Na tuto kategorii jsou R ovšem chudé, neboť v epických a jistě i v lyrických lidových textech vždy silně převládají slovesné tvary určité nad neurčitými, indikativy nad kondicionály, výpravná perfekta nad presentem. Proto jsou v RK participia takřka jen v nominativech a v kongruentních vazbách; jde-li o jiný pád, bývá užito tvarů složených, adjektivisovaných . Ve stč. památkách bývá někdy -e odsunuto: nesůc - nesouce, v RK je to jen jednou ,,samochtiec''. Jinak vždy správně ,,jdúce, nesúce, nosúce, přinesúce, řvúce, srazúce, uhodnúce''. Tém ěř všechny doklady patří do ,,kultivovanějšího'' Jar. Tvary ,,na mohúcéch prsech'' a ,,hořúciema očima'' lze považovat za jmenné i zájmenné. Je tu asi opět typická pro RK záměna ,,éch, iech'' za ,,ích''. Podle Gebauera III, 1, str. 561 je takových odchylek (?) všude poměrně dost. Uvádějí se tu doklady -- jako mnohdy při obraně RZK -- v Leg. Kat., Žalt. Klem. a Ev. Víd. celkem má G. 8 příkladů. Ale i RK má některé tvary ,,správné'' v tomto směru: Sasóm pleňúcím, búřúce nebe, búřecie klády, u Vlaslav a súcí (plur. masc).