Ke slovesům athematickým (bezpříznakovým) patří ovšem ,,jsem, dám, vím, jím, mám''. Některé formy přecházejí též k slovesům thematickým.
Sloveso ,,býti'' - (j)sem se v RZ málo vyskytuje, neboť zde se spona zvlášť často vypouští. Jinak se v RZ časuje: sem, si, jest(i), 1. duálu nedoložena, sta, stě; smy, ste, sú. Imperativ ,,budi'', klesl-li na spojk u, pak jen ,,buď''. Aoristy dva: výpravný ,,bych'', popisný ,,běch'', rozlišovány v RK velice důsledně. Kdysi - ještě dlouho po nálezu R - byl druhý tvar z obou považován za chybu místo ,,biéch, biéše'', imperfekta. Důležité je, že v RK, v RV a v EJ. se časuje ,,býti'' vždy jinak. Skupina ,,js'' v RK vůbec není, jak jsme již foneticky zdůvodnili. Proto je také 3. plur. vždy ,,sú'', nikdy ,,jsú''. které je ostatně analogické, v jiných stč. textech hojné. V 3. os. sing. vždy ,,jest'', ale dvakrát ,,jesti'', jež bylo různě vykládáno: jako partikule ,,ti'' nebo jako rozšíření slova z důvodů metrických. Věcné důvody a také naše EJ však dokazují, že je to archaický a správný sufix. Bylo jesi, dasi, věsi, imasi - imaši a snad i diesi - dieši, v EJ je ,,nevěsti'' - neví. Nikdy není v RZK zkrácené ,,je'' místo ,,jest'', ač je známe i ze stsl. a ze starých českých textů, např. z Kunhutiny písně. Záporné ,,nenie'', novotvar, který byl pro R dokonce žádán, je ,,nynie''. Chybějí také formy jako ,,budiéch'', které jsou hybridní, neboť ,,budu'' je v stč. již významu oslabeného.
Jmieti je zastoupeno jen 3. os. sing. ,,jmá'', imperf. ,,jmiéše'', aorist ,,jměch''. Náslovné ,,j'', střídané někdy s ,,i'' je ve všech dokladech, ač už bylo jinde ve 14. století odsouváno. Celkem je tu 14 správných dokladů. Analogické ,,jměju'' v RZK není, ač je i ve stsl. ,,imějo''.
Jiesti: je zastoupeno jen infinitivem a substantivem verbálním.
K slovesu ,,věděti'' je v RK starobylý a správný inf. ,,zvěst i'' v Lud. 18, 28, jenž byl a stále je napadán jako něco nedoloženého nebo nemožného. Prý to ,,nebylo nikdy nic'' a žádá se ,,zvěděti'', ač je to v zásadě metaplasmus velmi hrubý: ke starému perfektu ,,vědě'' jak se obvykle vykládá, (ač by bylo možno vyjít též z participia) je přifařena koncovka presentního inf. Vedle tohoto ,,zvěst i'' je ,,věděti'' zastoupeno jen trojím l-ovým participiem ,,věděla''.
Přes Machkovy (ES) pochybnosti o sounáležitosti ,,věděti'' a ,,zvěděti'' je nutno vidět v obou slovech týž základ, případně splynutí od dob předhistorických. Snad by bylo původně ,,void-mi'' dovídám se proti ,,vědě'' - vím. Vzpomínáme na starořecké ,,eidenai'' z doby klasické a na ,,idmen'' homérské. Náležité časování bylo ve staré češtině ovšem ,,viem, viesi, viesti'' a k tomu inf. ,,vědti - věsti'' podle známého zákona o vývoji dvou zubnic, stýkajících se v jazycích satemových. Úplně stejně se ostatně časovalo a časuje ,,jed-ti- jésti'', jiem, imperf. ,,jiéch'' vedle zřejmě mladšího ,,jediéch'' atd. Deriváty od kořene ,,věd'' a ,,věst'' jsou velmi početné. Je tu ,,zvěst 7'' (též v RK) i ,,zvěst 6'', pověst, nevěsta, ovšem i ,,svědek'', s nímž si Machek nevěděl rady; vědom, svědomí. Imperfektum nebo aorist k ,,vědě'' je mladší, stejně jako ruské ,,vědaju''; náležité tvary jsou ,,věch, pověch, stsl. ,,otvě'' -- odpověděl'' atd. Praslovanské ,,věd-ti'' uznává Šanskij jako samozřejmost, tak i Ž. Ž. Varbatová, Drevnerusskoe imennoe slovoobrazenie, Moskva 1969, str. 37 s odkazem na ,,věďmu'' a tvary typu ,,věža'' - ten, kdo ví; bylo jistě i ,,visti'' - viděti, neboť toto sloveso je jen variantou k základu ,,void''. Lingvisté -- snad vlivem Gebauerových názorů, jež vyplynuly z jeho protirukopisného stanoviska -- se uchylovali při výkladu stsl. tvarů typu ,,otvě'' ke složitým analogiím nebo zde viděli chyby písařů, jako třeba Diels (uv. spis str. 281) k Mar. 5,15 , ač v zápětí správně vyvozuje 2. a 3. os. z ,,void-sai, void-tai'', z toho ,,věst7'', ač je ,,věsti- nevěsti, neví'' v našem EJ daleko logičtější. Jindy se mylně soudilo, že ,,otvě'' je od ,,věštati, věcěti'' a Vaillant ve své stsl. mluvnici tu na str. 308 dokonce uvažoval u slovesu ,,věti'' - vanouti! Správně posoudil ,,otvěch'' jako aorist ke kořenu ,,věd'' F. Rački ve svém starém vydání kodexu Ass., str. LVIII.
Formy k ,,vědě'' jsou už ve stsl. mladší, nacházíme je hlavně v Supr., ve starších textech spíše ,,viem6'' atd. Ostatně přešlo i ,,věděti'' ve mnohých formách k thematickému ,,trpěti'', a to je zvlášť výmluvné. V ukrajinštině je ,,wysti'' - věděti doloženo přímo. Tak je i ve středoslovenských nářečích ,,nemóžem sa dozviesť'' (Stanislav II, str. 564), obdobně v ruských nářečích. Protože tu byly prefixy, udržovaly se tyto archaismy , déle neboť význam byl srozumitelnější než u prostého ,,věsti'', jež se mohlo mást s jinými slovesy, případně i s tvary téhož slovesa. Kott VI uvádí tvary ,,očivěství, očivestý, očivistý, očivistě'' (v Kat. 1814); na Vamberecku ,,ani se nenavistne'' - neukáže, udal Kalousek ; aorist ,,nevěch'' doložil pro starou češtinu již Šafařík, ČČM 21, 1847, str. 149. Dokonce existoval k ,,pověděti'' i zkrácený kořen ,,pov'' - Kott III. cituje slovo ,,otpovna - responsorium''. F. Prusík , Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 610 cituje z Leg. Kat. ,,věste - víte'', ale takových forem je doloženo mnoho, jsou běžné u Gebauera III, 2, str. 106. Je i ,,poviel - pověděl'', Májový sen, ČČM 22, 1848, str. 126, pozn. 8. Rozhodující místo pro posouzení přímé doloženosti inf. ,,věsti'' je Dal. 23, 7, kde máme rukopisné čtení:
Zde je nepochybně předěláno staré ,,věsti'', rýmované se ,,siesti'', neboť tvar byl písaři nesrozumitelný. Správně glosuje Stanislav III, str. 330 ,,původně viesti''.
Imperfektum ,,dodáše'' v Jar. 11, 8 si vyžaduje podrobnějšího rozboru ke slovesům ,,dati'' a ,,dajati'' v RK i ve staré češtině vůbec. Odpůrci požadovali imperf. od kořene ,,dad'', tedy ,,Máti Božia dodadiéše jim chrabrost''. Nevíme, jak by se to líbilo pěvci již po stránce zvukové. Ale ani lingvista není takovou formou nadšen.
Indoevropský kořen byl ,,dó'', k tomu slovanské da a poté -- od dob velmi dávných -- vidové rozlišení: dokonavé ,,dad'' a nedokonavé ,,dajó''. Ve všech historických mluvnicích kromě českých najdeme míšení obou kořenů, vynucené praktickou ,,komunikativní'' potřebou. Námitky proti ,,dáše'', k nimž se někdy přiřazují také výpady proti běžně doloženému ,,stáše'', tvrdí, že jsou to mladší útvary, konstruované mechanicky ke kmeni infinitivnímu. Ve skutečnosti nastala tu kontaminace kořenů ,,dad'' a ,,da'' obdobně jako u ,,věd'' a ,,vědě''. V RZK by byly formy k ,,dad'': dati aor. da (2x), dada, dala bych, dáno, podámy, podasta, uda, vzdámy-li sě, vzdati, daste. Kvantita byla asi krátká, jaká je dodnes v některých moravských nářečích: ,,co sem chtěl řéct a nic dat''. K ,,dajati'' však máme: ,,bozi nám vícestvie dajú'', kdy lze tvar vykládat i jako presens (dávají), nutné to však není; dále ,,dodáše, podáše, daj, dajte'' - jiný imperativ ani ve staré češtině není. Vedle ,,dajati'' bylo i staré ,,dávati'', viz Záb. 21, 8 a 21, 9. Někde nelze tvar bezpečně identifikovat. ,,Podáchu'' může být ,,podle dělati'', jak říká Gebauer, aorist od ,,dati'' i ,,dajati'', případně imperfektum. Tak i ,,dáte'', duál ,,dáta'' místo ,,daste''. G. sám uznával ,,dajati'' ještě ve své HM III, 2, str. 338 s citátem z Cis. Mnich. 97a ,,květ daje slávu Tiburcú'', ale ve svém stř. slovníku se již k tomuto dokladu neznal. Jiné formy, jež obránci nalezli, odmítal jako písařské omyly. . Zde však může jít o tvar dokonavý; nepochybně patří k nedokonavému ,,dajati'' Dal. C 72 ,,počě Němcóm do země nedáti'', Pass. 312 ,,proč ty dáš mnohým ... umřieti'' (Prusík , Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 797) je z ,,daješ'' - dáš. Jiné doklady přinesl sám Gebauer, III, 2, str. 408 nn. Dodnes žije ,,dajati'' ve rčeních jako ,,tak se to nedá dělat'' - nedok. presens: radu daji, Leg. Kat. 468; další přímý doklad se cituje z Bibl. Bosk. v Osvětě 1896, str. 892. V. K. Sorokina , Problemy istorii i dialektologii slov. jaz., Borkovského sborník 1971, str. 242 asi právem uznává ,,dajati'' za spíše lidové, dati (nebo dasti) za knižní. Nejvíce střídání obou sloves má Nestor , např. 30: ,,dajem7'' a hned vedle ,,dadite, dajte... predav7 sja; razdaja (rozdavši) a prědast6 prodá'', vše bezprostředně za sebou. V kapitole 45 ,,prědajte iměnia vaša i dadite niščim7 '' pěkně ikazuje vidový rozdíl; krátce řečeno jsou formy ,,k dajati'' v RK, poku jsou napadány, formami staženými, ,,dáše'' je z ,,dajáše'', tvar náležitý. Imperf. ,,dadiéch'', od kmene dokonavého, je mladší a mělo by být uváděno mezi ,,odchylkami'' dokonavých imperfekt na prvním místě. Ve staré češtině je mnoho zmatku: tak třeba ,,zdadie'' od ,,zdáti sě'', jež patří k ,,dieti'', později se však obě slovesa zaměňovala; stč. ,,zdaju sě'' je převzato od ,,dajati'' a dokonce se tvořilo i imperfektum ,,dajiéch'' k pres. ,,daju''. Nic takového není v důsledném jazyku našich památek.