Celkový rozbor této části slovného výrazu v RZ a RK dosud podán nebyl, ba neznáme ani vážnější řešení dílčích otázek. Poměrně nejobjektivněji je psána stať Komárkova (Sborník, str. 245 nn.) a je pozoruhodné, že autorovy výsledky jsou pro R poměrně příznivé. Zbývá vlastně jen několik OJ, jejichž výklad činil potíže. Pro ostatní ,,nedoložená a nemožná'' jména se buď našly přímé doklady (Lubor) nebo je možno uvést jména tvořená analogicky (Jarožír - Ranožír aj.).
Jsou ovšem také onomastická pojednání, v nichž se hovoří o ,,rádoby básnických jménech'', o ,,chybných výtvorech novočeského padělatele'' apod. Tato literatura nám přináší po ryze odborné stránce dosti málo, a to zejména tam, kde se zaplétá do vlastních nedůsledností, kdy se na str. 36 zapomíná, co se tvrdilo na str. 15. To se stalo J. Svobodovi, který ve své častěji uváděné práci pokládá jméno ,,Slavoj '' za produkt 19. století, jenž znehodnocuje dílo Palackého, ale později -- podle Ertla -- je vyhlašuje za pravé staročeské, protože je jednoduché. Autor též cituje mezi Oj z RZK jméno ,,Bivoj'', které tam pochopitelně není.
Protože musíme bohužel ještě vkládat do naší práce apologetickou tendenci, povšimneme si nejdříve činitelů, jež jsou pro posouzení stáří a původnosti textu rozhodující.
Někdy je tento prazáklad, můžeme-li to tak nazvat, rozšířen buď předponou (Sbyhoň ) nebo vidovým derivátem slovesa, resp. jde o sloveso novější, jež může být i postverbální. Takto jsou tvořena jména RZK ,,Střezibor , Ludislav, Vratislav (k Ludislavu zkrácenina ,,Ludišě'', možná jediná v RZK). Důležité je, že spojovací vokál odpovídá tvarům aoristu nebo imperativu. Jiné samohlásky by byly novější, připojené analogicky. O tom píše instruktivně např. M. Malcona, Budowa morfologiczna staropolskich imion osobowych'', Vroclav - Varšava - Krakov - Gdaňsk 1971, str. 17 nn. Příkladem takového pozdějšího tvoření je třeba ,,Imislav'' ke slovesu ,,jmieti'', kde vokál ve švu sem přešel analogií podle sloves typu ,,prositi'', jež byla, jak jsme výše dovodili, co do frekvence na prvním místě.
Zbývá dodat, že tvoření komposit ,,sloveso + jméno'' byl oblíben též u vodních toků, jak vysvítá z příkladů v knize E. Rzetelsko-Feleszkové a J. Dumy (již uváděno), str. 164 nn.: Re-ja, My-slava, Ry-ja (ke slovesu ,,rýti''), Ry-la, O-dra (d6r) a Swetina (v6t-).
Nevíme, zda výklad polského MJ ,,Wislawice'' z Vito- je správný, a to jak vzhledem k tomu, co bylo výše pověděno, tak i k dávné diskusi, zda mohla být ve slovanských OJ vymítána i celá prostřední slabika. Zde se dotýkáme sporu, který vyvolal zejména J. Polívka jako odpůrce R.V. Ath. 3, 1886, str. 426 a v Ath. 4, 1887, str. 71 tvrdil, že předpokládané změny jako ,,Kruto (Krupo-) voj'' a ,,Lubomír'' na ,,Kruvoje'' a ,,Lumíra'' jsou nemožné. Dodnes se dočítáme tohoto tvrzení v našich onomastikách, ač se uznává ztráta slabiky s úzkým vokálem jako ,,Vlastislav'' - ,,Vlaslav , Vlaclav''. Jiní badatelé, zejména polští, však snesli dosti materiálu pro vymítání slabik i s vokálem širokým, a to jak v apelativech, tak i ve jménech. Tak cituje W. Taszycki, Onomastyka, Vratislav-Krakov 1958, str. 7 a 63 např. ,,Pekoslawa'' - Peclawa i Peslawa, Putislaw - Puslaw, tak i ,,Goslav, Roslaw, Wislaw, Raslaw''. E. Eichler, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Neisse, Berlin 1965, str. 58 uvažuje o vývoji ,,Těchomysl - Těmysl''. Tento jev zkoumal i B. Dunaj, Jezik polski najstarszej doby pismiennej, Krakov 1975, str. 89. Soudí, že tu působil přízvuk, který padal na první slabiku předcházejícího komponentu a potlačoval další vokál nebo i slabiku, zvláště když obsahovala samohlásku úzkou nebo jer; častěji se zákon uplatňoval před slabikou -slav než před jinými komponenty. V češtině máme ,,Jalubí'' z ,,Jarolubí'', Búslav z Bohuslav, Jenofa z Jenofefa. K tomu Jireček, Nástin, str. 19. Jsou i další příklady: ,,kněgyni'' - knieni, čelesno - česno, gospoda - gazda, vévoda - veyda (v OJ), podle Machka : mladoženich, mladoženka - manžel, manželka, pečeňa turova (druh houby s červenou šťávou, doslovně ,,býčí játra'') z toho ,,pečárka''. Vrchole m je vývoj jména ,,Nusle'', pův. ,,Neosvětely'', kde zmizely v době velmi staré tři slabiky.
Obránci však učinili také zde -- vedle jiných případů -- chybu tím, že se zalekli autority odpůrců a neuvážili plodnější možnost jiných výkladů. Je nutno si uvědomit, že OJ v RZK jsou nadmíru stará. Vždyť i naše OJ patří ke stoletím dávno minulým. Stejně se musíme dívat na OJ ,,Kruvoj, Lumír'' a snad i ,,Vlaslav , Lubor, Luděk'' a promítnout je do doby mnohem starší, než byl opis, ano i než byl archetyp RK; ba nelze vyloučit ani vliv nějakého neslovanského živlu -- substrátu -- který se patrně uplatňuje, jak mimochodem konstatujeme, také v OJ citovaných Hájkem z Libočan. ,,Kruvoje'' nelze vyvozovat z ,,Kruto, Krupo-'' též proto, že tu byla labiovelára ,,w'', jež by v jazyce RK vypadla; měli bychom ,,Krutoj, Krupoj'' tak, jako je tu ,,úžě - houžev'' a ,,zeřivý - zvěřivý''. Viz i dále v části speciální.
V dalším podrobnějším výkladu OJ si povšimneme zejména těch, proti nimž byly a jsou vznášeny námitky, a těch, jejichž výklad činí potíže a k nimž připojujeme některé vlastní postřehy,
Bolemír , Lud. 19, 21 a 19, 24. Podle Flajšhanse nedoloženo. Komárek uznává OJ za možné, neboť způsob tvoření je produktivní. Komponent ,,bole, bolje'' sahá do doby všeslovanské jazykové hodnoty. Jméno, v tomto znění se dokládá jako pro češtinu (Boleslav atd.), ale i pro polštinu (Malcová, uv. spis, str. 68) a pro sch. (F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974, str. 46). Spor o to, zda je sufix ,,mír'' původnější než ,,měr'' nebo naopak, se častěji rozhoduje ve prospěch prvního hlavně proto, že ,,mir'' se vyskytuje i jako první člen složeniny, kdežto ,,měr'' nikoli. ,,Padělatel'' byl téhož názoru, jak dokazuje vedle ,,Bolemíra '' i ,,Lubomír, Lumír, Vojmír, Čstimír '' a vlastně i ,,Miroslav'' z MV.
Čstimír , Čestmír, Čstmír a CSMIR, jen v Čest. První tvar zastoupen podle Flajšhansova slovníčku jednou, druhý jednou, třetí sedmkrát a čtvrtý sedmkrát bez zjistitelného pevného systému. Flajšhans uznává jen formu ,,Čstimír'' za správnou a na podporu svého mínění cituje jiná znění tohoto OJ z ostatních stč. spisů, např. Štir, Styr, Štír, Zder''. Komárek námitku pomíjí. Připomínáme, že je také ,,Tyr'' u Kosmy. Tato forma by se dala vykládat nejrůznějším způsobem, ale je možné, že je jméno ,,latinisováno''. Jméno Čestmír je tvořeno správně, pokud akceptujeme typ komposita se dvěma samostatnými základy; pak by byla právě tato forma nejstarší. Obvykle se soudí, že je v tomto OJ skryto apelativum ,,čest'', ale bylo vysloveno i závažné jiné mínění: Milewski, Indoeuropejskie...tu vidí základ ,,čest'', tj. ,,mocný, silný'' a na podporu tohoto názoru cituje polské ,,Czestomir''. Ale týž autor zná i původního ,,Č6st6míra'' v témž spise, str. 53 a vidí tu jeden z dosti vzácných případů původního i-kmenového základu v první části komposita; tak je i ,,Hostivít'', později analogické ,,Hostomysl''. K věci též M. Karpluková, Slowianskie imiona kobiece, Prace onomastyczne 4, 1961, str. 30. Vcelku lze říci, že tam, kde žilo v plném významu apelativum ,,čest'', zachovávala se tato původní podoba, kde složeniny (nebo i slova tvořená sufixy) nabývaly vedlejších nebo odvozených významů, uplatnily se jerové zákony. Kromě toho přistoupila jako závažný činitel i nesnadnost při vyslovování této konsonantické skupiny; to se jeví jak v grafice (též v našem RK), tak i v přepisu a hláskovým vývoji slov podobné konstrukce (msta - mestný, lest - lestný atd.).
Jinak řeší jméno Malcová, uv. spis, str.77. Podle ní je ,,Čstimír'' od slovesa ,,č6stiti'', ale od subst. ,,čest6'' je ,,Čestmír'' a také např. ,,Česlav''. Toto mínění podporují též OJ jako ,,Boleczest, Przybyczezc, Zdzi (e) czest''. Existovalo i sloveso ,,čestiti'' a ,,častovati'' buď přechýlením k ,,části'' nebo i starou nasalisací původního základu; viz i naše EJ ,,počestí jej otec mój'' místo žádaného ,,poctí, počstí''. K tomu A.M. Seliščev, Slov. jazykoznanie I, Moskva 1941, str. 84. Všude se jeví značné kolísání: ve staré polštině je ,,czestný, czestné (honorarium), czestnošč (v žalmech); u Svobody, OJ, najdeme ,,Čtemír, Čstomír'', ale i MJ Ctimárovo Vesce, Ctiměřice (u Ml. Boleslavi), Ctiněves u Roudnice, ale též potok ,,Čestina'' u Kácova, OJ Česťata, Česta, U Karplukowé, uv. spis str. 24 i ženské jméno ,,Čestěbrana'' (nejisté). Vedle naší ,,ctnosti'' je i ,,počestnost'' ve starých dokladech, např. v Comest. K 234a. Kozierowski, Badania nazw topograficznych I, Poznaň 1916, str. 110 dokládá formu ,,Czesmir''. Jsou česká OJ Česťala, Čestla'', ale ovšem i ,,Czstimich'', MJ ,,Čstimice'' u Svobody - Šmilauera, Dodatky k Profousovi, str. 145. B. Mašek, ČČM 67, 1893, str. 435 vychází z původního ,,Č6st6mir7'', A. Frinta, Onomastické práce 2, Praha 1968, str. 44 vzpomíná na hornolužické ,,Česceměr'' a připojuje poznámku: = Čestmír z RZK. Jméno samo je velmi starobylé a vyskytuje se již v Civ. evang. (Č6stimer), Stanislav III, str. 115. Ve formách na -er, ier vidí právem Malcová (uv. spis, str. 50) mladší adaptaci. Obdobné kolísání u ,,lestný, lest'': jsou ,,lestní druhové'' v Modl. 165 V, ale ovšem i ,,Lstibořice''; ostatní v RK ,,sekyra mestná'' vedle ,,pomsty''. Čestný je doloženo též v ,,Glossarium iuridicum'' s.v. ,,ceztné'' , vydal V. Hanka, Praha 1833. Pokud by se tu hledala ,,úmyslná chyba vydavatelova'' nebo něco podobného, upozorňujeme na formu ,,počestnější'' u Štítného, Šach. 1, 2.
Zatím jsme uváděli kolísání forem ,,čest, cti'', ale některé prameny se rozcházejí ještě daleko výrazněji. Tak třeba Dalimilův ,,Štyr, Štír, Tyr'' (vedle jiných zmatků, jako třeba ,,Czyr'' v rkpu C a F nebo ,,Cztyr'' v rkpu V) vznikl asi disimilací pro ulehčení výslovnosti jako šmel - štimel, tj. ,,čmelák''. Tak je i jeden z vrahů sv. Václava. ,,Česta'' přepisován i ,,Tira, Štyrsa'' u Dalimila. O tom E. Bláhová a V. Konzal, Stal. legendy českého původu, Praha 1976, str. 98. J. Stanislav, Juh...., str. 232 vypočítává varianty ,,Isztimer, Zthemer, Stemer, Ztemer, Sthemer, Ctimir, Čstimir, Stimyr''. Stejně kolísá ovšem i ,,Stibor - Čstibor'' atd. B. Dunaj, uv. spis, str. 144 poukazuje na přepisy skupiny ,,čšč'' ve staré polštině: chci, czci, sti, zti, sci, sty, ci, czs, cisti, chsti, csti, chsci a pozdější disimilované st-. Svou roli tu asi sehrála opět i blízkost polštiny, jež je pro Čest. z RK charakteristická, jak jsme již několikrát uvedli. Kozierowski (S.D.), Nazwiska, przezwiska, przydomki, imiona polskie niektorych typów slowotwórczych II, 1, Poznaň 1948, str. 2 uvádí OJ ,,Cmisz, Cmiszew'' (jako ,,čma'' = tma aj.) a V. Tasczycki, Onomastyka, Vratislav - Krakov 1958, str. 97 má OJ ,,Czmil'' a ,,Chemil''.
Rukopisné ,,CSMYR'' je možno brát jako jednu z grafických variant odchylnou od úzu RK, čteme-li ,,čmir'', ač Flajšhans ve svém slovníčku tento přepis zavrhuje, u Machka, ES je hojně dokladů na sloveso ,,čmírati'' s mnoha deriváty; M. právem připomíná nejasnost a mnohotvárnost těchto slov a nutnost dalšího zkoumání. Podle Kotta III je ,,Čmýr'' malý, zakrslý člověk, ale i ,,dotěrný hmyz''. Patří sem nepochybně ,,čemesný'' a možná i ,,čmuchati, čenich'' atd. OJ ,,Čemerka'' znamená asi ,,čiperka'', ostatně i stč. ,,čmýrati sě = hemžiti se''. V ruštině je ,,Čmyreva'' jméno sportovkyně. Protože se Čestmír projevuje jako lstivý, obmyslný vojevůdce, který v naší skladbě dovede jednat i diplomaticky, vymýšlí válečné úklady atd., kloním se k názoru, že je nutno v některých případech skutečně číst ,,Čmir'' a vidět zde ominosní význam tohoto OJ: čiperný, bystrý , snad i se vztahem k onomu ,,hemžení'', jež je popisováno při devítinásobném obcházení hory nad Vlaslav ovým vojskem. Karlowicz, I, str. 284 uvádí ,,czmucič'' - oklamat (z litevského základu) a také ,,očmič'' III, str. 388.
Chrudoš, LS. Flajšhans: nedoloženo. Bývá též citován ,,Chrud'' z Hájku z Libočan, jako by všechna OJ z této kroniky byla vymyšlena a stala se pramenem k padělání. R. Komárek spojuje toto OJ se stsl. ,,chrod7'' = kadeřavý a s českým slovesem ,,chrouti - rozchrnutý = rozházený'' a celkem možnost tohoto OJ připouští. Právem. Etymologové se někdy dohadují, zda původní význam byl ,,crispus'' - kadeřavý nebo ,,crudus'' - silný, drsný, ukrutný. Toto druhé pojetí hájil např. Vardas (uv. spis, str. 5): kořen ,,kru'' = raniti (viz i naše další úvahy o ,,Kruvoji''), praslov. ,,chrod-'': Podle Miklošiče je třeba slovo spojit s výrazy jako ,,chrosťav7'' = kadeřavý, nem. ,,Krustex, kraus'', české ,,chrupavka, chřestavý'' aj. Rodina těchto výrazů je nadmíru rozšířena, jak dokázal i V. Šanskij, V mire slov, Moskva 1978, str. 138: základ ,,krou-'', řecké ,,krúó'', slovanské gru-ch (viz i ,,rozhrušiti'' v RK), kora, skora, chrust- tj. lámati (sem zřejmě i název brouka ,,chroust''), ale i ,,chvorost, chrustet6'', latinské ,,rudus'', lotyšské ,,grut-''; totéž věděl i náš Šercl, uv. spis, str. 38, kde se však vychází z onomatopoie: řecké ,,gromfas'' - svině, ruské slangové ,,chrundak''. Podle Perssona II, str. 555 je třeba sem přiřaditi také avestské ,,chraoždva, chruždra'' = tvrdý. Je proto zřejmě nutné spojit významy ,,kadeřavý, štětinatý, tvrdý, drsný, rozchrutý'' v jedno, jak učinil i Machek, Studie o tvoření výrazů expresivních, Praha 1930, str. 86: ,,chruna'' = lesní porost, ale i ,,plevel, šupiny, speklé vlasy'', srv. i lotyšské ,,skaudrs'' = ostrý. Trochu jinak Erben , ČČM 31, 1857, str. 400, který vykládá RZ alegoricky. ,,Chrudoš'' - řecké ,,kryos'', tj. ,,ladný'', germánské ,,hruod'', ale i měsíc ,,gruden'' resp. ,,grudzien'', tedy symbol zimy, jež podléhá přicházejícímu jaru. K věci viz i heslo ,,Staglav ''.
Přímé i nepřímé doklady: u Hájku ,,Chrud'', MJ Chrudim = drsné, hustě porostlé místo, MJ Chrudichromy (chruditi = oslabovati, ,,chromiti'') na Rakovnicku se říká ,,chrundí'' = roští) expresivní nebo petrifikát nosovky?), viz dále u Machka s.v. ,,chlouditi''. Možná i ,,hrúd'' - suché místo mezi bahnitými lukami, zvl. na Moravě, ale vůbec tam, kde byly náplavy u řek a kde rostlo různé rozsochaté býlí. Kozierowski, Badania I, str. 88 uvádí MJ ,,Chrzudówo, Chrzudowa'', Hájkův ,,Chrud'' je zde také. Jméno statku ,,Kerudi'' u Stanislava, Dějiny III, str. 138 (listina z r. 1138), jsou i ,,Chručice, Chrudek, Chrudeš, Chrudča'' a dokonce přímo ,,Chrudoš'' u Stanislava na uv. místě! Spolu se ,,Srpoš em'' nalezneme jej též u Kozierowského, uv. spis II, 1, str. 25. Zde i polské ,,Krudasz''. ,,Chrudoš'' přímo je též u Stanislava, Juh, str. 212 s odkazem na Černého- Vášu, MJM str. 196. Je tu asi ominosita: Chrudoš = tvrdohlavec, ježatec, drsný uplatňovatel svých práv, ale ovšem i ,,Staglav '', který si též uměl ,,postavit hlavu''. ,,Chrudoš'' může být přezdívka Hájkova ,,Rohoně'' v téže souvislosti s ,,chrabrý Staglav '' by mohl být totožný s Milovcovým synem Přeslavem, též u Hájka.
Jarožír LS: podle Flajšhanse ,,nedoložené a chybné'' (proč chybné?). Komárek oslabuje námitku poukazem na doloženého ,,Ranožíra''. Přímý doklad nebyl dosud nalezen, ale komponent ,,žír'' - etymologický jasný, neboť souvisí se ,,žráti'' i ,,žizn'' atd., je v OJ i v místních jménech velmi plodný. Vyskytuje se jako první i jako druhá část složenin. V různých onomastikách jsme našli: Uněžír, Soběžír, Svěžír, Mojžír, Suližír, Wrocižír, Přižír, Nedažír; poslední je i české, předcházející jsou hlavně z polštiny. Dále Czazyrk, ruské Žirovit, Dobrožír, Volžír, Domažír a Domažirovič (v novgorodských archiváliích z r. 1224, A. V. Arcichovskij, Novg. gr. na bereste, Moskva 1958, str. 28 - z vykopávek r. 1955). U Svobody, uv. spis, str. 43 a 44: Žir, Živan, Žirota, Žirov. Polské ještě ,,Wszezyr, Nazyr''. Dodnes existuje OJ ,,Žiroš''. ,,Mutižira'' zaznamenává Istoričeskaja onomastika, Moskva 1977, str. 64, dále je tu i ,,Pažir'', mnoho z toho u Malcové, Budowa...., Prace onomastyczne 17, 1971, str. 9; dále Radozyr, Lutozyr a novější Žeromski. Připojujeme ,,Vrtěžíra'' a doklady z Tupikova, str. 206: ,,Žirnos7, Žirovoj, Žiroj, Žirok7, Žiroslav7''. Doklady ještě rozhojňujeme: ,,Kroměříž'', po přesmyčce; Přežír, Sirožír u Hosáka - Šrámka II, str. 304 a 443; v témže spisu na str. 542 i ,,Žireta, Žirotín''; Žeranovice, Žerůtky, Žeravice, Žermanice, Žirota, Žiměrovice, Žiroměř, Sděžír a Dežeřice, možná i ,,Šaratice''. Tento komponent patří k nejstarším (S. Šrámek, O původě slovenčiny, Bratislava 1977, str. 211). Význam OJ ,,Jarožír'' je asi ,,čilý, zámožný'' nebo ,,brzobohatý''. Jeden z nejznámějších českých lingvistů tohoto století, jehož nejmenujeme dílem z šetrnosti, dílem proto, že by to byl citát z druhé ruky, překládal ,,kdo na jaře žere''.
Kruvoj, jen v Čest. Podle Flajšhanse jméno nedoložené a nemožné. Je prý sice v listinách tišnovského kláštera, ale ty prý jsou vesměs Bočkovými falsy. Komárek (Sborník, str. 247) si nevěděl s tímto OJ rady. Ale etymologických výkladů by mohlo být několik: odmítáme ovšem pokusy s ,,Krupovojem'' a ,,Krutovojem'' z důvodů již známých, i když by bylo možno se odvolat na ruského ,,Krugovoje'', Tupikov, str. 267. Nejlépe je však vyjít přímo ze základu ,,kru'', jak činí, samozřejmě v jiných spojitostech, opět Persson I, str. 328 nn. Význam je ,,tvrdý, krvavý, silný, tuhý''. K tomu: crusta, cruor, řecké krystallos, stind. krurás, litev. krutís, snad spolu se základy ,,chru-'' a ,,gru-''. Možná tedy i stč. ,,hruvý'' - hmotný, neotesaný. Muka I, str. 702 a 732 má výrazy ,,krud'' = bič, dutky, psáno i ,,ksud'', polabské kränd = křupavý, křehký. Základ mohl být tvrdý i měkký. Polské ,,krychač'' - rozsekávat na kousky. Nejbližší je nám výklad S. Mladenova, Gesch. der bulg. Sprache, Berlín - Lipsko 1929, str. 194 nn. Ten se odvolává přímo na řecké ,,krúó'', tj. ,,biji, tluku'' i ,,drtím''. Praie. kořen je ovšem ,,(s)ker(s)kor''. K tomu bylo tvořeno mnoho dalších slov s archaickými konsonantickými sufixy, mj. též ,,krupý'', který je i v Jar. Labiála je v takovém případě dosti vzácná, ale bezpečně ověřená: zákl. ,,skei-'', k tomu řecké ,,skipón'', lat. Scipio, slov. ,,cěp'', ale stind. ,,ch-tá-h'' a irské ,,sci-an'', nůž; slovanské ,,der'' se rozšířilo rovněž v labiálu v odvozeném ,,dřípati'' atd. K věci též Vasmer II s.v. ,,kruch''. Samozřejmě se můžeme opřít o litevské ,,krau-ti'' a ,,krauš-ti'', z nichž druhé odpovídá přímo našemu ,,krušiti'', lotyšské ,,krauset'' - dupati. Dokonce sem můžeme zařadit i ,,krýti, krov'', neboť dříve, než mohla být krytina usazena, bylo nutno rozřezat hmotu, nejčastěji dřevo, jež bylo na vrch domu pokládáno (,,krýti'' znamenalo totiž původně ,,pokládati''). Naskytla by se tedy pro ,,Kruvoje'' i možnost výkladu ,,vojska kryjící, shromažď ující''. Hláskové potíže nejsou nepřekonatelné, neboť stupňování ,,u-y-ov-7'' je ve slovanských jazycích všude běžné; tak máme i ,,kuji, kovati, kyj'', litevské ,,bliauti'' - bluji, griauti - k tomu snad ,,řítiti se'' (ač ovšem přímý základ ,,ru-'' je bližší), šauti - suji, sunu, lotyšské ,,maut'' - myji, plauti - pluji i plyji, plovati atd. Viz i naši úvahu ke jménům ,,Lubor, Luděk, Lumír''. Machek uvádí s.v. ,,krýti'' i nářeční ,,pokruvadlo'', kdy není jisté, že by to byl novotvar, stejně jako je ,,Turnov'' podle Zubatého stará modifikace k ,,trn'' k zákl. ,,ter, tr7'' atd. ,,Kruvoj'' po stránce syntaktické upomíná na obdobné složeniny ,,Čúkvas, Bivoj, Čagost''. Nejpravděpodobněji je překlad OJ ,,Kruvoj'' ,,vojska bijící'', neboť i toto jméno může být ominosní, promítneme-li si souvislost s Kruvojovou zoufalou obranou hradu, při níž ,,pod se bití'' přišlo k plnému uplatnění. Tišnovské listiny by bylo třeba znovu projít. Podle písemného sdělení F. Adámka je archiválie s přímým dokladem ,,Kruvoje'' zřejmě starobylá.
Lumír, Luděk, Lubor. První dvě jména jsou toliko v Záb., třetí je v Lud. Proti ,,Luděkovi'' námitky nebyly; doklad na ,,Lubora'' se našel, jméno je u Svobody, a tak se palba odpůrců soustřeďuje dodnes na ,,Lumíra'', o němž říká F. Kopečný (Průvodce....., str. 96), že je to jméno, které sice na poslech zle nevypadá, ale že je to ,,jedno z nepodařených, novověkých padělatelem vymyšlených jmen''. Prý by to mohla být leda zkrácenina z ,,Ludmír''. Tak nebo podobně vykládali též obránci - aspoň novější; je to další příklad zbytečného strachu z filologické autority jejich protivníků. Z dostupné literatury k R ovšem nevím, zda si někdo povšiml shody ve výše citovaných OJ, totiž vždy stejného prvního komponentu.
Jméno ,,Lumír'' nesmíme považovat za zkrácené z ,,Lud, Ludo-'' a z ničeho takového. Už jsme viděli, že Záb. je skladba nadmíru starobylá, a také jsme konstatovali konservativnost, s níž písař transkriboval stará OJ i MJ. Byla by tu možnost, že ,,Lumír'' je jméno keltské, upravené z ,,Liutmara'' nebo ,,Ludomera'', ale tomu vadí ryzí českost Záboj e; přesto se vtírá analogie při úvaze o prehistorii Řecka, kdy i jména předchůdců Homérových (Musaios, Thamyris, Olén, Orfeus) ba i Homér sám bývají považována za substrátová. -- Dále je třeba si povšimnout, že některá OJ jsou tím kratší, čím starší. Důkazem je už ,,Ludmila'' (ne ,,Ludo-''), MJ typu ,,Ludmírov''. K tomu i Malcová, str. 23 a naše úvahy o apelativu ,,ot-otěvěk''; je i srbské jméno ,,Lubmír'', polské ,,Ludzimír'', české ,,Lubhost''. Zajímavý je i ,,Nekmyr'' (z pův. ,,něha....'', kde provedena disimilace). U Svobody, Jména, str. 69 nn. jsem napočítal takových archaismů asi sedmdesát.
Je nutno vyjít od základu ,,lu-'' stejně jako v předešlém odstavci od ,,kru-''. Toto ,,lu'', jež má ještě dnes pozůstatek v našem ,,uleviti, odleviti'' vyložil správně opět Persson II, str. 711: gotské ,,léw'' = příležitost, litevské ,,liáujus'' - dovoliti, ukrajinské ,,livyty'', litevské ,,liaunas - zlý, bezuzdný'', vše i k řeckému ,,lyó'' - ovolňuji. Další analogie: stind. ,,lunami'', lat. ,,luo'', jež je v ,,solvo'', uvolňuji, ale i ,,platím'', německé ,,los'', jež vzniklo z ,,lau-s-ja'', albánské ,,l'aj'' = platím, dokonce chetitské ,,lu-zi'' = daň, poplatek. Machek ES s.v. ,,leviti'' uznává tuto formu za novější, kdežto původní praslovanské ,,leu-ti'' by dalo ,,luti''. A to právě máme zde. Milewski by jistě vzpomněl na řecká OJ jako ,,Lysandros, Lysistraté'', ale i kompositum ,,lysitelés''. Uvolniti a platiti souvisí spolu tak, že druhé znamená vlastně ,,zbaviti se dluhu''. Proto znamená ,,Lumír'' asi ,,ten, kdo dosahuje ulehčení v míru'', viz i ,,úleva, obleva, sleva'' a samozřejmě i ,,levný''.
Tento základ ,,lu'' není tak neplodný, jak by se zdálo. Je nutno jej vidět např. v polském MJ ,,Lutol'', které je zřejmým kompositem základů ,,lu-'' a ,,toliti'', tj. ,,konejšiti, uklidňovati''. Dosud se ovšem vykládalo jako ,,Lut-ol'' anebo z německého základu. Sem patrně patří i naše ,,Litultovice''. O derivátech s ,,tol-'' v první nebo druhé části různých OJ a MJ není třeba se šířit. A. Černý, Ath. 4, 1886, str. 151 upozorňuje na německé ,,Leuther'' a lužické MJ ,,Lutol''; slov. ,,toliti'' snad k řeckému ,,telló''. Dále polská OJ jako ,,Luchora, Luchowo, Lusowo'' (Kozierowski II, str. 659 a 662; dokládá se tu větší stáří těchto forem proti pozdějším kompositům s ,,Lube, Libu-''.). Polské ,,Lubranowice, Lubraniec''; naše ,,Luběd, Liběchov'' apod. se ovšem vysvětlují jako deriváty k ,,lub-'', ale sotva právem. Máme přece i ,,Běšiny, Běchovice''; výklady od ,,bielý'' nemohou přesvědčit, je tu nepochybně apelativum ,,běs'' s náležitým vývojem a ,,š'' před úzkým vokálem, ,,ch'' v ostatních případech. Velmi výmluvné je OJ ,,Ludechna'' (relicta Ludkonis, vdova po Luděkovi) u Svobody, str. 185, viz dále k ,,Luděk''. Jako jsme viděli ,,Liběchov'', tak máme i ,,Zimoběch, Zimoběšice'', považované Šmilauerem - Svobodou za nejasné.
Luděk je OJ dobře doložené, ale ve skutečnosti málo jasné. Obyčejně se odvozuje z německého ,,Ludwig'', nepochybně neprávem, neboť hláskové rozdíly jsou příliš veliké. Osoba toho jména v Záb. je slovanského původu, i když velí ,,cizím''; se Záboj em hovoří pochopitelně bez tlumočníka.
Cest, jak vyložit toto OJ ze zdrojů domácích, je několik. Mohli bychom je brát jako nesložené a povstalé přímo z ,,lúditi'' - sváděti, louditi. Tak uvažoval T. Witkowski, Die Ortsnahmen des Kreises Stralsund, Berlín 1965, str. 89 k MJ ,,Lida'', tedy původně ,,Ljudeš, Ludník''. S tím by se dalo uvést ve spojitost jméno permoníka ,,Ludíka'' u S. Czambela, Slováci a ich reč, Budapešť 1903, str. 235: tedy snad nějaký démon, šálící havíře. Lepší jsou však jiné možnosti: předně můžme vyjít z našeho ,,děkovati'', stč. ,,děč'' - zdvořilot, uctivost a našich komposit jako ,,bezděky, mimoděk''. Potom bychom tu měli další ,,nomen - omen''. Odrodilý Luděk by byl ten, kdo ,,splácí vděčností'', kdo se dobrovolně a vděčně poddal. Mohlo by se ovšem namítnout, že ,,děkovati'' atd. je převzato z německého ,,danken'', které v Záb. hledat nesmíme. A tak se nabízí třetí výklad: spojit základ ,,lu-'' s praslov. ,,dik7, divoký, deka, strus. dekat6sja'' - být klamán, být voděn nečistou silou. Patřili by sem i ,,Děčané'', tj. ,,divocí lidé'' je i lokalita ,,Velký Děč''. K tomu možná sch. dialektické ,,deknuti, zdeknuti'', ,,krepieren'', albánské ,,deké'' - smrt. Slovné projevy Záboj ovy a Luděkovy mají hlubší smysl, než se na první pohled zdá. Nadávka, kterou vrhá Luděk do tváře Záboj ovi ,,potvoro hadóv'' chce asi říci ,,nestvůrný čaroději, kterého stvořili hadi'', tj. Slované). Možná, že naráží na podivuhodný akt, jímž je pobito třicet lidí stromem, který padl pod Záboj ovým mlatem, a proto vyzývá svého soupeře, aby bojoval ,,mečem'', tedy jakoby ,,civilisovaněji''. Záboj zase vidí v Luděkovi upíra, který ,,pije krev'', a posílá naň běsy, k nimž L. ostatně patří, neboť ,,Luděk'' asi nejspíše znamená ,,uvolňující démony, nečisté síly'' tak jako výše uvedené ,,Ludechna'' (-dehna), které by vůbec nebylo možno jinak vyložit. Pro to, že Luděk není německé jméno, svědčí i staroruské ,,Ludekov'' u Tupikova, str. 685.
Proti ,,Luboru'' již námitky nejsou. Je doloženo OJ a také četná MJ patří k tomuto základu, třeba slovenská ,,Luborča, Luboreč, Luboriečka''. Svoboda (uv. spis, str. 171) vykládá jméno jako ,,Lub-or'', tedy s poměrně vzácným sufixem (asi jako ,,Vlador, Býchor, Tuchor, Čachor). Mohla by tu být i haplologie z původního ,,Lubobor'', jež bylo kakofonické; kromě toho je Lud. skladbou z mladší vrsty RK. Překlad by byl -- podle Svobody -- snad ,,náruživý milovník'' nebo něco podobného. Jistě je však lépe vyjít opět z komponentu ,,lu-'', tedy ,,rozpoutávající boj, nacházející uvolnění v boji'' proti ,,mírumilovnému'' Lumírovi. Ještě poznámku: dělit ,,Lubora'' od ,,Libora'' (Libořice), jak se činívá, je jistě zbytečné. Starší ,,Lubořice'' žily ještě v roce 1338, jak dosvědčuje Hattala, Obrana RK, Praha 1911, str. 36.
Oldřa (psáno ,,Oldria''), tj. ,,Oldřich''. Flajšhans říká: doloženo, ale nemožné jako název knížete. Dodnes prý urážejí náš jazykový cit hrubší zkratky jmen jako ,,Tonda, Franta'' apod. Zdá se, že je tu po domácku upraveno německé ,,Uodalrich'', které bylo českosti RK naprosto cizí. Ostatně je i ve formálnějším Dalimilu několikrát užito důvěrného ,,Vaněk'' místo ,,Václav'' (např. 98, 5 a 98, 9). I ,,Dagobert'' je krácen na ,,Dago'', jak dosvědčil S. Rospond, Mówia nazwy, Varšava 1976, str. 16. Je tu míněn polský Mieszek První, nikoli francký král Dagobert. Jiné příklady: Rastic6místo Rastislav (Stanislav, Dějiny I, 207); Pribina místo Pribyslav (Stanislav II, str. 318) Hus nazývá ve Výkladu viery XIV A sv. Bartoloměje Bartošem a v Des. 77 I sv. Bernarda Bernáškem. Že je ,,Oldřa'' doložen od dob velmi starých, ukazuje m.j. Hosák - Šrámek II, str. 170 (MJ Oldřiš, Oldřišovice). V ,,Nářečí přechodného pásu česko-moravského'', Praha 1960, str. 122 upozorňuje autor S. Utěšený, že se tu vůbec neříká ,,Methoděj'', ale vždy jen ,,Metod, Methúd, Metin''. Tento kraj není vzdálen oblasti RK. -- Pojmenování ,,Oldřa'' se váže na oligarchický a epický charakter skladby a samozřejmě i na běžné tykání, jež je daleko od pozdějšího středověkého formalismu. Viz ostatně Svobodu, uv. spis, str. 105 nn.
Ludiše, Ruboš, Srpoš , vesměs v Lud., se pokládají za vymyšlená nebo aspoň nedoložená, ač Komárek uznává plodnost všech těchto sufixů. ,,Srpoš e'' uvádí Kott III, ale bez přesnější citace. Komárek vzpomíná na podobného ,,Srpotu'', jenž je asi ze Svobody; zde i ,,Srp, Srpéř, Serpéř, Srpík''. Mohli bychom se odvolat i na apelativum ,,srpen'', na polské MJ ,,Sierpc'' a mnoho dalších derivátů, ukazujících starou plodnost tohoto základu.
,,Ruboše'' dokládá Kozierowski II, 1, str. 22 jako české OJ; má i ,,Srpoš e'' a dokonce ,,Chrudoše'' na str. 25, ale ovšem nevíme, zda nečerpal ze starší české odborné literatury, kdy se ještě o pravosti RK nepochybovalo. Zdá se, že sufix -oš je zastoupen více v sch. (o těchto souvislostech bude řeč na vhodnějším místě), v češtině i lužičtině je hojnější -eš, ale to v RZK vůbec není. Snad si tohoto našeho zjištění povšimnou budoucí odpůrci, budou-li jací.
,,Ludiši'' cituje rovněž Kozierowski na str. 14, ale jako jméno mužské. Naše ,,Ludiše'' je asi zkrácena z ,,Ludislavy'', neboť ,,Ludislav'' je dostatečně doložen, je např. u Svobody na str. 78. Jsou tu i různé podoby tohoto OJ. Východiskem pro tvoření může být ,,Staniš'' ze Stanislava, Pribyš z ,,Přibyslava'', Beneš, uv. spis, str. 65 a 66. M. Karpluková, uv. spis, str. 82 cituje polské ženské jméno ,,Lussa'', jež ovšem může být i z ,,Lubuše''. V témže spisu i ,,Luboša'', str. 82. Východiskem mohla být i ,,Lutoslava''. Karplukowa výstižně připomíná, že ženských jmen je ve starých spisech nepoměrně méně než mužských (str. 6). Proto také není v RZK jmenována Kublajevna, není tu jméno pro dceru Vojmírovu, družky Libušiny, milenku vítěz e nad Sbyhoněm a neméně anonymní jsou po této stránce všechny lyrické písně RK.
Samorod , jen v LS. Flajšhansovi stačilo k námitce, že jméno je u Hájka. Komárek vidí částečnou oporu pro původnost názvu ve staročeském ,,Samoděl''. Složeniny tohoto typu jsou ovšem ve všech slov. jazycích vč. staré češtiny velmi hojné. Nepřihlížíme ani k přímému ,,samotoku, samorod nému vínu'' (Kott III), které je známo dodnes. ,,Samorod '' v LS má jasný význam ,,nejlepší z rodu''. Je to jeden z archaických (meliorativních) významů; etymologicky patří ,,sám'' k praie. ,,sama'', řecké ,,hama'', později ovšem ,,auto(s)'' v témž smyslu. Lze uvést mnoho jmen analogických: polské ,,Samobor'' - nejlepší bojovník, ,,Samostrzel'' - nejlepší střelec, ,,Samogost'' - výborný hostitel, Samoslav, Samosod - nejlepší soudce (Malcová, str. 54). Viz ovšem i řecké ,,Autonoos, Automedón, Autolykos'' (nejlepší myslitel, vládce a dokonce vlk). Ve staré polštině je ,,samica'' - nejstarší koryto řeky. Sreznevskij má téměř 100 složenin s tímto komponentem, mezi tím i ,,samorod '' a ,,samorod 6nyj'' - to, co se samo narodí, ale i ,,přirozený, nevyumělkovaný''. Pozdější výrazy jako ,,samodruhý'' a ,,samowtor'' značí ,,dva lidé, 1+1, z nichž jeden je jaksi ,,hlavní'', příp. ,,pán'' (tak i Machek); byly i výrazy jako ,,samotřetí'' atd. z toho se pak vyvinul význam ,,sám = jediný''. Je tu tedy obdobný postup, jakého jsme byli svědky u vývoje významů ,,vterý - druhý''.
Ve stsl. je složenin se ,,samo'' asi patnáct. Nahrazuje se tu nejen řecké ,,auto-'', ale i jiné komponenty (idio- nebo ,,hekón''), odtud třeba ,,samochot6ně'' z řeckého ,,(a)thelétos'', ač leckdy stává složenina se ,,samo'' i samostatně bez závislosti na řeckém originálu. ,,Samorod u'' se tu nejvíce blíží ,,samorastyj'' nebo ,,samorostoštij'' v Supr. 289, 11 aj. Indoevropské souvislosti shromáždil Milewski, Ie. idioma osobowe..., str. 104. Příklady ze staré ruštiny u Tupikova, str. 794 a 405. Dodnes žije ,,Samorod '' v současné sovětské onomastice (Samorod ov, denní tisk ze dne 27.4.1979). Polské OJ ,,Samotúl'' u Rosponda, Mówia nazwy..., str. 230; naše MJ typu''Samotuly, Samotišky'', je i ,,samolet'' - pták ohnivák, Cest. Mand. D 496. U Karlowicze V, str. 102 čteme též ,,samorod ny'' - nejlepší z rodu; ,,samorod a'' se nazývá výhonek, který vyrůstá jako nejsilnější z více dřev a je to i název pro rostlinu ,,rozchodník'', protože rostává s á m na střechách mezi nízkým a méně nápadným mechem.
Sbyhoň (je i ,,Výhoň''), obé v mladší části RK působí větší potíže. Předně proto, že se dá přepisovat -- nepříhlížíme-li k dalším důvodům -- i ,,Zbyhoň'' a ,,Zbihoň'', jak také nalézáme v některých vydáních RK. Námitky nejsou příliš věcné, ale ještě i Komárek se dovolává Klicperova ,,Zbyhoně'' (viz též Ivanov, Tajemství RKZ, str. 211 nn.). Flajšhans přepisuje v RK ,,Zbyhoň'', ale z Klicperova ,,Blaníku'' ,,Zbihon''. Tato druhá transkripce je ,,na hony'' vzdálena od RK, protože ze skloňování ,,Sbyhoně'' v RK plyně měkké zakončení a kromě toho nás základ ,,Zbi-'' sotva někam přivede, ač ovšem výklad jména ze dvou imperativů (zbij a hoň) by byl možný, ale toto spojení je nadmíru vzácné. Proto zbývají dvě reálné eventuality: čtení ,,Zbyhoň'' a ,,Sbyhoň ''. Komponent ,,Zby'' - je poměrně hojný: Zbyhněv, Zbylub, Zbivoj (?), MJ Zbiroh, Zbizuby, Zbyrad, Zbyslav (snad i MJ ,,Zbelitov''), Izbylut; domnívám se však, že tu jde o fonetický a pozdější přepis míto ,,Sby-'' a je pro to několik důvodů. Předně obsahuje druhá část komposita téměř vždy něco kladného (rod, radost, slávu, libost, vojsko - ani ,,hněv'' není pejorativní, jak dokazuje i verš z Jar. ,,Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem''). Právě ke jménu ,,Izbygněv'' podává Kopečný (Průvodce, str. 138) dosti nejasný výklad: člověk, jemuž ,,zbyl hněv'', tedy ,,člověk, posilující hněv'', ač je to spíše ,,člověk, jenž se zbavuje hněvu'', tedy ,,mírný, rozvážný''. Ale mohl existovat i ,,Sbyhněv, Zbygněv'' - prchlivec. MJ ,,Zbizuby, Zbiroh'' mají asi nepůvodní znění. První bych vykládal z osobního jména ,,Zbyzub'' nebo ,,Sbyzub'' - člověk buď bezzubý nebo naopak s dobrými, silnými zuby; ,,Zbiroh'' v sobě asi skrývá prapůvodní význam slova ,,rog7'' - les, a proto vykládáme z nejstarší formy ,,S7-byrog7'' -- místo bohaté na lesy. Je ovšem nutno uznat možnost ,,Zby'' i ,,Sby'', neboť máme i komponenty s ,,přiby- uby'' atd.
Zkusme argumenty, které by svědčily pro čtení ,,Zbyhoň''. Komárek se domnívá, že -ň- je analogické, že tu bylo původně zakončení tvrdé, takže by tu byl základ ,,hon'' - honění - člověk, který se zbavil honění, pronásledování. Podle V.B. Nebeského (ČČM 33, 1859, str. 227) jsou jména na -oň zvlášť hojná ve stoletích 10. až 13., potom však jich ubývá. Bylo by tedy analogické změkčení, jež akceptuje Komárek, v zásadě přijatelné. Vzpomínáme na staroruské ,,pogon7, pogony'' - souboj muže proti muži; naše ,,výhon'' - vyhánění dobytka na pastvu, ruské ,,vdogonku, vdogonju, dogonja, pogonja, sugonja'', ale i ,,sugoň'' značí ,,honem, chvatně dohánět, pronásledovat''; dialektické ,,zagon'' je i ,,vojen ský oddíl''. Některé z těchto útvarů jsou i deriváty měkkých zakončení, takže analogie k ,,honu'' by nebyla nutná. Ve smyslu hanlivém jsou míněna ruská komposita jako ,,čistogan, šalygan, šelygan, šalogan'' (hnáti - honiti - hana). Polské ,,bisygoň'' - název zloděj e (běsy honěný?) u Karlowicze I, str. 86. V češtině je OJ ,,Hon'' i ,,Hoň'' (v Gebauerově slovníku); jsou MJ ,,Honětice, Honice'', OJ Hoňata (viz třeba F. Černý a O. Váša, Moravská jména místní, Brno 1907, str. 11). Staročeské ,,honsob'' = záškodník. MJ ,,Pregnici'' (Hosák - Šrámek II, str. 304) se považuje za odvozeninu od OJ ,,Pregoň''. M. Suliszowa, Staropolska fonetyka...uvádí na str. 143 jméno ,,Strzegoni'' (viz i našeho ,,Střebor a'' z RK). Slovinské ,,Vitigon'' a hlavně ,,Gonimír'' patří rovněž k našemu ,,Sbyhoni'' stejně jako ,,Gomislav'' u Malcové, str. 144, kde se jméno považuje za nejasné; potíže zmizí, nahradíme-li rukopisné ,,m'' srozumitelným ,,n''. Kozierowski, Badania...., str. XVI uvádí základ ,,gon'' jako plodný pro první i druhou část složeniny.
Dosud jsme se zabývali možnostmi plynoucími ze základu ,,hon'' - honění a dokladovým materiálem vůbec; nyní uvedeme, proč doporučujeme čtení ,,sby''. Máme stsl. ,,goněti, goneznoti'' - stačiti, míti hojnost čeho. Protože byl lov, ,,honění'' zvěře od pradávna a dlouho do středověku jeden z hlavních zdrojů lidské obživy, vznikl zde význam ,,bohatství, dostatek'' a dodnes se v této etymologické rodině obojí smysl kříží. Viz české OJ ,,Hoňsobě'' a lidové expresivní ,,hodně si nahonit'' - zbohatnout. Jsou ovšem i jiné výklady uvedeného stsl. ,,goněti''. Tak např. J. B. Hofmann, EW d.gr. Sprache, str. 98, vychází při starořeckém komponnetu ,,-fontés'' (polyfontés, Kleofontés) ze základu ,,guhen'' - býti nakypělý, bohatý; patřily by sem i slova jako ,,žizn'' a ,,věkožízný'' z LS, litevské ,,gana'', něm. ,,genug'', viz i naši úvahu k ,,Hané'' z jar. Tím by ,,Sbyhoň '' navazoval přímo na ie. jména s tímto základem, zejména na řecká komposita s -fontés. Polská MJ jako ,,Dzierzgoň, Dzierzgonka'' v sobě ukrývají sloveso ,,držeti'', tedy ,,podržovat kořist, majetek, lup''.Polské MJ ,,Zbylut'' je překládáno do němčiny jako ,,Geiersberg'' a to ukazuje na nutnot čtení ,,sby''; jména jako ,,Sbyslav7'' u Tupikova, str. 459 jsou psána zásadně s náslovným ,,s''. Je staročeské ,,shoňovati'' (Listář Rožmb. 1,20 z r. 1420) - shánět, shlukovat. Polské ,,ganobič'', ruské ,,gonoba'' = škoda, zhouba; sem snad i stč. OJ ,,Hoňata'' a polské ,,Goniecin''. Sbyhoň by tedy mohl být i ,,velký škůdce''. V našich textech je tedy zákald ,,gon, gan'' častý, ale druhá varianta starého základu ,,goj-'' není zastoupena, neřadíme-li sem citoslovce ,,hoj''; opět další výmluvná skrytá zákonitost. -- Uzavíráme tedy: jméno ,,Sbyhoň '' je opět ominosní, značí člověka majetného (byl to vladyka, měl svůj hrad, ,,velkou síň'', hodně služebnictva), ale i kořistného, který se domnívá, že může vše mít, ať jde o statky zděděné nebo uloupené -- proto je v OJ skryt i význam ,,bezohledný škůdce, únosce''. Že jméno je starobylé a původní, nedokazují jen naše úvahy a doklady, ale také odlišnost výtvorů, jež zavedli do literatury naši obrozenci (P.Hauser , Tvoření podst. jmen v době nár. obrození, Brno 1978, str. 56, kde se píše chybně ,,Vestoň'' z RK, ale kde se zaznamenávají též nazdařilá OJ ,,Mladoň, Krasoň, Květoň, Mlhoň, Chasoň, Ladoň, Hasoň, Jasoň, Duchoň, Flákoň, Bohoň, Lesoň, Lítoň, Miloň'').
Slavoj , jen v Záb. Námitky u Flajšhanse a Komárka nejsou, ale o starobylosti jména pochybuje Svoboda i Kopečný. Na rozpory ve spisu Svobodově jsme již ukázali. Na str. 123 uvádí Svoboda 18 derivátů k základu ,,Slav-'', ale ,,Slavoj '' tu není. Přímý doklad je však u Beneše, uv. spis, str. 96., a u Taszyckého, Onomastyka (Vratislav - Krakov 1958) na str. 153. Dále uvádějí též Černý - Váša, uv. spis, str. 4. Jméno může být nesložené, sufix - oj byl snad zvolen proto, aby vznikl vnitřní rým k ,,Záboj i''; přípustný by však byl i výklad, že původní forma byla ,,Slavivoj''. Nebo ,,Slavoj '', vojska posílající?
Staglav , jen v LS, působil vždy potíže etymologické i významoslovné. Komárek uvádí několik možností výkladu, ale právem o nich sám pochybuje.
Sotva je tu ,,sto-'' neboť to by zůstalo v půodní podobě (stohlavý, stolistý, Stoklasa, Stochod, Stolětov, Stokozenko) - Tupikov, str. 818. Jsou sice i ,,Staměřice'', ale původní forma tohoto MJ byla ,,Staniměřice'', novotvar až od konce 14. století. Stejně nepravděpodobné je vycházet ze spojení ,,Tščáglava'' - hloupá, prázdná hlava. Předně je to pro epickou skladbu označení naprosto nevhodné, dále by bylo tvoření neústrojné, protože bychom čekali spíše ,,Teščiglav'' nebo ,,Tščiglav'' (významem by to bylo možné v případě, že bychom brali takové OJ k našemu ,,teskný'', které původně znamenalo ,,pečlivý''). Čtení ,,Šťáhlav, Štáhlav'', ač je odůvodněno toponomasti kou a třebaže vžité zásluhou Smetanovy ,,Libuše'', nepadá rovněž v úvahu, neboť bychom musili mít psáno ,,Scaglav'' jako ,,vescby - věščby'' v témže textu. Nepřijatelné je i vycházení ze základu ,,šťa-'' (ščava, scáti, šči atd.) z důvodů, jež jsou nasnadě. Základ ,,Stag-'' se vyskytuje v pojmenování hradu na Vyškovsku, ale jméno je skutečně obtížné, Hosák - Šrámek je nevyložili; forma ,,Stajnov'' je také nepravděpodobná (viz i Archaeologia historica 5, 1980, str. 272 nn.). Flajšhans jméno z LS nevyložil. V době náruživé sháňky po všemocných dokladech nalezli ovšem obránci MJ i lokalitu ,,Šťáhlavy'' na Radbuze, osadu ,,Štáhlavec'' a také vrch ,,Štáhlav'' nad Úhlavou u Žižic (upozornil na něj Zákrejs v ,,Pozůstalosti''). Registrujeme ještě pokus číst ,,Sťaglav'' - hlavy stínající, nepravděpodobně.
Výklad jména ,,Štáhlavy'' ze ,,stáhlého kopce'' tedy ,,stahl - avý'' neuspokojuje proto, že je tu naroubován starý sufix na pozdější participium, utvořené ještě k tomu s prefixem, tedy -- řečeno terminologií odpůrců -- Karel Čtvrtý vedle praotce Čecha. Proto je nejsnazší vybřednout ze všech těchto komplikací tím, že uznáme slovesný základ ,,sta-'', jenž je velmi starý a v onomastice dobře doložen. Viz např. H. D. Pohl a, referát ze 7. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě, str. 60, nn. Tak je i polské ,,Staslaw'', MJ Stakory, Stakoř, Stabor (Kott III), Stagoj, Stamír u Svobody, str. 86. Je tu další ,,nomen - omen'' - člověk, který si ,,staví hlavu'', tedy ,,tvrdohlavec'', důstojný protějšek ,,naježeného'' Chrudoše. Změnu ,,st-št'' jsme již probrali v kapitole o hláskosloví: stopka - šťopka, postolka - poštolka. Druhá část komposita je běžná a sám Komárek cituje ,,Kročehlavy, Úpohlavy, Malohlavy'', je i slovanské božstvo ,,Triglav'', stsl. ,,strm6glav7'', naše ,,střemhlav'' atd. K povšimnutí též opavské OJ i apelativum ,,stavinoha - povýšenec''.
Střebor v Lud., bývá dodnes vykládáno jako zkrácené ze ,,Střezibor ''. Komárek žádá ,,v krajním případě'' zkratku ,,Střezbor'', Flajšhans vytýká nedoloženost. Dopídit se skutečného významu tohoto OJ je ovšem dosti nesnadné. Domnívám se, že tu není zkrácenina; odporuje tomu starobylost našich textů a jejich jmen zvláště, jednak i ,,Strezibor'', který je v LS. Bylo nadhozeno několik možností: ke slovesu ,,střebati'' (jestřáb, krvestřeb, MJ Jichostřeby) kdo něco ,,dyhtivě střebává do sebe'' se sufixem ,,-or'', viz naše heslo ,,Lubor''. Tak Flajšhans ve své obraně, ČČM str 256. Jiní navrhovali základ ,,sterb-, strabiti'', OJ Straba - posilovati, uzdravovati nebo ozdravěti; ještě jiná možnost by byla vidět zde základ ,,středi-'', ten, kdo je uprostřed boje. Vše je komplikováno tím, že nelze vyloučit ani původní apelativum ,,bor7 = les'', ač etymologický základ je týž jako v bor-ti, brániti, píchati (bodná zbraň - jehličí). Nejlépe je však vyjít přímo ze základu (s)ter- stříti, jenž byl, jak jsme již jinde dovodili, rozšiřován prehistorickými sufixy) stíhati, střela, stříkati aj.). Obdobně jako ,,Střebor '' je tvořeno i ,,Strezegoni'', viz výše, Strzepieň, Malcová, str. 144, možná i naše MJ ,,Střekov'' (vykládá se ovšem též ze ,,Skřěkov'' od ,,skřěk'' a sem skutečně hledí staré doklady; mohla by to však být dálková asimilace k pův. Střekov, Stře-kov, kde je ,,prostřeno hodně kovů'', což souhlasí s povahou místa). Je i ,,Strzeslav, Strzeslava'' (hl. polské OJ); Jména typu ,,Strze-gor'' je jistě nejlépe rozkládat takto; dále naše ,,Střemily, Sřelút, Střelítov''. Ale v polských onomastikách jsou i přímé doklady našeho ,,Střebor a''. Malcová na str. 18 cituje - ve shodě se staršími obránci - možné původní ,,Strze-zy-bor'', ale uznává i nezkráceného ,,Střebor a'' a kromě toho nalézáme na str. 111 i str. 45 formu ,,Trzebor''. Na Semilsku je potok ,,Střevelná'', možná ,,široko se rozvodňující''. Pro případné pátrání po dalších ie. spojitostech lze upozornit na řecké ,,sterifos, stereos'', anglosaské ,,strut ian'', středohornoněmecké ,,striuz'' - zatvrzelý aj. Potom byl ,,Střebor '' znamenalo prosté ,,silně bojující''. Vystačíme však s domácím ,,ster-ti'', tedy ,,kdo bojuje na širokém prostoru''.
Střezibor , jen v LS. Podle Flajšhanse je ,,tvořeno chybně'', ač lze ovšem číst i ,,Střežibor''. Vzhledem ke stáří LS vykládáme raději přímo od ,,střieci'', nikoli pozdějšího ,,střežiti''. Tvoření komposita je správné, neboť slovesná forma je imperativní, resp. aoristová, tedy podle platných zásad; novější by bylo ,,Střezobor'', které uvádí rovněž Svoboda vedle náležitějších forem ,,Střezman, Střežimír, Střezislava, Střezivoj''.
Sutoslav , jen LS, psáno ,,ZUTOSLAV''. Formy se znělou sykavkou by nás nikam nevedly. Pokud vím, neporozuměl dosud nikdo tomuto OJ správně. Transkribuje se obvykle ,,Svatoslav'', ale nepochybně neprávem, poněvadž LS obsahuje vždy jen dobře psané ,,zákonu svatu, světě Vyšegradě'', nikoli ,,su-''. Základem je kořen ,,su-'' známější ze sloves ,,sunouti, sypati'' atd. Viz litevské supti, latinské ,,summus'' ze ,,sup-, supra'', snad i ,,dissipo'' a ,,consul'' (kdo je ,,nejvyšší''). Prapříbuzné i ,,skáti'' ze ,,s7-'' rozšířením kořene. Jihočeská ,,soutka'' = soutěska, kudy se sunou vory. V onomastice je tohoto základu využito ve jménech ,,Sunek, Sutek, Sutom, Sut, MJ Sutonice''. Kořen může mít významy aktivní i pasivní. Polské ,,suto'' = hojně, ,,suty'' - místo kameni tamtéž ,,suty'' - místa s hromadou kamení, droga suta - sypaná pískem, ale i ,,chlopec suty = čilý'' s významem ne zcela jistým (Karlowicz V, str. 266). Dále předpokládané sloveso ,,sovati'', k tomu OJ i MJ ,,Sovadina'', místo, kde se něco sesouvá. Obec Sutom na Lovosicku, tamtéž Sutomský vrch, německy Buschberg. V ruštině staré ,,sovati'' a také ,,sovó'' - naše ,,sudlice''. K tomu G. F. Odincov, Etimologija 1976, str. 101 nn. Nejdůležitější jsou pro nás složeniny, zejména ,,Suttomir'' z onomastiky na Lovosicku, viz výše, a jistě také jugosl. ,,Sutomore'', které není od ,,Svaté Marie'', ale od moře s mělčinou plnou oblázků, jak je tomu i ve skutečnosti. Jako nejasné OJ cituje Malcová na str. 145 ,,Zetoslava'', který sem asi patří přímo, není-li to ovšem ,,Svetoslav''. Ještě české MJ Soutice, středočeský kraj; byli pánové Čabeličtí a Janovští ze Soutic (Sútic), J.M. Hulákovský, uv. čl. str. 421 a 422. V ,,Povesti vremenných lět'', výbor Gudzého, str. 13: Svjatoslav sunu kop6em - mrštil; tamtéž ,,sunusja v Dněpr7 '' - vrhl se; OJ Syp7 z Novg. listin. - Význam ,,Sutoslav a'' je tedy buď ,,slavný vrhač kopím'' nebo v pasivním smyslu ,,slávou posypaný, zahrnutý''.
Tetva Popel , praotec rodu Klenoviců, jen LS. Podle odpůrců ,,jméno neznámé'' nebo ,,ukované'' podle ,,teta'', případně ,,výmysl, kterým chtěl padělatel lichotit rodu Lobkoviců, v němž se ,,Popel'' častěji vyskytuje''. Pokusy o výklad lze najít jen u obránců. Je nutno si připomenout, že jde o ,,rod star'' i při srovnání s dějem LS, takže tu máme před sebou značný archaismus . Nejpravděpodobnější se zdá názor, že obě slova pocházejí původně z dětské řeči, která, jak známo, obsahuje při vyjadřování rodinných vztahů vesměs ,,snadné'' souhlásky: mama, baba, teta, papa atd. Domnívám se, že jménu by nejlépe odpovídal překlad ,,Otec živitel''. Pro ,,Tetvu'' by bylo možno akceptovat původní u-kmen ,,tety'', ale odporuje tomu sklonění, čekali bychom spíše ,,Tetve Popelova''; je to tedy mužské jméno, a-kmen. Původní tvar byl asi ,,ta-''; Šercl, uv. spis, str. 234 uvádí řecké ,,tetta'', staind. ,,tat'', naše ,,tata'' (též v latině), tyrolsky ,,tatte'', lotyšsky ,,tévs'' a litevsky ,,tévas'' - odtud může být domněle ,,záhadné'' -va. Je ovšem i slovenská ,,Detva'', jež se však častěji vysvětluje od ,,dět6''. Přesto vzpomínáme na W. Stokesa ,,Urkeltischer Sprachschatz'', Göttingen 1894 s.v. ,,valos'', kde se uvádí keltské ,,deva-du i teva - tu'', tj. ,,silný, mocný''. Prapůvod je asi týž, i když ovšem LS praví výslovně, že rod Tetvův přišel do Čech ,,pres tri reky'', jimiž se zpravidla míní Visla, Odra i Labe, ač ovšem ani příchod z jihu nelze vyloučit. Je zajímavé, že ,,Tatenice'' mají nejstarší znění s náslovným ,,Det, Tet-''. Jiné doklady na tento základ: OJ Tetour z Tetova (od Holešova), MJ Tetvice; sufix upomíná na podobné případy: Ledvica, Lokvy od ,,loky'', lokve, hloubka v rybníku, pův. ,,n7kty = necky, maked. nošvina; oty, gen. otve druh kachny, MJ Útvina; ,,žely, želva (též v MV), MJ Želvice, žr7ny - žerno, Žernovice. Tetov u Kolína, luž. ,,Tetava'' A. Černý, Ath. 4, 1886, str. 84. Bulharské ,,Tetevené'' - jméno kmenové podle MJ Tetovo ukazuje zřejmě na existenci masc., viz J. Zaimov, Slawische Namenforschung, Berlín 1963, str. 52. Také E. Eichler a H. Walther, Ortsnamen der Oberlausitz, Berlín 1975, str. 312 uznávají kořen ,,tet7'' vedle ženského ,,teta'' a citují lužické i české archiválie. Litevsky ,,tévač'' - otcové. Palacký a Šafařík, Älteste Denkmäler, už znali ,,Tetevčice'' v záp. Haliči a ženské u-kmen y podle ,,svekry''; o tom všem nic nevěděl Hanka, který tu četl ,,Jetvy'', tj. nářečové ,,větve'', nemaje také ani ponětí o chronologii této dialektické změny. Připomínáme ještě řecké ,,tetta'' - otec, tatalizó - lichotím se, lotyšské ,,Debess tevs'' = nebe jako otec, mythologické; též ,,cetúté'', z toho ,,cetú'', v polštině ,,ciotko'' aj. Jak známo, nemusí jména se základem ,,te-ta'' aj. znamenat ,,tetu'', ale i ,,otce'', ba i jiné rodinné vztahy, jež dítě počínající mluvit pochopitelně nerozlišuje.
U jména ,,Popel'', polské časté ,,Popiel'' asi nejde o apelativum ,,popel'', pozůstatek ohně, ač nelze vyloučit souvislost s řeckým ,,poltos'' a ,,palé'', tj. ,,moučná kaše'' lat. ,,pollen'', též ,,pulvis'' a stind. ,,palalam'', jak soudí Holub - Kopečný. Potom by tu nebyla spojitost s ,,páliti'', jak se obvykle soudí, ale opět s dětskou řečí, jak nejlépe ukázáno ve starém spisu Šerclově, str. 194: základ ,,pa'' = jednak otec, jednak i výraz pro ,,jísti'', viz slova jako ,,papula, pápa'', řec. ,,popanon'' - koláč, lat. ,,pabulum'', sloveso ,,pappare'' (u Plauta), ostatně i ,,populus'' - živený národ, základ ,,pamp'' - kypěti, snad i ,,pampeliška'', plod bílé mateřské šťávy. Hláskoslovné potíže, záměna ,,o-a'' při slovech tohoto typu nemusejí být na překážku. Je možné, že rod ,,Tetvy Popelóv'' byl velmi zámožný, proto ,,živil'' četné příslušníky, zejména naše ,,Klenovice'' (polsky ,,Klonovici''), viz T. Skupina, Prace onomastyczne II, Vroclav - Gdaňsk 1974, str. 78. Území tohoto rodu by tady pokrývalo značnou část jižních i západních Čech a jméno ,,Tetva Popel '' by bylo opět symbolické.
Trut (pogubi saň lútú), jen LS. Komárek upouští od námitek čistě jazykových, neboť ,,trut '' staročesky doložen je'' (Sborník, str. 248), ale věcně odvozuje Trut a i pověst o zabití saně z Beckovského) i když bychom se již zde mohli právem pozastavit nad tím, odkud to vzal B.). Flajšhans: ,,Trut podle Trut nova a to z německého ,,Trautenberger''. Skutečnosti ovšem vypadají jinak. Etymologicky je nutno vyjít od kořene ,,ter-'', jenž je ovšem rozšířen. Tak máme řecké ,,trauma, tryó'', slovanské ,,trovo, trúti'', tryjó, tryti'', st.ind. ,,taruté'', litevské ,,truniú'' - práchnivěti; děj může být aktivní i pasivní. K tomu Persson II, str. 777, který sem řadí také ,,tratiti''. Staročeské ,,trut '' znamená také ,,trubec'', ale plně sem patří: litev. ,,tréndu'' - býti požírán od hmyzu; trond; stind. ,,trnatti'' = vrtati, řecké ,,tetrainó'', stálým, týmž pohybem něco přepracovávat, obrábět. Podle Perssona I, str. 444 znamená základ ,,tru-'' tlačit, tisknout'', sem i latinské ,,trudo, trucido''. Po nasalisaci potom stsl. ,,trat7'' - stráž (z tohoto významu pak vychází třeba Zeyer ve svém ,,Vyšehradu'' aj.), lotyšské ,,trut s'' - brusný kotouč, trinu = tru. Nosovku v našem ,,Trut u'' se zdá dokazovat slovinské ,,Trot''. Zde je obdobná pověst o Trotu, bratru Krěsnikově (ke ,,křísiti'', ,,křesati''). ,,Krěs'' tu znamená slunovrat, kresnik7 - červen, tedy symbol léta. Trot zabil draka zlatou sekerou, takže jde v podstatě o vítěz ství jara a léta nad zimou (Krek, uv. spis., str. 579). K základu patří ovšem i stčes. ,,trut iti'' - ubíjeti, ale i ,,tráviti''. Viz i Ž. Ž. Varbot, Slawische Wortstudien, Bautzen 1975, str. 156 nn., ukrajinské ,,s6trut 7 - vyvracení''. Shevelov, uv. spis, str. 191 uvádí se staroruským ,,trut 7'' a stsl. ,,trat7'' v souvislost i anglosaské ,,thringan'' a lotyšské ,,drupu - rozpadati se'', litevské ,,trúkti''. Další deriváty: v polštině ,,trut y'', ruské ,,trut it6'' - tiskout; stč. ,,otrut iti - udeřiti'', v Baw.; ,,natroutiti'' = concutere, Kott, Dodatky I, slovenské ,,truštiti'' - tříštiti, čes. ,,potroutiti'' - tlouci na hřebík, truštiti se - lámati se (Kott III); trúpati - být ničen, kažen; ovšem i ,,trup'', pův. ,,mrtvola'', dodnes v ruštině; v Alx. B 151; v Žalt. Vitb. 36, 14 ,,aby zatrut ili pravé srdcem'', tj. ,,ut trucidarent'' mečem i lukem; trut í - tluče, ale i ,,naléhá'', Dal. 17, 16; ,,srdce mé tvými ranami nadtruť'', Modl 80 V; bolest trut í, Hus, Dcerka 3; smrt trut í mnohé, Hus, list z Kostnice 1414; vozataj zlým duchem otrucen, Otc. 158a = percussus, Smetánka překládá nepřesně ,,zachvácen''. ,,Otrut iti = omráčiti, Tkadl. S 5b; o drzvie sě truczeje'' cituje Kott IV; u Týna ,,troutiti'' dokazuje životnost a plodnost výrazu i do doby nové; symboličnost vokálu -u- právě u tohoto konglomerátu nachází J. M. Kořínek, Studie, str. 179 obdobně jako u ,,tlučení, tlupy ''. Ruské ,,trut en7'' znamená i ,,kleštěnec'', tento úkon se kdysi prováděl tlučením. Ukrajinské ,,natrut '' - otlaček na noze, polské ,,natret'' od stálého stoupání na nohu, polské ,,truč'' - mučit, týrat u Karlowicze V, str. 424; u Tupikova, str. 459 je ,,Trut '' jako jméno kyjevského mnicha, tamtéž i ,,Peretrut ov'', str. 745. U Karlowicze V, str. 179 je zmínka o Trut ovi a pověsti o něm; pohanského hrdinu později nahradil sv. Jiří. Dodnes žije na Slovensku ,,trucic'' - ,,čapku do zemi truceu'' - uhodil, mrštil.
Uvedli jsme hojnost dokladů hlavně proto, že je jim po sémantické stránce jedno společné: opakovaný úkon, ať jde o bití, tlučení, vrtání, rozpadání, práchnivění, mučení, trávení, zkrátka vždy o postupnou smrt. Proto je i ,,Trut '' jméno symbolické. Znamená ,,Zabíječe'' draka nebo saně. Tato mythická zvířata mají vždy mnoho hlav a dlouhé, svíjející se tělo. Mythos souvisí s řeckým ,,Apollonem Sauroktonem'', tedy zabíjejícím ještěra nebo ještěrku, s iránským ,,Thra-etanem, hadobijcem, jak věděl již J. Voborník, Julius Zeyer, Praha 1907, str. 89. J. Poulík, Pevnost v Lužním lese, Praha 1967 uvádí nález štítu z parohoviny, na němž je vyobrazen krokodil a lukostřelec; P. soudí, že jde o domácí motiv. Podle V.V. Ivanova a V.N. Toporova, Issledovanija v oblasti slav. drevnostej, Moskva 1974, str. 5 nn. je boj proti saním a drakům veden jaksi ,,shora dolů'', takže snad i v RZ stojí proti sobě Krkonoše a Polabí s Trut om jaksi uprostřed.
Doklady z onomastiky ovšem hledí také převážně k severu. Vardas, str. 7 dokládá potok ,,Trut inu'', tj. ,,Trut inu vodu'' a také hydronymy ,,Trut navu, Trut ovu Úpu, Úpici''. V. Šmilauer, Příručka slov. toponomasti ky, Praha 1970, str. 184 tyto příklady nemá (proč?), ale ovšem ,,Trubce, Trocnov''. Pro starou pruštinu dovodil už H. Jireček, Vl. jména v RZ, Praha 1897, str. 19 jména jako ,,Trut enowe, Trut in, Trautenbach''. Polská MJ Trotnowice, Tratnowit, Tratnowiz (M. Suliszová, Staropolska fonetyka w swietle materiálu onomestycznego do 14. wieku'', Varšava - Vroclav 1976, str. 42), vše hlavně z Malopolska. Dále ,,Trut nowo, Trut nowy (u Gdaňska), Trut winiec''. Podle Kozierowského II, str. 324 a 325 i ,,Trat, Trath, Tracko'' snad od ,,trut en'', trubec nebo bodavý čmelák, samozřejmě odvozený sufixem. Hosák - Šrámek II, str. 608 má ,,Trut manice, Trut maničky''. Při výkladu o nejznámějším českém Trut novu se tvrdívá, že město mělo původní název Úpa (2. polovina 13. století) a od roku 1301 že byl ,,Nový Trut nov''. To dokazuje leda, že byl i ,,Starý Trut nov'' nebo jen ,,Trut nov''. Jiná námitka se soustředila na sufix, který je rozšířen o komponent ,,n7, no'' a tvrdila, že by mělo být ,,Trut ov''. I tato výtka padá, neboť shodně je tvořeno ,,Kladno'', nejinak i ,,Vidnava, Olešná, Lužná, Deštná, Brocná, Osečná, viz I. Lutterer, Onomastické práce 2, 1968, str. 89 (Taszyckého sborník). Totéž dokázal i M. Rudnicki, Praslowianszczna Lechia-Polska I, Poznaň 1959, str. 188: tak i ,,Widna, Widnica'' vedle jiných derivátů: Widawa, Widowo, Widowice, Widok, Widoczna, Widacz''. -- Ze všech těchto důvodů nelze uznat těžkopádného ,,Trautenbergra'', z něhož ostatně nemáme v těchto OJ žádné další pozůstatky kromě násloví, za původce ,,Trut nova'' i dalších míst.
Věstoň , jen v Jar. Flajšhans, jak se zdá, tápe ve spekulacích, odkud OJ pochází, zda z Nekrol. Podlaž. nebo dokonce z anglického ,,Weston'' (!). Komárek se spokojuje s citátem z uvedeného soupisu mrtvých. Odůvodnili jsme již, proč je psáno bez ,,jotace''. Jméno je kryto místními názvy ,,Věstonice'' a ,,Věstoň ovice'' (u Třebíče). Hosák - Šrámek II, str. 696 ovšem akceptují OJ ,,Věstoň '' jako samozřejmost.
Vlaslav , jen Čest. se bere jako zkrácený ,,Vlastislav'', Komárek říká, že by mělo být spíše ,,Vlaclav''. Jméno se v RK vyskytuje jen v této podobě a je možné, že tu opět působila blízkost polštiny jako v Čest. vůbec. Taszycki, Onomastyka, Vratislav 1958, str. 63 uvádí tato jména s vymítnutou dentálou: Goslav, Peslav, Raslav, Roslav, Vislav (to z Vitoslava, ale myslím, že by bylo lépe vyjít z archaického základu ,,vei-'') a Sieslav. Je však možné, že ,,Vlaslav '' vznikl jinak, třeba z ,,Vlad-slav'' jako je ,,Vraslav'' (Kott IV) nebo ,,Hoslovice'' z ,,Hostlovice'' a ty zase z ,,Hostilovice''. ,,Bratislava'' souvisí se jménem ,,Braslav'' (9. stol.), a tu se dostáváme k problému, jak přepisovat jméno Čestmírova protivníka u Dalimila, kde čteme ,,Vlastislav, Vratislav, Vladislav i Vlatislav''. V rkpu ,,L'' je ,,s'' nadepsáno, takže by tu bylo původně opět ,,Vlatislav''. Kdo ví, zda bychom neměli -- vezmeme-li v úvahu archaické epické jádro skladby -- vyjít i zde z pův. základu ,,val-vla'' a považovat -d za rozšířený kořen. Máme totiž latinské ,,valeo'' a také keltské ,,Catovalos'' - velký vládce. Viz k tomu Otkupščikova, str. 119, kde se uznává kořen ,,val-'' stupňovaný z ,,vel/vol'', což by souviselo se jménem pohanského božstva ,,Veles''. Viz též Ivanova s Toporovem, výše uvedený spis, str. 73, kde se právem rozkládá ,,vla-d-yka'', ano i Vel-ij, vel-ký a ještě starší řecké ,,vanax'' (klasické ,,anax'') = vládce se styčnými body a tocharštinou vedle latinského ,,velle - volo'' = chci.
Záboj , jen v RK ve stejnojmenné písni. Komárek uznává toto OJ za možné vzhledem k různým podobným s komponentem ,,-boj'' a také k četným osobním jménům počínajícím podle ,,záboje - výpalků'', u Machka, ES je pod tímto heslem vyobrazen přístroj na vytloukání vosku a jiných hmot a název prý označoval i nějaký klín u pluhu. Kopečný v Průvodci... (str. 138) tvrdí, že jméno ,,nemá obdoby'' v jiných slovanských jazycích. Dokonce jsem četl někde i námitku, že by tu musilo být ,,Záboj ník''.
O správnosti tvoření (prexix + jméno činitelské z pův. ,,boi-os'') nemůže být pochyb, a proto uvedeme nejdříve různá jména tvořená analogicky: Zádor, Zábor, Zabyla, Zámor, Zásmuk, Závrh (Závržice), Zabrat, Zadar, Zagosť, Zasad, Zamir (opositum k ,,Záboj i''?), Závid, Závist, Záhoř a dokonce i Zákon (Kott V), Zamsta, Záviš, Zabud, Zamysl, Zagreba, Zamarej, Zamarejko, Zamušajko, Zamjatna a jistě i mnoho dalších. A naopak příklady na ,,uv''#34105#>-boj: Zboj, ruské Izboj = vybití, Přiboj, rozboj, Sěboj, Proboj, Přědboj. Je i pomořanský Doboj (Milewski, Indoeuropejskie..., str. 74), polské ,,Uboj'', prý ve významu ,,člověk lenivý, tupý'' (Karlowicz VI, str. 4; to nazaráží, neboť ,,bojovati'' prý souvisí s ,,báti se'', ač to zní velmi překvapivě). Byl i ,,poboj'', ale jako apelativum; polské ,,pobojowica'' - místo, kde se mlátí obilí. Tím se dostáváme ke značné sémantické rozštěpenosti takovýchto slov: máme běžně ,,náboj'', ale v polštině to znamená i ,,napadení, útok'', Karlowicz III, str. 216; strus. ,,zaboj'' = ohraničené, vybojované místo; ,,rozboj'' znamená ,,zbojnictví'' i ,,zbojníka'', ale v sch. je to ,,tkalcovský stav'', ve slovinštině ,,zboj, loupež'', a to je podle L.V. Kurkiné (Etimologija 1976, str. 20) význam původní. Keltské souvislosti se nedají plně vyloučit, neboť Sadnikowa - Aitzetmüller citují (V, str. 252e) balkánsko-illyrské ,,Boius''.
Pomleté krmivo (lašské ,,zabuj'' není jediným významem slova ,,záboj''), k němuž má Kott V 9 (devět) různých sémantických variant, z nichž nejvíce padá v úvahu ,,podivín, chmurně se dívající člověk'', ,,zabočenec'' (na Místecku). Se středočeštinou se tu nemůžeme spokojovat. V polštině je ,,zabójstvo'' běžné. S. Rospond, Gr. hist. jez. pol., Varšava 1971, str. 351 cituje ještě z Mickiewicze (Pan Tadeáš) ,,zabojca = zabíječ''. Také u Karlowicze ,,zabójnik = zbojník'', VI, str. 261. V témže slovníku na str. 339 ,,zabójowač - zabít'' a dále na str. 347 ,,Zbój = zbojník''. Sufix ,,6'' byl ovšem brzy rozšiřován - hlavně u jmen - kdežto u přístrojů nebo hmot toho nebylo zapotřebí. Tak cituje i Dokulil, Tvoření, st. 54 ,,zábojce'' vedle ,,průbojce'', také ,,zabijce, průbojník'' atd. Formant ,,ce'' je pozdější proti ,,6c6'', viz ,,Vlaslav obojec''. Jako OJ uznává Záboj e i Hosák - Šrámek II, str. 699, neboť odtud prý vzniklo ,,Zabek'' jako ,,Vybek, Vybčice''. Tak i ,,Příbek, Ubek'', snad i ,,Epek'' a k tomu odvozená jména mítní. Obdobné tvoření také v lužičtině, kde se ,,Záboj i'' blíží ,,zadora'', člověk odporující nebo odporný (Muka II, str. 1.005). - Protože existuje doložené staročeské ,,přěboj'' i ,,Přěboj'' (též přěbojník = loupežník), můžeme usoudit, že také zde je další ,,nomen - omen''; Záboj - člověk, který loupežení naopak zabraňuje, tedy ,,obránce, ochránce''. Jihočeské ,,zabovati'' by mohlo být zkráceno ze ,,zábojovati'' jako se lidově krátí ,,Budějovice - Budějce''.