9. Stupňování adjektiv a adverbií, ostatní příslovce

Tento odstavec lze zařadit do morfologie i do analysy ,,tvoření slov'', protože jde o kategorii částečně již méně flektivní. Oba slovné druhy tvoří positiv,  komparativ  a superlativ . V našich spojitostech si musíme všimnout též odsunutí ,,-o'' u některých příslovcí a naopak připojení ,,deiktického'' ,,j'' , které je dodnes na východě našeho území mnohem hojnější než na západě. Doklady na všechny tyto jevy můžeme sledovat z našich textů jen v RK, v MPKV a v EJ (v PP je novější stav), jinde se stupňované formy nevyskytují.

Flajšhans říká ve svých ,,Poznámkách'' (k Lud. 18, 29), že ,,komparativy  a superlativ y v RK jsou všecky špatné, chybné a nemožné, protože správné tvary objevil teprve v roce 1880 Gebauer''. F. míní zejména formy s potlačením komponentu -š- v nom. plur. ,,najplznějí'' a ve fem. ,,pótka posledněje'', ač tento druh případu se dá vyložit i jako adverbium:  vznikla později ,,krutá půtka'', a je to i lepší, protože úzus RK by vyžadoval spíše ,,poslednějej'' byl by to genitiv  srovnávací. Konečně budilo podezření i ,,najlútěje vedro'' a káráno je i adverbium  ,,najnížeje'' (t.j. nejníže), jež se v RK vyskytuje dvakrát.

Věc se má však jinak. ,,Správné'' adjektivní tvary v RK jsou tyto: najníží, (Záb. 20, 29 -- sklonění jmenné, velmi obtížné k uhodnutí 63 let před Gebauerem). Námitky nejsou ani proti ,,síla věcše'' a ,,hoře věcše'' Čestm. 17, 9 a Jar. 10, 1. Adverbia  jsou celkem ,,správná'', některá snadná, neboť se blíží dnešní češtině, ale u jiných nejsou poměry tak jednoznačné. Máme tedy ,,blize bliz'' (Jar. 10, 7 - lepší přepis ne ,,blíže'' vzhledem k moravismům skladby); déle (Jar. 11, 33), najjistěje (Záb. 22, 9), najnížeje (Záb. 20, 27 a 20, 30), trapněje (Jar. 12, 3) a výš (Jar. 10, 17, Čest, 16, 10 a Záb. 23, 16).

Flajšhans, Obrana (str. 257 ČČM) vyložil některé formy jako nářeční a dosvědčil je spolehlivými doklady. Nám však jde o hlubší proniknutí věci. Žádaný komponent ,,š'' je ve spojení ,,jš'' v RK potlačen a vůbec se nevyskytuje z důvodů, jež jsme již osvětlili. Obecně se od praslovanštiny uznává tento vývoj: Původní koncovka v masc. byla ,,j6s'' a ,,ěj6s'', ve středním rodě ,,jes'' a ,,ějes''. Protože by hlavně masc. bylo nezřetelné, připojilo se po ztrátě souhlásek na konci slov, jak se vždy ve slovanských jazycích dálo, ještě jednou ,,j6''. Z toho je pak stažením ve staré češtině k ,,chudý'' tvar ,,chuzí'' a k ,,bohatý'' tvar ,,bohatějí''. Jer byl před ,,j'' napjat  a změnil se tudíž v ,,í''. Střední tvar uchoval formy původní, tedy ,,nověje'', resp. ,,m6ně'' (méně). Ale ve všech ostatních pádech  a rodech měla slovanština ,,š'', jež vzniklo palatalisací ze staršího ,,s'' tam, kde nebylo na konci slova a kde se připínaly sufixy počínající s ,,j'', tedy ,,sj'' dalo ,,š''. V ,,pravých'' stč. textech se toto ,,š'' objevuje analogicky  i v neutru, kde by správně nemělo být. Je dokonce i v RK (věcše hoře), ač bychom čekali ,,viece'', neboť původně nebyl rozdíl mezi příslovcem tohoto typu a komparativem  adjektiva v neutru. Původní neutrum bez ,,š'' je ve staré i nové češtině v adverbiích,  které starší jazykověda brala za vztahové akusativy , mladší za nominativy.  Je tedy nutno pojímat tvary RK ,,trapněje, nejjistěje'' a patrně i ,,posledněje'' jako adverbia  místo novočeských ,,trapněji, nejjistěji, posléze'' nebo ,,posledněji''. Tvar ,,najlútějej vedro'', zdánlivě bizarní, Komárkem nepochopený a vydávaný za ,,zrušení starého stavu'' (Sborník II, str. 254) je mezi výše uvedenými odchylkami z historického hlediska nejpřesnější. Konečné ,,j'' je nejspíše ukazovací partikule,  související nepochybně se starým demonstrativem ,,j6, ,,jen'' a plnící snad i funkci postpositivního členu.  Jde tu skutečně o pojem již známý: ,,přetrpěli jsme (to) nejkrutější vedro''. Vidíme tu i blízkost polštiny ,,najlepiej - nejlepší, najbarziej - nejrychlejší''.

Podle Manczaka (uv. spis, str. 227) jsou původní formy tyto: najvetj6j6, nem6něje (nejméně), nadalěje (nejdále), najstarějš6, najdobřejš6j6, najm6nějš6j6, tvrdějš6j6 - tvrdší. Je tu citován i Lehr - Spawinski. Toto ,,najstarejší'' je dodnes ve slovenštině. Sufix by měl být jos/jes - is: lat. ,,maiorem'', ale ,,magis''. Podle Kurze, Učebnice jaz. stsl., Praha 1969, str. 90 jsou kratší komparativy  bez vložky ,,ěj'' hlavně u adjektiv na ,,k-'' nebo u těch, jimž chybí první stupeň. Toto pravidlo je v RK zachováno velmi přesně: blize, déle, najníže, viece, výše. Jinde jsou správné komparativy  ,,delší'' k positivům  ,,jistý, lútý, poslední, plzný  a trapný''. Jen ,,najnížeje'' by byla odchylka, tvořená zřejmě analogicky.  Výjimky jsou známy od nejstarších dob; u ,,starý'' jsou už ve stsl. dvojtvary s ,,ěj'' i bez toho. Kromě toho uznává Zubatý (I, 1, str. 2) možnost, že už v praslovanštině byly metaplasmy  ,,buj6, gen'' ,,buja'' vedle ,,buj6ša'', tvar původně komparativní.  Nelze také vyloučit, že i v praslov. byla ještě jiná koncovka než ,,Jes/jos'', jako v řeckém ,,hédión''. Ale komparativ  v Záb. ,,věcše'' a také doklady z EJ svědčí spíše pro běžný tradiční výklad.

Odchylky jako ,,kto mi najplznější'' (plurál) mají přímou obdobu v sch, kde je -- i v dnešním jazyce -- ,,š'' rovněž potlačeno. Výjimkou jsou v jihosl. formy odpovídající našim ,,hrubší, měkčí, lepší, větší, horší, mladší''. Správně upozornil Vaillant  (Zlatarič), že buď převládli formy s ,,š'' nebo bez ,,š'' a že se původní rigorosní  dělení dlouho nemohlo udržet.

Superlativ  s ,,nej'' je útvar novější, jenž se rozšířil místo původního typu ,,v poslednější den'', jenž je ještě v našem EJ. V MPKV je kolísání: vedle ,,najvyššie žádost'' je i v ,,jasnějšiem účastenství'', není-li to ovšem komparativ.  V RK je též opis: parob  na(d) paroby  krále'', ,, největší rab, otrok''. Ve staré češtině jsou dosti početné doklady na míšení útvarů ,,j'' a ,,jš'', dále na ,,š'' vedle ,,ejš'' a konečně na připínání ,,j'' v rozmanitých příslovcích. Doklady na ,,ějí'' místo ,,ější'' sebral již F. Prusík , Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 606 nn. Vedle nich (Štítný, Alx, Hrad) lze ještě ukázat na střídání forem ,,radějí'' a ,,radějše'' v Hrad; dále ,,stala jsú sě poslednie člověka toho hořie (horzye) prvních'' Ev. Ol. 70; Gebauer sám cituje ,,doktoři pilnějí'' Hus  (HM III, 1, str. 308). Jako je dvojice ,,najníže - najnížeje'', tak je v Brn. nauč. ,,šíře'' i ,,šířeji'', jsou tu ,,stařejší páni'',  starejších (Dal. 50, 64). V Otc. 5b171 ,,dalejší'' ve významu ,,daleko''; v Brig. 282b2 ,,najčistější'', v Hus ovi, o manž. širočejšie; další doklady u Flajšhanse na uv. místě: veličejší, velický, věčechnější, malichný, meněchnější, viecí, viecejší, chudější, najdivnějí, lepí, V csl. bylo ,,niže, nižaje i nižeje'' (snad působením různých variant i v positivu:  nízký - nižní). Nářečí ukazuje pro východ častější typ ,,raději'' než ,,radši'' -- blíží se úzu RK. Velká libovolnost: máme ,,snadněji, snáze, snadnějc, snadnějš, snáz''. Také na Polensku -- opět oblasti blízké RK -- byly nebo ještě jsou opět útvary bez ,,š'' častější: ,,-ěja, ejs, ejác'' aj. Jsou tu také adverbia  ,,pořádejk, potomek, prvejk, zasejk''. Jejich stáří dokazuje zdvojená partikuje ,,j+k''.

Deiktické ,,j''  je starobylé; takové částice  jsou ve všech ie. jazycích, srv. třeba řecké ,,hútosi'' - ,,tento''; již ve stsl. útvary jako ,,toiždě, seici, toici, v7 tuj nošt6'' aj., viz Kopečný, ESSJ I, str. 314, poozn. I. Otrebski dokonce (podobně jako Prusík  na uv. místě) odtud vysvětloval celé složené sklonění adjektiv ve slov. jaz. Prusík dokonce soudí, že ve staré češtině byla tato zvláštnost: ,,j'' se připínalo k základu ,,dobry-j'' a že se první část komposita  neskloňovala vůbec, jen zájmeno. Ze staré polštiny má Brückner ,,niczsej'' - nic, v sch. ,,taj, tuj, onuj, onogaj, onoj, ovej, ovakoj, takoj, tolikoj, kadaj, ondaj''. Východní laština (A. Kellner I, str. 134 nn., tedy opět oblast blízká RK): barzej, nejbarzij, dovnij, rychlij, hynej, hynaj, neskorej, bližyj, nižej (najnížeje !), račyj, hevaj; sem, patří i ,,malyj'' z PV, tedy žádný rusismus. Na Moravě (Skulina, Sev. pomezí moravskoslov. nářečí, Praha 1964, str. í+) ,,dalej, fčylej, neskej, prvej, tamej, všej, zasej, zaskej''. I tento jev je starý, jak dokázal J. Jireček, O zvláštnostech..., str. 27: z EV. Ol. starosty jejej, utěšeniej, gen. otplacenijej (od subst. ,,otplacenie''), dat. k ukřižovániej, akus. skrze osvíceniej, lok. v utrpěniej, instrum. zeměj (jako palicej, myslej, konvej, církvej - polský gen. dobrej vólej); nom. plur. zlořečeněj, partic. hlas volajíciej; u sloves: děj (t.j. ,,dí'') k němu žena; oni učiněj. Jazyk RZK s jediným ,,najlutějej'' je proti tomu nadmíru čistý.

Positiv  adverbií  končí v RZ na ,,-o'' (mútno), v RK většínou rovněž, ale také na ,,ě''. Jde tu o ustrnulé akusativy  (podle jiných nominativy),  příp. o staré lokály.  Syntaktický výklad a dokladový materiál přineseme později. Zde si všimneme jen rozvrstvení sufixů a jejich pravděpodobné stáří. Vzhledem k původnímu ,,jako, tamo, sěmo, kamo, onamo'' a také k tomu, že ve staré češtině je forem na -O více než v pozdějším jazyce (takřka zásadně ,,brzo'' proti ,,brzy'' aj.) se domnívánme, že adv. na -O jsou starší než s ,,ě'', i když i ta jsou ve stsl. početná. V níže podaném přehledu nejsou zahrnuta adverbia  na -o, která přetrvávají v češtině dodnes (jako, tako, sěmo, tamo, kamo, dlúho, daleko), dále příslovce, která nikdy nezněla jinak: nynie, ješče, vezdě, ruče, vele, velevele. Tato ,,malá slůvka'' bývají pro posouzení stáří textu mnohdy nejdůležitější.

Adv. na -o jsou v RK početná: bujno, bystro, chrabro, chytro, jarno (nebo urno), ješutno, kruto, lstivo, lúto, prudko, rovno, rózno (obě poslední jsou hojná i v ostatních stč. textech), silno, skryto, úsilno , vratno , zlobivo (ale to je podtečkováno, nemá se tedy číst), žalostivo, ticho, hlasno, krupo, strašivo, strašno, tajno, věhlas no, všestrašivo . Na ,,ě'' končí ,,hadlivě,  chrapavě, krásně, křepce, radostně, raně''. V RK jsou dále adverbia  s jiným archaickým zakončením, zejména: ande , druhdy, dosti, samochtiec, tepruv, spolu, otsavad, skad, kdě, záhe, kolo, opěti, u (už), naliť,  paky; mladší formy by byly ,,opět, kolem, spolem, jakž, juž'', snad také ,,otsud, odtud''; starší ,,ta'' je proti ,,tam''; objevuje se hlavně ve spojení ,,aj, ta'', nikoli ,,tu'', ač i to je v mladší vrstvě RK. Některé formy s ,,a'' (kady) se považují za archaičtější proti ,,kudy'', ač i ty jsou od pradávna. Je velmi důležité, že ,,tu'' není vůbec v RZ, v Záb, Jel, Čest., zde jsou takřka monopolní formy s ,,a''. Je to pádný rozdíl rozdílného stáří i původu našich textů.

V níže uváděné tabulce je na prvním místě vždy starší tvar (jako), na druhém mladší (jak) a potom ovšem v prvních dvou sloupcích RZ, Záb., Čest. a Jel., ve druhých dvou ostatek RK:

Mladší část RK je vůbec bohatší na příslovce, neboť stará monumentalita ustupuje aspoň na některých místech detailnosti a drobnomalbě.

Mosaikovitost PV se jeví i ve zkoumání příslovcí: vedle adverbií  na -o (veselo, mútno, tamo, pozdno,  jako) je tu i ,,směle, hrdě''. Zdá se téměř, že starší část PV má spíše ,,knižní'' (na ě), mladší část ,,lidová'' adverbia  (na o).

MPKV má důsledně ,,-ě'': blaze (2x), sladce, ale staré ,,tako, obako,  z nichž druhé není ve staré češtině vůbec nikde (Stč. slovník); zato je zde novější ,,jak''. V Lib. pror. jsou adverbia:  jako, zevsiad (nebo ,,zevšad''), jasně, zvěst ě, všady, tedy adv. na ,,ě''. Formy ,,zevšad, všady'' v RK nejsou.

EJ: jeví velmi archaický obraz, převládající adv. na -o starší formy: javno, jako, jakože, nevsiegda, tu, toli, věru, vele, tuť, nynie (v našich textech není nikdy ,,teď'', viz naše úvahy o korelaci ,,sien-ten''),  opěti, proto (nebo spíše ,,pro to''), kako, ješče, kamo, obako,  juže, potom, netoliko, prvé, vně, vsiegdy, vskryti (nebo ,,v skryti, u skryti'') Hlavní rozdíl proti RZK je v tom, že Rukopisy nemají ,,vsiegda, nevsiegda'' a pod., formy zřejmě staroslověnské. ,,Toli'' stojí v EJ proti ,,tako'' v RK. R neznají ani ,,věru'', ustrnulý akus. k ,,viera''. Povšimněme si ještě: ,,u'' v RZ, ,,juž'' v RK, ,,juže'' v EJ. Proti ,,potom'' v EJ je v RK ,,paky'', v RK je ,,skryto'', v EJ ,,u skryti'' aj.

ŽG je bez dokladu, MV má adv. na ,,ě'': ščedně, všedně'', V Leg. Prok. stačí pouhý výčet k osvědčení, jak je vzdáleno toto ,,zdařilé'' falsum od ,,nezdařilých''. Obsahuje takřka vesměs novější formy ,,tak, jako, vezdy, jak, tak, vždy.

V PP je pěkně vidět dvojí vrstvu'' knižní (nákladně, nábožně, prosebně, bezectně, potomně - toto poslední několikrát), ale ,,silno'' z krajového jazyka. Toto ,,silno'' bylo ovšem uváděno jako důkaz padělanosti (z koincidence podle RZK).  Jinak však nemá PP archaických adverbií.