Zde se protiklad ,,i-j'' uplatňuje velmi zřetelně, jak jsme již uvedli v úvodu k těmto úvahám (podle Krajčoviče). Obecně se dá říci, že na západě se stahování provedlo daleko intensivněji a dříve než na východě. Anomalie však existují na celém území. Někteří lingvisté, jako třeba T. Lehr-Splawinski - J. Stieber, Grammatyka historyczna jezyka czeskiego, Varšava 1957, str. 63 došli až ke skepsi co do možnosti zjištění zákonitostí tohoto jevu (poukazovali na dvojtvary ,,hrá'' a ,,hraje'', vyskytující se mnohdy vedle sebe na málo rozsáhlém území. Jiná zvláštnost je třeba v tom, že tvary ,,dvé, tré'' jsou dnes knižní a vyhlížejí starobyle a přece převládlo ,,dvoje, troje'', obé u Klareta. Nejčastěji se ovšem vyskytují dvojtvary u přivl. zájmen ,,mój, tvój, svój''. Školní pravidlo, zhruba potvrzené ve staré češtině, žádá, aby širší formy platily jen pro přímé pády (nom., akus., vok.) singuláru a plurálu. Ve stč. duálu byly by oba tvary. Nekontrahované jsou ovšem starší a původní.
V našich textech jsou některé nestažené tvary i v pádech nepřímých a z toho byla ovšem vyvozena i námitka proti R. Moravské dialektismy ,,mojeho, tvojeho'' atd. byly odůvodněny jako něco nově do řeči uvedeného, jako analogie podle ,,mój''. Opakuje se tedy táž chyba jako při vysvětlování přehlásek na východě území. I zde by se musil dvakrát opakovat jeden a týž hláskový pochod. Další námitky byly vznášeny proti tvarům ,,vojvoda'' i ,,vojevoda '', prý tu mělo být ,,vé-''.
Kontrakce je ovšem jev velmi archaický a již ve stsl., ve Friz. zl. a jinde počínající. Na východě byly nestažené tvary odolnější. V našich textech působily ještě jiné vlivy: náboženský konzervatismus (EJ) a snaha o zachování rytmu. Rozdíly ve vývoji kontrakce v našich textech jsou značné, a proto si věc žádá podrobnějšího rozboru.
V RZ je pravidlo vytyčené Gebauerem a jeho nástupci u posesiv zachováno, je tu ,,svégo'' a ,,svému'', dále v přímých pádech ,,moji'' (2x), moje (akus. plur.), moje (sing.neutra), tak i ,,tvoje'' (zde zřejmě duál, odchylný, bude vyloženo v kapitole o skloňování). Nekontrahované formy: ,,vojevoda '', dále u sloves ,,rozvlájaše'' a ,,naríkaje''. Zdá se, že se tu uplatnil vliv sousedního ,,a'' u sloves tohoto typu.
V RK jakožto ,,východní'' památce je volnost větší. Nestaženo zůstalo ,,moje zmilitka , moje máti, moje milá, chrabrost moju, moju drahú, voji moji, svoju braň, svoje křiedle, svoje dietky, svoje ludi, svoje lubice, oběť tvoje'', vše ,,podle pravidla''. Proti pravidlu: ,,v hněvě svojem, se svojím (2x), svojú chasú, svojich vojnóv, koněm svojím'' a dále u sloves: podvíhaje sě, poznaje, srážajevě, ždaje (všechno tvary určité) a pak ovšem ,,vojevoda '' (4x). Proti tomu je kontrahováno: na dvé; různé tvary, slovesa ,,dajati'', pak ,,má milá, mého, z srdce mého, mé voje, svú drahú (2x), svého, u svéj, svému (3x), se svým ludem, svým mečem, se svú dcerú (2x), svá zraky, svá čísla, zemanóm svým, svým čarodějém, svým spásám, svú drahú, vraha tvého, po tvém slově'' a ,,vévodí''. Zákonitost se tu objevuje tato: širší tvary převládají v básních starších a v moravském Jaroslavu. Celkem by bylo v těchto uvedených textech deset odchylek, v mladším RK jsou jen tři. ,,V hněvě svojem'' v Jar. je asi reminiscence na náboženský text. To zjišťujeme v Jar. i na jiných místech. Gebauer ve své HM necituje -- nemýlím-li se -- ani jeden doklad ,,z pravých'' textů na odchylné užití nekontrahované formy u přivl. zájmen. Nicméně příklady na odchylné užití existují. Např. v Ž. Klem. II, 146 a II, 709, 1 ,,mojemu'', v Leg. Kat. 657 ,,s matkú svojí''. V dialektech hojně. Za starobylé uznal nestažené tvary Komárek, Přednášky k mezinárodnímu sjezdu slavistů ve Varšavě 1973, str. 22. K duálu ,,mojú'' se stejně vyslovil i Vážný, HM str. 126. Tvar ,,vojevoda '' je samozřejmý. U komposita se ještě cítil původní význam ,,vésti voje'', nejde o ,,vévodu'' - šlechtice, který již vojska nevodil. Proto je i v Jar. ,,Olomúc vévodí krajině''. V onomastice je ovšem původní komponent ,,voj'' (Vojmír, Vojslav, Vojtěch , tak i ,,Budějovice'' z ,,Boděvojovice'') podle Profouse doklad z roku 1289. Kott IV. cituje mnoho takových příkladů hlavně z Pulkavy. Nápisně je prý doložen na zámku v Pardubicích ,,vilém, vogwoda z Pernstegna''. Často citované (i obránci) OJ ,,Vejvoda'' může být z ,,Vývoda''. Polské vlivy nelze na území RK nikterak vyloučit. ,,Vojvoda'' v pol (velkop.), stsl, polab., hornouluž., kašub. (Muka II). V EJ jsou nestažené tvary ve výrazné většině: mojego, duše svoje (gen.), dušu svoju, duša moja, svoje imě, v svoja, (acc:plur.), imě tvoje, ale jsou tu i některé formy stažené. Pozoruhodné je ,,baeti sě'' z ,,bojati''. V PV je bez dokladu, MPKV: želeje, srdce moje (2X), moje radost, ale i ,,své lásky''. V PV je ,,želé'' od ,,želeti'' nebo ,,želiti''. Leg. Prok. nemá odchylek: dětinstvie svého, spoluvěky svými, svoje roditele. Také Lib, pror. užívá tvarů ,,správných'': svéj duše, svézemce (acc.plur.). V MV je dokladů minimálně, ale ,,dvétělec'' ukazuje na převahu forem stažených v jazyce, z něhož památka pochází. V Ž. glos. jako v náboženském textu je převaha forem nekontrahovaných: ,,Pánu mojemu, nepřátel tvojich, nepřátel svojich, pravici tvojej, duše moje'', ale i ,,pravici mej, nohama tvýma, udatstva tvého, hněva svého. V PP se drží opět archaické ,,vojevoda '' a ,,vojvoditi'', ale jinak jen formy novější, stažené: bezpečnost svú, vesnicu svú, čeledie svú (2x, instrum.), ochranu svú, svú moc''.
Závěrem lze tedy říci, že jazyk všech našich textů jeví živý vývoj, že kontrakce jeko gramatický úkaz přesně zapadá do našich nejnovějších poznatků historické mluvnice; nekontrahované tvary převažují tam, kde jde o text zvlášť archaický, případně nábožensky konservativní nebo podbarvený nářečím.