Chápání dějových postupů je ve starším jazyce jiné než dnes. Řeč směřovala i stále směřuje ke zjednodušení představ a je tu snaha o vyjádření složitého obsahu co možná stručně, jedním výrazem. K vysvětlování tohoto jevu nevystačíme s lingvistickým rozborem a je nutno se obírat i trochu psychologií. Pro ,,animistické'' pojímání přírody (a snad i pro ,,animistický'' světový názor) je vše oživeno přirozenými i nadpřirozenými silami. Obdobné je i chápání fysických a duševních stavů v lidském organismu. Primitivní člověk věděl málo o nervových centrech, o vyšší nervové činnosti atd. Domníval se, že strach je soustředěn v hrdle, jestliže se tato část těla stajuje; že ježící se vlasy samy cítí odpor proti hadu; že kůže, třese-li se zimou, sama ji pociťuje apod. Souvisí s tím i třeba chápání bolesti u některých antických filosofických škol: poraněná ruka nebyla považována za vážný úraz, jestliže je bolest ,,omezena'' jen na malou část těla, atd. Proto je ve starých textech tolikrát řeč o ,,duchu, duši, srdci, mysli, údech, hrdle, hlavě, těle'' které jsou všechny pokládány jakoby za samostatné bytosti, kdežto dnes říkáme ,,rmoutím se, raduji se, posilňuji sě'', chápajíce člověka jako celek. V lingvistice se říká změně způsobu vyjadřování těchto vztahů ,,univerbisace''.
Archaické nazírání se tedy projevuje hlavně v oblasti duševní nebo fysiologické, ale tytéž vidíme i v jiný sférách , totiž u líčení meteorologických jevů, ve spojení vyjadřujících sounáležitost nebo vlastnictví, v hojném požívání t.zv. tautologie (figura etymologica, později synonymica) a v některých spojeních dalších. K věci m.j. upzorňujeme na A. N. Veselovského, Sborník Tipologija narodnogo eposa, Moskva 1975.
Naším rozborem odpadnou námitky proti ,,novoromantismu'' v RZK, neboť uvidíme, že ve sporných případech jde naopak o velmi starobylý způsob nazírání, vlastní samozřejmě i klasickým jazykům a staré indičtině. Pozbude váhy také tvrzení, jež je někdy vyslovováno, totiž že R byly původně složeny latinsky. Na druhé straně nevylučuji, že se budou cítit trochu dotčeni také přátelé R. Ledacos totiž, co považovali za původní tvůrčí sílu básnická invence, se projeví jako přirozený smyslový svět primitivnějšího člověka.
Sféra meteorologických jevů: zde je nutno řešit otázku, zde původnější staré věty jednočlenné typu ,,prší'' nebo dvojčlenné. ,,Zeus hyei'' - Z. dává ,,déšť''. První z nich se dělívají na ,,man Satze'' (říká se, prší, sněží), na ,,es Sätze'' (házalo ním po kostele) a na ,,věty s povšechně známým podmětem'' (by ot břeha pláně taká, jakž by mohl dovrci z praka). Viz B. Havránek, Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, str. 69 a týž autor, Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů, Varšava 1973, str. 7. RZK by svědčily pro rozšířenější přesvědčení o prioritě vět dvojčlenných, jež lépe odpovídají starému polytheismu. Ten je v RZK zastoupen velmi skrovně a zdá se, že původní verse, v níž božstva patrně zasahovala do děje intensivněji a bezprostředněji, byla nahrazena jinou, ba snad byla, můžeme-li tak říci, ,,censurována''.
V RZK není ,,setmělo se'', ale ,,noc sě zatemníše'', není tu ,,zabouřilo'', ale ,,búřa vstáše'', není ,,rozjasnilo se'', ale ,,vzchod projasňuje'', nenalezneme tu ,,pršelo střelami'', ale ,,střely dščichu''. Podobné obraty: Noc pokročíše k jutru; vrši sě promodrujú; osěnie sě zelena; blesk hroma. blesk mečév; mrak hrozí posúti úrody; večerní tma sě množí; noc posula zemiu; noc sě rozvali; noc zapřieti (opletla?) zraky; noc sě proměníše v jutro; den sě rozhořieva na poledne; chmúráše sě tuča ; blsky bijú; přieval zživi pramen; minu búřa; mhla sě podvíhaje; slunce dokročí poldne, postúpí; jeket vznikáše; búřúce nebe; podnebesie bě plno osvěty ot slunce; slunce dokroči póldne; večer projde na noc; vietr búři přes vlasti; přijde slunce vrcholy dřev k hradu; lesi zevzniěchu; země pije krev; Vletavo, če mútíši vodu; búrja rozvlajáše (Vltavu); búrja ... sesypavši tuču...oplákavši glavy gór ... vyplákavši glinu; novodobý autor by byl sotva tak důsledný a jistě by mu proklouzla spojení jako ,,setmělo se, blýskalo se, dnilo se, svítalo, vyjasnilo se''. Do této serie by mohlo trochu patřit jen ,,Ticho, vsě tichúnko'' v Oldř. (mladším).
Ve sféře fysiologické a duševní jsou charakteristické obraty snad nejčetnější. My bychom řekli ,,odpočiňte si'', pěvec však má ,,pohovte údóm'', proti našemu ,,rozhněval se'' stojí starobylé ,,zloba sě rozevře po údech''. Zdánlivě mnohomluvně -- ne ,,univerbálně'' jsou formulovány tyto projevy hněvu, lítosti a vůbec fysické stavy: Bóh ti da bujarost ; potlačiti dušu; hněvi uchvátichu obě straně; hoře sdieti ; vzmužte chrabrost; zkusí chrabrost moju; jarota mu z zrakú pláše; srdce jímati; jmieti vieru (důvěřovati); boj měl konec vzieti; káže slovy...; hněvi uchvátichu krutosťú...; hlasy přěcházesta v mužská; bodrost v myslech sě rozstúpi; naděja oststúpi křesťany; skákáše hbitými nohami; kořist zrači sě oku; srdce pohrúženo v hoři; z kakých přiečin ste sě sjeli; zevzně vícestvie k uchu; prudkost vyrazi Luděkem; kto rozplaka hlasy; sniéše mi sě ve sně (ve spánku); vzúpichu skřěkem; vzezvuče skřěk; žizň smáhše útrobu; žleč sě rozli po útrobě; strach uderi ...; mútiti srdce, učista paži; dáti šíju v porobu; paže biéše dorostla, trnie sdělo bol; hlása pohaněnie; podobně i v MPKV: steňu srdečenstviem; mysl želeje; da žel krut; mysl mě pudí; blaženstvie přijide očima v srdce. Zde by mohly být i skutečné latinismy: animus me fert, mens agitat, amore excruciari aj. V PV máme ,,srdečko čuje radost, žel''.
Ve sféře sounáležitosti nebo vlastnictví se univerbizace projevila rozvojem slovesa ,,míti'' tj. ,,haben'' i ,,sollen''. Na věc jsme již narazili v předešlé kapitole. Sbyh. ,,Kdyby ti bylo srdce udatno'' vykládal Flajšhans jako ,,latinismus nedoložený''. Ale o všeindoevropském charakteru opisů vlastnictví pomocí slovesa ,,býti'' bylo již napsáno mnoho. Jen letmo uvádím: Buck, uv. spis, str. 740; Vondrák II, str. 362; Brugmann, Grundiss II, 431 (treis de moi eisi thygatres u Homéra), obdobně v est. ind., v lat., got., slov., k RZK též Mareš , Marnost, str. 275 a ke staré češtině Gebauer IV, 391. Pro stsl. jsou různé příklady, kdy se text neshoduje s řeckým originálem: S7mr6ti bo ne běmiru, Supr. 389, 3 proti ,,thanatos úk én en tó kosmó'', těmže byst7 v6sěm7 jedno ime - egeneto pantón proségoriá mia. Obé u R, i Mrázka, Issledovanija po sintaksisu stsl. jazyka, Praha 1963, str. 243.
,,Jměti'' je v RK již ve významu ,,haben'' a ,,sollen'' (ač někdy není smysl jednoznačný: v Záb. 21, 33 ,,vsiak jmě vieru k vojevodě'' může být ,,měl'' i ,,pojal''). Ve starší části RK je ,,jměti'' jen dvakrát, v mladších skladbách osmkrát. Opisů s ,,býti'' je v archaičtějších částech našich textů 13, v pozdějších 22. Opisy jsou několikerého druhu: předl ,,u'' + jméno k ní + podmět: ,,u jednej sú desky; u vtorej meč; u nás pravda'', vše v RZ, jinde bez dokladu druhý typ: býti + dativ + podmět hlavně ve Sbyh., ale i jinak v RK, kde však námitky nebyly vysloveny: bude nám vody dosti, Jar. 12, 4; kací z vás mi najplzněji, Lud. 18, 29; vezdy nám súsědé Němci, Lud. 18, 30; juž nám nedaleko hory, Záb. 24, 21; ve Sbyh.: kdyby tobě bylo srdcie ... drápy ...nosec; tobě mlat, tobě srdce přěudatno, tobě braň silná; Opušť. 28, 23 ,,ni mi bratra, ni mi sestry''. Patří též k našim úvahám o větách neslovesných. Někdy je tu ovšem vztah volnější než pouhé vlastnictví. Možný je také ten způsob, že je užito různých vazeb pádových, viz jinde; zástup bě čtyřie hlukóv četný; dci .. biéše těla urostlého; i by v... děvě .. po ... srdečce. Posléze je užito též akusativu vztahového nebo jiných neslovesných vět: děva...oči jako nebe jasné. Odpor proti dnes běžnému ,,míti'' je jak důkazem starobylosti RZK vůbec, tak i stadia ,,předuniverbisačního''.
Tautologie je archaický způsob (patřící též částečně do stylistiky), záležející hlavně v užití tzv. akusativu vnitřního předmětu (pěsň pěti, Záb.) nebo isntrumentálu (tahem Němci tahú), Ben.). Někdy se tento druh nazývá též ,,figura etymologica''. Vytříbenější je ,,fygura synonymica'', kdy se mluvčí nebo pisatel vyhýbá stejnozvuku a užívá synonyma : místo ,,sekerou sekati'' může stát ,,sekerou tesati''. My však rozšiřujeme tento odstavec o případy, kde nejde přímo o pádové vazby, ale vůbec o zdvojení téhož slovného základu; je to způsob vlastní zejména nejstarší lidové poesii. Tím vlastně likvidujeme i další námitku proti R, jako by různé ,,anastrofy, epistrofy a epanastrofy'' byly charakteristické jen pro básnictví jiných slovanských národů, ne však našeho. Analogie najdeme i ve staré latině a řečtině (gallus gallinaceus u Plauta), resp. homérské ,,sýs sialos'' - kohout kohoutí, vepř ,,vepřatý'', ač druhé spojení bývá též jinak překládáno. Figura etymologica v RZK: na popravu ustaviti pravdu, noc sě převalíše přes pól noci, ticho, vsie tichúnko, sečné rány sekú, radost ot radostnej Prahy, tahem Němci tahú, vítě věnce, vstanú kyje nad kyje, kopie nad kopie, zvěst uju pověst, srotichu sě druhý ke druhému, druha druzě postúpati brání, hoře hořa věcše, bliz bliz, rozmnoži sě Tatar množstvie, pomstu, pomstu, vzhóru, bratři, vzhóru, v jednu sílu silnú, u věk a věky věkoma, muž mužu sě týkáchu druh druha, ot lesa k lesu, psóv přemnoha množstvie, jak by hory s horami, válely, vysadi jej z tvrda sedla, ráz po ráze, mečem v meč uderi, pěju piesň, otčík zajide k otcém, oběcati oběť, srdce k srdcu, s prsú na prsy, pozřesta zrakoma, parob na paroby, dub proti dubu, ot poledne juž na pól k večeru, krutú krutost, vlna za vlnú sě valé, skok na skok, se dřeva na dřevo, drahú předrahúčkú, dravá ostrá drápy, vyrazi dušu, dušicu, roste dúbec dub, sěmo na sien dub, sniéše mi sě ve sně.
Mladší náhrada figurou synonymikou: vypraviti posly, slovo govoriti, slovesy hovořili, Vltava sě kúřie v páře, tažechu polem, vzezvuče skřek, vetchými slovesy vzpěchu, v setniny sě shlukú, vzúpichu skřekem, zaměsi sě hněvem, skřekem řvúce, oběť vzdámy, vzvola hlasem, prolétni lesy skokem, voji ozvučení hlukem, vzmnožichu svá čísla, řiče les řvaniem, zevzně hlahol, zasténa pláčem, beř sě lisími skoky.
Konečně je možno zde uvést zařadit různé opisy, jež nelze zařadit do žádné z předchozích skupin, ale které jsou charakterizovány tím, že by je novodobý básník vyjádřil spíše jedním slovem: ,,zaměřímy chody'' - půjdeme, ,,spáchámy vražbu nad sebú'' - proklejeme samy sebe. Podobně je v RZK: daň položichu, v ta doby (v tom, tehdy), dolóv srazi Vlaslav a, proráže dráhy u vraziech, hlas + různá slovesa, hlásáše pohaněnie, četné užití slova ,,hrdlo'' při označení různých zvuků, lud sě v hromadu srazi, jmieti vieru, četné fráze se ,,slovem'' (káže slovy aj.), shluče sě množstvie, nohu v krok, ruku v braň, vlasi skadeření v prsténcéch, prúd Pražan teče, střežechu jej púti jejé dráhu, pójdu v střie chu jim v čelo, vzdieti jmě (pojmenovati), vznikáše, vznide jeket, dávati slova k slovóm, na dvě straně kolo rozstúpichu, v záhubu vrci, na popravu ustaviti pravdu, rozděliti sě rovnú měrú, ustaviti nález, glazy preglédati číslem (spočítati); skoro vždy by bylo možno se obejít bez průvodního substantiva a sloveso učinit hutnějším.
Naše EJ je ovšem takřka doslovným překladem latinské předlohy, ale je nutné si tu povšimnout několika neosobních vazeb, z nichž žádná není v RZK a jež nahrazují dnešní jednodušší ,,míti, musiti, moci'': jemu slušáše o chudých, pisáno jest, dležno vzvýšiti syn člověč, málo světa v vás jesti, netreba jest tobě, vymiete (je prospěšné).
V Leg. Prok. Je ,,Es Satz'' -- jak zřieť na jeho těle, úzus mezi ostatními ,,falsy'' zcela nedoložený.