6.11 Palatalisace a depalatalisace. Tzv. 'jotace' (hlavně v RK)

Tento jev nelze sledovat v RZ a v EJ, psaných pravopisem jednoduchým, ani v MV, kde je grafika velmi různorodá, ale kde se ,,ě'' značí jako ,,e''. PP je naopak památka poměrně pozdní. Je proto nutno se soustředit hlavně na RK, kde se problém během ,,velkých bojů'' o pravost RZK velmi vyhrotil. Tak zvaná ,,jotace'',  místo níž dnes právem hovoříme spíše o palatalisaci a depalatilisaci, je značení krátkého a někdy i dlouhého difthongu ,,ě, ie'' po souhláskách. Vedle původních slabik ,,be, pe, ve, me de, te, ne ,ze ,se'' a vlastně i ,,re'' (,,e'' tu mohlo být všude též původu jerového) existovaly totiž ve staré češtině i ,,b'e,p'e,d'e,v'e,m'e,t'e,z'e, s'e''a ,,r'e'', tam, kde předcházely různé historické hláskové změny  (přehlásky,  vývoj nosovek) nebo kde byla měkkost -- palatálnost -- od původu. Tím vznikla t.zv. ,,měkkostní párová korelace  souhlásek'', při níž bývá lišeno např. ,,duše'' ( t.j. vokativ  od ,,duch'' s původním ,,e'' a ,,dušie'', nom. od ,,duša'' po provedené přehlásce). V pozdější češtině tyto protiklady mizejí a souhlásky, jež tu sledujeme, se ,,depalatalizují''. Byl to dlouhodobý proces, probíhající na různých územích nestejně rychle a vedoucí též k nestejným koncům. Jiná nesourodost je i v tom, že některé středověké rukopisy vyznačují ,,měkkost'', popř. ,,jotaci'' přísněji, jiné ji zanedbávají. Těchto faktů nebylo v boji o Rukopisy bedlivě dbáno. Bylo a vlastně dosud je žádáno, aby byla palatálnost na příslušných místech RK značena důsledněji, a bylo shledáno asi 400 míst, kde prý není pravidla šetřeno. Tím ovšem počet jazykových ,,chyb'' v RK, jichž bylo shledáno asi tisíc, značně naskočil. Uvedeme hned hlavní překážku, s níž se při analyse tohoto jevu v RK potkáváme. Na jedné straně je tu specifičnost nářečí na severovýchodě Čech, na druhé straně pak potíže s grafikou. Archetyp  RK -- aspoň jeho starších částí -- byl psán pravopisem ,,jednoduchým'', jak ještě při zkoumání ,,jotace''  zvlášť uvidíme.

Palatalisační a depalatalisační poměry na území RK byly poněkud jiné než na ostatním území. Změkčení souhlásek tu bylo důslednější než jinde. Dokazuje to -- vedle dalších důkazů, jež uvedeme dále -- změna (asibilace) v důsledném psaní ,,vícestvie'' -- vítěz ství (proti ,,Vitzovým'' v RZ) a snad i psaní ,,mietne'' v LP ( od základu zdlouženého) a ,,miedná'' (vlastně analogicky  proti správnému ,,medná'' v RK) v MPKV. Také podle ,,Vývoje'' (str. 76) byla ,,měkkostní korelace  ve východních Čechách, zejména v místech vzdálenějších od centra, déle zachována'', totiž u retnic, ale pravděpodobně též u souhlásek ostatních. Vyjdeme-li z našeho názoru, že se tu palatalisace  uplatňovala se silnějším spirantním působením souhlásky ,,j'', docházíme zpět k zákonitosti již uvedené: kde bylo ,,j'' nepohodlné, vymítlo se, měkkost se projevila tím nápadněji. Jistě je přitom nutno mít též na paměti, že máme před sebou texty určené k recitaci a také skutečně recitované. Proto se jistě všemožně ulehčovala práce mluvidlům.

Počet ,,400 chyb'' se jistě zmenší, odečteme-li jako ,,otcém'', které nevykládáme z přehlásky,  ale jako původní slabika ,,je'', která byla takto vyslovována na území RK odedávna; viz i výklady Trávníčkovy v jiných spojitostech (HM, str. 103). Kromě známé literatury obránců sem patří ještě článek J. Kalouska, Osvěta 16, 1886, I, str. 540 s poukazem na jiné rukopisy, jejichž úzus je podobný jako v RK; pro případné sch. souvislosti částečně K. Horálek, Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1955, str. 146 nn.

Věc si ovšem žádá pojednání o všech souhláskách a slabikách, jež tu padají v úvahu. U slabiky ,,bě'', původně ,,b'e'' je ,,jotace''  značena ve všech slabikách krátkých i dlouhých. Namítnout je ovšem možno, že takový je i stav novočeský. Odchylka je jedna ,,obe'' místo ,,obie''. Nevíme, zda je to písařské opomenutí nebo krajová výslovnost. V krátkých polohách je asi padesát slabik správně ,,jotovaných'', náležitě tvrdé ,,be'' jako ,,bezduch'' ovšem nepočítáme.

Složitější poměry jsou u slabiky ,,c'e'', kde bývala ostrá střetnutí hlavně mezi Seykorou a odpůrci. ,,Správně'' je přepisováno ,,lúcě'', v krocie, v Polscie (2x) a ,,rucě'' (duál). Mnohem častěji se však psalo ,,ce'' pro něž jsem napočítal na sedmdesát dokladů různých typů: v borce, cep, dřevce (plur.), helmice  (nom.), krváceti, oběce (aor.), slunce (gen.), tedy přepisy ,,ě'' ať praslovanského nebo nověji vzniklého. Spolu s ,,c'e'' je nutno si povšimnout i slabik ,,če, č'e'' hlavně z příčin grafických. Tyto fonémy se v přepise RK vyznačují největší různorodostí, a my dovedeme osvětlit důvod toho. Jde tu o přepis ze staršího rukopisu, který -- podobně jako RK -- měl znak ,,c'' za ,,k'', za ,,c'' i za ,,č''. Pravidla transkripce byla tato:

• ,,C'' ve významu ,,k'' bylo přepsáno jako ,,k''
• ,,C'' jako ,,c'' zůstalo beze změny,
• ,,C'' jako ,,č'' před ,,e'' bylo psáno jako ,,ci'', aby se odlišilo od předchozího případu. Jsou tu ovšem výjimky, např. přepis ,,dščevy,  z mračen, oščep, ozvučený, počechu, tiščechu''. A zase z těchto výjimek je pravidlo: všechna tato ,,ce = če'' jsou uvnitř slov.
• ,,C'' jako ,,č'' na konci slova někdy též před souhláskou, se píše jako ,,c''
• ,,C'' ve významu ,,č'' před jinými samohláskami a někdy před souhláskou, zejména před likvidou, se transkribuje ,,cz'', ve slově ,,Csmyr'' též ,,cs''. (t.j. Čmyr)
• ,,C'' ve významu ,,č'' před ,,c'' se někdy vypouští, přepis je fonetický  ,,borece'' t.j. ,,borečce''. Odpůrci by asi žádali ,,boreczcie'' nebo podobně, ale to při běžném psaní je jistě náročné a nepohodlné.

Zdá se, že tam, kde měl písař potíže, kde bylo ,,ě'' rozhodující pro posouzení významu, hlavně na počátku sliva, bylo psáno ,,cz''. Kde je význam jasný, je psáno třeba ,,cstvrtý'', kde by se daly číst i slabiky ,,kty, kti, čti, cti, cty'', nacházíme ,,cztyrsi''. Tak i ,,czaroději''. Písař chtěl asi sebe i čtenáře přesvědčit, že je to ,,č'', ne ,,c''. Jindy padaly na váhu důvody sémantické. ,,Ciep'' by se dalo číst jako ,,čep'' i ,,cěp'' (správný je ,,cěp, cep'' jako zbraň), proto tu není ,,cie'', ale ,,cepy''. Sporné ,,hlava roscepena trsť rozcepichu'' lze vykládat jako ,,če'' i ,,cě''. Palatálnost po ,,c'' a slabika ,,c'e'' byla tedy v RK i v době opisu živa (jak dokazují skrovné doklady jako ,,rucě, v Polsciě'' a další), ale vinou složitých poměrů grafických v písmě neznačena.

U slabiky ,,l'e'' bylo vždy silným argumentem obránců, že se ,,lie'' vyskytuje v RK jen na dvou místech (na dvě polie, vterej pólie - polovině) jinak vždy ,,le'' jako v celé stč. literatuře. Dokonce je tu i prvej pole ,,správně'' v Jar. Celkem je v RK 133 případů ,,správné'' depalatisace. Nicméně dokazují obě výjimky, že tu byl ve výslovnosti rozdíl mezi tvrdým a měkkým ,,l''. První ,jak známo, se vyvinulo z původního středního ,,l'' v sousedství širokých vokálů, druhé vedle vokálů úzkých, tedy ,,le, li, l6,,, ač existovalo i původní měkké ,,l''' ve slovech jako ,,l'ud, l'ut7- líty''; naopak zase bylo ,,létati'' s ,,l'' původně tvrdým. To se pěkně projevuje v PV, která byla i v tomto směru trestuhodně odbyta. Zde se totiž píše (nepřihlížíme-li ovšem ke ztracenému prvotnímu rukopisu) správné měkké ,,l''' ve slovech ,,směle'', na skálě, valie sě (snad váleti''), želie, liepá'', ale ,,lecial'' i další tvrdá ,,l'': slunce, siela, pochládeček,  malý, luzě, zeleném. Protože je jazyk PV blízký jazyku RK, ale ne s ním totožný, je nutno vyslovit závěr, že v obou památkách bylo i v době jejich posledního, přepisu ,,l'' a ,,l''' ještě rozlišováno.

Slabika ,,m'e'' je psána jako ,,mie'' devatenáctkrát. Stav je to již novočeský, nepočítáme-li ,,imě'' - jméno. Výmluvná je však odchylka ,,rumenci'', kde se jeví nářeční depalatalisace . Takové případy jsou ve staré češtině, zejména ovšem na území blízkém RK, poměrně hojné (Žalt. Klem. a další).

Také ve slabice ,,p'e'' se objevují obdobné odchylky z ,,petáckého'' nářečí ,,pej'' (=zpívej), spej (spěchej) a ,,petkrát''. Jinak je 34 případů ,,pě'' včetně dokladů na ,,pěti, spěti, pětkrát'' atd. Výjimky tedy proklouzly opět z nářečí, ale nejsou pravidlem. Depalatisace ukazuje na živost a životnost ,,měkkostní korelace''  na území RK.

U slabiky ,,sě'' je ovšem nápadné -- i když mechanické a samozřejmé -- psaní reflexiva ,,sie'', vždy takto, asi na 190 místech. Naproti tomu pozorujeme značné kolísání u kořenů ,,sěd'' a ,,sed'', obé k ,,seděti''. Zde také učiněny některé námitky, zvláště u slova ,,siedlo  - sedlo ''. Požaduje se ,,sed'', ale zde je buď analogické  převzetí z kořene zdlouženého nebo snad vliv polského ,,siodlo''. Praslovanské ,,séd'' by se změnilo na ,,sied'', které je v primárním ,,siesti'', jež je nutno pro RK akceptovat jako primární k ,,siedati'' a ,,seděti''. Odtud je kolísání v ,,jotaci''. Celkem je v RK asi jedenáctkrát ,,sie, sě'' a devětkrát ,,se'' (říkáme ,,asi'', protože doklady na Proužcích jsou nejisté), takže by převažovala ,,správnost''. Kolísání a zároveň nepravděpodobno st falsátorského ,,pravidlování'' jeví zejména ,,Róže'', kde je bezprostředně za sebou ,,dlúho sieděch - do kuropěnie seděch''.

Ve slově ,,sedlo '' se pokládá základ za jediný příklad krátkého slovesného kořene v této etymologické rodině; jinak je základ buď zdloužen nebo nasalisován. ,,Přebytečná jotace''  by se dala vysvětlit analogií,  jestliže je ,,sedlo '' slovo převzaté (něm. Sattel, germ. sadula, V. V. Martynov, Slavjanogermanskoe leksičeskoe vzaimodejstvie drevnějšej pory, Minsk 1963, str. 178 nn). Na kolísání těchto slabik ve staré ruštině upozornili m. j. Mikkola ( J. J., Urslavische Grammatik II, Heidelberg 1942, str. 161) a G. P. Cyganenko, Etimologičeskij slovar rus. jaz., Kyjev 1970, str. 422. Z praslovanského ,,sěd-ti'' by vznikly všechny ostatní kořeny. Potom by bylo ,,siedlo '' původním archaismem .

U slabiky ,,vě'' je ,,jotace''  poznamenána asi v 52 případech. Zanedbána je hlavně ve slově ,,zveř'' - zvěř, dvakrát, takže nejde o náhodu, ale opět o dialektismus . U slovesa ,,vece, otvecechu'' chybí rovněž, stejně jako u ,,sveřepý''. Jednou je psáno -- snad vlivem polštiny ,,vielé'', ale jindy vždy ,,velí, veliký'' atd. Konečně je třeba OJ ,,Vestoň'', správně ovšem ,,Věstoň '', jak o tom bude ještě řeč; máme tu mechanický přepis ze starší předlohy. Odchylek proti správné ,,jotaci'' je asi 16, správná transkripce je ovšem shodná se stavem novočeským.

Slabiky ,,že, še, šie''. Dovodili jsme již, že ,,i'' v sousedství těchto souhlásek neznamená měkčení. Správné označení palatisace je tu např. v nom. sing. ,,nasie'', v gen. ,,boziej mateře'', v plur. ,,kózie'' aj. Lví podíl na otázkách kolem čtení ,,se, sje, še, šje'' má ovšem zájmeno ,,ves'', které bude podrobněji rozebráno v odstavci o skloňování. Zde jen tolik: dosavadní výklady (čtení ,,všeho'' se znaménkem měkčení, interpretace z písařské rutiny, s níž by bylo psáno každé ,,sie'' jedním způsobem, umělá archaisace  padělatelova a snad ještě další) jsou mylné. Správně je třeba vyjít ze zájmene ,,v6s6j6'' , tedy útvaru složeného, tak jako v RK důsledně ,,sien''  a vlastně i ,,jen, jej''. Odchylky v ,,jotaci'' jsou hlavně v deklinaci slova ,,junošě'', dále u slovesa ,,ležeti'', pokud nelze příslušné tvary odvodit od slovesa léci, u jmen ,,Ruboš, Srpoš , Ludiše'',  v akús. typu ,,mužě'' (pluh) ve tvarech slovesa ,,-rážěti'', ve sklonění typu ,,úžě, úžěmi'' (houžev) aj. Je známo, že tyto změkčené konsonanty se ,,depalatizovaly'' nejdříve.

U slabiky ,,rse, rsie'' vidíme takřka výhradně psaní ,,rsie'' bez ohledu, zda tam ,,i'' patří nebo ne. Zde se by se dalo mluvit o mechanickém psaní, o rutině. Instruktivní je tu pojednání Flajšhansovo (ČČM 70, 1896, str. 373). Správnou jotaci lze vidět na 81 místech, pochybenou na 50 dokladech.

U ,,ze, zě'' je ,,jotace''  většinou pominuta: Praze, vzechu (7x), hemzechu, obcháze, přicházesta, přicházéše, po ráze, sáze (aor.) po vraze, po vrazech, ale i správně ,,druzie'' (dat. sing. fem.), ,,vycházievasta,  vzie'' (vzal); odchylek 17, správné tři formy.

Slabiky ,,de, te, ne'' nerozebíráme, úzus je tu jako dnes. Dvakrát tu však nacházíme ve tvaru zájmene ,,jen'' depalatisované ,,po nej, k nej''.

Ve své obraně RK (uv. místo z ČČM, str. 241) zjistil Flajšhans původně 307 správně jotovaných slabik a jen tři odchylky. Později však od tohoto stanoviska upustil, akceptoval Gebauerových ,,400 chyb'' a prohlásil pravopis RK za nemožný (Ve svých ,,poznámkách'' k vydání RK v roce 1930, ale i jinde, v korespondenci apod.). Komárek vcelku nepovažuje ,,chyby'' v jotaci za rozhodující pro posouzení stáří RK. Pravda je asi uprostřed. Odmyslíme-li si slabiku ,,le, lě'' a ,,je, jě'' a uvážíme.li, že ,,jotace''  mizela též velmi brzy u ,,ďě, ťě, ňě'' (písař RK by měl psát i ,,diieti'' místo ,,dieti'' - praviti) dostaneme -- s vyloučením případů, kdy se palatisace a depalatisace v RK zcela shoduje s dnešním stavem -- tuto jednoduchou tabulku:

Důležitější ovšem než takové výpočty je objevená zákonitost -- včasná depalatalisace  ve východních nářečích českých především u retnic. Na tvary ,,k nej, po nej'' jsou doklady dokonce i v Hrad. rkpu, na jotaci dosti přísném. O této zvláštnosti Flajšhans jako by ani nevěděl, neboť říká ve svém vydání RK -- v pozn. k Ludišti, str. 33 -- že ,,rumenci'' místo ,,ruměnci''  je ,,snad'' jen omyl.  F. Cuřín, Studie z hist. dialektologie a toponomasti ky Čech, Praha 1967, str. 32 datuje ztvrdnutí retnic v oblasti, do níž klademe RK, ,,nejméně'' od 14. století a cituje mnoho příkladů na depalatalisované ,,me, pe, be, ve, fe, de, te, ne'' (str. 24 nn). Z týchž důvodů chybí ,,jotace''  i v polohách dlouhých, např. ,,údech, vrazech, zádech, slúpech, náspech, prsténcéch, bocéch''. I zde souhlásky brzy ztvrdly, jsouce možná vůbec méně přístupné asimilacím . Proto je v RK i gen. sing. fem. ,,dobréj'' z ,,dobry jeje'' nikoli ,,dobřiej''.

V PV lze vidět ,,správnou'' jotaci ve tvarech ,,náše (slunce), smělě, hrdě, na příkřě skálě, řeka (3x), pějě (2x), luzě (lokál),  ručě, kdě, vsě, vsěliký, liepá, tobě''. Upozorňujeme však znova, že se tu značí palatisované ,,l, lj''.

Výslovnost byla asi ,,lj'' a váže se na ,,podezřelé'' tvary ,,lecial, snabzenstviem''.  Psaní ,,Vysegrade'' a ,,chladeczek'' (nikoli -cziek) ukazují, že ,,i'' není nikde užito jako znaménko pro měkčení.

Zcela jinak se projevuje pravopis MPKV, jak jsme již dovodili, Ve slovech ,,všeže, -že, rostiéše, blaženstvie, účastie, žž e, nemóže'' je za měkkou souhláskou psáno ,,i'' místo pozdějšího diakritického znamení. Správnou ,,jotaci'' lze uznat ve slovech ,,děvú, sě, vesdě, blazě (4x), vsiech, róže, cělovách, těší, žěl, měl, tělíčko''. Jinde se však palatisace neznačí: gen. srdce, po rose, sladce, neprose, želeje. A naproti tomu zase ,,miedná'' proti ,,medná'' v RK, jako v polštině ,,miod'' a ,,miodek'' - syrup na Frýdecku. Tvary zájmene ,,ves'' jsou ,,jotovány'' jako v RK.

V LP je pravidlo o jotaci šetřeno poměrně přesně. Nelze prokázat, že by ,,i'' bylo sloužilo jako znaku pro měkčení, neboť je psáno ,,zewsad, dirzeti, rozezene, Czechi, nemozesse, sejze, sperze, vsady, otewsad''. Důležité je, že tu není přepisováno ,,vsiady'', úzus je tedy opět jiný, Čteme ovšem i ,,rubissiek (rubíšek, odnož), cziest, krziestanóm, przemozie'', ale to je spíše psaní ,,hyperkorektní''  s ,,jotací'' přebytečnou. Ale jsme povinni uznat správnou jotaci ve slovech ,,sě, Lubušě, přědpověděniem, duše (gen.), ščedie, prvomládcě, vládcě'', snad i ,,Sviie'' (Šváby), ,,vsie'', nebo ,,všě'' (města), ,,vsiech'' nebo ,,všěch''. Kromě toho dalších 23 případů správné palatalisace  na místech, kde je stav shodný s novou češtinou. Nejsou tu tedy případy z RK jako ,,pet, rumenci, zveř, usvedevši'' (mimochodem: sem snad patří slezské OJ ,,Svedoň''). Naopak zase ,,mietne'', v RK ,,otmetáše'', poměr pravopisu LP k RK je tedy obdobný jako orthografie MPKV ve vztahu k RK. Je i ,,mětec'' - kejklíř v Alx. Nejotované formy: svézemce nebo své zemce, Němce, przemóže.

V Žalt. glos. jsou opět typické odlišnosti proti ostatním zde zkoumaným textům. Je psáno ,,dóvěřievati, kněziém, v národiech'' kde by ,,i'' v RK nebylo značeno. Je to buď znamení palatální výslovnosti předcházejících konsonantů nebo snad odchylka morfologická -- sklonění a časování  podle jiných vzorů. ,,Správně'' je psáno ,,sědí, v prostředcě, sě (několikrát), cěsstě, duše'' (V RK spíše ,,sedě, cesta''), ale i ,,prostředcě, střese''. Jako znak pro měkčení by mohlo být ,,y'' ve slovech ,,zdonedzye, světlonosyem''.

V MV nelze tyto jevy zkoumat, neboť památka je psána pravopisem v zásadě jednoduchým. Pro Leg. Prok. nemáme k dispozici faksimilie původního rkpu.