy drobnými předměty, nikoli o ,,příkrov, vrstvy''. Potvora - nestvůra. ,,Netvor'' by byl snad možný. Povieti (k ,,vítr''), ne ,,foukati'', viz naši úvahu o ,,v,f''. Pozřieti: ne ,,podívati sě'' k ,,div''. Ale správně ,,diviéchu sě Němci kráse.... ,,Praděd'', ne ,,předek''. Pramen: ne ,,zřídlo'' značící kdysi ,,otvor'' ke slovům ,,hrdlo'' a ,,žráti''. Přetrže sě ticho: ne ,,přerve'', neboť žilo ještě povědomí o významu ,,rváti, rýti zemi''. Ale již ,,Žal srdce rváše''. Přětrpěti: ne ,,přestáti, ueberstehen''. Přibočiti sě: zcela nové by bylo ,,přikrásti sě'', sloveso ,,krásti'' nedoloženo, snad se v době R v Čechách vůbec nekradlo. Přiečina: deetymologisované by bylo ,,podnět, důvod, popud''. Přieval: liják, průtrž mračen. Prodlíti v službě: ne ,,odložit službu'', odložit by bylo možné jen o konkrétním předmětu. Také nebylo lze užít slovesa ,,posečkati''. Prorada: v Jar. by bylo možné asi jen ,,zraditi koho od čeho''.Prost čeho: ne ,,zbaven''. Pustiti po vodě: germanismus by bylo ,,nechat plout'' apod. Řad: ,,šik'' je z němčiny, od 15. století. Také ne ,,oddíl, útvar''. Radost: v RZK není ,,veselý'' ani jeho deriváty, jen v PV ,,veselo''. Slovo je záhadného původu a nevíme, proč ho není v R užito. Rána, ráz: R sice znají ,,uderiti'', ale ne postverbální ,,úder'' a další deriváty již teprve ne. Rov, raky, (toto v MV ,,rakev''). Nikoli ,,hrob'', význam byl asi původně jakýkoli =0pt

příkop, ba možná i ,,hrabání'' k ,,hřésti'' (to v RK je - zahřeben v rovečce). Rovný: ne ,,stejný'', ani ,,týž''. Ručí: nikdy ,,rychlý'', ani ,,pravé staročeské'' kyprý: ,,Rychlý'' totiž souvisí s ,,rúchati, ruchadlo'' výrazy značícími rváti, rýti zemi''. Proto dodnes ,,rúchati'', ne ,,orati'' v oblasti RK (,,orati'' v našich textech není vůbec) a samozřejmě Rychnov. Ruka: liší se bedlivě od ,,paže, rámě, plece''. Sad: ne ,,zahrada''. Samochtiec: ne ,,dobrovolně'' (podle ,,freiwilig''?) Sbrotiti: tj. ,,červeně zbarviti krví''. Ne ,,potřísniti'', to patřilo původně k ,,tříslu'', do koželužství. Sdieti : nové je ,,způsobiti'', tj. ,,položit něco do řady po sobě'', také ne ,,učiniti'', to by bylo ,,řádně sjednat''. Proto zní dodnes strojeně ,,cos mi to učinil'', vždy jen ,,udělal'', aspoň v hovorové řeči. Ale v EJ ,,dáti k činěniu'' , asi jako dnes říkáme ,,k tvořivé práci''. Sědánie: ne ,,turnaj, turnej'', ani ,,súboj'' (to by znamenalo boj více lidí). I ,,klánie'' by bylo zabíjení ve velkém. Sekyra: ne ,,širočina'' k ,,široký''. Váže se na ,,širý '', jež v RK převládá. Sieh: pěvci snad ještě neznali novější menší míry jako ,,stopa, loket, krok''. Jde o vojen ský sáh 1,5 m, vhodný pro válečné výpravy a terénní odhady. Sieň: ne ,,pokoj, sál, místnost''. Sirý: zřetelnější i plastičtější než ,,osiřelý, osamělý, opuštěný''. Sličný: zřejmě jen o lících, jak velí etymologie. Slovo: někdy ve významu ,,povel'', jistě výraz novější. Slova dávati k slovóm - raditi se (Rat, něm.). Kto tak smýšlé: ne snad ,,soudí'', to by patřilo jen ke skutečnému ,,soudu''. Soptati : novočeské je v tomto významu ,,chrliti''. Staročeské ,,chrlič'' je ,,kdo(co) metá, hází''. Srst a kóže: v RK pečlivě rozlišováno. Státi: nikdy ve významu ,,kosten''. Stíhati: ne složené ,,pronásledovati''. Stoh: znamená v RK i MV spíše ,,sýpku''. Není tu ,,stodola'', dokonce ani ,,brah''. Stráň: s posunutým významem jsou slova ,,svah, sklon, úbočí''. Stúpati koho: jako onomatopoje působí ,,šlapati, tlapati, dusati''. Svésti: jen v pův. významu, vést shora dolů. Škaredý: ne ,,ohavný'' (zohavený), ani ,,ošklivý'' (pomlouvavý), ani ,,odporný'' (kdo klade odpor). Jen ,,ohyzdný'' by bylo možné. Šúrem: ne ,,šikmo'', něm. schief. Tábor : ne ,,jízda'', to by byl jen úkon, není tu ,,jízdní útvar''. Táhlé hrdlo: nové je ,,podlouhlý'' i ,,štíhlý'', které je podle Machka tvořeno ke ,,štíplý'' jako ,,táhlý''. Tráti žízňú: ne ,,vydržet žízeň''. Túžiti = litovati; Úfati: starší než prefixované ,,doufati'', tj. ,,do-úfati''. Upúščeti + inf. nebo partic., ne ,,přestávat, ustávat''.Útroba stojí proti ,,vnitřnostem''. Váleti - válka, válčiti, viz výše. Věčný, ne ,,stálý''. Stále je třeba si uvědomovat, že slovesa ,,státi,býti, ležeti, dáti'' a mnohá jiná můžeme očekávat v R jen ve vznamech původních, nepřenesených. Vědro: okov, nádoba by znamenalo něco zcela jiného. Možné by bylo ,,čbán, čber''. Věnčený perlami atd. jako dnešní ,,posázený''. Viz naši poznámku k ,,věčný''. Ves = ,,celý''. toto slovo není =0pt

zastoupeno, znamenalo by ,,uzdravený''. Vilný: přesnější než ,,chlípný'', to platilo pro jakoukoli žádostivost a znamenalo i ,,žíznivý''. ,,Smyslný'' bylo ovšem staročesky ,,rozumný''. Vyprostitel , ne ,,vysvoboditel''. U skutečného padělatele bychom možná nacházeli ,,svobodu'' na každému kroku, ale v našich textech není ani jednou. Slovo totiž asi původně znamenalo ,,svojství'', co patří jen mně, osobní majetek. Vysaditi, tj. ,,vyhodit ze sedla''. Jinak se vyskytuje jen simplex ,,sázěti''. Vytknúti dřevce: ,,vystrčiti'' i ,,vysunouti'' by bylo těžko možné. První je pozdější novotvar k ,,trčiti,trčeti'' (to v RK je), k druhému viz naši poznámku u slovesa ,,posúti''. ,,Vzjetřiti sě'' - ne ,,rozčiliti'', to patří k ,,čúti'' a je snad převzato z polštiny. Vzpieránie: ne ,,vzdorování'' ke kořenu ,,der(dor)'' a silně deetymologisovanému. Vzúpiti: Naše texty neznají ,,křičeti'', ač i to je ovšem staročeské a původu zvukomalebného jako ,,klíkati, kvákati, kníkati''. Snad to bylo pro epiku slovo méně vhodné, téměř ,,expresivní''. Zabýti - zapomenouti. Záhé : nikoli ,,časně'' ani ,,brzo''. Je zajímavé, že základ ,,brz-'' v našich textech není, ač je prastarý. Není tu ovšem ani ,,nýbrž'' a jiné také útvary. Záchod (slunce): toto nebeské těleso po obloze ,,chodí'' nebo ,,kráčí'', ale ,,nepadá''. Proto ne ,,západ''. Slunce zajde: totéž. Zamiesiti sě hněvem: viz výše u ,,rozčiliti se, rozrušiti se (rozrušená země!) Zapřieti ti: k základu ,,per'', nasalisovanému na ,,pren'', viz speciální =0pt

část. Není tu ovšem ,,zandati, zadělati, zatemniti''. Zastúpiti: ne ,,zabrániti, zatarasiti''. Sdě - tady: naše poznámka k ,,nynie''. Zechtieti: naše postřehy k ,,túžiti'', ,,chtieti'', samochtiec'' a ,,svoboda''. ,,Chtění'' je chápáno téměř živočišně (chuť). Země: ne ,,půda'' (Boden?) ani ,,prsť'', tj. původně ,,prach''. Zřieti, viděti: nové je ,,zočiti'' a ,,uhlídati''. Zezulice: podle Kotta je ,,kukačka'' druh zezulky. Úzus RK odpovídá východním nářečím, ač i ,,kukačka'' je nepochybně staré a není odvozeno od německého ,,Kuckuck''. ,,Kukati'' je v RK doloženo, ale postverbální subst. nikoli. Výmluvné!

MPKV, RK: drbju, blaženstvie viz výše. Otdach - ne ,,odevzdati, věnovati''; prúd slastí - ne ,,zdroj'', které je prý z polštiny. Žel - zármutek, viz výše, cělovati - rovněž; těší - v pův. významu ,,posiluje'', nikoliv ,,posilňovati, povzbuzovati''. Ladný, luzný - viz výše.

PV: ,,Pomiluj'' - ne ,,slituj sě''. Poměr ,,drbiti'' a ,,musiti'' byl již výše osvětlen.

EJ: Netreba - nikoli ,,záhodno, nutno''. Boga věrna - novější by snad bylo i ,,pravého'', vůbec nemožné by bylo ,,skutečného''. Objasňovách - ne ,,vysvětlovách'', neboť ,,světlo'' je v EJ ještě ,,svět''; tesť - starší než ,,tchán''; zde je původ slova dost nejasný; papež - arcikněz apod; léta togo - ne ,,roku'', protože to by bylo ,,rokování''; sieň - ne třeba ,,komnata''. Peniez - snad převzato, snad nepřevzato z něm. ,,pfennig'', ale tak neb onak starší a původnější než ,,groš''; miešky tu stojí proti ,,sáčkům, pytlíkům'', obé z němčiny; zreno žitno - obilno, viz výše; velé ploda, novější by bylo ,,užitku''; dušu střeže - ne ,,opatruje, hlídá''.

LP a ŽG je celkem bez zvláštností, úzus se tu shoduje s texty podrobněji probíranými.

MV nám skýtá lepší možnosti v pátrání po novějších synonymech. Báje - ne ,,pohádka'', to by značilo hádanku; stejně nevhodné by bylo slovo ,,příběh''; běs tj. zlý duch, správně pro nejstarší dobu, neboť ,,čert'' se dokládá až od 14. století; bezsvětný - ne ,,bezradný'' nebo dokonce ,,neobezřelý''; bitec, borec - archaismy místo ,,zápasník, válečník, bojovník''; blahorodie správně voleno místo ,,šlechtický původ, urozenost''; blažu = ,,obšťastňuji, odměňuji, vyznamenávám''; blekotný - breptavý, žvavý (to je jen ,,žvýkati''), upovídaný, broc - z němčiny je ,,barva, barvivo (Farbe)''; cketa, ne ,,neschopný''; čápě - volavka, viz výše; četa přímo k ,,čísti, čítati'', ne ,,oddíl''; čieše - cizí by bylo ,,pohár, pokál''; člověčstvie, nikoli ,,lidstvo'', ,,lidství'', překlad ,,humanitas'', váže se na ,,syn člověč'' z EJ aj; černidlo správněji než ,,inkoust'' (z řečtiny) a ,,atrament'' (z latiny); daň - ne ,,poplatek, dávka''; dětel (causa), ne snad deetymologisované ,,případ, přelíčení''; deveř nahrazuje ,,švagra'', který je z němčiny, kdežto ,,svak'' je asi po stažení ze ,,svojak''; sufixu ,,-ak'' se naše texty vyhýbají; děvosnub - ,,nápadník, ženich''; drážní - novodobé ,,popouzí, popichuje''; drkolé (klacek) - není tu odvozenina z německého ,,Klotz'', cizí je i ,,čakan'', nevhodný ,,obuch'' (původně sekera) a ,,hůl'', tj. holý kmen. Jen ,,kyj'' (okovaný obušek) nebo ,,palicě'' (opálený kůl) by byly možné, jsou v RK. Drob - asi menší součástky útrob, ne ,,vnitřnosti''; ,,útroba'' by byla možná. Hace jsou synonymem za dnešní ,,kalhoty'', nářeční ,,gatě, galaty'' aj; hasapezdník (možný by byl i ,,postol''), ale ne ,,bota'' z francouzštiny, ani ,,ob-uv'', která je novější asi jako ,,o-děv''; hlava ve významu ,,pokuta'', ne ,,náhrada''; hlezno přesnější než ,,kotník'', neboť tím se původně myslila jakákoli kost, kostka (kot); hřebí - německý ,,los, losování''; hřivna v původním významu, totiž ozdoba na krk, souvisí s tím i ,,hříva'', pozdější výrazy ,,náhrdelník, ohrdlí''; húně - ne ,,pokrývka'', tím méně ,,deka''; hurva, tj. kurva - tlumivost ještě nenastala, proto není slovo nahrazeno ,,nevěstkou'' ani ničím jiným; chlast (= svobodný mládenec); v závorce uvádíme moderní synonymon, jež by pro písaře MV znamenalo ,,vlastního kojence'', nehodil by se ani ,,panic'', tj. panský syn; chvosti přesnější než ,,ohony'' nebo ,,ocasy'', protože ,,cas'' značí dodnes na Moravě jakýkoli kus, útržek; jahoda - zvláštní slovo ve významu ,,tvář'', jež by nepřicházela v úvahu z důvodů již známých, stejně jako ,,obličej'' nebo ,,skráň'', neboť toto slovo značilo kdysi ,,čelist''; kleveta - pomluva; kep - opět není eufemisováno na ,,pochvu'' aj; kluka je sice ,,hák'', ale to je z německého ,,Hacke''; kněz - nikoli ,,vladař, náčelník, vůdce, velitel, předák''; kramola - jistě nové je ,,vzpoura, vzbouření, rozbroj'';krastavost - ne ,,opovážlivost'', jejímž základem je opět ,,váha'' - Waage (ač i toto slovo má Ondruš za domácí); krčma - ne ,,hospoda'', jež značilo ,,pán, hospodář''; kúkol je snad ke staršímu ,,kolokol'', ale není to ,,zvonek'', =0pt

tato metafora je nepochybně nová; lajno - patří do naší úvahy o tlumivost i, není zde ,,trus'' k ,,trousiti'', to by mělo širší význam ; liceměrníci jako ve stsl., ne ,,pokrytci'', slovo vlastně velmi nepřesné; lichý, lukavý spíše než ,,špatný'', německého původu, a vůbec ne ,,bídný'' ve významu ,,mravně špatný''; viz i ,,biedné ludi'' v RK; lúno - ne ,,klín''; lovec - myslivec jako v RK; luk se zdá starší než ,,česnek'', původně asi každý plod, který se štípal; původní název patrně vymizel, neboť se mátl s ,,lukem'', obloukem, tak jak i specialisovaný ,,luk'' jako zbraň byl na čas zatlačen ,,lučištěm'', jež bylo žádáno pro RK; macecha spíše než ,,nevlastní matka'', viz úvahu o synonymitě slov ,,rodný - vlastní''; mazanec - ne snad ,,buchta'' nebo ,,pečivo''; múřín, múřenín - černoch; milosrdie - slitování, zcela nemožný by byl ,,soucit''; mýtař - ne převzatý ,,celník''; nach - prý slovo temné, substrátové, později nahrazeno novodobým ,,šarlatem'' a ,,purpurem''; nečestie - nečestné jednání, padoušství, podlost, ničemnost, darebnost, lotrovství - všechny tyto náhrady jsou buď převzaty nebo znamenaly původně něco jiného; něhovati - ne ,,hladiti, konejšiti'' (tento výraz byl kdysi synonymem pro ,,houpati''); nejesyt - ne ,,pelikán''; obezřeniem (obtutu), ne ,,pozorováním'', to je nové k ,,pozor''. Vývoj je zde ,,zer/zor'', z toho ,,zřieti, pozřieti'' a ,,pozor, pozorovati'', viz jinde; jednoduchý základ dal vznik slovesu a substantivu (zor), od něhož pak tvořena =0pt

nová denominativní slovesa; nevhodie - k tomu nová synonyma ,,rozhořčení'', a ,,pohoršení''; obúzcě - pomlouvač, osočovatel (to složitými afixy k ,,sok''); oslopy, ne ,,páky'', které jsou asi pozdějším výtvorem k pak(y), zrovna tak se zdá pozdější ,,sochor'' k ,,socha''; oskrditi, ne ,,pěstovati'', neboť MV tu mluví o rostlinách, kdežto ,,pěstovati'' se původně týkalo jen dětí; osť - ostří, ne však ,,dýka'' (něm. Degen); pastorek, slovo sporné etymologie, snad tvořeno dle ,,pa - d6šti'' - nevlastní dcera, nikoli tedy ,,nevlastní syn''; paz - starší než ,,spojnice'' aj; pícník - ovšem ne ,,zásobovač'', jenž vznikl novou hypostasí: co má člověk ,,za sebou''; pyj - ne ,,úd'' a jiné eufemismy; plášček - ne ,,kabátek'', převzatý odjinud; pleník, nikoli ,,otrok'', člověk vyloučený z rokování, ani ,,zajatec'', nové; polúču = dostanu, viz úvahu o tom, že ,,státi'' nebylo užíváno pro deetymologisované výrazy s předponami; poskočníci, ne ,,tanečníci'' podle německého ,,Tanz'', nejsou tu ani ,,šprýmaři'' (Springer) ani ruští ,,skomoroši''; praščeď - nemůžeme čekat ,,potomstvo'' nebo dokonce ,,následovníky''; prýze je snad z německého ,,Preis'', poměr k ,,cihle'' (Ziegel) by bylo třeba ještě objasnit; sem i ,,taška''; roháč - pták, dnes také ,,potápka''; rozkoš - ne ,,vášeň'', která původně vyjadřovala jakýkoli návyk, ani ,,záliba''; ryd - jistě původnější než ,,vzlykání, křeč, trhání sebou''; možné by bylo snad ,,lykánie''; říh - novější je zvukomalebné ,,krkání, škytání; skula - přesnější než dnešní ,,trhlina''; snacha je v MV ,,pronuba'', tedy žena, jež zasnubuje. To by ukazovalo na etymologii k ,,nubo'', ,,vdávám se'' spíše než k řeckému ,,nyos - nurus'', jak čteme v etymologických slovnících; nicméně je prapříbuznost možná. Sota - rána, nikoli ,,bouchnutí, úder'' z důvodů již známých; strana ve významu staročeském za ,,okrsek země, kraj, stráň''. Svor - nové by bylo ,,spoj, spojnice, kloub''. Vidíme zde všude pěkně, jak stará čeština měla bohatě rozvinutý slovník s konkrétním pojmenováním každé věci, kdežto novější jazyk stále více abstrahuje; tešč - ne ,,prázdný'', to by bylo ,,uvolněný, zahálející'', v našich textech nikde není; třenovci - ne ,,stoličky'', zuby, novodobá metafora, patrně vžitá od většího rozrůznění nábytku; túha - ,,omrzelost'', úzkost''; tvořidlo - dnes ,,ševcovské kopyto''; vršiti tj. mlátit obilí, ale toto spojení by bylo nemožné, neboť nikoho nenapadlo, aby tu používal ,,mlatu''; výkal - lidské semeno, ne ,,chám'', viz výše o ,,chámu taterském''; žizň - pochopitelně původní, ne ,,blahobyt'' aj.

Připojujeme ještě několik obecnějších poznámek: Tvrdost nebes - deetymologisovaná je ,,obloha'', cizí je snad ,,báň''; proti jednoduchému a správnému ,,úsvět u'' v RK je dnešní složité a méně plastické ,,rozednívání''; živok je staré rozšíření pojmu na všechno živé, není tu ,,bytost'', silně abstraktní, nebo ,,tvor'', jenž je zřejmě až křesťanským výtvorem; vedro nebylo možno nahradit třeba ,,úpalem'', musilo by být řečeno ,,sluneční úpal''; úval - nová metafora by byla ,,kotlina'' nebo ,,úžlabina'' podle novějších zařízení pokročilejší civilizace; proto nacházíme v našich textech i staré názvy ,,jáma, debř'', ne snad ,,rozsedlinu'', rokli (to je cizí), výmol, žlab, propasť (tj. ,,propadávání''); téci mohlo být řečeno o krvi nebo vodě, ale nemohlo -- a také nebylo -- zde ,,plynouti'', nešlo říci ,,potok plyne'', neboť ,,plout'' (též ,,plýti, plynúti'') mohl jen nějaký předmět na vodě, případně pod ní, viz i ,,kytice plyje'' v RK. Vlna nemohla být nahrazena třeba ,,příbojem'', snad ani ,,chvrastie'' ,,houštinou''; proti ,,listu'' je novější ,,lupen'', vlastně vše, co se loupe; trn je určitější než ,,hložie'' (k ,,hlohu''), nebyl by vhodný ani ,,osten'' nebo ,,bodlina''; obdobný poměr je mezi ,,travou'' z RK a ,,drnem'' nebo ,,pažitem''; za ,,hynúti'' by nebyly vhodnou náhradou opisy typu ,,přijíti o život'' atd.

Sloveso ,,létati'' je v RZK doloženo velmi často spolu s početnými afixy a deriváty: otletlý, zaletěti, vzletěti, rozletnúti sě, přiletěti, sletovati sě. Nová čeština má množství metaforických nebo expresivních ekvivalentů, z nichž není v R ani jeden: vznášeti se, plachtiti, veslovat v povětří, vyrážet k letu, táhnout (ptáci tažní), kroužiti, odplouvati, přišumět, zapadat, unikat, stoupat, sdružovat se, toulat se atd. Seznam je u J. Hallera, Čes. slovník věcný a synonymický I, Praha 1969, str. 238 nn. Slovo ,,práce'' v našich textech není. Původně snad značila ,,trápení''. V RK nacházíme z této sféry výrazy jako ,,trudný, úsilný, roba, parob''; synonyma k ,,práci'' jsou ,,ideografická'' (tělesná nebo duševní činnst, námaha), obrazná (znoj, pot, klopota, rachota) a expresivní (dřina, makačka). Ani tyto, ani příbuzné výrazy v našich textech nejsou. Hrob, jak jsme již viděli, rovněž ne, jen ,,rovček'' a ,,mohyla'' (LP). V krajině, do níž klademe hlavně RK co do provenience, to zřejmě značilo i ,,zemi navršenou'', jak o tom svědčí MJ ,,Hroby, Hrobice, Hrobce''. Viz F. Cuřín, Atlas onomastyczny slowianszczyzny, Vroclav 1970, str. 57. Dieti: toto slovo je v RK i MV takřka ,,monopolní''. Je to nejstarší výraz pro jakoukoli činnost (řecké ,,tithémi''), pokud převládají primitivní úkony -- něco někam položit, postavit, vsunout, něco srovnat. Teprve pro složitější práce se přibraly výrazy speciální: dělati, činiti, tvořiti, robiti.

Slovo bylo v nejstarším jazyce častěji v plurále než v singuláru, jak zjistil např. Buck, uv. spis, str. 1261. V RK je tento poměr 15:4. City a pocity v našich textech vycházejí vždy z konkrétního základu a vyjadřují se zhusta pomocí obrazů: žluč se rozlévá (jako jed), oči planou (jak oheň), srdce se ,,mútí'' (jako se kalí voda), zloba vře (jako tekutina nad plamenem) aj. Výrazy jako ,,bol, žal, žel'', sthnem. - quala, bol - snad k řeckému ,,basanos'', něm. balwins, stangl. bealu jsou asi reminiscencemi na středověké nebo starověké mučení. ,,Stesk, tíseň, strast'' jsou tu nedoloženy, není tu ani ,,péče'' od ,,péci'', ani ,,úzkost'', ani ,,starost'' (od starý), tedy výrazy jaksi zmírňující nebo metaforické. Zato je zde ,,strach'' k litevskému ,,stregti'' = býti ztrnulý a ,,pláč, plakati'', původně ,,bíti se v prsa'' na znamení bolesti. Nikdo ,,nevzdychá'', to by bylo novější a starému pěvci nesrozumitelné. Pojmy ,,vztek, záští'' byly již osvětleny.

Světové strany se značily primitivně podle východu a západu slunce, podle pravé a levé ruky. Je tu ovšem i časté bližší určení ,,v předě, z zad, prostřed'' aj., ale chybí ještě sever a jih. Nenalezneme ani jedno z adjektiv ,,přední, zadní, střední, nynější, dolní, horní, protější'' aj. Lze říci, že tu byly již tyto pojmy, ale nedošlo ještě k jejich lexikalisaci. Dnes stačí říci ,,západ'' k pochopení věci, ale v době RZK se vždy nebo aspoň častěji říkalo ,,záchod slunce''. Objevuje se již adv. ,,dosti'' (= do syti, Jar.), ale není ještě znám ani ustálen pojem ,,do tatek''. Pěvci běžně říkají ,,prvý, druhý (častěji ovšem vterý , vtorý ), třetí...'', ale chybí abstraktnější označení jako ,,několik'', ač už čteme ,,málo kdy'' nebo ,,množstvie přěmnoha psóv''. O tom např. MM. Pokrovskij, Vybrané práce z jazykovědy, Moskva 1959, str. 30 nn.

Jazyk MV, jak jsme již nadhodili, je odlišný od jazyka Rukopisů. Ty se opírají o ,,archetyp'' písní, měněný částečně podle toho, jak se vyvíjela orální poesie, jazyk i společnost, kdežto glosy MV jsou ,,jednorázové'' a pocházejí z různých staletí, nejnovější patrně ze 14. věku. Proto zde již nacházíme některé glosy, jež vypadají ,,moderně''. Někdy jde o doslovný překlad z latiny, snad i řečtiny, jindy o radikální deetymologisaci na metaforickém nebo metonymickém podkladě. Tak máme ,,dobytče'' (pecus), původně ,,co bylo dobyto'', hlava - nex, occisio, jutro - iuger (plošná míra), nadělibóh - avitarium, myšky - svaly, napasť - útok, novinka - něco nově zasazeného do země, opasek - měšec na peníze, peklo - Tartarus, podvod - impostura, pohoda - jasné počasí, poklad - aerarium, ponebie - patro v ústech, posah - věno, potupa - cavillatio, pravidlo - norma, thema, přěměna - metonymia, přěnos - metaphora, psanec - exul, skládanie - poema, skraněc - věnec, stan - tentorium (u obou posledních výrazů je v RK jiný ,,leksém''), úkol - thesis, vloha, nadání - indoles, vstavač - satyrion, druh rostliny; výkal - sperma, žabka - vinařský nůž. Většina z těchto slov má základ slovesný, takže jde o substantiva ,,dějová'' co do původu; v MV jsou však již ,,leksikalisována'' a stala se takřka technickými termíny.

Ve staré epice převládala svým počtem slovesa jak proti poesii moderní, tak zvláště proti próze. Ke staroindickým textům učinil toto pozorování H. Jacobi (Ie. Forschungen 14, str. 236 nn). Výpočty a prvěření tohoto zákona u Hanky, Jungmann a atd. ponecháváme svým nástupcům. Hromadění substantiv může být i znakem jazyka stárnoucího, dekadentního, i když mohou (ale nemusí být) dějová. Vzpomínám na příklad F. Daneše ,,vyhodnocení dopadu hmotného postihu'', Denní tisk 1968. W. Doroszewski, Podstawy gramatyki polskiej I, Varšava 1952, str. 284 nn. uvádí na 100 sufixů, připínaných ke slovesům a tvořících tím substantiva značící současný (aktuální) průběh děje. Později se však, jak již řečeno, převážná většina těchto slov leksikalisovala, stávajíc se okasionálními nebo neaktuálními. Tak třeba ,,bitva'' byla spíše ,,bití, boj'' než ukončená válečná =0pt

operace; ,,milost'' znamenalo ve staré polštině i češtině spíše ,,milování'', ,,dar'' bylo i ,,dávání'' něčeho atd. Volili jsme příklady, jež jsou i v našich textech. V RZK jsou dějová substantiva velmi početná a zmínili jsme se již několikrát o archaismech ,,vid, chod, tah, prask, kot'' aj. Někdy jsou ovšem takové výrazy již opatřeny sufixy. Jestliže Záboj ,,pěje piesňú'', nepřednáší předem složený, ba zřejmě ani improvisovaný slovný literární útvar; význam substantiva se blíží pojmu ,,pěnie'' ve Skř., i když se ovšem myslí proti ptačímu trylkování myšlenkový celek, jenž má za účel přemluvit družinu k boji proti vetřelcům. Dnešní čtenář si tyto rozdíly málo uvědomuje právě pro ustálenost těchto substantiv, která ovšem v některých případech nadále přežívají jako aktuální dějová jména (Vrchlický : ,,Hlas zvonů táhne nad závějí'', tj. ,,znění''). Ale v našich textech padá na váhu jednak frekvence těchto slov, jednak vázanost na další syntaktické a částečně již i stylistické jevy. V těchto faktech tkví jedna z příčin, proč jsou zpěvy R tak živé, plastické a názorné při plné hutnosti a úspornosti. K věci, jež v úžeji chápané mluvnici dokazuje též větší spojitost slovesa a jmen ve starším jazyce, podal pěkný výklad Buslajev, uv. spis II, str. 310 nn.

Hlavní příklady, v nichž vidíme tuto aktuálnost děje (pomíjíme místa, kde lze slovo vykládat i jako výraz již leksikalisovaný), jsou v našich textech zejména tyto: voje bitvu nesú; blesk mečév; blsket mečév; bodrost v myslech; boj: všimněme si rozdílu ,,v boj vedi mé sbory'' a ,,pověst o lútých bojéch'' (druhý případ - výraz již ustálený, arci v mladším Jar.); trnie sdělo bol; vojni vzmnožichu svá čísla; dav = tlačenice (4x); dci na div krásná (k podivení); drnket mečév; hlahol trub i kotlóv (7x); hlas (9x) vždy ve významu ,,volání, mluvení''; teď chápeme lépe i častěji napadené spojení v Záb., kde se mluví o jinoších, jejichž ,,hlasy přěcházesta v mužská'' může znamenat i ,,mluvili již jako dospělí muži'' i v Čest. ,,kto rozplaka vaše hlasy?'' (jde o řeč právě pronášenou, ale přerušovanou pláčem); zároveň je tu oživení částí lidského organismu, jako by duše -- dle mystických nauk -- byla v každém údu všudypřítomná a zároveň celá; v radostném hluce; hněvi uchvátichu aj. (4x); hoře jako současný stav mysli (8x), ale v RZ ,,gore'' - lexikalisováno; opáčiti, zaměřiti chody; vzmužte chrabrost; řváše chrabrost; chřest = chřestění; jarota (tj. hněv) z žhavú zrakú pláše; kot dřev; naši kroci chvátajú vícez it nad Vlaslav em (povšimněme si důvodnosti této synekdochy: nohy jsou v pohybu, ale tělo zůstává v klidu!); rozpáliti, soptati krutost (6x); hora naplněna leskem; snad i ,,nebeská letadla'' (ptáci právě vyletěvší?); oščepóv lom; (ale: vrhú kamenie z lomu - leksikalisováno); milsrdie prosí (akus.); milost(i) ždáti, tj. slitování; dlužna oběť (obětování) bohóm; pieseň 2x v Záb.; zastena pláčem; pomstu nésti, volati; jide pótka; velím praskem; prorado, skvrno (ty zrazující, poskvrňující); ku próvodu; prudkost vyrazi Luděkem; púť = putování; rachot kopí, hromu; ráz - rány právě dopadající (6x); zastyďte sě řečí; roj by slyšán (zde je to zvlášť dobře vidět); uh, by ryk; přěd udatnú sečú aj. (3x);skok na skok; skřěk (např. ,,skřěkem řvúce'' aj.); slovo - téměř vždy o projevu právě mluveném; nadivno sluchu; prodli v službě bohóm; snahú chváta; sniéše mi sě ve sně (2x, tj. ve spánku); bohóm spásám, tj. ,,chránícím''; možná i ,,k chámovu stanu'', tj. stanovišti, kde stojí Kublaj právě teď; strachy (instrum.) jim by z lesa; syket střel; tahem táhnúti; tluket pěsťú; třas osiede voje (3x); ves um sbierajte; snad též ,,úrody tučných polí'' (co se právě urodilo); věhlas ; vet ti zbraně (jsou ti slíbeny za odměnu); před Čmirovým videm; jmě, oběce vieru (3x tj. důvěru); vražbu spáchati (přivolat na sebe kletbu); vražstvie; vyprostitel ; tj. ten, který nám právě teď přinese vyproštění; na vzchod na pol - možnost vyjíti na rovinu; proti tomu ovšem také již ustálený ,,vzchod'', tj. východ slunce; zloba 4x (zde opět rozdíly: pade zlobú vraha - patrně trvalým afektem, ale ,,zraky zlobú zapolena'' - právě teď se zlobí); zrak 11x (nikdy spojení typu ,,má dobrý zrak'' aj.); zvuky bubnóv, trub; krutý žel. Tolik RK

RZ: na popravu ustaviti pravdu (správně ,,rozhodnout v aktuální při''); krivdy - nesprávné skutky; rozděliti rovnú měrú; moje výpovědi (právě učiněné); nález; glazy číslem preglédati (počítáním); asi též ,,na sněm sboren'' (právě svolaný, není to myšleno jako stabilní orgán); lútosť; snad i ,,pravda'' v některých spojeních; ruka slaba k vládě

PV: Vyšegrad... stojí po strach; chvrastie (stojí) po chládeček; srdečko čuje radost, žal; vsě budie milost; živok želie snabzenstviem; já neboščiek.

MPKV: steňu srdečenstviem; mysl želeje o laskavosti; moja žádost (chtění); moje blaženstvie; v účastenství; je prúd slastí; vólú cudnú - a snad ještě další, ale výklad MPKV je sporný a obtížný, viz speciální část.

Leg.Prok.: miesta rozkoši nedáše; čítati s snahú ; vzachu mezi sebú radu; mistru na slovo vzatému.

EJ: v den pogreba (až budu pohřben); velé ploda prinese (zde můžeme brát ,,plod'' i jako výraz již ustálený); reč... aby naplenila sě (individualisovaný výrok prorokův - i takto bychom mohli tyto výrazy označovat); kto uvěří sluchu (zvěst i právě slyšené); zápověď (tj. radu); vládu pleti; nejmáši čaesti se mnú); pokoj (v Bohu); snad také ,,svítěz ich světu'' (nad pokušením světským); dielo dokonach; oslaviti oslavú (Doroszewski uvádí tuto figuru jako ,,zesílení sloves''); svěť dade (radu); možná i ,,zima biéše'' - jako ,,je mi zima'', ne jako roční doba.

MV: Protože chybí kontext, je posuzování těchto otázek dosti nejisté, ale s velkou pravděpodobno stí lze označit tato substantiva jako ryze dějová: hudba, milosrdie, náchodem, nápasť, nápor, nevhodie, obezřeniem, otravú, rozcěp, rozkol, ryd, říh, ryk, skřehet, snahú , strójcě, súpeř (adversans, lat. part. praes.); trh - trhání šátků jako platidel, ale v MV leksikalisováno jako ,,forum''; túha, úkol, úp, úsvit, úvrať (není-li míněna pravidelná ,,versura'' - obracení pluhu); úžesť, výbor, zákona datel (ale ,,legislator''/? zeř/?), žas. Přihlíželi jsme k latinskému textu a odhadovali jsme -- pokud možno -- význam dle ,,animálního'' středověkého myšlení, zda by termíny mohly být již vžité nebo zda značily jednorázový (přechodný, individualisovaný) vztah. Průkazná je dějovost tam, kde můžeme bez újmy na smyslu položit participium nebo adjektivum z něho odvozené: legislator - zákonodárce, ale i ,,zákon dávající''.

Rozumí se, že ani naše texty se neobešly bez hojného užívání výrazů jž ustálených, neaktuálních; vždyť jinak by nebylo ani možno užívat osobních jmen. Přesto však jsou texty v RZK stále plny pohybu, dění, života. Sestupujeme tu až k samotným zdrojům lidové epiky: není-li substantivum ,,dějové'', je aktualisováno různými jinými prostředky. To je důležitý znak tohoto žánru. A potom ještě druhý: co je k substantivu připojeno, váže se přímo na daný obsah. Není-li tomu tak, může nastat mechanisace, škodlivá stereotypnost. Jestliže čteme v Záb. spojení ,,prudka Slavoj e'', je epitheton výrazem děje, nebo alespoň povahy hrdinovy; jestliže mluví Hanka ve své ,,Vděčnosti obyvatelů'' o ,,věkosněžných Krkonoších'', ač báseň je v jádře oslavou Dobrovského, je to jistě méně sounáležité s textem. Podrobné ocenění R po této stránce však necháváme stylistickému rozboru: S pokročilou epickou technikou narůstá počet stereotypních epithet: Homérův Achilleus je ,,podas ókys'' - rychlonohý i tam, kde právě nikam neběží. V našem RZ tomu ještě tak není: proto čteme o ,,strebropěné Vltavě'', protože je v době sváru obou bratří podivně zakalena; je tu i ,,plamen pravdozvěst en'' a ,,voda svatocúdna'', protože obé je v těsné návaznosti na rané středověké ,,ordálie'' atd.

Aktualisace některých nedějových a tedy ,,suchých'' substantiv dosahují naši pěvci těmito prostředky:

K této povšechné kapitole ještě dvě poznámky, jež patří aspoň částečně k lingvistickému rozboru:

RK:	Noc sě přěvalíše přěs pól noci	Noc sotva dostoupí na dráze šedé
		- střed, z kterého je ku svítání
		blíže, Tasso.
	V tom temná noc posula vsiu zemiu,	Nyní noc své šeré stíny prostrouci
	rozvali sě k zemi i k oblakóm	(tak!) vzešla na nebi
		Milton , překlad Jungmann ův
	sě...rozenú i strojnú krású siéše,	Armida sličná, hrdá na svou krásu..
	obvlečena bě vsia v zlatohlavě,	..svůj nahá ňadra ukazují sníh
	hrdlo, ňadra rozhalena jmiéše	a prsy metají lesk poupat svých.
	věnčena kameniem i perlami	(Vrchlického překlad z Tassa).

Tyto příklady by se daly do nekonečna rozhojňovat, ale nechceme vědcům i básníkům jinak zasloužilým příliš ubližovat.

12.10 RZK a obecný vývoj češtiny. Sémantické shody a rozdíly