EJ se chová mezi našimi památkami jako ,,hrozné dítě''. V zásadě je tu časování velmi archaické, starší než v R, ale některé tvary jsou asi skutečné ,,paleoslovenismy'', jak se již dávno konstatovalo, jiné jsou praslovanské z období nám skutečně zatím málo známého a ještě jiné prozrazující jihoslovanský původ. Přesto je celkový systém -- přes tyto dílčí rozpory -- v zásadě přesný a důsledný.
Formy pro EJ specifické a jinde ve staré češtině - včetně R - nedoložené, jsou zejména: aorist ,,dadech'', imperf. ,,nošáše'' (nemá-li se číst ,,nosiáše''), aor. rekosta, imper. chodiete, nevěsti (neví), otieže, tiežeši - k ,,tázati'', rejech, tvary k inf. ,,dostici '' - dostihnouti.
Sloveso ,,býti'' se tu časuje ,,jesum, jesi, jesti, jeste'', kdežto v RZK je ,,sem, si, jest(i), ste, sú''; v PV ještě jinak: jesm, jesi. Sloveso ,,jmieti'' má v EJ 2. sing. ,,imaši'', není-li to ,,imasi'', jak by vlastně mělo znít. Ale píšeme tradiční ,,-ši''. Tato koncovka je v EJ monopolní, kdežto v RK již spíše vyjímečná. U slovesa ,,věděti'' je staré perfektum ,,vědě'', ale i pres. ,,věmi, věsi, věsti''. Důležité je dále ,,abychu sě poklonili'', s archaickou formou, která je v ostatních stč. památkách doložena snad jen jednou.
Proti ,,dadech'' v EJ je ovšem v RK ,,dach'' nebo ,,dách'', 3. os. sing. ,,da''. ,,Dadech'' je v církevní slovanštině dosti časté a je charakteristické pro jižní jazyky, hlavně pro sch., ač Vasmer II s.v. ,,zdať'' cituje i ze staré ruštiny ,,sozdade Adama'' - stvořil. Starobylé je v EJ i ,,vzvěsi'', t.j. ,,zvíš''. Koncovka -si se u těchto athematických sloves vyskytuje m.j. i v severních ruských nářečích (Bulachovskij, Ist. kom., str. 213). Také v sch. je mnoho takových reliktů: viste (víte), daste, jiste, diste, dokonce i greste, boste, mniste, vidiste, dasi, jesi,jasi (jíš). Byly to tedy praslovanské tvary. Na původní ,,jest'' ukazují ovšem i doklady z uznávané stč. literatury, jako ,,jestiť jej proč milovati'' (E. Smetánka , Čs. časování, Praha 1924, str. 250 z NR). Nemůžeme uvěřit, že je to ,,jest'' s později přidaným deiktickým ,,ti''. Uvážíme-li vše to a dále i fakt, že Gebauer byl nucen ve své obraně EJ (str. 69) hájit existenci athematických sloves ještě proti Šemberovi, máme tu jistě pádný, třebaže nepřímý důkaz ,,pravosti'' EJ.
Starobylé je i participium ,,imaja'', 2, os. sing. Imáte (pravděpodobněji než ,,jmaja, jmáte''). Od ,,býti'' je i v EJ popisný aorist ,,běch'' a výpravný ,,bych''. Thematická slovesa se časují: ,,o, ši, ť'', ač 3. os. sing. je již také bez koncovky, jen s thematickým vokálem. Vedle uchovaného ,,jesti'' a ,,věsti'' je nutno akceptovat spíše ,,budeť, ostaneť'' než tvary s tvrdým zakončením, které by byly vznikly aglutinací zájmene ,,t7, ten''. V 3. os. sing. k ,,prositi'' a ,,trpěti'' není odchylek (jako v RK), 1. os. plur. končí na ,,-my''. Nalézáme zde tedy ,,nebude, ostaneť, prinese, nenávidí, střeže, slúží, poslúží, vyměte, počestí, oslaviu, diéši, nepostigú , chodí, uvierí, obrátiá sě, oslepí, otvrdí, nevidiá, zgoju, vzreku, vzmleviu, myješi, čiňu, mleviši, oslaví, tiežeši, lúbí'', imperativy: nerodi, spasi, oslavi, chodiete, věríte, dóvěríte, tieži sě (taž se) -- některé doklady jsou opakované. 1. os. sing. je ovšem ,,vzmleviu'', nikoli ,,vzmlevím''. Imperativ končí tedy vždy archaicky na -i, v RZK je jíž hodně forem novějších. Infinitivy přesné ,,viděti, vzvýšiti, vytierati, báti sě, súditi, mýti, umřieti''; participium ,,čiňúc'' jsme již rozebrali při tvarech jako ,,pleňúcí'' v RK. Participia jsou tu dále ,,reka, rekúce'', snad s vloženým ,,e'' místo někdy žádaného ,,rka, řka''. Měkčení je pravidelné: duša smúcena. Další přechodníky a participia: věda, stoja, zgrevaja sě, pristojáciech (gen.), seďa.
Forma ,,chodiete'' je ve stsl. i v csl. doložena a bývá pokládána někdy za starobylou (podle jednoho výkladu je to pozůstatek konjunktivu), jindy za analogickou podle jiných vzorů. V našem pojetí je to pravidelný tvar ke slovesům na ,,je/jo''. Pokud považujeme za náležité tvary na ,,i'', jsou v EJ rovněž ,,věríte, dóvěríte''. Jsou různé výklady: třeba M. Hattala, Brus jazyka českého, Praha 1877, str. 39 upozorňuje, že tam, kde sloveso končí v 3. sing. na ,,e'', mělo by mít toto ,,e'' také v imperativu; končí-li 3. sing. na ,,i'', pak analogicky, tedy ,,bdite, ctite, spite'' (jak je také v některých nářečích). A. Dostál, Sborník projevů z konference slavistů, Olomouc 1958, str. 28 se odvolává na akcentologické důvody a vidí ve formách typu ,,chodiete'' původní ,,ei'', změněné podle intonace. Mělo by být ,,nesi - nesete''. Přípustná by snad byla i domněnka, že se tu uplatnila širší výslovnost ,,i'' místo něhož transkriboval písař ,,ie'', opak by bylo ,,na greběti oslini'' místo ,,oslině''. Tak neb onak, míšení konjugačních typů je v těchto formách velmi starého data. Pokud jde o koncovku ,,-ť, t'', zdůrazňuje právě Vaillant (Zlatarič II, str. 223), že přežívá zejména v náboženských textech až do 17. století a je zajímavé, že uvádí právě ,,budet'' a ,,ostanet''. Později asi splynuly tyto archaické sufixy s příklonkami ,,t, ti''.
Imperfekta jsou s aoristy v EJ ,,monopolní'', perfektum se vyskytuje -- jak uvidíme na vhodnějším místě -- jen v odůvodněných případech trvalého stavu. Převažují ještě aoristy silné, ale slabé se též vyskytují, patrně proto, aby se nezaměňoval minulý čas s přítomným. Odchylky typu ,,hrnúše, smáhše, proměníše'' (RK) v EJ nejsou. Zato je zde pravděpodobně stsl. ,,nosáše''. Silné aoristy: pride, reče, rekú (několikrát), sěde, vzdě, vsta, poče, uvede, otieže, slabé aoristy: pridechu, idechu, pridech, nemóžechu (není-li imperf.), priveděchu. Aorist sigmatický starší: réchu.
Tvar ,,rekosta'', stsl., je jistě starší než žádaná ,,rečesta'' k ,,rečech''. U verb dicendi se archaismy drží velmi dlouho, jak dosvědčuje naše ,,vece'', anglické ,,quoth'', latinské ,,inquit'', stsl. ,,set7''. Gebauer odůvodnil vývoj ,,rekoch - rečech'' jistě správně; odchylná 1. os. je v češtině analogická podle osoby 2. a 3. Pokud jde o zvláštní aorist ,,rejech'', tápalo se dlouho, než byl žádně vyložen. Bylo poukazováno na subst. ,,rěsnota'' - pravda, na litevské ,,reikšti'' - prohlašovati, ,,raikškus'' jasný, evidentní. Ale existuje i srbské ,,rijeti'' (A. Bělič, II, 2, str. 51). A. Leskien, Gram. der skr. Sprache, Heidelberg 1914, str. 548 vyvozuje tento tvar ze sigmatického aoristu: místo ,,reče'' prý bylo ,,rijeh, izrijeh''. K tomu hlavně T. Lehr - Splawinski, Studia i szkice wybrane z jezykoznawstwa slowaskiego, Varšava 1957, str. 430: doložil tyto tvary ze Zlatariče z 16. století a zjistil, že dodnes žijí blízko Kotoru a Dubrovníka. K aoristu ,,rěch'' je inf. ,,rejeti, rijeh''. Nějaká obdoba je též u sloves ,,nésti'' (bulh., sch.) v perf. ,,donél, zanél, otnél''. Je to jeden z největších důkazů vztahů česko-chorvatských v EJ, nelze-li je akceptovat pro nejstarší dobu českého jazyka vůbec.
Fut. exactum je v EJ zastoupeno dvakrát: ač umrelo budeť - nebudeť. I tento způsob tvoření budoucího času může mít kořeny v sch.
Důležité je v EJ dále potlačení komponentu ,,nu''. Protože jde o text zásadně naučný, nezáleželo tolik na vystižení vidu, na žádané plastičnosti jako u písní a epiky vůbec. Proto je v EJ tolik sloves ,,primárních'': střeže, nepostigú , reče (v RK již imper. ,,řekněte''), nevyvregli, pozdviženýma, tiežeši, otieže, tieži sě (imper.). Tyto poslední formy byly též podezírány a bylo uznáváno k ,,tázati'' jen pres., neboť nebyla známa etymologická souvislost slovesa ,,tázati sě'' a ,,táhnouti''; první z obou je také ,,vytahování'' odpovědí z někoho. Ale i v Jid. a snad i jinde je aorist k tázati: ... žena ... poběže, Pilát, co sě stalo, tieže.
Od ,,stojati'' je imperf. ovšem ,,stáše'', nikdy novější ,,staniéše'', k ,,nechati'' správný imperativ ,,nechaj'', ne pozdější ,,nech''. Není tu ,,stihnúti'', ale ,,stici , ať temy vás nepostigú ''. Tak dodnes v sch., neboť bylo všeslovanské ,,stig-ti'', jako v litevštině, řecké ,,steichó''. U Sreznevského s.v. ,,stiči'': ,,stižet jego mytnik7''.
Další náš náboženský text ŽG je proti EJ snad o dvě stě let mladší, časování je tu, dá se říci, ,,klasicky'' čisté. Imperativy na ,,i'': ,,sedi, chvali'', ale též ,,neroďte''. 3. os. sing. k ,,trpěti'' a ,,prositi'': ,,skruší, naplní, vzvýší''. U ,,neroďte'' je forma zkrácená (stejně jako v RK) snad proto, že to byl tvar s velkou frekvencí, jakýsi zmírněný zákaz. ,,Nerozpáčie sě'' (nebude váhat) k ,,rozpáčěti'' a dokazuje polské souvislosti (W. Taszycki, Najdawniejsze zabytki jezyka polskiegi, Wroclaw - Gdaňsk, 1975, str. 48): Kazanie na dieň sw. Katerzyny ,,již w milosci Božej rospaczajó''. Tak i v Leg. Prok. 803: ,,od Boha sě nerozpačijíce''. Sloveso ,,býti'' má 2. os. sing. ,,ty si'' jako v RK, aoristy: ,,řeče, kle sě ( přisahal), urodich''. Důležité je ,,napye sě'', které je zřejmě nutno číst ,,napje'', jak je žádáno i pro R.
MV má jako lexikální text slovesných forem velice málo, jsou však opět správné a starobylé. 1. os. sing. ,,blažu, cědu, měřu, poluču''. Druhá forma zde jmenovaná je k ,,cěsti'' - cěditi, opět další archaické primární sloveso, nikoli tedy ,,cězu''. 3. os. sing. na í: lubí, malí, pudí, rozhlásí, vdruží sě, drážní. Archaický inf. ,,hřésti'', 3. os. k ,,leptati'' je tu ,,lepce'', staré je i zvratné ,,pláče sě''. A ještě další primární verbum: stehu - figere, litevské stégti, v této formě jinde ve staré češtině asi nedoloženo. Je ovšem ruské ,,stegnuť'' i ,,stegať'', další materiály u Machka, ES s.v. ,,stoh, steh'', dále i naše výklady ke ,,stogessy'' v PV. K ,,teci, tegti'' je tu presens ,,taže'' (ducit). Vývoj nosovky je odchylný, možná proto ,že od pradávna se cítil sémantický rozdíl mezi ,,táhnouti'' a ,,tíhnouti''. Možná, že se písař snažil odlišit tvar od ,,tieže'', které mohlo značit také ,,otázal sě'', viz aor. otieže v EJ a výklad v Holubovi a Kopečném, ES s.v. ,,táhnouti''.
PV je nápadná tím, že vůbec nemá jednoduchá preterita. Sloveso ,,býti'' je časováno ,,polsky'': ,,jesm'' nebo ,,ješm'', jesi (,,kéž jáz jesm slavieček'') a záhadné ,,stogessy'', které lze interpretovat jako ,,stog jesi '', v překladě ,,jsi oporou'', ač jsou tu velké exegetické i textově kritické potíže, jak ještě uvidíme. Správné je ,,túžu'', reminiscencí z csl. snad ,,pomiluj'' - slituj se. ,,Želie'' patří snad k ,,želiti'' proti MPKV, kde čteme nestažené ,,želeje'' k ,,želeti''. 3. os. sing. na sporných místech končí na ,,ie'' jako někdy (ale ne vždy) v RK: ,,řěka sě valie'' (není-li k ,,váleti''), ,,stojie, chodie, budie''. Zde by to ovšem mohl být skutečný grafický uzus, možná podle němčiny, neboť z toho jazyka máme i starý překlad PV.
MPKV ukazuje proti běžnému stč. časování starší stav už v uvedeném ,,želeje'', ač je také u Štítného ,,ktož oželeje té tělesné žádosti''; to je však bráno za přechodník. Perfektum jen jedno: děva zajela ( a má v zajetí - mé srdce, čas je tedy náležitý). Dále správné aoristy a imperfekta: rostiéše, otdach, cělovách, zapudi, zobjech. Jen v EJ je ,,jachu'', jinde je v našich textech všude forma užší, tak jak je běžně uváděna u Gebauera a jeho následovníků. Tento poslední doklad čteme po svém místo tradičního ,,žobjech - že objech'', neboť lépe doplňuje celkovou věcnou souvislost, viz jinde; zdvojení předložek tohoto typu není nic mimořádného, ač přibývá spíše v mladších textech; nicméně je i v Žalt. Glos. 128 bl, 2 ,,lepě zoděný'' - circumornatus. Důležitý je nepochybný aorist ,,prsiyde'' psaný takto proti RK, kde bývá zjednodušené ,,pride'' nebo ,,prside'' aj. Dále je tu dosti vzácný doklad na aorist v 2. os. sing. ,,to myslú neumysli'', lze číst i ,,nevymysli''. 3. os. sing. má u inkriminovaných sloves ,,í'', tedy ,,pudí, těší, túží''. 1. os. sing. ,,jáz steňu, dirbiu'' (musím). ,,Nemóže'' je lépe přepisovat s dlouhým vokálem, staré je tu dále ,,žž e'', ne ,,žhne'', tedy s potlačením komponentu ,,nu''. Čtení ,,onatě prúd'' je asi chybné, lépe ,,onať je prúd'', neboť partikule ,,tě'' je dosvědčena až od 15. století, kdežto zkrácené ,,je'' nacházíme i ve stsl. Infinitivy končí na ,,i'': ,,chlubiti, nositi, lúbiti, viniti''. Staré je zřejmě i participium ,,spasen'' od ,,spásti'', rozhodně to není ,,spašen'', jak by asi odpůrci žádali; v úzu MPKV by bylo asi psáno ,,spasien''. ,,Stvúcie'' (ne ,,skvělé'') jako čiňúc, búřúce, pleňúcí (viz výše).
LP také nemá sufix ,,ie'' na místech nenáležitých, ale jen ,,spudí, svietí, zrodí sě, vzlúbí, vzvelbí (ne novější ,,zvelebí'', tvar nebyl v době LP vůbec znám a byl pokládán za písařskou chybu!). Tvary ,,hledě, připravě, vzmože'' je proto nutno vykládat jako přechodníky; z toho první je neutrum, druhé dva maskulinum, tedy vše vzorně správně. Preterita jen jednoduchá: nemóžéše, prorokova; inf. na ti: držeti, 3. os. sing. ,,jest'', ne ,,je'', perticipium ,,dav'' ve spojitosti, v níž je v RK ,,dada'', osvětlíme v syntax i. Jiný rozdíl proti RK je u sloves ,,mietne'' a ,,vzkvetne''. Zejména této druhé formy by nikdy neužil pěvec RK, který by byl řekl ,,vzkvete''. V KP je tedy dvojí futurální činitel, z toho jeden přebytečný. Ale přesné formy jsou tu rovněž: ovlade a ,,sejže'' ke ,,sžéci'' s disimilací, která v RK není: mrtev nežž en''. LP je tedy celkově mladší než RK.
Hankova (?) interpolace Leg. Prok., vydávaná zcela vážně za ,,nejzdařilejší falsátorův výtvor'' má i v časování některé podivnosti, jež lze vysvětlit pozvolným úpadkem staré jazykové přesnosti ostatních našich textů. Tak již ,,tak se těm manželóm stáše'' od ,,stojati'' je nezvyklé, v RK čteme ,,če sě sta se dcerú..'', Jar. 8, 15. Nebo ,,Prokop by chovánie čsného'', aorist tu měl být spíše popisný ,,bě''. ,,jakého synáčka jměli'' by se snad dalo uznat jako perfektum, vyjadřující trvalý stav (měli a mají), ale proti RZK je odchylné ,,Prokop čítal'' místo ,,číta'' nabo ,,čítáše''. Je tu i ,,vzachu'', možná analogické podle ,,vzal'', v RK vždy ,,vzechu'', protože je tu i ,,poče'', proti prvnímu tvaru dosti nesourodé. Ostatní tvary, hlavně imperfekta, jsou bez zvláštností, a proto je necitujeme. Všem těmto systémům se úplně zpronevěřuje PP. Jednoduchá preterita chybějí, jsou tu jen perfekta a plusquamperfekta, ale stojící na místech nenáležitých (Vršovičané osobili sbožie sobě...až do času, kdy zmordováni byli sú - záměna plusquamperfecta pro perfecto). Perfektum je sponové i nesponové: do země sú vpadli -. spořádala. Supinum zcela potlačeno: ,,přišel shlédnúti shora''. U slovesa ,,býti'' převládají tvary bez ,,j'', hlavně v 3. sing., kde ,,sú'' je náležité. Přechodník ,,daje'' místo ,,dada'' patří k lidové řeči (V. K. Sorokina , Moskva 1971, Sborník k sedmdesátinám V. I. Borkovského, ,,Nauka'', str. 242 nn.). Základ ,,dad'' byl častější v projevech oficiálních, v náboženských textech, kdežto památky bližší hovorovému jazyku mívali více forem k ,,da-ju''. Tak v RZK, v Dal., Leg. Kat. a ovšem i naše PP. I. B. Mašek (Osvěta 20, 1890, str. 254 nn) upozornil na zajímavou konstrukci účelových vět ,,aby byli sú jeho čeledí, aby choděli sú''. Není příliš časté, ale vyskytuje se přece v období blízkém vzniku PP, např. u Všehrda (Gebauer HM III, 2, str. 436) ,,ten súd slove duchovním, na které by arcibiskup pražský sedal jest''. Není vyloučena kontinuity s RK ,,Holúbče, ty bysi bojoval...'' útvar ,,by jesm6'' nebo snad ,,bi...''. Některé jiné lingvistické jevy patřící sekundárně do časování, byly osvětleny v odstavci hláskosloví.