O věci se psalo nadmíru mnoho. Patří spíše do syntax e, neboť problém se dá osvětlit jen s ohledem na známý protiklad určenost i a neurčenost i ve slov. jazycích. K morfologické stránce můžeme pro RZK říci tolik: je to kategorie, jež je již ,,defectiva casibus'', některé pády chybějí vůbec; sklonění je však stejně přesné jako u jmen, neboť adj. a substantiva, jak známo si bývala významem bližší.
Námitky jsou vznášeny hlavně proti postavení těchto adjektiv v přívlastku a proti jejich velkému počtu v R. Proto se obránci soustředili zejména na pátrání po dokladech. Jejich snahou i studiem stč. literatury bylo shledáno, že jmenná adj. v přívlastku se vyskytovala zejména: v onomastice (Suchdol, Starhrad). Bývalo i ve jménech osobních. J. Beneš, uvedený spis, str. 253 uvádí přes padesát příkladů. Tento úzus mizel od 13. století, tedy od doby, kdy vznikla mladší část RK; chronologie tedy vyhovuje. Viz též L. Lutterera, Onomastická práce, Praha 1968, str. 89 nn. Dále sem patří náboženské archaismy -- od prva počátku; ustálená rčení, třeba ,,na bíle dni''. Konečně se držela tato kategorie i v některých poetismech z lidové lyriky: vínem červenem -- uvádí Trávníček, HM str. 336 s dalšími příklady. Hovoří tu -- v souvislosti nadmíru volné -- o ,,padělaném'' RZ a RK.
Ke jmenným adj. patří v širším smyslu slova i posesiva ,,bratróv'' atd, číslovky druhové (,,desater''), participia ,,nesl, nesem, nesen, bit''. Viz úvahy o syntax i.
Doklady na adj. jmenná v přívlastku se dají hledat do nekonečna. F. Mareš , Zprávy Rukopisné společnosti 9-10, str. 10 jich uvedl 34 ,,vedle mnoha jiných''. V. Flajšhans, Nejst. památky cituje na str. 65 m.j. i ,,Kamen Most'' (je v RZ). Říká tu, že adj. měla pravidelně i v takových případech tvar složený s výjimkou neuter jako ,,Blansko, Tursko'', tedy jména s koncovkou ,,-sk-''. Na příklad ,,cháma taterska'' z Jar. asi přitom nemyslil. Je i ,,chlemec Dobroslavsk'' v RZ. Tvary tohoto typu se uchovávaly hlavně tam, kde nedošlo k palatalisaci, t.j. v gen. dat. sing. Tato zákonitost je v RZK naplněna; srv. ostatně i ruská MJ Smolensk, Kursk aj. (Šachmatov, uv. spis. str. 51). Další doklady: o velicě noci, Štít. Mus., Knihy naučení, vydal Vrťátko , Praha 1873, 189 g; Gebauer, HM IV, str. 199 uvádí ,,dobrjtro, svatečer, však den, ve dne biele, do súdna dne, nynějše časa, od stara dávna, živa Boha, líba svého, (srv. zmilitek , zmilitka v RK), další passim na str. 201: při cestě obecně, po svrchně oblačně hvězd, na skále opočně, (vše z Tkadl.), v Leg. Kat. (Vážný, HM str. 154) ,,druha druze'') tak - bez jotace) podobá se káranému ,,or silna k silnu'' v Záb., ostatně je druha druzě'' i v Jar. 9,8. Z Brn. nauč., textu dosti pozdního, můžeme citovat dobry pány 287, pernaty ptáky 282, jaky včely 267, dva člověky obrany 164, druhy roky 168, věrny ruky 266 věrně pravdě 25, druhy strany 33, groše široky 125, ctnem právem 129; Glos. ka Pas. 76,1 hrozny úpy (t.j. velké úpění), úpy veliky, Pas. 574)2. Pas. 219)2, na druzie straně -- glosátor vykládá ,,na druhé'', do veliky noci Otc. 114b, pavlačito rúcho, Ben. Jan 19,5. Z onomastických dokladů aspoň typy: Hory Kutny, Vrbno, Rálsko, Chvojno, Chvrasten, Kněžmost, Nelahozeves (lok. Nelahozi vsi), Buštěhrad, gen. Bušce hrada, Zvoleněves.
V RZK ubývá těchto adjektiv zákonitě od staršího kodexu k mladšímu. V RZ je jich asi 22, v RK snad 49, z čehož připadá na Záb., Čestm. a Jel. asi 24. Ač mladší část RZK se má ke starší asi jako 5:4, je poměr jmenných adjektiv daleko opačný: 25/46. V mladším RK se výběr omezuje na ,,formule'' jako ,,hrad tvrd, jutro šero, tuhy luky ''. Napomáhá i vnitroslovný rým. Jiným důležitým činitelem byl asi rytmus, zejména tam, kde je píseň složena (zásadně) v trochejských verších o deseti slabikách. Pěvci tvořili ,,dionyssky'', bezprostředně a bez zdržujících meditací. Volili formy, jež se jim hodily k vyjádření ucelených myšlenkových celků. Proto je v RZ ,,roda stara'', ale ,,gor zelených''. Napočítal jsem 29 takto ,,vynucených'' forem jednoduchých a 42 složených.
Jmenná adj. se v RZK vyskytují jen v některých pádech. Bulachovskij, Ist. kom. 189 dovodil pro starou ruštinu, že nejdříve mizela v instrumentále. Tak i v RZK! Důvodem bylo asi to, že se mohla mást s lokálem adj. určitých. Duál není v R vůbec doložen, u feminin zmizel nejdříve dativ a lokál, hlavně po hrdelnicích. Tak i v RZK, kde je sice ,,hustě tmě'', ale častěji jiné pády: Sázavy ladny, Otavy krivy, bystřiny dščevy. Vokativ také chybí a možná, že není ani v PV, neboť ,,Vyšegrade tvrd'', jak se čítává, je nutno dělit na dva řádky a lze číst i ,,tvrď- pevnost''.
Dalším důvodem pro užití jmenných adjektiv v přívlastku byla i ustálená epická technika, jak jsme již nadhodili. ,,Les črn'' bylo původně výrazné zdobné epitheton, ale významem klesalo na pouhý ,,les''. Tak i hrad tvrd, tuhy luky , meč ostr, div tur, těžek mlat, slunce jasno, les šir, modr vrch. Jistě jich bylo mnohem více.
Na váhu mohly padat i důvody akcentologické. Pro klesavý rytmus jsou v písní vhodnější adjektiva s přízvukem na kořeni než na příponě; a začátky našich zpěvů sahají nepochybně do doby předhistorické. Akcentologové, např. Bulachovskij, dovozují, že adj. s krátkou kořennou samohláskou byla původně ve všech tvarech a pádech s přízvukem na kořeni; v RZK vyhovují této podmínce tato jmenná adjektiva v přívlastku nebo i doplňku: bezduch, bystr, črn, div, dlužen, dobr, drah, druh, dščev, hotov, hust, chvalen, jasno, klidno, mocen, mrtev, plzno, přěudatno, prudek, silen, šedošer, šir, temen, tich, trudno, tuh, tvrd, udaten, úporno, však, vyšn, zelen, zvučno, žalostivo. Výjimky by byl: střie brn a těžek. Naproti tomu bývají adjektiva s dlouhou slabikou v kořeni složená: biedný, bielý, blahodějný, dálný, dlúhý, hebúčký, jutřní, krásný, krátký, malítký, milý (z pův. ,,míl''!), mútný, pěkný, přědlúhý, přědrahúčký, sěčný, siehodlúhý, táhlý, velelútý, snad i tich. Převažují jmenné tvary od adjektiv krátkých, jež se dnes jeví jako jednoslabičná. Tvořila nejstarší vrstvu přídavných jmen.
Poznámka: ve výpočtech je nutno stále připojovat slůvko ,,asi'', neboť nemůžeme leckdy z textu poznat, zda je míněno adj. jednoduché nebo složené. Dosavadní vydání si počínala tak, že co nejvíce omezovala počet přídavných jmen krátkých. Nedělo se tak právem, jak ukážeme později. Odporovalo by to občas pravidlům o určenost i - neurčenost i, ale i úzu v deklinaci. Na příklad: ne ,,po zelené trávě'', ale ,,po zeleně'', neboť v RK by bylo ,,zelenéj'' a kromě toho je to epitheton constans.