udniowej Wielkopolski, Poznaň 1977, str. 72.
Za zmínku stojí, že Trávníček (Vid, str. 318) uvádí dokonce
doklady na dokonavá slovesa i po ,,jieti sě'' a po ,,začieti''
(tamtéž). Není však třeba ustupovat na tyto posice.
Nadepsali jsme tuto kapitolu stejně jako Komárek ve Sborníku úmyslně. Ne ze snahy o samoúčelnou polemiku, ale abychom navázali na chvályhodný počin odpůrců, jimž -- konečně -- šlo o soustředěnější pojednání k dané otázce a spojení všech námitek proti R v této gramatické kategorii v jeden celek. Podle klasické poučky o ,,vyšší jednotě, jež vzniká z these a antithese synthesou'' se hodláme dobrat komplexního pohledu na vidové a časové poměry v R i v přidružených památkách, z nichž nám hodně řekne naše EJ.
Pestrost a složitost vidových a časových vztahů v R a ve slovanských jazycích vůbec je právem pokládána za jeden z důkazů slovanské bystrosti a tvořivosti. Protože zkoumáme starou češtinu zhruba ve stadiu, v jakém byla v době krátce po rozpadu slovanské jednoty jazykové a ještě před stoletími z lingvistického stanoviska lépe známými, lze očekávat jakýsi ,,Sturm und Drang'', kdy přežívají některé archaismy a kdy počíná novější stav; celkem je však nutno očekávat větší přesnost a citlivost ve vyjadřování slovesného děje a jeho odstínů. Protože máme před sebou výpravnou poesii, očekáváme právem převahu dějů -- vidů dokonavých nebo komplexních nad nedokonavými, plastičnost výjevů, násobenou živými prefixy, a bohatost vidových stupnic. Uvidíme, že naše texty všechny tyto postuláty beze zbytku plní. Správně praví Hattala (Brus, str. 247), že se slovanština odedávna snaží zejména o to, aby vystihla ,,trvání děje''. Proto má stará čeština, zejména ta, s níž se potkáváme v R, schopnost vyjádřit např. děj trvající z minulosti svými následky do přítomnosti (perfektum), děj z dávné minulosti, platící ještě v době minulé, ale bližší ke stanovisku pěvcovu (plusquamperfektum), minulý děj přervaný (byvšie blahost) , děj ukončený, ale složený z kratších úseků (přechodníky búria sesypavši tuču, róže pomrzavši usvědla); je tu schopnost vyjádřit dva minulé děje současné dokonavým přechodníkem (tzv. přítomným), možnost dosáhnout dojmu děje komplexního, i když videm nedokonavým (aorist typu ,,nesech'') a naopak děje s důrazem na jeho průběh (imperfektum sloves dokonavých) aj. Některé z těchto prostředků již v nové češtině nemáme, jiné byly předmětem námitek. Tvary jako ,,otmetáše, sbrocěchu, sesypavši'' ukazují, že je tu děj ukončený (komplexní), ale plasticky naznačují jeho složení z jednotlivých úseků. Jsou tedy mnohá ,,durativa'' zároveň ,,iterativy'' do doby, než i tento druhý vid nalezl vyjádření jinými sufixy, zejména kmenovými ,,-a-'' a ,,-ova-'', případně ,,-ja-'' a -va-.
Srovnání s ostatními ie. jazyky, ano i vývoj slovanštiny samé nás učí, že původně byla slovesa -- zejména slovesa ,,silná'' k ,,nésti'' -- buď obojvidová nebo bezvidová. K vyjádření děje okamžitého, trvalého nebo násobeného sloužily částečně časy -- tempora. Tak bylo řecké ,,agó, axó, égagon, égon'' - vedu, budu vésti, přivedl jsem, vedl jsem. K dalšímu rozlišování pak sloužily t.zv. vidové derivace, vznikající změnou vokálů uvnitř slovesného základu. Latinské ,,ago'' stálo proti iterativnímu ,,agito'', slovanské ,,vésti'' proti ,,voditi'' a ,,váděti''. Konstatujeme zde hned, že názory, jako by třeba ,,vycházeti'' vzniklo teprve oposicí proti ,,vychoditi'', nemůže obstát, protože ,,kmenostup'' je daleko starší než tvoření vidu druhým možným způsobem, totiž ,,prefixací''. Adverbia totiž se teprve později stávala prefixy, původně bez vlivu na slovesný vid. Nejmladší stadium pak bylo takové, že se předponou tvořila i dokonavost děje. Starší odpůrci, např. Vašek, si tyto skutečnosti ještě neuvědomovali. Nicméně jsou již i v RZK případy prefixů ,,mrtvých'', jež neměnily význam slovesa: ,,i umreli glav a čledina...uhodnúce, kteraký by konec boj jměl vzieti''.
U vidových derivací zjistíme vid snáze snáze než u prefixace. Víme, že infix -nu- složil k tvoření slov es původně inkohativních - počínavých, ale pro naše účely postačí, vidíme-li tu dokonavost nebo ještě spíše ,,okamžitost'' děje. Slovesa na -i- jsou převážně durativní. Zde -i- značilo asi ,,stupeň intensity'', a proto je jich v RZK nejvíce, byla jaksi ,,silnější'' nebo ,,výraznější'' než slovesa s -a-. První mohla vyjadřovat i směr -- určitý -- druhá pak spíše různé směry. U prefigovaných sloves byly poměry složitější. E. Koschmieder, Nauka o aspektach czasownika polskiego v zarysie, Vilno 1934 (hl. na str. 125 nn.) a nověji též A. Höckerl, Přednášky 7. mezinár. sjezdu slavistů ve Varšavě 1973, str. 220 charakterisují tento stav jako ,,křížení systému vidového s časovým''. Již ve staré řečtině je aorist tvořen od simplicií stejně jako komposit: égagon - eiségagon. Stav, že prefix neměl původně vliv na vid, byl i ve slovanských jazycích, a z toho plyne pro naše texty dvojí závěr:
Ve svých ,,Vývojových postupech'', jež jsme již několikrát citovali, dovozuje I. Němec (str. 51 nn.), že vidové změny vznikaly ve starší době změnou kmenové samohlásky (bez ohledu, zda tu byl prefix nebo nebyl), později pak zůstával kmen týž, ale prefix se měnil, případně zdvojoval. To potvrzují též naše texty: v RK je dvojice ,,pomrzati . mrznúti'', ale nověji ,,mrznúti - zmrznúti''. Ještě průkaznější je další Němcovo zjištění: od slovesa se utvoří jméno (nejčastěji sufixem) a k tomu další sloveso. Je tedy ,,konati - konec - končiti'', z nichž nejmladší člen řady v našich textech snad vždy chybí.
Mezi slovesnými ,,třídami'' je ovšem chronologický rozdíl. Nejmladší je asi kmenový znak ,,ova'', starší je -a-, ale zřejmě i ,,nu'', jak nás poučuje třeba aorist ,,máchnu'' v RZ i ve stsl., tao ,,prositi, trpěti'' je rovněž od starých dob, ale přesto geneticky mladší než slovesa ,,souhlásková'' nebo ,,silná''.
Vidové stupnice v RZK jsou -- při poměrné krátkosti textu -- neobyčejně bohaté, a již to spolu s bezpečností, s jakou se ,,padělatel'' pohyboval při jejich tvoření, by mělo být zárukou starobylosti. Uvedeme nyní příklady, při nichž oddělujeme značkou ,,/'' slovesa, která jsou nepochybně archaická, od těch, která se zdají mladší. Před předělem je mnoho slov dnes již vymizelých, někdy i napadaných jako ,,nedoložená'' a ,,nemožná''. Máme tedy: ,,bieci, běžeti, běhati'' / pobíhati; dáti, dajati, dávati; dieti, sdieti (to nedok.), v EJ ,,dielo'' / dělati; búřiti / pobuřovati; blížiti sě / přibližovati sě; dráti, dřieti, udeřiti / sdírati, drápati; choditi, chodívati, (vy)cházievati / pochodovati; žesti, ždáti / vyžadovati; hnúti, hýbati, pohýbati / pohyb, pohybovati; bíti / bíjeti - vyvozovat ,,piješi'' z ,,píjeti'' (Flajšhans) je neodůvodněné. Chvátiti, chvátati / Uchvacovati; jeti, jezditi / přijížděti; jieti, jímati / objímati; kotiti, rozkotati (nedok.), kácěti; kloniti, klaněti; kvésti, rozkvétati / vzkvitnouti; léc, ležeti, ložiti / rozléhati se. protože jde o sloveso velmi běžné, je vidová stupnice značně rozličná. Siesti, seděti, saditi, sázěti / posazovati, sedlati, sídliti; letěti, létati, létávati / poletovati; máci, máchnúti, máchati / rozmáchnouti se; minúti, míjeti; pomrzati, mrznúti; bráti, sbierati; lomiti, lámati / přelamovati; zřieti, obzírati, do nedozíráma; nýti, unaviti; pasti, padati, padnúti; třiesti sě, otřásati sě; skočiti, skákati, poskakovati; stúpiti, stúpati / postupovati s mnoha prefixy, původní simplex zaniklo; metati; metnúti; vésti, uváděti,; poleti, páliti, plápolati / zapalovati; palovati / upalovati -- nový prefix je jen vidový; podvici, podvíhati / zdvíhati, pozdvihovati; zakrákati, pokrakovati / krákorati; posúti, sypati; sieci, sekati; spěti, spěchati / pospíchati, úspěch; protci, protknúti, týkati sě / dotýkati sě -- opět jen vidový prefix; zváti, zývati ; trci, trhati / přetrhávati; valiti, vlajati, váleti / svalovati; vlásti / ovládati, vlastní, vlastniti; vraziti, prorážeti; pustiti upúščeti; řéci, řeknúti / řiekati; rósti, doróstati; hnáti, rozehnati, poganěnie; otvořiti, otvieraci; rozhaliti, zahaliti / haliti -- to v R není, ač jistě existovalo odedávna, značilo však ,,odhalovati''; kázati, rozkazovati (nejisté, na Proužku); prnúti, vzprch-ti / prchati, pršeti, které neznačilo jen ,,dščíti''; mysleti, smýšleti (nejisté); sníti, usnúti, spávati; soptiti, soptati ; dúti / dmýchati, dýmiti; přižieti / ždímati; zvěst i / zvěděti, zvídati, pověděti; cělovati / pocelovati; dařiti / dařiti sě: diviti sě / obdiv, podivovati se; dokročiti / pokračovati; jiesti / pojídati; klásti, rozkládati sě; kynúti (dok.) pokynouti aj.; lesk, lsknúti sě / lesknouti se; velbiti LP / velebiti; lzáti / lízati; meškati / zmeškati, omeškávati se; vzmnožiti se; nésti, nositi, nosívati / přinášeti; súmrk, mrknúti / smrknúti sě; mci, mknúti sě / smeknúti sě / smeknouti přechodné; trčeti = strkati se / postrkávati aj. ; mútiti sě / smutněti, rmoutiti, kormoutiti se; zahřésti, pohřebati, pogreb / pohřbívati; oběcati, vece, oběť, obětovati; paky, opáčiti / páčiti, opakovati; vrci, vrhati, vrhnúti; obnoviti / obnovovati; pěti / zpěv, zpívati; plýti / plynúti, plovati, plavati -- z toho aspoň poslední je novější; povieti / váti, vanouti; prodlíti / prodlívati; čúti / cit, cítiti; zvznieti, ozvučiti / zvon, zvoniti; dosieci / dosahovati; dóvěřiti, dóvěřovati / svěřiti se; býti, zabýti / zapomněti; vrátiti, vracěti, vratný / převraceti; hořeti, rozhořievati sě; pieti, pienati, napínati; koř. sta- stoj-, stan-, stav-; četi, počínati; trpěti, trápiti; ster-, střežiti, Střebor / stírati; potřieti / potírati; táci, táhnúti, otieci, otázati sě)dotaz, dotazovati sě; vez- viezti, věziti, navazač MV / vězniti; sbrotiti, sbrocěti ; sipěti, sípati t.j. rdousiti, správně vykládá Jireček; srubiti, porubánie; pýtati / zpytovati; usvědnúti, usvěděti / vadnouti; žéci, vyžehnouti / žhnouti, rozžhnouti, slovesa též přechodná; úpiti, úpěti; hlásati, hlásiti / hlasovati, rozhlašovati; steci (figo) / stehovati; téci, těkati, utiekati, točiti / stáčeti; pokořiti / kořiti, (podle Němce je kompositum starší, aspoň v tomto významu); víti (věnce) / vinouti; síla, síliti / posilňovati; smahnúti / smažiti; svět, svietiti, úsvět / světlo, osvětlovati; tis-ti, tiščech / stiskati; tlúci / roztloukati; tráti / vydržeti, přestáti co; uléci sě, uleknúti sě / vylekati se nebo někoho; tvořiti / tvář, tvářiti se, utvářeti; zamiesiti / míchati; oplákati / vyplachovati; hle, preglédati / přehlížeti; iskati / získávati; blažiti (MV) / oblažovati; sláti / posílati; postici , postihnúti / postihovati, stíhati; oslepiti (EJ) / u Husa ,,slepiti'' dekomposicí?
Podle Němce jsou některá ,,simplicia'' novějšího původu. V uvedeném pojednání je výčet, a skutečně chybějí v RZK zejména tato: baliti (ob-valiti), bádati, jařmiti, loučiti, kvačiti, bahniti, družiti se, linúti sě, vařiti se, vinouti, mořiti, kořiti, líhnouti se, vířiti, bořiti (vedle obvyklého etymologického výkladu z ,,ob-ořiti'' jsou i jiné možnosti), lnouti.
I. Němec se těmito otázkami zabýval i jinde, např. ve své stati ,,Vznik a vývoj vidu v souvislosti s vývojem tvoření slov esných kmenů'', Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, str. 137 nn. Podle jeho vývodů bychom mohli dělit vidové derivace podle a) kvalitativních, b) kvantitativních změn v kořenech sloves, resp. kmenech. Autor dochází k závěru, že nejstarší změny jsou kvalitativní (typ ,,nesu-nošu'') a kvantitativní, t.j. ,,dati - dávati'' - se zdložením. Později se prý kořen nebo kmen ustálil a vidové dvojice se lišily jinak ,,pasti-padati''. To byl typ c) změny. Skutečně jsme napočítali v našich textech ke změnám sub a) a b) 72 dvojic, ke změně c) jen 35. Novější typy sloves na -nu- jako ,,hasnouti, hluchnouti'', jihočeské ,,lítnouti'' - přeletěti nebo žertovné ,,skoknouti'' nejsou v anšich textech pochopitelně zastoupena vůbec. ,,Nu-'' tvoří vždy komponent futurálný s výjimkou ,,lsknúti sě'' v Čestm. U sloves typu ,,prositi'' pokládá Němec za novější hubiti, buditi, sušiti, saditi, topiti, světiti, tišiti, těšiti, slaviti (v EJ je ,,oslaviti'') , zraditi, celiti a jak jsme uvedli, mořiti a čistiti. Žádné z nich v našich textech není. Jsou ovšem i starší slovesa tohoto druhu: gonoziti, vřěditi, jazviti, scěpiti, svoboditi, chvátiti, staviti. Z těch, zřejmě postnominálních, jsou dosvědčena tři. Zvláštní případy sloves, rovněž v našich textech doložených, vytýkáme ,,plápolati'' a dvojici ,,jeti-jezditi''. U sloves ,,řváti, zváti'' je střídání kmene zánikového a zdloženého leckdy bez zřetelné změny vidu; patří sem dále ,,trpěti-trápiti, protče- potýkati sě, zvu- pozývatti, potru, vytierati, psanec- písati''. Uveďme ještě archaická slovesa, většinou ,,primární'', základní, která vymizela nejen v nové, ale již i v ,,uznávané'' staré češtině: zabude, cházěti, kotiti, léci, ložiti, lsknúti sě, nýti, otvořiti, poleti, posúti, pozývati , prnúti, rejeti (EJ), sdieti , mútiti, tieže, písati, mlknúti, tasi ti (seknouti), plýti, dajati, a ovšem dříve již citovaná ,,stici , trci, táci, atd. Ale i z Němcovy skupiny c) je hodně výrazů velmi starobylých: doběhu-doběhnu, dada-dávaje, stúpáchu, chvatajú- uchvacujú, rozkotati = měniti v trosky, pomrzati - o pomalém mrznutí, pienati hrdlo, sbrocěti -brotiti, soptati vedle soptiti, pospěti místo pospíchati, upieti sě, t.j. upínati se na něco, usvědevši o vadnutí atd.
V našich textech byly vzneseny námitky proti těmto archaickým vidovým derivacím: cházievati, palovati, pienati, zývati '' a patrně i ,,trčeti'' a ,,ložiti''. Takových ,,monster'' (dle Zubatého) je ve staré češtině i nářečích velmi mnoho. Jsme ochotni uznat za pozdní dekomposici Husovo ,,nažiti'' k ,,nahý'' místo ,,obnažiti'', ač Husův sklon k lidové řeči a snaha o vyjádření co nejzřetelnější jsou obecně známy. Ještě by se dal akceptovat vývoj slovesa ,,ložiti'' z ,,lože''. U sloves tohoto druhu bývá kořenná samohláska zdloužena: ,,žádati, tápati, tínati'' (dolož. k ,,títi'') u Komenského, Kott IV). Trávníček, Vid, str. 31 a 220 cituje mnoho takových příkladů: hrázeti (hraditi), křívati (kulhati), mácati, měrati, mlácati, plákati, rúcati, rúšati, stáčati (= stačiti), tiskati, lépati, vesměs z východních nářečí; tamtéž i lašské chozovati (k ,,cházievati'' - důležité), dále lašské ,,vladovati, vozovati''. Je tu ,,pravovati'', Tkadl. S 13b ( vypravovati), zývati přímo z Leg. Kat. 2195, nášeti z Pas. Klem. 94 1a, bíjeti, píjeti (u Profouse MJ ,,Bíjadla''), dvíhati, bezpečiti, blažovati, ciziti, čitovati, dařiti, drážati, držovati, hlazovati, hlézěti, haněti, hodívati sě, hrděti, hrzěti, hromazditi, hrúžati, hryzovati, chvátiti (RK), chopovati, kazovati, klopovati, křívati, lkýnati (polykati), ložiti (EJ), míňati, minovati, minávati, mlacovati, mlativovati, máhati (moci), naviti, núkati, pam'atati, padovati, patrovati, pahovati, pichovati, pršuje (t.j. prchá), ptýleti, tírati (u Týna, str. 25), ranovati, rušovati (rušiti), slabiti, hlídati, (t.j. hleděti), krádati, přáhati, sluhovati, važovati, věřovati, žínati, slychovati, slyšúvati, pěvati (Vondrák I, str. 517), vykati (navyknouti), též v ruštině), stáčovati a stáčati, veselovati, vojivuju (srv. ,,vojivný '' v RK), vítěz ovati, vracovati, vščeviti (jistě staré, ne z ,,navščevovati'' dekomposice by jistě nezachovala tak obtížnou skupinu souhlásek), žadovati, množovati (Flajšhans, Osvěta 26, 1896, str. 895). Trávníček došel -- aspoň v zásadě -- k témuž mínění o stáří většiny těchto iterativ jako my, a i kdyby byla některá z těchto sloves původu novějšího, dokazují přesto velké možnosti a přizpůsobivost češtiny v tomto směru. Bylo asi ,,hnáti'' obojvidové, honiti durativní s dějem ,,obvyklým'' a ,,háněti'' opakovací. K tomu pak přistoupilo zpřesnění prefixací a další vidové změny. Tak bylo i ,,peti - pienati'', potom ,,napeti'' a ,,napínati'', první dokonavé, druhé nedokonavé; obdobně u dvojicě ,,zváti - zývati ''. Důležité je, že ve všech případech těchto ,,monster'' jde o slovesa z denního života, tedy s vysokou frekvencí.
Cházievati: luž. chozovati, viz i výše dialektické u Kotta; chaždati v Supr. 206, 6 (poreuesthai). Snad bylo i ,,chodati'' a ,,vozati'' (chodotaj, vozataj). Vondrák I, str. 588 právem považuje tento sufix za jeden z nejstarších ve slovanštině; ruské chaživať s vložkou ,,-ija'' u L. A. Bulachovského, Ist. kommentarij..., str. 232; chaždati též u Obnorského, Očerki po morfologii rus. jaz., Moskva 1953, str. 51 vedle ,,roždati'' a ,,prašati'' k ,,roditi'' a ,,prositi''. Další příklady u Flajšhanse, uv. obrana z ČČM, str. 381. Dialektické ,,chádět'' u Smetánky, univ. přednášky, str. 208 vedle ,,dúšěti, hromážděti, kážěti (kaziti), klácěti, rážeti, cháněti, tácěti'', maloruské chožaty, polské chodzovač: ,,Cházievati'' z RK je vlastně ,,správnější'' než denominativa typu ,,chodati, chodovati'', protože má v kořeni kvalitativní i kvantitativní změnu. Patrně bylo kdysi ,,jíti'' významu futurálního, jak vidíme třeba ve staré řečtině; pro pres. ,,choditi'' bylo ,,jíti'', a proto bylo nutno vytvořit další a původní vidovou stupnici k vyjádření durativnosti a iterativnosti.
Pienati: pín - peň, Kott VII s dalšími deriváty: ,,pinožiti se - přepínati se'' nebo ,,vypínat se, hrdě si vykračovat'', podle Bartoše. Ve staré i nové ruštině ,,pinati'' - natahovat, např. sítě; slovinsky pěňati, poňva, Černych, uv. spis, str. 74 sem řadí latinské ,,pannus'', stsl. poněvica, poňata. Tolik k velké plodnosti tohoto základu, i když ,,pienati'' z RK z toho přímo neplyne. Dále: slovácké ,,penka'' - opora, lavice, piadlo = skřipec, piadlit se - vypínat se. Možná, že sem patří i slovenské MJ ,,Pěniny'', název kopců nad Dunajcem, které se ,,pnou'' nad řekou velmi nápadně; odvození od ,,pěna'' se mi zdá méně vhodné. Přímé doklady na toto sloveso u Kotta II, s.v. píti 2 s odkazem na předgebauerovské mluvnice. Sem snad i ,,nepna'' nepohnutelnost v Bibl. Ol. Kotta II. V lužičtině ,,pinas'' a ,,pinack'' se uvádí (E. Eichler, Etymol. Wörterbuch ders slaw. Elemente im Ostmitteldeutschen, Bautzen 1965, str. 96) platilo za posměšné označování Lužičanů a význam byl ,,člověk, který si zapíná kabát na knoflíky''. K ruskému ,,p6nati'' uvádí ještě Sreznevskij II ,,p6nútati'' - napínati sítě. Konečně snad ještě polské ,,pienka'' - druh konopí.
Palovati cituje Machek doslovně vedle běžnějšího ,,upalovati''. Sem i chodská nář. palovati v Jiráskových Psohlavcích. Etymologie může být různá, k ,,páliti'' i k ,,pelášiti''. ,,Pelovati'' má Bartoš II (Slovník) a přímo ,,palovati'' na str. 31, nevím, zda z Jungmann a, z RK nebo odjinud. Kott cituje v V. díle příbuzné ,,zapálati'' jako ,,máváním čistit obilí'', a proto se k výkladu nejvíce nabízí řecké ,,palló'', mávati. Prefix ,,u'' je nepochybně pozdní, je ,,mrtvý'' jen vidový. Nešťastný Flajšhans i ,,palováše'' prohlásil za nemožné a převzaté (Hankou) ze současných textů. ,,Pela'' je lašsky ,,větroplach'', též ,,pelka'', i jako OJ. ,,Peliti'' - běžeti může souviset s ,,pilný''.
Zývati je v Leg. Kat., jak již uvedeno. Pokus ze staršího vydání ,,darmo žíváš'' (ožívati, západočes. někomu nepřáti, záviděti) se do kontextu nehodí a do novějších vydání legendy se již nepojímá. Dodnes žije ,,východní'' pozývati (je v RK rovněž), bylo i ,,otzývati '', Žalt. Klem., u Kotta VII.
Ložiti z EJ je na sev. Moravě ve významu ,,nakládati'' (ložná plocha vozidla aj.) zcela běžné. Machek, ES, str. 329 říká, že je to výraz nepochybně starobylý jako gotské ,,lagjan''. Zda bylo i prosté ,,leh'' (nocleh?) nebudeme zde řešit, ,,vloha'' je už v MV. Sloveso je doloženo v csl., ne však ve stsl. Střídnice ,,e/o'' i varianta s ,,i'' je nepochybně starobylá.
Trčeti: problém je zde složitější, výtka říká, že je to asi převzato ze sch. ve významu ,,běžeti''. Slovesa je užito lx v Ol. a lx v Jar., a to vždy o boji nebo útěku, který nastane s velkou tlačenicí, ztuha, zhusta. Význam ,,běžeti'' padá v úvahu jen v Jar. (o Jaroslavu, který se vrhá v husté řady Tatarů), kdežto o Polácích, prchajících v nepořádku nepohodlným příkopem, by se pěvec vyslovil jinak. V Ol. je význam patrně ,,strkati se'' (bez reflexiva), neboť ,,Polené davem trčú ku bráně přiekopy''; ve slově ,,dav'' je podtext ,,natlačeni na sebe, k udušení''. Ale i kdybychom spojili ,,trčeti'' s řeckým ,,trechó'' - běžím, stále se blížíme k pojmu běhu namáhavého, ke klopýtání, strkání, viz i nářečová slova ,,trtati, trckati'', zachovaná ve vých. nářečích, ale i v chodském. Sem je nutno přiřadit i OJ jako ,,Trča, Trčka'' Ve staré češtině máme i spojovací články: trpočiti, Štítný; ,,ďábli se sním trkolili do pekla, Rokyc. Post, 350, 351 nebo Tristram (dva mužie) spolu sě biesta porazila a v hromadu spolu strčila'', zejména však ,,mužie před se trčeli'', Bitva před Ústím, Výbor II, str. 307, t.j. ,,tlačili se vpřed''. Tento význam je přípustný i v Jar. (prodírá se). Původní kořen je jistě ,,ter-'' tříti; nářeční ,,tora'' - stopa, zátor a Zátor (Zubatý I, 2, str. 355 nn.). Je tedy ,,trčú'' (proti středočeskému ,,trčie'') od rozšířeného kořene ter/k, ter/t a patří sem jak ,,strkati'', tak asi též ,,trkati''.
Prefigovaná a neprefigovaná slovesa v RZK a v ostatních našich textech: R mají asi 230 sloves prostých, bez prefixů. Ta náleží vesměs k nejstarší slovanské výrazové vrstvě. Užívá se jich ve všech časech i způsobech. Z toho počtu je asi 35 vyhynulých nebo v jiném významu než dnešním. Typů odvozených od substantiv a adjektiv jako ,,zelenati sě, vojévati, bojevati'' je velmi málo. Naproti tomu je značný počet vidových dvojic druhu ,,dáti-dajati, dráti-dřieti, choditi-chodívati, cházievati, chvátati-chvátiti, jeti-jezditi, jieti-jímati, kotiti-kácěti, kloniti-klaněti, léci-ležeti, ložiti, létati-létavati, máchati-máchnúti, míjeti- minúti, pasti-padati, nésti-nositi, nosívati, skočiti-skákati, pláti-plápolati, neroditi-radovati sě, řéci, řeknúti-řiekati, siesti-seděti, sázeti, sieti-svietiti, soptiti- soptati , snieti-spávati, téci-těkati, točiti; trpěti-trápiti, valiti-váleti, týkati sě-tká sě, vlastně i viděti-věděti, zváti- zývati , vrci-vrhati''.
Jak je samozřejmé, vyjadřují tato slovesa ponejvíce pohyb a činnost; jen vzácně jde o ,,verba dicendi'' nebo slovesa pomocná. Vid je v zásadě imperfektivní, ale jsou i perfektiva - s infixem ,,nu'', dále i ,,siesti, dáti, chopiti, chvátiti, jieti, kúpiti, skočiti, stúpiti, staviti, tasi ti, ložiti, věcěti, vrátiti sě''. Potvrzuje se mínění Dostálovo (Studie o vidu...str. 249), že dokonavost vznikla tu většinou, byť ne vždy, vložením komponentu ,,nu''. Ale i slovesa s kmenem na -i- plnila tento úkol, zvláště když měla protějšky s jiným kmenovým základem: skočiti-skákati. Později se stal plodnějším i kmenový znak ,,ova'', a to zvláště tam, kde chyběla slovesa na iti nebo -ati) I. Němec, Slawische Wortstudien, Lipsko 1972, str. 38 nn). Dokud nebyly provedeny hláskové změny (úžení, přehláška), mohly vedle sebe existovat dvojice jako ,,napl7niti-napl7njati'', po sblížení obou se stal častějším i znak -ova. Byly tedy řady ,,stúpiti - stúpati'' staré imperfektivum) a (v)stupovati - novější imperfektivum. Je proto i v našich textech sufix ,,ova'' spíše jen tam, kde chyběl stupeň ,,i'' a ,,a''. Sufix ,,ova'' je trojího druhu: u sloves utvořených ke jmenným základům: v EJ Objasňovati, v RK ,,projasňovati, promodrovati, sledovati, vzradovati sě''; v případech, kde je to hláskově odůvodněno, nastupuje sufix ,,eva'' - bojevati a vojevati. Druhý typ jsou skutečná iterativa: poletovati, poskakovati, pokrakovati. Konečně třetí druh: jazyk si vymohl tento kmenový znak tam, kde chyběl některý stupeň starší řady: rozkazovati, palovati. Nejsou tedy v našich textech slovesa, k nimž nebylo ve starší době ,,ova'' přitvořovat: postupovati, uchvacovati, vystrojovati, dožadovati sě, srocovati sě, shlukovati sě, zasazovati, vyhlašovati, posilovati: Všechny tyto základy jsou v našich textech zastoupeny v jiných, starších formách.
O tom, jak se vyvíjel účinek předpon na vid, bylo již mnoho psáno. Přehled starších výkladů i výklad vlastní najdeme u Dostála (Studie, str. 251 nn). Jeho mínění se opírá o premisi, na niž jsme již narazili, že totiž třeba ,,otcházěti'' není kompositum v pravém smyslu slova, a proto že ,,ot'' netvořilo dokonavost, kdežto u ,,pravých'' složenin ano (,,odejíti''). Toto pojetí je mylné a komplikace jsou zbytečné, i když ovšem se během dlouhých staletí utvořily různé anomalie. Základní systém je však tento: u sloves vícevidových nebo bezvidových vznikla připojením prefixu slovesa dokonavá (nésti - odnésti), u sloves na -iti, nejčastěji ,,durativních'', rovněž: prositi - sprositi . U Sloves na -ati, tedy starších iterativ, dostáváme takto odchylnou formu dokonavosti, kterou lze nazvat ,,komplexnost'': ,,píchati - napíchati'' (v RK ,,napíchané hlavy'' o úkonu. který byl sice ukončen, ale zřetelně se skládal z časových nebo zdánlivě dokonavých úseků. Konečně se neuplatňuje perfektivace vůbec, jestliže se prefix připojí ke slovesu na -ova: ,,poletovati'' zůstává ,,nedokonavým''. V našem pojetí je ovšem třeba uznat i existenci sloves jako letovati, skakovati aj. Poměrné mládí prefixů vzniklých z adverbií dokazuje nejlépe stará řečtina, která ještě zná t.zv. ,,tmésis'' - doslovně ,,odříznutí'' předložky od slovesa: z Od. zpěv 1, v. 8: ,,kata bús ésthion'' - pojídali stáda - jako bychom řekli ,,jídali po stáda''.
Důvod této mocné síly prefixů při tvoření vidu, jak jsme toho svědky již v našich textech, je třeba spatřovat v jejich základním významu, který byl nejčastěji místní - pohybový a prostorový. Jestliže někdo ,,odešel'' odněkud a ,,vešel'' někam, je tím komplexnost nebo perfektivace vlastně již dána. Podle D. Šlosara, Čs. přednášky pro 8. mezinárodní sjezd slavistů, Záhřeb 1978, str. 161 je prý dokonavý vid prostředkem dějové ,,individuace'' (skoro jako singulár proti plurálu) spolu s determinací. Pro 13. století byl prý vysondován poměr prefigovaných perfektiv k prefigovaným imperfektivům, celkem 3, 7; u ,,ze'' 7, 6 u ,,roz'' 6, 4, ,,u'' 5, 5, ,,na'' 4, 7 ,,vz'' 4, ,,při'' 3, 8, ,,po'' 3, 7. Ostatní předpony neměly perfektivisační roli tak často, takže koeficient byl nižší. Autor však přiznává, že ve stsl. byly poměry jiné; jak tomu bylo v našich textech, uvidíme dále; protože převládá určitost, dějovost a dokonavost, byla v RZK účinnost prefixů po této stránce značná. Tam, kde není prefix ani plnovýznamový, ani čistě vidový, rozeznává se někdy ještě t.zv. ,,subsumpce '' při slovesech typu ,,přiblížit se'' nebo ,,nasytiti''. Nejde tu přímo o plochu nebo prostor, spíše jen o kontakt, je tu nejspíše určení měrové. Ve starší době prý bylo hodně sekundárních imperfektiv jako ,,nabrúsiti, nalíčiti'', ,,na'' ještě nebylo ,,čistě vidové''. Ale stalo se jím, protože výše uvedená dvě slovesa již dnes nemají perfektivum. V RZK nejsou slovesa tohoto typu proto, že tu stačilo verbum simplex. Prefix ,,z'' prý byl odedávna převahou vidový a značil ničení nebo vznikání. Mladší jsou ,,deadjektiva'' typu ,,zběleti'', ještě mladší je ,,změniti'', kde není ani ničení, ani vznikání. Tak i ,,změřiti, zdržeti, zprobovati''. Zkoumat stav v RZK je nesnadné, neboť některá slovesa mohou být prefigována ,,vz'' nebo ,,s'' s fonetickým přepisem. Pojem ,,ničení, vznikání'' lze vidět ve slovesech nebo slovesných tvarech ,,zemdlený, zhovadilý, zjařiti sě, zlámati, zlomiti, zlútiti sě, zživiti'', ostatní případy jako ,,zechtieti'' považujeme již za čistě vidové. Prefix ,,u'' značil ,,zničit dějem'', bylo ,,umořiti'', později též ,,ušlapati, uštvati, udolati''. V RZK ,,unaviti, uondati, usvěděti, usvědnúti'', ostatní významy jsou jiné: plnovýznamové typu ,,ustúpati'', vidové ,,uslyšeti''. Prefix ,,vy'' dával v pozdější době vznik slovesům typu ,,vydělati, vyhráti, vybojovati'', tedy ,,nějakou činností něco získati''. Zdá se, že z RZK sem nelze zařadit přímo ani jeden případ, jsou tu spíše ,,plnovýznamové'' prefixy typu ,,vyletěti'', jen vidové by bylo ,,vyhubiti''. Obě funkce měl i prefix ,,o, ob'', proti ,,obvléci'' stojí třeba ,,obnoviti''. Zajímavé je, že máme vždy jen ,,očekávati'', nikdy ,,očekati'', a tak je tomu i v RK, Čestm.
Nyní ke speciálním otázkám R: předně vidíme odlišný původ RZ a RK (i když ovšem ani ,,žánr'' obou textů není zcela týž) v tom, že počet sloves prostých v poměru ke složeným -- měříme-li každý jednotlivý případ výskytu -- je v RZ 48:43, v RK 489:560.
Význam prefixů se vyvíjel již i v chronologii RK. V Záb. ,,vzě varyto zvučno'' značí asi ,,zdvihl'', v Jar. ,,kteraký konec by boj jměl vzieti'' je jen vidové. Celkem lze konstatovat pozvolné přibývání prefixů. Naše EJ má méně komposit než stč. evangeliáře ze 14. století a ty jsou opět chudší na předpony proti textu z našeho věku.
Někdy nelze význam -- nebo stupeň významu -- u prefixu přesně charakterisovat a je nutno vidět v takových případech výše uvedenou ,,subsumpci''. Tak třeba ve větě róže ,,pomrzla'' mohl prefix značit ještě ,,pozvolné působení'' mrazu. Tak se díváme i na četná slovesa pohybu ,,pohýbal Vyšehrad pojeď domóv'' (sem), ,,pójdu v střiechu jim v čelo'', t.j. ,,popojdu'', ,,noc pokročíše k jutru'' - zde je vyznačen směr, nikoli snad jen neurčitý pohyb v prostoru. Přesto je ,,po'' v RZK již často jen vidové (podvíhaje sě mhla). Tento raný vývoj u předpony ,,po'' osvětlil F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, str. 15. Rukopisy ověřují zjištění učenců, že plnovýznamovost prefixů trvala tam, kde jejich smysl byl ještě jasný, ostatní se staly ,,mrtvými''. Tak je tomu i v litevštině. Proto je v RZK, jak jsme již řekli, třeba ,,u'' již vidovým prefixem, i když původně značilo ,,mříti od živých''. opustiti tento svět. Proto byl prefix již ve velmi starých dobách zdvojován (odúmrť). Vidové je vedle ,,umřieti'' též uleknúti sě, ustanoviti, uslyšeti, ubiehati, uváděti. Brzy se deetymologisovalo také ,,vz'', v R ,,vzděchu jmě, vsezvuše hlahol, vzezvuče skřěk'', neměl-li ovšem pěvec na mysli směr ,,vzhóru''. Mrtvé ,,vz'' je snad u sloves ,,vzhlásati, vzmnožiti, vzmodliti sě'', není-li třeba i zde vyjádřena pobožnost - modlit se vkleče s očima vzhůru obrácenýma, dále ,,vzmužiti, vznikati, vzradovati sě, vzúpiti''. Někdy tu lze vidět význam počínavý, inkohativní ,,vzechtě'' - zatouží, snad i ,,zakrakoče'' - začal krákat.
Poučná je celková frekvence prefixů. Podle Dostála jsou nejstarší ,,po, u, za, ot, roz, vy, vz, s, z'' a mladší ,,do, na, nad, ob, o, pře, při, pro''. Počty jsou pro R tyto: ,,po'' - RZ 4, RK 45. ,,U'': RZ 2, RK 18 (bez postverbálních adjektiv); ,,za'': RZ 1, RK 36; ot, od; RZ O, RK 15. ,,Roz'': RZ 6, RK 29. ,,Vy'': RZ 4, RK 19, ,,v'': RZ 3, RK 12; vz: RZ 4, RK 19, ,,s'': RZ 4, RK 35, z: RZ 1, RK 16. počítáme opět všechny případy výskytu, ne slovesa jako celky. Mladší prefixy skýtají tento obraz: ,,do'' RZ 0, RK 8, ,,na'': RZ 1, RK 8, ,,nad'': RZ 0, RK 1, ,,ob'': RZ 0, RK 10, ,,O'': RZ 1, RK 8, pre, přě: RZ 1, RK 6, pri, při RZ 3, RK 9, pro: RZ 1, RK 9, pod: RZ 0, RK 3. V nové češtině je vedle ,,starých'' sloves ,,vznésti, otnésti'' stejně časté i ,,přinésti, přenésti, přednésti'' atd., která sice byla i v našem středověku, ale řidčeji. Při zachycení celého stč. materiálu bychom zřejmě dospěli k obdobným výpočtům jako v našich textech. Viz též naši úvahu o prefixu ,,vz'' proti ,,na''. v R a ,,v pravé'' stč. literatuře.
Spojení prefigovaného slovesa s objektem se může podle Trávníčka, Vid, dít několikerým způsobem: 1) výše uvedená tmésis, zatím ve slov. jazycích, jak se zdá, bez dokladu. 2) typ ,,otlúčiti koho'', kde předpona má ještě plný adverbiální význam, smysl je jasný bez opakování předložky. 3) typ ,,otlúčiti ot koho'', mladší, ale ještě archaický. Přípustné je, aby předložku vystřídala jiná s přibližně stejným významem, třeba místo ,,vz'' může být ,,na'', proti ,,z'' též ,,vy'', proti ,,přě'' i ,,před'', vedle ,,při'' také ,,k''. Konečně 4) ,,otlúčiti z...'', nejnovější, ale hojně doložený i ve staré češtině. Pochází z doby, kdy se původní významy prefixů a předložek již stíraly. druhý typ není v RZK příliš hojný. Narazili jsme již na tyto případy v pojednání o genitivu odlukovém a cílovém. Některé z těchto vazeb máme v češtině dodnes: přeskočiti hradbu, Čestm. je totéž jako skočiti přes hradbu. Archaické je však ,,dostúpichu mýta, kamének nenadjidech'' a zejména ,,sesypavši tuču šira neba'' z RZ, kde se opravuje na ,,s šira'' zcela neprávem. Znamená to vnášet orthografický úsus RK do RZ a svědčí o tom, že starší vydavatelé a také odpůrci neznali nebo si neuvědomili typ Trávníčkův sub 2). Celkem jsem napočítal v RZK 14 těchto případů. Zdá se, že je to poměrně málo, ale je třeba uvážit, že tu převažuje princip určitosti a bezprostřednosti, kdežto genitiv typu ,,dostúpichu mýta'', který tu bývá nejčastěji zastoupen, se hodí spíše k pojmům a větám obecněji myšleným. Třetí typ je velmi hojný, téměř jako čtvrtý, a to je opět skrytým dokladem starobylosti RZK. Máme zde podružné skupiny: někdy se opakuje táž předložka ,,noc sě převalíše přes pól noci, po tvém slově pójdem, uderi u Polany, drva zasazená za drva, sebra voj se vsěch vlastí, v Tatary vnoči, na kopích napíchané, vzchopi sě vzhóru, pod nimi postavi sě silných''. Tento poslední případ je na přechodu do druhé podskupiny, kdy je předložka jiná než prefix, ale význam obdobný nebo snad i totožný: vznide pastýř na most, obcháze kol hrada, vstane (vz-) nad zemiu, vyprosť ny z osidl, k nemu sě přiboči. Celkem je v RZK asi 70 příkladů, k nimž musíme ještě připojit časté rčení z RZ ,,posel po Radovan'' atd., i když je sloveso střídáno dějovým substantivem. Typ ad 4) je nejhojnější, ale nelze z toto vyvozovat mladší původ RZK. Předně jsou případy, kdy si děj rúznost předložek přímo vynucuje: otnese v hrad (holubicu) nelze dobře nahradit starším ,,vnese v hrad'', protože je tu i motiv ztráty svobody: otnese z lesa, z volné přírody. Obdobně i ,,rozehnachu sě v šíř'', kdy je moment ,,rozehnání, rozdělení vojsk'' spojen se zaplněním širokého prostoru s náležitým ,,v''. Někdy se dá původní význam prefixu těžko zjistit: ranami vsě po sobě stesasta. celkem je tento způsob doložen asi 130x, ale jak jsme viděli, je někdy nutný: ,,k Otě zajel'' je přesnější než ,,za Otú zajel'' aj. Zde a jinde jsou tedy v ději RZK pojaty vlastně dva děje) odjezd z Čech a návštěva Oty), a to v ,,pravé'' staré češtině nebývá, nemá tak plastická a úsporná líčení. Případů takového ,,unikátního'' děje je málo, třeba ,,v(z)skoči na kóň'', kde není třeba zdůrazňovat, že ,,od země'' apod. V takových případech se však autoři RZK spokojují s prostým slovesem, a tím nabývá skladba na hutnosti. Stč. typ ,,chovaj sě junoší'' nebo ,,mknuchu sě vz chlumek'' je často zastoupen. V R je dosti případů. kdy by se dala předložka nahradit jinou a přiblížit se novočeské praxi; i v tom by se byl padělatel, arci jen po zevrubnějším rozboru, dnes prozradil. Už jsme se dotkli velké převahy předl. ,,v'' nad ,,do''. Ale jsou i jiné případy, kdy uvádíme nejdříve vazbu R a poté její případnou dnešní náhradu: ,,sjeli se s přiečin'' - pro přiečinu; přicházéše noc před jutro - k jitru; napřeže mlat vzhóru - do výše; vzkočichu vz koně - na koně; přižech děvče k srdcu - na srdce; posel po Radovan - k Radovanu, pro R.; udeři u Polany - na; vstane Jarmir nad zemiu; poplaši zvěř po třetí vrch - až za; slovesy nad sím vzpěchu - zazpívali; drva zasazená za drva - mezi, v řadě; přiklonichu drva k hradbě - proti hradbě; v EJ: opěti ostavuj svět - zústavuji; otieže Jezusa o... na; některé z těchto novějších vazeb by snad byly v R a v EJ možné.
Pozoruhodné je spojování předložky ,,vz'' s adverbiem ,,vzhóru'' (vz chlumek vzhóru, vzchopi sě vzhóru, vzhóru na stráň), způsob staročeský, jak ještě uvidíme.
Poměry v EJ, vycházíme-li opět z Trávníčkova dělení těchto typů, jsou obdobné. K typu 2) ,,nadjidech osle, niče nepročinichom, vzvýšiti syn člověč''. Typ 3) ,,iz synagogy nevyvregli sě, opěti ostavuju svět, privedechu jej k Anně, vnide v sieň, otieže Jezusa o učeníciech''. Verbum simplex ,,o chudých slušáše jemu'' (příslušelo), zřejmě v archaickém užití. Novější způsob Trávníčkův: ,,vzkresi ot mretvých, spasi mě iz téj godiny, ot Boga vyjide, vsta ot večerie''. V Žalt. glos. ,,položu nepřátel podnožú'', ale ,,z bystřiny napje sě''. V LP novější vazby: o nějž prorokova, podrobeni u jiho. Ostatní naše texty bez dokladů.
Povšimneme si nyní prefixace v jednotlivých slovesných třídách. Ve tř. 1., jak jsme viděli, se bezvidová a vícevidová slovesa perfektivisují. Ve tř. 2, s kmenovým znakem ,,ne'' je dána dokonavost již tímto komponentem, a proto býval význam těchto sloves futurálný s výjimkou ,,lsknúti sě'' v RK. Přebytečný prefix je v LP ,,vzkvetne'', ač by stačilo ,,vzkvete'' ve shodě s územ RZK, kde je ,,doběhu'' správnější než žádané ,,doběhnu''. Ve třídě 3. se znakem ,,je'' platí pro vzor ,,krýti'' totéž jako pro slovesa sub 1), ale u starších iterativ na -a- mohl vzniknout i vid nedokonavý (rozkotati). U sloves typu ,,prositi, trpěti'' nastává zpravidla prefixací dokonavost. Po morfologické stránce jsme již třídu 2. rozebrali. Aoristy ,,stanuch, máchnuch'' jsou samozřejmě dokonavé, jednoduché. Také ,,bieci'' (jedno z ,,nedoložených'' sloves v RK) mělo tyto tvary; ,,běhlá žena'' dosvědčuje, že existovalo a že mohlo být i dokonavé (J. Němec, Genese slov. systému vidového, Praha 1958, str. 49). Protiklad tvarů ,,utop, utopšij'' vedle ,,tonuv, tonuvšij'', tedy buď sufix s infixem ,,nu'' nebo prefix a tvar původní, uvádí C. P. Obnorskij, Očerki po morfologii russkogo glagola, Moskva 1953, str. 33. Proto je i v RZK ,,máchnu'' proti ,,doběhu''. V R jsou aoristy na -nu hlavně u sloves jednoduchých: mknuchu, hnuchu; partic. ,,lsknula sě'' a ovšem též u komposit: vypadnuchu, rozlétnu sě, něboť jde o slovesa z nejstarší jazykové vrstvy. Výčet všech tvarů byl podán v kapitole o časování.
Jakýmsi protějškem sloves na ,,nu'' jsou verba iterativa, jejichž kmenovým základem je pravidelně ,,a, ja, va, ova''. V našem pojetí jsou stejně stará nebo jen o málo mladší než typy dosud probrané. Jejich vid se ustálil brzy a tak pevně, že mnohdy se prefixací nestávají perfektivy. Trávníček, Vid, je dělí na starší (se změnou kmenové souhlásky) a novější se znakem ,,ova'', tedy ,,nášěti - nošovati'', druhý typ však byl brzy živým jazykem odmítnut. V důkladném rozboru Dostálově (Studie, str. 477 nn.) je pro nás důležité zjištění, že zdánlivě jednoduchý děj determinovaný (jíti s nějakým cílem), nedeterminovaný (choditi), děj -- iteraktivnost -- je ve skutečnosti dosti složitý. Lze tu lišit jednolitý (RZ: děvě sbierastě glazy ), distributivní, složený z krátkých, za sebou následujících úseků (junošě hradem běha), obvyklý (vladyka...v sněmy chodí). Leckdy není možno stanovit mezi těmito druhy přesnou hranici.
Lišení děje ,,aktuálního'' , který skutečně právě probíhá, a ,,neaktuálního'', t.j. např. ve větě ,,Stavební závody kopou základy domu'' (i když tam v dané chvíli třeba nikdo není) osvětlíme v kapitole o užití časů v R, hlavně presenta.
Slovesa na ,,va'' (-ja-) a ,,ova'' jsou skutečnými ,,frekventativy'', tedy zobrazují děj složený z úseků od sebe vzdálených, ostřeji ohraničených. O stáří tohto ,,va'' svědčí třeba případy jako ,,ky-nú-ti'' a ,,ký-va-ti''. Dostálovo tvrzení, že frekventativa ve stsl. nejsou, není přesné, jak dokazují jeho doklady na str. 531 nn. V RZK je těchto ,,frekventativ'' pořídku, protože se pro rychle probíhající dění příliš nehodila. Co je však příznačné, je fakt, že jsou tvořena od základů s vysokou početností výskytu, kde pochopitelně nastalo nejčasnější a nejbohatší vidové rozlišení: chodíva, cházieva, spáváše, létávach, vycházievasta, nosíva a vlastně i dáváše. Spokojme se uvedením hlavních typů: děj jednolitý - hlasy přěcházesta v mužská; děj ,,obvyklý'' - slunce vstává, ostřiež létá; děj distributivní ,,bohóm hlásat milých slov'', palováše, kam kto téci móže. Celkem jsem napočítal v R jen asi 10 případů ,,novodobých'' frekventativ proti asi 80 dokladům jiného vidového pojetí, tedy přibližně jako Dostál ve stsl. Pokud bychom chtěli dělit děj ,,obvyklý'' a ,,iterativní'' tak, že by první vyjadřoval to, co se stávalo za obdobných okolností a druhý, k čemu docházelo v pravidelných intervalech bez ohledu na průvodní jevy, nalezli bychom frekventativ buď velmi málo (třeba v Jel. ,,hrdú braň na sobě nosíva'') by se dalo vysvětlit i jako děj obvyklý) nebo naopak velmi mnoho, neboť pak by sem patřilo ,,kývati'' jako příklad par excellence.
V RZK jsou poměrně časté případy odlišného vidového chápání proti nové češtině. Jde tu jednak o větší skupiny jevů, jednak o jednotlivé případy. jsou tu -- stejně jako v ostatních stč. památkách a v jiných slovanských textech -- hojněji zastoupena t. zv. komplexní durativa, tedy slovesa trvací (ano i ,,frekventativa''), jejichž děj je přesto uzavřen. Dnešní moravské nářeční ,,zmrzati'', nedok., normální spisovné ,,mrznouti'' má obdobu v RK: pomrzavši, kde komplexnost děje je vyjádřena spíše participiem než prefixem. Tak i v RZ: sesypavši tuču, oplákavši glavy gór, vyplákavši glinu (o bouři) značí vždy děj složený z více faktů nebo úseků. Běžný je stč. typ ,,kázal jim hlavy stínati'', novočesky ,,stíti'' nebo ,,postínati''. Tak i ve staré ruštině, např. Povest vrem. let, vydal N. K. Gudzij, Chrestomatija po drevnej russkoj literature 11-17 vekov, Moskva 1955, str. 12: Pl6ga...povelě k7 koemuždo golubi privjazyvati cěr6(povšimněme si starého frekventativa!) ,,umrlce a ran zabitého neohledovali sú'', Práv. Jihl. A 129 b; písař má zbroj a samostřiely ,,ohledovati vždy jednú v měsíci'', Háj. Zříz. 40; Nestor 103: posláše učeniky svoja propovědati carstvo nebesnoe; zvlášť zajímavý je doklad P. S. Kuznecova, Očerki ist. morfologii russkogo jazyka, Moskva 1959, str. 28: ,,povelě pristrojiti kola...pristrojati kola mnoga i skotinu'', kde se mluví nejdříve o jednom voze, potom o více vozech a kde je tento rozdílný průběh děje vyjádřen i různým videm. Odtud vede cesta ke skutečnému porozumění stč. imperfektu a také supinu.
Vedle tahoto typu sloves jsou v našich textech ještě případy, kdy prefix něčiní durativní sloveso dokonavým (futura v EJ ,,vzmleviu, neumyješi'' s významem nedokonavým) a pak i slovesa obojvidová.
Rozbor všech těchto případů: o vidové správnosti forem ,,oplákavši, vyplákavši, sesypavši'' viz výše. Flajšhans tu žádal ,,ssuvši'', zcela neprávem. To by bylo novočeské pojetí, neboť dnešní čeština nemá vůbec schopnost (kromě futura jako ,,posedím'' -- snad jen prefix ,,po'' si uchoval tuto možnost) vystihovat zárověň trvání i komplexnost nebo opakování a komplexnost tímto způsobem, t.j. bez zdvojení nebo ztrojení prefixů. Pěkně je vidět též vidový rozdíl u slovesa ,,sesypati - ssúti'' porovnáním s RK, kde ,,mrak črný hrozí posúti polí'' a kde má pěvec na mysli již výsledek, nikoli průběh děje. A ten je zase vzorně správně vyobrazen v ,,Róži'', jež ,,rozkvétavši pomrzla, pomrzavši usvědla, usvěděvši opadla'', kde je střídán děj durativní a spolu uzavřený s dějem komplexním a chceme-li, dokonavým. Do této kategorie sloves patří též ,,glazy číslem preglédati'', t.j. asi ,,počítat po číslech, po desítkách nebo pětkách''.
Sloveso ,,býti'' je obojvidové, neboť v RK je jak aorist ,,dokonavý'', výpravný (,,bych''), tak i ,,popisný'', imperfektivní (běch), viz dále.
Dáti: kdo se domnívá, že jde o jedno a totéž sloveso, musí je v RK pokládat za obojvidové. Spíše však jsou tu tvary od ,,dati'' i stažené ,,dajati''.
Kotiti sě - obojvidové: Bohumír sě s koně koti - dok., Vlaslav po zemi sě koti - nedok.
Kynúti je ve staré češtině dokonavé, tak i v Ben. ,,kynu na pravo - na levo''.
Léci (některé tvary mohou být k ,,ležeti'') je obojvidové: jumoše leže - klesl; do úsvět a leže - nedok.
Pohřebati -- nedok. se supinem ,,pohřebat mrch'', plurál ukazuje na nedokonavost a také neurčitost, jde o mrtvoly, na nichž nezáleží. Dokonavé by bylo asi ,,zahřésti'' (otčín zahřeben v rovečce).
Pospěti je asi nedokonavé: na vrahy pospěti - pospíchati.
Provolati -- nedok.: je sě viecinu provolati v národ, RZ.
Postúpati: nedok., v nové češtině, pokud by existovalo, by bylo dokonavé. Jedna strana druhéj postúpati brání - dělati kroky sem nebo tam, kamkoli.
Pověje -- futurum nedok., ale bylo by i dnes možné, ovšem v obměně ,,povane''.
Poznati: obojvidové: neže sě poznaje, dok., ale ,,otpravi sě poznat nravóv cuzích'' nedok. jako dodnes v moravských nářečích.
Rozkotati -- nedok., viz dále podrobnější úvahu,
Sdieti : obojvidové: trnie...čemu si bol sdělo, dok., ale ,,kako sě sdie - tako sě sdieti dietkám i ženám'', nedok.
Sieci (sekati), nedok. Spytibor Srpoš e seče, dok., ale ,,vladyky sečné rány sekú'', nedok.
Vrci: křestěné náspy vrhú, nedok., ale ,,Sděslav sě na zemiu vrže'' dok. ,,Vzpřieci'' (vzpřáhnouti) je asi nedokonavé: čelo proti skále vzpřieci, t.j. ,,napřahovat''.
Řéci je v RK jen dokonavé, ale v EJ obojvidové: pogané rekúce, t.j. říkajíce. ,,Verba dicendi'' mají ovšem vid velmi pružný, možná že tu jde dokonce o iterativnost.
Choditi (EJ) má děj ,,jednolitý'' (chodiete - jděte, jednotlivě; kto chodí ve tmách, děj obvyklý. Če vzreku i če vzmleviu - co budu říkat, mluvit.
Ložiti: dnes nedok. (ložil - nakládal), v EJ dok. ,,loži rízy svoje'' - položil.
Neumyješi v EJ - nebudeš umývati, neimáši čaesti se mnú - nebudeš mít,
Dóvěríte -- nedok., dnes ,,dúvěřujte''.
Pristojáciech slug -- vedle stojících, ,,při'' netvořilo dokonavost. Pravděpodobně i ,,přiletiéše'' v RZ je ,,letěla (sem)''.
ŽG má ,,vzdirnkaju'' - budu hrát na strunný nástroj, nedok. futurum. Předpona ,,vz'' je velmi často ,,nedokonavá''. Ale i ,,klé sě Hospodin i nerozpáčie sě jemu'', t.j. ,,nebude váhat''.
Postnominální slovesa s ,,ova'' bývala obojvidová a jsou jimi ještě dnes: v LP ,,Sibylla prorokova'' je asi nedokonavé.
Náš výčet odchylných vidů v našich textech proti dnešní češtině, ač sám výmluvným svědectvím stáří památek, není asi úplný. Nevíme leckdy, jaký ,,vid'' měl pěvec na mysli a nejistá grafika činí potíže při rozeznávání časů. K námitkám proti nedokonavým ,,poznati, pohřebati, sdieti a rozkotati'' si povšimneme dokladů. Dnes známe velké množství sloves ve staré češtině nedok., dnes dokonavých. Odpůrci si to ještě nemohli nebo snad nechtěli uvědomit. U Trávníčka, Vid, jsou citována např. ,,domnieti sě, smysliti'' (sem možná ,,za mnú, kto tak smyslé'', není-li ovšem ke ,,smýšleti''), dóvěřiti (EJ), pomstíti sě, přihrýzati, pohrýzati, uhájněti, rozmietati, pomrskati, spadati, opadati, pátrati (patřiti), vzpierati, vzpytati, porúhati sě, přesěkati, posedati, postříhati, ustříhati, (prefix + trhati), slitovati sě, smilovati sě (ovšem i PV ,,pomiluj chuda'' - měj soucit), vyobcovati, zvěst ovati. Je tu tedy dost sloves podobných charakterem ,,rozkotati'' v RK. Některá další najdeme u Komárka, Miscellanea linguistica, Olomouc 1971, str. 107 nn: pokojiti, pokořiti sě, ohyzditi, pořiediti, ukárati, zametati, osázeti, roztrhati. Jejich počet je prý ,,značný''. Komárek sem řadí též ,,sdieti sě'' (t.j. ,,zdáti se''), nadieti sě, súžiti sě (cítiti úzkost). Lze připojit ještě jiná, třeba z Ev. Ol. ,,vyvoditi, otvoditi, vychoditi'', dokonce i ,,svadnúti'': ,,uv''#34130#>abychom...sě kochali...túžili...svadli až do smrti v Modl. 34 V. Jiné příklady u Dostála, HM str. 179 ke slovesům ,,voditi, nositi, honiti, voziti, choditi'' po různých prefixech. Nebylo by divu, kdyby i ,,přěkotiti'' bylo nedokonavé. Nedokonavé je také ,,přirovnati'' v Otc. 107a, omácěti, 42b a poslúžiti, 133b. U Kotta, Dodatky k Bartošovi, str. 16 ,,už není tady hory na zvalení'' (lesa na kácení). Nedokonavé je ,,obnažiti'' v Otc. 206b.
Badatelé měli vždy snahu vytvořit z těchto protikladů dokonavosti
a nedokonavosti nějaký systém. Tak staví Komárek (uvedený článek)
slovesa s týmž základem do dvojic, kde by bylo k původnímu
imperfektivu připojeno později perfektivum a naopak, např.
k nedok. ,,poviedati, ščípati, padati, osázěti'' by přistoupila
,,zpoviedati sě, roztrhati, uščípati, spadati, sázěti'' v zásadě
dokonavá. A naopak k dok. ,,zpověděti, roztrhnúti, uščipnúti,
spadnúti a osaditi'' by byla nedok. ,,zpoviedati sě, roztrhati,
uščípati, spadati osázěti''. Myslím však, že je tu
třeba více přihlížet ke ,,kmenostupu'' a k etymologickým faktům.
Dostál (Studie, str. 447) soudí, že složená slovesa, u nichž
chybí povědomí, že prefix byl připojen, tedy jejichž základ
byl již významově ustálen, byla nedokonavá: ,,rozum - rozuměti''.
Toto mínění přebírá i Komárek, uv. čl. str. 108: ,,pořiediti'' by
bylo nedokonavé, neboť patří k ,,pořad'' - pořádek.. Máme ovšem
i OJ ,,Roškot, Roškota'' ke ,,kot'', ale toto slovo je v RK v plné
síle (kot dřev - padání - i toto dějové substantivum je vlastně
,,obojvidové). Závadou je, že sloveso ,,kotiti'' je etymologicky
dost nejasné, ale k nedokonavosti spojení ,,jechu sě rozkotati''
můžeme dojít prostou úvahou: ,,kotiti'' bylo obojvidové, viz výše ,,skotiti''
dokonavé, kořen kot + znak ,,a'' dával iterativnost. K tomu je
,,kácěti'' nedokonavé, ale ,,skácěti'' dokonavé, ač se dá mluvit
spíše o ,,iterativnosti'' s dějem distributivním: křesťané skácechu
dřeves dvadset''. Skutečné iterativum k zákl. ,,kot'' nelze vlastně,
má-li být sdruženo s prefixem, vůbec utvořit. V Bernekrově ES
čteme, že ke ,,kotiti'' vznikla dvě iterativa, a to s ,,a'' i s ,,ja''.
Vedle ,,katať'' vzniklo později i ,,katyvať'', jež zná už Miklošič
(ES, s.v. ,,kot''). I. Němec, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní
sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, str. 144 nn. i jinde uvádí,
že při indeterminovaných slovesech, spojených s lokální předponou
(třeba ,,podkopati'') se držela adverbiální funkce prefixu velmi
dlouho. To může platit i pro naše sloveso, k němuž bývala
citována paralela ,,rozkopati'' nedok. Dodnes je slýchán na Moravě
imperativ ,,rozkopte to'', v Čechách by se řeklo ,,rozkopejte''.
Moravská forma ukazuje kolísavost vidu u této etymolog. rodiny.
Polské ,,rozgniatač'' je v nářečích jižního Velkopolska dodnes
nedok., jak dosvědčuje W. Dembecká, Slowotwórstvvo czasowników v
gwarach poudniowej Wielkopolski, Poznaň 1977, str. 72.
Za zmínku stojí, že Trávníček (Vid, str. 318) uvádí dokonce
doklady na dokonavá slovesa i po ,,jieti sě'' a po ,,začieti''
(tamtéž). Není však třeba ustupovat na tyto posice.
Snazší řešení se naskytuje při odůvodnění nedokonavého ,,sdieti '' v Záb. 21, 3. Námitka, kterou přejímá i Komárek ve Sborníku, tvrdí, že sloveso ,,sdieti '' bylo sice ve staré češtině též nedokonavé, ale jen ve významu ,,zdáti se'', které vzniklo kontaminací s ,,dáti''. V RZK ovšem toto novodobé ,,zdáti se'', ba vůbec žádné křížení sloves ,,dieti'' (konati i říkati) a ,,dáti'' není, obě slovesa jsou přísně odlišována a je tu jen ,,sdieti sě''. Etymologicky je nutno spojit ,,dieti - praviti'' a spolu i ,,konati'', obé od kořene ,,dhé'' -i, dhé-j. řecké ,,tithémi''. Sch. ,,djenuti'' dokazuje rúzné vidové možnosti. O ,,sdieti '' je pěkný článek Š. Ondruš e, Přednášky k mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze 1968, str. 114 nn, kde je spojitost významů dicere - facere blíže odůvodněna. Jak již řečeno, jsou vberba dicendi obojvidová, dokonce i dnes: co pravíš nedok., on pravil - dok. a ,,co díš'' nedok., on děl - dok., ovšem knižní. Rozhodující je, že nacházíme v RK ,,sdiéše'' také ve významu ,,říkati'' (Čest. 17, 17 - po přímých řečech). Zde zase říká Flajšhans ve svých Poznámkách, že mělo být ,,sdě'' - vykonal(?), ale mýlí se, neboť Vojmír a Čestmír tu ,,konali'' válečnou poradu. Na sporném místě ze Záb. je význam ,,špatně se dařilo'' (porobeným) ženám a dětem. (Správné čtení není jisté, lze interpretovat buď ,,biéše sdieti '' nebo -- asi lépe -- ,,bě sě sdieti '', patrně z archetypu rkpu ,,BESESDETI'' nebo podobně.) Jsou i dva možné výklady tvaru. Buď jde o archaismus z doby, kdy se obojí ,,dieti'' kladlo promiscue v obou významech/soudí se, že ,,dieti - dicere'' bylo athematické , ale inf. je ovšem shodný se slovesy thematickými), anebo vzniklo ,,dieti'' v Záb. stažením ze ,,s7dějati'' jako ,,dáti'' z ,,dajati''. Přehláska i kontrakce je v RK v takových případech většinou provedena. Ve stsl. asi není ,,s7dieti'', neboť Dostál, Studie, má jen prefixy ,,iz, o, pri, pre, v7z a za''. Na dokonavý vid je tu 83 dokladů, ale nedokonavá je jistě Luk. 12, 28 pro tvar řeckého ,,amfiazein'' - oděet7( Bůh odívá v krásné roucho polní květy). Trávníček, Vid, str. 241 má 9 dokladů na nedokonavé ,,nadieti sě'' - míti naději, tak i Stč. slovník nově vycházející. K předpokládanému nedok. ,,dějati'' viz i též Gebauerovu HM III, 2, str. 391 nn. Doklady ke ,,s7dějati'' tu nejsou, ale plynou jenak z lidových forem ,,uďál, vyďál, přiďál''; tak již u Štítného ř. 5b, 16b, 83b; Hrub. 410a; stč. ,,dobrodizenie'' = dobrodiní. Ve stč. snad bylo častější ,,sd-'' než prosté ,,dieti''. Svědčí o tom onomastika, např. J. Svoboda , uv. spis., str. 84 nn. Komponenet OJ tu byl ,,Sde, Dzi, Zdzie, Sdi, Zdi'' k němuž akceptuje Svoboda samozřejmý základ ve významu ,,componere, condere'', nedokonavě. Nelze tu uznat adverbiální základ ke ,,sdě, zde'' už proto, že máme i jméno ,,Zdislav, Zdislava'' v Lud., přepis fonetický a nadto svědčící o neporozumění archetypu, psanému zřejmě pravopisem jednoduchým. To jsou opět průkazné vzájemné vazby. Nedokonavé ,,sdieti '' je v RK i v Čest. ,,sdiéše hoře v dědinách'' a v Jar. 11, 22 ,,noc konec bojém sdiéše'', nechceme-li tu vidět imperfektum slovesa dokonavého (viz dále). Tak neb onak, je tu míněno opakování nebo dlouhodobý proces. Nedokonavé je i Záb. 21, 2 ,,kako sě sdě v cuzej vlasti'', ale dokonavě v jah. 26, 25 (trnie) ,,čemu si bol sdělo?''
Shrnujeme hlavní zákonitosti vidových poměrů v našich textech:
Zachováním zásad sub 2) a 3) dosáhli pěvci velké plastičnosti a názornosti v popisech a líčeních při plné úspornosti výrazu. Známá slovesa Mareš ova, že jsou tu skutečnosti nebo obrazy viděné, nikoli promýšlené, nabývají opět na aktuálnost . Uveďme aspoň dva příklady: v Kyt. si dívka představuje původ kytice slovy ,,kdybych věděla''...kdo tebe sázel ,,sáze'' lýkem svázal (sváza), po vodě pustil (pusti); dokonavá slovesa vyjadřují děj, který byl buď dílem okamžiku (pustil) nebo vedl bez průtahů k žádanému výsledku (svázal), kdežto ,,sázení'' nejméně dvou druhů květin bylo procesem dlouhodobým. Romantik z 19. století by tyto ohledy neměl a užil by možná perfektiv a imperfektiv opačně: ,,zasadil - vázal - pouštěl''. V RZ výstup Chrudošův: chvění údů je vyjádřeno aoristem nedokonavým, povstání s místa, máchnutí rukou, výkřik, změna barvy v obličeji aoristem dokonavým. Nám by možná nepřipadalo cizí, kdyby bylo -- v prozaickém třeba vyprávění -- napsáno ,,otřásl se, mával rukou, v obličeji byl celý žlutý a řval jako tur''. Tak bychom mohli rozbírat celý RZ a RK s týmž výsledkem. To však bude spíše úkolem stylistiky -- a také příštích vydavatelů, neboť tyto zákony dopřejí budoucím edicím lépe rozeznávat imperfekta od aoristů na místech dosud sporných, jakmile ovšem pomine strach z uveřejnění RZK v původní podobě.