10.7 Složená adjektiva a substantiva v RZK a v MV

Proti útvarům, skládajícím se ze dvou, někdy i více rozdílných slovných základů, tedy proti kompositům v RZK a částečně i v MV byly vždy uplatňovány námitky. Tato slova byla označována jako ,,naprosto nestaročeská'', nedoložená, nemožná. Ještě i Komárek (Sborník, str. 226 nn.) dokazoval, že tento umělecký prostředek není zastoupen ani v lidové poesii, ani ve staročeské literatuře (s hypotetickou výjimkou Leg. Kat.), že složeniny  ze stč. slovníků vypadají zcela jinak, ale že jsou hojné v literatuře obrozenecké.

Je tedy třeba pojednat o tomto problému hlavně z těchto hledisek: historického, tj. jaký byl rámcový vývoj české složeniny  od nejstarších známějších dob; jak odpovídá její tvoření lingvistickým zákonům; jaká je frekvence  komposit ve starších a mladších skladbách a jaké jsou tu další rozdíly; konečně, i když to částečně přesahuje rámec našeho thématu, jaká je esthetická hodnota těchto útvarů, zejména jde-li o epitheta. 

Tvoření nových slov skládáním dvou jiných je prastarý ie. způsob. Je běžný ve stind., v íránských jazycích, v řečtině, keltštině, germánštině i slovanštině. Latině téměř chybí. Důvody, proč tomu tak je, nejsou jen ,,gramatické'', neboť zde je nutno sestoupit až k základům řeči a obírat se i stránkou psychologickou. Tam, kde se tvoří originálně, s dávkou fantasi e a někdy snad i bez plného zřetele k logické stavbě výrazu, vznikala ústrojná komposita;  tam, kde se spíše napodobovaly cizí  vzory, kde šlo více o to, co se říká, než jak se to říká, jsou komposita řídká, výrazové schopnosti přísně věcné, logické, ale bez vzletu a chudé. Tak tomu bylo v latině, jak ji známe z její klasické literatury. Slovanské jazyky, jak již bylo zdůrazněno, se vyznačují bohatou tvůrčí fantasi í, svědčící o duševní čilosti lidí, kteří jimi mluvili. Docházíme tak k další vazbě našich R na celkovou kulturní úroveň doby, v níž vznikly.

Pro nejstarší dobu slovanskou lze použít jen zkoumání etymologických, případně srovnání s jinými jazyky. Přesvědčujeme se o poměrně značném počtu komposit, jež sloužila zejména k tvoření přírodopisných názvů, rodinných vztahů a jmen bohů i lidí. Jmenujeme namátkou: zimostráz - strádající zimou, medvěd - zvíře, pojídající med, smyca - samonica, sama se klonící, hanácký název pro brusinky nebo jahody, týž název i ve slovinštině; třemdava - červy dávící; stulikep (ke ,,stuliti'' a ,,kep'', snad sloužila tato bylina jako anafrodisiacum); strakapúd - straky odpuzující; jestřáb - s několika výklady, z nichž nejčastější je ,,rychle létající'' podle řeckého ,,ókys'' a ,,petannými'', podle jiných ,,jasný a pestrý'', podle další etymologie ,,kury uchvacující'', vždy však tvořeno jako kompositum). trizim7 - tříletý; jména božstev ,,Radegast, Svantovít, Porevít, Rujevít, Triglav, Dažbog, Stribog'' atd., viz též MV; ostatně i Hospodin, ,,pán hostí''; Sem patří též tisíce slovanských OJ, která byla kdysi považována za cizí  import, hlavně německý, ač to dnes zní zcela absurdně. I tyto názory byly výsledkem protirukopisného boje. Osobním jménům v našich textech budeme věnovat zvláštní odstavec.

Dalším důkazem, že slovanské jazyky tvořily komposita snadno i často, jsou staroslověnské texty. Vidíme v nich předně úctyhodné schopnosti převést řecké originály do domácího jazyka, ale také značnou dávku samostatné tvůrčí činnosti. Již dávno víme, že tu nemáme pouhé ,,kalky''  z řečtiny. Řecké ,,eu'' se překládá nejčastěji slovanským ,,blago-'' (viz i ,,blaho'' a ,,blahost'' v RK), ale i složeninami  s ,,dobro-'' a ,,vele-''. Vedle toho je mnoho výrazů zcela původních i básnicky cenných. Tak zjistil D. S. Lichačev, Poetika drevnerusskoj literatury, Leningrad 1967, str. 118 tato originální komposita: zlomudrec, zlonačinatel6, niščekr7nie, blagolistvenno, mnogoplačie, běsmolci, goroplennyj, volkochiščnyj aj. U Srezněvského strus. sl7n6cevid6nyj, tj. ,,jar6nyj, obraz6nyj''. Počná je kniha R. M. Cejtlina, Leksika stsl. jazyka, Moskva 1977, hlavně str. 186 nn., kde se rozeznávají tyto typy složenin (nebo překladů složenin) :

1.

nikéforos - poběditel,

2.

prótoklisiá - přěd6něje město;

3.

areté - dobra dětel6;

4.

ampelón - vinograd7;

5.

dittos tokos - suguborod6stvo a

6.

hypokrités - liceměr7.

Z toho nás zajímá hlavně bod 5, kdy slovanský překladatel užil komposita, ač v originále není, a typ 6), kdy řecká složenina je přeložena jinou složeninou. Počet komposit s ,,blago-'' je u Sreznevského 273, z tohoto ve stsl. 74. Další zjištění ze jmenované publikace: starší stsl. texty mají více původních komposit než mladší, v nichž již převládají kalky  z řečtiny; dříve bývala hojnější bez sufixů (jako ,,Záboj , čaroděj'',  mladší typ je se sufixy; novější typ používá někdy slovesných tvarů -- jako žádané hlasonošúcí v RK Jar. proti rukopisnému ,,hlasonosný'',  starší epitheta  bývají obsažnější, hutnější než nová, která jsou častěji jen zdobná (srv. třeba ,,svatocúdná  voda'' v RZ proti epithetu ,,zlatovlasý'' v Lud.) a konečně: více komposit končí na ,,nie, e, tel, 6nik7, jenik7, 6stvie, 6stvo'', ale málo je jich na ,,ost6, est6, ota''. Tak i v RZK kde bývají hlavně adjektivy na ,,-n7''. Ale i lidová řeč znala komposita odedávna. V této spojitosti se připomíná třeba ,,javod, jaduch'' (polykající vodu, lapající po dechu) a snad i ,,Perejaslavl6'' - přejímající slávu, MJ. Mladenov, Gesch. der bulg. Sprache, Lipsko 1924 uvádí na různých místech ,,zlatoúst'' (to je ovšem asi řecké ,,Chrysostomos''), vlkodlak, psoglavec, gologlav, debeloglav, tvrdgolav, jakoglav, bikoglav, belobrad, belolik, belopol, zlatokril, osmkrak (krab), krivošija. Jiné příklady smělého tvoření při tlumočení řeckých znaků do stsl. a csl.: drosobolos, vl. ,,vrhající rosu'', v překladu chladodavica - dávající chlad (jde o ,,noc''), acharistos - nev7zblahodět6nyj, splagchnizomai - milosr7dovati, oiktirmón - milosr7d6; ljubodějca= meretrix; vodonos7 = hydriá, nádoba na vodu; danistés, tj. fenerator, lichvář = zajmodav6c6; kétos, hortus = vr7tograd7, zahrada; čr7noriz6c6 - mnich, paranomos - zakonoprěstopnik7 atd. Zvlášť hojné bývaly složeniny - již podle požadavku Aristotelovy Poetiky - tam, kde šlo o vyjádření vzruchu, účasti, soucitu. Tak bylo i ve slov. jazycích. V nekrologu Borisově a Glěbově (Povest vrem. let 47, 13) je třináct komposit, jež v překladu znamenají: nezákonný, strastiplný, jednomyslný, jednodušný, bohomoudrý, životodárný, svatozářný, neúhybný, světonosný (dávají radu), blahoslovený, Kristomilec, jednohlasný.

Obdobná volnost a přizpůsobivost se objevuje i ve staré češtině. Hus říká v Post. 56B: ,,...latině stojí verax, a já nemniem lépe česky toho řéci než pravdomluvný, jenž pravdu miluje''. A také najdeme u Husa dosti dalších složenin: smilnomluvni, prázdnopěvci, křivoradi, zlorádce, dvornomluvní, ovšem i ,,hnojikyd'' (Desatero 36g), útvar blížící se se řeči hovorové. U Klareta (Komárek, uv. místo Sborníku) najdeme sice komposita vzniklá doslovným a leckdy neobratným převáděním cizích  slov, ale jiná je nutno považovat za výrazy správně česky tvořené, duchu jazyka blízké. Jsou to např. ,,jasnokadeřávek, dlúhověčný, ducholovec''. Chybné je ovšem ,,duchoprod'', t.j. prodávající duše, Simonianus) jak by asi využili odpůrci takového monstra v RZK!). Jsou tu složeniny s prvním členem  ,,jedno, jedo, paso, pěno, pivo, plno, plodo, ptako, leto, blaho, dobro, ruso, rybo, seno, slovo, srdo, středo, světo, třas o, tvrdo, měkko, pravdo, živo, vodo, vrto, vyšo, zlato, střie bro'' atd. Zajímavé je ,,zlatovln'' ryba aurellus -- k tomu rým ,,mln''. Totéž i ve Slovníku  Prešpurském 16, 64. Takové příklady lze vybírat i z jiných stč. spisů, třeba ,,rukotržný'' - marnotratný, u Štítného, ducholový, kratochvilný Leg. Kat. 3332, strdoplovúcí, Modl. 84 - oplývající strdím, ač chybně tvořeno; hlasonošúcí, Glosy k Ž. Klem. I, 26, 6 - hostia vociferationis; jarobujný  cituje sám Komárek z Tkadl, je i v Bernekrovi s.v. jar7 2. Sem i jiné výrazy z Tkadl: lubolička, lublička, lubomyslička. Nelze souhlasit s Komárkem, že se komposita v lidové řeči málo vyskytují nebo vůbec nejsou: časté je ,,zlatoroh'' a různé odvozeniny (např. ve slovenském folkloru), sch. srebrokos - stříbrovlasý, svilokos - s vlasy jako hedvábí, zimolist - v zimě olistěný, zlatokrili. V Bartošově slovníku k II. dílu Dialektologie: běličistý, samobílý (viz ,,dlúhopústý'' v Čestm.), strmohlavec - část řezací stolice. Časté je epitheton constans ,,modrooký, černooký, frajerečka starodávná''; v Kubínově Lidomluvě, str. 79: bělolíbezný, bělosladký, divotvorný, hromobitný, zlatokrásný.

Rozdělení komposit bylo již často provedeno. Používá se buď kriterií podle druhů slov, z nichž je složenina utvořena; to je způsob častější a vrátíme se k němu v úvaze o OJ a MJ. Nebo se přihlíží k syntaktickým vztahům obou části komposita, případně k poměru adjektiva k substantivu, k němuž patří. Této methody se přidržíme zde, neboť námitky se spíše týkaly celkového charakteru komposit v RZK než jejich částí, jejich ,,švu'' atd. Dělíme tedy složeniny na vlastní) obě části nelze od sebe oddělit) a nevlastní, t. zv. spřežky,  parasyntheta,  která je možno psát i vyslovit zvlášť. Z vlastních nebo pravých komposit můžeme vyčlenit  čtyři skupiny, mezi nimiž ovšem nelze vždy vést přesnou hranici. První je typ ,,dvandva'', např. ,,hluchoněmý''. Obě části jsou rovnocené a mezi nimi by mohla být i spojk a. Několik příkladů, které se původností a poetičností blíží R: srbské ,,lesterdaj'' - primula veris, prvosenka, doslovně ,,lez a dej, decumbe et da; dobrolěp, dragolěp (csl)., ljubigrad, suchokrasinskij (suchý a rudý - o zlatu - rusky); ostuopestr7 - acutus et varius, Carduus maximus; čes. trojjediný (Bůh), pol. chromowidz - chromý, ale vidoucí, polské nář. czarnobestra, t.j. černá a pestrá, Karlowicz I, str. 273. Naše OJ jako Dobromil. Viz též Svoboda , uv. spis, str. 58. Z RZK sem patří ,,dlúhopústý'' a snad i ,,jarobujný''.  Obé tedy tvořena ústrojně, viz i ruské ,,tonkobělyj'', dále lužické ,,pustochory - duševně chorý, Muka II, str. 278.

Druhý typ je zván ,,karmadharaja''. Při něm jedna část komposita doplňuje druhou jako ve slově ,,dobrodruh'' t.j. ,,dobrý druh''. Dobrodružstvie''  je v MPKV. Sem patří OJ Dobrohost, stsl. ,,prisnoděva''  (O Panně Marii - stále panna), vel6slava, csl. slěporozden, slepý od narození, strmlijak - prudký déšť, blagden (bulh.) masitý den, srb. ,,dubolina'' - hluboký  úval, MJ jako Suchdol, Stargrad, háj Sitnogrica, subst. samorast u věech Slovanů, pustokvět, slovenské; Bělehrad, polské jasnokurz - druh kamene, grdomajič - syn ctné matky, bystroparnyj (rusky ,,rychlo létající''). Z našich textů sem patří asi bielestvúcí (ač je lze řadit i mezi t. zv. spřežky),  asi ,,věkožizný '', siehodlúhý, vysokorostlý a subst. zlatohlav.

Třetí typ, zvaný ,,tatpuruša'' se charakterisuje tím, že jeden člen  složeniny ovládá druhý a tvoří spolu se svým substantivem zkrácenou větu. Velmi často se tu objevují slovesné základy. Významově tu vznikají nejasnosti. Nevíme třeba, zda je ,,Ludmila'' osoba milující lid nebo lidem milovaná. Z našich textů sem patří zejména subst. čaroděj,  krupobitie  a kuropěnie. Častější (a spornější) jsou adjektiva: zlatonosný, strebronosný, pravdodatný, pravdozvěst ný, svatocúdný (svatě očisťující), hrózonosný, hlasonosný,  zlatosvúcí, masožravý, všestrašivý, blahodějný, lepotvorný  a čestné jméno pro Čestmíra ,,Vlaslav obojec''. Z jiných textů a jazyků sem zařazujeme: iskusobor - zkušený v boji, kr7šigor7
indexIgor (Slovo o pluku Igorově) (bulh.) - les prorážející, Hřmiles, u Miklošiče, z něhož tu nejvíce čerpáme, je české jméno psa; rizoš6v6c6 - krejčí, ratobor6c6 - bojovník; lomikámen; m6zdodat6 c7 - kdo vyplácí mzdu, vragometen - démonický, slovinsky; vitrobojec (bulh.) - stavící bouři, mrkogledaja - iratum tuens, hněvně hledící; kurochvat ukr. jestřáb; polské mečenoša, čes. věrolomný, věrolomec; vlkodlak a vlkodav7 - rus. druh psa; dušegubica - smrt; rus. ,,vodosop7'' - vodou šeptající; strmogled = smuteční vrba (hledí k zemi), sr7dobol6 - příbuzný (pro nějž cítíme bolest), ruské vodoptanyj, chleborodnyj aj. Sem bychom mohli řadit i OJ ,,Záboj ''.

Čtvrtý druh ,,bahuwrihi'' (česky ,,mající mnoho rýže''). U toho typu se můžeme ptát ,,co mají, s čím je? Jindy se vykládá toto kompositum jako jednoduchá věta jako ,,holohlavý'', t.j. ,,on - holá hlava''. Někdy nazýváme tyto složeniny též ,,exocentrickými'', to znamená, že jejich těžiště je mimo předmět, k němuž patří; typ 2. a 3. byly ,,esocentrické'', opačné. Z RZK sem náležejí snad nejbásničtější komposita: zlatopieský, strebropěný, vltorěčný , jarohlavý, zlatovlasý. Často slouží tento druh k popisu jednotlivce s poukazem na různé části jeho těla. Z příkladů mimo RZK sem patří třeba ljutosr7d7, zlatostruj -- mající tekuté zlato, stoklas, stoglav, ukr. černobryvyj, krutoberegij -- se strmými břehy, slovinské crvemperka - pták s červenými křídly.

Ke všem kompositům, zejména ke skupině 4), se mohou zařadit zvlášť účinné složeniny metaforické, které vznikly srovnáním. Tedy např. ,,strebropěnný'' z RZ, vlastně i ,,zlatostvúcí'', siehodlúhý''. Je to prastará, možná praindoevropská básnická ozdoba. K srovnání četná homérská a vůbec starořecká komposita s prvním členem  ,,chryso - argyro - foiniko'', tedy ,,jako zlato, jako stříbro, jako nach''. Ve slovanských jazycích: medotočiv7, kuropoch - plachý jako kuře, ml7nijezrač6n7 - podobný blesku, zvěrodivij6, voropěgij (černě skvrnitý), p6soglov7, vologlav7, črěpokož6n7 (se strupatou kúží), vranooka (srbsky - o ovci), zolotok - asfodelos, rus. zmijeobraz6nyj. Nověji se vyslovil J. Spal , Materiály ze IV. slov. onomastické konference, Bratislava 1973, str. 192 pro obdobný výklad MJ ,,Svinopuchy'' -- tlustí jako svině, Žabokrykry (Žabrovřesky, Žabokliky) -- lidé kvákající jako žáby. V tomto posledním případně se však mýlil, neboť ,,Žaboklik'' je polské pojmenování říčky nebo potoka.

Konečně bychom mohli uvést ještě zvláštní druh složenin, u nichž je dějivý moment jistý, ale je potlačen. Vznikají tak komposita brachylogická, jako řecké ,,acheirés'', které běžně značí ,,bezruký'', ale někdy také ,,rukou lidskou neudělaný''. Z RZ by sem mohlo patřit adj. ,,Věkožizný '', které jsme vyložili jako ,,věcný, věčně žijící''. Může však také značit ,,věk) tj. původně sílu, zdraví) a blahobyt dávající''. Sem by patřilo ruské suchoros6e - suché pro nedostatek vláhy, srbské zlogodnica - kavka, věštící krákáním špatný rok.

Spřežky  nebo parasyntheta,  nevlastní složeniny, se pokládají někdy za pozdější. Latinské ,,agricultura'' lze psát i ,,agri cultura'' - zemědělství. Mohli bychom sem zařadit ,,vysokorostlý'' a ,,bělestvúcí'', ale není to nutné. Kompozita tedy plně odpovídají zásadám ie. a praslovanského tvoření slov  tohoto druhu. Totéž platí o funkci t. zv. spojovacího vokálu ve švu složeniny. Ten záleží nejčastěji v použití vokálu ,,o'', jak je pochopitelné hlavně proto, že o-kmenů  mužských a středních bylo nejvíce. Proto pozorujeme již v RZK analogie:  pravdozvěst en, pravdodatný, kdy prvním členem  složeniny je ženský a-kmen. Jinak je ještě doložen komposiční vokál -e- ve slově ,,vsiestrašivo'' (asi ustrnulý vztahový akusativa  neutra) a ovšem ,,Vyšegrad, Vyšehrad''. Podotkněme, že se tu potvrzuje vysoké stáří této lokality, později jméno znělo ,,Vysokohrad''. K tomu např. P. L. Jakubinskij, uv. spis, str. 210 nn.

Komposita v R také dobře ukazují pozvolný úpadek této kategorie. Nejvíce je jich -- v relativním i absolutním počtu -- v RZ, ve starším RK jich ubývá, v Jar. je jich poměrně velmi málo a v lyrice chybějí vůbec. Napočítal jsem v RZ 11 případů, v Záb. 3, v Čestm. 6, v Jar. 11, v Ol. 2, v Ben. 1, v Lud. 2 a ve zbylých skladbách 2. Porovnáme-li po této stránce R s našimi MJ, vidíme některé shody a některé rozdíly. V. Šmilauer, Úvod do toponomasti ky, Praha 1966, str. 98 dokládá větší stáří složených MJ proti jednoduchým (např. Černá Hať - Svernagat, listina z roku 1192 aj.). Další příklady cituje ve své Příručce slovanské toponomasti ky, Praha 1970. Jsou tu názvy přímo připomínající R: Bujesily, Všedobré a mnoho dalších MJ s počátečním ,,Vše-'', jsou tu i ,,Nepolisy'' z původních Lepolis, Nebovidy''. Ale více je jmen blížících se lidovým a žertovným přezdívkám jako ,,Povsinoha'' nebo ,,Dusipivo'': Úpohlavy (Z Hlupo ... ?), Soběchleby, Kratonohy, Kotopeky, Lensedly, Dřevolizy, Tatobity, Kosmonosy. Názor Profousův, že komposita bývají buď typu NV nebo VN ( uv. spis, s.v. Dymokury), tedy ,,nomen-verbum'' nebo naopak, platí jen někdy. Etymologické výklady výše citovaných MJ nejsou leckdy jednoznačná, ale sklon staré češtiny k tomuto způsobu tvoření slov je evidentní.

Esthetická hodnota a ústrojnost komposit v R je na vysoké úrovni, námitky nebyly v tomto směru podány. Hankovo ,,krutokrutý'' nebo ,,rodohrdý'' se od nich liší na první pohled stejně jako pokusy románových i historických brusičů z počátku minulého století. Viz o tom P. Hauser a, uv. spis, passim, zejména pak na str. 163. Zvláště Milotovi Zděradu Polák ovi se v tomto směru málo dařilo, ale nedostatky se dají konstatovat také u pozdějších autorů. O. Ducháček , Slovní vyjádření pojmu krásy v češtině, Slovanské studie, Praha 1958, str. 354 a jinde cituje např. ,,lepokrásný, leposkvělý, leposkvoucí, lepotvárný, lepotvarý, lepotvářný a lepovlasý''. Vypustil -- snad neúmyslně -- ,,lepotvorný''  v RK ve významu ,,krásně utvářený'', správně konstruováno. Z Ducháčkových příkladů jsou první tři tautologické a spojení obou částí není básnicky cennější než každý díl sám o sobě. V RZK jsou všechna komposita co do obsahu velmi ,,pregnantní''. Ze současného jazyka zapsali Daneš a Dokulil (uv. spis, str. 291, 303, 306, 320, 321, 341 a 367) množství komposit, svědčících o tom, že tento slovotvorný prostředek je v češtině velmi plodný od nejstarších dob až po naše dny. Je tu mnoho názvů odborných, zvláště biologických, ale i básnických novotvarů, i když je nutno připustit, že na vznik některých mohly mít právě Rukopisy hlavní vliv na naše texty upomínají hlavně složeniny s komponenty  ,,šedo, širo, šero, vel, stříbro, zlato, silno, ostro, vlno, plameno, svato''.

Z ostatních našich textů jsou komposita jen v MV. Jejich souborný výčet (-- mimo OJ -- jména božstev, která si vyžádají zvláštního rozboru) je tento: blahodobie, blahorodie, blahoslovie, blahozvučie, čaroději,  črnoknižník, děvosnub, dvétělec, hasapezdník, hranostaj, kuroptva, letopisec, leceměrníci, letorosl (je i v EJ), milosrdie, nadělibóh, netopýři, ostropezd, plnolunie, pravoslavný, přepelice, ptakopravec, stonožka, středozemie, světlonoše (též v ŽG), vlkodlak, vojevoda , črnobýl, prvospě, třínožka, vodovod. Z toho se vyskytují v R jen ,,vojevoda , milosrdie a čaroději''.  Nejsou tu tedy vůbec zdobná adjektiva, neboť jde o dílo leksikální, obsahující takřka výhradně substantiva. Složeniny s ,,blaho'' a ,,liceměrníci'' jsou asi stsl. původu a vybraná z nedochovaných textů psaných v tomto jazyce, případně z památek staroslověnštině blízkých. Výrazy jako ,,črnoknižník, dvétělec, děvosnub, letopisec, pravoslavný, ptakopravce, středozemie a světlonoše'' patří k běžnému obsahu stč. slovníků. Biologické názvy jsou někdy temné, různě vykládané, ale pěkně dokazují schopnost praslovanštiny k tvoření složenin: kuroptva - typ ,,dvandva'' - pták létající i běhající (curro - petomai), netopýři - snad: v noci létající; hranostaj - zvíře, stavící se na zadní nohy (gore). V glosách A jsou jen čtyři komposita, v glosách B jsem jich načítal nejméně desetkrát tolik (včetně jmen bohů a démonů).

V MV chybí typ ,,bahuwríhi'', nejsou tu složeniny metaforické ani brachylogické. Slovesné základy, jichž je zde použito, patří k nejčastějším možným výrazovým prostředkům (praviti, nositi, růsti). Nejhojnější je typ ,,tatpuruša'' a ,,karmadháraja''. Neologismy v komposičním vokále -- kromě ,,vodovodu'' -- nejsou zastoupeny. Umělecké cíle si pisatelé nevytyčili.