Proti klasické přísnosti aoristu v RZK ukazují některé volnosti v imperfektu, které mizelo ve slov. jazycích dříve než aorist, jak zjistil např. A. V. Isačenko, Drevne-russkie etjudy, Lublaň 1941, str. 20 nn. Vedle pravidelného ,,diviéchu sě'' nacházíme i archaismus ,,pustiáše'', dále ,,hrnúše'' podle aorist ,,hrnuch'', zkrácené ,,smáhše'', které bývalo vykládáno i jako ustrnulé nespojité participium, a konečně typ ,,proměníše'' místo ,,-ié-''. Přesto je ovšem převážná většina tohoto času tvořena pravidelně: ještě důležitější pak je, že východiskem tu nebyl kmen presentní (beřiéch - stč. novotvarú) ale vždy infinitivní ,,brách''. Obdobný vývoj je i ve stsl. (Supr.). Ve starší vrstvě RK a v RZ jsou příklady: rozvlajáše; přicházéše, běháše, dáváše, docházéše, chtiéše, kypiéše, míjéchu, očekáváše, hlásáše, hnáše (2x), holedbáše sě, není-li ,,holedba sě'', chodíváše, jímáše, plápoláše, skákáše, sípáše, uvádiéše, řváše (2x), rváše (2x), sdiéše, spěcháše, vznikáše,. V mladší části: hnáše, chmúráše sě, kolébáše sě, otmetáše, žalováše, palováše, spáváše (2x), pláše, počínáše, řváše, sdiéše, řiekáše, ždáše. Důležité je ,,jmiéše'', 5x v RK, tvar kratší, ale původnější než ,,jmějiéše'', patřící formou k ,,uměti''.
K odchylkám: typ ,,svícez íše'' probrán v kapitole o hláskosloví. Buď jde o obdobnou sch. ,,i-kání - iekání'' -- z toho jihosl. jazyka lze vždy čerpat argumenty k vysvětlení odchylek RK s pravděpodobno stí aspoň částečnou -- nebo o záměny ,,ie-í'', hojné v mladší době středověké literatury, tedy v době opisu RK. Starší obránci sebrali tu hojně dokladů: podle Maška je ve Výboru II na str. 45, 58, 67, 68, 71 a 73 ,,přícházíše, vzcházíše, divíše, letíše, honíše, běžíše''; je i ,,had plazíše sě'' ve Čtver. 48b (Stč. slovník 10, str. 401). Staré je jisté ,,pustiáše'', v archaickém Čestmíru, připomínající sch. formy ,,želah, plodijah, letijah, siedijah''. ,,Hrnúše'' je jako ,,táhnúše'' v Otc. 108b. Flajšhans uvedl na str. 221 své Obrany ,,plynúše, pnúše, pokynúše, prahnúše'', jiné příklady u Gebauera III, 2, passim.
Obtížnější je tvar ,,smahše'' je to sing., podmět ,,žizň''. Mohla by to být forma, která vznikla -- snad pěveckou licencí -- k silnému aoristu ,,smah'' (ke ,,smaci - smahnúti'') připojením imperfektivního sufixu. Žádané ,,smahniéše'' je pro RK nepravděpodobné, neboť útvary s komponentem ,,nu'', ať v jakékoli formě, se opírají o vid, jak ještě uvidíme. RK nezná imperfekta typu ,,miniéše, tiskniéše'', na něž ani A. Leskien, Gr. der skr. Sprache, Heidelberg 1914, str. 557 neuvádí žádných dokladů. V Čest. je sice ,,lskniéše'', ale to je výjimka, neboť stč. ,,lsknúti sě'' bylo presentní a nedokonavé, kdežto ,,tisknu'' je vlastně futurum . Jiný výklad pro ,,smáhše'' nalezl Jireček: ze ,,smažiéše'' disimilací, jako ,,meziříčí - Medříč''. Kott cituje v II. díle svého Slovníku podobný výklad Gebauerův z doby, kdy tento učenec ještě Rukopisy hájil: ze ,,smažiéše'' odsunutím ,,je'' a zpětnou výměnou ,,ž'' za ,,h''. ,,Smahu - smaci'' ovšem existovalo. Takové podivnosti se naleznou i jinde: ,,roscí'' za ,,rostúcí'', Kott III; (Tristram). Ale znám i přímé obdoby tohoto zvláštního imprfekta: schovše v srdci slova Ježíšova, Čtenie Ben. Luk. 2, 51; tázše ot nich hodiny, ibid., Jan 4, 52; wzdwyesse sě = zdvihl se, tamtéž, Jan 8, 7.
Úvaha o futuru v R by vlastně patřila do syntax e, neboť slovanské jazyky nemají samostatnou formu pro tento čas. Za zbytek se někdy pokládá stč. ,,probýšúcí'' (mající prospěti, forma sigmatická), ale v našich textech není doložena. Máme jen opisy s pomocnými slovesy a mimo to již i futurum tvořené pomocí vidových prefixů. K tvoření budoucího času užívala slovanština sloves ,,býti, jmieti, chtieti'' a snad ještě jiných. Rukopisy znají v této souvislosti hlavně sloveso ,,býti'', které původně znamenalo ,,růsti, vznikati'', ale brzy se významově oslabilo. Kontinuitu se starším stavem zachovává např. ,,zabýti '' - zapomenout, které je i v RK, a potom ovšem aorist ,,bych'', dnes ve funkci kondicionálu.
Podle ,,Vývoje'' a podle H. Křížkové, Vývoj opisného futura v jaz. slov., zvláště v ruštině, kterou zde Lamprecht cituje na str. 146, je opis typu ,,budu volati'' nejmladší. Ale Machek (ES, s.v. ,,budu'') pokládá naopak tento způsob za základní, opíraje se zejména o stč. ,,budu býti''. Také Gebauerovy doklady ukazují vysoké stáří tohoto typu a s tímto poznatkem je ve shodě též RZ ( ,,budete jim oba v jednom vlásti'' a další příklady). Sloveso ,,chtieti'' má v RZK původní význam a neslouží k tvoření futura. Naproti tomu lze sem zařadit spojení jako ,,čemu naše braň jmá... soptati krutost...'', protože ,,míti'' nabylo teprve později významu ,,sollen''; značilo původně spíše ,,jímati, chápati se něčeho'', později pak vlastnictví ve smyslu hmotném; ale i tento pojem je v RZK ještě vyjadřován archaickými opisy hlavně s pomocí právě slovesa ,,budu''. Obdobně vykládám v Jar. 8, 25 verš: kteraký by konec boj jměl vzieti ,,uv''#32628#> jako ,,který konec vezme''.