Probereme nejdříve R, poté ostatní texty.
Přidržíme-li se tradičních vzorů o-kmenů mužských a středních a jo- kmenů mužských, t. j. ,,had, oráč, město'' (ve staré češtině, jak víme, nebyl ještě rozvinut pojem životnosti a neživotnosti, takže vzory ,,hrad'' a ,,meč'' lze zcela pominout), vidíme v uznávané staročeské literatuře -- a trochu již i v RZK -- tyto odchylky od paradeigmatu: gen. sing. též hadu, oráču, městu; dativ hadovi, oráčovi, oráčevi, vzácněji i městovi; do akusativu pronikají tvary genitivu; ve vok. též hadu, někdy se vok. rovná nominativu; v lokále také hadu, hadovi, oráču, oráčovi, oráčevi, městu; v instr. i hadom, oráčom, městom; v duále nom., akus. a vok. hady, hada, v ostatních pádech oráčoma i oráčema, dokonce i hadama; v nom. plur. také hady, hadové, hadie, hadé, oráčové, oráčě, oráčie, oráče; v gen. hadov, hadí, vzácně i hadovóv, oráčév, oráčóv, oráčiev, oráčí, ba i městóv a městí; v dat. hadám, oráčóm, oráčám, oráčiem, městám, v lok. hadech, hadoch, hadách, oráčiech, oráčéch, oráčoch, oráčách, městech, městoch, městách; instr. plur. hadmi, hadma, hadama, hadami, hadoma, oráčmi, oráčěmi, oráčami, městmi a městami.
Uvedli jsme odchylky, jež dokládal Gebauer ve své HM, k nářečí jsme tu nepřihlédli. Některé jdou až do praslovanštiny (matení o-kmenů s u-kmen y), jiné jsou značně mladší, i když známé již od 14. století. Někdy lze novotvar vyložit jen jako hláskovou nebo grafickou modifikaci (éch-iéch). V duálu je ve staré češtině ,,hady'' od nepaměti, ač náležité by bylo ,,hada''. Důvodem míšení obou deklinací byla hlavně snaha o větší zřetelnost, neboť -- po zániku jerů a po změnách posuvného přízvuku -- se nom. a akus. sing. nelišil od původního gen. plur. O-kmenů a jo-kmenů. Je třeba ještě mít na paměti, že sklonění jmenných adjektiv bylo shodné s deklinací jmennou, neboť i sémanticky si byly obě kategorie dosti blízké, jak uvidíme v kapitole o syntax i.
M. Weingart, Rukojeť jaz. stsl I, Praha 1937, str. 146 a také V. Vážný, HM, str. 26 upozornili, že u-kmen ové koncovky vznikaly původně hlavně u jmen, jež se nám dnes jeví jako jednoslabičná. Bylo tedy brzy ,,raba - rabóv''. Tento požadavek je v RZK celkem splněn, viz dále.
Podle ,,Vývoje'' (str. 126) se substantiva bránívají alternaci souhlásek; proto začal brzy např. vokativ ,,otroku'' vytlačovat starší formu ,,otroče''. V RZK dosud tento postup nenastal a jev se mimo to váže i na důslednější palatalisaci, jak jsme viděli v úvahách o hláskosloví.
RZK a také MV nám pomáhají řešit starý problém, proč nabyla v češtině převahy u-kmen ová deklinace nad o-kmenovou v některých pádech, zejména v duálu a v instrum. sing. Osobně pochybuji, že by těch několik jistých u-kmen ů mělo tak rozhodný vliv. Dohaduji se, že tu sehrála hlavní roli početná stará ,,nomina actionis'', z nichž máme v našich textech zejména ,,vid, chod, prask, v MV ,,říh, ryd'' a další. V latině jsou substantiva tohoto typu u-kmen y: auditus, passus, tactus, actus, ictus, dictus a mnoho dalších. Táž tendence je i v nové češtině, která dodnes říká ,,do lesa'', ba třeba strpí i formu ,,okolo stola'', ale má vždy jen ,,ani vidu, ani slechu, ani dechu'' atd. Naše texty dokazují, že těchto archaických substantiv bylo v pračeštině velké množství.
Gen. vzorů výše uvedených má ve starší části RK a v RZ vždy ,,-a'' s jedinou výjimkou: ,,slúpech dýmu''. To se však někdy brává za starý dativ zřetelový (jako třeba v Igoru ,,vrata Kijevu, breg morju''). Jinak máme vždy ,,roda (3x), chlemca nebo chlemka, (2x), mosta (3x), stola (2x), blska, býka, Čstmira, z dola (dól není původně u-kmen , jak se soudívalo), hrada, lesa (8x), mlata, středa, ščíta, úvala (2x), Vlaslav a (2x), vraha (2x). Mladší RK, t. j. skladby mimo Záb., Čestm. a Jelena: Boha, bratra, hrada (5x), hroma, cháma (3x), chluma (2x), lesa (2x), loma, luda (2x), pracha, prsta, uma, úsvět a, vzchoda, zmilitka .
Dativ: RZ- zákonu, (4x), rozumu, (2x), národu. Starší RK: Čstmíru, dubu, hradu (6x), lesu, Luděku, Neklanu (3x), pachrbu, ukrutníku, úvalu, večeru, Vlaslav u (3x), vrahu (2x). RK mladší: Bohu, Hospodinu, hradu (2x), chlumku (2x), lesu, ludu, poslu, potoku, próvodu, sluchu, spodu, Vyšehradu. Z odchylek bychom sem mohli zařadit ,,dolóv'' (ve starším RK 5x, v mladším 2x), jestliže je výklad z u-kmen ového dativu správný. Ale ve stsl. a ku podivu i v některých krajích z území RK se vyskytuje dativ ,,dolu'', který se zdá správnější než žádané ,,dolóv''. Náš rozbor může být tedy někdy k R přísnější než sami odpůrci.
Při zkoumání akus. sing. jsou některé potíže: kritické v RK, kde jsou na sporných místech rasury, a povšechné potud, že nevíme, zda máme zachovaný tvar považovat za genitiv (při neurčitém nebo neurčeném objektu) nebo za akusativ s genitivní odchylkou. V RZ jsou věci jasné: po Lutobor, Ratibor, Radovan, Jarožir, Střezibor , Samorod , Chrudoš, Staglav . Starší RK: Luděk, tur, Vlaslav (2x), Vojmír, vrah. Mladší RK: Bóh, konieček. Gen. za akus. ve starším RK: hada, Vlaslav a (2x), mladší část: Bolemír a, Lubora, Ludislava, Spytibora (2x), Střebor a, tura, zmilitka . Rozdíl Lud. proti RZ, Záb. a Čestm. je tu očividný.
Vokativ jen v RK: Luděče, bratře (2x), lve, vraže, Vojmíře (2x), holúbče (2x), (může být ovšem též od ,,holubec''), Hospodine, kněže, skřivánče (2x), lese.
Lokál v RZ: Vyšegradě, dvoře, sněmě. Starší RK: dubě, hlucě, hradě (2x), krocě, lesě (2x), ščítě, úvale, vrazě, zracě (''jotace'' není v písmě značena, depalatalisace je ovšem též možná). mladší RK ,,borečcě, borcě, dole, hněvě, hradě'' (4x), krocě, lesě (3x), mířě (k ,,mír''), palúčcě, pochládečcě, rázě, rovečcě, sně (2x), stozě, tábořě, vzchodě, záchod ě (3x), zlatohlavě. Bez odchylek.
Instrum. v RZ: turem. RK starší: Čstmírem, dýmem, hlasem (3x), hlukem, krokem, (2x), lesem (7x), leskem, Luděkem, mlatem (5x), Vlaslav em, oščiepem, rozkosem, skokem, ščítem, (2x), videm, Vlaslav em, zástup em. Mladší: Bohem (2x), davem (4x), hněvem, hradem (2x), chlumkem, lesem (2x), ludem (2x), lukem, praskem, skřekem (2x), středem (3x), šípem, šúrem , tahem , vazem, večerem, zmilitkem. Tedy bez odchylky koncovky u-kmen ové (jako již v Kyjevských listech). Jak snadné by bylo v roce 1817 archaisovat a psát ,,hadom'' atd!
Také duál je v přímých pádech u-kmen ový. Nejstarší Gebauerův doklad je z roku 1249, tedy z téže doby jako Jar. (HM III, 1, str. 45). Přípona ,,a'' je prý mladší a mohla vzniknout podle zájmen a složených adjektiv . Osobně se kloním k názoru, že to je nářečová zvláštnost prastarého původu. Ale v našich textech je v RZ bratry (6x), ve starším RK hlasy, prsy, ščíty, umy, zraky (2x), v mladší části drápy, kusy, zraky (3x). V ostatních duálových tvarech opět vzorná správnost: s prsú, zubú, zrakú, zrakoma, rtoma, v RZ bratroma.
Nom. plur. v RZ: leši (spíše než ,,lesi'' nebo ,,lěsi''). Starší RK bez odchylky: bozi, vojni, bratřie ci, kroci, mraci, řadi, sboři. Mladší: bratři, doli, helmi, hněvi, klasi, lesi (3x), páni (4x), rázi, ruměnci, Sasíci, sboři, kúzelníci, túli, větři, vlasi, vlci , klasi. V mladším RK jsou již metaplasmy: blsky, mraky, zvuky, podle i-kmenů Češie , Uhřie, podle souhláskových kmenů súsedé.
V gen. plur. již převažuje -óv. V RZ ,,bogóv'', ve starším RK dubóv, hradóv, hlasóv, hlukóv, lesóv (2x), psóv, siehóv, stienóv, vojnóv (5x), vrahóv (4x), zrakóv. Mladší část: bubnóv, chlapóv, junóv, kotlóv (7x), květóv, lesóv, nravóv, oščepóv (2x), rokóv, Sasíkóv, stolóv, vlasóv, vrahóv (5x). Příznačná je ,,padělatelova'' znalost sklonění subst. ,,kotel'', které v nové češtině kolísá. - Jsou však též archaismy : z zad, násep (3x), do oblak (není-li od ,,oblako''), do řad, pohan.
Dativ plur v RZ: lechóm. Starší RK: bohóm (13x), údóm, vrahóm (8x). Mladší: kúzelníkóm, oblakóm, pánóm, Sasóm, Sasíkóm, vrahóm (2x). Odchylky ve starším i mladším RK ,,bohovóm '' a ,,Tatarovóm '', viz dále.
Akus, plurl. končí na ,,y'': RZ má ,,ruby, sněmy, posly, lechy, glazy '' (2x). Starší RK: hlasy, chody, paroby, řady, sbory, shluky, skřeky (2x), suky, súmrky , vrahy (2x), zvěst y (2x). Mladší část: červy, divy, dvory, hlasy (2x), hody, kotly, luky, náspy (3x), pohany, prúdy, v řady (4x), sbory, údy, věhlas y, věky, vrahy (3x). Tedy bez odchylky až na ,,borka'' v Jah., bráno jako neutrum.
Lokál plur. je opět vzorně správný, ač bez ,,jotace'', tedy ve starší vrstvě údech, vrazech, zádech, slúpech. Mladší: náspech, prsténcéch (není-li od ,,prstenec''), údech, úvalech, bocech. RZ bez dokladu.
Instrum. v RZ: lechy, pleky (2x). V Záb, Čestm. a Jel. kroky (2x), skoky (2x), strachy, vrahy (2x). Mladší část: pány, pohany, přiekopy (lze brát i jako gen. od ,,přiekopa'', místo je nejasné), prúdy, stoly, ščíty, vrahy, vrcholy.
Vzor ,,oráč'' je zastoupen daleko méně. Gen sing. v RZ bez dokladu, ve starším RK čteme krále, muže (2x), v mladší části meča, meče, oře. Dativ sing. v RZ: mužu, prvencu nebo prvěncu, psáno ovšem ,,pre-''. Ve starším RK králu, mužu (4x), Záboj u (2x). V mladším: krahujcu, lovcu, Olomúcu (2x), Výhoňu, knězu (5x), vyprostitel u. Odchylka: Sbyhoněvi, rozvedeno nepochybně z důvodů metrických. Akus. sing. by měl být roven nom. a také ve starším RK je: Kruvoj (3x), kóň, komoň. Mladší část: na Sbyhoň , kóň (2x), oř, po kraj. V RZ ,,Volte muža'' je jistě genitiv, ,,wählt einen Mann''. Jinak jsou již odchylky: ve starším RK kněze, na krále, pěvce nebo pěnce (není-li opět gen. povšechně míněný). V mladším RK kněze, krahujce, Kublajevica (2x), na Ruboše, Srpoš e (2x), Věstoň a. Zde jsou akusativy nové a nepochybné. Z archaismů přetrvalo tu ještě ,,no kóň'', známé dodnes, obdobně jako ,,pro Bóh''. Vokativ zní ,,Záboj u'', ale také již ,,Sbyhoni''. Jinak je třeba číst spíše ,,Záboj bratře, Slavoj bratře'' než ,,Záboj i, Slavoj i''. Tak i ve stsl. ,,rabe dobr7 i věrne'' v PV ,,Vyšegrade tvrd'' a v novočeštině ,,pane Novák''. Tendence tu zůstala táž.
V lokále byla náležitá přípona ,,i'', a také je ,,na dúbci''. Odchylně snad ,,v povodňu''. Instrum. ,,-em'' je v RZ bez dokladu, ve starším RK: knězem, mečem (6x) a ohněm, není-li to i-kmen. Potom ještě pláčem, Slavoj em, Vlaslav obojcem, Záboj em. Mladší RK má správně krahujem, lovcem, mečem (8x), ořem. V duále RZ je tvar ,,Klenovica'' asi jediný doklad na tento pád ve staročeštině. V RK je ,,mečema'' ne ovšem ,,mečoma''. Nom. plur. v RZ: otci, v RK starším muži, voji (7x), v mladším čaroději, kyji, hadači, hvězdáři, koni, králi, meči (ale čte se též ,,odchylně'' meče), Němci (4X). Starou odchylkou - ač může jít případně též o formu původně i-kmenovou - je v RZ ,,mužie''; tak i třikrát ve starším RK, dále ,,koně, meče, voje''. V mladším RK taktéž mužie (4x) a voje (2x). V gen. plur by měl být tvar shodný s nom. a akus. sing. a také je v Ben. ,,rozezlených muž''. Ale i ve starším RK jsou již novotvary, i když velmi dávné: krahujcév, hájév, vojév, v mladší části RK kyjév, mečév, Němcév. Jednou i podle i-kmenů ,,mečí''. V dativě plur. je užito zásadně původních palatalisovaných forem. RZ: ptencém, mužém (2x), v RK st. je jezdcém, mečém, otcém, vojém, v mladší vrstvě čarodějém, hadačém, hvězdářém, koněm, mečém, Němcém. Zato lokál plur. nemá -- dle odpůrců -- ani jeden tvar plně správný, o věci bude nutno projednat šíře. Je tu v RZ ,,Němcéch'' nebo možná ,,Němcech'', v RK ,,o bojéch''. Instrum. plur. v RZ bez příkladu, v RK st. ,,koni'' (3x), meči, voji, v ml. ,,voji''.
Ke vzoru ,,město'' nejsou v RZK vůbec žádné metaplasmy. Uznáváme, že jich není mnoho ani v ostatní stč. literatuře, ale věc pominout nelze. ,,Dřeves'' je starý s-kmen, slovo bylo heteroklitní. Totéž platí pro ,,slovo''.
Gen, sing. RZ nemá, starší RK jutra, mladší dřeva, mýta, sedla. Dativ vždy na ,,u'', ,,ovi'' ovšem není. V RZ po železu, st. RK oku, uchu, jutru, mladší RK ,,pojutru. Lokál sing. v RZ'' siedle, v RK st. sdéčce, vítěz stvě, miestě, v skoře, RK ml. v Polsce, v létě. Některé tvary nejsou jisté, vedle předpokládaného nom. ,,skoro'' může být i fem. ,,skora'', vedle ,,Polsko'' i nom. ,,Polska'', vedle ,,vícez stvo'' i ,,vícez stvie''. Instrum. na -em v RZ bez dokladu, v RK st. hrdlem, jutrem, ptactvem, RK ml. kolem, kopytem, lýkem, temnem. V gen. plur. původně po zániku jeru přípona chyběla. Tak i v RZK, kde nalézáme některé formy velmi archaické: bred, (RZ), úst, hrdl (2x), mračen, vesměs starší RK; osidl, dřev (2x) ostatní RK. Dat. plur. v RK st. ,,dřevóm'', lokál depalatalisovaný: dřevech, drvech (RK st.), instrum. jen v mladším RK: dřevy, krzny.
Ve vzoru ,,moře'' a ,,znamenie'' jsou dublety v lok. sing., kde je vedle starého ,,i'' též analogické ,,u'' podle dativu. To ovšem nevěděl např. Hanka, který četl v RZ ,,na popražiu'', t.j. ,,na popraží'' Vyšehradu, ač v textu je ,,na popravu ustaviti pravdu''. Dále v gen. plur. původní ,,moř''. nahrazeno novějším ,,moří'', dativ ,,mořém'' ustoupil někdy formě ,,mořóm''. V lokále plurálu je náležité ,,ích'', ale v RK podle zákonitostí již objasněných též ,,iéch, éch'', jinde hybridní ,,och, ách'' a v instrumentále se vedle správného ,,i'' objevuje v ,,pravých'' památkách též ,,mi, ma, ěmi, ami, ama, oma''. U vzoru ,,znamenie'' jsou tyto dvojtvary: lok. sing. jako u ,,moře'', instrumentál původně samozřejmě ,,iem, jem'' (neboť ,,morje'' i ,,znameňje'' patří původně do téže kategorie). Koncovka ,,ím'' se objevuje už i v mladších stsl. rukopisech. Vznikla buď stažením nebo analogicky podle vzoru ,,pěší''. Takové dvojtvary se vyskytují též v lok. plur.
Lokál sing. v RZK má ke vzoru ,,moře'' zásadně správné tvary: v hoři, slunci (2x) ve starší vrstvě. V mladší je ,,na ložici, v poli, odchylka žádná. V instrum. starší RK: sluncem, mladší: hořem, polem. Duál ve starším RK plecema, jinak bez dokladu. V gen. plur. ve starším RK správně srdec, tamtéž odchylně ,,sluncí'', v mladším RK rovněž ,,srdec'', ale ,,polí''. Neznám však odnikud příklad na tvary ,,pol, slunec''. V lokále plurálu jen ,,éch'', na lícéch, plecéch'' (nebo lícech, plecech). Bylo tu tedy původně ,,-je''.
Ke vzoru ,,znamenie'': Lokál sing. by mohl mít ,,iu'', ale nalézáme jen ,,po chvrastí, o pobití, v súkromí ve starších zpěvech, ,,o pobití, na podchlumí, o sědání (2x) a v spaní v mladších. Instrum. sing. jen na ,,iem, jem''. V RZ ,,sbožiem'', RK st. pěniem, řvaniem (2x), vícestviem (3x), RK ml. kameniem, pěniem. Gen. plur. má správné ,,-í,'', ale chybně též ,,ích'', ne však v našich textech. Starší RK ,,z údolí'', mladší'' kopí''. Další pády nezasoupeny až na ,,kopiech'', lokál v Jar., t. j. ,,kop6jech''.
Vzor ,,ryba'' má možné odchylky jen v instrum. plur., kde docházelo k záměnám podle forem duálových. RK je však jako vždy přesný: starší písně mají ,,hlavami, hlubinami, horami, nohami (čtyřmi, jeleními) a ranami, mladší: zemankami, ale duál hlavama, rukama.
U vzoru ,,vladyka'' jsou poměrně staré odchylky v dat. a lok. sing. (koncovky ,,u, ovi), v instrum. sing. (em), v dat. a instrum. duálu (oma), v nom. plurálu (ové), v gen. plur. (óv), v instrum. plur. (ama, y, mi) a v lokále plurálu (ích, ech, och), tedy zpravidla analogicky podle o-kmenů a u-kmen ů. V RZK je další zákonitost: přirozený rod má převahu nad rodem gramatickým, proto je ,,sluha'' i ,,vladyka'' masc. jako latinské ,,agricola'' a řecké ,,polítés''. Pro nejasnosti ve významu vznikly novější útvary ,,služka'' a ,,služebník''. Skloňování v RZ je ovšem starobylé: ty vladyky, těmi vladykami. Rk st. dat. sluzě, vojevodě, RK ml. Otě, akus. vladyky, instrum. starostami, gen. plur. vladyk, instrum. vladykami, hrdinami, dat. Oldře.
Ve vzoru ,,duša, dušě'' jsou novotvary v dat. a instrum. duálu (vedle ,,ama'' a ,,ěma'' též ,,oma'', v gen. plur. se původní tvar ,,dúš'' po zmizení jeru nahrazoval novějším ,,duší'', v dat. plur. bylo vedle ,,ám, iem'' také ,,em'', v lokále i ,,ech'' a v instrum, vedle ,,ami, ěmi'' také ,,ama, ma, mi''. RZ je bez dokladu, v RK st. je gen. ,,dúš'' jak má být, správné je i ,,na nožiciech''. RK ml. má ,,správné'' děvicemi'', ale již některé formy pozdější: gen. plur. róží, zemí''.
Vzor ,,panoša, panošě (přešel úplně k jiným vzorům, hlavně k jo-kmenům. Staré sklonění bylo v podstatě shodné se vzorem ,,duša''. Proto máme i v RK gen. junošě, lok. na junoši (st. zpěv), v ml. RK vokativ junoše, akus. junošu, instrum. junošú, ale také již plur. gen ,,junoší'' místo ,,junoš''. U vzoru ,,paní'' vytýkáme správný dativ ,,kniení'', odchylně bylo i ,,paniej'' podle adjektiv.
U-kmen y: Viděli jsme, že tato deklinace mizela již v praslovanštině. Stejný vývoj byl také u nás, a proto je toto paradeigma i v RZK slaběji zastoupeno. Není však pravda, že by tu vůbec nebylo. Nepochybně nebo převážnou většinou tvarů sem patřila jen tato substantiva: syn, dóm), ale řecké ,,domos'' je o-kmen), pól, vól, mir, čin, san (t. j. ,,hodnost''), syn) t. j. ,,věž''), med a patrně led. Uvádí se ovšem i ,,vrch'', který je v RK dosti často. O tom dále. RZ nemá doklady, v RK st. čteme ,,dva syny'', tvar správný, ač ovšem mohl být o-kmenový, dále ,,na vrchu'' (stará rasura), domóv (2x), chceme-li sem řadit; zásadně i ,, s polu, spolu'', nikoli ,,spolem, spolma, spoly'', z poloviny; ,,U sada'' ve Skř. není čtení zcela jisté, lze tu vidět také ,,u sadu''. Na u-kmen ukazuje i adj. ,,ledovitý'' v Jar. Více je odchylek podle o-kmenů: gen, vrcha, dat. vrchu (4x), k stanu, v sadě, vrši nebo vrsi, za vrchy, na vrše. Některé deriváty těchto posledně jmenovaných substantiv na u-kmen neukazují, neboť vedle ,,Sadová'' máme i ,,Sadská'', vedle ,,vrchoviny'' i MJ ,,Vršiny'', vedle ,,stanovky'' též adj. ,,stanný'' aj. To svědčí o dvojtvarech nebo o starém přechylování. K výčtu u-kmen ů upozorňujeme hlavně na pojednání Kurzovo (Učebnice jazyka stsl, Praha 1969, str. 58) a Stanislavovo (Dějiny, II, str. 225. Jedna kuriosita: v ,,pravých'' textech nacházíme i formu vokativ u ,,syne'' vedle ,,synu'', což je dnes jediné možné.
Pro vzor ,,svekry'' je RZ bez dokladu, z RK sem patří ,,krev'' a ,,chorúhev''. Nominativ je již odchylný (podle i-kmenů), ale původní formy najdeme v MV. Akus. ,,krev'' je správný a je třikrát ve starším RK, ,,pravé'' texty mají též příponu -u (kotvu apod.). Instrum. je v Jar. i v Záb. ,,krviú - krvjú'' z příčin již objasněných. Pěkný příklad ,,spirantního'' ,,j'', uvážíme-li volný vztah k ,,jotaci'' v grafice RK. Lokál ,,krvi'' je náležitý, plurál by byl spíše ,,chorúhve'', ale již v RK je sklonění i-kmenové. Totéž kolísání je již ve staroslověnštině a souvisí -- v RK -- patrně s oblibou i-kmenů v této památce, jak o tom ještě bude řeč dále.
I-kmeny mají ve staré češtině 13. a 14. století novotvary snad ve všech pádech. Proto se omezíme v RZK na výčet forem správných a takových, v nichž by falsátor jistě chyboval. Pro vzor ,,host'' je důležité sklonění subst. ,,kmet'', které sem patří a v RZ se přesně skloňuje: moji kmetie, chodí s kmetmi. Ve Flajšhansově vydání je hrubá chyba ,,moji kmeté'', kromě toho i akus. ,,kmety'', který musí být přepisován ,,kmeti'' jako ,,ty kosti''. Celkem je v RZ pět správných forem u tohoto jistě ,,obtížného'' substantiva. Starší RK je opět přesný: dat. ludem, akus. ludi. RK mladší: čteme kmetie, ludie (2x), akus ludi (2x), ale také 2x ,,ludé'', není-li to nezachycená ,,jotace''.
Ženské i-kmeny mívali v ,,pravé staročeské'' literatuře mnoho forem převzatých od ja-kmenů ženských a dokonce i v nom. sing. přibíraly analogické ,,i'' podle akusativu ke vzoru ,,dušě'', ještě k tomu již přehlasovanému. Nic takového není v RZK. V RZ je jen ,,saň'', akus., v RK v nom. i akus. jen sufix nulový -- po zmizení jeříku -- ve slovech: braň (4x), bratř, kořist (2x), noc (3x), obět (8x), v přieč (3x), krutost (2x), radost, sěč, srst, stráň, šíř, zbraň (vesměs RK starší), v mladší části: braň, daň, jeseň (2x), milost, pomoc, prudkost, bodrost , chrabrost, noc (4x), radost (4x), trest (t. j. třtina, 2x), žizn, vz výš. Přepisujeme s tvrdou souhláskou na konci, tak jako je vrkpu. V gen. sing. bývalo též -ě, ale v RZK nikdy: v RK oběti (starší), mladší: milosti, světi) t. j. ,,porady''), noci, púti''. V RZ je sice ,,plezně dle'', ale to je zřejmě gen. od ,,plzňa''. Odchylné ,,ě'' se v RZK nevyskytuje ani v nom. a vakus. plur. RZ zachování ,,vlasti'' a ,,výpovědi'', ale to je asi duál, tvarově shodný s plurálem. RK starší: oběti, vlasti (3x), zdi, ale odchylně i ,,zbraně '' v Čest, nebylo-li také v nom. ,,ta zbraňa''. RK mladší: vlasti (2x), třti (2x), dřvi. V lokálu plur. bylo původně ovšem ,,ech'', analogicky později také ,,iech''. RZ je tu nezastoupen, RK st. ,,po vlastech'', RK ml. v myslech, na prsech (může být i masc.), vlastech. V icipitu však skutečně ,,piesniech''. Sporné ,,Krek onoší'' v RZ vykládám jako i-kmen: Krkonos6 - hora, nosící zakrnělé dřevo. Původní i-kmeny, nikoli zkráceniny ze substantivu typu ,,duša'', je nutno vidět i archaických formách RK: v šíř, v dél, vz výš, v přieč.