Dativu se užívalo vždy nejčastěji jako předmětu, zvláště osobního. Tento pád vyjadřoval různý styk. Typ ,,dávám ti peníze'' je pro stavbu vět tohoto druhu ve všech ie. Jazycích běžný, základní. Dokladů je v našich textech mnoho a nemělo by smyslu je uvádět, tím spíše že nemají význam pro posouzení ,,pravosti''. Je přirozené, že hlavní předmět v akusativu může i chybět. Zajímavé jsou však obraty jako ,,spéře Plutonu poddána'' z LP: v neurčitém tvaru slovesném přetrvává moment dějový. Tento jev se váže na možnost užívání supina s akusativem , jak ještě uvidíme; opět skrytá důslednost jazyka. Pro ,,pravou staročeskou'' památku bychom předpokládali spíše ,,Plutonova poddaného''. Obdobně jsou dativy: ,,svlaženie útrobám, služba bohóm. oběť bohóm, pohaněnie Neklanu, gore ptencém, gore mužém, nadivno vám sluchu''.
Starý dativ zřetelový stával u jmen i sloves a je v novějším jazyku zhusta nahrazován spojením s předložkou ,,pro'': MPKV ,,spasenie očima'', PV ,,strach cudziem'', v RK ,,dceř sobě i vsiem milú, kací mi najplznější, súsedé nám Němci, nedaleko nám hory, děvě těžko, klády nad hlavami vojém'', v MPKV ještě ,,blazě mi''. Někdy je spojení volné a může vyústit v t.zv. dativ ,,ethický'' (v nové češtině ,,tys mi pěkný ptáček'') stojící spíše absolutně a nezávisle na kontextu.
Dativ ,,commodi'' a ,,incommodi'', t.j. dativ vyznačující prospěch nebo neprospěch toho, jehož se týká: vzmnožichu čísla vrahóm, třas osiede voje vrahóm, sraziti nám drbí voje pod jednu ránu, slunečko nám zajde, pomstu Sasóm, pobitie jim.
Dativ zásahu, jak jej nazývá např. Novotný (uv. hist. mluvnice, str. 103 nn.) je zastoupen příklady: rozrazi Sbyhoněvi hlavu, žleč sě jemu rozli po útrobě, siemu srubeně stě rucě, kus sčíta vrahu otrazi, pójdu jim v čelo, zajde vojevodu nám; možné by bylo i ,,žleč sě rozli po jeho útrobě'' apod., ale zde dosvědčený dativ je živější a plastičtější. Tyto střízlivější obraty jsou však v R rovněž: potlačiti našu dušu, kto rozplaka vaše hlasy, po jejej šíji vlasi vějú, našu krev piješi, strach z hrdl jich vyráže, uchváti moju družu, paže jejú biéše dorostla i jeú umy, vzmnožichu svá čísla. Tak většinou při plurálu, kolektivním chápání celku.
Doklady na prostý dativ směrový jsou v našich textech nepočetné a nejisté. Snad ,,slúpech dýmu'' a ustálený obrat ,,věky věkoma(a)'', ale obojí se dá i jinak vyložit. Jindy nelze rozpoznat, zda máme před sebou prostý dativ nebo vypuštění předložky ,,k'' pisatelovu nedůsledností. ,,)k) knězu, (k) kniení, (k) králu.
Prostý dativ účelový je ve větách přímo tázacích: slunečko - čemu svietíš, čemu čelo vzpřieci, čemu...soptati krutost, čemu krev piješi, čemu si bol sdělo, róže, čemu si vykvětla, lesi, čemu sě zelenáte. V EJ: čemu sě masť neprodade''. Mladší je ,,proč'' nebo ,,k čemu'', předložka ,,k'' se v našich textech vůbec v tomto spojení nenajde.
Pod 1) spadají již probrané věty infinitivní ,,těm sěmo jeti, nám na vrahy pospěti, nevzmožno nám...vojevati, tomu milosti ždáti, sdě ny viděti Vlaslav u, tako sě bě sdieti dietkám i ženám, i by úpěti vrahóm, ustúpati, prnúti, strachy jim by z lesa. V EJ: netreba tobě..., vymiete (je lépe) jednomu člověku umrieti, Ž. G. ,,nerozpáčie sě jemu'', pod 2) se vracíme k tzv. ,,nedoloženým latinismům'' Flajšhansovým hlavně ze Sbyh.: tobě srdce, drápy, nosec, braně, mlat atd; hoře jmě Hostejnov, bude nám v porobě vody dosti, chasa mu biéše... aj. Je to způsob praslovanský, jak dovodil např. R. Mrázek , Issledovanija...str. 243, jak dosvědčuje staroslovenština, jež tak překládá i vazby, jež jsou v řečtině odlišné: ,,s7mr6ti bo ne bě miru'' - thanatos úk én en to kosmo'', Supr. 389, 3. Tak i ve staré indičtině, litevštině, germ., latině i řečtině. Vazby s ,,míti'' jsou pozdější: Brugmenn II, 431, Vondrák, passim, Gebauer IV, str. 391, Mareš , Marnost, str. 235. Příklady můžeme rozhojnit: Hus, Post. ,,radost bude angelóm božím'', Ev. Ol. 20a ,,tesknosti jsú mi všudy, smrt mi jest'' atd. atd.
Sporný je výklad verše v Jar, ,,střežechu jej púti jejé dráhu'' (t.j. Němci, hodlajíce přepadnout tatarskou princeznu). Nejlépe je asi brát ,,jej'' za dativus incommodi a dráhu za akusativ . Byly námitky, jež opakuje ještě J. Dolanský , Neznámý jihosl. pramen RKZ, Praha 1968, str. 144, kde se tvrdí, že dativ je přebytečný a že celý verš je odjinud převzat. Flajšhans navrhl v ČČM 1896, str. 264 výklad že ,,jej'' je genitiv a ,,drahú'' instrumentál, tedy ,,střežili (dávali pozor) na ni po její pouti'', znám i třetí pokus, že ,,jej'' je dativ ethický) obdobné příklady u Vondráka, uv. spis, str. 315, kdy dokonce i zájm. ,,ho'' může plnit tuto funkci. Ale nikde není nic takového v našich textech. Nevidíme tu žádné ,,slovní monstrum'', neboť jde tu o nástrahy činěné hlavní osobě. Bez ,,jej'' by mohl být smysl úplně opačný: ,,střežili její cestu - před nebezpečím!''. Z ,,pravé'' staročeštiny znám ještě daleko horší neobratnosti (Gebauer IV, 388) např. ,,Simeon... jmaje sobě již mnoho let'' (asi 10 podobných dokladů) nebo ,,by jemu hrdlu nic nečinili'' (13 dokladů, ale to je asi připodobnění pádů).
Zdánlivě chybné ,,svítěz ich světu'' v EJ je patrně náhradou místo staršího ,,odoleti'', jež pisatel z neznámých důvodů zamítl.
Za zmínku stojí mezi ,,vládnouti něčemu'' a ,,v. něčím''. U osob stává dativ, u věcí instrumentál, jak věděl již Buslaje ( uv. spis, str. 289, kde se cituje přímo RZ). Tedy správně ,,vlásti dědinám, mužém, vojevoditi čeledi'', ale ,,sbožiem''.