3.3 Textologie RK

Proti RZ jsou tu poměry složitější. Předně máme malou část RK dvakrát; vedle rukopisu obecně známého ještě opis Jelena z 13.  století. Byl pořízen na pergamenu, na jehož druhé straně je naše MPKV. Obé objeveno v roce 1819 J.W. Zimmermann em, skriptorem universitní knihovny pražské, a vydáno poprvé Hankou v roce 1929. Tento druhý RK budeme značit jako RK1. Kromě toho je nutno zvlášť přihlédnout k t.zv. incipitům RK, totiž ke stereotypnímu uvozování některých skladeb jakýmsi návěštím o schematu ,,počíná sě...''. Uvidíme totiž, že tyto úryvky jsou značně vzdáleny jazyku samotného RK.

Je tedy nutné zjistit textologické souvislosti všech těchto zlomků, nejdříve RK, RK1 a MPKV. Uvidíme později, že jazyk MPKV, ač je tento domnělý falsifikát znám jako téměř současný s RK a RZ, je psán jazykem úplně jiným než ostatní ,,falsa''. Zde však si povšimneme jen některých náležitostí grafických.

Srovnání RK a RK1 již provedli Mareš  s Flajšhans. Druhý z obou tvrdí, že RK1 byl opsán z RK ,,s některými chybami'', kdežto Mareš  tvrdí opak; dokazuje -- a to velmi pěkně -- že naopak text RK je lepší z obou. Feifalik ovi se zase zdálo, že oba RK si jsou ,,příliš podobné''. Názory tedy velice protichůdné.

Mareš  vytkl zejména tyto čtyři textové varianty:

Jsou ovšem i další rozdíly, buď omyly  nebo odchylná grafická praxe. Citujeme je tak, že na prvním místě je vždy RK1, na druhém RK: kasnyma (zřejmý omyl) - krasnyma; zewnyechu - zewzniechu; srdeczce - srdece; hrrdu - hrdu; branyu - braniu; shluky - shluki; yuz - iuz; lstyvo - lstivo; zamyesi - zamiesi; zraky - zraki; uirazi - wirazi; uyletye - uiletie; hrdla - hrrdla; kreu - krew; zemye - zemie; piye - piie; kazdey - kazdei; zemy - zemi; chazyeva - chazieva; nozicyech - noziciech.

Kromě toho, že RK1 užívá často ,,y'', které je v RK sporadické, není nějaký markantní rozdíl mezi grafikou RK1 a RK a to ani v užívání znaků ,,v, w, u'', jež je -- v poměru obou textů -- bez výrazných zákonitostí. Zato uvidíme jemné rozdíly mezi RK1 a MPKV. Nicméně lze psychologicky usuzovat, že ten, kdo by chtěl vytvořit v RK1 ,,krycí falsum'' k RK (a nevíme, proč by to dělal, když v roce 1818 - 19 o RK nikdo nepochyboval) pořídil by až příliš přesný opis. Ale v tomto krátkém úryvku o 28 řádcích je 18 odchylek menších a 8 závažnějších.

Lokál  ,,žalniem'' je skutečně správný proti ,,žalním'', ač i tato forma je ve l4. století možná. K protikladu ,,těžký '' a ,,těžný '': první slovo je ještě ve Sbyh. 25,20 a v Záb. 23,18. Je tedy běžnější, ač se lze odvolat i na zásadu o ,,lectio difficilior''  a vykládat ,,těžný  - tiežný'' podle ,,obtížný''. Mareš  soudí, že ,,tiežný'' je méně pravděpodobné, neboť patří spíše k ,,těžiti'' (úrodu s polí aj.). Ale v laštině je ,,těžar'' též ,,těžký  předmět''. Zajímavé je, že se týž problém vyskytuje i v polském textu Bible královny Žofie, kde je psáno ,,tesznye vszal'' (dura accepit) proti Bibl. Ol. ,,těžce vzal''. O tom S. Urbanczyk , Z dawnych stosunków jezykowych polsko-czeskich I, Krakov 1946, str. 69 ke Gen. 21,11. RK je tedy ,,východní'' provenienci bližší než RK1 a uvidíme, že se s tímto problémem střetneme i v RK samotném. Kromě toho je obdoba k ,,tiežný'' též u Srezněvského (1 doklad ve významu ťagostnyj, řec. stenos), v Kottovi III pak nacházíme ,,těžný '' jako ,,snažný'', těžně prosit - stěžovati si a ,,těžný '' - obtěžkaný, o klisnách.

K variantě ,,leží - leže'':  sloveso se opakuje v písni dvakrát, ale je nutno souhlasit s Mareš em, že v prvním případě je třeba číst ,,leží'' jako praes., ve druhém ,,leže'' jako aorist.  Kromě paleografických důvodů nás k tomu vede i logická úvaha. Jinoch leží mrtev  (před vnímavým zrakem pěvcovým), jak dokazuje i nepochybné praeses ,,pije'' o dva řádky níže, kdežto ,,ležel'' je chápáno jako úvod ke slavnému líčení, jak dub prorůstá tělem zabitého. Jde tu o nedokonavý aorist  stejně jako při následujícím ,,roste'' a ,,rozkláda sě''. Příchod druhého jelena (jak někdy interpretují) je posluchači nebo čtenáři přiblížen několika praesenty, ale k tomu dochází až v další části skladby. Souhlasíme i s Mareš ovým doporučením variant ,,zevzněchu mútno žalostiví lesi'' proti ,,žalostní''. Sufix -- ivý, avý opravdu znamená v RK expresivnost,  účinek, který se projevuje i navenek, kdežto adj. s ,,ný'' vyjadřují spíše stav nebo vlastnost vztahující se na rozvíjené substantivum. Napočítal jsem v RK přes 70 adjektiv na ,,ný'' a jen asi 10 na ,,ivý, avý'', ale v tomto přehledu by bylo ,,žalostivý '' jedenáctkrát a žalostný  jen jednou na Pr. 2,27, kde je čtení pochopitelně ještě k tomu nejisté. Je nutno vzít v úvahu též ,,slunce žalostivo'' v Ben. 6,16. Obdobný kontrast se vyskytuje též u dvojice ,,radostný - radostivý''. První z obou se týká vždy subjektu a je zastoupeno šestkrát, druhé nalézáme jednou ,,radostivo hl...'' patrně hlása, opět na Proužku. Totéž lze říci o adj. bolný  a bolavý, zlobný a zlobivý, jistě i lstný a lstivý, strašný a strašivý atd. A ještě jeden důvod svědčí pro čtení ,,žalostiví'', totiž rytmický a zvukomalebný. Při přepisu ,,žalostní'' by se rytmus rozpadl do dvou shodných metrických polovin xxx xx / xxx xx (předpokládáme, že báseň je skládána v přízvučné -- v zásadě -- prosodii a že přízvuk byl v Jel. ustálen na první slabice jako dnes -- v některých písních RK a v RZ tomu tak není), ale při správné variantě ,,žalostiví'' vznikne útvar xxx xx xxxx xx. První stopa jako by vyjadřovala poryv větru, následujícími trocheji se šumění šíří a ozvěnou zaniká. Onomatopoické  je i seskupení sykavek, k nimž je asi nutno přičíst i ,,ch'', které se více blížilo k ,,s'' nebo ,,š'' než dnes. Takových hlásek je v našem verši pět a také vysoký poměr vokálů ke konsonantům přispívá k melodičnosti verše. Napadá mě Vergiliův verš z Ecl. 1, jemuž se po této stránce rovněž obdivovali kritikové:

Textový kritik dá tedy v těchto závažnějších otázkách přednost čteni RK1. Je ovšem nutno uznat, že v podrobnostech je zase RK přesnějši a ovšem také daleko úpravněji napsán než Jel. z l3. století. Vedle zřejmých omylů  ,,kasnyma'' a ,,zevniechu'', z nichž lze soudit, že tu písař postupoval od písmene k písmenu, ale neuměle a chybně, uvádím ještě přepis RK ,,srdece'' (fonetická, mladší výslovnost) proti přesnějšímu RK ,,srdeczce'' v RK1. Zdá se tedy, že RK1 a RK patří k jednomu ,,archetypu'',  který může sahat až do pohanských dob, jak ostatně plyne z celkového rázu skladby. Zda a jaké mezičlánky tu byly, říci ovšem nemůžeme. Graficky lze znázornit historii textu Jel. tímto jednoduchým obrazcem:

=1mm

 

Přitom dbáme i rozlišení geografického; MPKV je mnohem bližší středočeštině než RK a některé rysy Jel. se zdají nasvědčovat obdobné provenienci (slovný přízvuk).

Pravopis MPKV ještě podrobněji rozebereme na vhodnějším místě; zde nám jde jen o ty znaky, které mají význam pro historii textu RK1 a RK.

1.

Proti ,,fonetickému'' přepisu RK jako ,,srdece'' nebo ,,muská'', t. j. ,,mužská'' čteme v MPKV ,,dobrodruzství'', ale zato asimilací  ,,gdiz - když''.

2.

Znaku ,,y'' je užíváno v MPKV a RK1 hojně, v RK vyjímečně. Na počátku MPKV je celkem 15x ,,y'', ale takřka jen v úvodu skladby, v dalších řádcích je už ,,i'', kdežto v RK1 je ,,y'' a ,,i'' v rovnováze. Zdá se, jako by písař ke konci MPKV propadal chvatnosti.

3.

Odvodíme pravidlo, že v RK stává ,,v''  a ,,u'' převážně v takových hláskových skupinách, kde by mohlo být ,,v'' i v latině, kdežto tam, kde se ,,v'' (ovšem bilabiální, obojreté)  vyskytuje ve skupinách pro latinu neúnosných, bývá ,,w''. Bylo by tedy v RK důsledně ,,svietí'', nebo i ,,suietí'', protože i v latině může být třeba ,,consuetudo'' -- zvyk, ale jen ,,wterý''. Toto pravidlo není ovšem bez výjimek, ale lze se ho držet asi pětkrát v šesti případech. Odchylky nastávají v RK hlavně tam, kde si písař pomáhal jakýmsi zmechanisováním; třeba zájm. ,,ves'' je psáno vždy jedním a týmž způsobem ,,VSIE'' bez ohledu na žádanou ,,jotovanost'' nebo ,,nejotovanost'' forem. Proti tomu je v RK1 před samohláskou ,,u'' a před souhláskou ,,w'' velmi důsledně. V MPKV je situace opět jiná. Zde ,,v'' není vůbec, ,,w'' jen třikrát, ale ,,u'' v platnosti ,,v'' celkem 23x. ,,W'' je v RK1 zastoupeno 13x, kdežto ,,v'' chybí vůbec!

4.

V MPKV čteme uu = vu, jež Komárek (Sborník, str. 252) kárá jako umělý archaismus  RK. Ale v MPKV nelze pochybovat o skutečné starobylosti tohoto způsobu. Dokonce tu jednou znamená ,,u'' ,,vy'', ve slově najusie, t. j. ,,najvyššie''. Pravděpodobně sem patří též ,,misliu neumysli'', t. j. ,,nevymysli'', novočesky ,,nepomyslil by sis'', ač jsem našel (u Sreznevského) i sloveso ,,umysliti''. Rozumí se, že tento způsob psaní je možný jen při uvedeném obojretém ,,w'', vyslovovaném snad obdobně jako latinské ,,w'', a že o věci nemohl mít Hanka nebo Zimmermann  ani tušení. V RK1 a ovšem ani v RK není tato grafika zastoupena.

5.

Nejvíce nás však zajímá v těchto souvislostech jev dříve nepříliš správně zvaný ,,jotace'',  ač dnešní mluvnice hovoří přesněji a správněji o palatalisaci a depalatalisaci. Ve starém sporu Gebauera (odpůrce) s Flajšhansem (obráncem), o ,,jotaci'' v RK měl plnou pravdu Gebauer, který dokázal, že tvary typu ,,vsieho'' nelze číst ,,všeho'', jak tvrdil jeho oponent, protože ,,i'' není v RK ve slabikách ,,sie, zie, rsie'' znaménkem pro měkčení. Uvidíme, že správná interpretace může být v RK jen ,,vsjeho'' nebo ,,vsieho'', nejlépe však ,,vseho'' s palatalisovaným ,,s''. Slabiky jako ,,še'' se ozaačují v RK jako ,,se'', jak vidíme zejména na koncovkách imperfekt; sporné tvary jako ,,hnasie, bursisie, holedbasie'' vykládáme jako aoristy  se zvratným zájmenem. 

Ale ve staré češtině i jinde bylo užíváno ,,i'' jako měkčicího znaku. I v dobách jednoduchého pravopisu nacházíme případy, kdy je třeba ,,dy-ty-ny-'' + e intepretovat jako ,,dě, tě, ně''. Je tomu např. i v Ev. Cividalském a ve slovenských listinách. Doklady u J. Stanislava, Dějiny slovenského jazyka I, Bratislava 1967, str. 595, 619 aj. Pro sykavky je poučný třeba Vídeňský Evangeliář, Jan 2O,7: ,, ...a czyechel, gez byessye na geho hlavye'' a pod. Po této vložce můžeme prohlásit, že také v MPKV je ,,i'' jako měkčicího znaku skutečně užíváno. Je tu psáno ,,vsiezie, rostiesie, blazienstvie, uciastenstvie, zie, zzie (žž e, plane)'', i když někdy je také transkribováno ,,ž'' jako ,,z''. Ale v RK -- a co je tu nejdůležitější, v RK1 -- není tento úzus, neboť nalézáme ,,biehase, proraze, skakase, iunose (2x), rozraze, leze''. Závěr je jednoznačný: MPKV a RK1, i když oba texty pocházejí od téhož písaře a jsou psány na témž pergamenu touž ,,psací látkou'', mají zcela různou provenienci a jsou opsány z rozdílných předloh. Svědčí pro to i další jev: svarabhaktické hlásky  jsou v MPKV značeny jako ,,ir, il'', kdežto v RK i v RK1 se nevyskytují; za to nacházíme, i když nepříliš často, zdvojené  ,,rr'' (,,hrrdl'' - hrdel).

Rozdílnost jazyka MPKV a RK dovodíme podrobněji na jiném místě.

Přicházíme k nehomogenní části RK, k ,,incipitům'' (říká se též ,,argumenta'' neho ,,periochae'' ),t. j. k prozaickým označenim některých písní nebo celých kapitol. Mezi textem RK máme úryvky, jež jsou sice psány touž rukou i týmž inkoustem jako hlavní část rukopisu, ale liší se od něho co do jazyka i stylu. Jde tu jen o několik jednoduchých vět chudých a stereotypních, ale pro historii textu RK nadmíru významných:... ,,Polanóv i vyhnání; počíná sě kapitule šestmezcietmá třetiech knih i pobití Sasíkóv; počíná sě o velikých bojéch křesťan s Tatary; počíná sě kapitule sedmmezcietmá třetiech knih o vícestvie nad Vlaslav em; počíná sě o slavném siedání; počíná sě o velikém pobití; počíná sě kapitule osmmezcietmá třetiech knih o piesniech.''

Několik písmen z prvního incipitu je doplněno: Polanóv...vyhnání. Dále si uvědomme, že některá místa z těchto úryvků jsou přímo převzata z hlavního textu: ,,o vícestvie nad Vlaslav em'', ,,o siedání''. Hlavní odchylky proti jazyku vlastního RK jsou tyto:

1.

Genitiv  ,,Polanóv''. Tento tvar je ve staré češtině dobře doložen, ale je mladší, analogický  podle u-kmen ů. Vlastní RK má jen ,,Polan, křesťan, Tatar, pohan, Pražan'' a nikdy jinak. Zvlášť důležité je, že správný gen. ,,Polan'' je právě v Oldř., k němuž jsme citovali výše uvedené záhlaví.

2.

Samo slovo ,,kapitule'' (básník Jaroslava by byl asi napsal ,,kapitula'', i když je samozřejmé, že sami pěvci svá díla nesebrali a neroztřídili) je vedle slova ,,kapla'' a patrně ,,tábor '' (obé v mladším Jar.) jediné slovo prokazatelně nečeského původu.

3.

Počíná sě. Mluvnicky nelze ani zde nic namítat, ale úzus RK je jiný. Předně bývá tohoto slovesa užíváno (v RK1 v RZ) buď přechodně - počíti něco - nebo absolutně bez reflexiva (na vzchodě jutro počínáše, Jar.). Dále: ,,počíná se'' je nepochybně praesens, a ta jsou v RZk poměrně dost často nestažená: podvíhaje sě, srážajevě, poznaje, a želeje z MPKV a přiřadit by se dalo též imperf. ,,rozvlajáše''  z RZ. V některých sporných případech vykládám obdobné formy jako aoristy,  nikoli jako praesenta. Pěvec RK by byl tedy asi napsal ,,počíná'' nebo ,,počínaje'', pokud by se ovšem neřídil metrickými důvody.

4.

,,Třetiech knih'' místo žádaného ,,třetích''. Tato odchylka je i ve vlastním RK dosti častá, ale máme i tvary ,,správné'': ,,cuzích,  rohóv lesních''  dativ ,,úfajúcím''. Tady jde o tvar východočeského - chorvatského nářečí, jak o tom ještě promluvíme.

5.

,,O vícestvie''. Významná odchylka! RZ a RK jsou v lokále  substantiv tohoto typu velmi důsledné: ,,na podchlumí, ve spaní, po chrastí, súkromí'', ač ovšem táž v incipitech ,,o siedání, o pobiti''. Ani kdybychom akceptovali nom. ,,vicestvo'', nedošli bychom k jiným závěrům, neboť RK má důsledně jen ,,vícestvie''. Zdá se tedy, že proporcionální výpočet ukazuje nezvratně východní původ opisu RK, neboť zde je grafika ,,ie'' za ,,i'' v propočtu daleko častější než v RK samotném a skoro se blíží nářečové zvláštnosti PV, ledaže bychom odchylku vyložili jako grafický úzus ,,ie'' za ,,i''.

6.

,,O pobití.'' Mechanicky by se dalo slovo chápat v dnešním smyslu: pobití nepřátel. ale ,,jádro'' této ,,promluvy'' tu chybí a bylo by možno se ptát ,,pobití koho ?'' Zřetelněji se říká v Ben. ,,pobitie jim'', t. j. Sasům. ve staré češtině značilo ,,pobití'' též ,,bitvu'', a tak je tomu i zde. ,,Záboj '' je skladba ,,o veliké bitvě''. jen mimochodem: v nadpisech kapitol je vždy jen ,,veliký'', v rkpu samotném i ,,velí''.

7.

,,O piesniech''. Tvar odchylný, třebaže častý v ,,pravé staročeské'' literatuře. Vznikl analogicky  podle lok. ,,chlapiech''. Ale v RZK jsou subst. tohoto druhu skloňována důsledně podle ,,kost'': ve vlastech, nikdy ,,vlastiech'', z vlastí, nom, akus. ,,piesn'', inatrum. ,,žizňú'' atd.

8.

Vazba ,,kniha o piesniech'' je staročeská. proto také nevyvolala námitky. Ale v RZK bychom nalezli spíše genitiv,  ať přivlastňovací nebo jakosti typu ,,ščít dvú zubú, dřevce ostrú hrotú''. Uvidíme v kapitole o pádosloví,  že prosté pády  převažují nad vazbami předložkovými.  Předložka  ,,o'' měla ovšem ve staré češtině širší význam  než dnes, neboť značila též ,,okolo'' a ,,ob''. Podobná spojení jako v citovaném incipitu: dielo o korábiech, dielo o rolí - jako ,,pracovati o něčem''. Toto starší ,,o'' vyjadřuje velmi početné prostorové, vztahové a přičinné vztahy a je doloženo pro tyto funkce i ve staroslověnštině; z MPKV sem patří ,,o kaké laskavosti želeje''. V RZK není tento způsob jinde doložen.

9.

Proč užil pisatel plurálu ,,knih'', ač jde vlastně jen o jednu knihu? Plurál býval ve staré češtině často i tam, kde by dnes působil cize a strojeně. Svou bezprostředností se blíží RZK dnešní češtině, zejména prostému jazyku lidovému, i když v nářečích se i takové plurály, jakého výše vzpomínáme, vyskytují. Ale v RZK, mluví-li se o jednom objektu, bývá sing., při dvou předmětech duál,  při větším počtu plurál. ,,Vazby podle smyslu'' nejsou v R doloženy.

10.

Šestmezcietmá, sedmmezcietmá, osmmezcietmá. Toto označování je zcela nesourodé s ostatním textem RK, a to hned z několika příčin. Předně je tu zkomolené ,,mez'' = mezi (v RZ dokonce ,,mezu'',  lépe ,,mezú'' duál k subst. ,,mez''). Tyto tvary značí doslovně ,,šest, sedm, osm mezi desítkami'', tedy dvacet šest, dvacet sedm, dvacet osm. Dále je tu asimilace  ,,-cietma'' místo ,,desietma''. Novějši tvar je Flajšhansem dokonce žádán - ale v RK čteme jen ,,dva desiet, tři desiet'', nikdy ,,dvacět(i), třicět(i)''. Konečně je pochybné, že by byl pěvec R vůbec takto počítal. Logický pořádek by byl ten, že se nejdříve uvede větší jednotka, tedy ,,dvacet'', potom menší ,,sedm'', ač je od nejstarších dob ve všech ie. jazycich doložen i způsob opačný, že totiž menší číslovka předchází a určuje dokonce i následující slovesnou vazbu. Pamatuji jedno místo z Hom. Od., kdy po číslovce ,,52'' následuje duál. Skutečný autor RZ i RK by asi počítal ,,dva desiet i šest'', jak bývá i ve staroslověnštině. Počítáni ,,dva mezi desítkamm'' atd. je jistě umělé. nepřirozené. a proto se ani nedochovalo. Všimněme si též v Ol. ,,tři sta pól sta  vojnóv''.

Jsou tedy ,,incipity''  psány starou češtinou ,,východního'' zabarvení a vznikly v době opisu, patrně koncem 14. století, kdežto jádro RK, zejména ve starší vrstvě textu, pochází z dob o několik století zpět. Domnívám se, že v této různorodosti - nehomogennosti - RK lze spatřovat jeden z hlavních důkazů ,,pravosti'' textu.

Všichni příznivci a také někteří odpůrci RK vědí, že ,,barbarským'' odstřižením krajů čtyř počátečních stránek rkpu, psaného jako sešit, vznikl stejný počet ,,proužků'' s kusými slovy i řádky dvou skladeb; první z nich je epická píseň, kterou nelze identifikovat, druhá pak je větší částí k dochovanému závěru Oldř.

Popěrači pravosti RK, zejména Gebauer, konstruovali proti těmto zlomkům známý ,,důkaz proužkový'' o němž lze říci že se skládá ze dvou položek: paleografické a lingvistické. Námitky patřící k prvé z obou uvedených věd jsou opět v podstatě dvě: jednak že střih, kdyby byl proveden na skutečném úplném starobylém textu, by protínal více jednotlivých písmen, než je tomu ve skutečnosti, jednak že se padělateli, který psal na č i s t é proužky  pergamenu již odstřiženého, přelila psací látka přes okraj těchto miniaturních lístků. Filologická these Gebauerova, jak ji cituje I. B. Mašek  v ČČM 67, 1893, str. 219 v němčině, zní v překladu takto: ,,Falsátor neusiloval při kusých řádcích na str. 1 - 4 o žádný souvislý smysl; jednotlivá slova a zlomky slov měly jen česky vypadat, ale ani tomu není vždy vyhověno, viz 'liuhem' (snad je tu chyba tisku místo 'linhem' ?)''  a dále: ,,řádky jsou kusé, smyslem nesouvislé''. To opakuje G. i na jiných místech, zejména v Athenaeu, jež vedlo v letech devadesátých ,,velký boj'' proti RZK. Mluvčím obrany byl -- pokud jde o proužky  -- zejména jmenovaný I. B. Mašek .

Paleografickou část ,,proužkového důkazu'' ponecháme povolanějším badatalům. Uvádíme jen, že hlavní protidůvody byly tyto: písmen řezem proťatých je daleko více, než uznával Gebauer (ač i ten připouštěl asi čtyři prostřihy na každé ze sporných stránek); žádný falsátor by nepsal na proužky  již odstřižené, ale byl by nejdříve pořídil celý text a potom teprve užil nůžek; bylo by také velmi nesnadné udržet rovný a nezměněný ductus pisma na těchto úzkých útržcích nebo ústřižcích; písmena ,,přelitá přes okraj'' lze dnes těžko zjistit, neboť rukopis je častějším zkoumáním právě těchto zlomků značně porušen.

Filologická zkoumání Proužků měla podle mého mínění tu chybu, že buď byla příliš náročná nebo příliš skromná. Mašek , který provedl svou práci s obdivuhodnou pílí a skromností, ale též s paleografickou i lingvistickou akribií, rozpoznal bezpečně, že tu byl původně souvislý text, a tohoto mínění jsou ovšem i pozdější obránci; uznání se dostává Maškovi též tím, že Kašpar  zachovává ve Sborníku jeho přepis takřka beze změny. Starší obrana se však - pokud vím - nepokusila o smělejší rekonstrukci chybějícího textu. Naproti tomu doplnil S. Rutar  (znám jeho pojednání bohužel jen ,,z druhé ruky'') zkusmo všechny řádky (verše), ale tento počin nemohl mít úspěch. Vždyť obtížné problémy by vznikly, i kdyby byl poměr prázdného místa k dochovaným zbytkům obrácený - a kromě toho se R. dopustil ve své emendaci řady nepřesností a přímo chyb proti obrazu jazyka RK.

Z tohoto stavu věcí uvádíme nejdříve případy, kdy se moje interpretace liší od čtení našich předchůdců a kde lze operovat s novými možnostmi.

1,19 ,,zvola B...''

se obvykle doplňuje jako ,,Boleslav'', ač první písmeno je nejisté a lze je číst i jako ,,J''. Jak ještě ukážeme v závěru, sotva tu jde o Boleslava Chrabrého. Úzus RK je totiž takový, že nás básnik (pěvec) nejdříve uvádí do tábor a strany, s níž sympatisuje, tedy k Čechům, teprve později k cizincům. Tak je tomu v Čestm., Ben., Jar., Jel. i Záb. Snad tedy šlo o Boleslava III. (vnitroslovný rým: zvola Boleslav...) anebo o zcela jinou osobu.

1,25 ,,ud duch prs...''

. První ,,u'' je nejisté, ale obecně se uznává. Mašek  si nedovedl toto spojení vysvětlit, ale myslím, že se dá místo doplnit nejlépe na ,,dokud(dotud, dosud) duch prsy  (prsoma) hýbá'' apod. ,,Duch'' ovšem v původním smyslu ,,dech'' ne snad ve významu náboženském.

2,8 ,,oleni všici''

. Nesouhlasím s tradičním výkladem ,,Poleni všici''. Nad odchylným tvarem místo ,,Polené'' se ostatně pozastavili už staří obránci. RK má důsledně ,,Polené, křestěné, Tateré''. Nabízejí se jiné cesty: ,,koleny'', jestliže snad vojíni dobývali nějakého objektu, tlačíce ,,koleny'' do vrat jako v Iliadě Achilleus u Skajské brány. Šlo by i ,,poleny''. Ale nejspíše tu bylo ,,zapoleni'', t. j. ,,rozpáleni''. ,,Tateré sě velé zapolechu'', Jar.

2,20 ,,linhem poda''

.  Probereme ve speciální sémantice. Čtení ,,juhem podaří sě ztéci'' (Rutar , narážka na jižní bránu Pražského Hradu) neobstojí hned z několika příčin: předně je tu asi ,,linhem'', ne ,,juhem'', ač i starší Zákrejs  tak četl; kromě toho by ,,juh'' značilo v RK asi ,,jihnutí'', obleva, ne ,,strana polední'', nehledě k tomu, že děj skladby je nutno časově umístit do podzimu; ,,podaří sě'' má tu potíž, že stará čeština vč. RK znala asi jen ,,dařiti koho čím'', nikoli neosobní vazbu (,,Bozi ny vicestviem dařichu''), Záb. a nelíbí se mi ani ,,ztéci'', toto sloveso značí s RK buď dnešní ,,téci'' nebo i ,,běžeti''. Buď tu tedy jde o nějaké německé jméno typu ,,Ling'' (Linhart je znám od 14. století a i dnes je ,,Linha''). Šlo tu asi o spojenecký oddíl německého císaře.

2,30 ,,lucie vece''

. Nesdílím Maškův dohad, že je to plurál k ,,Lučenín'', tedy ,,Lučané'', ač jazykově by to nebylo nemožné. Spíše tu vidíme lokál  k subst. ,,lúka'', které navazuje - i když velmi hypotheticky - na naši rekonstrukci obsahu této kusé části Oldř.

2,33 ,,sesie pove''

. Ani tu nevidím plurál k ,,Sasům'', ten by zněl podle úzu RK Sasi nebo Sasíci (Ben. ). Je tu zřejmě sloveao typu ,,trsiese'' s kompaktním postavením reflexiva. Ale mohlo tu být i libovolné imperfektum. 

3,17 ,,ra v chor''

je velmi záhadné. Mohl by tu být začátek slova ,,chorý'':, ale tu bychom čekali spíše ,,chvorý''. Obvykle se akceptuje ,,sebra v chorúhve''. Vojíni by tu byli sebráni v oddíly. To je však zcela cizí duchu metonomií v RK, jež jsou vzácné již sami o sobě (viz naši úvahu o slově ,,tábor ''). ,,Chorúhev'' může být jen hmotný předmět. Slabika ,,ra'' asi ukončuje větu nebo verš, další začínal na ,,Chor ...''. Přípustné by také bylo ,,vietr sě opiera v chorúhve'' jako v Jar. ,,Chorůhve jich vějú''.

3,25 ,,patich ju...''

si Mašek  netroufal doplnit. Sotva jde o číslovku ,,pátý'', ta by neměla návaznost. Nikam se nedostaneme ani s adj. typu ,,cípatý, chlupatý, střapatý'', neboť sufix ,,atý'' je tu ve většině případů již ,,absorpční'',  analogicky  převzatý od útvarů, kde je náležitý, viz kapitolu o tvoření slov ; ostatně je v RK tak neb onak vzácný. Přimlouváme se za formu slovesnou, např. ,,spatý'', spiatý, nebo ,,rozpatý'' - rozpiatý aj. Hodilo by se to ke koním, k zajatcům snad i k prámům na řece (Čestm.) ,,spiechu úžemi''  dřeva. Plurál ukazuje, že šlo o více pojmů než dva.

4,30 ,,abili slau''

by mohlo být jedno z klíčových míst. nejčastěji se čte ,,zabili'', ale možností je daleko více: zabyli (zapomněli), snabili (sě) (východočeské ,,starali se''), ,,oslabili''. Ale Mašek  říká výslovně, že vidí předtím zbytky jiného písmene než ,,z'', snad prý ,,k'' nebo ,,r''. Nabízí se ,,ostrabili'', t.j. opatrovali, léčili, vyléčili apod. Snad to byl Jaromír, ztýraný Vršovci. Protože je tu perfektum,  dá se myslit buď na větu účelovou (příp. podmínkovou) nebo i na trvalý stav, sahající svými účinky do přítomnosti, jak je to ve shodě s užíváním této formy v RZK. Jiná eventualita by byl tvar slovese ,,hrabiti'' - hrabiví meči vojnóv, Čestm.

1,8 rsie hlavu

. Vykládá se jako ,,potře hlavu''. Ale slovese ,,potřie ti'' se v RK užívá spíše o celé osobě nebo zvířeti (,,potři nepřátely, hada potřie ti''). Máme i ,,zetře zuby jich bóh'', Žalt. Klem. 57,7. Ale fantasi e tu má volné podle, neboť ,,hlavu'' nemusí být akus. sing.

1,24 ,,ny skaza''

bývá intepretováno jako tvar slovesný, ale spíše je tu věta jmenná,, na ny zkáza''.

1,26 ,,vsiech po vla...''

nemusí být ,,po vlastech'', jde i ,,po vladykách, vladúcích''.

1,28 ,,nu noc dale''

: vedle ,,temnú noc'' se nabízí i ,,chladnú, črnú'' aj.

1,31 ,,del niceiem ot''

je obtížné. Není to ,,hrdel'', to by zněno ,,hrdl''. Niciem se chápe jako ,,ničem'', ale tento pokus se mi nelíbí. Uvažuji o ,,nicí'', t. j. nízko položený, protože ,,del'' by pak mohlo vhodně patřit k dél, délka. Něco tu bylo ,,položeno na délku'' (vz dél), viz i další verš ,,dolóv''. Vše je ovšem nadmíru nejisté.

2,6 ,,semi silnim...''

doplňují na ,,junošemi silnými''. Možné je i ,,panošemi''.

2,9 ,,hu otvorsie''

se celkem mechanicky čte jako ,,Prahu''. Ale v RK se otvírá jen hrad nebo vrata, nikdy celé město. Nevylučují tu narážku na Hrad, ale potom padá obvyklý výklad, že závěr písně se týká útoku na Hradčany, a ke cti přichází možnost, pro niž bych se i já vyslovil, že tu jde o závěrečný útok na město Prahu. Ale vždy se lze těmto spekulacím vyhnout, protože slovem ,,otvorsie'' mohla začínat věta, před níž předcházel závěr dosti libovolný (dráhu, drahú, prahu...aj.).

2,16 ,,slovi strsie''

. Druhé slovo nemusí být verbálního původu. Hodí se tu i ,,střed, střely, střie ca'' (setkání).

2,17 vsie vsie kr.

,,Krajiny'' není příliš vhodné. Vzrušené opakování a boj, jehož líčení vyplývá z okolních reliktů, nasvědčuje spíše doplnění ,,krviú'' (sbrotichu a pod.).

3,1 ,,likem skrsie''

je dost najevě. Hovoří se o velikých skřecích, ale šlo by i ,,skřehet, skřežet'' v témž významu.

3,4 ,,lepo doid''

. Doplnění na ,,lepo'' nedává východisko. Dobrá možnost je ,,slepo dojdemy'' ve významu ,,skrytě''. Etymologie slova ,,slepý'' (Machek) dokazuje, že původní význam byl ,,tajný'', neboť dodnes mluvíme třeba o ,,slepém pasažéru'' aj. Snad se tu líčila schůzka vladyků před konečným útokem na Prahu.

3,18 ,,lil na vo...''

Vedle ,,vojsk'' jsou i jiné cesty, třeba ,,na vodu'' jestliže se tu popisoval přechod Vltavy apod.

3,24 ,,dem i iich''

nemusí být ,,ludem'', ale třeba i ,,prúdem, trudem, studem''.

3,29 ,,rui sie ro''

je typické místo, které dosvědčuje nesnáze při emendacích příliš smělých. Kromě reflexiva ,,sie'' (a i to by mohlo být od demonstrativa ,,sien'')  tu nelze z verše nic vytěžit. Relikt ,,rui'' sice by mohl patřit k ,,prvý'', ale i ke ,,krvi'' nebo ,,prvý'', ba i ke slovesu: ,,varuj sě roda Vrševcév'' nebo ,,Vrševa''. Nebo je to ,,mezi drvy sě rostúpichu?'' Vidět příliš mnoho je stejně nebezpečné jako přílišná skepse. Upozorňuji na tento fragment proto, abych osvětlit zásady, podle nichž je v této kapitole pracováno dále.

4,5 ,,pene kor''

. Mašek  říkám, že by to mohli být ,,Kralupené'', ale sám je si vědom smělosti této domněnky. Spíše je to part. pas. k ,,obstúpiti, oblúpiti'', jak uváděli jiní. Možnost je však mnoho: k ,,trápiti, lapiti, klopiti, lepiti, kúpiti''.

4,15 mo hovo

: Konjektura ,,tamo hovo (řichu)'' se mi zdá laciná. Vedle ustáleného ,,sěmo tamo'' bývá v RK u ,,tamo'' další přesnější označení místa, ale to případně předcházelo. Jiná možnost ,,tajmo'', v Ben. ,,tajno''. Obé je staročesky správné.

Nyní provedeme přepis Proužků způsobem poněkud netradičním. Písmena, která na nich nacházíme, lze spojit do nepochybných slov poměrně často, např. ,,jemu i davem''; jindy musíme sáhnout k doplnění, jež však je snadné, třeba ,,neroďte otstú (pati)''; třetí možnost je taková, že nám nelze rozpoznat slovo, ale bezpečně identifikujeme jeho druh, třeba... ,,waw'' se těžko dá jinak vysvětlit než jako přechodník  minulý. Konečně čtvrtý případ, kdy skupinu písmen nelze nijak bezpečně intepretovat.

A tak - s přihlédnutím zejména k třetí možnosti - užijeme zkratek, jež znamenají zřetelně slovné druhy. S - substantivum, A - adj., P - pronomen, N - numerale, V - verbum, Ad - adverbium,  Pr - předložka,  praepositio, C - coniunctio, spojk a, I - interiectio, citoslovce,  MJ - místní jméno, OJ - osobní jméno.  Písmena podtržená jsou taková, jejichž doplnění je pravděpodobné. Počítáme tudíž s našimi konjekturami jako s fakty, i když samozřejmě nelze vyloučit některé omyly.  Ale ty by byly opět stejnoměrně rozděleny na všechny strany.

V celku mají Proužky  Ol. (v dalším nepřihlížíme ke zlomku předešlé skladby) 226 slov, jejichž existenci lze zjistit. Oldřich, kteřý je úplný, má 348 slov a statistika je tato:

Předně padá do oka přibližná shoda výpočtu druhů slov v obou částech Ol. Zejména počet subst., adj., číslovek, adv.,, předložek a místních i osobních jmen má tak malé výchylky, že homogennost obsahu je nabíledni. Jak si máme představit padělatele, který

• je tak naivní, že nejdříve odstřihne prázdný kousek pergamenu a potom na něj píše, ač by to každý udělal obráceně, aby se vyhnul podezření,
• je tak důvtipný, že ,,rozhází'' slova, jichž použil, tak kyberneticky přesně, že badatelé po více než 150 letech nezjistí nesrovnalost,
• je tak neobratný, že při eskamotáži s proužky  nechá přelít ,,psací látku'' přes okraj pergamenu, ale přitom
• je tak schopný, že zachová pevný ductus písma i na těchto proužcích.

Povšimněme si nyní rozdílů ve výše uvedené statistice, neboť i ty jsou poučné.

Dochovaný úplný Ol. je jakési finále, na němž si dal pěvec nejvíce záležet. Je to živé líčení, i když s lyrickými prvky, kdežto ve ztracené části převládal moment dějepravný. Obdobně je koncipován Jar., který podává nejdříve kroniku boje s Tatary a poté líčení bojů, jež posluchače nejvíce zajímaly.

Toto zdánlivě smělé tvrzení lze opřít o tyto postřehy:

1.

Na Proužcích jsme nenašly pozůstatky po interjekcích, v Ol. je jich několik,

2.

V Ol. téměř chybějí spojk y, jsou tu četné asyndeta . Příznačné je , že takřka nejsou ani v Jel., jehož děj je také velmi zhuštěn. Na Proužcích je dosti spojek, zejména obligátní ,,i''.

3.

Proužky  mají relativně více sloves. Kde vzrušení dosahuje vrcholu, bývají ve dnešním i ve staročeském vyprávění vypouštěna, i když v Ol. tento případ není přímo zaznamenán. Všimněme si však Záb.,, nocú pod lunú za nimi lúto, dnem pod sluncem za nimi lúto i opěti temnú nocú i po noci šerým jutrem...'' Tím vznikají sekundární věty eliptické  s vynecháním jiného než sponového slovesa.

4.

Zájmen je na proužcích o něco více než v Ol. Snad je to tím, že v úplném textu je jen jedna přímá řeč, ale na Proužcích nejméně čtyři, a to podporuje užití tohoto slovního druhu.

5.

Je i početní rozdíl mezi slovesnými tvary. Výpravným časem je ovšem aorist  nebo praes. historické. V Ol. je těchto času 35, imperfekt 7 (některé formy ovšem nelze zařadit s jistotou). Na Proužcích je imperfekt -- líčících děj průvodní nebo pomaleji plynoucí -- proporcionálně více. Mimoto je zde hodně tvarů jmenných: rozkacen,  - patých, - pené, dáno, porobiv, ostrabili, zapoleni, srostli, asi též - lil aj.

Gramatický obraz Pr. je totožný s ostatním RK. Lze jistě namítnout, že je to pochopitelné, jestliže to vše vyšlo z jedné padělatelské dílny. Ale potom není pravdivé tvrzení Gebauerovo, že jsou to jen slova, která ,,měla česky vypadat''. Detailní rozbor všech mluvnických jevů tu není možný ani nutný, ale přesto zjišťujeme:

Aoristy  a imperfekta mají výsadní postavení; souřadící spojk a je ,,i'', systém skloňování ve všech kategoriích je týž. Je tu ,,ručí'', nikdy ,,rychlý''. Shodné je rozdělení grafémů pro ,,u'' a ,,v'',  shodně se neoznačuje kvalita souhlásek (nerodte otstúpati). Opakuje se tu předložka  ,,vz''  proti ,,na'', jež převládlo ve 14. století úplně. Objevuje se protiklad ,,sěmo - tamo'', adverbia  na -O: radostivo; nacházíme vnitřní rýmy,, zvola Boleslav'' jarý junoše, lúcě - vece, vpřed i předstúpi, blsket braní,... čiem mečem, vsiech po vlastech. Předložky  se zdvojují: ku Prazě ku, k Vyšehradu k slavnu; převahu mají prosté pády  nad předložkovými:  jide večerem; archaičtější sufixy: ,,prvý'', ne ,,první'', starobylé užívání předložek: ,,v den''. Je tu přesnost duálů, přesnost v užití perfekt; předložka  ,,ot''   správně bez jerového reliktu; jotované ,,siedati'', tvar předložky  ,,protiv'', psaní ,,iich'' - jich, sklonění obou komponentů ,,všici'', dokonce je tu i odpůrci žádaný tvar ,,bjú'' místo ,,bijú'', zanedbaná ,,jotace''  v ,,brázdeše'', ač vedle správné ,,pobiéše'', lišení aoristů  ,,běch'' a ,,bych'', zdvojení ,,rr'' v ,,hrrnúti'', důsledné ,,rs=ř'', užití dosti vzácné spojk y,,kehdy'', psaní předložek se jmény ,,in continuo'' a konečně snad jeden písařský omyl  ,,twda'' místo ,,tvrda'', ač lze i jinak vyložit. Tento výpočet by se dal ještě rozhojnit.

Přikročíme k výpočtu slov, jež jsou na Pr. nepochybná, a to včetně ,,malých'' gramatických slov, předložek a spojek. Výrazy nedoložené v ostatních částech RK podtrhujeme. Tedy: i, býti, lkánie, ves, neroditi, po, otstúpati, dáti , vícestvie, přihotovati (?) svój, kóň (nebo komoň), ručí, vňuž, hlava, podjieti sě, brázditi, zda, silný, ruka, pobíti, moci, sěmo, tamo, radostivý, hlásati,  vyhnánie, jen, z, Praha, Polenín, zvolati, Boleslav, hrnúti, sien, k, kněz, slavný, ny, zkáza, duch, prs, dokud (nebo jinak), po, vlast, jíti, večer, noc, daleký (nebo dálný), búře, v, na, krásný, nicí, ot (předl.), dól, protiv, jezditi, lud, řeka, zkrátiti, silný, tvój, druh, vešcek, otvořiti, dav, Vyšehrad, jak, pod vojsko (nebo pod.), strana, rozstúpiti sě, jarý, junoše, kehdy, slovo, kraj (ina), den, prvý, bojovati, -linh-, jáz, bráti sě (?), oba, žalostný , bratr, rozkazovati, luk, věcěti, jměti, milost, třásti, vzhóru, ždáti, slepý, dojíti, meč, kázati,  siedati, přes, chorúhev, protivný, dlúhý, levý (v RK jinak jen adv.), rozkatiti, lútý, vysoký, uderiti, vníti, veleti, pro, séci, mocný, zastaviti, vzchod, mnohý, vrch, tvrdý, dojíti, mój, Výhoň Dub, s, hovoriti, noc, porobiti, spieti, bystrý , blsket, braň, předstúpiti, ostrabiti (?) tajmo.

Zjistili jsme tedy 135 identifikovatelných slov, z toho je 25 takových, která se nevyskytují v ostatním RK včetně celistvého Ol. Takových ,,hapax legomen'' je v úplné části Ol. 51. Jinde porovnáváme mezi sebou v tomto směru všechny písně RK i RZ; zjišťujeme, že obraznost pěvce Ol. byla asi průměrná, neboť poměr těchto ,,hapaxů'' k počtu řádku skladby je asi 1,11, kdežto Jar., který by byl v tomto směru nejpůvodnější, docházíme k číslu 1,46. je ovšem nutno vzít v úvahu větší pestrost scenerie, pokročilejší kulturní úroveň současného světa a jistě i další vlivy. U Proužků jsou takovéto výpočty stěží možné, ale zběžný odhad nasvědčuje, že bychom došli asi k témuž poměru jako v úplné části Ol. Také frekvence  nejčastějších slov na Pr., t.j. spojk y ,,i'', slova ,,kněz'' nebo číslovka ,,ves'' a další odpovídá celkové struktuře RK. ,,Padělatel'' si tedy byl vědom i toho, že musí zachovat ráz ostatního RK, ale že se nesmí spokojit jeho výrazivem, že musí ještě ,,vymyslit'' slova další.

Přikročíme k nenejistější a nejchoulostivější části této úvahy: k pokusu o zjištění, co asi bylo obsahem ztracené části Ol. a závěrů písně, která přecházela. Pokud jde o tu, v zájmu objektivnosti připojuji, že J. Rieger  i Z. Rutar , ač šli zcela jinými cestami, shodně zjistili, že tam bylo líčeno vítěz ství knížete Vladislava nad Srby a že hlavní osobou byl Dětřich Buzov. My však budeme opatrnější a soudíme, že tu lze bezpečně ověřit jen toto: líčí se tu boj, a to velmi krvavý; začíná výzvou českého vůdce k udatenství (,,neroďte otstúpati''). Jde o srážku jízd, dvakrát se hovoří o koni. Někdo z Čechů, patrně ,,kněz'', má černého oře. To svědčí jednak o věrnosti podání a zálibě v detailech, jednak o stáří skladby, která patrně ve svém jádře vznikla současně s líčenou událostí. Bitva trvala delší dobu, jak dosvědčuje imperf. ,,pobiéše''. Nápadné je, že boj je popisován asi na třinácti řádcích, ale zpráva o výsledku (,,radostivo hlása'') je shrnuta velmi krátce. U Oldřicha je tomu spíše naopak: radost vítěz ů je líčena šíře než bitva sama. Z toho může plynout závěr, že skladatel Ol. není totožný s původcem prvního zlomku, jenž se stylově blíží spíše Ben., Čest. nebo Záb.

Str. 1. Počátek Ol, obsahuje přípravu na válečné tažení. O tom svědčí durativní  sloveso ,,jezditi''; tato mobilisace se provádí po všech vlastech nebo po všech vladykách. V ději vystupují dvě osoby, na nichž nebo u nichž bylo něco krásného (,,jejú krásnú''). V RK nejsou nepřátelé nikdy bezdůvodně snižováni, ale nejsou ani krásní, viz ,,škaredého Kruvoje''. To je nový důkaz, že tu nejde o Polák y, ale o Čechy. ,,Kněz slavný'' je Jaromír nebo Oldřich, nejde-li ještě o Boleslava III., jestliže se skladba vztahuje, jak se i jeví, na větší časový úsek, snad i na rozsáhlejší prostor. S projevem válečného odhodlání se obránci vlasti ,,hrnú'' do boje. Sem i fragment o ,,duchu v prsou'', jímž asi počínaly bojové operace.

Str. 2: V pokračování Ol, byla snad překračována řeka, asi ne Vltava, jež tu bývá nazývána plným jménem. Počátek úryvků obsahuje přímou řeč - ,,tvój druh''. Mluví se o tažení na Vyšehrad (,,k V. slavnu''), ač může jít také jen o výzvu. Boj platí přímo Boleslavu, zde asi Chrabrému (,,protiv Boleslavu''). ,,Mečem skrácie'' - snad ve spojení se slovy ,,tvój druh'' je snad futurum,  naznačující, že někdo bude sťat. Všichni jsou rozohněni bojem (,,zapoleni''.) Je tu i ,,dav'', jenž se ,,rozestupuje'' pravděpodobně před vítěz ným českým knížetem. Nadšení se jeví též v opakování ,,vise, vsie''. Dojde ke styku se spřátelenými německými oddíly. Po bojích, trvajících nejméně dva dni (,,prvý den bojov...'') jsou Poláci a s nimi spojení Vršovci (jméno Veleslav) poraženi. Boleslav Chrabrý  buď nyní nebo již předtím Prahu opustil, a proto se o něm už v dalších částech Ol. nemluví. Dva provinilci se octnou před knězem a prosí o ,,milost'' ,,žalostný ma hlasoma''. Snad tu byl líčen vražedný úklad Vršovců proti Jaromírovi, jak o tom čteme v Kosmovi i v Dalimilu; nelze vyloučit ani episodu s Hovorou, známou z týchž autorů. Pozoruhodný je zlomek ,,nerozkazo...'', který dokazuje, že tu nebyl jen boj, ale i nějaké slovní projevy; slovesný vid naznačuje, že tu šlo možná o soudní přelíčení, žalobu nebo obhajobu, jímž měl být odůvodněn nějaký zločin. Slovo ,,lúcie'' by se mohlo vztahovat na louku, po níž se pohybovali koně Vršovců, šlapající po těle Jaromírově, neboť takové počínání si vyžadovalo širší rozjezd.

Str. 3: ,,Milosti ot kněze'' se provinilcům asi nedostalo, mluví se tu o ,,velikém skřeku'' lidí snad popravovaných. Scéna se přesunuje ,,ku Prazě'', v bojích je přestávka. Zda jde o pochod na Hrad nebo na městu Prahu, říci ovšem nelze. Jsou tu opět líčeny boje, i když krátce:,,potře i zachváti''. Bitva byla brzy u konce, neboť -- interpretujeme-li správně -- došlo k náhlému přepadení:,,slepo dojdú''. Terén bojů byl rovný a připouštěl použití jízdy, jež je tu opět jmenována. Proti str. 2 je konkrétních údajů málo, takže dohady jsou značně nejisté. pronásledovatelé byli asi něčím ,,zastaveni'', jak se praví přímo v textu, do něhož zapadá i ,,vzchod'', t.j. příchod a snad ,,na kněze'' (čekati).

str. 4: Operace jsou zpomaleny. Snad je útok na zbylou posádku (hradní?) přec jen nebezpečný, je nutno jej připravit. Je umluveno místo ke schůzce náčelníků, k němuž je vybráno skryté ,,mýto'' (srv. dochovaný Oldřich) uprostřed lesa, kde jsou ,,dubi vzrostlí mnozí''. Zlomky obsahují opět přímou řeč, v níž asi byly dohodnuty podrobnosti (,,dojde mého''). Přímo je jmenován ,,Výhoň Dub s knězem''. Vše se dálo ,,tajmo'', aby neprosvítal ,,blsket braní'' (Viz i v Ol. ,,oružie vsie krzny zahalichu''). Jen dohad: zmínka o Jaroslavovi, ponechaném v péči lékařů (,,ostrabili?''). jestliže někdo nehodlá akceptovat dvojí vládu Jaromírovu, může závěr Ol. ,,vstane J. nad vsiu zemi opět'' brát jako uzdravení po nemoci nebo zranění. Závěr Proužků pak přesně navazuje na souvislý text.

Ztracených částí Ol. je třeba hluboce želet, neboť byly důležitým pramenem k poznání velmi nedokonale známého úseku českých dějin. Kromě toto bychom mohli lépe vyřešit starý problém, zda se v dochovaném Ol, líčí útok na Pražský hrad nebo na Staré město. Všechny důvody - kromě jazykových - svědčí ovšem spíše pro první eventualitu: je ovšem možné, že při redakci skladby ve 14. století vznikly do textu nejasnosti a nelogičnosti tak, jako je tomu třeba v líčení Pulkavově.

Závěrem lze říci tolik: homogennost ,,Proužků'' s přilehlou částí Ol i celým RK je po věcné, stylistické i jazykové stránce průkazná. Vytvořit RK v nové době by bylo bývalo nemožné, přidružit k němu ,,Proužky''  však ještě těžší.

Skutečná písařská nedopatření tu nejsou příliš četná, ale jsou nepochybná. Konstatujeme úvodem, že to nejsou chyby písařů moderních, jejichž úkol je diakritickými znaménky značně ulehčen, ale středověkých. Pochybujeme, že by byl Hanka nebo jiný falsátor tak universálně dokonalý, že by byl i na tuto stránku starých rukopisů pamatoval.

Máme zde ,,dittografie'':  ,,Vsie sě hnasie''. To odporuje písařově praxi, neboť imperfektum  by bylo bývalo napsáno ,,hnase''; písař napsal omylem ,,sie'' dvakrát. Stejně je nutno interpretovat ,,holedba sě'', ne ,,holedbase sě'' z obdobných příčin. dále psáno omylem ,,vessně'', ,,srazistasta'', vzdad m. ,,vzad'', ,,Vlaslaslava'', ,,přepřetrže'' (první předpona zkratkou, druhá omylem připsána znova). Naopak vypadla některá slůvka, psaná v předlože dohromady se slovem předcházejícím; ke konjekturám nás tu opravňují rytmické i jiné důvody. Tak je vypuštěno ,,sě'' ve větách a verších ,,na rovni sě valnej položichu'', ,,vzdámyli sě.... nezjařte sě, bozi...'', ,,upěchu  sě vzhóru'', ,,otvořie sě vrata''; sem řadíme i ,,praděd mój zbi diva tura''.

Dále zaznamenáváme: ,,zozepě'' místo ,,rozepě'', asimilaci  ,,sesi'' místo ,,lesi'', hned na počátku Ol. ,,kam'' místo běžnějšího ,,kamo''. Představme si falsátora, který by udělal chybu hned v prvním opisovaném verši! Často se mylně opakovala dvě táž písmena, přišel-li počátek slova na konec předešlého a jeho závěr na začátek následujícího řádku. Sem náleží příklady ,,knnez'', ,,mmoohla''; pozoruhodné je i ,,nerodte bratrse spěti v pahubu'', kde musí být ,,bratrsie''; písař vzal mechanicky slovo jako vokativ  k ,,bratr''. Obdobné nedopatření je v ,,Zavoj bratrse'' místo patřičného ,,Zaboiu bratrse'', jak dokazuje úzus v používání vokativ ů v RK; kromě toho je tu ,,u'' nebo ,,v'' místo ,,b'' asi opět následkem zběžného opisování. Snad tanulo písaři na mysli místo z Čest. ,,naloži....jezdcém za voj''. Pouhé přepsání je asi ,,kutost'' za ,,krutost'' a ,,Sipose'' za ,,Srpose''. Zajímavé je psaní ,,twda'' a ,,czni'', kde vypadlo ,,r''. Snad tu sehrála roli snaha o ulehčení výslovnosti při recitaci zejména tam, kde bylo ,,r'' a ,,l'' vyslovováno jako souhláska ,,ve krvi'' dvojslabičně. je mi i tak záhadné, jak to staří Čechové vyslovovali: Takováto vymítnutí ,,r'' doložil Trávníček ve své HMčs, str. 228. pro některé lašské oblasti: Dvakrát je vypuštěno koncové ,,u'' v aoristech  ,,vyžehachu, pokrychu''. Stalo se to asi nedopatřením, ledaže by aorist  v době opisu již degeneroval a koncové -u se ztratilo tak jako ,,-i'' v inf., ale nemám doklad pro takový vývoj. Jiná chyba je ,,ctsmirse'' místo ,,CSTmirse'', při grafické i fonetické obtížnosti tohoto jména jistě pochopitelná. Konečně přesmyčka v Ol. ,,uitre'' namísto ,,iutrse''. nejpravděpodobnější se mi zdá výklad, že v předloze byl archaický dativ  ,,po šeru jutru'' a že se písař při transkripci zmýlil a napsal ,,u'' dvakrát za sebou.

Někdy se nesetkáváme přímo s chybami, ale s odchylkami od písařovy praxe. Protože nejsou příliš početné, mají svou zákonitost; zejména myslím na zanedbání spřežky ,,rs'' a psaní ,,r'' a zdvojení ,,rr''. Druhý z obou jevů má tyto doklady:,, hrrnu, hrrnuse, vrrsi, hrrdlo'' (několikrát, tak i v Jel, z 13. století).  Tento úzus je zvlášť hojný v Hrad., geografická blízkost se tu mohla projevit. Pouhé ,,r'' místo ,,ř'' nacházíme ve tvarech slovese ,,udeřiti''; takto v RK vždy, ale je to tvar ve středověké češtině poměrně hojný, neboť ještě žilo povědomí o souvislosti se slovesem ,,dráti''. 

Potom nacházíme ještě ,,Oldrie, Hermanóv, tvori, sbori (místo ,,sboři'', t. j. ,,sbory'' - verš je nutno číst a vykládat ,,chorúhve -- akus. -- tu sboři na most vraziú'' tedy ,,zasadí na most korouhve''), bratri, vzietri, Tatarín, skriekom, rozhoralé, chrest, bystriny, dreva, preveliků, u priec, riecie (řekl), v hori''. V době opisu RK již bylo ovšem rozlišeno ,,r'' a ,,ř'', ale ještě ne ve všech nářečích; nebyl také rozdíl mezi ,,ř'' vzniklým palatalisací a ,,ř'' ze skupiny ,,rj''. Blíže osvětlíme v kapitole o hláskosloví. Nepočítáme-li tvary slovesa ,,uderiti'', je psaní ,,r'' za ,,rs'', vzácně i za ,,rz'' v Jar. desetkrát, v ostatním RK jen šestkrát. To svědčí, že Jar. je nutno lokalisovat dále na východ než ostatní zpěvy rkpu. U OJ se projevuje písařský konzervativismus a někdy snad i neporozumění starým jménům.

I. B. Mašek  (LF 3,1976, str. 200 nn) řadí mezi chyby v RK ještě ,,suualich, czarodeiem, nailuteiei, vence, kuetóv, zuers (2x), rumenci, pei, spei, usuedev, swietei, v nemz, k nei, na nei, naiplznei, ziznu, mcí a typ ,,borece'' místo ,,borecce''''. Zde je pěkně vidět, co ještě neznala historická mluvnice před zhruba sto lety. ,,Suualichu''je nutno považovat za projev obojreté výslovnosti staročeského ,,w'', která nadto ještě ve východočeském nářečí přežívá. ,,Svietej'' není chyba, je to obdobná forma jako ,,dobréj'', t. j. ,,dobré'', přičemž první tvar je ,,východní'', druhý středočeský. ,,Najlutějej'' je starý správný superlativ  neutra, rozšířený o deiktické ,,-j'' . Útvary jako ,,borecce'' jsou projevem fonetického přepisu. A je to opět východ Čech, kde tato výslovnost dodnes trvá (J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, str. 57 nn). Ostatek domnělých omylů je známkou odchylného vývoje palatalisace  a depalatalisace  na území RK, jak o tom bude ještě řeč. V okolí Litomyšle žijí dodnes ,,Petáci'', kteří vyslovují ,,pet'' místo ,,pět'' -- a i v této číslovce je v RK tak psáno stejně jako ,,pekný''. Nejčastěji je v RK psáno ,,ne-'' místo ,,ně, nie'' a víme, proč tomu tak je. Vedle běžné záporky ,,ne'' bylo totiž i zdloužené ,,ne'', z něhož vznikl pozdější komponent v ,,někdo, něco'', který však v našich textech vůbec nenalézáme. Bylo v nich jen ,,ne'', které asi působilo analogií  na psaní ,,nej'' místo ,,na něj'' atd. Sem bychom mohli zařadit ještě odchylky Maškem nezaznamenané, jako ,,sehodlúhý, Vestoň, Vneslav,krestené, ktuese - ktviéše'' a další.

Zbývají tři odchylky: 1. kigi, 2. polie, 3. mcí. ,,Kigi'' je místo ,,kiii'', jak by musilo být psáno, t. j. ,,kyji''. Je to jediné ,,g'' v RK, jindy je psáno místo ,,spirantního'' ,,j'' v takových polohách ,,y''. Je to grafika dosti hojná od Hom. Opat. až po Hájkovu kroniku (Gebauer, HM I, str. 528). ,,Polie'', t. j. ,,póle'', poloviny. I tento úzus je dostatečně doložen, a to od Alw po Viktorina Kornel a ze Všehrd (Gebauer, tamtéž, str. 354). Není to ovšem způsob příliš častý. V RK jsou dvě odchylky tohoto typu, ale k námitce proti původnosti textu postačily. Ani ,,mcí'', t. j. ,,mečů'' není chybou. Vedle obvyklého ,,meč'' byl i tvar ,,m6č6'', jak plyne z českých, sch. i stsl. pramenů. V češtině je znám -- pokud vím -- ještě jeden doklad, totiž v Ol. Reg. 3,26 ,,mcem bojovati''. Obvyklé spojování ,,meče'' s germánským ,,maki'' je pochybné, spíše slovo řadíme ke kořenu ,,mek-, m7k'', který je ve ,,smekati'' a ,,mknúti'' (je i v RK). 

Rasury a závažnější opravy v RK 

K filologickým a lingvistickým problémům z tohoto okruhu byl sice brán zřetel v minulých letech poměrně často, ale soustavně rozebrány nebyly. Badatelé se soustřeďovali spíše na paleografickou stránku věci: na to, zda opravy jsou staré nebo novější, zda jsou středověkého původu nebo pocházejí od Hanky. Cenné lingvistické poznatky přinesl ovšem již Mašek  na výše uvedeném místě i jinde, opíraje se m. j. o starší práci Gebauerovu (Slovo o resurách v RK, Sborník historicko-filologicko-filosofický, čís. II, str. 113-128, ale toto pojednání mi bylo nedostupné). Jeví se však potřeba postavit rasury a opravy v RK pod kritický pohled novějších jazykových výzkumů, i když se najde mnoho důležitého i ve starší literatuře, zejména v ČČM 1880-1890 (passim).

Kromě stagnace ve zkoumání jazyka R, jaká se jeví zejména v posledních desetiletích, setkáváme se ještě s dalšími potížemi. Předně nejsou ani zmínění učenců, kritiků a vydavatelů RK v této věci jednotná. Tak třeba praví Kašpar  ve ,,Sborníku'', že známé místo v Lud. 18,26 (slovo ,,bodrost '') jeví stopy škrabání na ,,o'', ač chemické a paleografické zkoušky (podle protokolů z r. 1877 a 1889 a podle V. Flajšhanse, Podrobný seznam slov RK, Praha 1896, str. 3) nic takového nezjistily. Litujeme též, že v knihách M. Ivanova (Záhada RKZ, Praha 1969 a Tajemství RK, Praha 1970) není po této stránce nic nového. Autor jen opakuje povšechnou thesi odpůrců, že v RK je rasur proti staročeským textům příliš mnoho a že písař nemírně archaisoval  (a občas mylně), kdežto obvykle se prý středověcí písaři snažili ve sporných případech volit tvar novější a tudíž čtenáři srozumitelnější.

První námitka -- že je rasur příliš mnoho -- neobstojí. Uvážíme-li úžasnou variabilnost lidové poesie proti tradičním náboženským nebo právnicky přesným spisům, pochopíme snadno rozdíl, jaký vzniká mezi skladbou ,,psanou'' a ,,orální''.  Ani domnělý odpor středověkých písařů k ,,archaisaci '' není tak monopolní, jak se I. domnívá, neboť šlo v RK spíše o zachování věrnosti předloze nebo spíše předlohám, z nichž bylo opisováno.

Jiná nesnáz, kterou musíme překonávat, záleží v tom, že leckdy je text radován, ale není ničím nahrazen. Někdy víme, že to neb ono místo bylo škrabáno, ale lze se jen dohadovat, jak vypadalo před čerstvějším vpiskem. V tom je ovšem psychologický argument pro obranu. Skutečný padělatel by byl pravděpodobně některá místa doplnil opravami psanými jinou rukou a třeba i jinou ,,psací látkou'', aby vznikl dojem, že text přecházel od jedné generace k druhé.

Opravy a rasury v RK rozdělíme do pěti skupin:

a)

opravy snadné, i když dodatečně provedené -- nejčastěji nadepsáním chybějící litery nebo vymazáním písmene přebytečného,

b)

opravy plynoucí z písařova úzu a ze snahy o jednotnost přepisu,

c)

opravy náležité (chceme-li, tedy ,,archaizující'') ke zlepšení textu,

d)

opravy opačné, tedy takové, jimiž byl text spíše zhoršen, a které svědčí o nedostatečném porozumění předloze,

e)

ostatní případy

Ke skupině a): 5,24 nesprávný lokál  ,,spanie'' opraven na ,,spaní'' jako ,,v súkromí, o pobití, o siedáni (2x)''; 7,28 z mylného ,,obio'' učiněn ,,obih''; 7,30 podobně z ,,oude'' je ,,lude''; 10,18 ve ,,vmuží'' je ,,u'' nadepsáno; 6,24 ,,hoviedce'' - ,,i'' nadepsáno; 15,29 ,,kladie'' přepsáno na ,,klády'' sě řútichu. Zcela nemožné však čtení ,,kladie'' není, ale byla by to jediná ,,vazba podle smyslu'' v RK -- podobné je ,,žalostné křičenie vychodiéchu z úst'', Leg. Kat. 66 (další příklady u Gebauera IV, str. 113). Ve 27,4 ,,pobiech'' místo správného ,,obiech'' opraveno škrábáním; 24,15 ,,uitrem'', ,,i'' právem odstraněno, ač ovšem jazyk RK žádá ,,iutrem'' - jitrem, ne ,,u-''. Taktéž je psáno 5,28 ,,uitrse'', ale zde písař chybu ponechal. Dále ještě nacházíme nadepsaná písmena: 12,22 svoiem, 16,20 v  přědě, 17,5 svoj a 25,13 twrdi. Ale tento poslední případ odpovídá i proužkovému ,,twda''. To je malý, ale tím pádnější důkaz ,,pravosti'' fonetického vymítnutí nepohodlného ,,r'' ve slově jednoslabičném.

Ke skupině b): Sem patří časté měnění ,,r'' na ,,rs''. Tento jev byl zjištěn na těchto místech: 2,9 otvorsie, 23,25 bratrsie, 27,4 strsiebrnu, 28,27 skrsivance. Připojujeme doklady, kde písař přičinil opravdu hned při transkripci: 12,17 neprsiateli, 17,26 rsadi, 17,23 ctirsie, 13,23 zrsieti, 20,7 prsiboci, 25,26 otvorsie a snad i 22,23 darsichu a 25,27 otworsie. Námitka, že to psal někdo, kdo byl zvyklý na ,,ř'' a vždy až v poslední chvíli odstraňoval náběh k háčku na ,,r'', je nicotná už proto, že při písmenech ,,c,s,z'' nic takového nepozorujeme. Ostatně je ,,rz,rs'' jediná spřežka v RK.

Zvlášť zajímavý je rasura ve slově ,,rozhoralé - rozharalé póldne'' v Jar. 12,12. Čte se zpravidla první varianta (jako ,,rozhořalé''), neboť bylo shledáno, že rasura je novější: ,,a'' se smylo vodou a zůstalo ,,o''. Viz o tom zejména F. Mareš e, Pravda...str. 98. Ale čtení ,,rozharalé'' není nemožné. V. Machek ve svém ES uznává asi neprávem dvojí ,,hárati'', neboť stačí jediné jako iterativum k ,,hořeti'' (oharek atd. -- sloveso na slezském území časté). Úzus RK je ovšem v zásadě jiný a zná jen ,,hořeti'' nebo ,,rozhořievati sě''. Ostatně i ,,rozhořalé'' je nářeční. Rigorosně vzato by mělo platit pravidlo, že po starých palatálkách ,,j,č,š,ž'' by měla vzniknout přehláska  dle známých zákonů, tedy ,,ležal'', ale ,,ležěli'', kdežto po jiných konsonantech by měla být přehláska  uskutečněna vždy. Ale jsou odchylky i v ,,pravé'' stč. literatuře, ba je jich možná více než v RK, který má sice ,,leťal'', ale korektní ,,opěšalá, slyšán, rozhořieva'' atd. V Jar. a Čestm. je však nářečových odchylek více než v ostatních částech RK.

,,Falsarius'' se tedy výborně vyznal ve složitých otázkách historické mluvnice, ale nám jde spíše o zdůvodnění těchto rasur sub b). A to je jednoduché. Nepochybně se tu jeví přepis ze staršího originálu, v němž ,,r'' a ,,ř'' lišeno nebylo, v němž ještě nebyly spřežky. U slova ,,rozhoralé'' se snad pisatel domníval -- nepocházíli rasura od někoho, kdo měl blízko ke slezského území -- že snáze opraví ,,chybu'' (r místo rs) změnou ,,o'' na ,,a'' než vpisováním ,,s''.

Do odstavce b) můžeme ještě zařadit úpravu ,,w přědě'' za ,,v přědě'' (Mašek , uv. čl., str. 189) v Čestm. 16, 20, protože prý písař psal běžně skupinu ,,vp'', nikoli ,,wp''. Mašek  napočítal takových míst 22. Ale přesto odchylky: ,,w ponížený'' 20, 26 a ,,w přědu'' 6, 31.

Ke skupině c). Míst, kde opravovatel korigoval hlouběji (a správně) je v textu asi čtrnáct. Uvádíme je zde tak, že na prvním místě píšeme formu původní, na druhém jeho náležitou opravu: 6,13 od Prahy - ot; 11,27 klidno - kludno (ale pozor -- viz náš odstavec k přehlásce ,,u-i'' - ,,ocelí'', snad i ,,bělitký'' a ,,zmilitký''), 12,9 od Boha - ot; 12,17 nad sebú - nad sobú; 13,2 těžké meče - těžcí meči; 15,33 sekerú - sekyrú; 16,25 v slúpech - snad ,,stlúpech'', doloženo např. v Alx, vyd. V. Vážného, Praha 1963, slovníček, str. 243; 16,32 od pastuchy - ot; 17,5 rucie komoň - ručí; 17,14 tázací ,,k čemu'' - čemu; 22,4 k slunci - k sluncu; 15,14 ,,i po horách'' - a po horách (smysl je odporovací); 16,3 zřě krváceti vrah svój Kruvoje ... Kruvoj; 17,7 nom. sing. vojsko - vojska.

Z toho mohl i zcela neškolený písař opravit ,,od'' na ,,ot'',   které je v RK více než šedesátkrát. Ostatní zlepšení by nebyl provedl ani Hanka -- v roce 1817 i později. Hlubší je třeba úprava ,,k čemu'' na starší ,,čemu''. Také sing. ,,vojska'' je původnější, je to adj. později substantivisované, takže místo ,,vojska síla'' se říkalo jen ,,vojska''. V RK je fem. devětkrát. Později bráno slovo ,,vojska'' za plurál neutra a z toho i novější ,,vojsko''.

Ke skupině d). Sem řadíme případy, kdy písař buď svou předlohu spíše pokazil než zlepšil, případně kdy lze vidět vlivy nářeční. V Ol. 6,3 Sboři vraziú: v koncovce 3. os. plur. sloves typu ,,prositi'' a ,,trpěti'' je v RK zdánlivá nepravidelnost, jejíž odůvodnění se daří zjistit teprve po letech úmorné práce -- asi tak, jak bylo nesnadné zjistit frekvenci těchto forem v jednotlivých českých a slovenských dialektech. Nejdříve fakta: v Oldř. je ,,vraziú'' a ,,trčú'', v Jar. a Čestm. čteme ,,stojá'' (2x) a ,,visá'', ve Sbyh. a Záb. nalézáme ,,prosie, nebojie sě, búřie, otvořie sě'' (2x). Nejsprávnější tvary a nejbližší uznávané staročeštině jsou tedy v Záb. a Sbyh., v Jar. a Čestm. jsou tvary archaické, neboť moravské a slezské dialekty podržují přehlásku,  můžeme-li o ní mluvit při vývoji nosovek, konservativněji než nářečí česká (kromě východního). Koncovka ,,-iú-'' je sekundární, ale zřejmě starého původu a byla nemálo rozšířena. Podle Běliče (uv. spis, str. 191) je dodnes na západní Moravě a v přilehlých českých okresech a ve zkrácené modifikaci se vyskytuje také na Opavsku. Je tedy jazyk RK v tomto směru jen zdánlivě nedůsledný, neboť výše uvedené tvary se shodují s proveniencí jednotlivých částí RK. Zdá se, že rukopis byl opisován nebo zredigován hlavně v dobách poměrného politického klidu v Čechách, tedy koncem 13. a 14. století -- za vlády Karla IV. a Václava II.

Ve 12,21 je v ,,iide'' druhé ,,i'' radováno, ale neprávem. Je tu aorist  ,,ji-de'', přepsaný stejně jako pronomina ,,iich, iim''. Snad četl písař nářečové ,,ide''.

15,1; 15,2; 16,8; 17,32; 22,1 a 25,17: zde je vždy sledována úprava téhož gramatického jevu -- poměru genitivu  a akusativu  u životných jmen v sing. Původní text měl ,,zdánlivé'' genitivy  -- tvary přibrané místo původního akusativu , který zněl ovšem ,,had7'', nikoli ,,hada''.Genitiv  tu nastoupil na místo původní forma jednak pro odstranění dvojsmyslu ve větách jako ,,Sledova Iesus Petr'' (EJ), jednak pro uplatnění kategorie určenost i neurčitosti (genitiv,  jako pád nepřímého  nebo neúplného zásahu, vyjadřoval povšechnost, neurčitost), jednak konečně pro vzrůst významu kategorie životnosti a neživotnosti. V RK padají na váhu i důvody básnické -- metrické; nevylučuji také, že se původní akusativ  držel ve východních Čechách lépe než jinde, jestliže je jeho novějším reliktem spojení typu ,,hoši se dívali na vojáci''.

Dvojsmysly nebo nejasnosti vznikaly ovšem zejména tam, kde u akus. chybělo zájmeno ,,svój'', předložka,  sloveso v plurálu nebo jiný jazykový prostředek, který činil větu jasnou. Tedy si všimneme našich dokladů:

• ,,Kruvoj vězi Vojmíra.'' Po opravě na ,,Vojmír'' vznikne nežádoucí dvojsmysl stejně jako ve větě ,,Kruvoj pohaně Neklan kněz'' a Čmyr srazi Vlaslav a.
• ,,Bozi chtějú  stepati Vlaslav a.'' Toto čtení je lepší, neboť vznikne pravidelný desetislabičný verš. Kdysi tu asi bylo ,,Vlaslav 7''.
• ,,Zbraň bystrú na král'' -- původně ,,na krále''. Také zde mám starší text (před opravou) za správnější proto, že tu vzniká zvuková symetrie: ,,srdce úporno  králu - zbraň bystrú na krále''. ,,Na král'' by bylo jakoby useknuté.
• ,,Ty bysi byl zabil krahujce  zlobného.'' Báseň má důslednou metrickou stavbu, do níž zapadá verš tak, jak jej přepisujeme. Opravovatel si to neuvědomil a získal ,,krahujec  zlobný'', jistě chybně. Hanka měl ve své edici ,,krahujec  zlobivý'', ale tím opravil jen metron, ne text.

V 16,19 je známá rasura, jíž je staré správné ,,na vrchu'' měněno. Snad tu mělo být ,,na vrsie'', ale ,,vrch'' je převážně u-kmen , i když s velmi starými o-kmenovýni  metaplasmy.  Také Kašpar  přepisuje ,,na vrchu''.

,,Za vrchy'' se čte v 5,25. Za těmito slovy je zjištěna mezera pro jedno písmeno, ale podle Kašpar ova tvrzení nebyla zjištěna v roce 1880 na tomto místě žádná rasura. Přesto doporučujeme věnovat pozornost této věci. Snad tu bylo správné u-kmen ové ,,za vrchmi'', z něhož by se rasurou utvořilo ,,za vrchi'' velmi snadno vymazáním svislých ,,hast'' u ,,m'' a přidáním virgule nad ,,i''.

7,6 ,,jak blesk'' místo původního jazyku RK přiměřenějšího ,,jako'', které je v něm běžné. Radované ,,o'' možná souvisí s Hankovým obtahováním slova ,,blesk'', které tu asi bylo v této původní podobě, neboť jerace  je u ,,blesk'' zachována v celém RK naprosto přesně.

8,5: ,,luna...po  jutru sě sieje''. Opravováno na ,,jutře'', neboť ,,po''   se pojí v celém RK zásadně s lokálem  (v RZ a PV s dativem  a akusativem ). Spor, zda jde o jednu nebo dvě předložky  etymologicky rozdílné, budeme řešit jinde. Lze jistě ponechat ,,jutru'', jak zde asi kdysi stálo.

18,28: ,,V mířě válku múdr...ždáti.'' Obvykle se vykládá jako ,,múdro'', ale starý text prý nelze rozeznat, bylo tam prý původně něco jiného. Nemohlo to být ,,mudrsie'', neboť pro to není místo, a kromě toho nacházíme v takových spojeních v RZ i v RK jen adjektiva tyou ,,za podobno , věhlas no, trudno, těžko, nevzmožno,  chvalno, nechvalno''  atd. Z téhož důvodu nesmíme akceptovat ani ,,múdré''. Právem vylučuje Mašek  čtení ,,múdra'' jako latinské ,,sapientis est'', ač by to nebyl latinismus, ale způsob praindoevropský. Nicméně v RK není doložen, takže se vyslovujeme pro úpravu ,,múdru'', t.j. moudrému člověku. Této synktaktické hutnosti však písař neporozuměl a nahradil ji bližším ,,múdro''.

23,2: ,,po koženiem ščítě'' je archaismus  u složených adjektiv ; v ostatní stč. literatuře se našlo snad jen asi dvacet dokladů. Proto možná upraveno na ,,koženě ščítě'', tvarem jmenným, ovšem rovněž starobylým.

26,30 ,,Ach, co řekne máti?'' Zde Hanka měnil na ,,cie'', če, podle vlastního přiznání. ,,Cie'' se snadno smylo vodou. Je tu vzácný příklad, žea je v RK užito mladšího -- původně genitivního  -- tvaru ,,co'' místo obvyklého ,,če''. Proč, dosud nebylo vysvětleno. Buď jde prostě o text z doby poměrně nové, ze 14. století, anebo tu vyjadřoval genitiv  něco neurčitého: ,,co asi řekne, jakých slov použije máti''. Je tu táž tendence jako ve vulgárním ,,čeho'' místo ,,co, prosím?''. Je též zajímavé, že I. Hošek ve své knize ,,Nářečí českomoravské II, Podřečí polnické'', Praha 1905, konstatuje na str. 133, že příslovce ,,asi'' není na tomto území téměř slýchat. Jinde se ,,če'' v RZK i v RK vždy vztahuje na něco určitého, případně má absolutní význam ,,proč''.

,,Boistce'' ve 23,29 je zřejmý omyl.  Písař radoval na ,,boiste'', protože samozřejmě nevěděl, že se skupina -sk- palatalisovala na českém území na ,,šč'' (v EJ je stsl. ,,št''). Měl přepsat ,,boisce'', ale je možné, že se i ve východních Čechách již říkalo ve 14. století ,,bojiště'' jako dnes.

Ke skupině e). 14, 22 je škrabáno ,,na nej'', takže máme vlastně ,,naň''. Tato forma se pokládá za nejstarší akusativ  k zájmenu ,,j6''. Je to však jediný doklad v RK. Ostatně i ,,jej'' je od pradávna, vzniklo zdvojením formy málo zřetelné a v RK se váže na ,,sien'' i ,,v6s6j6''.  Možná, že se tu uplatnil při úpravě i vliv středočeštiny, jak uvidíme zejména v analýze MPKV.

16,31: zde je radováno slovo ,,czrvena'' - črvena. Tak je nutno i přepsat, ,,červený'' souvisí etymologicky s ,,červ'', bylo vyslovováno trojslabičně.

16,31: ,,Jalóvku''. Zde je škrabáno ,,ó'' a doznávám, že důvod mi není jasný. Nebo je to vliv nějakého podřečí, kde se již ve 14. století říkalo ,,jaluvka''?

19,10; 19,29 a 20,12. Všechna tři místa jsou z Lud. a je na nich měněn slovosled. Tato úprava se vyskytuje jen v této skladbě a jen na uvedených třech místech. Protože jsme prostudovali jak slovosled, tak i metrické formy RK, jsme oprávněni říci, že nelze rozhodnout, zda tu původně bylo ,,otnesú jej chlapi s dráhy'' nebo ,,s dráhy chlapi'', stejně jako můžeme přepisovat ,,káže kněz zemanóm svým'' i ,,svým zemanóm''. Třetí případ je ovšem jasný: ne ,,z dubového věnec listie'', ale ,,věnec z dubového listie''.

22,31: ,,Hořúciema očima v Luděk  to 1.5mm-zlobivo mieři''. Co je podtečkováno, nemá se číst. Záboj ův hněv je vyjádřen už slovem ,,hořúciema'', takže ,,zlobivo'' je vlastně zbytečné. Asi také nebylo v jiném rkpu.

28,2, závěr Jel. Je tu asi ,,devi + rasura''. Mareš  čte ,,děvice''. Závěr skladby je označen třemi tečkami. V RK1 není bohužel konec Jel. již zachycen. Bylo-li tu vskutku ,,děvice'' nebo ,,děvicě'', patřila by tato rasura pod c).

25,13. Zde je rasurou porušen rytmus, metron i slovosled. Verš se v zásadě shoduje se Sbyh. 25,5, kde stojí ,,i otnese u hrad, ach a u hrad tvrdý''. Odvažujeme se konjektury:  ,,i otnese u hrad, ach u hrad u tvrdý''. Tím jsme zrušili neefonické hiáty, dosáhli správného metra a ponechali autorem nebo spíše pěvcem oblíbené zdvojení předložky.  Psychologický dotaz: proč by padělatel psal krátce za sebou téměř týž verš, ale s detailním rozdílem, a proč by ještě přičiňoval rasuru? Chyba v pravopise byla asi způsobena rychlým diktátem nebo zběžným přepisem. Z důvodů, jež jinde objasním, je tu správnější také ,,i'' než ,,a''.

23,26: ,,Neupúščej búřit vz vrahy!'' Zde je radováno ,,t'' a způsobilo učencům mnoho přemýšlení. Někrasov vykládal tvar jako supinum,  a to není vyloučeno; jindy je transkribovalo ,,búřiu'', ale to je jistě chybné. Pro řádné kritické vydání doporučuji ,,búřie'' jako part. praes. při slovesech časového trvání jako ,,apoštol n'ochabil píšě'' nebo,,dobré činíce nepřěstávajmy'' (Gebauer IV, str. 595 nn).

Závěrem lze k předchozím odstavcům konstatovat tolik: při redakci RK, jak jej dnes máme před sebou, se křížilo několik vlivů, a to text recitovaný, psaný, čtený, snad zpaměti reprodukovaný, zásahy nářečí a psychologie středověkých písařů. Potvrzuje se původ RK z různých krajů a pořízení celé sbírky z menších, nepochybně starších kodexů. Největším podílem tu přispěl text, který měl ještě za ,,r'' i ,,ř'' jeden a týž znak. Pisatel znal ovšem úzus lidové orální poesie  celkem dobře jednak proto, že skladby v době opisu ještě žily a byly recitovány, jednak i proto, že šlo o sbírku velmi rozsáhlou, při jejíž transkripci se již vytvořil částečně zmechanizovaný ,,úzus'' hlavního písaře. Také ,,formule'',  o nichž rovněž jindy pojednáme, usnadňovali opisovači úlohu na obtížnějších místech. O umělé archaisaci  nebo znalostech historické mluvnice nemůže být ovšem ani řeči.  

Porovnání Hankových vydání s Kašpar ovým přepisem

Jak již řečeno, nacházíme ve ,,Sborníku poznání'' vzornou reprodukci RK, byť bez přepisu do nové češtiny. Z přidaného kritického aparátu nás nejvíce zajímají odchylky Hankovy od správného čtení, k němuž se věda po více než 160 letech usilovné snahy probojovala.

Uveďme nejdříve místa, kterým Hanka -- jistě s podporou Dobrovského i jiných učenců -- správně porozuměl a kde sám upravil rukopisná nedopatření. Prvně vždy citujeme Hanku, podruhé RK. Sboři vrazia - vraziú; cuzím  kopytem - cuziem; sien sě kotí - kotie; zrsieti - zrseti; ručí komoň - rucie; Srpoš e - Sipose; hna sě - hnasie; objech - pobiech; žalostliví lesi - žalostní. Hanka tedy věděl, že 3.sing. ,,kotie'' a ,,vraziú'' jako 3.plur. nejsou tvary ,,správné'' a znal také ,,pravidelný'' instrum. ,,cuzím''  proti ,,cuziem'' v RK. Nicméně většinu odchylek, tak jak byly, v textu ponechal. Dobře rozhodl o některých omylech, o nichž jsme již výše jednali (Srpoš e, objech).

Dále máme případy, kdy je Hankovo čtení správnější, ale kdy lze znění rkpu snadno vysvětlit. Tedy v témž pořádku jako výše: kludno - klidno; těžcí meči - těžké meče; valí - valé (může být od ,,váleti''); trsetie - trzetie -- někdy má RK ,,rz'' místo ,,rs'', ale nepříliš často. V predě - w predě; čemu - k čemu; z boisce - z boiste; uchu - vchu (je ovšem nutno číst ,,uchu'', ale někdy též v = u); k sluncu - slunci; -- proti ,,zlobivo'', Hanka věděl, že se nemá číst, co je podtečkováno; prsies - prsos; cie řekne - co řekne.

Někdy je Hankův přepis rovnocenný s předlohou a lze mluvit spíše o drobných nedopatřeních grafických, ať již plynula z nepřesnosti nebo i z nedokonalosti tehdejších typografických prací. Hanka si věc trochu zjednodušil tím, že dával přednost ,,u'' před rukopisným ,,v''  nebo,,w''. Sem patří: obnouichu - obnowichu; voieuati - voiewati; tuorsi - tvorsi; csarodeiem - czarodeiiem; obietoua - obietowa; uoie - woie; czruena - czeruena; zezwucie - zezuucie; drsiewce - drsieuce; Zaboiu - Zaboiiu; Slavoi - Slauoi; hnase - hna se; ptactuem - ptactwem; koženě - koženiem; iesce - iescie; kraiinach - krainach; neboie - neboia; otuarsie - otworsie; uodi - wodi.

Jindy jsou Hankovy opravy zbytečné, i když jeví poctivou snahu a slušné jazykové vědomosti. Tak máme: chlapov - chlapow (na závěr častěji ,,w'' v RK); búřiše - búři sě; po iutře - po iutru; sualichu - suualichu; sobú - sebú (RK má ,,sebú'', RZ ,,sobú'', H. opravoval na starší podle RZ); posliednieie - poslednieie; s orse - orsie; wzlozie - wlozie; pahrbu - pachrbu (Rukopisné čtení je ,,lectio difficilior'',  Hanka neznal ,,pachrb''); w priec - u priec (retnice!); sekerú - sekyrú; na vrsie - na vrchu; mecí - mcí (mečů); wse (2x) - wsie; ditky - dietky; nersiece - nersiecie (=neřekl); pieuce - pience (t.j. ,,pěnce'' - pěvce jako ,,pěnice, Pěnčice'', OJ Pěnčík); paže biesta - biéše (jde o sing. jako v Čestm. ,,rukú uvádiéše biedu na lud''); bursuce - bursiuce; koze - kozie (kůže, správná ,,jotace''  v RK); zewzne - wzewzne; rsiechce - rsechce; krsiedle svoje dlúzie - krsiedle svoie, svoie dlúzie -- H. zbytečně jedno slovo vypustil; vratno  krajinami - vratno  krajinú; vícestviem - vícestvem; premilitku - presmilitku; krahujec  zlobivý - krahujce  zlobného; sletaiú - sletuiú, H. asi tápal ve slovesech slétati, slétávati a sletovati se; mi se - mi sě; a snad jsou ještě další. Podle J. Miszewského, Walka o czeskie Rekopisy, Krakov 1937, str. 36 se Hanka mýlil 76x při opisech, 32x při výkladu, ale podle Kašpar ovu statistiky je počet rozdílů ještě daleko větší. Nejzávažnější a nejtypičtější jsou ovšem hrubší omyly Hankovy, k nimž nyní přistupujeme:

h Výhoňu - k Výhoňu (ale to snad je jen chyba tisku); tamo - tajno; ieiesce - ie iesce Jar. 11,20, jde správně o dvě slova; vojevoda  zaje - vojevodu zaje (akus., Hanka snad interpretoval jako ,,ten vojevod''?); pod skulú - pod skalú; uad - nad (chyba tisku?);urno - jarno (dovodíme však, že ani ,,urno'' by nebylo ve staré češtině nemožné, ale v RK by bylo ,,jurno''); obtetui - obetui (obětuj - tanul snad Hankovi na mysli ,,Tetva Popel '' z RZ?); w supech - v slúpech; uesúce - nesúce, Hankův tvar nemá smysl; vzmozichu - vzmožichu; v Stipobora - v Spytibora; imase - i máše, t.j. ,,máchl'', ne od ,,míti''; buři vrahy - búřit v vrahy nebo jinak; zlobú vrahu - zlobú vraha, správně ovšem gen.; dušicu otlelú - otletlú, t.j. odlétnuvší.

Nejvíce nedostatků je však v Proužcích. To dost překvapuje, protože tato část RK byla jistě v době Hankově čitelnější než dnes. Rozdíly jsou dle Kašpar a tyto: uiem - uicem (vícestviem?); - ke - suoi ko(ň); wp - wz; hw otworsie - hu otwuorsie; pred uei - pred uoi, před voj; iuiu - ieiu, jejú, Hanka nepoznal zájmenný tvar; Boie - Bole (slav); - a - a Ueleslaua, Veleslava, H. vůbec nepřečetl; tucie - lucie (H. tu viděl zlomek slova ,,túča'' - mrak, bouře); zu koniem - zn koniem; udubsku - Výhoň Dub a knězem; neci - noci; ora - om dano (Čechóm dáno?).

Domníváme se, že tyto odstavce postačí k Hankově rehabilitaci jako nadšeného buditele a na svou dobu zdatného vydavatele i znalce staré češtiny, ale naprosto neschopného k vytvoření díla jako RZK.