O některých nedůslednostech grafiky RK v záměnách (?) ,,ie'' za ,,í'' jsme již mluvili na str. 69 tohoto rozboru. Otazníků užíváme proto, že není dosud možno tyto jevy vysvětlit s plnou jistotou. Pokládáme změnu ,,ie-í'' za logickou, k ulehčení práce mluvidlům. Chronologicky náleží do 13. až 15. století. Snad bylo předcházející dlouhé ,,í'' silnějším živlem proti následujícímu ,,e''.
Odchylky sem náležící byly vysvětlovány obránci i odpůrci RK různě. Jev se někdy považoval za ,,zvratno u analogii'' písařskou, za snahu o správnost jaksi ,,přes čáru'', jindy jako moravismus nebo jako zvláštní pravopisná odchylka. Tak cituje J. Jireček ve svém spise O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských, Praha 1887, str. 16, 21 a 27 obdobné případy z Ev. Víd., z Mil. a z Ev. Ol. a vidí tu speciální moravský vývoj ,,i-ie-iej-é(j)'', tedy třeba ,,šíp-šiep-šejp-šép''. Komárek uvažuje o možnosti, že písař někdy značil odchylně dlouhé ,,i'' jako ,,ie''.
U sloves RK jsou tyto případy: převalíše, pokročíše, proměníše (2x), svícez íše, blízíše sě, vrátíše, zatemníše; mlčie, kúřie, kotie, proměnie, rozmnožie, uzřieš, množie sě. Problém tvarů ,,nosívati - nosievati'' rozebereme jinde. U sklonění bývají napadány formy: sbožiem (RZ), kameniem, pěniem, řvaniem, vícestviem (3x), o vícestvie (v incipitu!) na kopiech, cuziem, cuziech, hořúcema očima, jeleniem skokem (2x), kněžeciemi slovy, ze stienóv lesniech, ma rucie komoň (zde oprava rasurou), na nožiciech, za třetiem dnem, řad třetiech, třetiech knih (3x), stíhajúciech (gen), tesajúciem (dat. plur.), s niem (několikrát); tuří hlava, večerní tma. Na ostatní místech: bratřie ci, konieček (3x), větřie ček, střie že, břietný , křiedle (ale v MV ,,kridlatec''). Vedle toho všeho jsou i tvary ,,správné'', hlavně v imperfektu. Čteme někdy (u Vaška, Filologický důkaz, str. 23), že falsátor vůbec neuměl udělat imperfektum a že se mu jen náhodou podařilo jediné ,,diviéchu''. Toto mínění je nutno poněkud ,,poopravit'': lskniéše, biéše, biéchu, biesta, jmiéše, sdiéše, uvádiéše, chtiéše, kypiéše, ktviéchu, letiéše, zadřiéše, sniéše, vraždiéše nebo brázdiéše, pobiéše, siéše, v RZ priletiéše. Pomíjím formy, jež lze vykládat jako aoristy (hučiechu - hučechu, míjechu aj.). Vidíme, že ,,vadná'' imperfekta patří jen k typu ,,prositi'', ač i zde jsou některé tvary pravidelné. Toto ,,í'' za ,,ie'' lze vyložit i jako jev zcela zákonitý, neboť se uplatnil nejdříve u sloves na ,,iti'', kde působila analogie nejsilněji. Odchylky ve 3. os. sing. by se daly někdy vyložit jako aoristy ,,hučie - huče'' nebo i participia praes., případně je přiřadit k jinému slovesu (valiti - váleti). Na váhu padají i tvary ,,správné'': hrozí, tvoří, pokoří sě, brání, búří, dobúří (není-li imperativ), dokročí, drbí, nepálí, postúpí a vlastně i ,,svietíš''; ,,trčí , vévodí, vězí, zadrží, zkusí, zevzní (2x), zračí sě''. Ještě důležitější je zjištění, že tato odchylka není v RZ: ,,vojevodí, mútíši, chodí, vnorí sě'', případně i ,,vadíta, směríra, rozdělíta''.
Instrumentály typu ,,znameniem'' je ovšem nutno vyložit jako tvary naprosto správné, společné všem námi rozbíraným textům bez jediné odchylky a podporovaným, jak jsme viděli, větší trvalivostí hlásky ,,j'', zřetelněji oddělující slabiku jednu od druhé. Odchylky v jiných pádech: ,,o vícestvie'' je v incipitu a dá se chápat i jako forma subst. ,,vícestvo''. Jinak vždy správné lokály: po chvrastí, o pobití (2x), o sědání, v súkromí, na podchlumí. Obecně se tu všude zachovává správné ,,ie'' s výjimkou sousloví ,,na kopiech''. Asi 90 forem je tu bez odchylky. Proti ,,podezřelým'' formám ,,cuziem (instrum.), cuziech (gen), hořůciema, lesniech (gen), na nožiciech a s niem'' lze postavit tvary správné: množstvie cuzích, rohóv lesních, lisíma zrakoma, Sasíkóm pleňúcícm, velím praskem, po žalniem srdečce (Jel. z 13. století). Vedle odchylně tvořeného deminutiva ,,konieček'' nacházíme ,,správně'': kúzelník (2x), otčík (5x), Sasík (3x) a ukrutník. -- Ostatní případy: ,,střie že'' je správné a patří ke stsl. postrěšti, ruské strěči, strěg7u Sreznevského a jinde vedle ,,strišti'' aj. Pozůstatkem těchto dvojtvarů je i novočeské ,,stříhati''.
Domnívám se, že nejpravidelněji lze tyto jevy vysvětlit z forem starých, kdy např. u sloves nebyly ještě rozlišeny útvary od sloves na ,,jo/je'' a (io/ie). Sem hledí též imperativ ,,chodiete'' z našeho EJ, mající obdobu ve staroslověnštině. Nápadné je též, že nejvíce těchto odchylných komponentů s ,,ie'' je po ,,ř''. Je asi nutno akceptovat vedle palatalisace ,,rie'' (se samohláskovým ,,i, j'' též spojení s ,,j'' spirantním, tedy ,,rj''), kde nastala někde depalatalisace již v dobách velmi starých (Slovensko, ale pravděpodobně též formy slovesa ,,uderiti'' v RK). Ke kúřiti, původně ,,kúriti'' by tedy bylo ve 3. os. sing. ,,kúrje'', z toho pak ,,kúřie'' stejně jako ,,uzrieš'', křiedle, bratřie ce, větřičiek, možná i střie že a matení skupin ,,pře-při'' ve zkratkách, jichž užívá písař RK: pcin - příčin nebo přiečin, tak i přijít nebo přejíti, priedech nebo přijedech, obdobně u přiletěti, přižieti (Sbyh. 25, 32 a 26, 1; Záb. 21, 1; Lud. 18, 27, Jah. 27, 2 aj.)
Četné doklady na záměny ,,ie-í'' a naopak, případné, příklady předčasného úžení v imperfektu (ostatně v lidové řeči již ve 14. století zanikajícím) uvedli již staří obránci. Tak u Štílného, Barl. 122a, b ,,mluvíše''; některé doklady změny ie-i jsou již v literatuře 13. století, jak upozorňuje Bělič, Nástin, str. 102. Desítky případů jsou v Žalt. glos. (v části ,,pravé''), V Žalt. Witb. je odhylek přes dvacet, ,,míše'' místo ,,jmiéše'' v Alx. Svatov. 71, ,,mútieš'' v Leg. Dor., ČČM 33, 1859, I, str. 24 vydání Jirečkova; U Flašky, Rada zvířat 469 ,,jenž ... kutie, zamútie''; ,,nebíše'', Žalt. Kapit. 36, 36; mnoho dokladů v Dal. C 5é, 59, 60 a u Flajšhanse, ČČM 70, 1896, str. 222 nn. a v Osvětě 26 (1896) str. 893 s citáty hlavně z Ev. Ol; Gebauer HM I, str. 213; Hrad., Deasatero 346 ,,prosie'' (3. sing.), ,,o Kostečníciech'', ibid., 1021. Všimněme si též svědectví Husova , že ,,v jednom kraji říkají ,musiem'a v jiném ,musím''', (J. Hus i Sebrané spisy české, Praha 1866, Postilla, str. 440, vydal Erben ). Střídání ,,ie-i'' na území RK, EJ a PV má obdobu v sch. ,,ikání'' a ,,jekání'' ( A. Vaillant , La langue ..., str. 182 a 208), kde je vedle ,,jich'' a ,,jiech'' a obdobné jevy nalézáme také v polských nářečích. Více o tom v morfologii. Sem patří i gen. ,,vsěch'', čekali bychom ,,vsich'' k ,,v6s6j6''. Zde se tato forma rozšířila i do středních Čech atd., působila ovšem též analogie podle ,,jedněch, těch, ověch, saměch, oněch atd. I ve staré češtině nalezneme doklady na ,,jiech, niech'' (v Mil.), našich, našiem, v Dal. ,,sech'' atd.
Zvlášť časté jsou širší formy v PV: ,,stojieš, valie sě'' (není-li k ,,váleti''), ,,cuziem, siela, slavieček (2x), chodie, budie, snabzenstvie, želie, neboščiek''. Zde ovšem i jiný přípustný výklad: snaha o vystižení délky jako ve slovech ,,malyj'', ,,naaše'' a ,,skaalě''. Jsou ovšem i tvary ,,správné'': příkře, velím (t.j. ,,velmi''). V těchto dvou případech není kvantita značena, stejně jako ve slovech ,,chládeček'', jáz'', a snad ,,všeliký'', ale toto slovo je zachováno neúplně. U epithet ,,drahá, jará'' nevíme, jde-li o sklonění jmené nebo složené. Neznáme ovšem poměry v kvantitě a v přízvuku na území, kde vznikla PV, kterou je téměř nemožné datovat. Jak jsme viděli a ještě uvidíme, je to výtvor ,,mozaikový'', spojený z ,,formulí'', ustálených obratů z různých předloh.
EJ se hlásí částečně tam, kam jsme umístili RK a PV. Proto gen. ,,přisojáciech slug'' a imperativ ,,chodiete'', vedle toho však jen ,,nenávidí, slúží, poslúží, počestí, chodí, uvierí, oslepí, otverdí, vierí, vieríte, stavíte, dóvěríte, oslaví''. Zde tvořil ,,padělatel'' správná imperfekta: biéše, účách, nosiáše i dobře skloňoval: o učeních, o učedníciech.
Všechny ostatní ,,podezřelé'' texty mají, jak řečeno, jen instrumentál typu ,,znameniem'', jinak se shodují s češtinou podle požadavků naší uznávané stč. gramatiky, Lib. pror. má ,,předpověděniem'', ale ,,splodí, zrodí sě, svietí, vzblúdí, vzvelebí, spudí, vrátí, převýší ... rubíšek''. ,,Hledě, připravě, vzmože'' jsou participia. MV skýtá vzhledem ke svému lexikálnímu rázu jen skrovný materiál a kromě toho je ,,e'' psáno za ,,ie'' i za ,,ě''. Koncovky jsou ,,ík'' a ,,iek'' ve slovech ,,rybník, hacník, paličník, komorník'', ale ,,malék, drážní, rozhlásí, vadí sě, vzdruží, lúbí''; proti náležitému ,,ie'' není ani jednou odchylné zúžení. Napočítal jsem přes 60 dokladů. Je tu ovšem i ,,obezřeniem'' - obtutu.
Také MPKV se příkře liší od RK: původní je jistě ,,srdečenstviem'', ale je tu ,,najvyššie žádost'' proti ,,tuří hlava, večerní tma'' v RK; správné ,,přijde'', 3. sing. ,,zapudí, těší, túží, tělíčko'' (ne ,,tělce'', jak bychom čekali v RK). Ž. glos: ,,skruší, naplní, vzvýší''. Nerozpáčie je k ,,rozpáčeti'', častějšímu ve staré polštině. Ostatek bez dokladu.
V ,,Hankově'' interpolaci Leg. Pror. čteme gen. ,,prostředniech'' jako v RK a také ,,zřieť'', ale tyto jevy jsou i na jiných místech Hrad.
Jinak se jeví PP -- jako text mnohem pozdější. Je tu tendence k širším nářečním vokálům, proti středočeskému vývoji ,,ie-í-ej'' vidíme převahu dlouhého ,,é'', tedy asi kontinuitu s RK, ale na místech libovolných. Jde tu proto o jevy čistě fonetické. ,,Správné'' ,,ie'' je ve slovech ,,sbožie, (častěji), hovořenie, znamenie, kniežecky, kniežete'', ale je již psáno i ,,knížectví, protivenství, potřetí'' je tu ,,knieze'' (t.j. ,,knize''), v usazenie (lokál), čeledie (instrum.), Slavniek ( v ostatních našich textech vždy v těchto případech ,,-ník''), ztratěl, choděti (2x), Čestmieře, uchráněl, podmaněti, uraděli sě. K tomu Gebauer I, str. 218 nn.
Změny ú-au-ou; ó-uo-ú
Tyto hláskové pochody, samy o sobě dosti pozdní, se v našich textech nevyskytují. Vývoj ,,ú-au-ou'' (v němž je ,,a-u'' dle novějších zjištění jen komponentem starého ,,u'', vyznačeným jaksi nouzově - Komárek, HM str. 145) je zcela cizí východním územím. Postup ,,Ó-uo-ú'' zde sice nastal, ale v době pozdní, jak vidíte zejména z PP. V Žalt. Klem. se tento jev nenalézá, ale ve staročeských textech je od 14. století zcela běžný. Změna to byla dlouhodobá a probíhala nestejnoměrně. Proto máme ,,ó'' ve století 16. a ,,ú'' již ve 14. věku.
PP ponechává staré ,,Ó'' ve slovech patrně převzatých ze starší literatury: pánóm, horníkóm, ale tam, kde je text tvořen samostatně, je už stav novější: sluolo, pacholkuóv, svuój, dvuór, dvuory, vuokoleční, doluóv, Čechuóv, horníkuóv, móže, pánuóm. Dofthongisovalo se dlouhé i krátké ,,o, ó''.