V předešlé kapitole jsme si všímali spíše syntaktického rozkladu pojmu v podřízené jednotky analytickým postupem. Nyní máme na mysli vztah dvou pojmů, a to jednak logický, jednak numerický.
Pro RZK platí v zásadě pravidlo, že subjekt odpovídá objektu ve smyslu gramatickém i logickém. Zvláště dobře se to jeví v těchto jevech:
V RZK jsou tato adverbia na -o: bujno, bystro, daleko, chrabro, chytro, jarno (nebo ,,urno''?), ješutno, kruto, lstivo, lúto, mútno, prudko, rovno, rózno, silno, skryto, teskno, úsilno , vratno , (lze brát i za adj.), zlobivo (je podtečkováno, čtení tedy nejisté), žalostivo, ticho, dlúho, hlasno, krupo, strašivo, strašno, tajno, věhlas no, vsiestrašivo. Vedle toho běžná jako ,,sěmo, tamo, jako, tako, nikamo, onamo. V EJ je ,,javno'', v PV ,,veselo, mútno''. Naproti tomu končí na -ě: hadlivě, chrapavě, krásně, křepce, radostně, raně a možná i ,,posobě''. Uvažujeme-li jako starší obránci, můžeme ještě z adj. na -o škrtnout ,,daleko'' a ,,dlúho'', která jsou dodnes běžně v užívání.
Doklady z textů ,,pravých'' byly již častěji sneseny, ale snad je můžeme rozhojnit, ač ke skutečnému stavu se pochopitelně nedobereme. Bývalo i ,,zřejmo'' a ,,řiedko'' (obé v Otc, několikrát, novo, ruozno, příklonno); forma ,,na krátcě'' v Otc. 107b ukazuje na větší frekvenci těchto útvarů, jejichž spojitost s adj. neutra sing. je samozřejmá. V Otc. jsou adjektiva v této formě velmi častá, až nápadná: krotko, svědomo, nechutno, vzácno, libo, milo, dobro, užitečno, příkro, krátko''. Toto poslední adj. je jako adv. v Brn. nauč. 115. Dále bylo objeveno: vyjdi rychlo, Ev. Víd. Luk. 14, 21 tvrdo u Štítného Kn. š. 105, twirido, Cis. Mnich. 22; tenko, Spor duše s tělem, výbor I, str. 357; hodno, Brn, nauč. 107; kruto, z Roud. rkpu, u Trávníčka, HM Skladba, str. 129; horno a hormo - horlivě; koso, Dal. 53, 31; další u F. Prusíka , Osvěta 16, 1886, I, str. 706; pevno, z archiválií, Výbor I, str. 1043. V Ev. Ol. je vždy ,,brzo'', nikdy ,,brzy, brzě''. V leg. Kat. 1457 ,,úsilno '', tamtéž i ,,kruto'', v. 3. 135, v Kněz. Ben. Mat. 8, 6 ,,clenno'', t.j. ,,celý den'', ,,přěkruto v Alx. Bud. 330. Časté je i ,,teprvo, pravo, oblo, husto'' (Zubatý II, str. 135), hojné spojení ,,svléci někoho čisto niti'', veselo (Baw. str. 401, v. 1830), brzko u Geb., Stč. slovník; hrubo ve Tkadl. S 6a, zajisto, ibid. S 30a, zacělo, ibid. S 16a tj. ,,zcela''), totéž i S 36a, 59a. B. Mašek , ČČM 1893, 67, str. 444 nn. uvádí ,,hanebno, mjelno, novo, tuho, zřejmo, silno, hrubo, kuso, krátko, krupno''. U. Zikmunda, Skladba, str. 22 ještě nacházíme: letmo, řadno, kradmo, kolmo, kloňmo, čtvermo, lučmo, sečmo, obkročmo, pošepno, potajmo, obstojno, odstavno'', kde většinou protějšek s ,,ě'' vůbec neexistuje. Konečně cituje ledacos z našich dokladů i sám Gebauer (IV, str. 328). Malý stč. slovník má i ,,zlo'' na str. 659.
Obecná tendence k ponenáhlému ústupu adv. na -o v dobách pozdějších a spolu i směrem od východu na západ nachází potvrzení nejen ve stč. textech uznávaných, ale i v RK. V Ludiši je již poměr obou forem vyrovnán, v ,,moravisujícím'' Jar. je jen ,,chrapavě'' a snad ,,posobě''. V RZ, v Záb. a v EJ jsou jen adv. na -o. Mašek došel na uv. místě k těmto číslům (bral adv. od téhož základu vždy jen jednou): poměr o-ě byl pro něho v Záb. 8:0, v Čestm. 5:2, v Jel. 2:0, ve Sbyh. 1:0, v Oldř. 3:0, v Ben. 2:0, v Jar. 11:1, v Lud. 2:2 a v Op. 1:0.
Kvantitativní methoda, které požil i Smetánka a jeho nástupci, již nestačí. Trávníček (Skladba, str. 130, ale i jinde) odmítl Smetánkův postup dosti ostře, arci bez jakého zřetele k R. Vycházeje ze Zubatého stavěl na tzv. ,,adverbialisaci doplňku'': z původního schématu ,,kůň běží rychel'' vzniklo ,,rychlo'' a ještě později ,,rychle''. Adverbium, které bylo původně těsně spojeno s podmětem, se později přesunulo ke slovesu. Trávníčkův výklad pěkně ověřuje např. stsl. Luk. 7, 43: ,,prav7 sodil7 jesi'', kde je v některých textech úprava na ,,pravo''; řecký originál tu má ,,orthós ekrinas'', tedy již adverbium. V latině i jinde byly ovšem klasické vazby též ,,equus venit celer'' spíše než ,,celeriter''. Domníváme se, že stejně docházelo i k adverbialisaci předmětu. Zubatého ,,oblo hltati'' je jako staré i novočeské ,,draho koupiti'', tedy ,,drahý předmět''. V EJ ,,javno mlevíši'' značí buď ,,říkáš jasnou věc'' nebo ,,nluvíš, jsa jasný, srozumitelný vykladač''. ,,K týmž výsledkům došli též v SSSR, např. M. G. Bulachov, Voprosy istoričeskoj leksikologii i leksikografii vostočnoslavjanskich jazykov, Moskva 1974, str. 312. Jmenovaný vyšel jednoduše ze jmenných adjektiv , k nimž přistoupila postupná adverbialisace. Tedy ,,smutno'' se spojilo s obraty jako ,,je mi smutno'' a ,,smutno se dívá'', takže obojí spojení je výsledkem jednoho a téhož vývoje. Nepochybně je ,,středočeské'' smutně výsledkem pozdějšího vývoje. Původní jmenné útvary se spojovaly s předložkami, a to opět ukazuje na existenci adverbií na -o i ve středočeštině: na novo, na krátko, do prosta, po tichu, po bratrsku, ale i ,,v brzce, namnoze, vnově'' (poslední je i v RK, Jar.). Patrně byla tato adverbia i protiváhou k bezpředložkovému lokálu na ,,ě''. Když mizel, začínala nabývat větší frekvence i adverbia na ,,ě''. Podpory se dostávalo formantu -o jistě též od hojného užívání jmenných adjektiv a nepochybně i komposit se švem -o-; Jména jako ,,Lutobor'' se dají i prostě vysvětlit jako ,,luto - lítě bojující''. Kdo uznává s Gebauerem a jinými existenci přehlásky o-ě, může vzít i tohoto činitele v úvahu.
Ve stsl. jsou formy s ,,o'' i s ,,ě'' rozděleny asi rovnoměrně, takže i typ s ,,ě'' je starobylý.
Dnešní čeština podržela stará adverbia na -o hlavně při primárních vztazích: ,,vysoko, daleko, hluboko, blízko, nízko'' a ovšem stará původní příslovce ,,jako, tako, tamo, tamo, takořka, mnoho, často, málo''. Je zajímavé, že se ve staré češtině vyskytovalo i ,,mnozě, mále, dalece, nečestě'' (Mašek , uv. čl.). Protože i nová čeština činí rozdíl mezi ,,někoho si vysoce vážit'' a ,,pták letí vysoko'', je vidět, že tu jde a patrně vždy šlo o živý sémantický proces. Původně označovala adv. na -o) řecké -on, latinské -um, viz petrifikáty ,,primum, tum, num'' (prvotní časové a prostorové vztahy, a to snad i bez pádové specifikace) E. Benveniste, Origins de la formatio des nomes en indoeuropéen, ruský překlad, Moskva 19555, str. 116 nn). Byla to tedy adverbia místa, času, snad i míry. Později se těžiště významu přesunulo na slovesný děj, nastala adverbialisace a změna na dneění příslovce způsobu.
Zdá se, že se tu jeví -- i v RZK -- i další vnitřní logický rozdíl. Jestliže ,,vlastovica narikaje mútno'', t.j. ,,smutně žaluje, jak bychom dnes řekli -- vychází cit z jejího nitra, patří tedy k podmětu a jde tu do určité míry o vztah ,,relační''. Jestlliže bojovníci na Hostýně ,,pějí chrapavě'', děje se tak proto, že mají vyprahlá hrdla a vztah je jen ,,inherentní'', stav přechodný, náležející k dějovému slovesu. Podle přesných hranic ovšem nelze provádět v R násilné dělení a také nevíme přesně, jaká byla významoslovná síla jednotlivých výrazů. Věc souvisí též s celkovým civilisačním procesem: jednoduché, přímočaré styky a vztahy lidí ustupují složitějším poměrům společenským, hospodářským i ryze pracovním.
S adverbii na -o souvisí též odchylné akusativní vazby ,,máše mácháchu, pohýbal Vyšehrad''. O tom bude ještě řeč. I zde má objekt převahu nad průvodním příslovečným určením. A ještě jedna vnitřní vazba: v RZK nenalézáme bezpředmětné lokály, ale vždy jen předložková spojení ,,v nově, v skoře, v zimě, v létě''. Padělatel by se byl jistě ve svém předpokládané snaze o archaizaci pochlubil znalostí bezpředmětného 6. pádu! Jsou tu tedy zákonitosti, které skvěle zapadají do celkového ,,stroje'' jazyka našich textů. Bez významu není ani PP, kde čteme ,,silno'', ale jen nákladně, nábožně, prosebně, potomně a bezectně''. Pěkný protiklad hovorového a knižního jazyka v jednom textu!
Vztahy numerické. Hlavní zásadou -- zachovávanou dosti důsledně -- je v našich textech návaznost počtu ,,subjektů'' k počtu ,,objektů''. Dnešní čeština není tak pravidelná a můžeme říci jak ,,přiložíme ruce k dílu'', tak i ,,ruku k dílu''. V takových případech je v RZK zpravidla plurál a ovšem i duál . Odchylky nastávají tenkrát, jde-li o abstraktní pojmy nebo přenáší-li se pěvcovo myšlení od kolektivu k individu nebo naopak. Příklady na pravidelné číselné shody: kněžna káže vypraviti posly (pro osm lidí); vladyka chodí v sněmy slavny; sto (vojínů) jmiéše mocná paže (plurál neutra); vieru v útrobách (rovněž o vojínech, ,,útroba'' je v RZK vždy sing.); vzmužte chrabrost srdec; trúby vyrazichu zvuky; hněvi uchvátichu obě straně; sebra voje ze vsiech vlastí; mrak hrozí posúti úrody polí; voj křesťan...drúce sě; žel rváše teskné srdce (nepravidelný plurál!); zezvučali hlasy rohóv; uderily zvuky bubnóv; krev se valé jak bystřiny (z různých míst); pod drva vložie oběti (singulár); opač chody devětikrát ; voji vzmnožicu svá čísla (protože jde o devět obchůzek kol hory!); vrahóm vzmnožichu jich strachy; strachy jim by z lesa (instrumentál!); rozstúpi sě bodrost v myslech; mužie bratrských srdec ... zrakóv; dávati jiesti bohóm v súmrky (každý večer); strach vrahóm vyrazi z hrdl skřěky; rozráže vrahóv shluky; dnes by tu téměř všude mohl být i singulár.
Odchylky: travička sdupaná cuziem kopytem; k Neklaňu radostnu oku ... uchu; ves um sbierajte; žízň smáhše útrobu; sprahlým hrdlem lzali trávu; hotovi nohu v krok i ruku v braň; zajímavé je ,,podáchu si pravě rucě'' -- jde o více jedinců, ale ruce si podávají vždy dva a dva. I jiné staročeské texty se kloní spíše k užití plurálu: kázal jim hlavy stínati; ztratíme životy; apoštolové nemohli smutku se srdcí složiti; stalo se jim po vůlích. Tento způsob přežívá i v dnešní ruštině: úzus tu je ,,slovník českého a ruského jazyků''. Individualisované pojetí děje a volnost v těchto shodách-nechodách jsou ovšem též prastaré jevy. Z Euripidia znám např. ,,dot', ó tekna, dot' aspasasthai métri dexián chera) dejte, děti, metce stisknout vaši pravou ruku, cituje J. Wackernagel , Vorlesungen über die Syntax I, Basilej 1920, str. 92). K srovnání též Jl. K 187: hós tón nédymos hypnos apo blefaroiin olólei: spánek je v sing., je to abstraktum; mužů je více (tón), ale mají po dvou očích, vlastně víčkách, proto duál (blefaroiin).
Příbuzný je též jev, na nějž upozornila K. I. Chodova, Padeži s predlogami ve stsl. jaz., Moskva 1971, str. 24: typ ,,syn šel s otcem'' je starší než ,,šli syn s otcem'', ač i to je od 13. století doloženo (např. v sch.). V RZK je jen starší způsob: ký (vladyka) s kmetmi...chodí; sediéše kněz (s) starostami; děva s militkem spáváše; jáz létávách s holubicú; Kublaj tieže s voji; sedie kniení s zemankami; letieše se svojím holúbcem; Vojmír vznide se svú dcerú; prokný svála se svým ludem; junoše s němým lesem mlčie''. Tam, kde se struktura věta mění, pomáhá si pěvec vypuštěním slovesa: hrnúše sě za niem osm vladyk, s vladykami tři sta pól sta vojnóv''.
S věcí dále souvisí tzv. ,,depluralisace'', odklon od vyjadřování pojmu plurálem a náhrada singulárem. Gebauer tento jev znal, ale nevysvětlil; lidově se dodnes někde říká ,,ke kostelům'', ač je v místě jen jeden. V RK je obdobný případ ,,knih'' místo ,,knihy'', jak jsme viděli v ,,incipitech''. ,,Kniha'' značila původně též ,,písmeno'', ale myslím, že tu spíše doznívala původní představa úlomků, střepin, odřezků kůry. Plurál stával, jak ještě uvidíme v úvaze o duálu, tam, kde se vedle podstaty věci přihlíželo také k jejím částem.
Duál stával, jak je obecně známo, ve staré češtině
Skupina 2) obsahuje mnoho příkladů se samozřejmou morfologickou správností. V RZ nacházíme doklady: rodná bratry, oba Klenovica, dvě věglasně děvě, protiv jima, pod nima, výpovědi, budete-li.. V Oldř. není dokladu, v Ben: obě straně, dvě straně, v Jar. dvě děvě, na dvě straně, dvě pólie, dvě králevstvie, oščepoma; v Čestm. ščít dvú zubú; v Lud. dřevce ostrú hrotú, dobysta mečí, črná ščíty, hlavama, v dva kusy; v Záb. dva syny, jejú hlasy ... mužská, jejú umy; kromě toho je důsledně duál vždy tam, kde jde o dva bojovníky proti sobě (Střebor , Ludislav ... vsedasta). Učenci dávno zjistili, že se duál nejpevněji držel tam, kde byl provázen číslovkami ,,dva, oba, dvě, obě''. V našich textech je duál zachován i bez této číselné opory. Duál ,,dva, oba ...'' bývá odůvodněn obsahem: ,,srubeně stě rucě obě'' ukazuje na nelítostnost boje; ,,ščít dvú zubú'' je označení nezbytné.
Názor, že je duál pozůstatkem z doby, kdy lidé ještě neuměli počítat, je třeba odmítnout -- nejen proto, že by ho mohlo být zneužito argumentováním o nízké kulturní úrovni starých Slovanů, ale hlavně z věcných důvodů. Sufixy dvojného čísla u Slovanů jsou mnohem mladší než praindoevropské názvy základních číslic.
Proti některým duálům v RZK i v EJ byly vzneseny námitky; morfologické jsme již uvedli v jiné kapitole. Po stránce syntaktické je nutno ukázat na několik případů, kdy je duál nahrazen plurálem - ač si toho odpůrci snad ani nepovšimli. Dvojné číslo nejdříve mizelo v adjektivech a v zájmenech. Snad proto je v Lud. o dvou dřevcích řečeno ,,zlomista je'' (oba zápasníci), ač jsme viděli, že toto ,,je'' by mohlo být též odchylkou tvaroslovnou. Nepochybný plurál je ,,dřevce'' v téže skladbě. Je to nepochybně neutrum, jak dokazuje Lud. 19, 33: vytče dlúhé dřevce. Nelze ovšem vyloučit možnost, že soubojníci měli dřevců několik, ale drželi proti sobě vždy jen dvě. Dále je v Jah. ,,Laskachom sě, milovachom'', ač jde o dvě osoby, dále i ,,slunéčko nám zajde''. Odchylky jsou tedy vesměs v mladší části RK: v Lud. a v lyrice.
Některé výjimky jsou jen zdánlivé a jejich rozbor nás poučí o citlivém pojímání situace, jak již pěvci vnitřně prožívali. Jestliže si jejich fantasi i podmanil výrazný individuální vjem nebo zážitek, bývalo užito duálu; jde-li o pohled spíše povšechný, ,,reportážní'', je přípustný plurál. Proto čteme v popisu pochodujícího vojska ,,túli na plecech jim řechcú, meče po bocéch jim visá'', ale již při líčení obléhání Kruvojova hradu čteme, že ,,muž k mužu sě týkáchu (vždy dva a dva, proto plurál) mohutnýma plecema) představa každé dvojice zvlášť). Individuálně rozdílné jsou též ,,zraky zapolená'' (duál u ,,zrak'' je v RK sedmkrát) proti ,,mužie iskrních zrakóv'', chápaný kolektivně. Poučné je v EJ ,,počě mýti nozě učenikóm'', kde byl plurál žádán neprávem. Nejde samozřejmě o práci jakoby ,,na běžícím pásu'', ale o akt pokory Kristovy vůči každému apoštolu zvlášť. Mytí nohou se uskutečňuje opodál scény s poslední večeří, apoštolové přicházejí do ústraní jeden po druhém, jak o tom svědčí též reprodukce z výtvarného umění -- na ikonách (D. S. Lichačov, Člověk v literatuře staré Rusi, Praha 1974, str. 160 nn).
Nejdůležitější jemnost v numerickém vztahu duál - plurál se však jeví u některých pomnožných jmen v RK a snad i v MV. Jestliže se k hlavní představě druží také jiné části tohoto předmětu, býval i ve starém jazyce plurál. Dostál o tom ve své studii nemluví, ale Machkovi (ES) je tento jev dobře znám stejně jako P. S. Kuznecovovi (Očerki ist. morfologii rus. jaz., Moskva 1959, str. 83), který uvádí strus. ,,ústa'' vždy v plurálu) tak i v češtině) , ale ,,ust6na'' - ret v duálu. Také ,,vorota'' jsou ve staré ruštině v nepřímých pádech vždy v plurálu, totéž platí o ,,dveřích'' - dv6ri''. V češtině platí tato zásada o apelativech ,,ústa, záda, bedra, třísla, vrata (i řec. ,,pylai'' - plur.), dveře'', někdy i ,,prsa''. Tak i ve stsl. ,,v7niti skvozě těsnaa vrata'', Luk. 13, 24 a ,,v7chodei dv6rmi'' Jan 10, 7. ,,Padělatel'' to znal stejně dobře jako dnešní lingvisté: ,,ňadra rozhalena'', věnčera v Jar., otvořie sě vrata...vteré Sbyh; cělovách ústa, v PMPKV ,,miedná ústa'', v EJ ,,u dverí'' a snad i v MV ,,chřiepě - nozdry, nares'' ale zde nevíme přesně, zda máme brát k subst. ,,chřiepa'' nebo ,,chřiepě''.