RZK a vlastně ještě více EJ nás poučují o původních koncovkách presentu, které byly ve slovanštině i v češtině tyto: 1. sing. ,,mi'' u sloves athematických , ,,o'' u ostatních; v 2. sing. ,,si, ši'' ze ,,sai'', známé z řečtiny jako sufix mediální; třetí sing. ,,tai'' dalo slovanské ,,ti'', v duálu bylo ,,vě, ta, te, tě'' pro postupně 1., 2. a 3. osobu; v plurále asi ,,m7'' v 1. plur., ,,te'' ve druhé a ,,ot'' ve třetí osobě. Tyto sufixy ovšem prošly dlouhým vývojem, měnily se již na půdě slovanských makrodialektů. Velký a někdy rozhodující vliv tu měl jev, který jsme již částečně poznali v předešlé kapitole: přibírání zájmen - v tomto případě hlavně osobních . k slovesnému kmeni a tím vznikající tzv. aglutinace nebo adaptace. Zdůraznil např. L. P. Jakubinskij ve své hist. mluvnici ruštiny (str. 228), kde soudí, že vůbec všechny sufixy slovesného presentu pocházejí od zájmen, i když je nám někdy přesný hláskový postup zastřen.
1. sing. zůstala celkem beze změny; jen u athem. sloves ,,dáti, jiesti, věděti, býti, místi'' a snad ještě některých jiných (dieti?) přešlo ,,mi'' v ,,m6'' a v ,,m''. Tak i v RZK. U ostatních sloves (thematických) bylo ,,o''. Tato ,,aglutinace'', můžeme-li to tak nazvat, se projevuje zejména:
Uvidíme, že právě RZK a EJ se velmi kloní k tomuto morfologickému vývoji.
V 1. sing. thematických sloves je v RZK řádné ,,-iu'', tedy ,,ustanoviu'', ač se již od 14. století vyskytuje v jiných stč. textech též ,,-m'' podle sloves athematických . Tam je ovšem tento sufix náležitý a je samozřejmě i v RK: jáz sem -- nikoli ovšem ,,jsem''.
V druhé os. sing. je v RZK a také v EJ několikrát ještě archaické ,,ši'', které bylo také předmětem polemiky a ostrých námitek. Nicméně je už v RK také apokopované ,,š''. V RZ je dvakrát ,,mútíši'', v RK. Záb., tedy v psaní nejstarší, ,,piješi'' a ,,chceši'', i když vedle ,,pěješ''. Tak i jinde ,,stúpíš, uzříš, chceš, svietíš, budeš''. Soudívalo se, že toto ,,ši'' je leda ve staroslověnštině a žádáno pro všechny ostatní slovanské jazyky ,,š6'', které mělo být přizvukováno, z toho pak prosté ,,š''. Přiznávalo se ovšem, že toto ,,š6'' je těžko uspokojivě vysvětlit, neboť mediální ,,sai'' dává skutečně ,,si, ši''. Nejpravděpodobnější výklad vidím u Bulachovského, Istor. kom. str. 208. Dovozuje, že kdyby bylo ,,š6'' staré, musilo by se předcházející ,,e'' v ukrajinštině změnit na ,,i'', jako bylo ,,vez6 - viz''. Na str. 213 podává B. dále velmi svůdnou argumentaci: původně bylo ze ,,sai'' - ,,si'', zachovalé ještě u sloves athematických . Jinde se však změkčilo, a to hlavně vlivem předcházejícího ,,i'' ve slovesech typu ,,prositi'' a ,,trpěti''. Potom proniklo ,,š'' i tam, kde předcházely jiné vokály. Nelze nevzpomenout posměchu, kterým stíhal Flajšhans F. Mareš e za to, že ten přepisoval ,,mútísi'', ač tato varianta skutečně asi na území RKZ byla -- aspoň v době vzniku Záboj e a LS. Akcentologové vycházejí někdy též z čakavských forem ,,trpímö, trpíte'', odkud pak přešel přízvuk na předešlou slabiku. Následovala tedy za kmenovým vokálem slabika s plnou souhláskou a ,,harmonie slabik'' ukazuje na to, že proti ,,te, me, ta'' aj. mělo stát i ,,plnohlasé'' ,,ši'' . Také Manczak, uv. spis, str. 283 vychází z původního ,,ši'', které se pak zkrátilo odpadnutím ,,i'' proto, že tvaru bylo zejména v dialogu často užíváno. Dokladový materiál na ,,š6'' je mizivý, monopolní je ,,ši'' nebo ,,š''. Delší forma je nejen ve stsl., ale i v památkách církevně slovanských (pozdějších), takže ruští a sovětští lingvisté brávají sufix ,,ši'' jako samozřejmost. Nacházíme ji ovšem i ve Fris. památkách, v Igoru a ve staroruských archiváliích světského obsahu. Na otázkách, zda bylo ,,ši'' na celém území praslovanštiny, lze odpovědět kladně i proto, že se tento sufix vyskytuje i v listinách na březové kůře (Novgorod), kde o vlivu staroslověnštiny se nedá mluvit. V 8. čísle paleografického a lingvistického rozboru těchto textů (Moskva 1955, str. 127 nacházíme ,,jedeši'', t. j. ,,jedeš'' v nápisu Z 12. století. Ale i ve staré češtině bylo ,,ši'' několikrát nalezeno. Podle Miszewského (uv. spis, str. 40) je doklad v ,,Novém zákoně Švehlově'' z 15. století. Známější jsou však doklady z Arch. Č. 14 (ČČM 1896, str. 369) přetištěné Gebauerem v HM III, 1, str. 11. G. zde rozkládá věty na podmínková souvětí, aby dokázal, že tu není ,,ši'', ale spojk a ,,š-li'', tedy ,,nepotřebuješ-li, smýšléš-li, nepochybuješ-li atd. Bylo by třeba podrobně prozkoumat celý jazykový obraz těchto textů. Právem namítl Flajšhans (uv. obrana, str. 369), že ,,ačli'' nebo ,,ač-li'' je mladší a že častější bývalo pouhé ,,ač'' (Tak i Bauer, Vývoj, str. 308). I J. Š. Kott se vrací v Dodatcích I k původnímu čtení a interpretuje ,,ač nepochybuješi o kněžství, sepsání lidského nepotřebuješi, věříši v syna Božího'' = tu credis in filium Dei. Gebauer nadhazuje možnost, že tu jde o dialektickou (zlínskou) záměnu ,,šli - ši''. I Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954 připouští ,,šli - ši'' (nebo ,,esli, esi, ešli, eši'') pro některé okrsky. Ale nemáme staré doklady pro ,,víš-li - víši'', a proto je nutno uznat archaisující tendenci v citovaném textu, i když ovšem vydavatelé opravovali rukopisné čtení podle Gebauera.
3. os. sing. je v RZK bez koncovky. Někdy se pokládá tento způsob za nejstarší (Obnorskij), ač naše EJ tomu nenasvědčuje, viz dále.
Mnoho se psalo o duálech v RZK. Cílem námitek byla zvláště koncovka ,,tě'' v RK a patrně i v RZ, pro nějž ji nelze přijmout s jistotou. Protože je však v RZ u masc. důsledně ,,ta'' a u feminin rukopisné ,,TE'', dá se předpokládat, že přepis ,,tě'' je správný. Tyto otázky je nutno řešit společně s problémem 1. os. duálu. Ta je v RK doložena jednou: srážajevě straně obě'', kde je ,,vě'' náležité -- bývalo pro všechny rody -- i když je znám i sufix ,,va'' podle ,,my dva''. Duálové sufixy ,,ta'' pro 2. os. a ,,te'' pro os. třetí jsou asi nejpůvodnější. Protože se však ,,te'' zaměňovalo s 2. os. plurálu, chránil se duál přichýlením k ,,silnějšímu'' ta, které převládalo v ,,pravé'' staročeštině a bylo také žádáno pro RZK. Jednou je tento požadavek splněn, neboť v Ben. čteme ,,srazista sě obě straně'', při řeči o mužích je ovšem ,,ta'' důsledné. V RZ je ,,tě'' (je-li jisté) pětkrát, podmětem jsou ,,děvě'' nebo ,,výpovědi''. Místo duálu je v RK již také plurál: ,,laskáchom sě, milováchom'', kde jde o dvojici milenců. Námitky se pro RZK vztahují na ,,srazistě sě obě straně'' a ,,srubeně stě rucě obě''. Duál je ovšem v RZK v plné síle a netrpí postupným oslabováním jako v jiných textech ze 14. a již 13. století. Ke slovesným formám se ovšem druží i důsledné tvary substantiv a participií: oba sta unavena , Ludekova prsy sě rozskočista aj. Podle Cuřína (Vývoj čes. jaz. a dialektologie, Praha 1964, str. 11) zanikly duály slovesné dříve než jmenné, a RK to potvrzuje.
Pro ,,te, tě'' byly nalezeny doklady i ve staré češtině, i když skrovné a nejisté, protože tu mohlo jít také o úpadek této kategorie. Cituje se ,,oči moje ste viděli'' Ev. Víd. Luk. 2, 30, 14. století, též Gebauer III, 1, str. 18., dále ,,viděle jsta oči moji'' v Modl. 86 V s obdobným kolísáním jako u ,,srazista'' a ,,srazistě'' v RK; jiné místo z Modl. 91 V ,,Zacheus i centurio, oba sta Krista uctila'' by však svědčilo pro životnost duálu v této památce, takže prvně citovaný doklad by měl svou váhu (,,viděle''). V Životě Alex. Velikého (Výbor II, str. 1009) ,,pochovajte mě rucě tvoji''. Jiné doklady u Flajšhanse, uv. obrana, str. 215 z Pas., Drkol., Baw. a dalších památek. (Dva katy kněžnu trhati počeste, Pas. 380, 1. Gebauer říká v Athenaeu 4, 1886, str. 326, že koncovka ,,tě'' je ,,ruskoslovanská''. Termín, který při akribii slavného učence jistě překvapuje. Je proto lépe zjisti skutečný stav tohoto sufixu. Je znám předně ve stsl., zejména v ,,Savvině knize'' a v ,,Supr.'', viz např. P. S. Kuznecov, Očerki, str. 100 nn. nebo Buslajev, uv. spis, str 184, kde se říká jasně, že ,,jesta'' je pro rod mužský, ,,jeste'' a ,,jestě'' pro rod ženský. Také v polštině bývalo podle A. M. Seliščeva, Slav. jazykoznanije I, Moskva 1941, str. 371 pro mužský rod ,,-ma, -ta'', pro ženský a střední ,,m, -t'', tedy s polohláskou. Instruktivní je i článek F. V. Mareš e v Nahtigal ově Zborniku, Lublaň 1977, str. 201 nn. Zde se dokládá ,,tě'' i pro horní lužičtinu, sch., slovinštinu a stsl., konečně i pro církevní ruštinu, kde nemusilo jít o převzetí. Protože čeština leží geograficky uprostřed uvedených jazykových sfér, je pravděpodobné, že tu bylo ,,tě'' rovněž, že to byl způsob praslovanský nebo aspoň většinou slovanských jazyků osvojený. Neboť bylo třeba odlišit druhou osobu od třetí a od 2. os. plurálu. Text RZ, kdyby zněl ,,budete-li u vás po rozumu'', byl by téměř nejasný, i když jsou podmětem ,,výpovědi''. Posluchač by se byl mohl domnívat, že jsou tu oslovováni -- vladykové. A nevíme, zda by nedocházelo k nedorozumění i při sufixu ,,ta'', který mohl být vztahován na dvě mužské osoby. Je třeba mít na zřeteli ,,komunikativní funkci jazyka'', jak o ní mluví Mareš . ,,Ta'' mohlo být vhodnější pro knižní funkci -- už i vzhledem k pravopisným potížím, kdy ,,te'' a ,,tě'' se psalo v jednoduché orthografii stejně.
První os. plur. má v našich textech většinou ,,-my'', tak jako ve mnoha polských nářečích, blízkých oblasti RK. Na východě bylo ,,my'' pevnější než na západě, a proto nacházíme v RK: ,,smy, spáchámy, vzdámy'', ale i ,,pohynem-li, pójdem''. Obě tyto formy jsou v básních metricky přísnějších, kdy bylo třeba dbát počtu slabik. Podle Hattaly (Brus, str. 60) žily formy jako ,,volejmy'' ještě v minulém století na Prácheňsku a Hradecku.
Znakem imperativu u sloves thematických bylo ,,i'', vzniklé, jak se většina badatelů dohaduje, z optativu, ve slovanských jazycích zaniklého. Toto ,,i'' však ve středověku v češtině zhusta odpadalo, pravděpodobně po přesunutí přízvuku blíže k začátku slova. U sloves athematických bylo ,,6'', jež nebylo dosud jednoznačně vysvětleno. Obdobou je latinské ,,dic, duc, fac, fer'' a dokonce ,,em'', t.j. ,,kup''. Jsou to zkráceniny za sufix ,,-e'', a tak je asi nejpravděpodobnější výklad slovanských kratších tvarů ten, že se tyto imperativy zkrátily vlivem častého požívání a rychlé komunikace.
V RZK jsou formy starší i mladší; z prvních se vyskytuje ,,řechci, budi (buď), dobúři, mluvi, pójdi, vedi (2x) nebudi, ženi, otvoři, ,, v RZ rozrešíte, ustavite''. Kratší tvary v RK: búřmy, neste, opač, pohovte, pokroč, sveďte, tecte, vstup, nezjařte sě, neroďte, pojeď, pojďte, poslyš, shlaď, sprosť (2x), netužte (2x), vstaň (2x), vyslyš, vzmužte, zastyďte sě, vyprosť'' a v RZ: seber, suďte, volte. Archaismy jsou opět hojnější ve starší vrstvě textů; je jich celkem 12, z toho 3 v Čestm, 3 v Záb. a 2 v RZ, zbytek připadá na mladší kodex. Mladších forem je 12 příkladů v RZ, Záb. Čestm., 16 ve zbylých skladbách.
Námitky byly vzneseny proti ,,seber'' (tak je psáno, RZ) a žádáno ,,sberi''. Přesnou výslovnost tohoto imperativu neznáme; druhá slabika byla asi dlouhá a ,,r'' je nutno si myslit s počínající palatalisací. ,,Ber'' je doloženo od dob velmi starých, je např. v Žalt. Witb. 101, 25 a 105, 47. Sloveso plně odpovídá latinskému ,,ferre'' a mísí rovněž tvary thematické s athematickými ; je i ,,bercy'' v běloruštině proti běžnějšímu ,,bráti''. Bezpříznakových sloves bylo ve starší slovanštině více než dnes. Byl též imperativ od ,,moci'' ,,mož6'' (stsl.), dosvědčuje Vondrák, II, str. 142, dále ovšem ,,dažd6, věžd6, jazd6'', ale také ,,vizd6'' a ,,chošt6'', bylo i ,,sed6te'' - seďte (Palacký a Šafařík, Älteste Denkmäler, str. 78; obdoby v litevštině ,,veizd - viz, vezd - věz. Šachmatov, Archiv f. sl. Phil. 31, 1902, str. 495 uznává i bod6, nes6. Jsou to stále se opakující, nejčastější a nejběžnější slovesa (L. Hjelmslev, Jazyk, Praha 1971, str. 55). Působil tu, jak řečeno, i vývoj přízvuku slovesa moci'' a ,,jíti'' měla ,,mojú, idú'', ale ,,móžeš'' s dlouhým a přizvukovaným ,,ö'', ides, idet a ,,béřeš'' vedle ,,bereš''. Po přechodu přízvuku na začátek slova vznikla novoakutová délka. O tom L. Sadniková, Die slawische Akcentologie, Wiesbaden 1959, str. 107 nn.Doporučujeme proto čtení ,,seber'' i pro RZ.
Dokladem starobylosti Rukopisů jsou též imperativy pro 3. os. sing. ,,budi, nebudi, řechci''. Později tu bývaly kladeny částice ,,ať, nechť'' apod., v R ještě nejsou.