7.4.2 Rodová zájmena. Adjektiva složená

Nejdříve k zájmenu ,,kto'' (k7, ko) a ,,če'' (č6(, která ovšem liší -- jak se zdá -- svými formami spíše životnost a neživotnost než rod. Toto ,,če'' v RZK, které je jinde již jen v EJ, bývalo problémem a ovšem také jednou z hlavních námitek proti Rukopisům. Ještě Komárek (Sborník, str. 230 nn) mu věnoval delší odstavec.

Etymologický původ ,,če'' je jasný. Už Brugmann (Grundriss 2², str. 359 je odvozuje stejně jako jeho předchůdci z původního ,,ques-jo'' -- česo. Šachmatov, Ist. morf. 161 je srovnává s gotským ,,geso - t'eso'' -- plný stupeň. W. Stokes, Urkeltischer Sprachschatz, Göttingen 1894 s. v. ,,quei'' sem klade též irské ,,cé'', lat. quei - qui, pův. que-jo, řecké teó a pak ovšem, a to je zvlášť důležité, přízvučné ,,tis'' a enklitické ts. Staroindické je ,,kás'' a praslov. ,,ko'' a ,,k7'' tvoří dubletu proti prvotně palatalisovanému ,,če'' a ,,č6''. Závěr je jednoznačný: v přízvučné formě mělo toto zájmeno funkci tázací, v nepřízvučné bylo enklitické a bylo to pronomen indefinitum - neurčité. Oba kořeny uvádí pro starou ruštinu L. P. Jakubinskij, Istorija drevnerusskogo jazyka, Moskva 1953, str. 198. Správně staví i Holub - Kopečný ES, str. 312, pozn. l ,,kogda'' proti ,,k7-, česo'' proti č6so. Plné tvary se zdají starší, oslabené mohly vzniknout v nepřízvučných polohách. Vondrák II, 1, str. 111 upozornil, že kdyby bylo ,,č6so'' původní, musilo by dát ,,č6cho'' a to nikde nemáme. Blízko byl našim závěrům i Kurz (Kapitoly ze syntax e a morfologie stsl. jazyka, Praha 1972, str. 105, který zjistil ,,česo'' převážně v postavení důrazovém, č6so nedůrazovém. Tak je i ,,silnější'' ,,jedin'' proti slabšímu ,,jed7n7'', které pak kleslo na spojk u, jež je i v RK: ,,jedno sovy nebojá sě'', Záboj , ve významu ,,ale, jen''. Ve staré češtině pozorujeme paralelní vývoj u ,,který'' a ,,koterý'', z nichž druhá forma je ovšem doložena velmi skrovně. Ale byla též oposice ,,kudy'' proti ,,kdy'' nebo ,,kde'' atd. T. Milewski, Introduction to the Study od Language, Varšava 1973, str. 165 odůvodnil tuto zákonitost syntakticky: ve všech řečech je týž tvar, lišený přízvukem; Plný stupeň v modifikaci ,,ka'' bývá viděn ve slovech jako ,,kadeř, kadlub, kav6rt6'' -- t. j. hluboká jáma v řece, kde se ,,vrtí'' voda. První část těchto slov by tedy byla zájmenného původu. Shevelov, uv. spis str. 446 dovozuje, že z ,,t7'' máme ,,ta, to, te,'' ze ,,s6'' se, sa, sej, saj, z č6 jednak ča = quid, chorvatské,  přímo ,,čakavské'', ač tato forma je i v kajkavštině. Ve slabší formě se k ,,č6'' později připojovaly další částice,  zejména ,,to'' a máme csl. i ruské ,,č6to, što atd.

Důležité je též zjistit, v jakém poměru je ,,čeho'' k ,,česo, čso, co'' zejména v češtině. Názor, že koncovka ,,ho'' - go'' je mladší, asi není správný. K. E. Majtinskaja, Mestoimenija v jazykach raznych sistem, Moskva 1969, str. 194 nn. a hlavně na str. 197 upozorňuje na známé ,,ego'' - já a myslí, že toto ,,go'' v gen. je téhož původu. Snad je dokonce ,,ego'' o něco mladší. Majtinskaja to vyvozuje z toho, že v řečtině bývá někdy ,,anér hode'', doslovně ,,tento muž'' (zejména v tragediích) za ,,já'', neboť pojem tohoto ,,jáství''  si člověk uvědomil až později. Autorka soudí, že i ,,ten'' souvisí s ,,ty'' a spojuje i částici  ,,če'' se zájmenem. Uvádí dále mnoho příkladů na zájmena s plným stupněm ve kmeni a ve funkci tázací.

Stáří ,,če'' proti pozdějšímu ,,č6'' lze konstatovat s mnoha důkazy. Výpočet provedl Kul'bakin ze stsl. textů. Týž badatel prošel i Miroslavovo  evangelium, nejstarší text tohoto charakteru v sch., a zjistil tu 73x ,,česo'' a jen jednou ,,č6so''. (Vydala Srbská královská akademie 1925, str. 53). Později se ovšem rozdíly mezi důrazovým a nedůrazovým tvarem setřely. Ale ,,č6'' jako samostatné tázací zájmeno bychom nikde nenalezli. Důležité je také, že máme jen ,,čeho, čemu'', nikdy však ,,čho, čmu'', ač u zájm. ,,j6''  tyto formy existovaly. Nelze si dobře představit slabší formu jako tázací, tím spíše, že tu působila také analogie  zájmen ,,se'' a ,,je'', takže je nutno předpokládat vždy a všude existenci stupně plného.

Dále patří k ,,če'' i stsl. ašte a české ače, kdy je ,,če'' zřetelně zájmenného původu. Toto mínění registrují též J. a M. Bauerovi ve své známé monografii ke stsl. ,,ašte'' (Slavia 26, 1957, str. 166) jako Maretičovo, ač s ním polemisují. Původní význam ,,ače'' byl ovšem ,,a co?'' tedy tázací, teprve během doby se začalo slova užívat ve funkci spojk y u vět hlavních i vedlejších. Proto ,,ače'' je latinské ,,ecquid'', doslovná obdoba. Vývoj šel vždy od zájmen ke spojk ám a nikdy naopak.

Přímé doklady pro ,,če'' jsou vedle citovaných forem genitivu  a dativu  i v ,,pročež'' a ,,načež''. Někdy se tu naše věda zaplétá do vážných rozporů. Tak třeba uvádí Bauer ve ,,Vývoji'', že ,,pročež'' se vyskytuje až od 15. století (na str. 105 citované publikace), ale naproti němu Gebauer a také Komárek odvozují slovo podle jerového zákona z ,,proč6ž6'', tedy z doby velmi archaické. To však je umělá konstrukce. Jsou tisíce dokladů na příklonku ,,že'',  jež se zřídka píše jako ,,ž6'', a když už se to děje, spadá to spíše na vrub nejasné výslovnosti nebo ledabylosti písařů. Nověji ovšem koncové ,,e'' odpadlo. Dále: nevěřím, že by mohlo být enklitické ,,č6'' po předložce a třeba ještě po důrazu - otázce. Znám přímý doklad na ,,pročež'' jako na zájmeno tázací, totiž v Ol. Reg. 28, 9. Ostatně se soudí, že i kdyby tu byl jer původní, musil se v přízvučných monosylabech měnit na plnou hlásku ,,o/e'', jak soudí P. S. Kuznecov, Očerki po ist. morf. rus. jaz., Moskva 1959, str. 134.

Bylo i ,,leče'' vedle ,,leč''; Zubatý I, 2, str. 207 spojuje druhý komponent s ,,č6'', ale ,,če'' nezná nebo znát nechce, ač zájmenný původ tohoto slova uznává. Uznáme-li ,,če'', pominou pochopitelně potíže s vysvětlením této spojk y. J. Stanislav míní (Sborník ,,o povodu slovenčiny'', Jazykovedné štúdie, Bratislava 1977, str. 115), že česo je tvar jižní, čso západní. Vzhledem k osídlení východních Čech Charvaty je i toto vysvětlení možné. ,,Ače'' je i v kašubštině ve významu ,,A co?'', ukrajinsky to znamená i ,,vidíš?!'', v bulharštině se samostatné ,,če'' rovněž vyskytuje. Cenné doklady a poznámky k chronologii viz ve ,,Slowniku praslowianském'' I, 1974, Polská akademie věd, str. 149. Zde se ovšem též poukazuje na větší stáří ,,ače'' proti ,,ač''. Zájmenný původ hájí též Gallis,  Scandoslavica 11, str. 110-121) přepisuji z citovaného ,,Slowniku'').

Nelze souhlasit s Komárkem a jinými, že slovenské ,,če'' nebo ,,čé'' je podle ,,kte'' nebo podle ,,čo'' už z toho důvodu, že kmenostup o)e) je archaický a nelze jej přenášet do 15. nebo 16. století. Ve vydáních stč. památek se přepisuje zásadně ,,ce'' nebo ,,čse'', ale tyto transkripce jsou při kolísavé stč. grafice nejisté. Jistě je tu ,,če'' aspoň v některých dokladech, jak ostatně transkribovali i starší vydavatelé. Samostatné ,,če'' je doloženo podle Vondráka II 2, str. 491, ale je to prý z ,,česo'' jako ruské ,,tě'' z ,,těch''. Výklad násilný, hláskové poměry obou slov jsou odlišné.

Podle Kotta V, dodatky, je dodnes na Frýdecku ,,čemu'' a na Zlínsku zvlášť časté ,,čeho'' ve funkci tázací. To sice nejsou důkazy pro staré ,,če'', ale je tu vidět důrazovost původního zájmena. O odchylném ,,co'' v RK Jah. 26, 30 jsme mluvili v textologické části. Útvary ,,o če'' a ,,za če'' zjistili již Jungmann  a Šafařík (Výbor I, Praha 1845, str. 16). Je výmluvné, že je tu ,,če'' po předložkách.  Jiné doklady přinesl Flajšhans z Ostravska (uv. obrana v ČČM, str. 237) a upozornil na ,,proče sú jeho ukřižovali'' v Pass. 248 a ,,Čežkoli ruká má chce, Žalt. Klem. 156a. Toto místo bylo ovšem vydavateli upravováno na ,,čížkoli'' k zájm. ,,čí'', místo ,,pro če'' bývalo čteno ,,proč je'' apod. Če'' žije dodnes na Oravsku. Doklady na ,,če'' z Brn. nauč. snesl Mareš , Marnost, str. 236 a vedle nich i příklady na nepochybné ,,niče''. Kott cituje také slova jako ,,ničeměrky, ničeměrnice'' a má v I. díle svého hlavního díla i ,,čedle''. Doloženo je ovšem i ,,codle'', kde je ,,co'' původní genitiv.  Zato nemáme ve staré češtině ,,za což'' nebo ,,na což'', protože genitiv  se dosud živě pociťoval. V uvedených Brn. nauč. je v 1. a 4. ,,čes mi dlužen'' 3x, ,,pro čež by se v ni (t. j. v soudní při) neuvázal'', 242, dále ještě v kapitole 264, 266, 267, v Igoru  (vydání Jugov ovo, str. 172) ,,na niče sja godiny obratiša''. Jugov  uznává i stsl. ,,niče'' a právem polemisuje proti opravám ,,jinače'' apod. ,,Pro če'' uvádí jako nejstarší tvar i Manczak, uv. spis, str. 203, z toho potom ,,proč'' zkrácením. V Bibl. královny Žofie Gen. 31, 26 je ,,przeczyesz to uczynil'' - quare ita egisti a také v Ex. 10, 16 ,,prze četo wielmi spěšnošč'' ,,quam ob rem festinas, Pharao vocavit''. České texty mají na tomto místě ,,pro něžto'' apod.

K poměru tvarů ,,čego'' a ,,česo'': ve stsl. ,,čego'' snad není dosvědčeno, ale je tu ,,česogo''. Původně jde snad o rozlišení slovanských makrodialektů -- anebo bylo přízvučné ,,čego'' tázací a ,,česo'' nepřízvučné a neurčité. Svědčil by pro to i tvar ,,česogo'', mladší enklitika  se přiřadila za starší. V tomto stadiu vývoje bylo asi celé ,,česo'' pod slovnou intonací. U zájmene ,,kto, nikto'' jsou ve staré češtině zaznamenávány odchylky ve skloňování ,,nikohého, nikohému''. Není třeba ani dodávat, že v našich textech nejsou.

Zájmeno ,,j6, jen''  a jeho skloňování v RZK. Složená adjektiva 

Námitky byly vzneseny proti tvaru ,,jejá bratry'' v RZ místo žádaného ,,jejie'' a proti širším formám ,,cuziech, tesajúciém, s niem'' místo ,,-í, i-''.

Nejdříve je nutno vymezit celkový úzus RZK v této oblasti. F. Cuřín, Studia z historické dialektologie a onomastiky Čech, Praha 1967, str. 77 pěkně ukázal, že rozhodující význam pro zjištění provenience psaných památek z českého středověku má gen. sing. fem. u zájmen a adjektiv námi rozbíraných paradigmat.  Tento pád může  znít buď ,,dobré, té, jie'', později ,,dobrý, tý'', nebo ,,dobréj, téj, jéj'', později ,,dobré, té''. První typ platí pro západní a střední část našich území, druhý pak pro východ. Potom ovšem nejde v gen ,,dobrý'' nebo ,,dobřiej'' o tvar analogický  podle dativu  nebo lokálu,  ale o formy původní. Statistikou se zjišťuje, že ,,východní'' úzus převládá v Leg. Kat., v Mil. a v Radě otce synovi Smila Flašky. Cuřín ovšem nemohl prověřit všechny staročeské texty. K jeho výčtu je třeba ještě přidat Leg. o sv. Dorotě (J. Jireček, ČČM 33, 1859, sv. 1, str. 27 nn.), potom ovšem většinu moravských, slezských a východočeských nářečí a hlavně náš RK. Ten užívá těchto tvarů takřka monopolně a ,,-j'' je zásadně i v dativu  a v lokálu.  RZ patří jinam. Má sice také ,,u vteré (děvy), u jednej, ot svéj čeledi'', ale u adjektiv výhradně ,,Lubicě bielé, se Mžě strebronosné, v bielestvúcí rízě''. O stáří tvarů na ,,éj'' svědčí i protiklad tvarů ,,téměř'' a ,,tejměř'', z nichž poslední je např. v Mil. 93. Takto složené útvary bývají velmi staré.

V našem hláskosloví byl již důvod těchto jevů vyložen. Spirantní ,,j'' se uchovalo a bylo ho používáno i jako deiktické částice.  Z původního ,,dobry jeje'' vzniklo ,,dobréj'' stažením a depalatalisací ,,r''. Už při zběžném pohledu je jasné, že forma ,,dobréj'' je přinejmenším stejně blízká původnímu znění jako žádané ,,dobré''. Pro tuto pevnost a výraznost konsonantu ,,j'' také nenajdeme v RK formy jako ,,jho, jmu'', není tu ani akus. masc. ,,i'' nebo ,,ji'', patří sem i gen. duálu  v RZ ,,jejú'' a delší formy akus. sing. typu ,,jej'', kdežto ,,-ň'' je v RK jen jednou. Přípustný by byl ovšem -- protože málo víme o staré češtině z raného středověku -- že formy s ,,ej'' byly původní a správné na celém českém území a že se ,,-j'' teprve později odsulo.

V duálu  nacházíme v RK ,,dlúzie křiedle, pravě rucě, přěsilně rucě''. Úzus RK a zde i běžná stč. mluvnice by tu žádaly ,,dlúziej'', ale protože se tu nevyskytuje, je třeba uvedené formy vykládat jako jmenné. Lokál  sing. byl v stč. ,,dobřiem'', ale je známo snad jen asi 20 dokladů. V RK převládá forma ,,dobrém'' z důvodů již známých, ale jsou tu dva archaismy : po koženiem ščítě a po žalniem srdečcě. V prvním případě je čtení nejisté, můžeme interpretovat i ,,koženě'', v případě druhém jde o čtení z RK1 na rubu MPKV. Zřejmá stopa konfrontace našeho RK s jinými opisy nebo s textem recitovaným. Jako ,,moravismy''  je nutno chápat tvary plurálu ,,vteré vrata, líce  bielé, teskné srdce, dřevce siehodlúhé''. v Ludiši, nacházíme ,,pitie medná, jedenie divá'', takže se tu již uplatňuje živel středočeský jako prvek centralisační. Hrubé metaplasmy  jako ,,všecky kázánie, lvovy ščeňata'' ovšem v našich textech nejsou (Oberpfalcer, Rod, str. 309). V Lud. je i ,,středočeské'' ,,šíré lúcě, kráse také'' a dokonce ,,po jejiej šíji''. To může být i první adjektivisace ,,její''. Ale může to být také přisunuté ,,j'' jako v superlativu adj. ,,najlútějej vedro''. Nadmíru důležité je, že v RZK není ani jednou posesivní  ,,její'' a ,,jejich''. Rozhodující jev pro posouzení původnosti!

Neologismy, k nimž lze přičíst i na ,,krahujce zlobného'' a ,,bubny hromné'' (nom.), obé v části mladší, jsou vzácné. Záměna ,,jej'' za ,,jeho'' nebo naopak není v našich textech vůbec. Sem patří i vztažné ,,jen(že)'', skloňované ovšem správně ve všech pádech.  V ,,pravé'' stč. literatuře nabylo toto zájmeno charakteru spojk y, jíž se užívalo v nejrůznějších významech. Byl to jev úpadkový a živá řeč jej odmítla.

Kratší zájmenné tvary ,,mu, ho'' jsou staré a vyskytují se již i v RZ, nikoli však v EJ, které je nábožensky konzervativní. Zkráceniny asi pronikly do psaných textů z lidové řeči.

Proti všem těmto bezchybným formám stojí ovšem již citované ,,odchylky'' širších tvarů ,,je, jie'' místo žádaných ,,ji''. Patří sem i odchylné duály  ,,svoje křiedle, tvoje výpovědi''. Ty by se daly vysvětlit pozvolným úpadkem duálu, který počal mizet nejdříve u zájmen (P. S. Kuznecov a V. I. Borkovskij, Ist. gr. jaz., Moskva 1956, str. 217 nn). ale vzhledem k ostatním analogickým  útvarům je nutno vysvětlit tyto případy jako starobylou zvláštnost morfologickou. Je ostatně i ve stsl., třeba ,,uši iglině'' v Mar. Maz. 19, 24 a Luk. 18,25, jak poznamenal K. Horálek, Evangeliáře a čtveroevangelia, Praha 1954, str. 159, kde uvádí, že totéž znění mají i pozdější rukopisy. Širší tvary jsou i v EJ: gen. ,,pristojáciech slug'', dle Weingarta ,,strašná chyba''. Tyto formy jsou nejhojnější v sch., což je pro RK i EJ opět příznačné, ač jinde se najde kolísání: v ruštině ,,vsich'' i ,,vsěch''. Působila tu jistě analogie  jiných zájmen: oněch, taciech, kaciech, v6saciech, sicjech, jaciech, jak soudí též A. Leskien ve své Gr. der skr. Sprache, Heidelberg 1914, str. 376 nn. Může tu být i působení jmenných tvarů adjektivních, k nimž se přidalo ,,ech'' pro větší výraznost. Připomíná to známý metaplasmus  v gen. ,,tří - vulg. třech''. Doklady na výše uvedené formy jsou i v polských nářečích. Gebauer cituje i příklady z Mil., z Dal. a odjinud. Analogické  formy žijí dodnes na Litomyšlsku (J. Bělič, Nástin, str. 117) a je možné, že je tu kontinuita lidového ,,s níma'' místo ,,s niem''.

V čakavštině, jež je jazyku RK bližší ne štokavština, jsou tyto formy běžnější od 13.století hlavně v postavení důrazovém, kdežto při enklitikách bývá ,,i-''. Mohlo by to souviset s původní dvojí funkcí tohoto zájmena: ukazovací ,,je'' a osobní ,,i''. V adj. a v participiích  šlo ovšem o smysl demonstrativní. V RK je sice ,,s niem'', ale 40x ,,jich, jim ,z nich, k nim'', třikrát také ,,k niem'' v Záb., v RZ jen ,,jim, k nim, jima''. A. Vaillant  (Zlatarič II, str. 139), míní, že praslovanština měla koncovku ,,ech, em'' pro flexi demonstrativ, ale ,,yjich, yjim'' pro složená adjektiva . Bohužel nerozvíjí tuto theorii pro zájm. ,,jen'', z něhož je tu třeba vyjít. Jinak uvádí genitivy  a instrumentály  i lokály  ,,těch, tvojiema, kiem, kieh, niekiem, druziech, druziemi i drugiemi'', a připomíná, že se tyto sufixy přidávaly také k partkuli ,,-zi'', takže bylo i ,,onezieh, oviezieh, tiezieh, tiziem''; v instrum. adj. veliciem i velikiem. V RZ čteme ,,bratry jejá'', ale také ,,výpovědi jejé'' nebo snad ,,jejie'', v RK jen ,,jejé''. První z těchto forem dokazuje nezvratně, že to byl původně tvar nasalisovaný, o němž odpůrci prohlašovali, že byl jen v jihoslovanských jazycích a ve stsl. Výklad, jejž nadhazuje ještě Komárek, že by mohlo být i posesivům ,,její'' v duále, je ovšem mylný. A je několik pádných důvodů pro tvrzení, že tvar s nosovkou žil na celém praslovanském území. Také W. Manczak, uvedený spis, str. 245 kategoricky popírá, že by gen. ,,duše'' byl praslovanský. Byla i zde původní nosovka a sufix ,,jáns'' jako u vzoru ,,žena''. Ztráta nasálu podle něho vznikla častou frekvencí těchto zájmen i zájmenných tvarů. Také přechodník  ,,znaje'', kde byla nosovka vždy, hovoří pro původnost tohoto sporého ,,jejá'' v RZ. Uvidíme, že také EJ má obdobný úzus; nasalisované tvary jsou i ve staré ruštině a nelze je všechny vysvětlovat jako paleoslavismy; ostatně takové části slov (sufixy) se zřídka přejímají. Přesněji zatím nelze isoglosy  stanovit.

Také Gebauer HM I, str. 50 cituje některé doklady ze staré polštiny; nověji upozornil Jugov  (uv. spis, str. 200) na staroruské ,,ot zemlja, konci zemlja, do zemlja'' aj., ale mylně vykládá tyto formy jako ustrnulé nominativy.  Souběžný vzor ,,žena'' má gen. sing. od pradávna ,,ženy'' a tento tvar lze těžko vysvětlit jinak než ze starého ,,áns, óns'', k němuž patřilo i ,,jáns, jóns'' pro kmeny měkké (Holub - Kopečný, ES, str. 454 a 476). Kopečný se rovněž kloní k názoru, že tu byla všude nosovka, a na doklad uvádí stč. ,,vodně'' - voda. Pro sufix ,,ie'' téhož stáří jako ,,e'' není ani dost skutečně starých dokladů.Snad bylo ,,ie'' utvořeno nutností odlišit gen. nominativu  po zmizení nosovek, kdy by byly oba pády  zněly stejně.

Proti zájmenu ,,ves'' (takto bychom je měli asi přepisovat, jak ostatně činíval i Gebauer v době, kdy ještě nevystoupil proti R) bylo vysloveno námitek hned několik. Předně, že mělo znít ve všech pádech  ,,veš'', tedy tvarem pro západní slovanské jazyky unifikovaným; dále, že některé tvary -- pokud bychom chtěli text RK takto číst -- by měly být jotovány a jiné nikoli, kdežto rukopis obsahuje vždy jen ,,vsie'' bez ohledu na rod, pád a  číslo; kromě toho podezírán gen. typu ,,ze vsja lesa'', tedy podle skloňování jmenného, za něco zcela nepřípustného. Také složenina  ,,vsjak'' se v této neurčité podobě nesetkala se souhlasem a žádáno bylo ,,všaký''.

Etymologické výklady odpůrců se mi zdají příliš zjednodušené. Vychází se z původního ,,visas'' (litevská forma), zoto praslov. ,,v6ch7'', a z toho je prý v západních jazycích ,,veš'', ve východních a jižních ,,ves''. Pro RZK však se lépe hodí mínění Machkovo: původně tu bylo palatální ,,k''', které přešlo v ,,s'', k němuž se potom přičlenilo  ,,j''. Ž tedy ,,v6si'' -- všichni lidé, ale gen. ,,vsěch'' nebo ,,všech'' vznikl z přičleněného ,,j''. Že se toto ,,j'' v RK i v EJ velmi často připojovalo -- někdy ústrojně, jindy analogicky  - jsme již viděli. Pádným důkazem je i sklonění zájmene ,,j6''  -- ,,jej, jejie, jejé'' a hlavně, jak ještě uvidíme, složený tvar k ,,s6'' -- tento, který zní v RK zásadně ,,sien''  a v EJ ,,sij'' (zde psaní ,,sego'' může být interpretováno i jako ,,siego''). Výslovnost slova ,,ves'' v době, kdy byl RK ještě živý a recitovaný, ovšem neznáme; snad tu bylo opravdu šeplavé ,,s'' známé z polštiny.

Ale i kdybychom uznali, jak se u nás tradičně děje, při tomto zájmenu přímý pochod od staršího ,,ch'' k ,,š'', nemusilo se tak stát na celém území. Tak máme ,,běch, běs i Běšiny'', viz Stč. slovník J. Běliče, A. Kamiš e a K. Kučery, Praha 1978, s.v. ,,biech'', t.j. běs, zlý duch. V některých slovenských krajích říkají ,,Čechové nebo Češi'', jinde však ,,Česi'', a to je jeden z nepochybných ,,chorvatismů'', jak se na ně často poukazuje.

Výslovnost ,,s'' nebo ,,s'' -- aspoň na území RK lze podepřít dalšími důvody. Tak přesně existují dodnes slova ,,vesmír'' a ,,vezdejší''. Vykládá se -- podle mého soudu násilně -- že první ,,s'' je tu proto, že slovo je nově přejato (je i v našem EJ), v druhém případě se operuje analogií  podle ,,zde''. Dále: máme ,,všude'' a ,,všudy'', vyjímečně ve starší češtině také ,,všide''. ,,U'' se udrželo proto, že tu bylo staré ,,s'' nebo ,,sj'', na něž se přehláska  u-i nevztahovala, ač ovšem mohla být část našeho území touto celkem krátkodobou hláskovou změnou stržena. Ukazuje se na případnou analogii  podle ,,tudy'' , ale pro ,,všude'' obdobný tvar nemáme. Další argument: na východě území splýval tvar ,,ves'' -- všechen zvukově se ,,vsí'' -- osadou, a proto nacházíme na Moravě a také v RK jen ,,dědina'', ves není v našich textech vůbec. A poslední, snad nejpádnější důvod: splývání apelativ i MJ, počínajících na ,,vs'' a ,,sv'', jak na to upozornil i sám Gebauer, HM III, 1, str. 514. Těchto případů je hojně: Svébohy a Všebohy, Svěbořice a Všebořice, Svéráz a Všeraz, Svémyslice a Všemyslice, Svéradice a Všeradice, snad i Svijany - Všejany. O tom mluví naší veřejnosti málo známý L. Hornov - Karpatějev, Praslované a lid žárových polí, Žatec 1948, str. 51 nn. Obdobný jev zaznamenáváme v polštině: Swierad i Wszerad, Swieborne i Wseboro. Viz např. knihu M. Malcové, Budowa morfologiczna staropolskich imion osobowych, Polská akademie věd 1971, str. 127 i jinde, kde se jeví zřetelně vývoj skupiny ,,vs'' rozštěpením na ,,sv'' i ,,š''. U nás posléze převládla varianta ,,veš'' pro snazší výslovnost. Možné to bylo i tím, že zájmeno samo v tomto tvaru vymizelo téměř vůbec, asi pro stejnozvuk s pojmenováním známého odporného hmyzu. Ve většině útvarů pádových  ovšem nedocházelo; skloňování toho zájmene je v RK bez odchylek) až na ge. ,,vsja'').

Pádným důkazem pravosti RK je také ústrojnost, s níž se k zájmenu připojují přívěsky, kterých je několik typů. V dnešním jazyce máme ,,všechen, všecek, všeliký'', z toho všechen a snad i veškerý jsou novějšího původu, neboť v druhém případě sem bylo přejato zájmeno ,,který''. Proto se ,,všechen'' a ,,veškerý'' v RK nevyskytuje vůbec, v ostatních případech se tvar od novočeštiny liší tím, že se skloňují obě části: tedy: ,,po všickej vlasti, všici (7x), vešken les, všecko''. V jiných stč. památkách již první část vystupuje jako ustrnulina (vše-).

Sporné je, zda máme pokládat spojení ,,ze vsja lesa'' za archaické jmenné sklonění nebo za útvar analogický  podle měkkých adjektiv jmenných. První výklad je možný: zájmeno značící celost, povšechnost bývalo skloňováno jako jméno i v jiných ie. jazycích včetně litevštiny. Podle Vondráka (II², str. 90) byl od ,,ten'' pův. genitiv  ,,tá'', litevsky ,,to'' a sufix ,,go'' přidán až později pro větší zřetelnost. Máme gen. sing. fem. ,,jediny'' v Mar. 250, 6 místo ,,jedinoje'' a i jinde nacházíme ve stsl. genitiv  typu ,,je'' místo ,,jeje'', aniž je třeba vysvětlovat tyto odchylky jako písařské omyly.  Také zájmeno ,,sám'' je skloňováno jmenně i zájmenně: Ass. Mat. 19,19 (,,miluj bližního svého) jako sam7 se'' je akus., jak plyne z řecké předlohy. J. B. Mašek , ČČM 63, 1889, str. 242 má další doklady i z našich stč. textů: ,,tvorce našě'' (gen.), z řemesla našě, naše schování (gen), cituje i mladší doklady ze Sušil a a odkazuje na Hattalu, Světozor 1887, str. 763 (hlavně též na litevské souvislosti). M. Hattala sám se vyslovuje pro staré jmenné sklonění našeho zájmene na několika místech, zejména ve své ,,Obraně RK, Praha 1911, str. 30 s odkazem m.j. na ruské ,,toja'' - togo a chorvatské ,,tvoja'' - tvojego, je i tvojega''. Bez zajímavosti není ani ruské ,,našsky'' -- po našem, psáno s tvrdým jerem. Dále ruské ustrnuliny: dokamesta, pokamesta, po sja mesta (Bulachovskij, Ist. Kom. str. 390). V Kruml. 384b čteme ,,beze vše rozdiela'' a možná i útvary ,,jaky včely'' apod. z Brn. nauč. sem patří.

Zájmeno ,,však'', pro RK správněji ,,vsjak'' žilo ve staré češtině v některých ustálených rčeních, např. ,,na však'' - provždy, Gebauer III, 1, str. 274. Ale byla i jiná zájmena v neurčitém tvaru: ,,tolik7, kolik7, mnog7'' V sch. je ,,v6sak7'', z toho ,,svak7'', viz výše! Jsou některé doklady na jmenné ,,však'', které u Gebauera nenalézáme, např. v Dal. C 58: ktož však ... ihned života zbyl; ač kto zbude meče, ten však v řeku na smrt teče, Alx. V 1802. Není to dnešní spojk a ,,však'', jejíž původ je ovšem zájmenný.

Proti zájmenu ,,sien'' bylo rovněž vzneseno několik námitek. Předně, že je v RZK proti ostatním stč. památkám příliš časté; dále, že je to novotvar, starší a správnější je prý ,,sen, s6'', a konečně že nesouhlasí význam, jenž je prý v RK dokonce ,,odkazovací'' (v jednom případě). Z těchto tvrzení si necháváme třetí námitku do kapitoly o syntax i.

Výskyt zájmene je v RZK častější proto, že jde o starší texty. Trochu vybočuje z celkové frekvence  Jar., který je sice mladší, ale ,,moravský''; dodnes slýcháme na Moravě častěji ,,kdosi, jakýsi, kamsi'' než útvary s ,,ně-''. Vedle ,,s6'' (lat ,,citra'' aj.) byl i kmen ,,si-jo'', tedy původní palatální k' s prefixem  ,,i'' a to obojí zesílené ukazovacím ,,jo'', zřejmě proto, že ,,s6'' bylo jako expresívní monosyllabon málo zřetelné. Váže se na ,,v6s6 j6''  a ,,jen''  v RK, viz výše. Toto zesílení původního útvaru je běžné i v jiných jazycích: praindoevropské ,,k'io'', st. něm. ,,hiu.tu'', staré saské ,,hiu-diga'', viz Brugmann str. 401, Stokes, uv, spis. v. sjo; A. Leskien, Deklination im Slawisch-Litauischen u. Germanichen, dotisk 1963, str. 110. Ten klade vedle sebe ,,s6'' a ,,sij'', neutrum ,,sě'' a ,,sje'', dativ  ,,semu'' a ,,siemu''. Není tu původní ,,sie'', neboť to by bylo dalo ,,še'', ale jer bránil této palatisaci. ,,J'' může být ze zájmene ,,jen'', ale snad i z prostého sufixu ,,jo''. Proto je i ,,sěmo'' v RK zásadně jotováno! Leskien akceptuje původní ,,kija'', z toho ,,sij'' a ,,sjego'', potom se ,,j'' vymítlo a zůstalo ,,sego'' z ,,pravé'' staročeské literatury. Je tedy podle tohoto učence ,,sien'' v RK starší než ,,sen'' v ostatní stč. literatuře! Z původního ,,sio'' vychází i A. A. Šachmatov, Ist. morf., str. 178. Podle F. Pastrnka, Tvarosloví jazyka stsl., Praha 1912, str. 67 je útvar typu ,,sij6'' velmi starý, neboť je už v Supr.

V RK jde ,,sien'' i ,,ves'' ruku v ruce a proto máme i lokál  ,,siech'' jako ,,vsiech'' na jednom místě místo žádaného ,,sich''. Jinak je však sklonění ,,správné''. Jako kuriositu uvádím, že Gebauer (III, 1, str. 512) neměl dokladu na akus. a nom. masc. a fem v plurále, ač ovšem poučuje o tvarech, jež by se daly akceptovat; ale v RZ a v RK je skutečně má: ,,v sieže žírné vlasti'', ,,na sie hody'', ,,sie klády''. První doklad z RZ,ostatní z RK.

Jiná zájmena se obešla celkem bez námitek. ,,Ten'' v RZ vůbec není. Stupňování ,,o/e'' je na místech náležitých, bez analogický  záměn ,,e'' za ,,o'' nebo naopak. Tedy vždy jen ,,toho'', ne ,,teho''; archaické ,,v ta doby''; instrum. ,,tiem'' správně a původně místo ,,tím''. Není tu ani apokopované ,,toh''' místo ,,toho'', ani plurály ,,tych, tym, tymi''. Frekvence  v RK u ,,ten'' je: 25 forem správných. Zájmeno ,,jeden'': ,,na jednej větvici'', RK, u jednej (děvy) v RZ. Odchylky typu ,,jedneho'' nejsou. U ,,sám'' je ve Sbyh. správný dativ  ,,samu''. Odpovídá-li toto zájmeno řeckému ,,homos'', může být jmenné sklonění původní, viz dále k EJ. U posesiv nejsou odchylky, gen. dat. a lokál  fem. je ovšem typu ,,svéj'', apokopované genitivy  ,,méh'' (o) v RZK nejsou. ,,Každý'' má jeden doklad v ,,každej děve''.