11.1.5 Vypouštění jiných slov než sloves

Pokud víme, nebyl tento jev ještě ve slovanských památkách systematičtěji zkoumán, o R ani nemluvě. Nejčastěji bývá vynecháván ,,nepřímý předmět osobní'', měl-li být vyjádřen zájmenem nebo opakován a rozumí-li se sám z kontextu. Východiskem tohoto odstavce je nám článek B. Havránkův (Studia palaeloslovenica, Praha 1971, str. 127 nn.). Autor tu mluví o ,,starém slovanském typu větné struktury'' a dovozuje, že i ve stsl., kde je značná závislost na řeckých předlohách, se jeví ,,značná autonomnost slovesa ve větě'', při níž není nutné výslovně uvádět prenominální objekt v různých nepřímých pádech.  Např. ,,niktože světil6nika v7žeg7 pokryvajet s7sodom'' Luk. 8, 16, kde je vypuštěno ,,ego'', nebo ,,prikosno se em6 pověda'' (Zogr., As., Savv., Nik.). Tento jev se pozoruje i ve staré češtině: ,,přijem kopie hi navirže'' Alx, Bud. 53, t.j. vzav kopí nastavil, rozumí se ,,je'', to kopí. V klasických jazycích je tento způsob velmi hojný a každý překladatel dotvrdí, že je tu nutno velmi často doplňovat -- nejčastěji osobní zájmeno  -- které v předloze chybí. V klasické řečtině i v latině se i vztažné zájmeno uvádí jen jednou, a následuje-li odkaz i v další větě, v níž by zájmeno mělo být v jiném pádě,  už se neopakuje. ,,Ariaios, hon éthelomen basilea kathistanai kai edókamen ... pista - ,,Ariaios, jejž jsme chtěli stanovit králem a jemuž jsme dali důvěru'' Xenof'', nebo ,,Mantua me genuit, Calabri rapuere, tenet nunc Parthenope ... Vergiliův epitaf: Mantova mě zrodila, Calabrie zahubila, nyní mě chová (v hrobě) Neapol'' s vypouštěním zájmene osobního; Urbs antiqua fuit, Tyrii tenuere coloni (sc. eam, urbem) s vypouštěním substantiva; Hanka fecit sc. hoc - zájmeno  ukazovací atd. atd. Příčinou těchto vazeb je větší rozmanitost a bohatší ohýbací možnosti starých deklinací i konjugací, při nichž se jazyk obešel bez různých dalších doplňujících a vysvětlujících slůvek. Že tyto gramatické kategorie jsou i v RZK nadmíru bohaté, jsme již viděli, a proto je zde i ,,autonomnost slova'' nápadnější než kdekoli jinde. Není totiž vypouštěno jen zájmeno v témž pádě  jako u Havránkových příkladů, ale volnosti se projevují též jinde. První, jednodušší způsob se koneckonců vyskytuje v jazyce dodnes a v RZK jej lze vysvětlit jako vynucený básnickými nebo rytmickými ohledy. Havránkův typ pozorujeme např. v těchto spojeních: Žleč sě jemu rozli po útrobě, trasechu sě (mu) vsi údi; vsiecko nám vyžeháchu, střie bro, zlato (nám) pobrachu; hovědce otechnáchu (nám); v ješut by jich chrabrost ... i vsie (jich) vzpieránie; žizň útroby (jim, křesťanóm) smahše; Od Boha (nám) milost ždáti chvalno;  ot ramene kyčlu protče (jemu, Kublajevicovi); Kruvoj otehnáše stáda (nám, naše) i sdiéše hoře v dědinách (našich); pohovte  údóm (svým); rozpálímy krutost (svú); Kruvoj Neklanu oběc vieru i podáše věrnú roku (jemu); dci--líce  jmiéše, na lícech (jejích) ruměnci  ktviéchu; i kak sě sdě (dálo se) v cuziej vlasti, takto biéše sdieti  (sě) dietkám i ženám; Záboj  pěniem srdce jímáše (jim, jejich); s prsů na prsy  kladech u rucě (jedni druhým); zde duál  postačil k vyjádření celkového smyslu! radost zevzně z úst vojnóv ... i zajiskři z radostnú zrakú (jednomu každému, opět se projevuje morfologická síla duálu); srážechu je i stúpáchu koni (je); jich bojie sě ptactvo i zvěř, jedno sovy nebojá sě (jich); podskoči naň vrah i udeři v prsy  (jej); chváti holubicu i otnese u hrad (ju); objech děvče,  přižech k srdcu (je); cělovách ústa (její); otvedech u zmilitka  (mi); nenie pérce, nenie blanky (mi); Nejdůležitější jsou však následující příklady: Nástojte i nadivno vám sluchu (t.j. to, co budu vyprávět); pěj, tobě ot nich dáno, tj. od bohů; vypuštěno je buď ,,pěnie'' nebo ,,to'', jak bychom řekli my; A sú Němci Sasíci, t.j. ,,jsou to Sasíci; skočich s koně, viezech na suk (jej, koně)''. Opakujeme, že zájm. ,,to'' ukazovalo původně na vzdálenější předměty a že pěvci k němu měli dokonce jakýsi odpor (RZ). Prostičká věta ,,A sú Němci Sasíci'' v sobě skrývá zvlášť pádný důkaz pravosti. Také MPKV prokazuje obdobné jev, a co je tu zvlášť zajímavé, liší se právě v této jemnosti od paralelního německého textu:

Je tedy odlišně chápán i vyjadřován ,,dativ  zásahu'', jak o tom bude ještě řeč. Němčina tu potřebovala častěji opakovat osobní zájmeno než čeština.

Námitky byly vznášeny proti verši ,,počě kněžna  ...'' sc. ,,govoriti'', je to prý německé ,,hub an''. Nejasné bývaly i verše v Záb. ,,tamto pokrysta i vracesta sě'', kde je ,,sě'' jen jednou, ač zřejmě patří k oběma slovesům. Komárek zde nadhodil možnost ,,pokrysta zbraně '', i to by bylo možné. V RZ lze číst ,,gore ptencém, im sě zmija vnorí'' nebo ,,jim sě'' případně též ,,imže, jimže'' a brát ,,vnořiti'' absolutně, bez reflexiva. Taková slovesa v RZK jsou ještě: srazúcě Tateré (sě); naliť  srážajevě straně obě; dále četné příklady u ,,hnáti, hrnúti, siesti (si), lehnúti (si), zjařiti  (sě), tázati (sě), plakati (sě)'' a možná i upieti (sě) - upínati se. Pro samostatné ,,počieti'' -- nehledě ke známému ,,početí'' -- bez inf. mohu uvést několik dokladů, např. Výbor I, str. 579 ,,arcibiskup počne'' ,,Kyrie elesion'' atd, Řád korunování krále českého; pro ruštinu u Sreznevského II; Nestor  30 ,,knjaz uže počal7, potagněte, družino, po knjazi'' (t.j. ,,začal bojovat''); Hus, Post. 18 H ,,Byli sú počeli Němci...''. Ke spojení reflexiva ,,sě'' se dvěma za sebou jdoucími slovesy viz A. Jugov o, Slovo, str. 148.