,,Stoleté boje proti pravosti našich rukopisů nevedly k cíli'' praví F. Mareš ve své ,,Marnosti bojů proti RKZ'' (Praha 1933), str.9. ,,A nedokázaly, že by pocházeli od Václava Hanky nebo jiného falsátora''. A 160 let bojů, jak dodáváme my, dokazuje nezvratně starobylost obou textů i dalších kratších památek s Rukopisy pravidelně sdružovaných.
Toto naše tvrzení je smělé, ale jen zdánlivě. Rukopisy jako by vedly badatele samy; je ovšem třeba je zkoumat tak, jako by byly objeveny teprve včera, a plně využívat nových poznatků filologických věd, jak je přináší novější vědecká literatura. Naše práce, o sobě nadmíru poutavá a poměrně průkopnická, záleží mnohdy především v prosté aplikaci těchto výsledků.
Je nutno přiznat, že česká lingvistika a filologie vůbec svou povinnost k Rukopisům nesplnila. Ani methody, jichž bylo užito, neuspokojily, neboť šlo vždy spíše o jednotlivosti než o komplexní zkoumání a zjišťování vzájemných vazeb. Snad jediný Mir. Komárek ve ,,Sborníku'' usiloval o hlubší souvislosti; ostatní učenci se tu spokojili s konfrontací a kontaminací názorů obou protivných stran; výsledkem bylo, že odpůrcům byla v závěru přiznána rozhodující převaha.
Za dobu mých studií nad R se stále více ukazovala potřeba pojmout do výsledného rozboru též ostatní drobnější ,,falsa'', přičítaná téměř jednohlasně opět V. Hankovi. Těchto textů je osm. Dosud vypadala vědecká nebo i ,,vědecká'' práce nad těmito památkami tak, že obhájci R zdůrazňovali jejich rozdílnost proti RZ a RK, kdežto oponenti vytýkali jejich shody, aby dokázali, že všechna tato díla jsou jednoho původu. To byl postup, pro nějž neznám odnikud obdoby. Je samozřejmou povinností rozebrat podrobně každou takovou předlohu a teprve potom uvažovat o tom, kam jazykově nebo žánrově patří.
Kromě zlomku Ev. Sv. Jana, Žaltáře glosovaného a domnělé Hankovy interpolace k Legendě o sv. Prokopu máme před sebou skrovné zbytky staročeské národní literatury. Jejich vypuštěním z odborného písemnictví vznikla -- kromě jiných důvodů -- stagnace v české slavistice a bohemistice, jež se omezila téměř jen na stylizované legendy, kroniky a nepůvodní epiku čtrnáctého století, jako by na půdě naší vlasti nemohla vzniknout jiná literatura.
Naděje, které vkládali přátelé R do vystoupení spisovatele Mir. Ivanova před dvanácti lety, se nesplnily z několika důvodů. Předně byla zkoušena jen hmotná složka textů a ostatní vědní disciplíny ustoupily do pozadí; očekávané protokoly k dokončené expertise nevyšly a posléze prohlásil Kriminalistický ústav (denní tisk z 24.5.1978) své záporné stanovisko k celému tomuto podniku. Je proto nutné brát Ivanovovu ,,literaturu faktu'' k otázce Rukopisů jako dílo beletristické nebo zajímavě propagační, nikoli jako odbornou publikaci. Tím naléhavější je potřeba vážného soustředění na naše problémy.
Moje studie vznikala ovšem za nemalých subjektivních i objektivních potíží. Autor, jehož původním studijním oborem bohemistika a slavistika není, musil obětovat Rukopisům volnou dobu mimopracovní. Protože je vzdálen hlavních vědeckých center, narážel i na nejrůznější technické potíže. Komplexní rozbor R a ostatních textů, jak se jej snažíme podat, je práce téměř nadlidská i proto, že vskutku každé odborné dílo ze srovnávacího nebo historického jazykozpytu obsahuje něco, čeho lze ve zkoumání R použít -- a na druhé straně zůstalo pisateli hojně pomůcek nedostupných. Další problémy vznikají též tím, že jsme se snažili, aby jak odborníci, tak i veřejnost vůbec si odnesla z našeho pojednání co nejvíce; to vyžaduje prostšího způsobu vyjadřování bez zbytečného učeneckého balastu. Jde tu přece o věc významu celospolečenského, celonárodního a tudíž zdravě politického.
Úkol, který jsme se rozhodli vykonat, není ovšem zdaleka hotov, neboť filologie je věda, která nikdy nepovažuje své výsledky za konečné, bez možnosti zpřesnění a úprav. I když je nutno uznat příznivost a leckdy též průkaznost výtěžků, jichž se dobrali naši předchůdci, přece bylo nutno v mnohém směru začínat takřka z ničeho -- vinou dlouhého mlčení, jež se nad otázkou našich textů rozhostilo. A nemenší úkoly čekají i naše nástupce: ve spolupráci s ostatními vědními obory: umístit R do komparsu lidově epiky a lyriky ostatních slovanských a také indoevropských národů, stanovit patřičně isolexy a isoglossy a ovšem i přehodnotit dějiny české filologie a bohužel částečně i její pěstitele.
Na závěr vyslovuji vřelý dík všem přátelům Rukopisů, kteří mi byli nápomocni jak slovy uznání, tak zvláště zapůjčenou, zprostředkovanou nebo darovanou literaturou. Uvádím jejich jména v pořadí, jak jsem poznal jejich nositele: Dr. Jaroslav Šonka , Praha; Ing.Dr. Zd. Zachystal , Dvůr Králové; Ing. Karel Urban, Praha; Dr. Jiří Rieger , Liběchov; Břetislav Barašík , Ostrava; Fr. Adámek , Brno; Ing. J. Urban, Praha. Můj dík patří též představitelům druhé strany, pokud mi odpověděli na dopisy věcnými námitkami; budou však asi raději, nebudu-li je jmenovat. Kladně je nutno hodnotit každou pomoc ke zdárnému ukončení naší práce, jejímž účelem je vedle odborné stránky též očištění starých, napomenutí současníkům a výstraha budoucím.