Protože jsou tato slovesa nejstarší vrstvou této kategorie, musíme očekávat, že budou v RZK nejpočetněji zastoupena. Tento předpoklad, jenž by měl sám o sobě stačit za důkaz starobylosti textu, je splněn. V následujících přehledech uvádíme výčty k jednotlivým typům, a to v 1. os. sing.
Kmeny zubné: v RZ ,,vladu, prijdu, sědu'', v RK dobudu, dojdu, doždu, jedu, jdu, kladu, kvetu, nenadjidu, opadu, osědu, otjedu, otvedu, padu, pojedu, pójdu, přejdu, přijdu, projdu, rozkvetu, siedu, spadu, svedu, usvědu, vedu, vnidu, vyjdu, vznidu, zabudu, zajedu, zajdu. Podotýkám, že ,,usvědu'' neřadím ke ,,svadnúti'', ale k ,,svěsti'', i když není tento infinitiv doložen; slovesné tvary jsou však k němu tvořeny běžně. Zde právě narážíme na nevýhodnost a nepřesnost Gebauerova systému třídění sloves. -- Námitky jsou tu nečetné, o slovese ,,zabýti '' pohovoříme ve speciální sémantické části. Slovesa, jež už dnes nežijí, lze snadno rozpoznat. Tvar ,,nedoždech'' v Róži 28, 11 je nutno vyložit jako aorist, nikoli imperf., neboť jinak bychom museli akceptovat zanedbanou jotaci, nehledě k tomu, že děj je nepochybně ,,komplexní''. Máme archaické, samozřejmě správné sloveso, jež nacházíme jen v RK, litevské ,,geisti'', stč. inf. by byl ,,žesti'', je i slovinské ,,ždeti''. ,,poždi, milá'' může být též od ,,ždáti''. Celkem je v RZ 8, v RK 69 správných forem od těchto výše uvedených sloves.
Kmeny sykavé: nesu, otnesu, pasu, přinesu, viezu, vztřas u sě, zanesu, pasu, třesu, prinesu. Poslední tři z RZ, ostatní (celkem 13) z RK. Bez odchylek. Námitky se týkali participiu ,,věža'' pro ,,odchylku'' (v RK, jak jsme viděli, odůvodněnou) v nosovce a také pro starý, původní význam: ,,vázaje, poutaje''. ,,Normální'' staročeský význam ,,vyšívání'' se do kontextu ovšem nehodí. Flajšhans ve svých ,,Poznámkách'' se domnívá, že základem je sloveso ,,věza ti'', ale ve svém slovníčku k RK rozpoznal tvar správně. Přechodník tu má platnost určitého slovesa. Uvádíme některé méně známé doklady k tomuto slovesu: rozvěz - rozvaž, Ev. Ol. 107b; vězte je - vězněte, Bitva před Ústím, Výbor II, str. 306; stsl. běžně; vazba - stč. slovo dosti časté (Ž. Kl. passim), dokonce je i přechodné ,,vězeti (Brn. nauč. 33 ,,na Strání ho vězeli'') Obdobné spojení jako ve Sbyh. ,,Sb. ju uchváti, jako sdě věza '' je třeba v Nikod. 12b ,,poslal jest ke mně a řkúci''. Dal. C 36 ,,Kochan ke knězu sě připudi a sě ve všem věren čině''.
Kmeny retné a retozubé: pospu, zahřebu, živu, celkem 5 tvarů v RK, v RZ O. Tvar ,,pleje'' místo žádaného ,,pleve'' probereme později, tak i dvojici ,,sypati - súti'' pod III B a). ,,Žive'' je ovšem správnější, ač ,,žije'' je doloženo ve 14. stol. v Nové radě Flaškově.
Kmeny hrdelné: v RZ nejsou, v RK: běhu, doběhu, lehu, máchu, mohu, napřahu, obvleku, otvrhu, podvihu, přětrhu, protku, řku, shluku, seku, smeku, střie hu, střehu, svleku, sežhu, tahu (tiehu), teku, tisku, tluku, uleku sě, smahu, vleku, vrhu, vytku, vzprchu, vzpřahu. K některým z těchto sloves nezná stč. mluvnice infinitivu, a tak se vypůjčuje z II. tř. typ ,,máchnúti'' atd.
Bylo by zde nutno konstruovat ,,máci - máchti, tisti (tisknúti), shluci - shluknúti'' aj. Pravděpodobná presenta -- nepravidelná a napadaná -- jsou v RK ,,Němci tahú, kto ny vrahóm vytrže , jáz doběhu ''. Inf. ,,vzpřieci'' není k ,,dialektickému'' vzepříti'', ale ke ,,vzpřáhnouti''. Jinak máme: běhlá žena (na důkaz starého ,,bieci'' uvádí J. Němec, Genese slovanského systému vidového, Praha 1958, str. 49); předběha - předchůdce; obec Záběhlá; posly biec, ukrajinsky bigcy, begu ( V. Šmilauer, Příručka slov. toponomasti ky I, Praha 1963, str. 39). ,,Potrhlý, potrh -- kdo pracuje příliš mnoho; nářeční ,,o přetrh'', Václav Vlček , O šikanování vojsk, 15. století ,,jízdné ... od pěších odtržete, Výbor II, str. 1009. Praslovanské ,,běg-ti'' jako samozřejmost u Šanského; stpol. biec, litev. beg-ti, řec. febomai. ,,Potěhu'' - potáhnu, Kott II (bez udání pramene), ,,kozli se trkú'', t.j. trhú, Hubáček Kolínský , 16. stol., uvedl Flajšhans. Teg-ti - téci, táhnúti'' ve všech etym. slovnících. Polský tvar žije dodnes v nářečích, jak doložila W. Dembecká , Slowotworstvo czasowników w gwarach poludniowej Wielkopolski, Poznaň 1977, str. 44. Kdysi bylo pokládáno za sporné místo z Žalt. Witb. a Ž. Glos. 34, 3 ,,vytrže š meč''. K tomu např. Gebauer III, 2, str. 257, který tu chtěl číst ,,vytřes'' nebo ,,vytřeš'', ač to byl pokus zcela beznadějný. Třeba stpol. Flor. žalt. 16, 14 má ,,wytargn gniew twój'' místo ,,meč'', je i ,,potrhati meč'' v malém Stč. slovníku na str. 350 a ,,vytrhl svój meč'', str. 601, kde nacházíme, mimochodem řečeno, týž ,,germanismus'' jako v ,,Záboj chopi ščít svój''.
V uvedených stč. želtářích asi původně tvar ještě starší, možná imper. ,,vytrz'' nebo ,,vytrzi''. Ve ,,vytřes'' by se musila uznat zanedbaná jotace, jež je v Gebauerově vydání Ž. Witb. bedlivě zachovávána, nehledě k pochybnému věcnému smyslu (latinský originál má ,,eripe frameam''). Myslí se ovšem vytrže ní meče z pochvy k boji. Původní ,,trhu'' uznává i Holub-Kopečný. Obdobné formy jsou i k ,,tahu'', třeba ve Štít. ř. 141b, kde Gebauer viděl chybu, dále Comest. 147a ,,A proč tiežeš'' bral za formu k ,,tázati'', opět násilně. Této protirukopisné hysterii učinil konec Trávníček, HM str. 400, uznávaje -- jak je samozřejmé -- inf. otieci. Jiný pravděpodobný doklad je v Alx. V 1879: krzno nebo komži drahú (panoše i panošky táhnú'', rým si žádá ,,tahú''. K ,,doběhu'' cituje přímý doklad Flajšhans ve svém Slovníčku k RK: ze 14. nebo 15. století ,,zlí zaběhú'', Modl. Petrohradsk., Rkp. Petra Dubravského 57b. Zaznamenáváme ještě Kottovo ,,během běhoucím běžeti'', v díle I.
Tvar ,,leže'' v Jel., opakovaný dvakrát a v různé souvislosti (též na rubu MPKV, viz naše textologické úvahy) může pocházet od ,,léci'' i ,,ležeti'', může značit ,,ležel'' i ,,klesl'', ba vzhledem k úzu RK i ,,leží''. V Jar. 13, 17 máme ,,střiže'', které lze vyložit jako pres. i jako aorist od ,,střie ci'', t.j. ,,stříhnouti''. Základem je ,,streg'' (Persson II, uv. spis str. 867), známý ze stsl. ale spíše z komposit. Některá zapsal Pasternak, Tvarosloví stsl., 2. vyd. str. 102, viz i Machek, ES s.v. stříhati; litevské riékiu. Možná, že tu došlo k odlišení kvantity k uvarování se stejnozvuku u slovesa ,,střie ci'' - szřežiti.
Kmeny nosové: pne, obejme, počne, přetne, přižme, rozepne, sejme, sepne, vezme, vzepne, zajme, jme, sejme, počne, RK má 30 správných forem od 11. sloves, RZ 8 od tří. NOvější je aorist ,,pnuch'' a možná i ,,pach'' ,,jach''. V našich Rukopisech nejsou, v EJ však ano. Vše bez odchylek.
Kmeny plynné jsou v RZ zastoupeny slovesem ,,umre'', v RK je ,,potru, rozvru (od vříti, vařiti), vydru, zadru, dodru sě''. Nejdůležitější je tu přechodník ,,drúce sě'' v Jar. 10, 14: jde o ,,draní se'' vojsk k Olomouci. Základem je ovšem primární ,,derti - dřieti'', nikoli ,,dráti sě'': Kořen ,,d7r'' považuje za primární -- jistě právem -- Stang, uv. spis, str. 46. Doklady na obdobné souvislosti místo žádaného ,,derúce sě'' jsou dosti početné. Přinesl je např. J. Oščádal, O jazyku neboli řeči a slohu básní Rukopisných, Klatovy 1911, str. 16; jiné příklady ve Štít. Bes. 51, 23 ,,vydrúc sě odtud''; vydrze sě z hřiechu, tamtéž 63, 69; týž autor, Nauč. 35, 14 ,,kak sě je pak chutně vydřela odtud'' (dle Mačkových excerpt z Pozůstalosti. K genesi těchto sloves ještě např. P. Skardžius, Lietuviu kalbo žodžiu daryba, Vilno 1941, str. 470 nn. V Jar. je i ,,dodráchu sě'', (10, 7), které by mělo být ,,správné'' od dráti, ale ,,vydřel'' - vyrval (milou z rukou únoscových) ve Sbyh. 25, 15. Sémanticky nebyl tedy mezi ,,dříti'' a ,,dráti'' zásadní rozdíl. H. Jireček, Prove. Praha 1904 cituje s.v. ,,svoboden'' termín ,,práva sě vydřieti''. Jiné doklady u Flajšhanse, uvedená obrana, str. 424. Konečně i Komárek uvádí k citovanému místu z Jar. ,,děrou sě vedřevše'' z Chelč. P, 79a. Staroslověnština má spíše ,,drati'' než obdobu stč. ,,dřieti''. Machek rozeznává troje ,,dříti'', jistě zbytečně.
Kmeny s ,,ov, u, ev, y, o'' -- místo původních jerů nejsou v RZK zastoupeny s výjimkou ,,kovaných věder'', ovšem participia ,,kován'', nikoli ,,kut'', ač i to je jistě starobylé. Zde se však již projevuje postup od první skupiny těchto sloves k druhé, t.j. k těm, jejichž infinitiv je tvořen analogicky podle aoristu na ,,-á-''. Je proto nutno následující jevy poněkud ujednotit. Zásada, která ovšem neplatí obecně a připouští různé odchylky (stará dvojhláska ,,eu'' a ,,ou''-u je polokonsonantické, tedy s výslovností blízkou ,,w'') je tato: před samohláskou vzniká ve slovanských jazycích ,,v'', před souhláskou ,,u''. Proto máme ,,plovu'', ale ,,plúti'', slovu - slúti, řevu, řvu - řúti, rjuti (ale zde jsou poměry poněkud jiné), snovu - snúti, žvu - žúti (žvýkat), zovu, zvu - zváti. Z této kategorie nás bude zajímat hlavně ,,řváti'' a ,,zváti'', protože jsou v RZK a byly předmětem sporů. Přepokládejme, že je nutno i pro naše texty vyjít z novějších infinitivů ,,řváti'' a ,,zváti'', ač to není jisté. Připomínáme, že tu již máme co činit se slovanskými novotvary, původní formy ukazuje litevština: tak je ,,orati'', ale litev. ,,arti'', noriti - nerti, prositi - pirsti, slyšeti - kluvsti a mnoho jiných. Hlavní důvod, proč vzniklo toto rozlišení, bala patrně snaha o vystižení vidů.
Slovesa v RZ, která se časují ,,primárně'', t.j. se střídnicí ,,o/e'' v pres., ale s inf. na ,,a'', jsou V RZ vyberu, poženu, seberu, zařvu; v RK beru, doderu, doždu (je tu již ,,ždáti'' - dokonce i ,,ždaju''), deru sě, ženu, kovu, otženu, poberu, poždu, rozzženu, řvu, seberu, zaženu, zvu, ždu, zvu a ,,klánie'' ke ,,kolu, kláti''. Námitky: je žádáno ,,řevu, řevúce'', v RZ aorist ,,zarva'' nebo pres. ,,zareve'', nikoli ,,řvu, řvúcí, zařve'' a dále místo ,,zve'' (pres., ač lze připojit otazník -- mohl by to být i starobylý aorist) prý správné ,,zóve''. Slovesa této skupiny mají kmenostup dosti kolísavý. Plný stupeň je třeba u ,,deru, peru, ženu'' ale u ,,der'', je ,,deru'' i ,,dru'', je ,,žeru'', ale i ,,požru'', pozříti. Je ,,peru'', ale i zánikový stupeň v ,,prnúti'', jak ještě uvidíme. Jinak by bylo pravidelné: rváti - rvu, ssáti - ssu, skáti - sku, ždáti - ždu, rzáti - rzu, ščváti - ščvu, též sčujo, cpáti - cpu (žádá se spíše ,,cpaju'') aj. Výklad, že novočeské ,,řvu'' a ,,zvu'' je analogické podle inf. kmene, se mi zdá z několika důvodů nepřesvědčivý. Předně se divíme, že by se obtížnější hlásková skupina ,,řvu, zvu'' stala mocnější než ,,snazší'' ,,řev, zov'' (délky ,,řévu, zóvu'' jsou sekundární). Dále: frekvence tvarů presentních je jistě větší než kmenů preteritních, a přece by tyto měly mít na dnešní stav větší vliv! Za třetí: je dosti dokladů na zánikový stupeň v kořeni i v textech starých, ba nejstarších. Imperf. ,,řváše'' i aorist ,,řvach'' jsou náležité, formy ,,řeviéch'', jak jsme viděli, jsou tvořeny od kmene presentního a tudíž novější, v RZK se nevyskytující. Proto zde není ani ,,řujéch''. Je možné, že i ve staré češtině již byl rozdíl mezi obyčejným ,,řvaním'' a ,,říjí'', jak svědčí názvy měsíců ,,říjen, září - zářúj''. Doklady pro RZK přinesl ovšem Flajšhans, zejména v Osvětě 26, 1896, str. 892 z Ev. Ol., z Otc. 161a, 168b, dále ,,lva řvúcieho'' z Hymn. Op. 177b a další u Gebauera III, 2, str. 233. Bližší akcentologická zkoumání by mohla objasnit, zda tu nebyly nářeční rozdíly, neboť i dnes je různá kvantita ve ,,východním'' ,,řvať'' a ,,západním'' ,,řvát''. S aoristem -- neboť tak je nutno vzhledem k sousedním tvarem interpretovat příslušné místo v RZ (Chrudoš zarve jarým turem) je možno porovnat Dal. 15, 2) vydali Havránek a Daňhelka , Praha 1958), kde není text zcela jasný. Nicméně je ,,zařve'', aorist, jedno z možných čtení, a zde se tato varianta doporučuje vzhledem k textologické zásadě o ,,lectio difficilior''. Tak komentovali též Jireček, Nákres 36 a Miklošič (u Brandla, Obrana LS, Brno 1879, str. 136). Jireček považuje ,,řváti'' za sloveso vícekmenné a soudí -- jak uvidíme, asi právem -- že aorist byl tvořen od kmene oslabeného. S tím souhlasí řečtina, která má pres. ,,ereugó'', ale aorist oslabený ,,érygon''; ostatně je i řecké ,,órynomai'' vedle stind. ,,rauti'', tedy kmenostup i v dalších ie. jazycích. Od oslabeného aoristového kmene by pak byl též infinitiv ,,řváti''. Máme však bližší doklady. Ukrajinský inf. ,,revti'', rusky ,,reveť'', u Kotta V ,,zářev'' - zařvaním v III. díle Kottova slovníku důležité ,,řvenie'' z Glos. Roud. (15. století) a ,,zařvnúti'' z Leg. Dor. U2 (podle Maška) rovněž u Kotta. Plný a zánikový stupeň se střídají i v polštině a v sch., tedy v jazycích, k nimž má zejména RK velmi blízko. Press. ,,řve'' je též u Flašky, Výbor I, str. 848. Slovo ,,řvoun'' ukazuje svým sufixem na starý původ, obdobně je ,,vřava'' za starší ,,řvava''. Někdy se sem řadí i ,,lev'' jako ,,řvoucí zvíře'', s praie. záměnnou l-r. Podle Stanislava I, 518 je vedle ,,revúca'', pocházející ze základu ,,normálního'' též ,,rviče, Rvenica'' od kmene oslabeného, není-li první MJ od ,,rváti'', které vystupuje skoro jako dvojník ke ,,řváti'' a má oslabený kmenostup téměř důsledně. Takřka všechny jmenné deriváty od sloves tohoto typu mají stupeň zánikový: žrout, žrádlo, žrec, sráč, dráp, dravec, pře, praviti, jářku vedle ,,reku'' slov. Zajímavé je též, že Gebauer nemá doklad na imperativ ,,řevi'', zná jen novočeské (?) řvi. Brückner, ES, se domnívá, že ,,řewný'' je od rzwa jako ,,pewný'' od ,,pwa'', jež je doloženo. Ve stsl. nacházíme ,,r7venie'', cituje A. Dostál, Studie, str. 164. Tento tvar ukazuje bezpečně na starý infinitiv podle I. třídy, stejně jako stsl. ,,ot7r6ven7'' - oderván. Varbotová, uv. pojednání, spojuje ,,r6v6n7'' se ,,rjuti'', ale potíže byly tak velké, že autorka uznala existenci ztraceného slovesa s redukcí v koření, které ve většině slovanských jazyků již není, ale které žije v českém ,,řváti''. Bylo ostatně i staroruské ,,rvenie'', naše ,,řevniti, revnovať6'', jak uvádí Vasmer -- přes skepsi Šanského, Očerki po russkomu slovoobrazovaniuju, Moskva 1968, str. 191 nn.
Pro ,,zváti'' má Cyganenko, ES, str. 156 kořen g'hou, který dal před vokálem ,,ov, 7v'' a před konsonantem původní ,,u'' dlouhé nebo krátké, případně ,,7''. V RK je ,,zve'', pres., a také ,,zývati , pozývati ''. Srovnáme-li s tím ,,drúce sě, zařve, nedoždech a rváše, vidíme, že jazyk RK je důsledný i v těchto velmi odlehlých jednotlivostech: libuje se v základech oslabených nebo zánikových. Slawski, Slownik praslow. I, 1974, str. 133 vidí souvislost slovesa ,,zváti'' a ,,zv6nieti - zníti''. Z toho plyne původní infinitiv ,,zev-ti'', praes. z6vo'' a podle toho je pres. v Ben. ,,tajno lud v hromadu zve'' správný tvar, ba může to být i silný aorist. Nevylučuji, že jako při ,,řváti - říje'' byl i zde starý významový rozdíl ,,zvu'' - vyzývám někoho k návštěvě, ,,zovu'' - nazývám. Karlowicz VI, 418 má doklady na ,,zv-'' místo ,,zov-'' hlavně z dialektu u Zebrzydowic. Doklad na ,,zut6'' se zaniklým ,,v'' má Gudzij ve své Chrestomathii, Povest vrem. let, str. 18: ,,v selci eže zut6 nyne Berestovoe''. Ruské ,,pozov'' pozvání s deriváty je v oposici proti české ,,výzvě'', ukazující na původní jer. Vedle ,,řvavy'' je i ,,zváč'', jak upozorňuje A. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Brno 1959, str. 144 a 195. M. Weingart, Praslovanský vokalismus, Praha 1919, str. 172 uvádí, že plný stupeň u sloves tohoto typu býval tam, kde byl přízvuk na kořeni, kdežto kde byl na koncovce, uchoval se stupeň oslabený. Bylo tedy ,,p6ró, m6ró, st6ró, skv6ró, ž6ró, cv6tó, čtó, s7pó, otvr7gó, ml7zóů'', ale ,,stéljo, žído, píso, plújo''. Měla by tedy slovesa námi zde sledovaná přízvuk na příponě a základ v inf. původně plný (derti, merti, perti atd.), kdežto slovesa druhé skupiny by měla infinitiv od stupně zánikového (stláti, psáti, ždáti). Na to by navazovala původní (moravská) krátkost infinitivu ,,řvať'' a s tím možná souvisí také důslednost v užívání supina, jehož kmenová samohláska je rovněž krátká.