Zájmena dělíme na bezrodá a rodová. K prvním patří personalia a reflexiva, druhá skupina je daleko početnější a některé případy je třeba spojit s deklinací složených adjektiv . Sklonění zájmen ,,já'', lépe ,,jáz'', ty, my, vy (,,on, ona, ono'' je původně demonstrativum a tak se vyskytuje též ve všech našich textech, pokud je tam vůbec doloženo) je stejně přesné a důsledné jako celá deklinace v R. Flexe je tu sice velmi konservativní, takže se pádové přípony mnohdy nezměnily dodnes, ale přece zjišťujeme již v ,,pravé'' staročeské literatuře dost novotvarů, ano i forem zcela chybných. Změny nastaly v těchto případech: ze staršího ,,jáz'' bylo již od 14. století ,,já'', zaměňoval se akus. za gen. ,,mě, mne'', Dnes jsou ve správné češtině spojovány delší tvary s důrazem nebo po předložce, ale ve starším jazyce byly předložky kladeny také před formy kratší: proto i v RK ,,běs v tě '' a ,,vzě na sě''. Tato zájmena nemusila být enklitická. Vážný (HM, str. 120 s odkazy na starší literatur) uznává vedle praslov. ,,me, te, se'' s nasály i původní příklonky ,,me, te, se''. V R však byly formy důrazové, a to, jak uvidíme, je důležité i pro další problémy, jimiž se budeme zabývat, např. pro otázky slovosledu při enklitikách. Stč. texty zaměňují dále i ,,mně'' za ,,mi'', ,,tobě'' za ,,ti'', a opačně, matou akus. ,,ny'' za gen. ,,nás'', ,,vy'' za ,,vás'', mizí tu duál, který náhodou není v této kategorii v R doložen, instrum. starý a původní ,,sobú'' je vytlačován novějším ,,sebú'', nacházíme dativy ,,nem, vem'' místo ,,nám, vám'' (snad podle ,,kostem''?). V nářečích a hovorovém jazyce bylo a je těchto metaplasmů ještě daleko více. Nikoli však v našich textech. RZ je bez jediné odchylky, v RK je jen záměna gen. ,,tebe'' za ,,tě'' (akus) v Kytici, tedy v písni mladší, a ve Sbyh. 25, 25 bývá čteno ,,já sem lovec bludný'', ač pravopisný úzus dovoluje a ostatní případy užití tohoto zájmene dokonce žádají přepis ,,jáz sem''. V Kyt. se dá číst ,,Kdybych jáz věděla'' i ,,kdybych já zvěděla''. V Jar. 12, 17 je stará oprava ,,nad sobú'', ač tam snad bylo původní, třebaže mladší ,,e''. Protiklad ,,tobě-ti'' je zachován, neboť ve Sbyh. lze ,,tobě'' brát jako tvar důrazný, vyjadřující protiklad bezbranného holuba proti dravci, ozbrojenému ostrým zobákem a drápy. Své tu sehrály patrně i důvody metrické. U zájm. ,,jáz'' je vždy správnější ,,mi'', ač ovšem ,,mně nebožce'' v Róž. 28, 8. Dá se tedy celkem mluvit jen o 2-3 nepochybných odchylkách od správné deklinace bezrodých (osobních) zájmen v RZK, kdežto správných forem na místech, kde mohl ,,padělatel'' pochybit, jsem napočítal 59. U subst. se dalo něco vyložit autoritou a znalostí Dobrovského, počínaje zájmeny však přicházíme k ,,malým slovům'', která jsou daleko ošidnější a tím i pro posouzení stáří textu průkaznější.
Námitky bývají pronášeny proti reflexivu ,,si'', které bývá dokonce vydáváno za novočeské (ES Holuba - Kopečného) a místo něhož se žádá ,,sobě''. V RZK je ,,si'' několikrát: vladyku si .... vyberúce v RZ; podati si rucě, zadřieti si trnie, dokonce ,,sěde si'' na skále, ač běžně je v RK ,,sěde'' absolutně, v RZ rovněž ,,sěde na okénce'', v RK ,,sědú za stoly''. ,,Sobě'' je ovšem též užíváno ,,dvě králevstvě sobě podmanichu'', Jar.
Etymologicky je ,,si'' ovšem prastaré- jako řecké ,,moi, toi, soi'', tak bylo i ,,svoi'' - si. Už proto nelze vyvozovat české ,,si'' jako analogicky tvořené k ,,mi, ti''. Ostatně je ,,si'' hojně doloženo ve stsl. a má oporu i v jazycích baltických, jak uvádí např. Havránek, Genera verbi I, str. 111 a 114f. Bylo i v latině ,,si, sei'', ale bylo zesíleno částicí ,,bhei'', tedy ,,sibi''. Zdá se tedy, že je slovanské ,,si'' starší než útvary s komponenty, jevícími se dnes jako ,,bi, bě''.
Ve stsl. textech bývá ,,si'' většinou u sloves vyjadřujících citový vztah nebo vlastnické pojetí. Proč tomu tak je, čteme např. u Bernekera, Die Wortfolge ... str. 106. Leckdy bývá toto ,,si'' spojeno se ,,svój'' jako třeba v Zogr. Mat. 6, 17 ,,ty pomaži si glavo svojo'', ale nemusí to být, jak dosvědčuje třeba Sav. 17 (Jan 19) ,,sam7si nose krst6'' nebo Supr. 28, 328: ,,s7de jesm6 tělesem6, a umom6 sebe si tamo sošta tvorjo'' (tělem jsem tady, ale v duchu si představuji, že jsem tam). Jiné doklady u E. Havránka, Issledovanija po sintaksisu stsl. jazyka, Praha 1963, str. 31 (hlavně ze Supr., jak pochopitelno, neboť jde o text citově podbarvený, téměř básnický). Už tím se blížíme k odůvodnění kratší formy reflexiva v RZK.
Proto je snad i v RK několikrát užito takového spojení: podati si ruce (3x), snad i ,,zadřieti si trnie'', kdežto ,,na skále si sěde'' považuje J. Jireček (Nákres, str. 91) za dativ ethický. Viz též Vasmera, III, 1971, str. 584. Je však možné, že toto ,,si'' ve Sbyh. jen prodlužuje verš o slabiku. Ve verši, kde se mluví o ,,podmanění dvou království'', není ovšem o nějaké intimitě řeči. V ,,sušším'' žánru je ovšem ,,sobě'' ve staré době běžné, jak v stč., tak i v sch. a jinde. ,,Si'' bylo lidové, jak soudí i Havránek, Genera, str. 101, který se tu odvolává na svědectví starých gramatiků, že ,,pěkněji říkáme vezmi sobě'' než ,,vezmi si''. V stč. jsou doklady na ,,si'' od 15. a 16. století, tedy od uvolnění starších konservativních forem náboženských i právních - archivních. Nicméně se naleznou i příklady z doby starší, např. Dalimilův verš: ,,počěchu Němci ... jej na svého krále si'' (psáno ,,zi'' - zváti) v citátě Havránkově, str. 100. Znám ještě z Ben. čtenie, Luk. 24, 21: ,,nadějechme si'' (nadyegechme ssy - sperabamus), t. j. ,,doufali jsme''. Častější příklady jsou v Brn. nauč. Vaillant (Zlatarič, str. 175) pokládá ,,si'' za archaismus : ,,tuj si Marko potrže svitlu šablu pozlacenu''. Konečně, myslím, mohl působit i básnický úzus staré češtiny, která učinila rým dominantou své poesie. Na ,,sobě'' se tvořily rýmy velmi snadno: zdobě, robě, tobě, době, útrobě. Z novodobých básníků jen ti, kterí jsou formálně nároční nebo si libují ve výrazu úmyslně drsném, spojovali též reflexivum ,,si'' do rýmů: ,,Devátá vlna smete, s čím osm hrálo si; devátá vlna nese, však živé nenosí'' (Dyk).