Mnoho bylo psáno o tzv. ,,živočisném akusativu - genitivu'' v RZK i ve staré slovanštině vůbec. Odpůrci žádali, aby byl u zvířat (tur, had) kladen -- ve shodě s ostatními stč. texty -- původní starý, nominativu rovný akusativ , který však u osob by byl archaický. Věc si zalouží prozkoumání hlavně po stránce syntaktické. Ale i morfologické důkazy postačí k osvětlení stavu RZK i jinde. Jak jsme již uvedli, bylo nutno odstranit dvojsmysly typu ,,Sledova Iesus Petr'', který nacházíme ještě v našem EJ. Kromě starých náboženských archaismů se starý akusativ udržoval hlavně tam, kde smysl věty ozřejmila různost podmětu a předmětu (,,bozi chtějú stepati Vlaslav ''), kde bylo v objektu více subst. za sebou (,,syn že svojego Jaroslav'', Šachmatov, Ist. morfologija rus. jaz., Moskva 1957, str. 50), nebo kde ke zřetelnosti přispěla předložka, případně posesivum: zazli sě Čstmir na Kruvoj, uzrie krváceti vrah svój Kruvoj.
V ostatním viz naši úvahu k opravám a rasurám v RK. V RZ a ve starší části RK převládá starý akusativ , v novějších skladbách se ho užívá jen ve spojeních jako ,,pro Bóh'' a ,,na kóň''. Novější genitiv je ovšem asi desetkrát i ve starším RK, v mladším kodexu asi osmnáctkrát. Způsob nahrazování akusativu genitivem je ovšem starobylý, jak vysvítá m.j. i z toho, že tvar ,,kogo'' platí i ve stsl. pro oba pády. Protože je stará koncovka ,,a'' z původního ablativu, chápeme též dobře syntaktickou složku problému: genitiv značí, jak ještě uvidíme, ,,zásah'' částečný nebo povšechný, akusativ pak plný a určitý. Poměry byly na různých územích naší vlast různé, stejně jako v polštině a jinde. Viz o tom W. Taszyckého a W. Kuraskiewicze, Pochodzenie polskiego jezyka literackiego v swiatle wyników dialektologii historycznej, Vroclav 1953, str. 100, kde se konstatuje větší konservativnost jazyka na Mazovsku proti jiným krajům v tomto směru. -- Doklady na akus. typu ,,hada'' ve staré češtině, tedy také u zvířat, lze nalézt u Gebauera na uv. místě, i když se tu zdůrazňuje převaha spojení typu ,,zakla telec tučný'' atd.; další příklady u Mareš e, Pravda, str. 233 s odkazy na Seykou, který o tomto problému napsal rozsáhlou monografii, jež mi bohužel zůstala nepřístupná.
Lokály typu ,,v rověčce'' (místo žádaného ,,v rověčku'') bývají kárány jako hyperkorektní převzetí z nauky Dobrovského, ač přípona je ovšem správná a zákonitě navazuje na důslednou palatalisaci v RK. Stejně důležité je, že tvary na -ě mohly sloužit a v nejstarším stadiu jazyka také byly chápány jako adverbia. Tím vzniká oposice proti převážnému užívání příslovcí na -o v RZK, nehledě k tomu, že tento úzus znesnadňuje tvoření bezpředložkových lokálů, které v našich textech nenalézáme -- snad z výjimkou ,,utr Vyšegradě'' v RZ. Vytýkáno bylo také spojení ,,v předě'', které je dvakrát v Čestm., kdežto v Ben. je jíž pozdější ,,v předu''. O tom jedná -- v jiných ovšem souvislostech -- V. V. Ivanov, Obščeindoevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy, Moskva 1965, str. 217. Sufix ,,d'' patří k archaickým jménům, jsou tu obdoby s anatolijskými jazyky a starou pruštinou: pirsdau a sirsdau - z toho slovanské rozšíření ,,Wurzelerweiterung'' předložky ,,pre - pred7''. Náleží sem i chetitské ,,da - kattanda'' -- dole aj. Obdobného původu jsou také příslovce, vzniklá ze subst. v našich textech: ,,výš, bliz, dle, s zadi'' atd.
Napadené lokály byly a jsou v češtině dodnes: ,,ve vojště'', sňatce, svátcě v Hrad., Radosti sv. Marie v. 448, 449, tak i ,,vTetínště'' (vydání V. Flajšhansovo, Nejstarší památky). Stále se drží ,,na počátcě'' jako kultovní archaismus ; pozoruhodné je spojení ,,o svatým Duše'' v Brn. nauč. 286. U Hus a, Post. Luk. 6 ,,v ocě'', U Hosáka-Šrámka doklady na ,,v Hlínště, v Blanště ještě z roku 1437. Dodnes se říká ,,v městečce na pivečce'' ve východních Čechách (Rindtová - Zemková, uv. spis. str, 34). Právě od Miletína, známého z RK, pochází typ ,,v lesíčce'', doložil Zákrejs ml. (z Pozůstalosti). Jako v předě je i v skoře. Kopečný, ESSJ I, Praha 1973, str. 169 má tyto útvary za sekundární předložky, utvořené k substantivům. Zajímavé je, že v RK je základu ,,zad'' užito desetkrát, ale není tu ani jednou ,,zadě'', které ani Kopečný nezjistil! U podobného ,,v sredě'' je lokál velmi hojný. ,,Pred'' ustrnulo i jako příslovce : ,,posla pred syna svoego M6stislava'' cituje ze staré ruštiny L. P. Jakubinskij, Istoria drevnerusskogo jazyka, Moskva 1953, str. 173.
Poměr a vývoj sufixů ,,év, ém - óv, óm'' jsme osvětlili v kapitole o hláskosloví. Přesný staročeský úzus a isoglosy bude třeba ještě stanovit. Stč. slovník 1O, s.v. ,,ohňový'' ukazuje, že tvary shodné s RZ i RK, tedy starobylé, jsou v převaze např. v Bibl. Drážď , v Bibl. Ol., v Pulk. R, ve Waldh. Post., v Jeron. M a v bibl. Lit. Třeb. I. V jiných textech je na tomto místě novější analogické ,,o''. Kuraszkiewicz, uv. spis, str. 104 vysvětlil, proč se udržel i v Malopolsku tvar ,,królew'' aj., je to feudální archaismus asi jako náš ,,kralevic''. Formu typu ,,oráčóv'' označil přímo za nemožnou -- pro starší dobu -- např. P. S. Kuzněcov, Očerki po ist. morfologii rus. jaz., Moskva 1959, str. 67.
Místo pravidelného ,,vlci '', jež je v RK, bylo žádáno ,,vlci e''. Že změna plurálu i-ie je poměrně pozdní, ukazuje Vážný (HM str. 29), protože pro starou podobu ,,ie'' by bylo nutno čekat ,,vlčie''. V ostatních stč. textech jsou oba tvary. U Hus a, List z 10. 6. 1415 jsou ,,vlci hltaví'', tak i v jeho spise ,,Antikrist a šelma''. Jindy je však psáno ,,vlci e'', z toho může být novotvar ,,vlcí'', jak se říká ve středních Čechách dodnes. Správné nominativy byly dále zaznamenány v Tristr., Výbor I, str. 821, Ev. Ol. 286a a jinde, také v Leg. o sv. Františku, passim, nehledě k dokladům Flajšhansovým v ČČM, uv. místo, str. 379 a v Osvětě 26, 1896, str. 894.
Zato je ,,Češie'' odchylka i-kmenová, která je ,,pozastavena'' v Jar., ač argumentace by musila být právě opačná než ve výše uvedeném případě. Žádaný tvar ,,Čechové'' by byl v našich textech zcela ojedinělý. Poměr mezi názvem ,,Češi'' a ,,Pražané'' osvětlíme jinde. Podle Rochera, uv. spis. str. 116, se připínalo ,,ie'' k životným jménům odedávna velmi často: vlci e, havranie, psie, hadie. U jmen národů rovněž: ,,Tatařie'' v Mil. 39 a ovšem ,,Uhřie''. Jsou i ,,holubie'', obřie, lotřie , chrtie, črvie, židie, biskupie, biskupiepredikateřie, šiřie (švagři) a hlavně ,,mnišie'', kteří upomínají na tvar z RK i hláskovou podobou. Nezapomínejme též, že Jar. patří k mladší vrstvě RK.
Muži - mužie: Názory filologů se různí tak jako formy v RZK. Někde čteme ,,muže'' jako vzor pro jo-kmeny, jinde je považován za původní i-kmen (už u L. Geitlera, LF 2, 1875, str. 253 nn a LF 3, 1876, str. 1.). Důvody v prvním z obou článků na str. 264. Jediný Čestm. má ,,muži'', jinak jsou ,,mužie'' v RZ, v Jar. 2x, v Lud. 2x, v Záb. 3x. I tvar ,,muži'' dokládá Flajšhans v Osvětě, uv. čl. na str. 894, hlavně z Ev. Ol., např. 140 b.
Slovo ,,prs'' je ve staré češtině masc. i fem., žádáno, aby bylo v RK vždy ženského rodu. V RK je toto slovo šestkrát. Pětkrát lze tvar vyložit z fem., jen jednou jako masc., a to ,,Luděkova prsy... sě rozskočista'' v Záb. 23, 17. Flajšhans činí ve svých Poznámkách výtku, že to není duál, ani plurál. Slovesný tvar ovšem ukazuje nezvratně, co to jest. Ve všech případech jde v RK o hruď mužskou, a to bylo snad rozhodující, neboť podle F. Oberpfalcera, Rod jmen v češtině, Praha 1933, str. 290 se činí v tomto směru v některých nářečích rozdíl. Kopečný, ES, jak se zdá, pokládá fem. za druhotvar. Gebauer III, 1, str. 398 má na masc. skoro 20 dokladů, k nimž mohu připojit další z Modl. 124 ,,k prsóm''. Getler, uv. místo v LF 3 se dokonce domnívá, že to bylo původně u-kmen podle staroind. parcu - žebro.
Jako chybné jsou vytýkány i formy ,,bohovóm , Tatarovóm '' a dokonce nalezena ,,koincidence'' (Poznámky, str. 46 k Flajšhansovu vydání), k Hankovi, jenž prý jednou napsal ,,brkovy - brky''. V Jar. je užito koncovky patrně jako básnické licence z důvodů metra. Nejlépe odůvodnil tyto tvary N. van Wijk, Gesch. der altkirsheslavischen Sprache, Berlín, Lipsko 1931, str. 170. Vznikly prý hlavně tam, kde bylo substantiv užíváno častěji v plurále než v sing., tedy podle nom. plur. a podle gen. plur (u-kmen ového). Sem patří csl. Židovóm (k tomu i sing. Židovín). Pro starou ruštinu doložil L. A. Bulachovskij ve svém ,,Historickém komentáři..., str. 174, pozn. l. Důležité je užití této formy v sch., např. ,,u trgověch'', H. Jireček, Prove, Praha 1904, s.v. ,,torg''. V Otc. 75b, jak přepisuje i vydavatel Smetánka , je Řehovové'', v Žalt. Witb. 80, 4 ,,v den hodovóv'' (ve svém Stč. slovníku již Gebauer tento příklad pominul!). Sem náleží také adj. ,,bohovně'' u Hus a, Páteř 94 M, ač jinak se píše normálně ,,mužně''. ,,Bohové'' jsou myšleni vždy jako pohanští, tak též u Hus a. Formu ,,dědovuóv'' cituje jak Gebauer ve své HM, tak i Smetánka ve svém ,,Skloňování jmenném'', lithografie, str. 40. Za původní u-kmen povařuje ,,boha'' i Geitler, LF 3, 1876, str. 6 nn vzhledem ke slovům jako ,,bohyně, Bohuta, slovinskému (bogovati''. Znám i staroruské ,,čarovy'' místo ,,čáry''. Staroruská literatura 13-14 století zná dále nom. ,,Tatarové (1328), poslově'' sic!), popové, solovarové, d7ždeve, vorob6jeve, razbojeve (P. S. Kuzněcov, Očerki, str. 48 nn). Rozhodující byl asi gen. plur. ,,bogóv'' (též v RZ), neboť v tomto pádě se deklinace rozrušila nejdříve, původní genitiv se držel tam, kde byl smysl jasný (po číslovkách, po jiných substantivech, po určitých adjektivech). Proto máme i v RK ,,po kraj násep'' a ,,rozezlených muž''. Pro rozšíření genitivní koncovky na ,,ovóv'' lze citovat i latinskou analogii ,,animabus, filiabus''. Námi uváděné příklady dále dávají najevo, že tu jde skutečně o substantiva, jež byla hojnější v plurálu. Flajšhans tu prostě nechal poletovat ,,vědecký'' výtěžek, který neměl dost pevné ,,brkovy''.
Místo instrum. ,,koni'' je žádáno ,,koňmi'', ač ovšem ,,kóň'' může být leda mladší i-kmen. V RK je čtyřikrát ,,koni''. Možná, že ,,koňmi'' vzniklo ze snahy odlišit slovo od příslovce ,,iskoni'' od počátku. V jazyce RK asi toto adverbium nebylo, dodnes zná východní nářečí tvar ,,kon'', tedy ,,kon7, dokona''. Nepochybný doklad instrun. ,,koni'' je v Otc. 136 b ,,s plamennými koni''. Další místa citoval Flajšhans jako obránce (ČČM na uv. místě), např. ze Svatovítského rkpu Alx., vydání Paterovo, ,,koni s vozem máš otjíti''. U Sušil a (Kott VI, 773) je ,,šestima koni''. Někdy byla místa v Alx. vykládána dost křečovitě, aby nemusil být instrumentál ,,koni'' uznán. Tak např. v Alx. 1360 lze číst ,,vybósti s koni'' i ,,z koní''. V prvním případě by se myslilo kořistění Dareiových vojínů, ve druhém snaha o jízdu co nejrychlejší -- a to nejpravděpodobněji: Dareiovi vojáci spěchají za Alexandrem v mylném domnění, že prchá. V dikci RZK by se spojení ,,vybóst z koní'' vztahovalo je na krev nebo srst, v Alx. je uvedená metonymie snad možná. V Alx. V 1216 je rukopisné ,,táhniechu vóz osmi koni'', ale to se upravuje (podle Alx H 47) na ,,osm koní'' s vazbou ,,podle smyslu'', nebo i na ,,vóz osmi koní'', což je jistě nesprávné, jako by někdo říkal ,,maloval obraz dvou štětců''. Oba rkpy Alx. nejsou na sobě závislé a instrumentál ,,koni'' je třeba tu ponechat, neboť je i pro rým vhodnější.
Dřevo - drvo: Odpůrci žádali, aby byl v sing. tvar plný, v plur. oslabený. Komárek tuto námitku jen citoval, zřejmě ji nepokládal za významnou. Analogiemi se výše uvedená rozlišení porušilo i v ,,pravé'' staročeštině a vůbec jde o problém spíše sémantický (subst. ,,strom'' není'' v RK ani v našich textech ani jednou). Věc si však zaslouží bližšího osvětlení. V Čestm. je vždy jen ,,drvo'' jako dodnes v nářečí na území ,,Altera Chrovati''. Případů je dvanáct. V Záb., Sbyh. a Ben. je takřka monopolní ,,dřevo'' v sing. a v plur., jen jednou ,,drva''. Nepochází tedy Záb. a Čestm. od jednoho básníka nebo spíše pěvce. V Jar. je 1x ,,dřievie'', 1x dřeva, 1x dřevy, 1x dřeves jako s-kmen. V RK je ,,dřevo'' -- obdobně jako ve stsl. -- takřka synonymon pro ,,dub'' nebo strom vůbec. Čestm. zná ovšem i význam ,,dřevo-drvo-kláda'' ale význam ,,strom'' je daleko častější. Sémantický rozdíl ,,dřeva'' a ,,drva'' objasnil též Bartoš II. s.v. drvo. Odchylky v žádané zákonitosti doložil Vážný (HM str. 47) již pro 14. století. Také Hus odlišuje ,,oběť dřev'' a ,,nabrat drva'' - palivo. V Pas. 110, 1 čteme v glosáři ,,jeho nohy dřevy trhali''. Pro stsl. dělí oba tvary sémanticky již Mikošič I, 1856, str. 100: drevo - arbor, dr7va - lignum. Vše se mate i v různých rkpech. Otc. Tvar ,,dřeves'' je ovšem s-kmenový a správný jako v řečtině ,,dendros'', tak ,,slovesy'' (kleos). Podle van Wijka, uv. spis, jsou s-kmeny nejlépe zachovány ve stsl a ve staré češtině, hlavně v plurále. Dokazují to některé formy, jež ani v R nemáme: nebesa, kolesa, tělesný, v MV ložesný. Podle Stsl. slovníku se ,,dřevo'' vyskytuje takřka jen v Supr., v rkpu neznámém v době, kdy byly objeveny R. Etymologické slovníky považují jen ,,slovo, dřevo a nebe'' za skutečné staré s-kmeny, k nimž přešly ve stsl. -- ne však v RZK -- i subst. ,,kolo, ucho, oko, čudo, tělo, dělo, udo'' (úd). Delší formy se objevují -- tak jak v R -- i ve stsl. spíše v purále než v sing.
Tvary typu ,,znameniem'' jsme již rozbírali. Výklad z asimilace ie-í nabízí A. Leskien, Handbuch der altbulg. Sprache 6, Heidelberg 1922, str. 85. Tak neb onak, tvary e ,,iem-jem'' jsou původní a odpovídají též ostatním pádům. Výklad starších obránců, kteří přinesli mnoho dokladů na záměnu ím-iem, jako by šlo o ,,zvratno u piseckou analogii'', není správný už proto, že ,,odchylka'' je ve všech našich textech. Příklady na ,,iem'' se dají ovšem rozhojnit. Třeba v Rožm. (Brandl 125) ,,za příměřiem'', tamtéž ,,právem sirotčiem'', Tkadl. II, 6 chvátániem, Tkadl. 92 zpievániem, vysazeniem aj. (z Maškovy pozůstalosti). Časté v Brn. nauč., kde ovšem se dá vyložit i jako chyba nebo hyperkorektnost. Za ,,pračeskoslovenské'' považuje ,,iem'' i Trávníček, HM str. 308 a 309. ,,Ím'' je zřejmě analogie podle ,,pěším'', ale v době R nebyla ještě určitá adjektiva měkká tak monopolní jako v ,,pravých'' památkách. Pozoruhodné je tu i ,,zbožijé'' (Trávníček, str. 103, z Bartoše). Působily ovšem i formy podle ,,Juří - Juřiem''.
Tvary ,,v Němcech, na lícech, prstencech, na plecech'' s nejistou kvantitou sufixu se dají vyložit několikerým způsobem. Stanislav (II, str. 122) uvažuje o analogii nebo vzniku z původního ,,-6ch7'', z tvarů i-kmenových (podle stč. ,,na konech'', mor. ,,možech''). Jindy se myslí na ,,ztrátu jotace'' nebo původní vývoj ,,ěch'', kdy se ,,j'' chovalo jako jiná souhláska. Tím se blížíme starému výkladu Šafaříkovu (ČČM 21, 1874, str. 132): ,,otcjach'' dalo ,,otcjech'' a z toho ,,otcích'' jako litevskévrke-šu - lykoisi řec., vlci ech, které by bylo i v jo-kmenech. ,,Na plecech'' v Jar. je ovšem plurál náležitý, jde o mnoho mužů.
Paže je v RK fem. i neutrum. Vztah k ,,paždie'' jsme osvětlili výše. Doklad na neutrum ,,paže'' u Flajšhanse, ČČM str. 247.
,,Mčí'' ja duál s provedenou přehláskou (v mladší Lud. 19, 15) místo ,,mečú''. Je tu vidět, že slovo mělo vedle plného stupně i oslabený. Nevím, zda je nutno odvozovat z germ. ,,maki'', řeckého machaira, kavkazského mač'a nebo ,,mča''. Lze jistě i ze slovenského základu ,,mknúti'', pak by bylo slovo původu domácího. Na oslabený základ je (zde je tato varianta jen jednou a k tomu ještě metricky nevhodně) snad jen jeden doklad (mčem, Ol.4 Reg. 3, 26 u Gebauera I, 173) jako archaismus ze starého ,,m6č6'' jen v sch.
Voj: Sklonění je v RK kolísavé: podle ,,muž'' převážně, ale v Čestm. a v Jar., které jsou nejvíce dotčeny dialektickými vlivy, je i nom. ,,voje''. To může být odchylka dle i-kmenů, ale také tvar z deklinace konsonantické (stsl. voin7, kde však je plurál ,,voi'' místo očekávaného ,,voie'' (Viz Weingart, Rukojeť, str. 149, díl 1.). Významový rozdíl v RK není, lze brát jako ,,vojska'' i jako ,,vojíny''. Tyto nejasnosti jsou, jak uvidíme, typické pro starou válečnou terminologii.
U-kmen y. O jejich frekvenci výše. Jako námitky se citují tvary subst. ,,vrch, sad, stan, dól''. K o-kmenovému ,,domos'' patří nepochybně i příslovce ,,doma'', jež je zbytečné vykládat jinak (jak činí Machek, Zubatý a další než jako gen. místní, podobný řeckému ,,theein pedioio'' -- běžet po rovině, nebo Toichoo tú heteroio, Il. I 219 -- při druhé stěně, příslovce ,,tú hypsú'', gotské gaggida landis, viz též velký slovník Šanského s odkazy na Brugmanna, Vondráka a Jakobson a, s.v. ,,doma''. Snad je tedy ,,domóv'' dokonce mladší. Diels ve své ,,Altkirschenslv. Grammatik, Heidelberg 1932, str. 154 vůbec neuvádí u-kmen y jako samostatnou deklinaci. Podle něho k ní patří ,,skoro jistě'' syn, duch, pól, vól, med''. ,,Sad'' vůbec necituje. Týž autor dovozuje, že se u-kmen ové formy držely spíše po předložkách (RK: na vrchu, u sadu?), ale jinak že se už upaltňuje princip životnosti a neživotnosti. Také básníci RZK ovšem viděli, jak ještě ukážeme, přírodu oživenu. U subst. ,,vrch'' si myslím ještě nikdo nepovšiml významového rozdílu, uplatněného v textu bez odchylek. ,,Vrch'' jako ,,hora'' je skloňován jako o-kmen: kolkol vrcha, ot vrcha, k vrchu (3x), na vrše (2x), vrši, za vrchy (Instrum.), ale ve spojení ,,na jejé vrchu'', Čestm. 16,19 je míněn ,,vrchol skály'', který se jindy nahrazuje pojmem ,,vrchol'' nebo i ,,vrchole ''! Deriváty ukazují heteroklitnost jména: vedle ,,vrchovina'' je i ,,Vršie, Závrší, Vršce, Vršiny'' (SV Čech, MJ stejně jako ,,vršiny lesné'' v RK). V Čestm. značí ,,vršiny'' spíše ,,vrcholy stromů'' než ,,vrcholky hor''. U Prievidze je zachován petrifikát ,,na vrsiech''. Ve staré ruštině je ,,vrch'' jako u-kmen je vyjímečně (Šachmatov, Ist. morfologija rus. jaz., Moskva 1957, str. 83, v bulh. v7rec, v maked. vršinje, ukraj. Veršini, sem také ,,vrš-síť'') Kopečný, Šanskij a sloveso veršiti, vršiti). Zajímavé je, že ,,vrchy'' značí na Hané ,,svrchní haluze'' (Kott, Dodatek k Bartošovi, str. 138). To souhlasí s územ RK. Ze slovenštiny další doklady u R. Krajčoviče, uv. spis, str. 76. Gebauer pominul -- nebo neznal -- staré doklady pro ,,vrch'' jako o-kmen: málo vrcha, Čtenie knězě Benešovy 79, dodatek k Luk. 5, 32, k vrchu, Luk. 4.29 tamtéž. Jiné příklady i v Novgorodských písemnostech na březové kůře.
Ve stsl. je ,,do vrcha'' ustálené rčení, např. Zogr. Luk. 8,14 jako v luž. ,,wot wercha'', Muka II, 961. ,,ne do vr7cha ploda tvoret6 ''. Nejdůležitější je však v našich souvislostech glosa MV ,,vrchy'' - cacumina. Je to totiž nominativ plurálu (podle vydání Palackého a Šafaříka, Nejst. památky), takže je snad pravda, že v době Hankově nikdo neznal u-kmen y, ale není pravda, že by byly pominuty v našich textech. Slovo ,,stan'' řadí mezi u-kmen y Vážný (HM, str. 12) jen podmíněně, ,,dól'' uvedl mylně. Soudí se, že slovo souvisí s řeckým ,,tholos'', a to není u-kmen , kromě toho se neříká ,,dolový'', ale vždy je ,,dolní'' nebo ,,důlní'' ,,Dom'' je o-kmen a také u-kmen , i podle J. B. Hoffmana, Etymologisches Wörterbuch des Griechischen, Mnichov 1971, str. 62. Pro úplnost ještě poznamenávám, že i ,,pes'' se někdy pokládá za u-kmen . V tom případě by ,,lánie psóv'' bylo v Čestm. staré a náležité (Voprosy slav. jazykoznanija 4, 1959, str. 120 podle mínění R. Ekker a). Týž autor nezná ze sch. ani jeden případ na u-kmen ové sklonění subst. ,,sad'', ale uznává možnost, že by sem patřil ,,dub'' (str. 124). K subst. dól viz ještě Hujera, Slovanská deklinace jmenná, str. 132. Podle Kul'bakina (uv. spis, str. 223) je míšení obou deklinací prastaré. Jde o převážně jednoslabičná slova s dlouhou nebo krátkou kořenou slabikou: čin, dar, dluh, dub, glas, jad, led, řád, stan, rod (uvádíme v domácí podobě). Nejkonservativnější u-kmen y jsou ,,syn'' (dva syny v Záb., kde ovšem deklinaci nepoznáme), pól, který je skloňován správně, a vól, který není v R doložen.
Z námitek k a-kmenům uvádíme zde jen slovo ,,póla'' - polovina, kde bývá žádáno ,,pól''. O možnosti starého fem. svědčí i novočeština ,,v půli cestě'' s asimilací pádovou a ovšem i ,,půlka''. Pokud je správná etymologie, že slovo souvisí s ,,póliti'' - děliti na poloviny a že sem patří i ,,police''; znamená to, že jde o předměty, jež se dají jen pomyslně půlit (noc, den, vojíni), kdežto ,,póla'' značí skutečné půlení mechanickou cestou (Jar., rozdělení otýpek na dvě poloviny).
I-kmeny nebyly v době nálezu R ještě řádně známy. I Palacký a Šafařík viděli v některých formách této deklinace jen ,,odchylky'' od běžných vzorů. Tak vykládali v ,,Alteste Denkmäler'' tvary jako kmetie, židie, hostie, mužie. Něco z toho je i v RZK. Ale tato deklinace je starobylá a byla kdysi v češtině rozšířenější než dnes. Výklad slov jako ,,šíř, výš, báň, dél'' jako zkrácené ja-kmeny, jak činí oba jmenovaní učenci (uv. spis., str. 108) je mylné. Gebauer, HM III, 1, 360 nn, cituje mnoho i-kmenů dnes vymizelých nebo přešlých jinam: zlob, dřvi, náv, jeď, újeď, vrv, obrv, otúmrť, tál, sboř, debř, stržeň, věď, hnileť, kuť, lopoť, luť, mrť, osť (je i v MV), pesť, ručesť, svesť, tesť (EJ, MV), tresť (třtina), nestateč a další u J. Jirečka, Nákres, str. 55. Nás zajímá tu hlavně ,,kněž'', blížící se napadenému ,,bratř'' v Záb. Jireček cituje ještě postať, byť, odol, rozpač, rozklaď, roveň. deť - děti. Bývala to starobylá jména kolektivní, kdy se sufix ,,ja'' přisouval na znamení posesivnosti až později po zániku jerů. Tak i ve staroruštině ,,druž6, kněž6'', dnes ,,druzja'' atd. J. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, str. 48 nn. tu vidí archaismy , jež byly později potlačeny ,,s vyhraňováním oposice singulár - plurál''. Tak zmizel i ,,anděl Páň'' a byl nahrazen zřetelňejším, ale chybným ,,Páně''. V RZK je proto mnoho i-kmenů, leckteré bývaly napadány; leckdy lze jednotlivé tvary přiřadit i ke vzoru ,,duše''. Nepochybně patří ke sledované deklinaci ,,Krkonoši, svěť , kmet, čeleď, děť, muž, výpověď, žleč, lútosť, vlasť, bratř, braň a zbraň, bujarost , črv (snad je nutno číst v Jar. akus. ,,črvi''), dál, daň, dél, dřvi, chrabrost, jeseň, kořisť, krutosť, mrzkosť, oběť, ocel, oheň, pavlač, pieseň, povodeň, přieč, prs, (?) prudkosť, radost, řeč, roveň, sěč, srsť, stráň, stráž, šíř, tresť, výš, zvěř a žizň. Výmluvná jsou zejména subst. značící prostorové poměry. Číslovky probíráme zvlášť, staré i-kmeny -- oči, uši, srd(i)ce -- sem nezařazujeme. Mnoho se psalo o ,,nemožném'' nebo aspoň ,,nedoloženém'' slově ,,bratř'', žádán o kolektivum ,,bratřie '', vzniklé zřejmě z odchylného i-kmenu plurálu jako útvar hybridní. Nepochybných dokladů pro ,,bratř'' je několik, lze je najít např. u Kotta V, Dodatky, s.v. ,,bratř''. ,,Nezov svých přátel ni své bratři, Bibl. Ol., milá bratři v Hrad., asi též Dal. 2412 a Záviše s svú bratří, jistý příklad hledán v Mand. 37a. Jinak Flajšhans, citovaná obrana, str. 247 a Mareš Marnost, str. 136. Dokladovost lze zesílit příklady z onomastiky nebo ze jmen obdobného charakteru'' Jaroslavl6, gražď , Plzeň, Vitoraz, Černuc, Jaromíř, Veliš, Slovač, sedlač, chamraď. Slownik Praslow., vydávaný Polskou akademií věd 1974, str. 364 má polské ,,brač'', ruské dialektické ,,brať6'' a slovenské ,,brať''. Patří sem i ,,div6'', divá rota, podle Jugov ova vydání Igora, Moskva 1975, str. 136, dále cuď, Čeremis6, Oberpfalcer cituje z moravských nářečí ,,bědač, žebrač, bohač, hnilač (lenoši), krutač, ledač (ledajací lidé), podlač, zbožnič, psovač, mojať, mlaď, otroč, draň, popluž a hus (husí hejno). Vše ,,Rod jmen v češtině'', str. 198 i jinde. Některé z těchto výrazů mohou být analogické, jiné jsou staré, např. také ,,Dědz'' (Dědj6) u R. Krajčoviče, Atlas onomasticzny slowianczyzny, Vroclav 1970, str 29. Je i''stář'' vedle nom. ,,stáře'' aj.
Místo ,,Krkonoší'' žádáno pro RZ ,,Krkonoš'', ale neprávem. Staré výklady jména od bájných Korkontů nebo i slova ,,kraka'' - klenba nebeská (Brandl, též Jireček H., Vlastní jména v RZ, Praha 1897, str. 1 nn) opouštíme, viz výše. Od tvaru ,,K7rkonos7'' by byl plurále ,,Krkonosy'', a proto vycházíme z tvaru ,,Krkonos6j6 gora'', fem., už proto, že RZ mluví výslovně o ,,horách krkonošských'', adjektivum bylo ještě živé. Také Palacký a Šafařík citují doklady na toto MJ jako fem., znal je i Hájek z Libočan ,,ta česká, slezská Krkonoš'' (A. Sedláček, Snůška starých jmen, Praha 1920, str. 205). Krka - řeka v Korutanech, krkvati - vraštěti, srv. i Gornitz a Korkonos ve staré strbštině) V. Šmilauer, Příručka starých slov. toponomasti ky, I., Praha 1963, str. 232. Kleka - jalovec, krak - křoví na Slovensku, sem i Krakonoš, polské krzak, lašské křak - zakrslý keř. ,,Do krak'' - do křoví, na východním Slovensku.
Naproti tomu je nutno vyřadit z i-kmenů předložku ,,mezu'' v RZ, která je jasně lokálem duálu k ,,meza - mežda'', stč. mezě. Kořenem slova je ovšem ,,medh-'', lat. ,,medius'', prostřední. Lokál duálu se do RZ výborně hodí, neboť šlo skutečně o spor o ,,meze'' dvou dědin, tedy dvou rozsáhlých dědictví, o hranici. Ale i lokál sing. ,,mezi'' v uznávané staré češtině i v RK je starobylý, v RK je čtyřikrát, v incipitech ještě zkrácen (sedmmezcietný). Gebauer, HM I, str. 400 má ještě přehlásku ,,mezu - mezi'', snad přehlédnutím z doby, kdy ještě Rukopisy uznával. Se zřetelem k jihosl. útvarům ,,j6zmedju, po medju, promedju'' lze soudit na větší stáří formy z RZ.
Proti formě ,,střemnech'' místo ,,střemenech'' vystoupil Flajšhans, Komárek jeho námitku uznal. Ale vyjdeme-li z původního ,,str7m6 n7 '' - steil, jak činí Zubatý I, 2, str. 167, je ,,střemnech'' podle jerového pravidla náležité. Běžné je tu ovšem ,,e'', původní - men, nebo -y. J. V. Otkupščikov, Iz istoriji ie. slovoobrazovanija, Leningrad 1967, str. 264 aj. akceptuje tu značnou volnost: Il6mna, Il6ma, Struma, Lomna, Jamno, Kolomna, Sukromna. ,,E'' je tu asi vypuštěno v nepřízvučném postavení analogicky dle jerových změn viz. též L. A. Bulachovskij, Ist. kom. str. 84 nn. Tak je i gen. ,,pepla'' od ,,pepel, popel'' (Bulachovskij, str. 156). Přízvuk byl ,,strémen''. V ruštině je gen. kremna, remna - řemene, malorusky ovšem ,,stremeni''. Viz i A. Leskien, Gr. der skr. Sprache 1914, str. 150. Tak i V. Vondrák, uv. spis II, str. 54: gen. kamena i kamna, v ruš. na kamně, plur. kamni, v polštině kamnia a česká kamna, původně dva ohřívané kameny, dále i komnata. Ze slovenštiny cituje podobné tvary Stanislav II, str. 242: ke vzoru ,,rámě'' je i gen. ,,ramňa, vimňa - vemeno, cimňa - temene''. Důležité je, že toto vymítnutí ,,e'' se váže na prosodii Jar., který, jak uvidíme, byl zbásněn v desetercích v zásadě přízvučných, v nichž byl akcent povětšině na první slabice, ale nepříliš silný, tedy jako dnes. Jiné jsou poměry v RZ.