Presentu se užívá nejčastěji o prostém ději přítomném, který je ovšem hojnější v lyrice RK, v PV a v MPKV. Kromě tohoto presenta se vyskytují v textech našeho typu (orální) ještě další druhy: 1) presens historické, 2) gnómické, 3) t.zv. presens propheticum, 4) pr. registrativní a 5) naukové. Někdy tu mohla stát i slovesa dokonavá, děj je takřka vždy ,,aktuální'' . Námitky směřovaly jednak proti presentu historickému vůbec, jednak proti jeho užívání současně s preterity v bezprostředním časovém sledu.
V RZ presens historické není, s výjimkou ustrnulého ,,káže'' (kněžna. Ale i to by mohl být ustrnulý aorist ke ,,kaz-ti'', jak se domýšlel J. Jireček s poukazem na OJ, stind. šasti, subst. kaz6n6 (O zvláštnostech... str. 60). Kmenové -a- v ,,kázati'' je skutečně stěží původní. Čím je epická skladba delší, tím je v ní historických presentů méně. Vidíme tu další důkaz, že RZ není ukončen, že je to jen skrovný fragment.
Nepochybná praesentia historica jsou v RK poměrně častá v Jar., Ol., Lud., Čest., Jel. i Záb.: voje sě hrnút, uvedené již ,,káže'', které je tu patrně třeba číst takto; sien sě kotie, leží junoše, oružení sě střetnú, země krev pije, mhla sě podvíhaje; popis pochodu bojovníků k Olomouci; krahujci pokrakujú; koni řehce les, Polené skáčú; srážajevě straně obě; někdy bychom mohli tato presenta považovat i za normální, popisná. Účelem historického pres. je oživit vyprávění. Je to prostředek lidový a nebyl přejat z žádného umělého výtvoru. V Homérovi je tento způsob vzácný (dlouhé epos!) , častější je v Herodotovi, který někdy nese znaky lidového vyprávění. Do textu naukových, dějepisných, náboženských aj. se pr. hist. méně hodilo, ač je někteří badatelé ve stsl. zjišťují. O tom je hojná literatura; k našim problémům je možno čerpat poučení a příklady např. z Vinogradova, Ruský jazyk 1947, str. 572 nn; F. Kopečný, Vid, B. Delbrück, Vergl. Syntax der indog. Sprachen, Štrasburk 1893, 2, str. 261 (je to způsob ,,uraltsvolkstümlich''); O. Jespersen, uv. spis, str. 258 (podle Brugmanna) zdůrazňuje dramatický účinek hist. presenta. Užívaly ho islandské hrdinné zpěvy, památky staré Francie i středověké Anglie. Pro stsl. přináší cenné podněty A. Marguliés , Der altkirchenslavische Codex Suprasliensis, Heidelberg 1927, str. 135 nn.
Ve stč. jsou některé příklady u Dalimila, který má z ,,pravé'' stč. literatury co do žánru a obsahu k Rukopisům ještě nejblíže. Pro užití různých časů v živé lidové řeči krátce za sebou bychom nalezli mnoho příkladů. Chceme-li se územně přiblížiti RK, uveďme aspoň jeden případ z východočeského nářečí (Hošek, uv. spis o podřečí polenském, str. 130) ,,Já honem stal a vyskočím s příkopy a běžím; slyší šplachot na vodě, vohledne se tam a viděla...'' Přesto se pěvci vyhýbají hist. presentu v nejdůležitějších dějových momentech, jako třeba v líčení smrti hrdinů ,,kladných'' i ,,záporných''. Pěkně je to vidět v Jel., kde je vražda jinocha vyjádřena aoristy (vrah ,,podskoči, zaměsi zraky, udeři...junoše leže'' = klesl). Ani v dalším nejsou presenta (lesy zevzněchu mútno), ale průvodní líčení (sletují sě krahujci, nenie juž junošě atd.) jsou v čase přítomném.
Presens t.zv. gnómické bývá v povšechných pravdách, mravoučných průpovědech a příslovích. Takové vložky jsou znakem každé epické skladby, a proto nechybějí ani v RZK: ,,kdaž hada potřieti chceši, na hlavu najjistěje; kyj palicu málo kdy zadrží; liška oblúdí tur; gore ptencém, im sě zmija vnorí, gore mužém, imže žena vlade''. Gnómický aorist ve slov. jaz. ani v RZK asi nebyl, i když by s ním byly některé tvary shodné. Za presens tohoto typu se považuje někdy též přítomný čas v přirovnáních: ,,jako mrak črný hrozí... atd.''.
Presens ,,propheticum'' lze vidět v RK na dvou místech: bozi nám vícestvie dajú v Záb. 22m, 28 a Čets. ,,stúpíš tamo na miesto'' (16, 22). V dnešním jazyce mívá funkci přání nebo rozkazu a bývá u něho příslovce času: ,,zítra jedu do Prahy'' aj. Tento druh presentu je doložen už u Homéra: ,,úte gar hé kefalé menei empedon, úte ti messés leipetai'' ,,ani hlava nezůstává na místě, aniž co zbývá uprostřed'' -- pěvec se živě přenáší do budoucnosti a zpřítomňuje si ji (Brugmann, Kurze vergl. Gr., str. 572 nn.). Totéž asi ve stsl. Luk. 19, 8 Cod. Mar. a Ostrom. Ev. Mat. 10, 16 ,,pol7 iměnije moego dam7 ništim''; ,,az7 posl7jo vy''), neboť řecký originál má presenta. Proto tu není -- podle Koschmiedra -- futurum.
Mezi zbylými odrůdami presentu nemůžeme někdy přesně rozlišovat. Jde tu o historické konstatování ,,Karel IV. umírá v roce 1378'' nebo naukovou prózu ,,žito se sije na podzim''. V našich textech je tento druh řídký. Počítám sem Jar. 7, 26 ,,máti Božia tamo divy tvoří'' a závěr Sn. ,,I umre li glava čeledina, děti vsě tu sbožiem v jedno vladú''.
V PV a MPKV jsou normální presenta, v ŽG a EJ jde o překlady, a proto by bližší rozbor neměl účelu. LP je sice ,,proroctví'', ale kromě posledního verše ,,I u podnožky Christa vysoká jmu sě mohyla chystá'' nelze tu nikde pres. propheticum vyvodit. Celkem se dá učinit z tohoto našeho odstavce závěr: pěvci RZK byli všestranní a stylisticky obratní, uměli vždy použít vhodné slovní nebo i gramatické formy k vystižení obsahu. Uvidíme také, že presens dokonavých sloves tu vhodně váže na dok. aorist a také na přechodník přítomný.
Futurum nebylo, jak jsme již viděli, ani v RZK, ani ve slovanštině vůbec tvořeno jednotně. Vedle zbytku typu ,,probyšúcí'' -- profuturus byly tu dvě možnosti: opisy s pomocnými verby ,,budu, mám, chci'' aj. a vedle toho použitím prefixů. V tomto druhém případě nastaly opět dvě možnosti: děj mohl být komplexní -- ,,dojdú voje'' nebo nekomplexní ,,pójdu jim v čelo''. O tom historické mluvnice a vedle nich zvláště H. Křížková , Vývoj opisného futura v jaz. slov., zvl. v ruštině a A. Lamprecht , Vývoj mluvnického systému čes. jazyka, Praha 1970, str. 145 nn.
V RZK je tento stav: opisné sloveso je jen ,,budu'', ostatní pomocná verba mají význam ,,modálný'', vyjadřují vůli, možnost nebo nutnost. Typ ,,budu chváliti'' je jen v RZ: ,,nebudu vám súditi svády, budete jim oba v jedno vlásti (2x)'', případně je ,,budu'' užito absolutně (budetě-li, t.j. výpovědi, u vás po rozumu...nebudetě-li). V RK jen takto: ,,v porobě bude vody dosti'' nebo s participiem ,,smrt...bude Bohem zaměřena''. Převažuje tu však prefigované sloveso s dějem komplexním; tak i v RZ ,,umre-li glava''...není-li to aorist. Tento úzus RZ i RK plně navazuje na mnohokrát již zdůrazněný princip určitosti, plnosti a bezprostřednosti vnímání. ,,Budu'' souvisí etymologicky s latinským komponentem ,,-bundus'' značící ,,hodlající, zamýšlející něco učinit''. Plný význam slovesa ,,býti'' je i v reliktu ,,zabude trn'' - zapomněla, v ,,pravých'' stč. textech je jen ustrnulé ,,zabýti sě, zabylý''. Nebudeme tu zkoumat, který způsob tvoření futura je starší. Snad tu rozhodoval princip ,,volní'', ,,budu chváliti'' - laudaturus sum, kdežto jednoduché futurum možná značilo děj, který může nastat i bez mé vůle - moriar, umru.
Liší-li se RZ v této kategorii od RK, je rozdíl mezi EJ a RZK ještě nápadnější. Tento náboženský text má totiž všechny druhy futura: zreno velé ploda prinese; súditi bude; če vzreku. Poslední typ, futurum s prefixy, jež netvoří dokonavost, je několikrát zastoupen, příklady z EJ a také ŽG byly již vypočteny. Další příklady u Kopečného, Vid, str. 80 nn. Autor říká, že typ ,,ponesu'' je zastoupen jen v češtině, slovenštině a snad slovinštině. Zvlášť se o tomto futuru nezmiňuje ani Gebauer, HM IV, neznal ho ani Jungmann (Týn, Časoslovo, str. 68). je to způsob velice starobylý, neboť podle Kopečného (uv. práce, str. 106) ,,mohlo mít na sklonku praslovanského období každé presens i význam futurálný''. Proto je nutno tak vykládat i větu ,,neimaši čaesti se mnú'' v EJ i ,,če reku'', tamtéž. - Ostatní námi zkoumané texty nemají v užívání futura zvláštních jevů.
Aorist bývá -- po stránce syntaktické -- definován různě, např. jako ,,čas výpravný'', který vždy posunuje děj vpřed, na rozdíl od ,,popisného'' imperfekta; nebo jako čas platný pro děj komplexní, v sebe uzavřený apod. Mně se tato hlediska nezdají zcela správná, neboť je možno je uplatňovat i pro jiná preterita. Aorist, myslím, je prostý archaický praslovanský i praindoevropský minulý čas, rovnající se presentu, ale v jiné rovině. Mohl být počínavý a vyjadřovat počátek děje, finitní, když znázorňoval jeho konec, komplexní, chceme-li tak nazývat plnost, uzavřenost, ať už myslíme reálný průběh děje nebo jen jeho vývoj v představě mluvčího.
Podle Dostála aj. (uv. spis, str. 598) tvořilo aorist každé sloveso bez užší specialisace.
Námitky proti RZK v otázce užití aoristu jsou v podstatě motivovány od nejstarších dob až po dnešek názorem -- v jiných souvislostech mnohokrát vyvráceným -- že aorist a imperfektum jsou formy ,,vidové'', že tedy první čas patří k slovesům dok. a druhý nedok. Řekli jsme již, že Vašek ( uv. spis, str. 22) odmítal všechny odchylky v RZK v tomto směru; přiznával leda, že aorist od nedok. sloves je doložen, ale vzácně. Flajšhans potíral aoristy typu ,,vracech'' (Poznámky, str. 29), ač obdobné tvary nacházíme ve všech hist. mluvnicích. Komárek (Sborník, str. 242) se omezil na záporné stanovisko k aoristům mladších (?) iterativ typu ,,poskakova, nosíva, cházieva, poletova, chodíva, rozhořieva''. Ale i tato iterativa, v nichž se rozšířilo -a- na ,,va, ja, ova'' převážně z důvodů antihiátových, jsou dosti stará, aby tvořila aorist. Jiného času nemohlo být v RK užito. Perfektum nepřichází v úvahu a imperfektum, jež je přece jen spíše deskriptivní než epické, bylo na místě spíše tehdy, byl-li popisovaný děj složen z částí a by-li kladen důraz na jeho průběh, jak ještě uvidíme. U těchto aoristů ,,poletova'' atd. šlo o děj, který byl ukončen a přerván dalším dějem, byl tedy ve skutečnosti i v pěvcově představě ukončen asi tak, jako bychom dnes řekli ,,dolétal, doposkakoval''. Takové zdvojení prefixů nebylo v době RZ a RK možné, byly by tu namnoze dva ,,mrtvé'' prefixy za sebou. Také slovesa typu ,,kupovati'', jež se v zásadě morfologicky a tvarově neliší od ,,poletovati'' (letěti - poletovati, kúpiti - kupovati) tvořila aorist běžně. Komponent ,,ova'' se pokládá za střídnici starých u-kmen ů (cělovati) nebo i slovesných kmenů na -au- a -eu-, řecké ,,paideuó'' aj. Tak bylo i ,,pilovati, snovati, kovati'' aj. Ale i po pozdější absorpci tohoto sufixu a po vytvoření slov es typu ,,korunovati, svědětelstvovati, cěsarstvovati'' jsou ve stsl., vzácně v RZK) vznikaly k nim normální aoristy. Jinak vykládá původ těchto iterativ J. V. Otkupščikov, ,,Iz istorii ie. slovoobrazovanija, Leningrad 1967, str. 78 nn., vycházeje z participií na ,,no'' a ,,to'', tedy ,,ago - agito'' a k tomu ,,actus'', původně ,,agitos'' řec. naió - naietaó, slovanská pitati - pit7 - pícovati, podle řeckého ,,anoignými'' - otvírám i ,,dvignóti'' - zdvíhati/maně vzpomínáme na ,,bránu otvořiti vzhóru'' v Ol.). Bohužel nepoužil této důmyslné theorie k vysvětlení iterativ s ,,v''; bylo by pak ,,nosívach'' k ,,nosiv7'' I vidově by se dala tato myšlenka podepřít: ,,nosiv7'' by původně značilo ,,kdo nanesl více věcí'' a k tomu přistoupilo iterativum. Rozumí se, že latinské ,,agito'' tvořilo perfektum zcela běžně.
Theologické texty se k užití iterativ příliš nehodily. Ta jsou však v litevštině a mají normální aoristy: ,,begdavan = často běhal. Zde je i ,,dáu'', dovaná, davaná - dávati; tamtéž i obdoba ,,bývati'' s aoristem již vzácnějším. Slovesa tohoto typu jsou hojná v ruské ,,Včele'' z 15. století a náležela zřejmě spíše k hovorové řeči a k tzv. ,,funkci komunikativní''. Ve stsl. a csl. jsou doloženy ,,iskon6čavati, ispravlivati, ispěvati, ispytovati, istezovati, rus. razsledovat6. Aoristy: vsju protekova zemlju, Sreznevskij II, z 11. století; mnozi cěsarstva radi sědovaša na popelě, tamtéž s.v. sědovati; tamtéž, z Pouč. Vlad. Mon. 82 ,,uganiva''; ve stč. Krist 106b ,,jehožto když otazovachu, nám otpovědě''. U Kuznecova, Očerki,... Moskva 1959, str. 264 ,,učivaša''. Autor uvádí mnoho příkladů těchto forem s nadepsáním ,,1'', takže je vidět, že je tu písař modernisoval a činil starý aorist srozumitelnějším tím, že jej měnil v perfektum. Na str. 265 dokládá ,,chačiva'' - chtíval, ještě z 15. století. Podle Kopečného (Vid, str. 63) jsou preteria těchto sloves častější než presenta. Jsou i v ruských Bylinách, jež zachovávají stav velmi archaický (Kopečný, str. 68). To dosvědčuje hláskoslovnými úvahami i doklady také Obnorskij/Očerki...str. 53: pěvati, birati, dávati, mývati, obúvati, pítati..., mnohá již z Novg. rkpu.
Aoristy iterativ na -a- jsou častěji doloženy: k láti - lajati králevá jim nelá- nelála, Kat. 236; tvar ,,káza'' je zcela obvyklý; jako ,,vracesta'' je i ,,bohatec sě sěmo tamo''kaczye'', života jmu sě'' ukraczye'', Hrad 143a; sěm i tam sě ,,miessie'' Alx. BM 2, 19. Ve štokavštině žije dodnes aorist ,,písah, stúpah, kóvah, ígrah, ístah, métah, glédah''. Aorist, jak jsme řekli, byl tvořen také u nejmladších iterativ (?) na -ova: aspoň několik dokladů k ,,obětova'' v RK - zvěst ova, obětova v Ben. Mat. 25, 20, ,,offierova'' v paralelních evangeliářích; Seitenst. Luk. 10, 28 ,,smilova sě'', v Hrad. tvary jako ,,vzprorokova'' (Prok. 524) - simplex je v našem LP; také v Radosti sv. Maří z téhož rkpu 414; vzdáva chválu, tamtéž, 468; ,,vzrodova, vzděkova, ukrasova'' u Sreznevského, 12. století; cělovaša - espasanto; obdobné tvary k up7vati (řecké ,,pojmouti důvěru''), v pozdějších textech se užívalo opisů jako ,,upováno mi jest'' - pepisteumai; nebo ,,upoval běáše''. Stáří sloves na -va- lze dovodit i z Leg. Kat. 3. 458 ,,znamenávati'' (v RK ,,znamenati'') Byl tedy komponent ,,va'' ve 14. století plodný. Aorist ke ,,korunovati'' u Geb. III, 2, str. 402; ,,sobě nic nezachova'', Otc. 154b, ,,pochova'' Otc. 170b, ,,bičova'', Otc. A 169a. Na závěr několik ruských iterativ nepochybně starobylých : v7zletěvati, v7zlívati, v7kladyvati, v7livati sja (12. stol.), v7praševati (pynthanesthai), v7skopovati (t.j. rozkopávat), v7str6gyvati (vytrhávat), v7stezovati (soudit), vyblevati, vyklivati (oči), vyprašivati, daivati (15. stol., špatně tvořeno), perelivati (odlívat peníze), naskakivati, dobivati se, doiskyvati se.
Aoristy se tvořil od sloves prostých i složených. K prvním je podle Dostála (Studie, str. 276) nejvíce archaismů . Tyto aoristy byly častěji dokonavé a zhusta následovali po iterativech nebo durativech; tak je i v RZ: vlastovica priletiéše - siede (usedla). Tím vznikají také stylisticky účinné básnické kontrasty. Od prostých sloves je v RZK asi 160 aoristů (celková frekvence, nikoli počet sloves). Dokonavé jsou: da, dachu, seče, hnuchu sě, chopi, chváti, je sě (mnohokrát), leže, kynu, máše (máchl), střieže (ustřihl), minu (3x), stúpi, mknuchu sě, pade (2x), siede (2x), skočich (4x), spiechu, sta sě, pusti, stavi, tasi (ťal), vrže (4x). Některá jsou společná oběma rkpům; přibývá k nim ještě ,,máchnu'' z RZ. Tedy asi 30 případů, k nimž lze ještě přičíst aoristy nedokonavé, ale značící pohyb nebo změnu: běha, běže, bra sě, brachu sě (není-li imperf.), hna sě, cházieva, chodi, chodíva, chova, chváta, jide (5x), koti sě (2x), léta, létávách, lomichu, nosi, nosichu, nosíva, padáchu, plašichu, roste (4x), sáze, siede, spěchu, stúpáchu, tahú, teče, tiščechu, toči, kladechu, týkáchu sě, vede, viezech, vězi (věznil), vrace sě, cvála, vleče, hemzechu sě, mácháchu, mláti, trči, kácěchu, máchasta, piena. Lví podíl ovšem připadá na aoristy sloves složených. Napočítal jsem jich v RZK kolem 330. Všech dokonavých (vč. verba simplicia) je asi 410, nedokonavých kolem 160. Výsledná čísla se shodují s Dostálovými propočty pro stsl. a je vidět, že v době, kdy byla jednoduchá preterita ,,monopolní'', bylo asi třikrát tolik aoristů dok. proti aor. nedok. Přesná čísla pro R nemůžeme uvést, neboť není jisté, není-li tvar imperfektum nebo i pres. hist. Spolehlivější čísla jistě jednou udají seriosní vydavatelé našich textů.
V našich propočtech není obsažen aorist ,,bych'' a ,,běch''. Druhá forma nebyla dlouhou dobu vůbec známa a byla považována za omyl místo imperfekta. První je výpravná, epická a shoduje se etymologicky a částečně i významově s řeckým ,,fyó'' - rodím se, rostu, stávám se. Druhý aorist je ,,popisný'' a neuvádí do děje nové skutečnosti. Tento rozdíl je v RZK zachován tak přísně, že se stává jedním z nejpádnějších důkazů pravosti. Výčet nalezneme ve Flajšhansově Slovníčku, str. 6 a 7. Omezíme se na typy: město bě rozvaleno ve sně, Kublajevna bě obvlečena, tábor bě strašný, zástup bě četný a další 3 doklady proti spojením jako ,,i by úpěti, i by hoře, i by bojováno, i by prosta Haná Tatar, i by hovor, v ješut by chrabrost''. Tento aorist je v epickém textu pochopitelně četnější, je zastoupen 23x v písních zcela zachovaných a dvakrát na Proužcích. Věc je tím výmluvnější, že v ,,pravých'' památkách se obě formy již zatemňují a dokonce již i ve starobylém Jid. Drk. (27) čteme ,,juž bě přišel ten čas'' aj. (Gebauer III, 2, str. 206 nn). Je zajímavé, že imperfektum ,,biech'' se zdá co do významu bližší aoristu ,,bych'' než ,,běch''.
Imperfektum vyjadřuje v R bezpečně nedokonavý vid asi v 90 případech, počítáme-li všechny tvary. Vedle toho je tu však dosti dokladů na vid zdánlivě nebo skutečně dokonavý. Protože byly proti většině těchto forem vznášeny námitky (a jsou dodnes), je třeba uvést tyto případy se stručným poukazem na kontext: Kruvoj otehnáše stáda, lud otmetáše dřevce, zezulice zakukáše, zaplakáše, buria rozvlajáše Vletavu (po třech předchozích dějích, viz i výše), trest Kublejeva svícez íše (při věšteckém rituálu tatarských čarodějů), ruče sě proměníše (příroda na jaře), nos sě převalíše, pokročíše k jutru, noc konec bojém sdiéše, Čmyr zvoláše na voje, Kruvoj podáše ruku Neklanu, blahost vrátíše se v dědiny, noc sě zatemníše, milá zadřiéše si trnie, vlastovica priletiéše, sie sdiéše Vojmír i sie sdiéše Čstmir, búřa vstáše.
Společným znakem všech imperfekt v RZK je to, že jich není nikdy užito v nejdynamičtějších dějích. I ryzí epika má v textu vždy nějaké mezidobí, kdy je děj zpomalen nebo vůbec zastaven. Při líčení bojů a soubojů, útoků a ústupů a všude tam, kde jdou události za sebou tak rychle a pádně, že z nich nelze nic vypustit, je v R důsledný aorist.
Ještě v době Vaškově nebyla imperfekta k dokonavým slovesům uznáváma vůbec. Ale ani nejnovější rozbor Komárkův nelze ušetřit výtky: vzniká tu dojem, že imperf. dok. mohlo stát jen při ději opakovaném. Výše jsme podtrhli případy, v nichž viděl chybu i Gebauer. Z původních 18 dokonavých imperfekt uznal tedy deset jako správná, z osmi zbylých je Komárek ochoten uznat ,,zvoláše Č. na voje'', jako by byl zvolal napřed na první, potom na druhý a posléze na třetí voj. Zbylo by tedy sedm odchylek. Nám však musí jít o komplexní vysvětlení tohoto gramatického jevu.
O věci bylo psáno mnohokrát. Palacký a Šafařík, Nejst. památky str. 39 se domnívali, že výše citované tvary jsou aoristy, k nimž přidáno -še k rozlišení třetí osoby od druhé. Je zajímavé, že podobné mínění zastává i Arcichovskij (A. V., Výklad březových listin, vykopávky z r. 1934, str. 130) ,,dokon6cechu'' - dohovořili se (dokončili nebo ,,končili'' hovor?) Podle mínění sovětských badatelů je tu imperfektivní sufix připojen k aoristu, protože imperfektum jež ve 13. století odumíralo. Gebauer (IV, str. 540 nn.) přiznává dok. imperfektu mnohem více funkcí než Gebauer jako odpůrce a než Komárek: imperfektum prý mohlo stát: při opakování děje, jejž vykonává jedna osoba; při současném ději, konaném více osobami; při záporu; ve významu kondicionálu; ve významu konjuktivu; při nutnosti dosáhnout rýmu; v době úpadku imperfekta záměnou za aorist; konečně zjišťuje i některé písařské omyly. Pro nás je důležité třeba ,,snrt sě přiblížiéše'' (Hrad., 2x, u Gebauera IV, str. 544). J. S. Maslov, Voprosy slov. Jazykoznanija 1, 1954, str. 68 nn.) s poukazy na starší literaturu) uznává tyto možnosti: imperfekta u sloves jen zdánlivě dokonavých, ale ve skutečnosti nedok., neboť prefix neměl vliv na vid; imperfekta ,,de conatu'' (snahová), jako Pass. Klem. 65, 2a ,,jala sě jeho často bíti, však on proto své zlosti neostaniéše'' (nechtěl upustit od zlosti), 3) iterativní, 4) hybridní z doby úpadku jednoduchých preterit a 5) imperfekta ,,modálná'', k nimž je možno počítat Gebauerovy případy imperf. po záporu, při náhradě za podmiňovací způsoby, ve větách vedlejších aj. Uvedeny jsou tu cenné paralely z lidové bulharštiny. Maslov dále cituje Lomteva, podle něhož jsou imperfekta tohoto typu pozůstatky z doby, kdy rozdíl proti aoristu nebyl ještě vyhraněn. Obdobně říká stručně Stanislav II, 435, že imperf. dok. i nedok. označovalo původně každý děj, který trval delší dobu. Podle V. V. Ivanova, Ist. Gr. 376 znamenalo imperfektum minulý čas, který se uskutečňoval v několika aktech. O Jespersen, uv. spis, str. 276 je toho mínění, že imperf. dok. i nedok. bylo kladeno tam, kde ,,se autor zastavuje a ohlíží'', že je to jakési stylistické ,,lento'' proti aoristu, který je ,,allegro''. V. Šmilauer, Č. hist. tvarosloví, Praha 1954, str. 6 ,,imperfektum je děj minulý, provádějící hlavní děj''. V. V. Borodič , Učenyje zapiski instituta Slavjanovedenija 9, 1954, str. 50 soudí, že aoristy mívala slovesa dějová, imperfekta že byla u sloves stavových, která připouštěla delší neuzavřený děj. Trávníček (Vid, str. 305 a 324) popřel vůbec, že by iterativnost byla pro vznik těchto forem rozhodující. Imperfekta tohoto typu prý pocházejí už z doby, kdy frekventativa ještě nebyla vžita, takže nebylo možno jinak vyjádřit případy analogické dnešnímu souvětí ,,kdykoli jsem odhodil papírek, sebral (sbíral) jsem jej'', takže i doklady jako ,,tři králové poklekniéchu'' jsou v podstatě dějem komplexním, aoristovým a nedají se vykládat tak, jako by napřed poklekl jeden král, potom druhý a třetí. H. Ruzicka, Der Verbalaspekt in de altrussischen Nestor chronik, Berlín 1957, str. 95 říká, že všechny tvary téhož slovesného kořene mají také týž vid a že imperf. ,,m6rjaše'' je stejně perfektivní jako futurum ,,um6ru'' a inf. ,,umereti'', aorist ,,chodich'' je imperfektivní jako ,,choditi'' atd.
Již z těchto částečně souhlasných, částečně si odporujících výkladů je možno si vybrat několikeré řešení sporných míst v RZK.
Původ imperfekta ve slov. jaz. se vykládá dvojím způsobem: podle jedněch jde o adaptaci aoristu, podle druhých o složený tvar, v němž se základ spojil s útvarem slovesa ,,býti'' (ésom a pod.). pro první eventualitu by svědčilo m.j. i to, že ve staré češtině se shoduje 3. os. plur. aor. s 3.os. plur. imperf., tedy ,,chu'' -- a stará čeština v kategorii konjugace je v mnohém směru starší než stsl. Ale vzhledem k častému užívání slovesa ,,býti'' při tvorbě časů ve slovanštině a k postupující ,,vidové'' funkci imperfekta se přikláníme k druhému názoru. Podle E. Benvenista, Origines de la Fonction des Noms en Indoeuropén, Paříž 1935 (ruský překlad, Moskva 1955) str. 165 je ,,dělaach7'' vlastně ,,měl jsem dělat''. Byl tu původně základ ,,dě-l'' s nejistou funkcí i tvarem, mohl být verbální jako nominální, a k němu se připojilo sloveso ,,býti''. Z toho vznikl význam, který se dá kostrbatě vyjádřit jako ,,byl jsem dělající'' nebo ,,byl jsem udělavší'' dle brzkého vidového členění. Letmo připomínáme latinské ,,amabam'' z ,,amans fam'', ,,amabo'' z ,,amans fó''. Takový vývoj i v angličtině: I shot - střílel jsem, ale ,,I was shooting'' -- střílel jsem -- několikrát, ,,byl jsem střílející''.
Stará čeština tedy užívala imperfekta dokonavých sloves na místech, kde později převládla iterativa nebo prosté minulé časy provázené příslovci ,,několikrát'' apod. Takové opisy jsou ve starším jazyce vzácnější než dnes jak pro svou poměrnou abstraktnost, tak i proto, že jich při bohatších možnostech vidového a časového vyjádření nebylo třeba. Ale bylo by omylem vidět v imperf. dok. jen formu, která vyjadřovala opětovanost nebo opakovanost v čase. Byla tu i možnost dění na větším prostoru a konečně i v lidské mysli - odtud je třeba vykládat případy ,,modálnosti''. Vždy tu byl jeden myšlenkový celek, ale složený z úseků. Klíčem k problému jsou dva verše z Ben. 6, 28:
První tvar je futurum nebo presens s dějem ,,komplexním'', neboť je tu výslovně udáno, že ,,vše se proměnilo'', následuje vysvětlující imperfektum, že se to stalo rychle: tedy proměnila se pole, lesy, celá příroda, ale i ,,vnitropolitická situace'' tím, že přišlým jarem nastalo i pobití a vypuzení nepřátel. Trávníček se tedy hodně přiblížil pravdě. Místo ,,kdykoli jsem odhodil papírek'' by se dalo říci též ,,kamkoli'' nebo ,,kterýkoli'', a vždy bychom dostali dějové úseky v času, prostoru nebo mysli.
Bylo by jistě možné vysvětlit imperfekta dok. sloves v RZK jako ,,hybridní'', protože, jak jsme již dovodili, jsou tu imperf. tvořena různě ,,diviéchu - proměníše - hrnúše - smáhše - pustiáše''. Přípustný by byl též výklad, že tvar byl o slabiku rozšiřován z důvodů metrických; složilo-li nepravidelné imperfektum rýmu, mohlo sloužit i rytmu, počtu slabik. Také nevíme, zda všechna slovesa, jež se zdají v R dokonavá, skutečně taková byla. Myslíme však, že je nutno řešit případ od případu. Opakování v čase je tu skutečně asi nejčastější: zezulice zakukáše, zaplakáše, Čestmír zvoláše na voje, búřia rozvlajáše Vltavu (po třech předchozích rozdílných aktech). Tak, jak vyložil Gebauer imperf. ,,přiblížiéše'', je třeba chápat údaje o pozvolném stmívání: noc sě převalíše, pokročíše, zatemníše, ano i ,,búřa vstáváše'' na různých bojových úsecích, frontách (ze ,,vsta-já-še'' kontrakcí). Tak i ,,noc konec bojém sdiéše'' (ponenáhlu nebo snad na různých místech bojiště). Poněkud odchylný je charakter těchto částí slovesného děje u případů: ,,Kruvoj otehnáše stáda, lud otmetáše dřevce, Čsmir zvoláše na voje'', kde nacházíme objekty v plurálu. K verši o proměnění přírody: zde je nutno podržet rukopisné čtení a nepřipouštět konjekturu Flajšhansovu ,,vše sě ruče proměníše'', neboť by vznikl děj ,,komplexní'' s důrazem na výsledku (,,vše''), tedy aoristový, ale zde je důraz na průběhu aktu.
Imperfektum při záporových dok. slovesech není v našich textech doloženo. Věc souvisí s nedok. záporným imperativem (naše ,,neskákej tam''), o němž bude ještě řeč. Jde tu o děj ,,modálný''. Jiný odstín tohoto děje lze vidět ve verši ,,Vlaslav podáše věrnú ruku'' s momentem snahovým; Neklan asi ruku nepřijal. Tvar i vid je obdobný jako v Jar. ,,Máti Božia dodáše jim chrabrost'' - dodávala. Domnívám se, že výklad, jako by imperf. dok. ve vedlejších větách nahrazovalo latinský konjunktiv a řecký konjuktiv nebo optativ, je mylný, protože v praslovanštině nebyl zásadní rozdíl mezi větou hlavní a vedlejší. Jsou však příklady ve stsl., např. Ass. Jan 13, 12 ,,Jegda že (Ježíš) prijet7 rizy svoje i v7 ležaše...'', t.j. ,,cum recubuisset, hote palin anepesen''. Obdobně je v našem EJ ,,posláše v sredce'' (ďábel Jidášovu zradu) - cum misisset. Snad jde o děj průvodní, trvající ještě v okamžiku, kdy nastává děj hlavní.
Zdánlivě méně snadný je výklad k RK ,,děva si zadřiéše trnie..v nožicu'' a z Jar. ,,tresť Kublajeva svícez íše''. První citát: trnie je tu plurál k ,,trn'' (jako v MV trnie - spinae). Proto také slibuje milenec, že ,,trnie bude vymýtěno ''. Je tu tedy děj opakovaný, trnú bylo několik - proti dalším veršům, kde se mluví jen o jednom trnu: děva zabude bolný trn (aorist). K druhému místu: jak ještě uvidíme, dokázal důvtipně Letošník, že ,,třti'' v Jar. nejsou dvě otýpky rákosu (orobince). Nikdy není ovšem vyloučeno, že máme před sebou skutečně imperfektum ,,hybridní''. Jaroslav nemohl vzniknout před rokem 1241 a úpadek imperfekta bývá zjišťován již od 11. století (A. V. Isačenko, Drevne- russkije etjudy, Lublaň 1941, str. 20. Konečně je i možné, že tu bývá užito delších tvarů z důvodů metrických, protože všechna tato ,,nepravidelná'' imperfekta jsou o slabiku delší, než by byl aorist.
,,Vlaštovica priletiéše'' Jakubinskij (uv. spis, str. 234 a 236) překládá staré slovanské ,,pri'' jako ,,okolo'', řecké ,,peri''. Priletěti je tu asi nedokonavé; srv. k tomu třeba i Baw. v 1542 ,,mucha poče.. s stěny na stěnu letěti''. O letu vlaštovky se zřetelem k některým hydronymům viz u Šmilauera, Úvod do toponomasti ky, Pha 1966, str. 133; je tu poukaz na vířivý pohyb vody. Předložka ,,při'' se držela jako adverbium nejdéle, jak upozornil F. Slawski, Miscellanea linguistica, Olomouc 1971, str. 23 s příkladem ,,prikosno se rize ego'', Mat. 9, 21 aj., kde ,,při'' určuje rekci. Podle Bucka (uv. slovník, str. 683) je ,,letěti'' přirozeně nedokonavé, souvisejíc s latinským ,,plecto'' a řeckým ,,laktizó'', t.j. původně ,,mávati křídly''.
Stará imperfekta -- včetně dokonavých sloves -- nahrazovala též komposita typu ,,povybírat, zapošít, povysvlékat'' aj, tedy se dvěma nebo i více prefixy. V RZK, jak jsme viděli, jsou tato slovesa jen vyjímečně zastoupena. Vyjadřoval se jimi děj ,,procesuální''. K tomu W. Dembecká , Slowotwórstvo czasowników v gwarach poludniowe Wielopolski, Poznaň 1977, str. 72 nn. Viz třeba příklad ,,ke kierzku sie tu porozrástaly''. Není tu tedy ,,opakování'', ale opět děj v prostoru.
Doklady na imperfekta tohoto typu byly již několikrát sebrány, zejména Flajšhansem v často uváděné obraně (ČČM str. 235) a v Osvětě 26, 1896, str. 892 nn. Záslužné je, že tu sebral některé příklady, jež přesahují rámec Gebauerových pravidel. Připojuje některé další: ,,jakž jemu přijíti sě udášě'', Baw. str. 153, v. 294 (v RK ,,uda sě zřieti, aorist). ,,Lev ostatek roztrháše, Baw. str. 50, v. 13. Zde by se mohl myslit ,,ostatek'' složený z částí, asi jako ,,trnie'' v RK. ,,Krev tečiéše a v ňadřech zmrzniéše'', Dal. C 126a) zde je míněno více vojínů, opět poměry místní, ne časové); sv. Jan zpoležéše na prsiech Ježíšových'', Drk. 156b, kde je imperf. buď hybridní nebo od slovesa nedok.; Oheň s nebe mnoho lidí spáláše, Pass. Klem. 142 b (jako ,,tresť svícez íše), Opat jej posláše, Otc. 54a5; zvlášť zajímavé je v Otc. 17řa ,,jednú když slunce západ učiniéše, tepruv sě (sv. Antonín) pokrmiéše''. Zde je opakování v čase přímo popřeno slovem ,,jednú'', jde tedy o postupný děj západu slunce; jídlo se také neskládalo z několika chodů, ale jen z několika soust skrovné večeře. Výbor 407: Jezus ...slepě hrnek, v paprslek pověsiéše a paprslek jej jako hřebík přijmějiéše'' (opět ,,hybridní'', neměl-li pisatel na mysli pracnost uvedeného úkonu). Dal 11 ,,túha v zemi biéše, pro slovo žena muže zabíjiéše'' (v celé zemi). Seykora, Ad RK, Praha 1886, str. 13 má ,,biéše pořád dána za sedm mužuóv, a kteréhož s ni položichu, toho črt udáviéše'' -- mohlo by se vyložit jako opakování, ale je myšlen každý děj zvlášť. Kromě toho bychom čekali spíše ,,položiéchu''. Nestor 103: posláše učeniky svoja propovědati carstvo nebesnoe -- děj je složen z úseků spíše místních než časových, sotva se myslí, že ,,posílal jednoho za druhým'', spíše všechny najednou, ale s částečně odlišnými úkoly. K tomu H. Ružička, der Verbalaspekt in der alt russichen Nestor chronik, Berlín 1957, str. 95 nn. Není od místa připomenout, že v sch. lidové poesii bývá imperfektum i tam, kde je děj hlavní a jednorázový naprosto nepochybně, tedy i při líčení smrtelných soubojů apod.
Perfektum, pulsquamperfektum a futurum exactum probíráme v jedné kapitole, neboť všechny tyto časy jsou tvořeny pomocí l-ového participia. Rozbor je snazší než u předcházející gramatické kategorie a výsledky pro pravost ještě příznivější.
Zdá se, že ani Gebauer neměl ještě plně jasno v otázce stč. perfekta. tak se dočítáme v jeho HM IV, str. 550, že to byl čas, který znamenal ,,děj v minulosti ukončený''. Ale tím mohl být ještě spíše aorist. Dnes víme, že perfektum vyjadřovalo obvykle děj, sahající svými následky do přítomnosti. Postupně byla jednoduchá preteria perfektem vytlačována, a to z několika důvodů; hlavně asi proto, že aorist nebo imperfektum jen zřídka odlišovalo rod jednajících osob a že tu dokonce splývala 2. a 3. sing. Někdy se ani nelišil aorist od imperfekta; ,,dáchu'' lze vyložit obojím způsobem. Po rozvinutí vidového systému postačilo perfektum k rozlišení různých dějových stupňů.
Bylo dokázáno, že perfektum nejdříve pronikalo do 2. os. sing., kde jednoduchá preteria neplnila řádně svou ,,komunikativní funkci''. Proto je patrně i v našem EJ ,,prišel jesi''.
V ,,pravé staročeské'' literatuře je již rozdíl mezi perfektem a aoristem takřka setřen. I archaický ,,Jidáš'' má perfekta na místech v zásadě nenáležitých, tedy tam, kde o trvání dějových následků z minula do přítomna není ani řeči. V RZ není perfektum vůbec zastoupeno, v RK převážně tam, kam patří. Uvádíme doklady: bozi ny vícestviem dařili; (muži) hovořili; lzali trávu; róže rozkvetla, pomrzla, opadla, usvědla; noc posula zemiu; hory sě rozléhaly; trnie bol sdělo; páni sě sněli; uderily zvuky bubnóv; prstének sě svlekl, kamínek sě smekl, hlasi zazvučali, kněz z otě zajel. V EJ dal jesi (vládu pleti) 2x jegože poslal jesi; ot Boga vyšel jesi; v MPKV ,,děva zajela srdce'' (má je v zajetí). Podtržených perfekt je užito ,,správně'' na převážném počtu míst: jde o růži rozkvetlou, srdce zajaté, Krista přišlého, vítěz ství udělené a trvalé atd. Dokud nebylo v Záb. dosaženo plného vítěz ství, dokud boj trval, je ve stejné ,,formuli'' užito aoristu; je tu nutno srovnat obě místa, Záb. 23, 22 a 24, 26. Tak i ,,trnie bol sdělo'' - bolest nepomíjí. Obdobně zaznamenáváme jemný rozdíl: ,,meč sě smeče po ščítě'' (Záb. 23, 7), kdy Luděk bojuje touto zbraní dále, proti nenahraditelné a trvalé ztrátě ,,smeklého'' prsténku a kaménku. A to ještě bychom mohli z ,,nepravidelných'' perfekt dvě vyčlenit: hory sě rozléhaly, bubny vzezvučaly, kdy mohl mít pěvec na mysli delší dobu, po kterou trvá ozvěna uvedených zvuků. Perfektní funkce nemusí dlouho přesahovat okamžik, do něhož se autor přenáší. Vzpomínám maně na Aischylův verš ,,chthón sesaleutai'' z Promethea ,,země se chvěje'', perfektum trvá i zde svými následky do přítomnosti; lze překládat i ,,je otřesena''.
Na toto poměrně přesné užití perfekta v RK se ovšem vážou obdobné tvary samostatných l-ových participií; duša otletlá, rozhořalé póldne, umdlá zraky, drva vysokorostlá, opěšalá (soubojníci), vřelá krev'' a další. Typ ,,směly, dbalý'' není zastoupen.
Plusquamperfekta jsou v RK dvě: Lumír, ký biéše pohýbal Vyšehrad a ,,paže biéše dorostla''. tohoto času se užívalo ve staré slovanštině ve třech možných případech:
Tak i ve staré ruštině: Polovci že načaša voevati...Olgovi ne vzbraně ščju...bě bo sam7 povelěl7 im voevati (Lauk. 75) - děj ,,předminulý'' a ,,děj v minulosti trvající'' ve větě ,,rečí Volga ... vidiš me bolnoe suščin bě bo razbolěla se uže... V RK jsou tato pravidla přesně zachována: paže dorostla a tedy byla (trvale) dorostlá; Verš o Lumírovy nepřipouští aorist nebo imperfektum, neboť bylo třeba odlišit tuto osobnost od děje, jenž je v písni zobrazován. Proti tomu postačí ovšem imperfektum ,,kehdy doróstáchu druzí bratřieci'' s návazností na samotný příběh.
Futurum exactum neboli čas ,,předbudoucí'' je v našem EJ: ače zreno umrelo nebude...bude...sie samo ostanet (resp. ,,velé ploda prinese''). Zrno tedy napřed umře nebo neumře, potom zůstane samo nebo přinese užitek. Oba děje jsou časově různé, a proto je tu fut. ex., doložené často v sch. (viz naše úvahy o původu EJ), ale vzácné ve staré češtině; je snad známo jen asi dvacet dokladů, které většinou plynou přímo z našeho EJ. Čas ,,předbudoucí'' je tu odůvodněn i tím, že prosté futurum , jak jsme viděli, mohlo tu značit nejen ,,umře-li'', ale i ,,bude-li umírati''.
Kondicionál byl ve staré češtině a v našich textech dvojí stejně jako v češtině nové: s participiem l-ovým jedním (kond. přítomný) a zdvojeným (kond. minulý). proti novějšímu jazyku je v R ten rozdíl, že je užito archaičtějších spojek, je-li jich vůbec užito, jak uvidíme v kapitole o hypotaxi. Ve staré češtině byl častější kondicionál přítomný, protože tvar ,,bych'' se ještě cítil jako aorist a stačil k přenesení modálnosti do minulosti. Proto je také kond. minulý ,,ty by si byl válel s krahujem'' a ,,ty by si byl vydřel'' (tedy dok. i nedok.) v našich textech jen čtyřikrát. Další případné zesílení participiem ,,býval'' samozřejmě chybí. V RK je asi 15 případů, kdy by byla mohla nová čeština užít i kondicionálu minulého, např. (křestěná) by jim byli odoleli (tak v RK), by nepřišli čaroději v nově, tedy ,,kdyby nebyli (bývali) přišli znovu'' v češtině dnešní (Gebauer HM IV, str. 561 nn a Lamprecht -Šlosar-Bauer, Vývoj..., str. 189 nn). Jak je při výpravném textu samozřejmé, převládá tu všude vid dokonavý.
Užití reflexiva s l-ovým participiem ke tvoření pasiva je přísně zachováno v EJ a zcela neprávem bylo napadeno Šemberou. Gebauer hájil níže uvedené případy vlastně jen poukazem na shodná místa v jiných stč. textech. Čteme ,,mnozí z kňazév nepriznachu, aby iz synagogy nevyvregli sě; čemu masť neprodade sě; aby reč Esaje prorokova naplenila sě''. Latinský originál má tu všude běžné pasivné konjunktivy: ut non eiicerentur, ut sermo impleretur. Tak ovšem i ve stsl. ,,da sbodet se slovo Isaje prorokova'', ač i ,,da ne izgnani bodot''. K věci lze doporučit další úvahu F. Kopečného, Základy, Praha 1962, str. 118 nn. Jde tu o ,,vztah mezi agentem a subjektem'', tedy o to, zda jsou tyto případy převahou aktivní nebo pasivní. Ve staré slovanštině převažovaly vazby reflexivní nad pasivními, a to zejména v případech analogických našim dokladům z EJ. Protože je participium n-ové samo o sobě výrazem děje dokonavého a minulého, nemohlo v archaickém stadiu řeči sloužit k vyjádření účelu, který -- s hlediska jednajícího subjektu -- spadá do budoucna. ,,Aby nebyli vyvrženi'' by mělo význam ,,stavový'' a nedá se tu proto označit děj ,,aktuální'' . Kromě toho uvidíme, že participia n-ová jsou v našich textech vždy dokonavá, a proto nemohl překladatel EJ říci ani ,,aby nebyli vyháněni''. Za starší a správnější se všude uznává reflexivní typ (např. u S. Rosponda, Hist. gr.. jez. pol. Varšava 1971, str. 346. Někdy se uvažuje o ,,stupni zainteresovanosti'' na ději (E. Erhart Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, Praha 1973, str. 87), ale méně oprávněně jak plyne např. z Ev. Zimn. 7, 25 ,,umrlec vynosiéše sě'' - byl vynášen, ač ovšem i strus. (nemocný kníže) povelě iznestisja na dvor6''. Typický doklad je třeba u Gebauera IV, str. 571 ,,Ježíš křtěl sě jest'' - baptizatus est. Koř Mark. 1, 9 atd.
U participií na -n a -t je opět jedna past, do níž mohl padělatel upadnout - bez nebezpečí snad po celé minulé století, nikoli však dnes. Podle Kopečného totiž (uv. spis, str. 123) neexistovalo do 17. století spojení ,,jsem milován'' v dnešním významu. Bylo by se musilo říci ,,bývám milován'' nebo podobně. Za Husa značilo ,,jest súzen'' vlastně ,,je odsouzen'', viz i výše. Jak již víme, bývala tu spona vypouštěna a participium samo, ať dok. nebo nedok., značilo děj minulý a ukončený; proto i časté ,,psáno jest'', t.j. ,,je'' nebo i ,,bylo'' napsáno. V našich textech je tento úzus přísně dodržen. Participium beze spony slouží k vyjádření minulého času ještě dnes ve spojeních jako ,,dáno znamení''. Typ ,,tobě dáno pěti'' je v RK zastoupeno 15x, z toho 9x ve starší vrstvě; sponové ,,i by bojeváno'' 10x, z toho 9x v textech mladších. Většinou jde o participia dokonavá,
Jsou-li nedok., bývají k prostým slovesům. Doklady z R pro nedokonavá participia n-ová s dějem komplexním -- ukončeným: roj by slyšán, ňadra věnčena (t.j. ověnčena). travička stúpána (šlapaná nebo pošlapaná -- je tu ovšem adv. ,,dlúho''), v EJ ,,pisáno jest''. Sem je nutno přiřadit také adjektiva ,,rozenú krású'' (t.j, vrozenú); typ ,,ponížený úval'' je ve starší vrstvě RK třikrát, v mladší devětkrát. V LP nacházíme ,,Plutonu poddána'') gen. nebo akus masc. sing.). K povšimnutí je i verš ,,i by leskem naplněna hora'', kde snad máme opravdu příklad ,,nezainteresovanosti'' v pojetí Erhartově. Všechny výše uvedené výsledky potvrzuje též EJ: duše smúcena jesti, rámě gospodně komu zjeveno jesti, večeria učiněna (beze spony), pozdviženýma očima. V MPKV ,,spasen přiezňú tvú'' beze spony.
Od participií tohoto druhu byla odedávna tvořena substantiva verbalia, podst. jména slovesná (zkracujeme ,,SV''). T. Dimitrovski (Přednášky 7. mezinár. sjezdu slavistů, Varšava 1973, str. 195 nn) dovozuje, že dokonavá SV vznikala hlavně vlivem řečtiny, ale že jsou doložena i v češ., pol., ruš., luž. -- a skutečně je hojně dokladů u Gebauera IV, str. 630. Někdy býval i zde nedok. vid. místo novočeského dok., mínil-li se déle trvající děj, např. v Comest. 193b ,,Habakuk předpověděl jímánie Jerusaléma budúcie''. Ale rčení ,,na spadnutí, na ztracení'' jsou asi stará (Dal. H 39). Příklad z Comestora má obdobu v MV ,,obezreniem'' - obtutu, nedok., dnes dok. Zdá se, že i dok. subst. verb. v češtině jsou od pradávna, viz ,,osěnie'' V RK, zřejmě brzy substantivisované nebo lexikalisované. Přesto je v našich textech převaha SV nedok., jak je samozřejmé, neboť v prajazyce, jehož zbytky ještě v našich textech porůznu nacházíme, byla jen verba simplicia, provázená adverbii. Na váhu padaly ještě jiné činitele: poukázali jsme již na archaismy ,,prask, vid, chod, kot, tah'' místo žádaných SV, jež jsou novější také proto, že kategorie pasiva, jak ji známe, pozůstává vlastně z novotvarů, nahradivších starší stav nám neznámý. Celkem jsem napočítal v našich textech tyto stavy:
| text | SV nedok. (klánie) | SV dok. (pobitie) | |
| RZ | 1 | 3 | |
| RK | 17 | 7 | |
| EJ | 3 | - | |
| MPKV | - | 1 | |
| MV | 9 | 6 | |
| LP | - | 1 | |
| Celkem | 30 | 18 |
Přitom je ve st. vrstvě RK jen 8 SV, v mladší části 20, takže je vidět pozvolné přibývání tohoto slovního druhu. V EJ jsou jen nedok. ,,učenie, dávenie, činěnie'' v RZ je ,,riozenie'' - (stáří?) snad dokonavé, 1 příklad. Také úzus imperativů je starobylý, neboť splňuje dvě základní kriteria: je zastoupen též záporný imper. od sloves dokonavých, typ ,,neskákej tam'' považuje např. Dostál, Studie, str. 596 za mladší; a dále, imperativy pro 3. sing. a plur. a snad i pro 1. plur. jsou bez pozdějších částic ,,nechť, ať'' aj. 2. a 3. os. sing. se původně tvarově nelišila. Při ději ,,komplexním'' byl imp. dok., při déle trvajícím nedok. Uvádíme tu všechny případy: RZ: volte muža (bylo by jistě možné i ,,zvolte'', ale akt je déle trvající), rozřešíte, ustavíte (pravdu), seber, suďte. Celkem se shoduje se st. i novým stavem. RK: beř sě, búřmy, možná i ,,búři sě síla'' v Ben. 7, 15; poslednie budi vrastvo; nebudi vás tajno, daj svlaženie, dajte, nebožátka, dobúři pomsta (dá se vykládat i jako ,,dobúří''), chovaj sě junoší, mluví, nástojte (2x - pomáhejte), nebo pomozte, zdá se obojvidové), neroďte (2x, vlastně ,,bezvidové'', v oslabené funkci pomocného slovesa, jen v mladším Jar. a na Proužku), neste krutost, obětuj (obojvidové), opač chody; podle Zákrejs e neotvoři, Sbyhoň ; otvoři lovcu, pěj, pohovte, pojeď, pójdi, poďte, pokroč, poslyš, potři, potýkaj sě, povyš ny, pozdravuj, poždi, prodli, prolétni, koni řechci les, řekněte (verba dicendi mívala i mívají vid neurčitý), rozpálímy krutost (lze ovšem brát i za fut.), rozstúpi sě váš hluk, sbierajte, shlaď, spěj, sprosť, sveďte koně, tecte (běžte), netužte, neupúščej, vedi nás (2x), víte věnce, vsedni, (na růčie koně - zde má jedna osoba sednout na více koní, ale snad je to duál o koních na vystřídání, neboť Vojmír má více úkolů. Lze však tu vidět i básnický ,,intensivní'' plurál - vstaň, vstup, vyslyš, vzmužte, zaměříme chody (není-li fut.), zastyďte sě, nezjařte sě, bozi, znamenajte. - PV: pomiluj (ze stsl?), EJ: nechajte, neroď baeti sě, mene sleduj (3. sing.), ostavi, chodiete, veríte, dóvěríte, těži sě. ŽG: vzvýši, neroďte, sědi, spasi mě, chvali duše Hospodina. Podtrhli jsme formy charakteristické pro starší stav jazyka. Dokladů by bylo možno sebrat více, ale nebyly by všechny jisté (Vzezni vícestvie). Vidový úzus je shodný s jinými zde probíranými časy.
Ještě bezpečněji můžeme vysledovat archaičnost vidových a časových poměrů v přechodnících přítomných a minulých. Kromě nejistého tvaru ,,smáhše'' jsou tu téměř vždy vazby ,,kongruentní'', různé podměty (při t.zv. gerundivech) se v našich textech nevyskytují až na LP ,,všady dav pokoj, zdravie sobě v nebi stolec připravě věčná jemu správa vzejde...''.
Námitek tu bylo vzneseno několik, ale bohužel nepramenily z objektivního poznání věci. Flajšhans říká ve svých poznámkách k Čest. 16, 32, že místo ,,jalóvku kúpi...dada za ňu kóň'' mělo být ,,dav''. Podle téhož vydavatele je i ,,prokný jda kole oběti ...hlásáše i zacházeje zezvuše nemeškáše'' neobratné napodobení stč. vazby. ,,Byvšie blahost'' je všude vydávána za rusismus. Přechodníky sloves nedok. ,,rozkvétavši, pomrzavši'' vedle dok. ,,usvědevši'' považuje Komárek (Sborník, str. 271) za nepatřičné střídající dvojí vid a za něco nevhodného; překládá též chybně ,,zezvuče nemeškáše'' jako ,,nepřestal pět''. Ve skutečnosti je to ,,neopominul zahřmotiti'', neboť ,,zvučeti'' značí v RK spíše šramot (vojni ozvučení hlukem), kdežto pro tóny je užíváno slovesa ,,znieti''. Stč. ,,meškati'' je ,,zanedbati, omrknouti se někde'' (ES Machkův i Kopečného, i když se oba v jednotlivostech svého výkladu různí).
Přechodník přítomný řádně proanalysoval snad teprve Dostál (Studie, str. 611 nn.) a před ním Koschmieder ( uv. spis, str. 203). Jejich předchůdci tu měli značné mezery. Tak Meillet (u Dostála na uv. místě) vůbec neznal dok. přechodník přítomný. Gebauer (HM IV, str. 590 nn.) jej dostatečně doložil, ale neprávem soudil, že se tak vyjadřoval předčasný děj v praes., perf. a futuru. Trávníček, HM, Skladba, str. 179 nn. pokročil dále v tom, že si uvědomoval ,,autonomnost'' přechodníku, který může sám nahrazovat samostatnou větu, takže může být od ostatního oddělen souřadící spojk ou (nejčastěji ,,i''), ale nevyslovil se s určitostí o časovém vztahu přech. přít. k ostatnímu obsahu věty. E. V. Nemčenko , Učenyje zapiski instituta Slavjanovedenja 9, Moskva 1954-1955, str. 225 cituje hojně dokladů, ale chybuje v tom, že považuje přech. přít. od dok. sloves a přech. min. od sloves nedok. spíše za výjimky.
Skutečnost byla tato:
Výše uvedená pravidla 1) a 2) jsou v našich textech dodržena mnohem přísněji než v uznané stč. literatuře. Uveďme přech. přítomné a příd. jména k nim utvořená: RZ: děti vladú...vladyku si vyberúce (ne ,,vybravše'', neboť děj je současný: vládnou a vyberou si (krutost by búřúce nebe, přes búřúcú řeku, ulekú sě u Vlaslav a súcí, jalóvku kúpi...dada za ňu kóň (výměnný obchod, předměty jdou z ruky do ruky), voj křesťan sě kolébáše...úsilno sě drúce (vazba dle smyslu), Záboj mieři...hořúciema očima; dáti šíju v poroby samochtiec (absolutně), pokoří sě vojska jdúce; prokný jda kol oběti...zacházeje zezvuše nemeškáše; na mohúcech prsech; oružie nesúce, hlavy nosúce; potlačiti chtějú...ny oklučúce; Zde je lépe brát jako současnost -- chtějí nás potlačit, a proto nás obkličují; Sasôm pleňúcím; Tateré sě hnachu skřěkem, řvúce; Tateré srazúce středem...rozprnuchu voje křesťanské -- zde vyjímečně asi nutno akceptovat předčasnost; by nepřišli čaroději ...přinesúce třti: případ zvlášť typický, neboť nelze napřed něco přinést a pak teprve přijít; duše vyjde z řvúcej huby; sprosť ny stíhajúciéch, mečem tesajúciém (dat. plur.); Bóh sešle pomoc úfajúcím; Sbyhoň uchváti holubicu...mě vieza; aby zvěst ovali uhodnúce -- opět ,,odchylkou'' o dějích za sebou následujících. Máme tedy -- na kritických místech -- v RZK pět dokonavých přechodníků přítomných k ději současnému a jen dva k předčasnému.
Jiná praxe je v LP, kde je sice možno vyložit jako současné děje vazbu ,,ty (čechy) vzvelebí, vzmnože'', ale jinak ,,sobě stolec připravě věčná mu vzejde sláva'' a dokonce ,,všady dav pokoj...konec vezme, tedy tak, jak žádal Flajšhans.
v EJ je přesně užito, jak se aspoň zdá (verba dicenti!) dok. přech. přítomného u slovesa ,,rieci'' v ustáleném rčení ,,otvěče, reka'' a ,,prosicku, rekúce'', kde je význam spíše řekli než ,,říkali'' (pro nedok. vid je častěji užito slovesa ,,mluviti''). Jinak přech. nedok. ,,miešky imaja nosiáše; slyšáchu jej čiňúc znanie; Jezus věda...; biéše Petr stoja i zgrevaja sě''.
Některé Gebauerovy doklady, uváděné hlavně ze Štítného jako příklady dějů následných, jsou ve skutečnosti shodné s uzem námi zjištěným: ,,jinoch, svój stav přestúpě, přestúpí božie přikázanie'' V 43; někdo přemáhá pokušenie v hřiech nezajda, tamtéž 170. Jiné příklady: Němci stáchu slova nepromluvíce; hna preč nikde nepostoje.
Přechodník minulý je v našich textech vzácnější. Tři doklady z RZ: Búria rozvlajáše Vletavu...sesypavši túču...oplakávši glavy gór, vyplákavši glinu''. Děje jsou nedokonavé nebo ,,durativně komplexní'', jak již víme. Flajšhansem žádané ,,suvši'' nebo ,,ssuvši'' by bylo méně plastické. V RK je na Proužcích ,,porobiv'', ovšem bez kontextu. Zajímavý případ je v Jar. 11, 30, kde nám mluvnice umožňuje správné čtení veršů. Je nutno řadit ,,křesťené...pěvše chrapavě k mateři Bořiej...k niej... zraky...obracechu'', po zpěvu následije modlitba. Poučný je i myšlenkový postup v Róži, kde se pěvec ptá růže (snad ústy dívčinými, je tu příklad na tzv. objektivní lyriku) řečnickou otázkou, proč raně rozkvetla; raně značí ,,předčasně'', patrně v pozdním jaru, kdy ještě bývají mrazíky. Potom následují nedokonavá participia minulá, neboť rozkvétání, mrznutí a vadnutí (pomtzavši - k srovnání moravské ,,zmrzati'') jsou děje déle trvající, i když posléze ukončené a střídané dokonavými perfekty. Tak i láska dívčina přišla ,,raně'', ale zanikla v delším čekání (tertium comparations k první sloce). Není tu nic neorganického a také nic odjinud převzatého.
Počet přechodníků v RZK je ovšem nevelký, jak je u tohoto literárního druhu, kde převládají vždy slovesné formy určité nad neurčitými, plnou samozřejmostí. Dokonavé přech. přít. a nedokonavé minulé ovšem z jazyka brzy počaly mizet. Výjimkou bylo - dle Koschmiedra aj. - východní nářečí jak autor dokázal např. citáty z Němcové. Rukopisy, hlavně RK, nezapírájí tedy ani v této složitější zákonitosti východní příslušnost. Logicky se váže přech. přít. dok. i na presens historické a nepřímo na aoristy typu ,,vypadnuch, máchnu'' atd.
Zbývá zde pojednat o přechodníkových adjektivech ,,byvšie blahost'' v Záb. a ,,padšie zreno'' v EJ, není-li omyl místo ,,padši''. Předně si uvědomme, že jiná forma -- hlavně v Záb. -- ani možná nebyla. Žádaný typ ,,zemřelý, minulý'' by se do kontextu vůbec nehodil, neboť nejde o stav sahající svými následky do přítomnosti (ostatně ,,bývalý'' není v našich textech doloženo a možná, že ,,bývati'' značilo ,,bydliti'', jako dodnes na Moravě). Zde sice ,,blahost'' před příchodem cizinců v zemi ,,bývala'', ale tento stav byl přerušen a teprve po vyhnání Němců se opět vrátil. To je opět jemný rozdíl, v nové češtině snad nevystižitelný. U ,,zrna padnuvšího'' je situace poněkud jiná, ale i zde je výraz přesný. ,,Padnúc, padúc'' nebo pada, padna) by vyjadřovalo spíše současnost, ,,padajúc'' by bylo nesmyslné a ,,padlé'' by vyjadřovalo minulost; zde však bylo třeba vystihnout posobnost v budoucnosti.
Všeslovanskost těchto forem není třeba ani dokazovat. P. S. Kuznecov, Materialy i issledovanija po russkoj dialektologii III, Moskva - Leningrad 1949 dovodil, že tyto formy žily a přežily u sloves podmětových a že značí nejčastěji stav dávno minulý. Obé je v RK a částečně i v EJ splněno. Kuznecovovo zjištění platí též pro oficiální staročeštinu, v níž je dokladů ovšem poskrovnu, a to ze dvou důvodů: objektivního i subjektivního. První záleží v tom, že typ ,,byvšie'' souvisí s vymíráním přechodníku minulého, za nějž se rozrůstala adjektiva typu ,,minulý, zemřelý'', zastoupená v našich textech jen adjektivem ,,vřelý'' a substantivem ,,přišlec'' v MV, jak jsme již věc odůvodnili. Zvlášť brzy zanikaly přechodníky minulé od sloves nedokonavých. Druhá, subjektivní příčina tohoto jevu tkví ve svévolných úpravách stč. textů. K tomu již Jireček, Nákres, str. 77. Samotný vznik formy je ve shodě s jinými ie. jazyky a plně odpovídá živé názornosti, projevované ve starším stadiu jazyků. Vývin šel od spojení typu ,,však jsú všech zém řečí znavše'' (uvedl již Miklošič IV, str. 834. Řecké ,,ú siópésas esei'' je vlastně ,,nebudeš umlknuvší''. Doklady jsou opět nejčastěji u sloves podmětových (viz výše Kuznecova), ač to není monopolní.
V polštině nelézáme v archiváliích ,,przyszetwszy, przyjachawiczy'' jako termíny technické, ustálené. Z Brn. nauč. uvedl obdobně Kott (II) ,,příchodší'' - cizinec. Je tu jemný rozdíl formy i významu; trvalý stav ustupuje prvotnímu smyslu ,,ten, který přišel jako cizí''. Že se takovým tvarům již ve 14. století nerozumělo, dokazují formy jako ,,přichoz'' v Kněz. Ben. Mat. 24, 42 a 24, 44; jiné evangeliáře (Ol.) tu mají ,,przissczzi - přišedší? V témž ev. 192 a ,,hosté a přichodší'' (advenae). Dále tu čteme (195b) ,,protože smrtí ,,swyedssi'' ostali'' (morte prohiberentur); je tu řeč o kněžích, kterým bylo zabráněno smrtí ve výkonu úřadu. Je to zřejmě ,,smrtí sešlí, uvadnuvší, zesnulí''. Nejčastěji však citují obránci R z Dial. Boh. 180a ,,šlechetnost wybyehssa''. Gebauer měnil na ,,vyběhši'', jistě neprávem, neboť písařský omyl'' ,,a-i'' se málo vyskytuje. Forma sama málo překvapuje, neboť text je ,,moravisující'', jak dokazuje slovo ,,řeťaz'' v témž textu. Jsou i některé další příklady měněné Gebauerem (III, 2, str. 100 ,,padšie, všedšie, Kristina vzemšie'', kde je opět postulát Kuznecovův většinou zachován.
Supinum je, jak známo, jmenný tvar slovesného původu. To je konstatování, jak uvidíme, jen zdánlivě samozřejmé. Tvar stával po slovesech pohybu, ale byl snad po celou dobu trvání slovanských jazyků nahrazován infinitivem, jemuž se velmi podobá a z něhož možná vyšel také etymologicky. Na vliv živé řeči tu upozornil K. Horálek, Evangeliáře a čtveroevangelia, Praha 1954, str. 176. Nyní jsou ze supina jen malé zbytky hlavně ve východních nářečích.
Pro starou češtinu bývá zdůrazňováno -- a tato these sloužila i jako zbraň proti RK -- že se supinum má pojit 1) s genitivem; výjimky, kde stával akusativ , byly považovány za úpadkový jev, případně se taková supina vykládala jako zkrácené infinitivy. A 2) že u supina má stát vid nedokonavý. Opačný vid byl nalezen jen na dvou až čtyřech místech.
Uvádíme znovu všechny doklady z našich textů tak, aby byla patrná slovesná rekce: ,,dat pokrm bohovóm , dat množstvie obětí, pohřebat mrch, vícez it nad Vlaslav em, vyhubit vsě králevo, poznat nravóv cuzích, hlásat, hlásat milých slov. Tedy dvakrát akusativ , třikrát genitiv, jednou je vazba nejistá (dat množstvie obětí) ve zbylých případech nacházíme jiná spojení. Vid je nepochybně dokonavý u ,,vyhubení všeho královského'', ,,pohřebat'' i ,,poznat'' jsou slovesa nedok., ,,dat'' mohlo mít oba vidy. ,,Pravá'' stč. literatura ovšem nezobrazuje nejstarší stav supinových vazeb. V RK se blížíme více stavu ve stsl., kde je supinum s akus. a s dokonavými slovesy dosti hojné, někdy je převaha rekce genitivní a sloves nedok. nepatrná. Obdobné poměry jsou i ve staré ruštině. Naším úkolem je 1) zjistit, zda je sup. v zásadě tvar slovesný nebo jmenný, 2) jaký je důvod pro užití slovesa dok. a rekce akusativní v našich památkách i jinde a 3) zda obé spolu nějak souvisí. Trávníček (HM, Skladba, str. 164) se domnívá, že sup. lze pokládat za substantivum anebo za příslovce. Ale jak vysvětlíme -- zejména při adverbiálnám výkladu -- že tu vůbec vznikla nějaká ,,rekce''? K příslovcům nelze přímo přiřadit žádný pád, musili bychom akceptovat závislost na slovese. A tím supinum v zásadě je. Verbálný moment převažuje, jak jsme viděli, též u participií: ,,Hledaje kněz český cizieho oběda i utka jej jeho bieda'' naznačuje, že tu máme před sebou vlastně souvětí, souřadné se spojk ou ,,i''. Obdobný názor o supinu měl již Vondrák (II, str. 422). Jinou cestou zdůrazňoval syntaktickou sílu sloves F. Kopečný (Základy) str. 136 (tím, že již infinitiv může stát samostatně ve větách jako ,,tohle psát?'' nebo nemožností stupňovat slovesná adjektiva jako ,,přišlý, vynikající, kající'', ba neříká se ani ,,chlapec byl nesoucí'', i když i takové vazby ve starých textech nalézáme). K obdobným výsledkům došla i K. I. Chodova, Problemy ie. jazykoznanija, Moskva 1964, str. 145 nn. Domníváme se, že supinum mělo původně touž vazbu jako inf., že však genitiv převládl u sloves, jejichž objektem byl cíl, snaha žádost. právem poukazuje Ch. též na to, že má-li sloveso, z něhož je supinum odvozeno, různé vazby, zůstávají beze změny. Kdyby bylo substantivem, měli bychom třeba vedle ,,jdu lovit ryb'' také ,,jdu lovit rybné''. Existují sice spojení jako ,,na grěchov7 ostavlenie'', ale na druhé straně i staročeské ,,pro chléb pečení''. V prvním případě se subst. verbale cítilo jako jméno, v druhém jako sloveso, takže tu nastává prolínání obou složek; odtud i stč. ,,ze spatu'' aj. Výmluvné je i to, že u ,,odpuštění hříšného'' - hamartión sygchórésis'' je vážným činitelem ,,neurčenost '' přívlastkového obsahu, která je v uznávané stč. literatuře velmi častá, ale z našich textů se projevuje výrazněji jen v EJ ,,strach judejsk'' - strach z židů.
Ke stejným výsledkům dospějeme porovnáním s jinými ie. jazyky. Substantiva dějová, deverbativní, se projevují tím, že je u nich větší síla slovesa než jména. Vývoj šel zákonitě od sloves ke jménům; uvidíme později, že sloveso bývalo ve starším jazykovém stadiu častěji na počátku věty než dnes, bylo důležitější, bylo předsunutým ,,jádrem výpovědi''. Výše uvedené tendence ,,od slovesa ke jménu'' vidíme třeba v latinských gerundivech a gerundiích ,,operam dare libros legendo'' - starší než klasické na tom místě ,,libris legendis''. Máme ,,divitias dator'' - dárce bohatsví, akus., viz Oberpfalcer, Jazykozpyt, str. 247. Anglické ,,to go hunting'' je starší a původnější než ,,on hunting''. Německé ,,das Interesse'' - úrok je z původního latinského infinitivu, znamenajícího ,,účastniti se''. Novodobé ,,dát něčemu placet'' nebo ,,pozdě bycha honiti'', německé ,,In jedem Soll sieht der Tüchtige ein Muss'', substantiva verbalia samotná, francouzské ,,le pouvoir'' - moc, řecké absolutní participium ,,dein'' - je třeba, pův. inf., řecké ,,hypéretés tois nomois'' - poslouchající zákonů, der Befreier aus der Not, řecké ,,hé ekei paideusis'' - tamní vychovávání, vlastně ,,tam vychovávání''. Opačný postup je vzácný, např. plautovské ,,hic vereri (t.j. verecundiam) perdidit''. Ale i ,,istum tactio'' doslova ,,dotknutí jej'' a další mnohé příklady u Baudiše, Řeč, str. 44 nn. Bulharské subst. verb. mohlo mít též předmět v akus. atd. Soudím ostatně, že postačí příklady na zvratná slovesa v supině, neboť ,,se'' je nutno pokládat za akusativ (Vaillant , uv. spis, str. 209).
Pokud je mi známo, řešil protiklad genitiv - akusativ u supina nejlépe O. Svitavský v Pastrnkově sborníku, 1923, Praha, str. 83 nn. Podle něho je tu genitiv známkou odlehlosti, vzdálenosti nebo nepřítomnosti děje (Grimm ova ,,vzdálená objektivisace''). Lze mluviti také o neurčitosti, nekomplexnosti a téměř neaktuálnosti, asi jako když dáme do protikladu ,,jdu lovit ryb'' (jakýchkoli a jakékoli množství) proti ,,jdu vylovit ty ryby''. Pojem určenost i a neurčenost i se tu opět objevuje. S genitivem kráčí ruklu v ruce vid nedok., s akus. vid dok. Tam, kde měl pěvec na mysli určitý celek (vyhubit vsě králevo) je užito akus. a dok. slovesa, kdežto ,,poznat nravóv cuzích'' vyjadřuje něco neurčitého, hledaného, z nejistých jednotlivostí složeného (,,poznat'' je tu ovšem nedokonavé). V ,,Povest vrem. let'' 41 je analogický akusativ ,,pogubit7 vsja tvorjaščaja''. Německy bychom přeložili výše citovaná místa z RK ,,fremde Sitten erkennen'', ale ,,Alle Überreste der königlichen Streitkräfte ausrotten''. Tak i ,,pohřebat mrch'' - Leichen begraben atd. Plurál bývá už svou bytostí méně určitý než sing. Snad je ,,dat pokrm bohovóm '' vyjádření stabilní náboženské povinnosti, proti ,,hlásaní milých slov'' o volném díkůvzdání. Takové rozdíly v lidové epice shledával i D. S. Lichačov, Poetika drevnerusskoj literatury, Lenongrad 1967, str. 240 nn.
Přímých dokladů na dok. supina s akusativní rekcí (buď obého zároveň nebo zvlášť) je ve stč. mnohem více, než je dosud známo. Učenci ovšem mnohé případy interpretují jako zkrácené infinitivy; proč se pro RK nepoužilo téže možnosti, máme-li tu ,,je se děva kyticu lovit?'' Vedle výjimek citovaných Gebauerem (HM IV, str. 584) a Trávníčkem (HM Skladba, str. 165) lze uvést další doklady z Flajšhanse, Nejst. památky 1903, str. 41. Ten považoval větu ,,přijde súdit živé i mrtvé'' za staré znění tak jako je stpol. ,,prydzie sedzic zywe i martwe''. Totéž čteme v Žalt. Glos. Athan. 37a i jinde. Nebo ,,Poslal mne uzdravovat skrušené srdcem'', Ev. Ol. 215b, ,,Poslal sluhy zavolat, sezvat'' v Kněz. Ben. Mat. 22, 3; tamtéž Mat. 10, 35 ,,Nepřišel sem pokoje pustit v zemi, ale meč'' a dále v Jan. 14, 2 ,,Přišel sem rozlúčit člověka a dceř...a nevěstu''; Luk. 1, 17 ,,předejde ... hotovat Hospodinu lid svrchovaný''. Mat. 12, 42 ,,přišla slyšat múdrost Šalamúnovu''. Jan 14, 2 ,,Jdu přihotovat vám miesto''. Tento evangeliář má tedy tyto vazby takřka zásadně. Některé další stč. doklady u Miklošiče IV, str. 489 a 974 ,,přijde vzkřiesit těla Adamova''; oheň přišel jsem pustiti na zemi, opraveno z původního ,,oustit''; jdu ulovit ryb (Gebauer polemisuje proti tomuto čtení a opravuje na ,,gduv lovit'', jako by ,,uv'' ve ,,gdu'' bylo místo ,,u''). Miklošič tu má i ,,jdu nabrat vody'' a ,,přišel jest spasit...co pohynulo'', Hus, Post. 58.
U Kotta je snůška dokladů. Pomíjíme-li sporné a patrně novodobé doklady jako ,,spěchal umyt se a okoupat'' (z mor. nářečí) můžeme uznat ,,chvátali pokořit se mu'', Doplňky II; vést devět svědkóv ukázat, Rožm. kn. 59, 134, Kott III ,,král šel...konsulů ssadit (dle Gebauera nedok.), přišel...svého města podmanit atd. Kott se domnívá - asi právem - že akusativ býval tam, kde byla vazba provázena výrazy jako ,,vše, mnoho, co, něco, mnoho'' neboť tím vznikala větší určitost. Gebauerových dokladů je na uvedeném místě mnoho, ale téměř všechny mají významový odstín neurčitosti. Buď je předmět v plurále nebo je nedok. vid samozřejmý, objekt je zpravidla abstraktní nebo hromadný. Příklady, jež se vymykají z tohoto třídění, jsou velmi vzácné, snad jen ,,jeden bratr přijide navštěvovat jeho'', Otc. 165b (není-li to jakási stylistická otřelost), jindy se dají G-ovy příklady vyložit i jako dokonavé: sstúpit sem, zvěst ovat vám aj.
Infinitiv začíná nahrazovat supinum od století 15., ale v našich textech jak se samo sebou rozumí, takový příklad není.
Infinitiv jsme již částečně rozebrali jako syntaktický jev v úvaze o infinitivních větách. Nyní je třeba si všimnout ještě tří námitek ,,hlása bránu otvořiti vzhóru'' Ben (prý germanismus); poznamenáváme, že je třeba bezprostředně spojit otvořiti vzhóru'', neboť vrata se vysouvala tímto směrem, dále ,,uzřieš krváceti vrah svój'', kde je žádáno participium ,,krvácejúc'' (Komárek), námitka nová; konečně ,,ze vsěch vlastí lud sbierati stanú'', prý rusismus a k tomu ještě pozdní. Verš se vykládá jako ,,začnou sbírat''. I tuto námitku opakuje Komárek ve Sborníku, str. 245.
Protože nemám k dispozici soubornou práci o slovanském infinitivu, zbude tu příštím generacím ještě hodně k prozkoumání. Infinitiv je slovesný tvar jmenný a -ti pochází patrně z nějakého i-kmenového substantiva (přes odchylné mínění Trávníčkovo). Je ovšem pravda, že po slovesech smyslového vnímání bývalo participium ve všech ie. jazycích, slovanštinu v to počítaje, ale také infinitivní vazby jsou prastaré, jak dokazuje latinské videtur + inf. Znám i stsl. doklady obdobného charakteru. Pro studium těchto otázek poslouží třeba J. Sedláček, Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů, Moskva 1973, str. 52. Poznámky se týkají čakavštiny, sch. nářečí, jež bylo, jak uvidíme, blízké jazyku českých Charvatů, slovinštině a dalším jihosl. jazykům a dialektům. Slovinské ,,videl sem ga bežati'' cituje Vondrák, Vergl. II, str. 432 a u Bartoše, rovněž u Vondráka, je dokonce ,,já pamatuju celú našu dědinu vyhořet''. Výklad uvedeného místa v Čest. je zatím nejistý a lze provést dvě domněnky. První: snad chtěl pěvec naznačit, že děj teprve přijde, takže by tu nešlo o bezprostřední smyslové vnímání. Obdoba je ve staré řečtině, kdy infinitiv značívá v této spojitosti něco pomyslného, méně jistého: je rozdíl mezi ,,oida tade ta biblia agatha onta'' ,,vím -- z vlastního názoru -- že tyto knihy jsou dobré'' proti inf. ,,einai'', jenž by vyjadřoval spíše cizí mínění. Tomuto výkladu ovšem odporuje to, že týž obrat se opakuje v písni o něco později, kdy se děj skutečně stal, nepůsobila-li tu ovšem obvyklá epická technika ,,formulí''. Nicméně je pravděpodobnější, že se infinitiv již odedávna uplatňoval v lidové řeči -- snad i pro ,,pohodlnost'', s níž jeden tvar mohl zatat funkci všech gramatických čísel a rodů.
Snáze se vykládá ,,lud sbierati stanú''. Zde se dopustili odpůrci omylu. Stanú není ,,začnou'', už proto ne, že pěvci užívají v takových případech důsledně výrazů ,,počíti'' nebo ,,jmouti se''. Ani smysl nevyhovuje, neboť mezi započetím mobilisace a postavení ,,čtyř valných vojů'' by zela myšlenková i časová mezera. Překládám toto místo ,,neustále sbírají'' jako stč. ,,stanu tluka'', t.j. ,,stále tluku'' Je tu ovšem opět inf. místo participia, ale takové případy lze doložit i z textů velmi starých: ,,některá plakati nepřestane'', Štít. Nauč. 136; přestaňte zle činiti, Štít. V, 110; nepřestávej miešeti, Chir. A 124a; oči plakati nepřestávejte, Hrad 37b. ,,Přestati'' je opositum ke ,,stati'' nebo ,,stanúti''. Ještě podobná rčení: ona toho řéci netaže, Hrad, Liška a čbán. Slovinské ,,uteže byti'' je i v Kyj. listech. Mohl tedy starý infinitiv stát -- v některých slovanských makrodialektech nebo na menším kmenovém území -- místo participia ve vazbách značících prodlévání, meškání, trvání, předstihování atp. Nevylučujeme též, že ,,stanú'' zde značí prosté ,,vstanú'' + inf. účelový.
Ostatně mají naše texty též tvary ,,správné'' na patřičných místech: vyslyš hlasy volajúce, Jar., prokný zezvuče nemeškáše, Čest., slyšachu...čiňúc znamie (že činí znamení, EJ).
Ve větě ,,hlása bránu otvořiti'' je smysl jasný: hlasitě žádá otevření. Ve starém ,,hlásati'' je obsažen i pojem signálu nebo povelu; odtud i ,,hláska, hlásný''. Nejde vždy o ,,hlásání slova Božího''. Doklady na funkci inf. pro možnost, nutnost, povinnost u Gebauera IV, str. 576.
Infinitiv býval a bývá kladen po slovesech pomocných (modálných). Obraz těchto vazeb je v našich textech zcela jiný než v nové češtině; viz i naše budoucí úvahy o sémantice. Jen ,,moci'' a ,,chtieti'' se dnes proti úzu RZK málo liší. Místo dnešního a patrně dosti pozdě z němčiny převzatého ,,musiti'' máme ,,drbiti'', není tu ,,odvažovati se'', ale ,,směti'', časté, dnes zcela neznámé ,,neroďte'' - nechtějte, chybí dnešní ,,jsem s to'' a mnoho jiného. Některé ryze stč. vazby z R, odchylné proti dnešní češtině: sprosi...na popravu ustaviti pravdu; káže vypraviti posly; daste věščby lechóm provolati; straně postúpati brání; bohóm dávati jésti; neupúščej búřiti (ale pozor, zde je text porušen a myslím, že jsme oprávněni ke konjuktuře ,,búřě'', participium!), mrak hrozí posúti úrody, Čstmir velé přeskočiti hradbu. MPKV: mysl mě pudí lúbiti. ŽG: Hospodin vyšle rózhu panovati. Jde tu o infinitiv vyjadřující účel po slovesech zákazu, ustanovení, žádosti. Z důvodů stylistických jsou příklady nečetné, ale příznačné je, že by byly dnes spíše nahrazeny jinými vazbami: mrak hrozí posypáním, kněžna žádá ustanovení pravdy, Čestmír velí ke skoku přes hradbu, mysl mě nutí k lásce aj. Potvrzuje se názor těch, kteří vidí v inf. původní slovesné substantivum.
Slovesa zvratná a nezvratná. Protože jejich užívání v našich textech je celkem shodné s dnešní praxí a námitky nebyly vzneseny, omezíme se na krátkou poznámku podle H. Kronassera, Handbuch der Semasiologie, Heidelberg 1952, str. 89. Autor dovodil, že slovesa pohybu bývala aktivní i pasivní (mediálná). Je tu vidět starý stav; třeba řecké elaunó značilo ,,ženu'' i ,,ženu se''. V RZK je obdobně ,,hnáti'' i ,,hnáti sě'', je tu pravděpodobně ,,upieti'' t.j. upínati bez reflexiva a snad ,,vnořiti'', taktéž. Obecně se považuje absence zvratného zájmene za pozůstatek archaického stavu.