Sem řadíme některé zákonitosti našich textů nebo i jednotlivé výrazy, kde zjišťujeme pravidelnou rozdílnost proti nové češtině.
Skupina ,,skj'' dávala, jak známo, ve většině slovanských jazyků včetně staré češtiny ,,šč'', ač ovšem nelze vyloučit ani ,,št'' (jako ve starosl.) v některých nářečích. Změna ,,šč-št'' probíhala na našem území zhruba ve čtrnáctém století a pokračovala případnými dalšími modifikacemi, jako přeměnou v ,,š'' nebo ,,chč'' a pod. V RK nic podobného není, ačkoli jsou známy staré doklady na ,,dčichu'' místo ,,dščichu'' apod.
V RZ je ,,věščbám'', doklad jediný, ale postačující např. k tomu, abychom uznali přepis OJ ,,Šťáhlav'' za zcela nesprávný. Je třeba číst ,,Staglav '', jak později na vhodnějším místě odůvodníme. V RK převažuje ,,šč'', ale pronikají už i novotvary, jak je pro přepis ze 14. století pochopitelné: kmetští, křestěnští, miletínští a bojiště (ač zde čtou někteří ,,bojišče''). Disimilace tu nastala v nesnadných hláskových skupinách. Častěji je ovšem -šč-: dšče, dščichu, ješče (2x), neščastná, oščep (5x), ščít (16x), tiščechu, neupúščej.
EJ se tu shoduje se stsl.; popští, ale také ,,ješče''. V PV je správně ,,neboščiek'', MPKV a ŽG bez dokladu, LP opět správně ,,věščkyni, ščědie''. MV ronšž: jhřišče (nebo ,,ihřišče''), mrščina, ohniščením, oščepi, píščel, plášček, praščěď. púšč, ščerk, tešč, věščby, žárovišče. Slovo ,,ščenice'' je asi přizpúsobeno ke slovům obdobně stavěným, mělo by však být ,,stěnice'' ke ,,stěna''. Ale nářečně i staročesky, rovněž polsky a lužicky je tu rovněž ,,šč''. Leg. Prok. je bez dokladu, PP má ,,šč'' jako dodnes na Moravě, vliv nářeční jsou tu silné: ,, měščanínové, Dvořišče, Přibyslavščí'' - proti ,,miletínští'' v RK.
Vícez - snabzenstviem - lecial: tyto tvary jsou jakoby lašskopolské, ale jsou i ve staré češtině (Gebauer I, str. 388, Trávníček, HM 201, Komárek, HM 91 aj). Slovo ,,vícez '' a deriváty ,,vícez iti, vícestvie, vícestvo'' jsou v RK monopolní, ale v ostatních našich textech nejsou: v RZ ,,vitz'', v EJ ,,zvítěz ich'', v MV ,,vítěz ''. Druhé dvě odchylky jsou jen v PV. V RK je ,,leťal'', v RZ ,,priletiéše'' atd. Flajšhans pokládal slovo ,,snabzenstvie'' za nemožné, ale je to dosti běžná další palatisace ,,ď-z'', nehledě k 1. os. sing. ,,snabzu''. Srv. ruské ,,snabžati'', hornoluž. ,,bžeňe, slezská slova typu ,,kladzivo'', mnoho dokladů u Jirečka (O zvláštnostech..., str. 18): džětel, džesen, pidzimužík, odzěněc, lodzie, dzieže, zapovědzěl, na hradzě, svadzeti, rtuč, ščecina, cistá, prúcie, cis (tis), cělo (tělo), proscěradlo, cečiva (tětiva) aj. Další doklady uvádí J. ze Sekvencionáře Conradova, str. 19 uv. spisu. Viz i výše citované historické mluvnice. Dokonce i ve stsl. je již nad6ža'' - naděje.
Změna ,,žž - žď '' (Trávníček, HM str. 145) nás zajímá tím, že je v ní klíč k neutru ,,paže'' v RK, proti němuž bývají námitky. RK totiž vůbec nemá skupinu ,,žď '', ale stejně jako ostatní naše texty jen ,,zh'' nebo ,,ž''. ,,pažie'' nebo ,,paže'' je předchůdcem dnešního ,,paždí''. Proto je i ,,dščevy'', nikoli snad ,,dážď '' (slovensky), drážlivý, ne ,,dráždivý'', dřiezhy, v ŽG ,,rozhu'', v Jah. RK ,,přižech'' proti novějšímu ,,ždímati''. Proto je též lépe číst na Proužku ,,brázdiéše'' než ,,vraždiéše'', proto tu nikde není žádná ,,vražda''. Ostatně i ,,vražba '' má jiný význam, než se jí obvykle přikládá. V MV sem patří ,,drozen'', ne ,,drozd'', ,,drážní'', ne ,,dráždí'', nikde není ,,shromážditi'' ale jen ,,v hromadu zváti'', ,,žezi'', žádost, ne žezda, ač ovšem ,,mzdička'' v MV, neboť jinak nelze. Skupina ,,žď '' je odmítnuta vůbec, před ,,zd'' je dávána přednost jiným útvarům. K věci též J. V. Otkupščikov, Iz istorii ie. slovoobrazovania, Leningrad 1967, sr. 144 nn.
Obdobně je třeba spojit úvahu o slově ,,ostřie ž'' (žádáno ,,ostřie š'') a zejména ,,chyžice'' (prý mělo být ,,chýška'' nebo něco podobného s ,,š''). ,,Ostřie ž'' je náležité, patří ke ,,střie ci, stregiti'', ,,chyža'' se spojuje s něm. Huza, Haus, praslov. chyz7ja. Domnívám se, že ,,chýše'' je novotvar, vzniklý na české půdě a podporovaný asi slovem ,,chýška'' -- často u Dalimila ve významu ,,záchod '', kde ,,š'' vzniklo asimilací k neznělému ,,k''. Ve všech slovanských jazycích, včetně moravských a východočeských nářečí, je ,,z, ž'', jak dovodil Seykora, uv. spis, str. 136 a také Beneš, uv. spis z osobní onomastiky, na str. 170 (OJ Chyžňák) podle osady Chyžná. Ze Sušil a další příklady Mareš , Marnost, str. 237. Poučný je Vasmer IV s.v. ,,chizok, chižina''. Viz v naší kapitole o speciální sémantice.
R-ř: V RK jsou některé pozůstatky ,,r'' místo ,,ř'', ač není ovšem vyloučena nepřesnost grafická. Vedle RK jsou ostatní texty buď bez těchto anomálií, anebo nelze jev zkoumat vzhledem k jejich pravopisu. RK píše ,,bystrina, dreva (Jar. 2x), Hermanóv, v hori'' (,,hoři''), bratri (nom.), chrest (t.j. chřestot), u prieč, riecie (řeče, řekl), rozhoralé - tady je možno číst i ,,rozháralé'', sbori (nom. místo ,,sboři''), tvorí, uderiti (11x), vzjetri sě. Ve jménech ,,Morana, Morena'' je asi lépe ponechat tvrdou variantu podle příbuzných slov ,,morúsi, morán'' - t.j. hřbitov, jihomor. nářečí. Oj ,,Hermanóv'' je možná s ,,r'', souvisí-li toto sporé jméno s rodinou slov ,,rmen, ruměnný'' atd. Proč tato odchylka? Není to proto, že by ,,r'' (rs) nahrazovalo virgule nad ,,i'' neboť ty jsou pravidelně i po ,,rs'', není tu vliv latiny jako při ,,w-u'' a sotva jde o archaismy , protože ,,ř'' začalo právě před úzkými vokály -- a zde je ,,r'' většinou před ,,e, i''. Myslíme proto, že tu sehrály své písařná opomenutí, případně vlivy nářeční. Svědčí pro to jemný významový rozdíl u kořene ,,der, d6r'': při přímém styku předmětů máme v RK ,,deru, dřeš, dře'' (zadřiéše si trnie, vydřel bys krahujcu svú milú), kde je význam přenesený (drúce se k chlumku, dodráchu sě k Olomúcu, sloveso uderiti), tam měkčení nenastalo. ,,Uderiti'' je ,,východní'', a najdeme je i v ryze českých rkpech (V. Flajšhans, uvedená Obrana , str. 202). Přípustný by snad byl i psychologický výklad: u ,,ři, ře'' byl písař méně pozorný, neboť ,,ř'' bylo samozřejmé, kdežto ,,hořa, řúti ti sě, pastýř'', tedy jiné hláskové skupiny, vyžadovaly si více soustředění.
Prothetické hlásky byly (a dodnes jsou) v češtině ,,j, v, h''. Odvodili jsme již souhláskovou podstatu ,,j'' v RK, a proto nacházíme v něm jen tuto prothesi. ,,J'' je ovšem psáno jako ,,i'', a proto nacházíme psaní ,,iich,iim'', jež neprávem kárá Komárek jako nezřetelné, neboť jiné označení nebylo při pisatelově úzu vůbec možné. Tento jev je nadmíru důležitý pro srovnání RK aRZ, v němž je ,,j'' také značeno jako ,,i'' ve slovech ,,iaz, iense, ieui, ieia, ima, iase, im, ie, im, iemu, iskati, iuse'', tedy většinou u zájmene ,,j6'', které je sice prejotováno, ale bez zdůraznění tohoto násloví. Proti tomu je psáno ,,u'', v RK ,,juž'', z toho na části našeho území ,,už'' a jinde ,,již''. Je proto nutné číst ,,dúbraviny uně'', nikoli ,,juné''. RZ patří územně zcela jinam než RK.
O hlásce ,,w'' jsme již mluvili v rozboru pravopisu. Sporné je, kdy a kde se začala měnit původní obojretá (bilabiální) výslovnost v retozubnou (labiodentální), která trvá dodnes -- s výjimkou východního území RK. B. Hála ve svém Úvodu do fonetiky češtiny, Praha 1962, str. 237 právem polemisuje proti Frintovu názoru, že ve slově ,,sousedovo'' je ,,v'' pevnější než ve slově ,,plavba''. Proto soudil F., že staré ,,w'' mizelo nejdříve před konsinanty. Hála tento názor popírá, RK mu odporuje rovněž. Obojreté ,,w'' (snad kdysi vyslovované jako anglické ,,w'') se dá vyslovit v intervokálním postavení nebo před samohláskou (slawík - ,,water'', angl. ,,wótr''), ale před souhláskou dostaneme buď ,,u'' nebo ,,f''. Ve středočeštině se proto říká ,,plavba'' nebo ,,dífka - dívka'', na východě Čech dodnes ,,slauný''. Tak i v RK, který píše mezi samohláskami, jak jsme viděli, za ,,w'' častěji ,,u''. Není to tedy výmysl Hankův ani kohokoli jiného.
Staré ,,w'' nacházíme v RK i v PV ve slově ,,chvrastie''. Je opřeno starým názvem Vyšehradu ,,Chvrasten, Hurasten'', nepř. u Kosmy. Viz ovšem i stsl. Chvrast6je, rus. chvorost, u Hosáka - Šrámka i ,,Chvraščany'' - Chrašťany. Patří sem i ,,chvojí'', ač jiní uvažují o německém ,,Forst'' a řeckém ,,karfos''. Ale plně vystačíme s výkladem slova jako výrazu praslovanského. Podle Kotta VII je v Bibli Ol. ,,sedm volóv chvorých''. Námitka proti ,,chvraství'' není tedy na místě. ,,Chvorý'' (srv. ,,churavý'') je i v MV.
Příbuzné ,,f'' je v RK jen ve slově ,,úfajúcím'' z ,,pevný'' (up7-v). ,,Padělatel'' se hladce vyhnul úskalí ve slově ,,viola'', nikoli ,,f-''. Stejně obezřele si počínal v EJ: Pariseji - farizejové, tesť Kaipin - Kaifášův.
Změny hlásek na dálku - přesmykování
Zde stojí za to si všimnout slov jako ,,ktviéchu, ktviéše, dřvi, u dveří, mhla, letorosl, v prostředcě'', snad i umdlý , skravaď, hrab, pavlač, manžel (Leg. Prok.), pevný, stvúcí, zevzně, skřivánek, ves (zájm.), zezhulice, vzieti-zvieti, ližice. Slova jsou z RK a MV. Společné je jim to, že tu nastala přesmyčka podle běžných hláskových zákonů, případně ještě nenastala, ač se odchylky v jiných textech vyskytují. Ponecháme stranou ,,pavlač-palvač, vzieti-zvieti, pevný-penvý, ves-svój'' (k této poslední dvojici Gebauer I, str. 548), neboť tu jde o formy přechodné, nové a nesprávné. Zajímavější jsou tyto změny (dvojice): ,,Dřvi, ktviéše, stvúcí''; zevzně, zezhulice, skřivánek. Původně ,,dv6ri, květ'' (ale MJ z oblasti RK ,,Ktová''), ke ,,stvúcí'' je ,,sv6t-'', ,,zezhulice'' z pův. ,,gzeg-'', skřivánek ze ,,sv6r-'', později ,,skvr''-a k ,,zevzně'' i ,,zvon'' atd. ,,Skvrnu'' sem nezařazuji, neboť ,,k'' je vsunuto již v praslovanštině. Proti ,,dřvi'' v RK je ,,u dverí'' v EJ, tvar jen zdánlivě mladší. Možná, že ,,-e-u'' je nutno vyložit ještě jako jer. Jistě byla výslovnost tohoto ,,e'' jiná než ve dnešním slově ,,dveře'' nebo ,,dvéře''. Dále je v EJ ,,letorosly'' (akus.), nejstarší a nejsprávnější podoba před mnoha modifikacemi, kdy se dospělo až k ,,ratolestem''. V ,,prostředcě'' v ŽG je nezměněno, ač novější ,,mlha'' se čte už v Žalt. Witb., viz též J. Štolc e, Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě 1973, str. 84. Ruku v ruce s těmito změnami jde i sporné ,,umdlá zraky'' v Jar., které my vyložíme jako odchylku tvaroslovnou, lépe řečeno jako archaismus . Pro ty, kteří by byli ochotni tu vidět samohláskovou prothesi, poukazujeme na značnou variabilnost tohoto slova: ruské medliť, nář. melediť, slovinsky medel, z původního ,,mždl7''. Z Hauptová , Studia paleoslovenica, Praha 1971, str. 115 čerpala ze stsl. evangeliářů: ,,mali, mem7dlivi, medzi'' a dokonce ,,m7ni''. Jde-li o ,,poboční slabiku k usnadnění výslovnosti'' (Trávníček, HM str. 226 nn), lze se odvolat na slova jako ,,orza, erza, arza'' (ke ,,rzáti''), ortuť, omša (Výklad z přesunu z původního ,,zo mše'' - jíti ze mše aj. je sotva správný), neboť jsou i Ervěnice, Elhovice, omdloba, omšenie, Olbva, v jihoslov. jazycích a v polštině rovněž; orty, omknůť (Pauliny, uv. spis str. 131 a Stanislav, HM I, str. 515). ,,Hrab'' v MV z praslov. ,,grab7'', dnes častěji ,,habr'', patří výkladem tam, kam i ,,skřivan'' a ,,skvrna''.
Ve všech těchto případech nacházíme v našich textech starší stav; naproti tomu v Leg. prok. již ,,manželóm'' místo ,,malženóm''.
Různé drobnosti
Byly vznášeny námitky proti slovu ,,poganěnie'' z RK, jako by tento výraz pocházel z německého ,,hon'' nebo ze slova ,,pohan''. Pokud by slovo bylo z němčiny, měl tu prý být v přepise RZ jiný znak než normální ,,g'', jehož užíváno pro výrazy domácí. Herman se prý už v 9. století psal s ,,h'' (ač, jak uvidíme, není neslovanský původ tohoto jména jednoznačně zjištěn). Ale tyto etymologie k ,,pohaněnie'' jsou mylné. Slovo patří ke ,,hnáti'', tedy ,,gnati'', polské ,,ganič'' (Kopečný), podle jiných k řeckému ,,onomai'' (Machek). S ,,hnúti, hnáti'' je spojuje též J. Kurylowicz, L' apophonie en indoeuropéen, Vratislav 1954, str. 292, slovo ,,hnus'' sem řadí Gorjajev (u Šanského, Velký slovník), s ,,hanobiti, hnáti'' je klade do téže rodiny Slawski, ES 1, str. 299. Tak činili též starší obránci: T. Vardas, str. 18. ,,Hamba'' jako OJ doloženo už ve 14. století (Beneš, uv. spis, str. 229). ,,pohaněti'' je i v RK, ,,hanba'' v našich textech bez dokladu.
,,Obvlečena'' kárá Flajšhans i Komárek jako přepis ,,nedoložený, nemožný'' nebo aspoň ,,velmi neobvyklý''. Ale pravý opak je pravdou, jak dokazuje Stč. slovník 9, 223, kde je psáno téměř jen ,,bvl'' s pěti doklady a děle spousta příkladů na ,,obvlažovati, obvlaky, obvládati, obvláční'' a mnohé deriváty. Slovo se ještě cítilo jako složenina, naopak ,,oblak(o)'', rovněž v RK, je již lexikalisován. Snad také písař -- byl-li trochu ,,textologem'' -- nechtěl, aby se slovo zaměnilo s komposity k ,,lécěti'' nebo ,,léčiti''. Dokladů je všude mnoho, částečně i mimo Stč. slovnik: Alx. Mus. 113 ,,obvládal'' (vydání Vážného), Kott VII cituje ,,obvlast, obvlažiti, obvláště'', Kott IV: obvlak, obvrátiti, obvěsiti, obválka, obvec, obvět. Mezi ,,b'' a ,,v'' byl kdysi jer, takže se tu asi držel nějaký pazvuk. ,,Obvlak'' uvádí i Miklošič, Vrgl. Gr. III, str. 46, v Baw. 408, 49 a 408, 42 nacházíme ,,obvětšie'' a ,,obvetšejíc'' (obstárnouti), tamtéž na str. 355, v. 113 (tu obvlékl hedvábnú nití, v. 34 na str. 302 z téhož textu ,,Obvěšen'', na str. 413, v. 108 ,,obvine''. Vaillant cituje ve své srovnávací mluvnici str. 86) pro skupinu ,,b-v'' hlavně adjektiva odvozená z příčestí. ,,Ob'' jako derivát z ,,o'' mohl působit jako plodný komponent. V Dal. 5,6 kolísá v rkpech psaní ,,obinuv'' a ,,obvinuv'', oblažen je v Otc. 102 b, obvinut ibid. A, 135 b, obvázán u Pulk., Život Karla IV (Výbor I, str. 570), ,,obvlažiti'' v Pas. 633, 2, ,,obvlaženie lásky'', Modl. 114, obvlaženú studnici tamtéž 117. ,,Úspora artikulační energie'' nebyla dosud aktuální. Ale v MV je již ,,oboz - obvoz''.
,,Ňadra'' se setkala s Flajšhasovou námitkou, že by mělo být ,,nadra''. Podle našich zjištění by se mělo přepisovat ,,nj-''. Etymologie není jednoznačná. Pokusy odvodit slovo z ,,madeo'', lat. ,,mokvati'' byly již asi opuštěny, praslov. ,,ědro'' uznává Machek a akceptuje složitý vývoj (ve spojení s řec. ,,étron'' - břicho kontaminací s ,,jádro''), podle Kopečného patří slovo k řec. základu ,,oid'' - otéci, jiní uvádějí i ,,játra'' -- entro -- pochybné; Vondrák, Vrgl. 2, str. 87 soudí, že je tu druhotné ,,nad'', a proto že je staročeské ,,nadra''. Nejpravděpodobněji se dá slovo vyložit ze základu ,,v7n7 - jadra''. Zdá se, že to nic neznamená, protože měkkost u ,,d, t, n'' je tu většinou neznačena. Velešínův slovník má s.v. ,,busina'' psáno ,,nědra'', ve vydání Dalimila (Havránek - Daňhelka ) běžně ,,ň'', tak i v Brn. nauč. podle Mareš ovy Marnosti na str. 237. Staroslověnsky ovšem také tak. V ostatním viz Stč. slovník, který cituje vedle uvedených dokladů ještě slovník Ostřihomský. Etymologie a stsl. dokazuje nezvratně větší stáří ,,ň'', které ostatně přetrvalo dodnes.
Jinou nedomyšlenost má Flajšhans v námitce ke slovu ,,zeřivý '' a ,,zeř'' v MV a v Jar., je to prý ,,chybné a nemožné místo'' ,,zóřivý a zúřivý''. Ani Komárek nezná ,,e'', ale to je doloženo ve Štít. Nauč. 232, jak přiznávává Holub - Kopečný, Etym. sl.; podle řeckého ,,chairó'' by se dalo ,,ó'' vyložit jako púvodní, ale ie. ,,g'her'', gotské gerns, něm. ,,gern'' ukazuje spíše na -e-. Lze samozřejmě číst i žeřivý - rozpálený. Kott, Dodatky I, cituje z ,,Gesta Romanorum'' ,,řeřivý'', které je nářečně i na Zábřesku. Stsl. ,,žeravie ohené'' - carbones, t.j. žhavé uhlí, v témže textu i 17, 13 a 17, 14. Soudím, že ,,zeř'' je původní a správné, ale že se zaměňovalo se slovem ,,řezavý'' a ,,řežavý'', což bylo i výslovnostně obtížné a významem leckdy podobné. Varianta s ó se vyslovuje dost obtížně, snad podle ,,zoře'' nebo k základu ,,jur'' (Machek).
Rachot: Flajšhans žádá ,,hr-'' ale slovo je onomatopoické a vymyká se z běžných hláskových zákonů. Machek uznává etymologicky správným ,,rach'' i ,,hroch''. Zákonitost: v RK se ,,h'' nepředsunuje! (úže - houžev). Kopečný vychází z původního ,,rachat'', Utěšený, str. 171 tvary ,,hřad, hrejší'' asi právem z ,,r-'', viz i ,,hroch'', věž v šachu místo správného ,,r-'', perské ,,rukh'', angl. ,,rook'', dále kolísání ve jménech ,,Hradešín - Radešín, Boleráz - Bolehradice. Doklady za změnu r-hr u Gebauera I, str. 464 nn. Někdy vzniká nepochopením ,,hrad'' za ,,rat'' - boj.
Formy ,,sedmmezcietmý, osmmezcietmý'' byly rozebrány v kapitole o incipotech RK. V RK vlastním je ,,mezi'', v RZ ,,mezu''. Proti ,,-cietmý'' je v RK ,,desiet'' aj.
Nrav-mrav: V RK i v MV jsou formy s ,,n'', jak je samozřejmé. V MV je však ,,nišpule'', ač slovo je příbuzné řeckému ,,mespilon''; zato ,,medvědice'' proti staročeskému častému ,,nedvěd''. Sem patří i nepravidelná (?) participia jako ,,sražem, rozvaděm, naplněm'', je však vysvětlíme jako odchylky morfologické, i když záměny ,,n, m'' jsou ve staré češtině časté a byly mnohdy zdůrazněny i staršími obránci. Nejvíce dokladů v Žalt. Klem. a v Ev. Víd., viz i Gebauer, HM III, 2, str. 103 nn. a Stanislav, I, str. 626. Názor, že se při tomto střídání uplatňovala spodoba k následujícímu slovu, se v R nepotvrzuje.
Nezzen: Ve svém slovníčku k RK vykládá Flajšhans jako dokonavé k ,,žéci'', ve svých Poznámkách tu vidí ,,sžéci'' a chybu místo ,,nesežž en nebo nesejžen''., tedy od ,,s7ž6gu''. Sloveso jako simplex bylo asi nedokonavé, k žéci by mělo být ,,žhom'', ale takové tvary ve staré češtině nemáme. Snad čte správně Komárek ,,nezžen'' - nepálen'' s nedokonavým videm po záporu. O tom jindy. Po zániku jeru jde o tvar náležitý.
Cizí nebo spíše převzatá slova v RZK téměř nejsou. Mohla by se sem řadit ,,chorúhev'', ač i to bývá vysvětlováno jako domácí (Otkupščikov) k základu ,,ker/kor'' - řezati. Změna ,,k-ch'' podle Machka u cizího slova ,,nepřekvapuje''. Proto je nutno -- vzhledem k těmto volnostem -- vyjít z německého původu slova ,,hurua'' - ,,kurva'' v MV. Nesouhlasím s míněním, že by slovo bylo praslovanské.
Slova ,,křesťan, křestěnský'' je psáno v RK (s jednou výjimkou z 16 případů) s ,,t'', nikoli s ,,ť, ti''. Gebauer ještě jako obhájce R (LF 2, 1875, str. 176 nn) odůvodňoval toto psaní jako nevžitý způsob u cizího slova. Ve své HM (I, str. 132 nn) však svůj názor pozměnil a viděl vývoj ,,krestian - křestan - křesťan''. Ale slovo asi opravdu nebylo plně vžité, jak dokazuje forma se ,,st'' místo očekávaného ,,šč'', nehledě k tomu, že i jiná jména sklouzávají v RK do pravopisu jednoduchého (Vestoň - Věstoň ). Převážná většina rkpů prý píše toto slovo ,,tvrdě''. Doklady v Gebauerově mluvnici (I, str. 76) ukazují na psaní ,,křestan - křestěné'', ač ovšem nastalo brzy vyrovnání na obě strany. Přehláska i sklonění je v RK naprosto správné, jen pravopis by si žádal ,,křestěné'' a ,,křestěnští''. Protože slabiky ,,tě'' je bez odchylky, je tu asi skutečně vliv nezvyklé skupiny hlásek a snad i německého, případně spíše latinského ,,Kristani - Christiani'' jako ,,Hermanóv'' aj.
Jiné drobnosti z ostatních textů: V PV čteme ,,Vhltava'', prý jako v Hájkovi. Toto ,,h'' je mi zatím nejasné, neboť název řeky patří zřejmě ke kořenu ,,vel'', vltati, vlna atd. Snad tedy mylnou -- lidovou etymologií k ,,hltati''.
V MPKV je psáno ,,gdyž'', tedy foneticky. Jediný případ v našich textech! Tento způsob je ovšem od 13. století dobře doložen (Komárek, HM, str. 120). Je už v Leg. o Jidášovi. Hojně se vyskytuje v polských textech; podle Komárka tu máme vůbec nejstarší asimilaci tohoto typu. ,,Vzvelbí'' v LP je správné, starší místo ,,vzvelebí'', bývalo pokládáno za -- chybu!
V MV pozorujeme, že na mnoha místech je užito starší formy tam, kde nová (a někdy i starší) čeština má tvar jiný. Takový shluk náhod nebo ,,správných přepisů z jiných slovníků Hankovi známých'' sotva padá v úvahu. Tak máme: ,,sekyra'' asi původnější proti ,,sekěřě''. V RK je na příslušném místě razura (15,33), ač obě formy jsou možné. Polsky ,,sekiera''. Původně ,,securis'', ,,e'' je asimilováno k 1. slabice (Machek). Teneta: takto původně k ,,teinó'' - napínati a k základu ,,ten'' vůbec. Tvořeno jako ,,řešeto, klepeto''. Později různé změny ,,tenato, tenoto, toneto''. Cebole, cebolář: původnější proti ,,cibuli''. Olij: k ,,líti'', k basi ,,lei'', pozdější je ,,olej''. ,,Břeskev'' nebo ,,breskev'': nikoli ,,broskev'', která původně znamenala ,,kapustu'', lat. brasca, brassica. Později se obé zaměňovalo. Viz Sadnik - Aitzetmüller seš. IV., str. 239 nn. Mešt původnější proti ,,moštu''. ,,Přepelice'', později disimilací ,,křepelice, křepelka'' ze zdvojeného základu ,,per'', tedy ,,tvor poletující''. Lze i jinak vyložit. Stejný hláskový jev u ,,kapradě'', která má v MV původní formu ,,papraď''; tyto změny ještě neznali ani Palacký a Šafařík a považovali tvary MV za písařské omyly. Skvorec: ne ,,sko-'', takže etymologie Kopečného ke ,,skorý'', jako že přilétá brzy, je mylná. Slovo patří tam, kam ,,skřivan'' a snad i ,,skravaď'' - pánev (něco, co vydává cvrčení, skřeky). (Cyganěnko). V češtině je i ,,skorec'', ale forma MV je původní. Přievuzný k ,,vázati'', ne ,,přiebuzný'' po sonorisaci. Broc - Brocany, stsl. broštati, brocěti v RK. Rysk archaicky, ne ,,trysk''. ,,T'' je prothese, ale srovnej staré ,,ristati'', německé ,,reiten'', litev. ristas. Cketa nebo čketa je asi ke ,,tščij'', hloupý, ničemný, prázdný. ,,Sketa'' je disimilováno. Původní forma též v Dalimilovi. Vded nebo uded - dudek, opět původní, onomatopoické označení. Nastala tu disimilace na dálku, přidána koncovka ,,ek'' a ,,d'' zdvojeno na jiném než původním místě. Slovo má mnoho různých variant. V MV je forma odpovídající částečně latinskému ,,upupa''. ,,Lektánie'' starší než ,,lechtánie'', kořen, jen vysvítá srovnáním s jinými slov. jazyky, je ,,lek, l7k''. ,,Ch'' je asimilováno k ,,t''. Kuroptva: ,,Padělatel'' zase mířil na správný a nejstarší tvar: etymologicky je tu spojení slovesa ,,curro'' a ,,petomai'', první značí ,,běžeti'', druhé ,,létati'', tedy ptáka, který běhá i létá. Novější: kuropatva, koroptev a další. Mozh, ne ,,mozk, mozek''. Stsl. ,,mozg7'' podobně ve slovenštině dodnes. Řebří, ne ,,žebřík''. V MV je nom. plurálu. Slovo patří k ,,rebru'', žebru. Nastala tu opět disimilace. Čerep, později ,,střep'' jako ,,črešeň, čerešeň'' - třešeň. Krastavost jako v polštině, česky spíše ,,chrastavost'' (Dalimil). Ale podle Machka zní slovo praslovansky ,,korsta''. Opoka: spojuje většina etymologů s ,,péci'', později působilo ,,pukání'' na zúžení původního ,,o''. Srovnej ,,Opočno'' aj. Staročesky rovněž v jiných textech ,,opoka''. ,,Opeka'' ve slovinštině značí cihlu, na níž se peklo. Osy, t. j. ,,vosy''. Sporné je, zda je tu prothese ,,v'', obě formy jsou staré. Sik - fík: protože nejstarší čeština neznala ,,f'', je tu správně řecká varianta podle ,,sykon'', ne podle latinského ,,figa''. Ščevel. Tak správně, ač dnes máme ,,šťavel'' přizpůsobením ke ,,šťávě''. Etymologicky sem patří stč. ,,ščevík'', kdežto ,,šťavel'' prý převzal Presl z ruštiny. Ale MV se správnou přehláskou zpochybňuje toto mínění. Šetek: tato forma dodnes žije v adj. ,,pošetilý''. Nastala tu asi zpětná disimilace na dálku a změna ve tvar ,,šotek''.