Námitky proti tvarům typu ,,on prosie, trpie'' byly již probrány výše. Novotvar ,,prosím'' není v R doložen, zato starší ,,ustanoviu''. Opakujeme tu ještě, že ve formách 3. os. sing. ,,mútie, kúřie'' nevidíme odchylky hláskové, ale spíše tvaroslovné: záměna sloves na ,,je/jo'' a sloves s ,,i'' ve kmeni. Zde ještě několik postřehů: zajímavé je v polštině (Lvov . 76e) ,,mútieš'' a marginální ,,múcieš''. Někdy přešla ve východních nářečích tato koncovka v novější ,,om, um''. Připojujeme některé doklady: v polenském nářečí ,,dařijú'', zřejmě staré, uvedl J. Hošek, Nářečí polenské, Praha 1905, str. 120: veselel se, Otc. 41b; rozptýlé tě (jako ,,vlna sě valé'' v Záb.), ač to může být také od ,,váleti''; slúženie sě chýlé; oba poslední doklady z Hus a, Výklad desatera, 29F a 33D; zbořé sě a padne, Štít. Šach. 2, 1. V RK, jak jsme také již zdůraznili, je také dosti tvarů ,,správných'', ač nejde-li o aoristy.
Odchylné a předmětem výtek je také ,,bozi stepati chtějú'' (místo ,,chtie'', které je třeba v RK Lud.) ,,Vlaslav (a)''. Patrně je to forma analogická, na jejímž vývoji měl hlavní zásluhu imperativ, jenž je ve staré češtině doložen jen ve formě ,,chtěj''. V RK též ,,samochtiec'', takže se zdá, že tu opět hodně rozhodovaly důvody metrické. Takové varianty, a mnohem libovolnější, se vyskytují i v památkách ,,pravých'': oni mněji - mní, mrzejí a mrzie, stviě sě a stvějú sě, chvie a chvějú, ke ,,scáti'' je ,,ščiu'' i ,,štiji'', obdobně u sloves ,,hřměti, lpěti''. Takové jevy i v jiných slovanských jazycích (slovinštině, ruštině), ba i ve stsl.: k ,,doblěti'' je ,,oni doblet7'' i ,,doblot7'', ale též ,,on dob6 lějet7 '' v Supr. Sloveso ,,chtieti'' je vícekmenné, imper. by měl být ,,chti'', ale je ,,chtěj nechtěj'', rčení nepochybně staré. Je už v Troj., Výbor II, str. 123. Další doklady z Ev. Ol. 107b, 130a, 175b, 294a, 26a, jak uvedl Flajšhans, Osvěta 26, 1896, str. 94 nn; chtějící v Ev. Ol 159a. Ve slovenštině též ,,chcejú'' u Stanislava II, 504. Imperf. je ,,chtiéch'' i ,,chtějéch'' (V. Vonddrák, Vrgl. II, str. 229. Další doklady u Flajšhanse, ČČM, uvedená obrana. J. Blahoslav cituje pro 15. století moravské ,,nechtějau'', které je pochopitelně z ,,nechtějú'', jež žije dodnes v nářečích. Vedle toho všeho jsme nalezli m.j. ,,chtějí'', Třetí pramének, Hus ; chtějú otráviti, Baw, 412, ř. 156; ,,chtějíce'' v témž vydání Baw., slovník s. v. ,,přechodník''.
V Čestm. 14, 28 je imper. ,,pohovte'', žádáno ,,pohovějte''. Etymologicky patří k lat. ,,foveo'', focus -- původně asi ,,ohřívati sě''. Z vidových důvodů tu vznikly dvojtvary, sloveso je snad postnominální k základu ,,gov7'', který je i ve slově ,,hovado'' a dalších. Naše ,,pohov'' je asi povel novodobý, ale Trávníček (HM 407) doložil ,,vyhoviť'' z kladského nářečí, a to je důležité, neboť ,,Čestmíra'' je nutno lokalizovat do této oblasti nebo blízko jí; Kott II má ,,člověk neuhovlivý''. Další doklady u Flajšhanse, uv. obrana str. 251. V ukrajinštině i srbštině je ,,hovič'', ve stsl. ,,gověti'' i ,,goviti'' (Vaillant , Manuel, ruský překlad, str. 292). Dále hornolužické howič u Vasmera I, s.v. govet6 se uznává za nářeční. Sloveso ,,goviti'' je tedy praslovanské a všeslovanské. Místo ,,rozvaděn'' a ,,vymýtěno '', první v RZ (LS 68), druhé v RK (Jah. 26, 26) žádali odpůrci tvary změkčené ,,rozvazen, vymýceno. V RK též správně ,,ztracen'', dále ,,na zasazenú patú'', ,,drva zasazena'', potom ,,rozený, rozenie'' a nepochybně i ,,sražen''. Převahu tedy mají formy ,,správné''. Při nevelkém rozsahu našich zlomků se nedá otázka těchto variant tak snadno řešit. Jeden z výkladů by mohl být, že jde o ,,chorvatismy'', běžnější v čakavském nářečí, kde ,,dj'' se měnívalo na ,,j''. Skutečně se tvary ,,nezměkčené'' drží v některých částech našeho území pevněji než jinde, a totéž se dá říci o nářečích slovenských. Isoglosa by tedy byla dosti složitá a nepravidelná. Doklady z RZK ukazují, že nezměkčená forma se uchovala pevněji u denominativ, neboť měkčením se stalo sloveso méně srozumitelným a vzdálilo se od základu (Dostál, HM, str. 62). Proto bylo asi odedávna ,,vymlátěn, vykátěn, cítěn, děděn, šlechtěn''. Tak soudí i Vaillant , uv. spis, str. 261. Fonetické důvody -- nářeční -- zde ovšem též sehrály své, neboť ,,di'' (samohláskové ,,j'') dalo ,,z'', kdežto ,,dj'' se spirantním ,,j'' mohlo přejít v ,,dě-''. Etymologie sloves ,,vaditi'' je rovněž komplikovaná a nejistá. Patří sem možná ,,váda'' a snad ,,ovád'', zvíře, které ,,vadí'', původně ,,bodá'' (litevské údoas - komár), viz Praslov. slovník Polské akademie věd I, 1974, str. 138. Ale je tu i ,,vad7'' - zapřažení, stsl. ,,v7povadnovti, v7vaditi''. Má tedy ,,vaditi'' v RZ dost příbuzných jmenných základů, z nichž se nejvíce vnucuje spojení s ,,vad7'' - spřežení''. Jako je ,,měděný'' z ,,měď'', tak je i ,,rozvaděný'' a koncovka participia mohla být ,,ěn'' i ,,en''. U slovesa ,,vymýtiti'' je jmenný základ jasný: mýto, mýť, muto, vulg. lat. muta aj. Dokladů je mnoho a jistě by jich bylo ještě přibylo, kdyby nebyly staré texty upravovány podle ,,oficiálních'' mluvnic, nehledě ani k tomu, že většinou nelze poznat, zda máme číst participium ,,vozen'' nebo ,,vožen'' k ,,voziti'' - a k ,,voditi'' bylo jistě jen ,,voděn'', neboť bylo i substantivum ,,vod''. Na Polensku, které leží v předpokládané oblasti lyrické části RK, máme dodnes ,,hádět, svádět, vyplátět'' - iterativa k ,,haditi'' atd. V Žalt. Klem. (u Stanislava II, 513) je ,,otpustzený'', t.j. otpuštěný; u Hus a hrozenie, zapečetěn, brázděno ( v pořadí: Desatero 72E, Šalom. 4, Šalom 2). Velmi stará jsou jistě jména ,,Mutěnice, Mutěn''; ve stč. slovnících ,,procítěný'' - expergefactus, t.j. ,,probuzený''; ať ploděn budu, Modl. 106V, u Kotta III ze Stč. exodu 225 (LF 1880, str. 331) ,,podle shoděnie'' t.j. pro aestimatione, podle odhadu; další doklady u Flajšhanse, ČČM, uv. obrana; z Hrad. vysvoboděn, nasytěno, súděnie. Utěšený, uv. spis, uvádí na str. 192: souděný, nasaděný, zahoděný, poškoděný, prozraděný, ztruděný, vrátěný, spotěný, saděný, zakulatěný, poroutěný (od ,,hroutiti'' -- jako ,,rachot - hrochot'' v RK) a chytěný. Jde tu vesměs o slovesa s kořenem na dentálu, tedy jako na sporných místech v RZK. Kromě toho je ovšem i ,,staven'' ke ,,staviti'', Zubatý I, 2, str. 270) ze 14. století.