Pro III. třídu jsou vzory sloves, jejichž infinitiv nemá v sobě ,,-a-: krýti, znáti, dieti, obúti. Sem patří z RZK tato slova, jež uvádíme v 3. os. sing.: bije , směje (smí), die, naduje, myje, pěje, pije, plyje, pobije, pokryje, pospěje, pověje, poznaje, sděje, sieje, spěje, laje, věje, vzděje, vzduje, zabije, zbije, ždaje, plaje, vlaje, rozlije. Celkem je správných tvarů z této kategorie asi padesát. Z hlediska morfologického jsou činěny námitky proti tvarům 3. os. sing. ,,bije'' a ,,pije'', kde je žádáno ,,bie, pie'', tedy ,,bje, pje'', dále bylo napadeno ,,vzdujú '' místo ,,vzedmú'', plyje, ždaje'' místo náležitého ,,pluje, ždá, pleve''.
V RK by tedy bylo ,,správné'' ,,víte věnce'', ale ,,chybné'' piješi, pije, blesky bijú (psáno s ,,ii''). Novočeské formy (??), ač jsou na ně staré doklady, se považují za analogické ke ,,krýti''. Jinak se však v mluvnicích tolerují formy od slovesa týchž vzorů, např. ,,šuje, břije (holí) lije'' a snad ještě další. Tvary s ,,i'' mají ve stsl. mírnou převahu nad formami s ,,6'' a lze je vysvětlovat (obě varianty jsou vedle sebe všude) dvojím způsobem:
Někteří učenci se domnívají, že jer pře ,,j'' byl ,,napjat'' a že se změnil nejdříve v oslabené ,,i''. Toho mínění jsou např. V. V. Ivanov, uvedená Hist. mluv., str. 187 nn i V. I. Borkovskij - P. S. Kuznecov, stejnojmenný spis, str. 103 nn. Ve slabých polohách by byl vývoj ,,pijo - p'jo - p'jo'' a proběhl by ve 14. století, snad i dříve; tak také v češtině. Přechodné ,,i'' by tedy úplně zaniklo. Přimyslíme-li si obtíže s orthografií, lze tuto thesi uznat, protože o vyznačování takových hláskových kvalit není ve středověku ani řeči. Obdobně by se chovala i slovesa ,,krýti, mýti, líti, bříti, bíti, šíti'' a další, vyvoj ,,i'' nebo ,,y'' (tedy p6j6 - pij - pej (tak v ruštině) by odpovídal postupu ,,kryj - kroj'' nebo ,,krej''. Nářeční ,,kreju, meju'' by se opravdu dalo tak vysvětlovat. K tomuto výkladu se kloní i E. Smetánka , České časování, Praha 1924, který uznává (na str. 238) jak tyto slovesné formy, tak i napjaté jery u sklonění adjektiv ,,dobrý, pěší''.
Myslíme však, že je pro RZK lépe vyjít ze starých basí ,,bei, pei'', z nichž je ve slovanských jazycích ,,bí, pí'' -- původně dlouhé. Tak soudí např. Stang., uv spis, str. 46. V doudlebském a zlínském kraji je dokonce i dnes ,,-í-'', jež může být původní; snad je tedy třeba číst ,,píješi'' i v Záb., Labe ,,píje'' v LS. Etymologické příklady na toto ,,pei, bei'': něm. Beil, sekyra; bidlo, bíti z pův. ,,bei-jó''; tak i quei- kořen slovesa ,,žíti'', nei - ni, reinos - řinouti se, leigó - lízati, lei-ma - lípa (s jiným sufixem), řecké ,,leibó'' -liji a ovšem i pínó, albánsky ,,pi'', řecké póma, lat. póculum, pótus, patrně i řec. pídax - zřídlo (píditi, prameniti), staroind. pítíh, vesměs s dlouhou kořennou slabikou. Jak jsme viděli již několikrát, bylo ,,j'' ve východních nářečích odolnější a nemusilo se rušit kontrakcí. Proto nelze očekávat v RK žádané ,,pju'', ač je ovšem i zde ,,víte věnce''. Imperativy byly buď ,,pí'' z piii (polosamohláskové ,,i-j'') nebo ,,pij'' při ,,J'' spíše souhláskovém, spirantním. V RZK nemáme imperativ bohužel doložen. Dokladů na plný stupeň je všude mnoho, i když vůbec nepřihlížíme k nové češtině. Pro stsl. zjistil kolísavý stav např. Vaillant , Manuel, str. 52 - ruský překlad; mluví o přechylování hlavně před vokálem, tedy také u sloves, jež odpovídají našim ,,hníti, vzúpiti, počíti''. Ve Fris. je ,,-ij-'', tak i u jižních Slovanů, vedle štokavského ,,bijem'' čakavské ,,pijem'' a jsou i doklady na typ ,,prolieje''. J. Zubatý, II, str. 162 praví, že ve stsl. je ,,pijan'' i ,,p6jan'', -i- je v bulh., polštině, v ruštině spíše ,,6'', české ,,pijan'' je prý ,,dost chatrně doloženo''. Pěkně je vidět toto střídání u jiných derivátů, třeba ve slově ,,pijavka'', pijanica, které značí též rostlinu, nejspíše lilek. Lužicky je tu ,,pjenca'', rusky ,,p6janica'', ale ukrajinsky ,,pijaky'', jindy zase ,,pánka'' aj. V jugosl. MJ: z 12. století: Pianci, Pianitza (řecké transkripce), Piantozs, slovinsky Pijanica. Ve staré češtině bylo ,,i'' častější v textech blízkých RK, tedy v Mil. a Ev. Ol, dále též v Ev. Zimn. Jan 16, 2, Luk. 18, 3š. Často citovaný doklad z Modl. 20a a 31V32 ,,když sě zpijí'' je i v Ev. Zimn. Marek 7, 37. Různé doklady u Flajšhanse, uv. obrana, str. 295, pijíc ibid. 58, viz LF 2, 1875, str. 128 a 129. Z Ev. Ol. ,,zabigiete'' a z Žalt. Klem. 41, 4 přepisoval tak i Flajšhans, Osvěta 26, 1896, str. 890 nn, kde tvrdí, že těchto dokladů je v citovaném textu asi čtyřicet. ,,Zpijí sě'' i v Žalt. Witb. 35, 9. Také ,,pijivo'' v jihočes. nářečí je asi staré (místo ,,pivo'' nebo ,,pívo'', viz F. Obelfalcer, Jihočeská mluva v Holečkových Našich, Jihočeská čítanka I, Praha 1921, str. 78). V Hrad. Desateru, v. 63, rkp. K je asi nutno číst ,,zabijí'' spíše než ,,zabí''. Tamtéž čteme ve skladbě ,,O lazebnících'', v. 6 particip. ,,píce'', ale to je určitě z ,,pijejíce''. Dostál, uv. HM, str. 131 cituje ,,bijechu'' z Dal. J, proliji z Pror., šijíc z Krist; V. Šmilauer, České historické tvarosloví s přídavkem skladebním, Praha 1954 říká na str. 49, že ,,bieš'' je z ,,biješ'', ale na str. 70 se vrací ke Gebauerovu výkladu o analogii dle ,,krýti''. U Husa je ,,pije'' v Post. 4A. Je to citát, takže jde patrně o starší text než běžná Hus ova próza. Jinak je u Husa častější ,,pje'', ač by bylo ovšem možné číst rukopisné ,,pie'' i dvojslabičně. Ale přesto je i v Hus ovi ,,pijí'' (Kázanie na den památky těla Božího), ,,nalije'' v Listu Plzeňském: když ho zabijí, Dal. L, 64, 41-43. Plný stupeň je též v Otc. 63b, 85a; ,,vylije vodu'', Otc. 91a. Leje, Otc. 134a. Před -e jsou kratší tvary častější než před -i. Jeví se tu opět vztahy k sch. a k východním nářečím; ještě podotýkám, že ve ,,falsu'' Ž. glos. je žádaná forma užší.
Námitky jsou dále vznášeny proti tvaru ,,vzdujú větři'' v Jar. 12, 29 s odůvodněním, že starší a správnější bylo ,,vzedmú''. Pres. by mělo být od základnu ,,d7m-'', infinitiv a přidružené formy od ,,du-'', do něhož prý opět vznikaly až později útvary z přít. času. Dodnes se tyto these drží v odborných publikacích (asi jen českých). Ale je to omyl, neboť tu jde o dvě slovesa, jak dokazují názorně jak doklady ze slovanských jazycích, tak i etymologie. Z ,,dúti'' je po infixu ,,dunúti'', jako z ,,plýti'' je ,,plynúti'' a ,,plývati'', viz dále. Etymologie je jasná: čes, ,,duch, duše, snad i dusati'' patří k řec. ,,thyó'' vl. ,,dhus-jó'', tj. ,,agito'', základ je praindoevropský: řec. ,,thyella'' - bouře, lat ,,suffio''. Naopak je rozšíření kořene sufixem ,,m(o)'' novější: dým, fumus, litevské dumpti. Tak čteme u Machka, ES; od tohoto rozšířeného kořene je ,,dmýchati''. Je tu rozdíl i sémantický, neboť ,,dmouti'' se nese spíše k úmyslné lidské činnosti, i když ovšem byla ve staré češtině -- té méně dokonalé -- obě slova zaměňována. ,,Duju'' je ovšem ve všech slov. jazycích (bulh, sch., rud.). Slovinské ,,díti'' je ,,těžko dýchati''. Staré ,,dujo'' uznává i Zubatý I, 2, str. 96. Podle J. M. Kořínka, Studie z oblasti onomatopoje, Praha 1934, str. 201 jde o původní zvukomalbu: hláska ,,u'' v ,,dutí'' symbolisuje poryvy větru, kdežto u ,,dmu'' se význam posunul. Starý ,,protirukopisný'' názor Gebauerův je ovšem stále přepisován, třeba i do ,,Základní všeslovanské slovní zásoby'', Brno 1964 i přes spravedlivou kritiku O. N. Trubačeva, Etimologija 1965, str. 385. Jsou i slovesa typu ,,douchati'' (Týn, uv. spis, str. 18) ,,rozdúchať, Kott, Dodatky k Bartošovi, str. 96. Nejsou to postnominální formy k ,,duch'', ale zřejmá ch- nebo s-ova intensiva k ,,dúti''. Naopak je i ,,dm'' doloženo tam, kde by nemělo být, tedy v participiu minulém: jméno hory ,,Dmout'' - vzedmutý. V Leg. Kat., 2948 má v rkpu K ,,zedmuv'', v jiných rkpech je ,,zezdum''; naše vydání přepisují z důvodů, jež jsou nasnadě , ,,naotuv'', dokonce ,,zeduv'', bez ohledu na jerové pravidlo atd.
Místo ,,plyje'' v Kyt. 29, 13 je žádáno ,,plyne, pluje'' nebo ,,plove'', ač tu máme starý tvar v oslabeném stupni ,,pleu-plu'' nebo ,,ply'', k tomu pak ,,plývati'' a ,,plynúti''. Je to tedy další archaické ,,primární'' sloveso, jaké jsme již v RZK poznali a která budou naším rozborem EJ a MV ještě rozhojněna. O stáří tohoto ,,ply'' v češtině svědčí m.j. i vliv, původně ,,vpliv''. Moravské ,,plýt'' dokládá i Machek, je v Sušil ovi, a Kott IV cituje jiný přímý doklad z Rychnovska, tedy z oblasti RK: ,,sochor se jim vyplyl'', t. j. vysmekl. ,,Plývati'' je v stč. častější, např. v Pass. 487, 1: duše nahoru vzplývají''. Doplňujeme postřehem sémantickým: člověk plove nebo plave, ale loď pluje, proto ani kytice ,,neplave'', jak si uvědomil již F. Mareš . Týž rozdíl je v něm. ,,flessen'' (o lodích, rybách) a ,,schwimmen'' (o lidech). Viz W. Porzig ., Das Fliessen Wunder der Sprache, Berlín 1957, str. 281.
Námitky se týkají též 3. os. pres. ,,ždaje'' v Jah. 26, 29, prý místo ,,žde''. Vývoj a úzus tohoto slovesa pěkně ukazuje život jazyka: v RK máme starší ,,poždi'' a ,,nedoždech'' vedle ,,ždáti, ždaju'' a snad i ,,ždáše''. Kromě ,,ždu'' bylo i ,,ždaju'', na jehož rozšíření měl asi velkou zásluhu imperativ. Existenci tohoto slovesa dosvědčuje sám Machek, ES v citátu ,,před komňatú ždaje'', místo je z Tand. Z 162a. Etymologicky nelze oddělovat od ,,žádati''. Je tu jen oslabený kořen ,,g7d-'' (Šanskij). Dále je ,,seždaj'' - sečkej v Tkadl. S 40a. Novotvar, lze-li o něm vůbec mluvit, je velmi starý, samo ,,ožidati, ož6dati'' má dle Dostála, Studie, 16 dokladů v Supr. Význam je ovšem ,,čekati'', ne ,,žádati''.
K tvaru ,,pleje'' místo ,,správného'' ,,pleve'' (Skř. 28, 25) je snad nejstarší doklad z Hus ovy Postilly 31b. Cituje Gebauer v HM III, 2, str. 156 a správně podotýká, že původní kořen je ,,pel'', který byl v češtině rozšířen na ,,pelv-''. Vizme i ruské ,,polju, ploť'', kde je naopak ,,polovu'' považováno za novější (Vasmer III. 1971, s.v. poloť). Etymologie: litevské ,,spalai, lotyš. spilva'', lat. spol-ium, řec. aspalon, ind. phalati. F. Prusík , Osvěta 16, 1886, I, str. 610 tu vidí kořen ,,palu'', k němu pak nejen ,,pelv'', ale i sufix ,,je/jo''. Tak je i ,,šiju'' v češtině, ale v litev. ,,siuvu''. Podle Perssona II, str. 803 byly dvě base : ple, oslabené ,,pl'' a ,,pelv'' bez rozdílu významu, z nichž první se stýká s lotyšskými tvary ,,pleiszu, plyszys'', lotyš. plites, druhá - s -v- - je ,,správná'' ve slov., ač i ta je doložena v baltských jazycích: pliwina - oškrabaná kůra stromová. Je tu tedy obdobné kolísání jako ,,živu - žiju'', kde je zas pro změnu v RK ,,správné'' žive!
Imperfektem ,,(v) stáše'' by nebylo třeba se zabývat, dokladů je velmi mnoho. Původní formy byly ovšem ,,vsto-já-še'' nebo ,,vstajáše''. Tyto útvary jsou i ve stsl. hojné: ,,v7stajeti, istajeti, prěstajeti'' s imperf. na ,,-ách7''. A. Knop uv. spis, str. 104 cituje zajímavý příklad ,,vezmi rzedkew ... a nech stati, az voda na ni vstogi'', t. j. ,,vystoupne''. Zde je durativního základu užito dokonce ve funkci dokonavého futura. Srv. i Ž. Klem. 32 ,,mnozí vstajú''. U Georgia Hamartola je v cit. vydání (III, str. 340) řecké ,,hestanai'' překládáno tímto nedokonavým slovesem, ač zase je ,,vstáše'' v EV. ol. 258a zřejmě dokonavé imperfektum! Byla tedy dvojice ,,stanúti - stojati'' jako ,,dati - dajati'', viz výše. K tomu i A. Mátl , Slovanské studie, Praha 1958, str. 320 (O původu slova ,,statek''). K tomu lze přičíst i ,,dunu-duju, plyju-plynu, ždu-ždaju, minu-míjeti'', snad i ,,sieti sě '' svítiti a ,,siný''; pláti (z plajati, je též v RK) a ,,vzplanúti''; ,,pověje'' (též v RK), vedle ,,povane'', pokládaného za pozdější. Ve volnější souvislosti sem patří i nestažené formy RK ,,poznaje, podvíhaje, srážajevě'' a z RZ ovšem ,,rozvlajáše''; nedokonavé ,,sděju'', ,,nesměchu'' ke ,,směju'', odvažuji se; ovšem ,,biju, piju'' -- to vše ukazuje na oblíbenost a značnou frekvenci slovesného sufixu ,,je/jo'', jak bylo již uváděno.
Ke skupině sloves samohláskových typu ,,dělaju-dělati'' patří v RZ 7 tvarů, v RK asi 105. Potíž je v tom, že někdy nemůžeme dobře rozlišit stažené pres. od aoristu; naší zásadou však je akceptovat ve výpravných skladbách ve sporných případech spíše preterita. Námitky se týkají metaplasmu (?) ,,tesajúciém'' místo žádaného ,,těšúcím'' a dále iterativ typu nosíva, chodíva (aor.) místo prý správného ,,nosieváše'' atd. Tyto tvary jsou v RK jen dva -- vedle aor. ,,cházieva''. Flajšhans mimo to káral též aoristy ,,vracesta, léta, poskakova'' a jeho výtku převzal i Komárek. Vyvrácení ponecháváme částečně do kapitoly o vidu.
Vedle ,,tesajúcí'' stojí správné ,,kárajúcí'' v RZ a ,,úfajúcím'' v RK (existovalo také ,,úfu''). Sloves této skupiny je v RZ 7, v RK asi 80. Vedle ,,tesajúciem'' je v RK (Jar.) i ,,spáchámy'', které prošlo bez námitek a nebylo stavěno proti snad častějšímu ,,spášemy''. Pravda je taková: slovesa tohoto druhu tvořila pres. dvojím způsobem: tešu i tesaju; přitom míval druhý z obou tvarů spíše význam iterativní (nebo snad ,,distributivní'') jako právě v Čestm. 15, 11, kde se mluví o sekajících mečích. V Jar. 12, 17 ,,sami vražbu nad sebú spáchámy'' je snad skutečně novější forma, jde o děj komplexní; výklad, že to bylo nedokonavé futurum nebo že by zlý osud (zde konkrétně ,,kletba'') postihoval jednoho za druhým, by byl násilný. V češtině byly odedávna dvojtvary: hýbu-hýbajú, hlozu-hlodajíce (Comest.), mietati, mecu, ale i zamětú; v moravských nářečích bývají tvary podle ,,mažu'' i na místech nenáležitých. Podobného ,,omylu'' se dopustil i Dostál, který (HM II, 2, str. 116) uznal ,,kářu'' za správné a ,,káráš'' za novodobé, ač je pravdou opak. Důvodem těchto rozlišení byl asi vid, neboť již v prvotní vrstvě stsl. textů nacházíme ,,dyšo - dychajo''; je i ,,kolebajo, lizajo, lobyzajo, česajo'', a zase ,,češo''. A vedle třeba ,,plakajo, mazajo, pisajo, iskajo'' atd. O tom píše každá stsl. mluvnice a systematičtější výklad by byl žádoucí i pro češtinu. Pro ,,tesati'' (k ,,dělati'') mám citáty ze Sreznevského II: ,,protešu i protesaju - vesla protesajut6 - apoxeúsin''; dvojice ,,pašo - pachajo'' je např. u C. P. Obnorského, Očerki po morfologii russkogo glagola, Moskva 1953 str. 13 nn.
Žádané ,,nosieva'' nebo spíše ,,nosievá(še)'' se opírá hlavně o článek Zubatého v LF 42, 1915, str. 227 nn. Byl tu hledán -- zbytečně -- morfologický problém: bylo ve staré češtině ,,prosívat'' nebo ,,prosievati'' (od ,,prositi'' ?). Podle Z. mělo by být ,,-ie-'', tvořené prý podle imperfekta, kdežto v RK je varianta s ,,i''. Zubatý se opírá o doklady velmi pozdní -- století 15. a 16., neboť dříve prý se tato iterativa v češtině tvořila málo nebo vůbec ne -- cituje asi 25 příkladů tohoto typu, ač připouští také formy užší: divívati se, činívati, chodíval, mluvívati, připozdívá se, brodívati se (od r. 1443 do r. 1528). Zubatý též připouští analogii podle sloves skupiny ,,trpěti'', takže by byl vývoj ,,domňávati - domnievati se''. To se zdá správnější už proto, že imperfektum bylo v sledované době již dávno mrtvé. Ale všechny tyto dohady jsou mylné. Předně tu nejde vůbec o sufix ,,ievati'', ale o vložku ,,va'', z původního ,,-a-'', k němuž předsunuto protihiátové ,,v'', někdy též ,,j''. Je proto ,,ieva'', pokud je vůbec uznáme a nevyložíme jako hyperkorektní způsob psaní, sufixem novým, absorbovaným z jiných slovesných tříd k ,,nositi, choditi'' mohlo být a také ve všech slov. jazycích (a gramatikách) bylo ,,iva''. Obdoba je v ruštině. Zde je ,,byvati'' a ,,ubivati'' staré, ale ,,pokazyvati, vpisyvati, s7stavlivati'' novější. Také ovšem ,,cházieva'' není ,,monstrum'', jak píše Zubatý: spíše by se tak dalo nazvat ruské ,,chaživať'', opět s převzatým sufixem. K tomu též M. Weingart, Vokalismus, str. 113 nn. Stáří těchto útvarů dokazují též dávné doklady na ,,dávati'' a ,,bývati'', ač ovšem v textech naukových a pod. mívají iterativa méně uplatnění. Také Trávníček (Vid, str. 55 a 64) odmítl výklad Zubatého a vidí zde analogické působení jiných vzorů, hlavně sloves na ,,-ěvati'': vzbraně vati, učiněvati, přidržievati, pohanievati, othonievati, otpustievati, posilévati (tedy k ,,přidržávati'' by bylo ,,přidržievati'' atd.). K ostatním slovesům této skupiny námitky buď nejsou nebo bylo od nich upuštěno (dvojice ,,mysliti - mysleti'' a ,,súti - sypati'', viz též naše úvahy o vidu v R).