První z obou vzorů zahrnuje i slovesa se slabičným ,,r, l'' v kořeni. V RZ je ,,stanu'', aorist ke ,,stanúti'', v RK 22 tvarů ke slovesům ,,hynu, kynu, minu, nahrnu, pohynu, rozprnu, zhynu, vstanu ''. Celkem je v RK 22 správných tvarů, zejména aorist (dokonavých) typu ,,kynuch''.
Infix -nu- je dosud plodný (žertovné ,,skoknouti'') stejně jako komponent ,,ova'' (šéfovati aj.). V historické době jsme svědky, jak přibývá tvarů na ,,-nu''. V praslovanštině byly aoristy ,,mich7, kych7'' místo ,,minuch, kynuch'' (obé je v 3. os sing. v RK) a vkládal se též komponent ,,-a, -va. ja'' k označení durativnosti a iterativnosti; ,,nu'' je původně znak počínavosti, inkohativnosti (Němec), ale pro naše potřeby vystačíme s výkladem, že tu jde vždy o vyznačení vidu. Původní slovesa byla obojvidová nebo bezvidová.
Námitky se týkají aoristu ,,vstanu '' (Chrudoš) v RZ. Akceptujeme-li infinitiv ,,vstanúti'', je aorist tvořen zcela pravidelně, i když je ovšem běžnější ,,vsta'', jež je v RZK rovněž. V našich mluvnicích se považuje základ ,,stan'' za druhotný, případně za znak futura; je to však zřejmě základ praslovanský, jehož se užívalo k označení okamžitého děje proti kořenu ,,sta'', jehož vid nebyl jasný. Tak je i latinské destino, řecké istánó, systénos, ano i ,,stan7'' slov., lat. ,,stamen'', stind. ,,sthaman'' - stanoviště. Komponent ,,n'' se uplatňoval ve jménech i ve slovesech. Litevské ,,stannu'' - stojím, alb. ,,ston'' - rozmnožuji. Nedokonavé, lze-li to tak vůbec vyjádřit se zřetelem na nejstarší slovanské poměry, bylo ,,stojati, stajati, stávati''. Proto je ještě v RZK ,,stáše, vstáše'', ale aorist ,,sta, stanuch''. Úplně protismyslné je žádané imperfektum ,,staniéch'', tvořené od kmene ,,dokonavého'' nebo dokonce ,,futurálního''. Oč přesnější jsou tu RZ a RK! K dokladům: ve stsl. ,,ostanoti'' v Istrinově vydání Georgia Hamartola, Leningrad 1930 k překladu řeckého ,,kataleipesthai''. Buck má ve svém slovníku synonym csl. ,,vstaniti'', v Athanasiu Alex. je ,,v7staneše se''. ,,Přestanúti'' uvádí Gebauer , 2, str. 220 pro začátek 15. století; na Roudnicku ,,už je vstanu lý'', snad i chodské ,,stúnkati'' - státi, není-li z dětské mluvy. Jihočeské ,,nic se ti nevstane'', t.j. ,,nestane''; obdobné tvary na severní Moravě, ve Slezsku i v sousedním Polsku. Lužické ,,nastanuš'' u Muky I, str. 994. Podle Buslajeva, str. 184. nn. bylo ,,stanóti'' i ve staré ruštině. Komponent ,,nu'' je ovšem velmi starý a má dalekou kontinuitu: slovinsky ,,ni'', naše ,,nu'', stsl. ,,no'' jak ukázal nověji hlavně H. Schuster -Šewc v Nahtigal ově Zborniku, Lublaň 1977, str. 433 a 448 s poukazy na práce J. Basary, O. N. Trubačeva i na Běličovu Dialektologii, proti níž však částečně polemisuje.
Námitky proti některým tvarům k paradeigmatu ,,tisti - tisknúti'' jsou velmi nesourodé. Na jedné straně jsou potírány formy jako ,,tahú, vytrže , doběhu'', ale na druhé opět jsou napadeny tvary ,,vypadnuchu, mknuchu sě'', aor. máchnu, ba i rozkaz. způsob ,,řekněte''. Trochu logiky bylo do těchto věcí -- bez zřetele k R -- vneseno teprve v době novější, např. Dostálem, který ve své HM (str. 78) uznává jen silný aorist ,,tisk'' a slabý ,,tisknuch'', nikoli ,,tiščech'' (jako Gebauer), řadě tento tvar k ,,tiščeti''. To je totéž, co říkáme my: proti (bezvidovému) tis(k)ti stálo dokonavé ,,tisknúti'' a nedokonavé ,,tisčeti''. Tím se dostáváme na stanovisko T. Vardase, uv. spis, str. 26 nn., ač tento badatel je ,,oficiálními'' kruhy zcela pomíjen. Z důvodů, jež jsou nasnadě, v RZ žádaný aorist ,,máše'' ani být nemohl, protože význam byl jak ,,máchal'', tak i ,,máchl''; proto je zde ,,máchnu'', které není, jak soudí Komárek (Sborník, str. 274) ,,v češtině 10. století zcela nemožné'', protože tato forma odpovídá stsl. formám, které mají infix ,,no'' rovněž a tím se vlastně zcela shodují se dnešními participii ,,dotknul se, zamknul, užasnul'' atd. Slovesa ke vzorům ,,tisti - tisknúti'' jsou v RZK tato: běže (není-li od prostého ,,běžeti''), doběhu, hnuchu sě, leže, máše, mknuchu sě, mrzli, napřeže, obvlečena, opadla, osiede, otletlú, otvrže, podviže, pohynem-li (je i kořen ,,heb-'') pade, pomrzla, podviže sě, přetrže, prolétni, protče, rci, řeče, neřeče, řéchu, řekni, řekněte, rozkvetla, rozlétnu sě (aor.), prolétni, vsedni, shluče sě (2x), shlukú sě, shynúti, seče, sekú, siede, sedú, smáhše, smeče sě, smekl sě, spade (4x), spadesta, sprahlý, lskniéše sě, lsknula sě, střetnú sě, střie že, svlékl, sežech, sežž en, tieže, tažechu (3x), tahú (2x), tiščechu, uhodnúce, uleče sě (2x), ulekú sě, usnuch, usvědla, vleče (aor.), vrhú (2x), vrže (3x), vypadnuchu, vypražená, vytče, vytrže , vzprchú, vlade, vlásti (2x), vládl, vladú. Odmyslíme-li si tvary ,,usnuch, lskniéše, hnuchu sě a uhodnúce'', kde snad ani není v možnostech staročeské mluvnice jiné vyjádření (kromě případného ,,hbú sě''), vychází počet sloves s komponentem ,,nu'' velmi nízký. V ,,pravé'' stč. literatuře by byl daleko hojnější. Tento číselný rozdíl mezi třídou slovesnou I A proti II B je opět pádným důkazem starobylosti našich textů. ,,Nu'' je takřka jen tam, kde bylo třeba výrazně vyslovit dokonavý vid. V participiích na -l jsou jen formy kratší. V jiných stč. památkách se vidové rozdíly již tak neuplatňovaly, neboť šlo o stav již takřka hotový. Novotvarů, můžeme-li je tam nazvat, je tu takové množství, že vypisovat doklady nemá mnoho smyslu. Proto uvádíme některé takové, jež jsou zvlášť markantní svým stářím nebo hybridnodstí. U Hus a je takřka monopolní substantivum verbale typu ,,dechnutie'' a zdá se, že jihočeské nářečí užívalo komponentu ,,nu'' zvlášť často; nevylučuji, že naši nástupci budou lokalisovat RZ do západních nebo jižních Čech, kde se dodnes říká ,,já jsem lítnul'' - přeletěl k vyjádřenosti expresivnosti. V Žil. knize (Ryšánek , Bratisalava 1954, slovník) je např. i metaplasmus ,,dorostnutý''. Ve Šítném, Bes. 30 ,,nestihnutý'', z Kruml. uvádí Dostál, uv. mluvnice, str. 93 slovo ,,zdvihnutě''. Tak i ,,vytrhnutí'', Štít. Šach. 3, 2, tamtéž ,,dotisknutie'', v Otc. C 181 ,,padnutie'', Eufros. 3 B 11, 18 a ,,naleznutí'', v RZ ovšem ,,nález'' : ,,venznut'', v Ž. Klem. 37, 3; ,,dotknutím'' Baw. 765, str. 103; ,,padnuchu'' jako vypadnuchu v RK Zimn. Jan. 18, 6; : dechnuv, tamtéž, 20, 22; plivnuv, Pass. Klem. 50, a2; stihnut, Hus , Šalom. 2; rozhlédnuv, Ev. Praž. Mat. 181; kleknuv, tamtéž, Jan 9, 38; sáhnul, Mil. 97; zdvihnuvše sě, tamtéž, 100a, řeknuli, tamtéž, 106. K ,,řekněte'' je obdoba z nejstaršího stsl. textu -- Kijevských listů 24: v7zdvigni!