Genitiv, který ve slovanštině převzal též funkci zaniklého ablativu, je syntaktický prostředek velmi mnohostranný, jak je pochopitelné. Tato jeho vlastnost se plně uplatňuje ve všech našich textech.
Genitivem se často vyjadřuje předmět, jak jsme viděli již v předchozí kapitole. Může jít o gen. odlukový (by je spásal Tatar) nebo cílový (dostúpichu mýta). Povšimneme si hlavně, vazeb, kdy může v nové češtině stát i pád předložkový: dostúpichu mýta (na...), cháma ždáchu, spásal Tatar (ne ,,od, před''), podobně ,,sprosť ny vrahóv, stíhajúcích, milosti ždáti, zastyďte sě řečí, druh druha sě týkáchu, uleče sě duše mlata, jich bojie sě ptactvo i zvěř''; dále ovšem u supina: ,,pohřebat mrch, poznat nravóv; chovaj sě junoší, junošě'' (gen. sing.) plakáchu děvy, zmilitka sě nedoždech; nebudi vás tajno. V PV: jejé želie (živok ), v EJ: nechajte jejé, jegože poslal jesi, otieže Jezusa, tieži sě těch...; v LP: meč vrátí města tripolského. Genitiv partitivní: nabiera vody (RK), pusti vody v umyvadlo (EJ). Rozdíl mezi ,,pojísti koláčů'' a ,,pojísti koláče'' je dávno znám (Gebauer IV, str. 346). O genitivu záporovém viz výše.
Někdy bývá genitivem vyjádřen i podmět k vyjádření neurčitého, ale značného množství. Vlastní číselný pojem se vypouští, a tím je opět dosvědčena ,,neurčitost'' genitivu: mrch tu léžéše, shluče sě vojnóv, postavi sě silných.
Provází-li genitiv substantivum, plní funkci neshodného přívlastku. Zde je nejvíce doložen genitiv měrový: vsiech sto, tři sta pól sta vojnóv, množstvie Polan, množstvie psóv, sedm vladyk, luda mnoho, junóv desět a vlstně i ,,čeho třeba''; če jich, vody dosti, v ta doby, pět sluncí, plno bleska, pět siehóv, velé dúš, tlupy krahujcév (dá se i jinak vyložit), siela chvrastia (PV). V EJ: velé ploda, málo světa (světla), tři sta peniez. Zajímavé je, že tento genitiv stává v RK i po číslovkách ,,tři, čtyři''. Z toho vyplynula i námitka proti formě ,,tři desět'', jako by ,,tři desítek''. Ale je tu i ,,zástup čtařie hlukóv četný'' (bez námitek!). V zásadě jde o genitiv partitivní u jména, viz i EJ: ,,jeden pristojáciech slug''. Obdobně i ve staré polštině ,,trzy wielblódów chodzilo, pokoleň cztery'', doklady od 15. století, viz S. Rospond, Gram. hist. jez. pol., Varšava 1971, str. 353.
Je i stsl. ,,tri deset7'' nebo ,,triideset7'' v Supr. 287, 5 podle Cejtlina, Leksika stsl. jazyka, Moskva 1977, str. 266. Také Klemenisewicz (Z.), Historia jezyka polskiego, Varšava 1974, str. 111 uvádí ,,trzy lat, trzy krow''. Podle P. S. Kuznecova, Očerki po morfologii praslav. jaz., Moskva 1961, str. 41 nn. je třeba akceptovat tento způsob hlavně při prostorových, časových a číselných vztazích a je tu obdoba s dávnými spojeními typu: místo tebe, v ta doby (to i v RK).
Některé genitivy posesivní jsme již probrali. Jde-li o určité označení, dává jazyk RZK důsledně a správně přednost substantivu před adjektivem: ,,glavy gorské'' by bylo méně básnické i méně přesné než ,,glavy gór (zelených). Námitky, jak jsme viděli, se týkaly jednotlivostí a nebyl zkoumán celý jev komplexně; kromě ,,parobů krále'' a ,,ohně bouře'' čteme i ,,roda Tetvy Popelova, Klenovica roda... (gen. posesivní rodový), středem lesa, chrabrost srdec, útroby muž (gen. plur.), dráhu púti, povodeň Tatar, voj křesťan, mraky střel, zraky křesťan, zraky Tatar, hlavy křesťan, národ Tatar, kraj násep, meč vrahóv, stolec mateře Božiej, z osidl Tatar, hlasy rohóv, zvuky bubnóv, lud Tatar, meči vojnóv, po slovech Čsmira, vršiny lesa, řvaniem býka, zbraně vraha, drva šira lesa, tvrdost nebes , posleda vojév, na vrše skály, vrchem hory, sbory Němcév, úval lesa, střed hoře, slovem Slavoj e, hlubinami lesóv, paroby krále, kus sčíta, z úst vojnóv, oružie vrahóv, vrcholy dřev. V PV: kraj řeky, EJ: reč Esaje prorokova, učeník člověka sego; v různých naukových spisech uznávaných za ,,pravé'' je vzhledem k samozřejmé obecnosti obsahu v takových případech častěji adjektivum.
Stojí-li tento genitiv u substantiv dějových, lze spíše mluvit o genitivu subjektivním (dusot koní - t.j. koně dusají). V RZK nacházíme ,,zákon bogóv, blesk (blsket) hroma, mečév, ráz kyjév, mečév, kot dřev, lom oščepóv, rachet hroma, chřest, drnket mečév, syket střel, prúd Pražan, v krocě slunce, hlas vojska, lánie psóv, hlahol trub i kotlóv, záchod slunce, shluky vrahóv, zlobú vraha. V ŽG je ,,stvúcost svatých'', v MPKV ,,prúd slastí''; v EJ jeden genitiv objektivní: vládu pleti'' - t.j. vládu nad tělem''.
Starobylý je genitiv vlastnosti, v němž bylo opět úskalí pro padělatele, který by byl možná napsal ,,ščít se dvěma zuby'', spojení nestaročeské. Ale v RK je ,,ščít dvú zubú, dci těla urostlého, dřevce ostrú hrotú, mužie bratrských srdec, iskreních zrakóv''.
Genitiv srovnávací: hoře hořa vsieho věcše, trapnějě shynúti žízňú meča, síla pětkrát věcše Pražan. V RZK důsledně takto, ač ovšem i spojení s ,,než'' je při srovnání starobylé.
Genitiv explikativní v příkladech z EJ ,,syny světla, z ŽG: rózhu udatstva, den udatstva, den hněva'' je neindoevropský a vyskýtá se jen v náboženských nebo podobných textech. Zdánlivě by sem náležel výraz ,,potvoro hadóv'' ze Záb., ale je to genitiv ,,subjektivní'' hadí nepodařenče, hadí zmetku''.
Gen. časový, vyjadřující příslovečné určení, je zastoupen v EJ: léta sego.
Zvláštní případ je v RZ ,,sesypavši tuču šira neba''. Je to případ ,,tmese '', řídící slovo je tu předložka ,,se'' oddělena od objektu a připojená ke slovesu. Probereme v kapitole o vidové prefixaci.