3.1 Povšechně

Předmětem našeho zkoumání budou:

1.

Rukopis Zelenohorský, skládající se ze dvou zlomků, a to ,,Libušina soudu'' (LS) a ,,Sněmů'' (Sn). Zda oba úryvky patří k sobě, nelze rozhodnout, ale tak neb onak máme před sebou fragment delší skladby.

2.

Rukopis Královédvorský (RK), obsahující epické básně Oldřich (Ol), Beneš Hermanóv (Ben), Jaroslav (Jar), Čestmír a Vlaslav  (Čest), Ludiše  a Lubor  (Lud), Záboj  (Záb), dále lyrickoepické skladby Sbyhoň  (Sbyh) a Jelen (Jel), posléze lyriku: Kytici (Kyt), RÓži, Zezhulici (Zez), Opuštěnou (Op), Skřivánka (Skř) a Zlomek písně (Zl). Kromě toho patří k RK čtyři ,,Proužky''  (Pr), t.j. pozůstatky na čtyřech stranách kodexu, které byly rozstřiženy - pravděpodobně pro potřebu kostelníků v děkanském chrámě ve Dvoře Králové, kteří spotřebovali větší část Rukopisu ke správkám měchů u varhan.

3.

Milostná píseň krále Václava (MPKV)

4.

Píseň pod Vyšehradem (PV)

5.

Domnělá Hankova interpolace k Leg. Prok. (takto též zkracuji). Jde tu o 30 veršů uvedené skladby, jež počínají od v. 41 běžných vydání legendy a jsou podle mínění většiny učenců Hankovým dílem. Všechny tyto texty jsou naposled pohromadě otištěny ve vydání RKZ V. Flajšhanse z roku l930. Transkripce je uspokojivá, ale známé vydavatelovy ,,Poznámky'' měly spíše propagační než vědecký účel; jsou zde totiž shrnuty snad všechny námitky, které kdy byly proti uvedeným textům vzneseny.

6.

Zlomek evangelia sv. Jana (EJ), vydaný několikrát, nejlépe asi J. Gebauerem z r. l881, který připojil k textu též obranu, na tu dobu znamenitou. Máme tu před sebou české vpisky k latinské předloze, a to k EJ 12,5 - 28 a 34 - 44; ke kapitole 12,48 až kap. 13,9 a dále kap. 16,28 až kap. 17,6 a konečně 18,12 až 22.

7.

Úryvek z Žaltáře glosovaného, překlad žalmu č.109 a veršů 2-3 z žalmu 145. Uveřejnil A. Patera, ČČM 53, 1879, str. 398 nn. a 481 nn. (ŽG)

8.

Mater verborum, glosy ,,B'' vydané rovněž A. Paterou Praha 1877 vedle glos ,,A'', z nichž první jsou podezírány, druhé uznávané za pravé.

9.

Libušino proroctví (LP); zde je nutno citovat podle starého vydání Hankova, ČČM 23, 1849, str. 139 nn.

10.

Paměť Přibyslavská (PP), rukopisná část městské knihy v Přibyslavi. Nejnovější, ale bohužel též nejhorší edici pořídil J. Kašpar , Archivní časopis min. vnitra ČSR 21 (1971).

Dílčí problémy jednotlivých textů osvětlíme později zvlášť; nejprve několik všeobecných poznámek a textologických úvah k památkám, jež toho nejvíce potřebují, totiž k RZ, RK a PV.

Pod pojmem ,,textologie '' (dříve nazývané snad méně přesně ,,textová kritika'') rozumíme vědu, ať pomocnou nebo základní, jejímž cílem je zjistit -- při větším počtu zachovaných rukopisů i pořízených vydání -- archetyp  textu, tedy formu staré památky tak, jak vyšla z ruky autorovy, nebo jak je tomu v případě RZ a RK, z úst lidového pěvce. Z poslední doby je snad nejúplnější dílo, jež řeší tyto otázky, ,,Textologija'' D.S. Lichačova, Moskva - Leningrad 1962. Tento spis je nám blízký též tím, že si více všímá ruské národní literatury než památek s církevně slovanským zabarvením a že zhusta cituje ,,Slovo o pluku Igorově'',  tedy skladbu, jež má s našimi Rukopisy mnoho společného. Povšimněme si některých autorových vývodů, jež nám budou užitečné v následujících odstavcích:

str.15:

středověký písař nebýval bezduchý opisovač, jak si to představoval Lachman a jiní, byl vlastně sám textologem, který mnohdy rozuměl své předloze lépe než dnes my. Často konfrontoval text, jejž opisoval, s jiným nebo i s několika rukopisy. Pod tímto zorným úhlem -- dodáváme my -- je nutno hledět na rasury a opravy v RK  a možná i na EJ.

str.17:

Dialektismy  bývají výsledkem písařova nacionále. Platí i pro RK.

str.18:

Citován výrok Clarkův: ,,Čím je písař méně vzdělaný, tím lepší je dochovaný rukopis''.

str.24:

Textolog musí pracovat v komplexní spolupráci s ostatními vědami, zejména paleografií, jazykovědou, literární historií, historií, archeologií, ba i s matematickou lingvistikou. Z toho plyne, že při řádném kritickém vydání našich textů -- a takovou edici dosud nemáme -- nelze se omezit jen na jednu nebo dvě vědecké discipliny. Zjištování církevně slovanských písmen v R, nepodařených diakritických znamének -- nebo dokonce grafologické pokusy by neměly mít v otázce R místa.

str.40:

Text se vyvíjel po staletí, původní autorský exemplář je téměř vždy nedostupný.

str.57:

Náboženské texty bývají přesnější než světské.

str.58:

Středověcí písaři se často obraceli při své práci modlitbou o pomoc k Bohu nebo světcům. Jsou ostatně i jiné projevy těchto opisovačů; stěžují si na únavu, na vedro, na hlad. Není tedy pravda, že slova z MV ,,Ora pro scriptore Vacerad o - Miroslao'' jsou něco neslýchaného nebo nemožného.

str.63:

Předložky  bývají psány dohromady se svými substantivy. Viz dále naše pojednání o červených značkách v RZ .

str.64:

Chyby vzniklé z písařova neporozumění jsou dosti časté, třeba ,,po otce'' místo správného ,,po Oce'' (řece). V RZK nic takového není. Písaři rozuměli svým předlohám celkem dobře, a z toho plyne závěr, že skladby v době opisu ještě žily a byly recitovány.

str.66:

Jedná se tu o častých haplografiích a dittografiích -- viz dále.

str.66:

Opíše-li písař omylem  dvakrát některou pasáž z předlohy, není tento úryvek nikdy dlouhý. Nejčastěji obsahuje jen jednu řádku nebo verš. Není tedy pravděpodobné, že by známé místo ze Záb. ,,Hučie divoká řeka...'' bylo dvakrát transkribováno z přehlédnutí.

str.68:

Někdy se písař spolehl na svou paměť a dopustil se hrubého nedopatření. V RZK tento případ nenastal.

str.70:

Osvětlen pojem t.zv. vnitřního diktátu. Opisovač si přečte předlohu, ale užije výrazu jiného, na který je zvyklý z denního styku. Odtud mohou být dialektismy,  fonetické přepisy, zanedbaná ,,jotace''  v RK apod.

str.70:

Mluví se o asimilaci  a disimilaci.  Příklad: ,,pepěgoša'' místo správného ,,poběgoša''. Dvojí ,,p'' vzniklo následkem toho, že předcházela předpona ,,po'' .  Srovnej chybu v RK: ,,zozepie'' místo ,,rozepie''.

str.71:

Týž jev může nastat i ,,na dálku''. Třeba čtení ,,jako je'' místo ,,jako že''. Obdobně v RK: ,,vzdad'' místo ,,vzad''.

str.71:

Jsou i přesmyčky, jako ,,iz gor7'' místo ,,iz rog7''. To připomíná trochu místo v RK ,, ve ssnie'' místo ,,ve sně'', je-li ovšem tento výklad správný. Spíše je tu dittografie  místo ,,ve sně''.

str.72:

Opakování celých slabik: ,,skazazajet6''. Tak i v RK: Vlaslaslava, ,,srazistasta''.

str.72:

Prosté vynechávky, hlavně předložek: ,,nepopustil by Euspasiana na Galileju''. V RK občas chybí zvratné ,,sě'', jak uvidíme později. Někdy vypadne písmeno: ,,glau'' místo ,,gladu'', jako v RK: ,,kutost'' za ,,krutost''.

str.73:

Písař nebo redaktor skladby často uměle archaisoval . To je zase protidůvod proti našim odpůrcům podle nichž jsou středověké texty zpravidla ,,modernisovány''.

str.74:

Někdy se písař snaží sám opravit předlohu, ale neúspěšně. V RZK neznámo.

str.88:

Při opravách bylo užíváno někdy téhož, jindy odlišného inkoustu.

str.127:

Rozdíl mezi jednotlivými rkpy též památky je vždy. Platí o Jel. ze 14. a z 13. století. 

str.161:

Stáří opisu je něco jiného než stáří skladby. Tak třeba je ,,Zadonščina '' z věku 14. opisem a patrně i původem, ale ,,Igor''  byl opsán ve století 16., ač jeho původ je starší než Z.

str.223:

Někdy je opisovaný text ,,lepší'' než starší originál, jestliže tu pracoval nejen písař, ale i kritik, kompilátor nebo vůbec redaktor. Může platit o obou opisech ,,Jelena'', novější je na pohled pěknější než starší, ve skutečnosti jsou však věci složitější.

str 250:

Leckdy je některé místo takřka doslovně přejato z jedné památky do druhé, neboť středověk se díval na ,,originálnost'' zcela jinak než dnešní doba. Vtírá se ovšem ,,paralela'' Jar. s ,,Milionem''  Marka Pola.

str.305:

,,Tajnopisy'' prováděli častěji autoři než písaři. Kryptogramy bývaly psány jako akrosticha, t.j. první písmena řádků nebo veršů dávala skrytý smysl.

str.317:

Při zjišťování autorství neznámého skladatele jsou snad nejdůležitější jazykovou pomůckou synonyma  -- porovnání, jakých termínů užívá který autor pro kterou věc. Tak jsme si počínali též my a nalezli spoustu rozdílností mezi našimi texty v tomto směru.

str.318:

Dosavadní matematické methody v lingvistice mají být dle L. ještě propracovány, ale počátek je dobrý.

str.319:

Jestliže psal nějaký text cizozemec (třeba ,,Ruský chronograf'' pochází patrně od srbského písaře), prozradí se obvykle ,,hyperkorektnostmi'',  že totiž -- ve snaze zastřít svou národnost -- se dopouští chyb tím nápadnějších. Tak třeba ví, že v srbštině je někdy ,,u'' za ruské ,,ol'', a vkládá potom toto ,,ol'' i na místa nenáležitá. Nic takového není v EJ, a z toho plyne, že je psal rodilý Čech, který se octl pod vlivem chorvatským,  že tomu nebylo naopak.

str.321:

Dialektismy  jsou v ruské literatuře velmi časté a L. je charakterisuje detailně. Mluví o ,,novgorodismech'' a ,,pskovismech''. Též pro RK je nutno předpokládat občasné odchylky (provincialismy východní).

str.326:

Argumenty ,,e silentio'' - soudit o nějaké události, že se nestala jen proto, že se o ní ten neb onen pisatel nezmiňuje, jsou velmi nespolehlivé. Nestačí konstatovat toto mlčení, ale je třeba je odůvodnit.

str.328:

Zdánlivě bezvýznamné jednotlivosti bývají nejdůležitější. Proto si také my při rozboru hodně všímáme ,,malých'' slov, částic, předložek, spojek a jejich frekvence  i formy.

str.333:

Při ,,falsu'' je třeba postupovat tak, jako při textu pravém, ať jde o podvrh literární nebo listinný. L. tu jmenuje dvakrát RK. Někdy se dokument ,,snaží'' vypadat starší, než je ve skutečnosti. Ve všech takových případech je nutno podat komplexní rozbor památky a zjistit důvod -- účel padělku.

str.402:

Při staré překladové literatuře nelze nikdy vyloučit možnost, že bylo užito pramene nám dnes neznámého.

str.453:

L. neuznává theorii ,,umělého jazyka'' pro národní literatury. Pokusy akceptovat něco takového pro starou německou epiku se ukázaly klamnýni, neboť vždy jde o poesii lidovou, odlišnou od knižního jazyka.

str.449:

Rekonstrukce  -- emendace  -- textu mohou být dílem uměleckým, ale zřídka mají vědeckou hodnotu.

str.449:

Je vysvětlen pojem ,,kanonického'' textu -- ve ve smyslu náboženském. Jde o versi ,,unifikovanou'' k potřebě širší veřejnosti nebo škol. -- Ani takové vydání RZK nebylo pořízeno. Za celou dobu svého působení na škole, ať jako žák nebo jako učitel, jsem se setkal toliko s censurovanou částí RZ (za války) a s nepodařenou Flajšhansovou transkripcí PV, která byla doslovně přejata do školních čítanek, takže čtenáře od dalšího zájmu o naše texty spíše odrazovala. Anl ve ,,Sborníku'' ani v knihách Dolanského nenacházíme text R podaný novočeským pravopisem.

str.322:

Psychologický rozbor písařských omylů, jak k nim docházelo ve středověku, nebyl bohužel dosud v sovětské a ruské vědě podán. Proto budeme i my vycházet leckdy z vlastních zdrojů.