3.2 K textologii RZ

Náš úkol je ulehčen tím, že máme jen jediný rukopis, jehož smysl se podařilo učencům v minulém století rozluštit, ač to nebylo bez problémů. Je známo, že i Dobrovský  při tom ztroskotal a že tento nezdar měl rozhodující vliv na jeho další skeptický nebo negativní poměr k tomuto textu.

Ten je na dvou místech neúplný, na jednom místě je přidán vpisek touž rukou, která transkribovala nebo spíše omalovala celý rukopis, ve Sn. chybí konečné ,,i'' ve slově ,,vojevodí'', asi jen pro nedostatek místa na pergamenu. V LS vypadlo šest slabik po začátku verše ,,V Vyšegradě''. Flajšhans doplnil zkusmo ,,Lubušině siedle'', asi nesprávně, neboť takovou emendaci by i středověký písař zvládl snadno, i kdyby námi předpokládaná předloha byla nečitelná. Dále chybějí čtyři slabiky po slovech ,,Dvě věglasně děvě''. Tady bylo používáno konjektury  ,,vystúpistě'' nebo ,,u něj stastě'', zcela jistě nesprávně, i když ani nehledíme k imputované, ač velmi možné duálové  koncovce ,,-tě''. Předně by i toto čtení bylo nadmíru najevě, a co je důležitější, zcela odporuje zásadám slovosledu  v RZ i v RK, jak o tom bude ještě řeč; sloveso, uvádějící nové osoby do děje, by musilo být na počátku verše nebo věty. Jak vidno, bylo by i ve 20. století velmi nesnadné padělat RZ. Sporné místo ,,...muža...ký by vládl vám po železu krutu'' (poslední slovo je nadepsáno) je asi nutno ponechat v tomto znění, ,,vládl'' se čte jednoslabičně. Konjektury  ,,vám sdě'' (,,sdě'' je přebytečné) nebo ,,po žele súdě'' (předl. ,,po''   se v RZ pojí důsledně s dativen nebo akusativem ) jsou chybná. V archetypu  bylo možná ,,ký by vládl7 vámi po želězu'' nebo něco podobného. Je nutno si stále uvědomovat bohatou improvisační schopnost orální epiky a lyriky. 

K textologii RZ by ovšem patřilo úplné vysvětlení červených značek  na pergamenu i některých zelených ozdob, snad dvojitých křížů nebo svastik. Červené značky jsou dvojí, miniové a rumělkové. První s nich, stejně jako zelené ozdoby, jsou mi zatím záhadou, kterou nikdo uspokojivě nevysvětlil. M. Ivanov (Tajemství RKZ, Praha 1969, str. 273 nn a j.) je považuje za nahodilé, ač náhoda v přísně vědeckém smyslu slova neexistuje; lze mluvit jen o příčinách, které nám nejsou dosud známy. Naproti tomu lze s určitostí rozpoznat smysl červených značek rumělkových.

Jejich počet a umístění uvádím podle pečlivého a přesného přepisu F. Adámka (v korespondenci), pořízeného hlavně dle zprávy V.V. Tomkovy ,,Die Grunberger Handschrift'', Praha, Museum 1859 a ČČM 33, 1859, str.28 nn. a podle fotografií V. Vojtěch a (Praha 193O) spolu s jeho rentgenogramy a fluorescenčními snímky a s poznámkami B. Střemchy (taktéž v korespondenci). Vlastním objevitelem značek je lesní adjunkt Straširybka , tedy ,,neodborník'', a to dávno po objevení RZ.

Těmito značkami je v zásadě omalován počátek slov v RZ. Těch je 593, značek je asi 513; pro poškození pergamenů na některých místech nám nelze počet přesně stanovit. Zůstává tedy asi 8O slov neomalovaných. Protože nositelem slovného i rytmického přízvuku jsou samohlásky, i když podle překvapivého zjištění moderní fonetiky jsou souhlásky ve výslovnosti ,,delší'',nejde asi o nějaké noty (neumy),  jak se též soudívalo. My budeme zkoumat především ta místa, kde značky chybějí, tedy asi u 15,2 % slov. Objevujeme tu zákonitosti -- hlavně tam, kde se týž jev opakuje.

Útvar ,,SE'' lze v RZ číst jako předložku,  jako tvar zájmena ,,s6'', jako citoslovce  ,,hle'' (ač původ tohoto výrazu je jistě zájmenný), jako zvratné ,,sě'' a jako partikuli -- příklonku ,,že''.  Při významu předložky  nebo citoslovce  (,,se Mžě strebronosné, se, bratroma'') je omalování provedeno správně. V ostatních případech jsou časté omyly, slova neoznačena, ač ukazovací ,,s6'' i zvratné ,,sě'', jež nemusilo být příklonné, není pro kontext nijak bez významu. Písař nebo malíř však ponechává bez označení ,,kdy se slyše, kda sě sněchu, či  sě rozdělíta, klaněchu sě, je sě govoriti (třikrát), žleč sě rozli, triasechu sě, k nim sě...vnorí''. Písař (malíř, čtenář) považoval většinu těchto SE za příklonná ,,že''  a četl patrně ,,kdyže, kdaže, čiže, jež, k nimže''. V době, kdy byl RZ takto upravován, bylo ,,s6'' již na ústupu. Přípustný je ovšem i jiný výklad. Zlomek EJ ukazuje, že příklonka ,,že'' bývala v náboženských textech velmi častá. Je možné, že písař omaloval takto mnoho theologických kodexů a že mechaničnost této práce přenesl i na vedlejší práci -- ,,parergon'' -- RZ. Byl by tedy opisovačem nějaký mnich, a tu bychom nalezli i další vazbu: možná, že vynechávky v RZ obsahovali původně jména pohanských božstev nebo kultovních míst, a takovým zmínkám se ve středověku písaři, jak známo, z náboženských důvodů vyhýbali. U zvratného ,,sě'' je třeba mít též na paměti, že ve stsl, a csl. textech mívá postavemí ,,kompaktní'', stává za slovesem bez ohledu na známý zákon Wackernaglův o příklonkách.

Útvary a ,,v''  a ,,u''. V RZ se vyskytují jako předložka  i předpona ,,v'' a ,,u'', mezi mimiž byl menší rozdíl než ve dnešním jazyce. Jednou je tu ,,u'' místo ,,juž, juže, už, uže'', produkt indoevr. částice  ,,au''. Toto jednou doložené ,,u'' na počátku verše pochopil písař správně, ale jindy bloudil. Neoznačeny zůstaly tyto hlásky ve spojeních ,,v jedno, i umře li, v Libušině, vsta Ratibor (zde je chybně omalováno 's'),v osudie, v národ (ale hned vedle je ve spojení 'v národ' obojí počáteční písmeno omalováno)''. Dvakrát je psáno ,,v jedno'' s obkresleným ,,j''. Výklad může být několikerý. Nejpravděpodobnější je, že písař, cítě se trochu luštitelem, soustředil na výrazy ,,snadné'', delší, konkrétní jména, kdežto slova ,,gramatická'' (předložky,  partikule)  i zájmena nechápal nebo nepokládal za důležitá. Mohl ovšem také číst ,,vsta'' jako ,,usta'', ano i pouhé ,,sta'' dávalo samo o sobě smysl.

Ostatní předložky:  jsou patnáctkrát neoznačeny, slova, k nimž patří, jsou neobkreslena třináctkrát. Předložky  neoznačeny např. ve spojeních: z roda, s kmetmi, s lechy,  na Radbuzě, na okénce, na popravu, ot Lubicě, ot gor, ot Sázavy, po útrobě, k vládě; naopak obkreslena jen předložka  v souslovích jako: s Čechovými, s Dobroslavska, k nim, po zákonu, u jednej, u vtorej, s otňa, o dědiny, u nás, v slavně, pres tri. Opět tu nejsou omalována slova méně závažná, jako ,,nim, jedno, jednej, vtorej, nás, tri'', ale barva barva nechybí u ,,Lubušina, osudie, národ, rod, kmetmi, lechy, Radbuzě, okénce, popravu, Lubicě, gor, Sázavy, útrobě, vládě''.

V útvarech s kopulí ,,i'' nalézáme obdobné jevy jako haplologie  a dittografie  v jiných rukopisech. Opakuje-li se v textu táž hláska nebo hlásková skupina, opíše se jen jeden z těchto útvarů; jindy se přepíše totéž mylně dvakrát. Tak jsou i zde omyly v omalování ve spojeních ,,leši i vladyky, govoriti ticho, i súditi ima, preglédati i''. Patří sem i verš ,,Mužie  pašu, žeň i ruby strojá''. Je to mé čtení, ale permutacemi a kombinacemi bychom našli ještě desítky jiných čtení nebo výkladů. O tom ve speciální sémantice.

Jako méně nápadné zůstalo neoznačeno ,,i'' též ve slovech ,,i naríkaje''. Dittografické je též ,,u nebudu vám'' (podtržené ,,u'' je červeně  obkresleno!) a neomalováno zůstalo i ,,tu'' a ,,by'' (vše tu...,ký by...).

Spojk a ,,li'', uvozující reálné souvětí podmínkové, byla pro písaře kamenem úrazu, neboť ji ve třech případech celkem neoznačil. ,,Li'' bylo původně tázací. Na to máme doklady ze stsl., kde může stát i na počátku věty. Jindy ovšem bývalo příklonné, takže lze uvažovat o dvojím ,,li'', lišícím se přízvukem. Podmínkové ,,li'' bylo hojné v srbochorvatských epických skladbách. Bylo tedy slovem ,,plnohodnotným''. Naše transkripce ,,I umre-li'' není správná, pomlčka tam nepatří. Výraznost této spojk y dotvrzuje též spojk a ,,ibo'', která etymologicky s adj. ,,lubý'' nesouvisí. Pisatel snad ani tomuto ,,li'' nerozuměl, neboť v jeho době byly patrně běžnější spojk y ,,ačli, pakli'' a další, jež ostatně odpůrci pro RZ žádají.

,,Li'' bylo pro písaře ještě záhadnější tam, kde je spojeno s duálem, rovněž v 13. a 14. století mizejícím. Proto jsou ve spojeních ,,Budete li'' a ,,Nebudete li u vás po rozumu'' značena jen počáteční,,B'' a ,,N'' a poté až ,,po rozumu''.

,,Sbožiem v jedno vladú''; zde je mylně obkresleno ,,m''. Vysvětluji si to tak, že čtenáři byla vazba ,,vládnouti něčím v jedno'' nesrozumitelná. Chápal verš asi jako ,,děti vsie tu sbožie mu jedno...'' snad se vztahem  na ,,ota'', otce, o dva řádky výše. I to dávalo smysl, ovšem mimo kontext.

,,Plezně dle''. Obě začínající písmena neomalována, asi též pro svou záhadnost pro opisovače. V tom byl předchůdcem naší bohemistice z roku 1969 a později, která těmto slovům nerozumí také; ,,plzňa''  a ,,plzný''  (v RK a MV) značí šťastný smyk, t.j. možnost orby, orný, později metaforisticky ,,hojnost, užitek''. V pozdějším české středověku již slovo nežilo -- kromě MJ ,,Plzeň'' aj.

,,Utr''  hodnotíme obdobně. Označeno červeně  je ,,t'', neboť písař nepochopil, že má před sebou adverbium  ve spojení s bezpředložkovým  lokálem  ,,Vyšegradě'' Písař omaloval ,,u'', ježto je na počátku verše, a náhodou nebo z nějakého neporozumění též ,,t'', jež možná letmo vyložil jako začátek slova ,,tři'' případně ,,tříti''.

Za tě: (t.j. ,,zda'', archaické, ve stsl. není,pro češtinu cituje J.Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, str.154 jen dva doklady, vždy ve spojení s ,,by''.) Omalováno jen ,,z'', asi proto, že písař pokládal ,,tě'' za partikuli, vyskytující se též ve formách ,,-ť,-ti'' aj. ,,Za''  měl asi za předložku. 

IUSE -- ,,juže'' bylo asi čteno jako ,,i u sě'' nebo ,,i uže'', případně ,,í vsie'' ,,U'' je mylně omalováno, jde o vztažné juže, t.j. ,,pravdu''. Hypotaxe činila písaři vždy potíže, viz dále.

,,Protiv ima'' -- označeno jen ,,p''. Duál byl opět obtížný a snad dělala nesnáze i předložka  ,,protiv'', jejíž tvary jsou ve slovanských jazycích značně různorodé: ,,proti, protiv, protivá, protivo, protivko, protivku, protivno''. ,,Protiv6ma'' doloženo není, ale mohl existovat nějaký podobný útvar, jejž písař asi viděl i zde.

Objektivní posouzení rkpu vyžaduje, abychom uvedli též místa,kde je značka vypuštěna zjevným nedopatřením: kruto, dastě zlatě (siedle), nečetl-li písař nějaké kompositum ,,otnězlatě'', súditi, stúpi, kněžna,  rodná. Ale poslední dvě slova jsou opakována jako anafora, resp. epanastrofa.

Poučné je i rozmístění chybějících značek ve verších i ve skladbě jako celku. Jak každý ví, je RZ psán přízvučným desetislabičným veršem trochejským (desetercem) s pěti přízvučnými slabikami -- thesemi  -- a s pěti nepřízvučnými (arsemi)  v této pravidelné podobě: x x x x x x x x x x. Diaireze je po čtvrté, někdy též po šesté arsi. K tomu připojujeme jednoduchou tabulku:

Někdy je v jedné polovině taktu -- thesi nebo arsi -- i dvojice slov, např. ,,v sieže''. Zde je ,,v''  omalováno, ,,s'' nikoli, ale chyba ve výše uvedené tabulce platí pro celou thesi. V poslední arsi, která nikdy samostatné slovo neobsahuje, je jeden omyl.

Předně tu vidíme, že písaři částečně pomáhal rytmus. První dvě these  mají značné procento správnosti, začátek veršů je takřka absolutně přesný. Zato má první a druhá arse  chyb hodně. Jako by se písař ,,psychologicky unavil'' při omalovávání slov, jejichž počátky splývaly v první a třetí slabikou, a zapomínal, že má omalovat i slabiku druhou a čtvrtou, vyžadoval-li to cíl, jejž si vytkl. Protože téměř každý počátek verše je omalován, znamená to, že buď měl písař před sebou jiný text, který nebyl psán ,,in continuo'', nebo báseň dosud žila a byla recitována. Protože se však v druhé polovině veršů jeví zlom proti této tendenci ke správnosti, lze mít zato, že grafický obraz rkpu byl větším činitelem než méně hmatatelné schema metrické. Kdyby tomu bylo naopak, byl by písař označil leckdy též slabiku uvnitř slova, ale to se nestalo ani jednou.

Značnější počet odchylek v arsích na počátku veršů je logický. Je to způsobeno méně výraznými částicemi  a spojk ami v přímé řeči i ve větách vedlejších. Nejméně odchylek je na počátku LS, ve stereotypních verších LS 14 - 17. a 85 - 88 a konečně i ve výčtu kmenových náčelníků. To souvisí s dokumentárnosti lidové epiky, která si dává už od homérských dob záležet na podrobném seznamu důležitých jednajících osob; nový důkaz,že dochovaný LS je leda zlomkem původní rozsáhlé skladby. Vrstvení odchylek v červeněm  značení lze ještě jinak odůvodnit. LS, když jej začal písař neho malíř zdobit červenými obtahy, byl pro něj nejpřitažlivější na počátku, který je zachován u v němž je odchylek velmi málo, kdežto Sn., jímž asi nějaká jiná píseň končila, mají hodně písmem, která měla být značena, ale nejsou.

Souhrnně lze říci tolik: Červené značky  nepocházejí ani od autora ani od pěvce RZ, protože jde o delší orální epos,  zapsané dávno po jeho vzniku, jak je tomu vždy u literárních druhů tohoto typu. Značky nevytvořil ani padělatel, ani nikdo jiný z obrozenců, protože by je, dokonale rozuměje textu, k ničemu nepotřeboval; a kdyby byl chtěl napodobit pomyslný úzus a raného středověku, byl by obkreslil všechna slova podle gramatiky. Ten, kdo RK opsal, usiloval o to, aby byl srozumitelnější dalším čtenářům nebo ještě spíše příštímu opsání. Pravděpodobně tento další opis existoval v knihách RK, které jsou ztraceny. Přestože Husník ovy fotografie RK jsou znamenité, nelze bez přímého nahlédnutí do originálu RK zjistit, která slova jsou psána dohromady, která zvlášt a kdy jsou spojena jednoduše tím, že písař běžně navazoval následující slovo na předchozí zejména pomocí písmene ,,i'', jehož spodní linie se namnoze přímo dotýká slova dalšího. Ale jasně je tu psaní ,,sě'' pohromadě se slovem předešlým, obdobný úzus se jeví u předložek (v ,,vhlavu''), je psáno ,,jestnám'',,,vetti'' (tomu písař rovněž neporozuměl), ,,ajta'', ,,avěky'', ale zato se zdá ,,zživi'' psáno zvlášt. Nacházíme tu ,,ačsě, vdásmyli, kkaple, južjuž, želtu, aždo'' a jednou jsou patrně i tři slova psána jako celek: ,,ikoblakóm''.

Přístup písaře RZ a RK k předlohám byl tedy ryze středověký. Text jim byl v jádře srozumitelný, ale nepochopili jeho obtížnější místa a zejména posuzovali slova podle jejich věcné nebo logické nikoli však mluvnické závažnosti.

K textologickému rozboru RZ dále patří zjištění rozdílů v prvotních vydáních zvláště v editio princeps, proti dnešnímu čtení a dnešní exegesi rkpu. Budeme se opírat o přepis J. Kašpar a ve Sborníku poznání RKZ. Tato transkripce -- stejně jako autorovy poznámky k ní -- je vpravdě výborná, objektivní a instruktivní.

Někdy je staré Hankovo čtení dobré a opírá se o správný výklad RZ, např. jeho ,,mezu''  (mezi) proti rukopisnému nesrozumitelnému ,,mzzu'', jak se někdy čte. Jindy nacházíme jen málo významné odchylky: H Otaue, RZ Otave; H uadita, RZ Vadita; H uece, RZ vece; H cieledi (to by byl úzus RZ), RZ celedi; H Zutoslau, RZ Zutozlau; H Usta, t.j. vsta Lubusa, RZ sta; H sebú, RZ sobú. Zde už přecházime k místům, kdy je rukopisné čtení starší než Hankovo; RK mívá ovšem ,,sebú'', tvar mladší. A nyní hrubá pochybení Hankova: H dalicu místo správného vladyku, vladicu; H vojuvodi, t.j. vojuvodí, RZ vojevodí, vojevodi; H zlatonesne, RZ zlatonosne; H crivu, RZ crive (na Otavě krivé!); H musa, RZ musu (t.j. mužu vlásti mužém za podobno , Hanka snad upravil podle latinského ,,virum viris imperitare oportet''); zejména pak H ,,na popražiu'' proti rukopisnému ,,na popravu ustaviti pravdu''. Zde nepoznal H. ani správný tvar, ani smysl. V RK uvidíme takových odchylek a nedopatření ještě daleko více.