11.7 Věta jednoduchá, její stavba. Uvozovací slovce, spojky, příklonky a předklonky. Slovosled ve větě jednoduché

Jednoduchá věta v RZK i v přidružených textech se značně liší -- po stránce shora uvedené -- od dnešního způsobu vyjadřování; jsou však i rozdíly proti běžným a uznávaným stč. textům. Nejdříve je třeba si aspoň stručně znovu povšimnout ,,uvozovacích slovců'', případně spojek, jimiž je věta připojována k celku, jenž předchází. Přitom hojně užíváme Etymologického slovníku slovanských jatyků II, slova gramatická a zájmena, ČSAV 1980, autoři F. Kopečný, V. Šaur a V. Polák .

Skutečných citoslovců  -- interjekcí -- je v našich textech málo. Patří k nim asi jen ,,ach'' ve větách, kde se mluví o duševní bolesti ve Sbyh. a snad ještě ,,U'' v Jar., kde jde buď o křik útočících Tatarů nebo snad o východočeské ,,jú''. Samo ,,u'' je mnohokrát doloženo u Husa (v Erben ově vydání), ač bylo ovšem vybráno k jedné z nesčetných námitek proti RK. V ESSJ 2 není o tomto ,,gramatickém slově'' zmínky. Zdálo by se, že interjekce  podivu je časté ,,aj'', ale to je nejspíš částice  vzniklá spojením ,,a'' s ,,i'', proto ponecháváme analysu pro kapitolu o souřadném  souvětí. Stč. ,,aj'' mívalo i jiné funkce a kladlo se i v souvětích podřadných. V RZ a RK značilo asi ,,hej, poslyš'', ale jen při vokativ u; takové případy jsou ve starším RK 11x, v mladším jen dvakrát. Uvozuje-li ,,aj'' prostou větu, byl by asi nejsprávnější novočeský překlad ,,a tu'', ,,a potom'' apod. Spojení ,,aj, ta'' bylo mylně vykládáno jako jedno slovo, příbuzné snad ruskému ,,ajda, ajza'' nebo i ,,tajta'' (ESSJ 2, str. 634). Dodnes jsme ,,poučováni'', že je vytvořil Hanka, který neporozuměl jednomu slovu z Husa (Machek). Ve skutečnosti, jak již dávno dovodil Seykora (Na obranu RK, 1893, str. 62 nn.) je nutno číst ,,aj, ta'', jak dokazuje zejména Čest. 14, 18 ,,aj, ta sě valé dým''. Jiná spojení aj. hle; aj, nástojte; aj, tu leže (mrtvý jinoch), snad i ,,aj, (j)už'' při fonetickém psaní na diktát. Stylistickým účelem bylo připravit posluchače na nový, ovšem z předcházejícího organicky následující výjev.

Samostatné ,,ta'' je ve staré češtině již málo doloženo -- podle ESSJ 2 snad vůbec ne -- ale bylo všeslovanské, jak dokazují všechny deriváty,  tvořené sufixem nebo prefixem  k tomuto základu: tady, tamo, v ta doby a mnoho jiných. Pro jihočeské nářečí doložil Kott (Dodatky I, s.v. ,,ta''. Ve staré češtině je možno upozornit na Otc. AE, 121a, kde jiné rkpy mají neologismus, úpravu: ,,Ta(k) jest všie poskvrny...očiščen''. ,,Ta'' žije v moravských nářečích a je dosvědčováno pro všechny ostatní slovanské jazyky. Jiný doklad ze staré češtiny cituje V. Zikmund, Skladba jaz. čes., Litomyšl-Praha 1863, str. 51 z Pass. ,,jakž to řekla, ta jí neuzřel'' (t.j. ,,v ta doby'', které je i v RK). Zajímavé je též -- a to také uniklo autorům ESSJ -- že je dokonce ,,ajta'' doloženo jako jedno slovo, a to u Karlowicze I, str. 7.

Pro pravost RK je nadmíru důležitý ,,malý'' důkaz z užití příslovce ,,tu'', které se klade nejčastěji na počátek věty. Je doloženo jen v RK a ještě jen v mladší vrstvě ve dvaceti šesti případech. Podle Flajšhanse má vždy plný význam: sedmkrát místní, 19x časový. Ani jednou není prostě ,,adjunktivní'' nebo v postavení enklitickém. Etymologicky je asi nejlépe tu vidět starý vztahový akusativ  zájm. ,,ta'', tedy ,,v tu chvíli'' apod.

Staré ,,se'', v RZ původně neutrum zájmene ,,s6'', označil ještě Flajšhans v ,,Poznámkách'' za nedoložené, uznávaje jen ,,se-ova''. To byl omyl, viz ESSJ 2, str. 595. Čtení však není zcela jisté, mohlo by možná jít o předložku  ,,se'', ale s odchylkou v jeraci.

Naliť,  kdysi členěné ,,na-liť'' (Zubatý), dnes správněji a s návratem k Šafaříkovi na ,,n-aliť'' se shodně pokládá za slovce, uvozující ,,nečekaný děj s mírně adversativním podbarvením''. Dnes bychom řekli ,,a teď náhle''. Je jen v RK, pětkrát, a to v Jar. a Čest. Mělo arci význam ,,adjunktivní'', kdežto v pozdějších stč. textech nabývalo i významu ,,že, jak'' aj. (Bauer, str. 52 a 119 nn.) V RK je čtyřikrát na prvním místě ve větě, jednou na místě druhém. Byl tedy smysl tohoto příslovce původně ,,deiktický''. Komponent ,,li'' je etymologicky málo jasný a nebudeme jej s této stránky řešit. Pro nás je důležitější, že RZK vůbec neznají ,,le, lě'' a sem náležející deriváty,  tedy ani ,,ale''; vždy jen ,,li'', t.j. naliť, ,,li'' jako spojku ve větách podmínkových, případně ,,toli'' v EJ.

Ande  je jednou v RK (Jar. 9, 17 ,,sien...v Tatary teče, ande milosrdie...prosi''. Vykládá se častěji jako ,,a-onde'', asi správně, neboť v Leg. Kat. 2559 čteme ,,uzřesta, onde anděli ...stojie''. Tvar by bylo třeba ještě dále rozčlenit:  a-o-n-de, neboť je i zájmeni ,,ov7'' aj. Ani vývojově, ani významově nejde o mladší útvar, než je zájm. ,,on''  ve funkci personální.

Hoj bylo předmětem námitky, že jde o rusismus. Je však doloženo v Dal. Cerr. 67 B 102. Je samozřejmě i ,,oj'', v Husově Post. 31, u Štít. Bud. 206. Slovo nepochybně souvisí s ,,hojný''. Z takových slov je nicotné tvořit námitky, zvlášť když máme běžné ,,hej, haj, huj, hou, houpity'' atd.

Ha je jen v PV, v RZK nic takového nenajdeme, protože tu nefunguje, jak jsme již uvedli, ,,h'' jako prothese.  Opět důkaz různého původu RZK a PV. Považuje se za původní citoslovce  ,,á'' změněné z důvodů antihiátových, ale mohlo by se brát i za expresivní  slůvko jako ,,harahara'' ve Tkadl. a snad i ve slovesech ,,belhati, kulhati'' aj.

Ke slovům zde probíraným by bylo možno přiřadit ještě ,,sdě'', jež je podle ESSJ 2 takto psáno jen v RK (str. 624). Zde se jeví opět pozoruhodná důslednost ,,falsátora'': vedle ,,sdě'' je i ,,kdě'', starší relikt, jak dosvědčuje běžné stč. ,,nikdě'', kdežto ,,kdě'' se pokládalo opět za nedoložené. Stejně bylo i ,,tedě, todě, tudiež'', polské ,,gdzie'', luž. ,,hdzie'', stč. ,,sedě'' a nepřímo i ,,nynie''. Patří tedy RK do ,,makrodialektu'', kde bylo ke slovům tohoto druhu připínáno ,,ě'', ač varianta s ,,de'' je stejně starobylá. Může jít někdy o přímý lokál  zaniklých subst., jindy o analogii  odtud převzatou. Pravopis nám nedovoluje rozeznat, jak číst ,,IDESE'' v RZ.

Příklonné ,,-že''  se vyskytuje daleko častěji v EJ, ale i v RZK. Šíře -- s návazností na případy, kdy je toto ,,že'' součástí jiných celků a nestojí samostatně -- pojednal o věci M. Hattala, ČČM 34, 1860, str. 313 nn. V RK je šestkrát ,,že'', častěji však oslabené (a pozdější) ,,ž'', v RZ jen ,,že'', a to třináctkrát, kdežto ,,ž'' tu není vůbec; také v EJ je jen ,,že'', a to nadmíru časté. V pozdějším jazyce, jak velmi pěkně ukázal H., přibyly další komponenty:  ,,to'' i přesto, že nemělo žádný důvod. Uvidíme i my, že ani ve spojkách podřadících (kam, kdy, kehdy, kda...) není v našich textech žádný přívěšek. Odpor jazyka proti t.zv. expresivním  monoslabylům se projevil až později a spolupůsobila tu i potřeba jemných logických rozlišení. Toto ,,že'' sloužilo v RZK jen k zesílení ukazovacích a vztažných zájmen  a mělo spíše smysl ,,gramatický'' než ,,logický''. Jiný úzus je v MPKV, kde čteme ,,onatě'' nebo snad spíše ,,onať je?''

V EJ ,,že''  psáno ,,se'', je vždy v této plné formě. Výklad, že třeba ,,pročež'' vzniklo podle jerových zákonů z ,,proč6ž6'' a že jde o pozdní knižní formu, je zcela mylný a poplatný protirukopisnému boji. Tak je nutno chápat i ,,načeže'' a ,,neže''  v Čestm. I nejstarší památky stsl. sice znají ,,ž6'', ale užívají ho ponejvíce mezi souhláskami , kdy si tuto elisi nebo synkopu vynutil rytmus řeči. Tak je ostatně i v EJ ,,jeden kýždo''. V ,,pravé staročeské'' literatuře bylo v nejstarší době rovněž ,,že'', dochované dodnes v moravském ,,pravda že, jistě že'' (ESSJ 1, str. 334). Foneticky by bylo ,,načže'' velmi nesnadné. Příklonka ,,že'' je k plnovýznamovým slovům v EJ připojována velmi často; napočítal jsem dvacet příkladů, z toho jen jeden po souhlásce: papež že. Užití tohoto enklitika  není náhodné (nemluvě o ,,vědeckých'' důkazech falsa, jako by tu bylo nelibozvučné syčení apod.). Někdy odpovídá to ,,že'' našemu ,,potom'' - věcě že jeden iz učeník jego), jindy má smysl odporovací (če jáz čiňu, ty nevěsi nynie, vzviesi že potom). Latinský ekvivalent je buď ,,autem'' nebo ,,ergo'', bývá tedy význam tohoto ,,že'' jednak prostě adjunktivní, jednak vysvětlovací, jednak odporovací, zcela v duchu zjištění (EESJ 2) str. 759 nn.).

Za latinské ,,enim'' užíval středověký překladatel našeho EJ spojky ,,bo'', k níž bylo předneseno několik námitek: že je ve staré češtině velmi vzácná a kromě toho že by mělo stát na prvním místě ve větě; v EJ je však enklitická, příklonná. Ze staré češtiny zná Bauer i ESSJ mizivě málo příkladů. Jiné jsou poměry v laštině, kde je ,,bo'' dodnes běžné, nejčastěji ve funkci důvodové spojky -- a skutečně stává na počátku věty jako slovo ,,orthotonické'', dle ESSJ související s ,,ba''. Ale mnohem více je příkladů na ,,bo'' enklitické; ostatně je naše EJ památka církevněslovanská v české edici. Vedle běžného ,,nebo, ubo, ibo, alebo'' atd. je novější ,,bociem'' (pův. ,,těm'', boedin. Jako enklitikoun je ,,bo'' známo i polštiny, lužičtiny. Ve staré češtině je jako proklise jen dvakrát. Domnívám se, že se vyvinula původně od krátkých vysvětlujících vět jako ,,smiluj sie nade mno, bo niemocen jesm'' (stpol., ESSJ 2, str. 92. Přípustný by byl jistě i výklad, že pisatel položil jednoduše ,,bo'' nad ,,enim'', protože nahrazoval téměř otrocky každé slovo originálu slovem překladu; ale kořeny věci jdou hlouběji. Všimli jsme si již, že v našich textech vůbec není komponent ,,ně'' (s výjinkou slova ,,něterí - někteří v EJ) a víme proč. Toto ,,ně'' totiž mělo původně smysl záporný a bylo by se mátlo se záporkou ,,ne'' v našich textech tím spíše, že ty měly, jak jsme již viděli, důslednější palatisaci; výslovnost tohoto ,,ne'' se asi blížila dnešnímu slovenskému ,,nie''. Proto užil pisatel EJ slůvka ,,bo'', nikoli žádaného ,,nebo(ť)''. Původně ovšem nebylo české ,,nebo'' vůbec chápáno jako konglomerát příklonky a záporky, ale počáteční ,,ne'' je z ,,n7'', jež m.j. značilo ,,ale'' (je i v RK. Viz V. V. Ivanov, Obščeindoeuropejskaja, praslavjaskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy, Moskva 1965, str. 187 s poukazem na styčné body v chetitštině, zejména na zdejší ,,nu'', stsl. ,,n7'' s náležitým dalším jerovým vývojem. Pro enklitičnost ,,bo'' svědčí též stará litevština: zde ,,ar-ba'' = nebo, lotyšsky ,,ne-ba'' (Sadnik, Aitzetmüller, uv. slovník, str. 101 a též ,,Slownik praslowianski'', polská akademie věd I, 1974, str. 286).

Zdvojené ,,buď buď'' je v RK; jde tu o výrazy víry v Oldřichovo velení, který může vést své bojovníky ,,buď vpřed, buď vzad''. Je příznačné, že tu ještě trvá význam slovesný. Později slovo kleslo ve spojku, která mohla být provázena dalším slovesem, jako ve stpol. ,,badz ona szla za jiný maz, badz nie szla'', ESSJ 2, str. 98.

Spojka ,,či''  byla původně jednoduchá a tázací. Tento úzus je plně zchován v RZ, tak jak žádá ESSJ 2, str. 125.

Spojka ,,jedno'' v Z8b. měla původně význam omezovací, později odporovací. Tento vývoj pěkně ukazuje příslušné místo: odletlých duší nepřárel se bojí ptactvo i lesní zvěř, ,,jedno sovy nebojie sě'', tedy ,,jen sovy se nebojí'' nebo již ,,ale sovy se nebojí''.

,,Opěti'' je doloženo jen v EJ. Naše slovníky znají spíše ,,opět, opěte, opěté, opětky, opít''. Lze však číst i ,,opěty'' (tak se interpretuje Drážď . bible, Velký stč. slovník 11, str. 519. Toto -ti'' se váže na stč. ,,ati'', jež je doloženo a je v EJ rovněž místo pozdějšího ,,ať''.

Obako  je podle ESSJ 2, str. 536 téhož původu i významu jako ,,paky''. Ve Velkém stč. slovníku jsem tento tvar nenašel, spíše jen ,,obáč, obáče'' aj. V RK je ,,paky'', značící asi ,,potom'', kdežto ,,obako''  v MPKV se zdá adversativní. Zajímavé je, že podle ESSJ 2, str. 536 je ,,obako''  v stč. doloženo.

Vet  jako interjekce  se vidí v RK neprávem (tak i ESSJ 2, str. 549). Jinde odůvodníme, že je to stč. subst. ,,vet'' ve významu ,,odměna, náhrada'' (Čestmír říká Vojmírovi: pojď, náhradou ti (budou) zbraně  tvého nepřítele).

Řešit otázky slovosledu (pořádku slov) v našich textech není z několika důvodů nejsnadnější. Podle častého výroku je slovosled v češtině ,,volný, ale ne libovolný''. Spíše bychom to obrátili: není libovolný, ale ořece volnější než v jiných jazycích. Důvodem je hlavně značná rozmanitost koncovek u skloňování a časování,  které samy napomáhají smyslu věty tak, že není třeba ustálených pravidel. Dále: protože rozbíráme většinu písně, musíme předpokládat hojně poetických licencí, jež nám brání pronášet výsledky jako dogmata. Nevíme mnoho o přízvuku a rytmu v lidových básnických skladbách staré doby, neznáme hudbu, která skladby provázela, paralelní texty v témž jazyce nejsou; o žádnou soubornou práci k RZK v tomto směru se nelze opřít, námitky odpůrců se týkaly jen málo významných detailů v hodnocení pořádku slov u příklonek. Těžko můžeme odhadnout, jak silným momentem tu byl vnitroslovný a počínající koncový rým, a konečně je záhadou i to, do jaké míry se liší dochovaný text od předpokládaného archetypu.  Dá se těžit jen ze zákonitostí, které byly objeveny pro jiné staré slovanské texty aspoň poněkud příbuzného charakteru, z předpokladu, že velká část písní RK je psána volně rytmisovanou prózou (Záb., Čest., Jel. a část lyriky), kdy se slovosled od hovorové češtiny patrně příliš nelišil, a z poměrné snadnosti ve tvoření ,,deseterců'', v nichž by byl mohl pěvec užít dosti volnosti, nejsa poután rýmem. Konečně nám napomáhá i výrazné ,,frázování'' (co verš, to věta nebo aspoň myšlenkový celek).

Od nejsatrších dob zasahovala ovšem do výtvorů tohoto druhu i větná intonace.  Slova, na něž řečník nebo pěvec položil důraz, stávalo na počátku (to častěji) nebo na samém konci věty, i když by byla za běžných okolností umístěna třeba jinde. tyto případy osvětlíme zvlášť. Domnívám se, že k řešení těchto problémů je nutno vycházet hlavně z psychologického a logického hlediska, takže se tyto úvahy bodou blížit t.zv. ,,hypersyntaxi'',  z níž, pokud vím, bylo staré češtině věnováno zatím nadmíru málo. Bude ovšem nutné dbát i ostatních gramatických jevů a kategorií. Dominantou této kapitoly musí ovšem -- bohužel -- být i stálý zápas s problémem, do jaké míry se slovosled RZK liší od básnických nebo i prozaických skladeb z počátku 19. století.

Vycházejme ze známých pouček o ,,aktuálním členění větném'' . Každá věta má -- nejde-li o kratší ,,promluvy'' -- jednak ,,rhema'', t.j. větné jádro výpovědi,  psychologický přísudek, kterým se vyjadřuje, co činí ,,thema'', základ výpovědi,  psychologický podmět, nebo co se s ním stává. Pro krátkost slov jsme zvolili řeckou terminologii. V dnešních ústních nebo psaných projevech se pravidelně postupuje od známého k neznámému. Nejdříve bývá ,,thema'' (T), potom sloveso jako spojnice a na závěr ,,rhema'' (R), které se v příští větě obvykle stává opět ,,thematem''. V zásadě je i v následujícím textu zachován týž postup, i když ovšem mohou přicházet zase nová T a i když se někdy normální slovosled mění v ,,okasionální''  s příležitostnými odchylnými větnými intonacemi.  Např. ,,Z mého přítele se stal dobrý lékař; poctivá práce jej dovedla k postavení primáře''. Postavení je ,,chiastické'', abbc, postup ,,abcd'' by byl stylisticky neobratný. Podotkněme hned, že schema v RZK je poněkud jiné, ale v zásadě neméně pravidelné a důsledné. O věci se lze dočíst ve všech učebnicích; nicméně uvádím některé jazykovědné práce, které byly známější pomůckou ke studiu těchto otázek v době, kdy vznikal koncept naší kapitoly: J. Firbas , Poznámka k místu FPV (funkční perspektivě větné), Sborník Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, str. 201; J. Szober,  Podzielnosc psychologiczna a uklad wyrazów w zdaniu slowianskem, I. sjezd slov. filol., Praha 1929, sv. II, vydáno v Praze 1932, str. 713 nn; V. Mathesius, O tak zvaném aktuálním členění větném , SaS 1939, str. 171 nn., K. Boost , Der Satz als Spannungsfeld, Berlín 1959; V. Mathesius,  Ze srovnávacích studií slovosledných, ČMF 1942, str. 182 nn.

I v RZK a vůbec ve starší literatuře příbuzného žánru ovšem nastává rovněž střídání v důrazu, jak slova za sebou následují; na některých záleží více, jiná jsou jakoby ,,oddechová''. Ale proti nové češtině je R posunováno více dopředu, mnohdy hned na první místo ve větě, nepočítáme-li ovšem ,,uvozovací slovce'', interjekce,  spojky apod. Toto pravidlo, jehož se budeme častěji dovolávat, je důležité pro pochopení logické stavby zkoumaných skladeb i jejich starobylosti.

Několik jevů, svědčících pro pravdivost uvedené zásady, přetrvalo v jazyce dodnes. V úvodu k syntaxi jsme se již dotkli jednoslovných projevů primitivních lidí, dětí, ba i zvířat, kdy jde v zásadě o ,,rhema'', k němuž je třeba si ,,thema'' přimyslit; je to vlastně psychické pojetí ,,jáství''  (což je pojme v zásadě již dosti abstraktní), od něhož projev spontánně vychází. Viz k tomu Baudiše, uv. spis, str. 14 v návaznosti na starší práce Schuchardtovy aj.).  Dnes má ovšem i na jednoduché slovní projevy vliv tisíciletý kulturní vývoj; ve vědecké, obecně lidské i v umělecké činnosti se postupuje os částí k celku a slovné projevy mluvené i psané mají za účel počit, přesvědčit -- a někdy také podvést -- ty, kteří je sledují, účinným závěrem, postaveným na předchozích sylogismech. V básních a dramatech si rým a další umělecké zřetele přímo vynucují tuto gradaci. Ale jsou tu vždy některé pozůstatky staršího stavu. Imperativ  jako důležité sloveso stává na začátku; nejinak tázací příslovce a další interogativa. U číslovek je v ie. jazycích vždy pořadí typu ,,tři sta'', triakosi(io), trecenti, drei hundert atd.; širší pojem je zdůrazněn, určen předcházející číslicí. Na námitku, že to není věta, můžeme odpovědět, že se takové celky větou mohly stát nebo že jsou to aspoň sytegmata, která musila mít část řídící a řízenou. Komposita  typu ,,medvěd'' (med pojídající) nebo ,,vlkodlak'' (s vlčí koží) jsou mnohem častější než typ ,,valibuk''. Za pravětu právem označil takové složeniny J. Spal , Komposita  ve slovanských MJ, Matriály ze IV. slovenské onomastické konference, Bratislava 1973, str. 191. Jde-li o zpřesnění slovesného děje, předchází před slovesem předpona: přijíti -- nikoli ,,jíti při''. Zde by se mohlo namítnout, že u flexe je tomu naopak, že koncovky zpřesňují základ, stávajíce se jaksi ,,rhematem''. Ale jednak si netroufáme jít tak daleko do minulosti, jednak jsou i jazyky s opačným tvořením pádů  a časů (stř. Afrika). Ukázali jsme též na převahu typu ,,(ten) silný Záboj ů proti ,,Záboj  silen''. Ukazovací zájmena  bývají ve slov. jazycích i jinde přece jen častěji před substantivy, k nimž patří; tak i zájm. přivlastňovací, viz m.j. Vondrák, Vrgl. II, str. 522 nn.

Do samých počátků ie. jazyků, mezi nimiž věnuje hodně místa slovanštině, pronikl V. V. Ivanov, Obščeindoeuropejskaja..., str. 194 nn. Podle něho bývalo v chetitštině sloveso na konci, byl-li na něm největší důraz, ale také počáteční postavení slovesa je archaické. O tom, kde a jak bylo verbum umisťováno v R atd., níže. Při koncovém postavení slovesa předcházel v chetitštině ostatní obsah, na prvním místě bývala slovesná předpona, příslovce místa nebo času. I. cituje zde i starogermánské verše a keltské nápisy; to by se dalo rozhojnit obdobnými literárními projevy latinskými a řeckými.

Z delší souvislé antické literatury ovšem odpadají díla básnická i některá prozaická, v nichž se přihlíželo i k tzv. ,,rytmu v próze'', takže by nám mohl nejlépe posloužit úsek z nějakého lidového vypravěče. Trichu se tomuto typu autorů blížil Herodotos . Všimněme si úvodu k jeho historickému dílu: Hérodotú Halikarnéseós historiés apodexis héde, hós méte ta genomena ex anthrópón tói chronói exitéla genétai, méte erga megala kai thaumasta, ta men Hellési, ta de berbaroisi apodechthenta akleá genétai, ta te alla kai di hén aitién epolemésan alléloisi''. Kdybychom to přeložili slovo za slovem, vznikla by pasáž pro dnešního čtenáře velmi nechutná: Herodota z Halikarnásu výzkumu výkaz toto, aby vykonané lidmi časem v zapomenutí neupadlo, aby činy veliké a podivuhodné, ty od Řeků, ony od barbarů provedené neslavnými se nestaly, též to ostetní a z ,,jaké příčiny se rozvadili mezi sebou''. Podtrhli jsme slova, jež lze považovat za ,,rhemata'' tohoto souvětí. Dnes by si překladatel poradil s originálem přibližně takto: Toto je výkaz ze zkoumání Herodota z Halikarnásu, aby to, co vykonali lidé, neupadlo časem v zapomenutí, aby velké a podivuhodné skutky, jež provedli jak Řekové, tak i barbaři, nepozbyly slávy; též to ostatní a proč počali spolu válčit. Zde jsou ,,R'' převážně na konci vět nebo větných úseků. Vzdáleně to připomíná i některá místa z našich Rukopisů: Jar - křestěné počechu utiekati, Tataři je lútým davem hnáti (oposice jako u ,,Řeků'' a ,,barbarů'', ti, kdo jsou autorovi bližší, jsou jmenováni první!) Určité sloveso je na konci. Nebo v RZ: vadíta sě kruto mezu  sobú - důležitější sdělení předchází, vespolné zájmeno je v závěru jako u Herodota.

Všimneme si staroněmecké Písně o Hildebrandovi v jednom úseku:

V překladu, v němž podle možnosti zahováváme slovosled, by to znamenalo asi toto: ,,oštěpem se má takový dar přijímat. Ostří proti ostří! Starý Hune, úlisný vyzvědači, podvádíš mě svými slovy; chci tě oštěpem srazit. Zestárl jsi, spřádaje stálé lsti. To mi říkali mořeplavci západně od Vendského jezeram, že se o bitvě slyšelo; mrtev  je Hildebrand, Heribrandův syn''. Opět jsme podtrhli místa, na nichž zvlášť záleželo, a opět vidíme že jsou předsunována, i když ovšem by se dalo hovořit o důrazové intonaci. Ale dnes bychom -- v běžném vyprávění spíše řekli: Svými slovy mě podvádíš, Heribrandův syn je mrtev...atd.  Porovnějme RK: Mečem sě potýkaj se mnú (tak i ,,mečem seče, mečem přetě, mečema máchasta''); takto řéchu jedni, tako druzí; pade junoše zlobú vraha aj.

Do třetice: ukázka ze staroruského právnického spisu: A kto počnet7 na sju zemlju nastupať, ino spas na nego (,,běs v tě!'') i Přečistaja i svjatyj Nikola. Dnes bychom uspořádali ,,Kdo zaútočí na tuto zemi, toho ať zahubí Spasitel...Pisatel té věty vypustil sloveso, aby se jména obráncu Rusi dostala dopředu. Jinde po úvodě (kdo se proviní tak a tak) ,,i togo Nemčina s7 Nugorodcom6 postavjat na s7ezde pered sudjami na vopcěm sudě'' (důležitější je, že bude ,,postaven před soud'', než že se to stane na obecním shromáždění: porovnejme RZ: oba k rozsúzeniu na sněm sboren...'' a dále ,,i sudjam tomu Nemčinu učinit vinu i kazn6 po súdu'' (RZ:...i súditi ima po zákonu). Dnešní slovosled by byl: bodou dopraveni k soudu a k potrestání, ač by se dalo říci také s okasionální intonací ,,bodou předvoláni na soud) a ne třeba na nár. výbor). Lze tedy říci, že dávný spor mezi Gabelenzem a Wegenerem (H. Paul, Prinzipem... str. 126) řešíme ve prospěch druhého. W. považoval umístění predikátu před subjektem za primární, G. naopak. Také W. Wundt , Völkerpsychologie I, Lipsko 1904, str. 359 říká, že kde je slovosled volný, nevázaný zděděnou formou nebo jinými podmínkami, následují slova za sebou podle toho, jak jsou pojmy zdůrazňovány.

Postavení určitého slovesa ve větě v RZK. Zde nemáme mezi badateli předchůdce, a proto jsme odkázáni na autory, kteří tuto otázku řeší komplexně pro slovanské, případně vůbec ie. jazyky. I když patří E. Berneker (Die Wortfolge in den slavischen Sprachen, Berlín 1900) k mladogramatické, dnes velmi kritisované škole, je jeho studie pro nás stále velmi cenná svou objektivitou i dokladovostí. CHybou snad je, že se B. neptá na důvody, proč bylo postavení slovesa ve větě takové a ne jiné; tuto mezeru se snažíme zacelit. Některá opomenutí je ovšem nutno konstatovat i v novějších pracích tohoto druhu. Tak třeba neuvádí B. Havránek, Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd, slvistů, Varšava 1973, str. 6 nn. vůbec případy koncového postavení slovesa! I kdybychom přiznali, že je to způsob přejatý (ale není!) z němčiny, latiny nebo řečtiny, vznikla by další otázka - proč je tomu tak v těchto jazycích?

Jsme připraveni na výtku nedůslednosti, že se vcelku opíráme o aktuální členění větné , ale zde že postupujeme podle slovných druhú nebo větných členů.  První hledisko je však užitečnější při rozboru větších celků, kdežto pro jednodušší věty je nutno se opřít spíše o detaily, ovšem se stálým přihlížením k hlavnímu spojujícímu principu.

Sloveso mělo ve staré době větší sdělovací sílu než dnes. Jestliže dnes slyšíme v kanceláři větu ,,napsal jsem žádost...'', znamená to zpravidla spíše ,,dal jsem si ji napsat''. Ve starší době stálé práce, v přímosti myšlenek i citů jednal každý sám za sebe i sám. Tento rozdíl se obráží třeba i v relační a inherentní  funkci slovesa ve větě dnes: Kopečný, Základy, str. 27 uvádí příklad ,,Chlapec spal na slámě'' (může tu být i ,,byl, ležel'') a ,,chlapec spal tvrdě''. V první větě se dá sloveso nahradit jiným, ve druhé nikoli (inherence - relace), ale slovosled se přitom nemění. Tak také není podle Kopečného velký rozdíl mezi větou ,,to hučí letadla'' a ,,to jsou letadla''. Jinak se měly věci v primitivním středověku a žánr RZK -- výpravné písně -- věc ještě umocňuje.

Akceptujeme Bernekrovo členění  možného postavení slovesa ve větě do čtyř pododdílů: 1) sloveso je na počátku, případně po spojce. Tím je vyznačován děj, vstup další osoby, dynamický motiv. Nejčastěji nacházíme aorist  nebo pres. hist., ale může být i participium,  tvoří-li s ostatními částmi věty syntaktický celek. Tak i ve stsl., jak upozornil R. Večerka, Syntax aktivních participií  ve stsl., Praha 1961, str. 28 nn.: s6 est7 slyšei slovo'', ač v řeckém originále je jiný pořádek: ,,hútos estin ho ton logon akúón''. Příklady typu z RZ: ,,káže kněžna  vypraviti posly; (búria) sesypavši túču šira neba''. Tento způsob přežívá ve folkloru, třeba v pohádkách ,,žil jednou jeden otec a ten měl tři syny ...'', ale setkáváme se s ním i v leckterém živém líčení, při sportovních reportážích apod. Někdy je sloveso zároveň rhema: ,,I otskoči Luděk''.  Někdy aktualisuje i rozvážný Cicero svou řeč tím, že užívá krátkých vět s počátečním postavením slovesa, třeba Verr. IV, 62 nn. aj. 2) Sloveso stojí za předmětem nebo příslovečným určením. I zde může být ještě verbum hlavním nositelem děje, ale častěji klesá v pouhou spojnici. Tento typ je oblíben u starých kronikářů hlavně ruských: ,,Vlěto 6545 založi Jaroslav7 ... Kyjev7''. V RZK je rovněž dosti častý a běžný u souvětí typu ,,Z črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj'' . 3) Struktura věty je tato: podmět - sloveso - ostatní členy  věty. Dnes je to úzus daleko nejčastější, ale ve staré době nejvzácnější. Berneker (str. 50) soudí možná právem, že tu nezáleželo tolik na tom, co se děje, ale odkud děj vychází. V RK je ve shodě se starými texty rovněž řídký a snad jen v mladších písních: ,,Oba dobysta tu mečí'', Lud. 4) Sloveso je na konci věty. To je -- i podle Ivanova -- snad nejstarší ie. typ slovosledu, ale zdání může klamat: většina nejstarších textů, nepřihlížíme-li k vázané básnické formě homérské aj. obsahuje dějepisné zprávy, kde šlo více o fakta než o nějaký jejich živý popis. Ale musíme tu přistoupit k podrobnějšímu členění: 

a)

děj je vzdálen, motivy jsou statické, popisné, přinášejí se kronikářské zprávy bez přímé aktuálnosti : Jar. (Tataři) dvě králevstvě sobě podmanichu. U ruských letopisců je to způsob nadmíru častý při popisování výbojných činů Mongolů atd.

b)

při gnómách nebo přirovnáních. Dodnes říkáme ,,Chudoba cti netratí''. RK ,,Kyj palicu málo kdy zadrží. (jako lev) ...kehdy nastřelen  za lovcem žene. [c)] vynucuje si to počínající obliba koncového rýmu, který ovšem byl -- a v lidových písních dosud je -- převážně primitivní, gramatický. Verš se stával zvučnějším, pádnějším a snad se i lépe pamatoval. Jar. Křestěné ... k matce Božiej ... zraky obracechu ... rukama lomichu ... do oblak teskno zřechu.'' Je i v lyrice RK.

Toto koncové postavení slovesa bylo nadmíru časté u obrozenců, kteří ho užívali mnohdy téměř ustavičně nejen ve vědeckých pracích, ale i v beletrii a v korespondenci. Vliv latiny a němčiny je nepochybný. F. Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1948, str. 86 soudil, že účelem tohoto slovosledu bylo zrušit napětí, jež vzniklo hromaděním předcházejících symtagmat, že to tedy byl i prostředek umělecký.To má jistě jen omezenou platnost; my zatím zjišťujeme, že v žádném z našich textů, dokonce ani v Paměti Přibyslavské, nemá tento způsob převahu.

Výskyt všech typů 1 - 4 zobrazuje tato přibližná tabulka:

Převaha typu 1) je velmi značná, po něm následuje 4) a nejslabší je novočeský způsob 3). Ale tím se nespokojíme.

V RZ je nejstarší forma slovosledu. Charakterem se skladba nejvíce blíží ruským letopisům, neboť to bylo původně rozsáhlejší epos, kromě toho prosycené právnickými formulacemi. Boje tu nejsou líčeny. Případy slovosledu 3) se dají zdůvodnit metrickými ohledy: ,,žleč sě jemu rozli po útrobě'' se dá těžko uspořádat jinak bez újmy na metru; prokný stúpi rozenia dle  svégo je nutno takto řadit, protože ,,prokný'' bezprostředně navazuje na předcházející výpočet vladyků. ,,Sněmy'' jsou zvlášť přesné.

Flajšhans ve svém vydání RZK (1930) doplnil zkusmo neúplný verš ,,Dvě věglasně děvě vystúpistě''. To je určitě mylné, nehledě již k ,,ochotné'' tzv. chybě ve tvaru. Úzu písně odpovídá buď ,,vystúpistě dvě věglasně děvě'' nebo ,,dvě věglasně děvě'' + nějaké přísl. určení s vypuštěním slovesa. Ale mezera mohla být i větší. Nejpravděpodobněji -- mimochodem řečeno -- tu bylo něco z pohanských zvyklostí s přímým pojmenováním božstev apod., což křesťanská ,,censura''  nemohla propustit.

Zcela jiný je Oldř., kde si pěvec ,,šetřil'' typ 1) pro skutečně živé momenty. Ve verších ,,Bóh ti bujarost  da ... Bóh ti věhlas y da'' je podmět silně intonován, tak i ve slovech ,,po tvém slově pójdem ...'' V líčení přírody je sloveso ,,správně'' posouváno dozadu. Ben. je pathetičtější i bojovnější, silně intonováno je ,,vsě vyžehachu, zlato, střiebro pobrachu, hovědce otehnachu''. Je nám, jako bychom četli ruskou Bylinu. Skladba se duchem blíží Čestm. a Záboj i, ač je co do jazyka mladší. V Jar. přichází rým nebo asonance, která odsunuje sloveso na závěr snad i na místech ,,nenáležitých''. Záleží na tom, jak pěvec děj chápe, zda aktuálně  nebo jen popisně. Reminiscence na text náboženský se projevují i v některých formulacích. Typ 1) se objevuje najmě tam, kde byl pěvec bojům osobně přítomen, kdežto 4) přichází v případech, kdy byl o válce jen zdálky informován. Ze slovosledu v Jar. nelze vyvodit rozdílnost té části skladby, kde se líčí boje na Hostýně, od ostatního obsahu.

Budiž nám dovoleno citovat část ruské pověsti o rozboření Rjazaně Batuem v roce 1237. Toto vyprávění je obsahově a dokonce i stylově Jaroslavu dost blízké. Při líčení, jak Tataři řádili v obsazeném městě, jsou slovesa na konci vět; při popisu ruského protiútoku pak na počátku. ,,Batyovo že vojsko premenišasja a gražane nepremeno b6jašesja. I mnogich gražan pobiša, a inech ujazviša, a inii ot7 velikich budov7 iznemogoša''. Nyní se slovosled na chvíli mění, ale hrůzy tatarské okupace jsou doplněny takto: ,,i velikuju knjagynju Agripenu z snachami i s7 pročimi knjagynemi meči isěkoša, a episkopa i svjačeničeskij čin7 ognju predaša, vo svjatej cerkvi pojegoša, a inei mnozi ot7oružija padoša, a v 6 gradě mnogich ludej, i ženy i děti meči isekoša, i vs6 grad7 požgoša, i vse uzročie naročitve, bogatstvo resanskoei srodnik7 ich kievskoei čer7nigovsko poimaša, a chramy božija razoriša, i vo svjatych oltarech7 mnogo krovi prolijaše''. Protinápor Rusů je však vylíčen takto: ,,I sobra malo družiny ... i pognaša vo slěd bezbožnogo carja i edva ugnaša ego v7 zemi Suzdalskei. I vnezapu napadoša na stany Batyevy i načaša sěči bez7 milosti. I smjatošasja vsě polky Tatarkya ... V Jar. ,,Tateré (jindy i ,,Tatarové'' stejně jak v ruském letopise) sě velé zapolechu, na křesťany lúto vyrazichu, tako krupo je po sobě hnachu ... Také Tateré sě rozznojichu,  vz křesťany daň četnú položichu, dvě králevstvě sobě podmanichu ...'' ale po konečném vítěz ství křesťanů následuje: ,,Uleče sě ves lud Tatar lútých, otmetáše dřevcě siehodlúhé, palováše, kam kto téci móže, i by prosta Haná  Tatar vrahóv.''

V Čestmíru je dosti hojný typ 2), zvláště při líčení obléhání Kruvojova hradu. Na předních místech bývá ,,rhema'' jako předmět, za ním sloveso: drva vložichu na rámě'' apod. Jak uvidíme, je střídání TR a RT velmi pravidelné: ,,zanieti oběť bohóh ... jim obětova''. Tím vzniká prolínání typů 1) a 2).

Lud. vypadá opět zcela jinak. Zdánlivě je slovosled přesný, ale střídá se tu způsob 1) a 4), dokonce i v líčení stejných výjevů. Důvodem je dílem větší metrická vázanost pravidelných osmislabičných veršů, dílem i mladší původ skladby, v níž se starý pořádek slov již uvolňoval. Všimněme si veršů ,,Lubor  na Ruboše zýva / Ruboš ruče na kóň vskoči / prudko na Lubora  žene / Lubor  kopie mečem přětě / křepce v helm mu vrazi ránu / Ruboš vazem s koně spade / otnesú jej chlapi s dráhy.'' Tedy 4)4)4)4)3)4)1). Je tu ovšem též umělecký důvod: pohled pěvcův přechází od jednoho bojovníka k druhému a líčení nabývá živosti. Obdobné techniky je užito také u ostatních soubojů.

Záb. je z RK nejpřímočařejší, ale i nejvzrušenější. Je tu překvapivě často zastoupen způsob 3), tedy ,,nový''. Ale to je způsobeno zhusta důrazným opakováním osobních zájmen ,,jáz pójdu, ty rci, ty si parob,  ty pěješ''. Snad bychom měli tyto případy zařadit spíše pod 1) nebo je pokládat za okasionálně intonační a vůbec hodnotit zvlášť. Neslovesných vět je tu maximální počet, jako by pěvec ani neměl čas na použití sloves, rozuměla-li se sama sebou. Typ 4) je proto zaznamenán zde jen málo.

Lyrika  RK, až snad na Róži, je mladší a slovosled se v ní od dnešního mnoho neliší. U Kyt. je sloveso na konci věty, aby působilo jako gradace, kriteria jsou proto spíše stylistická než mluvnická. Naproti tomu se rozlišuje v Jah. velmi přesně typ 1) a 4) už proto, že je to píseň lyrickoepická. Totéž lze říci o Sbyh., který je co do slovosledu velmi přesný. To je tím záslužnější, že metrická vázanost je tu poměrně značná. U Jel. se opakuje zajímavé schema 4-2))4-2: Aj, ta junoše po horách chodíva / dolinami chodíva v lúté boje / hrdú braň na sobě nosíva  / braňú mocnú rozráže vrahóv shluky. PV se nedá v těchto souvislostech hodnotit. Je to sice text starý, ale ,,mozaikový'', vzniklý zřejmou kontaminací různých předloh. Kromě toho nasvědčuje hrubé hyperbaton (,,Tu slavieček malý veselo pěje i mútno, jako srdečko radost žal jeho čuje'' - patří k sobě ,,jako jeho srdečko čuje radost i žal''), že text byl diktován, jak tomu při orální poesii  někdy bývalo. MPKV je nejspíše, jak ještě dovodíme, prozaický překlad nebo parafráze latinské předlohy. Úryvek je krátký, ,,novočeský'' slovesled je v něm sedmkrát. Dělení vět nebo (kól) je nejisté a vyžádá si hlubší interpretace.

Ostatní naše texty zde neprobíráme. Jsou buď přímo závislé na svých předlohách (EJ, ŽG) nebo příliš poutané rýmem a rytmem (LP, Leg. Prok.). MV ovšem nemůže k našim výkladům přidat nic.

O postavení infinitivu  a supina ve slov. jaz. bylo již dávno zjištěno, že je poměrně volné. Podle Bernekra převládala ve staré češtině, i když výjimek je mnoho, posice koncová. Ale v lidové řeči tomu tak není a patrně nikdy nebylo. Rozborem RZK se zjišťuje, že naše pravidla, která je ovšem leckdy nutno brát cum grano salis, platí též pro výše uvedené neurčité slovesné formy. Tím se nepřímo potvrzuje, co jsme již dokazovali, že tyto tvary jsou více slovesy nežli jmény. Jestliže je co do logické stavby věty důležitější objekt, závislý na inf. nebo supinu, bývá předsunut, v opačném případě následuje. Tak nacházíme sloveso ,,slabším'' v těchto syntagmatech: v míře válku múdru ždáti; věhlas no to v súkromí mluviti; dub proti dubu zřieti; kak bych mohla ráda býti; čemu sě junoší chovati aj. Vždyť by se mohlo v některé z těchto vět i sloveso vůbec vynechat (vpřieci, dáti, mluviti) bez újmy na celkovém smyslu. Naopak zase nacházíme věty, kdy je sloveso důležitější, protože člen,  jenž následuje, je již znám, případně snadno doplnitelný. Tak třeba ,,bohóm hlásat milých slov''; v Záb. je i absolutně ,,hlásat chodíváše'' (modlit se nebo rozmlouvat s bohy?), Nebo: i by ustúpati vrahóm, i by úpěti vrahóm, naši kroci chvátajú vícez it nad Vlaslav em; jme sě milá žalovati po tichúnku v borce -- podtržená slova jsou jen ,,členy  průvodnými'', nemusila by tu ani být. V RZ ,,sprosi kněžnu pognati bratry ... i súditi jima; vyhubit vsě králevo, pohřebat mrch''. Výjimku někdy přináší intonace,  třeba v Ben. ,,I by Němcém úpěti, i by Němcém prnúti''.  Žádný pěvec v RK snad nevyjadřuje odpor k vetřelci tak silně jako tento, a snad proto kočí píseň i výhrůžně zdůrazněným ,,i pobitie jim!'' -- Odchylky od našeho pravidla jsou snad ve spojeních ,,dat pokrm bohovóm , bohóm spásám dat množstvie obětí, otpravi sě poznat nravóv cuzích''  kde bychom čekali předsunutí objektu.

V MPKV se jeví cizí  vzor, neboť provedeme-li mechanickou statistiku, jsou tu inf. opravdu až na jednu výjimku na konci vět: žel krut, jejž ... nositi dirbju; pudí mě mysl lúbiti, milost mě bude viniti, děvú ... chlubiti sě mohu. Je to pořádek slov spíše latinský než německý, neboť pro němčinu pravidlo o slovosledu vedlejších vět tehdy ještě neplatilo: ,,do si mir gap ze minnelicher arebeit'' (trud).

Na úvod našeho rozboru postavení enklitik (příklonek) v našich textech přichází jediná námitka: v Čestm. 14,27 žádá Flajšhans pořádek slov ,,zloba mu sě rozevře po údech'', nikoli prý ,,sě mu''. Uvidíme, že se mýlil. Nejdříve povšechný úvod a úvaha o nejčastějším spojení s enklitickým (?) ,,sě'' + sloveso, tedy o reflexivech, k nimž patří v našich textech i mnohem vzácnější ,,si''. 

Slovanské jazyky šly v tomto směru dvojí cestou:

1.

,,Se, sie, sja'' utvořilo se svým slovesem jediný celek a tzv. postavení ,,kontaktní'' (tak ESSJ 2, str. 601 - ve svých záznamech mám ,,kompaktní''. Nejčastěji tu reflexivum stojí za slovesem, ale my budeme pro zjednodušení věci užívat tohoto termínu i tam, kde předchází, tedy ,,učím se'' i ,,já se učím''. Typ ,,učím se'' převládal ve stsl, ve staré ruštině a dodnes přetrvává ve východních slov. jazycích.

Pro nás je tu nejdůležitější, že je i v našem EJ jakožto církevněslovanské památce českého nebo česko-chorvatského původu.  Písař se ovšem držel latinské předlohy tak bedlivě, že pod každé latinské sloveso, ať zvratné nebo nezvratné, připsal české. Tak čteme ,,čemu sie masť neprodade sě; skry sě; aby naplenila sě; ať obrátiá sě; aby nevyvregli sě, Isus ... prepása sě, Judevé scháziáchu sě. Případy jako ,,tieži sě (otaž se)'' neuvádím jako samozřejmé. Jediná odchylka: ,,aby sě poklonili''.

2.

postavení podle Wackernaglova zákona: příklonka stojí ve větě za prvním výrazem -- někdy též souslovím -- je-li na něm důraz, je-li plně přízvukováno a má-li plný význam. Tedy: ,,Kto sě chtějú  se mnú bíti'', Lud., ale i ,,vlna za vlnú sě valé'', Záb. Toto pravidlo se uplatňuje převážnou měrou ve staré i nové češtině spisovné i hovorové a platí dodnes.

Nejdříve tabulku různých pořádků slov v RZ a v RK. Náš propočet všech případů (192) se liší od Flajšhansova soupisu ve slovníčku, protože nezapočítáváme Proužky,  případy jako ,,na sě'' a rozšířené zvratné zájmeno ,,sebe''. Členíme všech 197 případů do čtyř skupin:

1.

kdy Wackernaglův zákon se uplatňuje spolu s kontaktním postavením d) rozletnu sě radost; Tateré sě hnuchu;

2.

platí W-ovo pravidlo bez kontaktního postavení slovesa s reflexivem: Tu sě prvý voj v hromadu srazi;

3.

platí kontakt bez W-ova pravidla: jich bojie sě ptactvo i lesní zvěř;

4.

nepravidelnosti a také výjimky: juž juž Tateré sě v náspy hnachu.

Napadlo mě porovnat výsledky s jinými stč. texty. Poměrně nejvíce se doporučoval Dalimil, ale zde bývají slovesa na konci versů (kvůli rýmu), takže příklonky se posouvaly na počátek. U evageliářů je ta potíž, že nevíme, do jaké míry je text přebírán ze starší předlohy. Proto jsme se rozhodli excerpovat tímto způsobem Tkadlečka, který je jednak dílem původním, jednak proveniencí a stylem poněkud blízký Rukopisům: jsou tu tvary jako ,,obsiehnúti'' (siehodlúhý v RK), je tu,,očež'' (nesporný doklad pro ,,če'') a spojení našeho reflexiva s předložkami.  Zvolili jsme počátek skladby až po přibližně stejný počet našich spojení a výsledek byl:

Než vysvětlíme důsledky, jež plynou z těchto čísel, je třeba si reflexivních zájmen a sloves blíže povšimnout. Dnes víme, že bylo reflexivní zájmeno důrazové i nedůrazové. ESSJ uvádí jejich místní výskyt, ale je nepochybné, že ve staré slovanštině a tedy i ve staré češtině -- aspoň v době skutečného vzniku RZK -- žila vedle sebe obě. Důraznější ,,se'' bylo kladeno tam, kde na něm záleželo, kde mělo ještě plnou funkci objektu, třeba u sloves typu ,,myji sě'', tj. sebe, své tělo. To je jeden krajní typ reflexivních sloves. Druhý, opět krajní, jsou tzv. ,,reflexiva tantumD'', jako ,,smáti se, báti se'', která nemohou samostatně vůbec existovat. Mezi těmito dvěma typy je mnoho přechodných možností, které byly již mnohokrát v odborné literatuře různě členěny.  Jsou tu slovesa s různými předměty (držeti se něčeho), slovesa, jež mohla, i když nemusila být zvratná (raditi, plakati) nejrůznější vztahy ,,mediální'' (státi se, dověděti se), neosobní (chce se mi, šlo se) a náhrada za pasivum (naše EJ ,,aby nevyvregli sě''). Tyto různé skupiny odpovídají -- z hlediska ie. komparatistiky -- řeckému mediu, ať základnímu, prospěchovému nebo dynamickému, a latinským slovesům deponentním a polodeponentním.

K přesnému zařazení slovanských sloves bude třeba ještě mnoho lingvistické práce, vzájemného srovnávání, etymologického bádání, zkoumání vztahů s baltickými jazyky atd. Potíž je ovšem i v tom, že nám středověká grafika (včetně přepisů našich textů) nijak nepomůže. Za některé závěry však musíme být Rukopisům povděčni již nyní.

Lví podíl připadá na naší tabulce na typ 1). To svědčí o vynikající jazykové správnosti textu, prostého jakychkoli násilností a nesrovnalostí. Uplatňuje se tu jak Wackernaglův zákon, tak i kontaktní postavení. W. bez kont. je poměrně vzácný, a to proto, že ,,sě'' ještě nebylo plně enklitické. Dokonce má převahu typ 3), nepochybně u sloves s reflexivem, patrně již někdy příklonným, těsněji spojených. Počet nepravidelností je zcela zanedbatelný. Pozoruhodné jsou též individuální rozdíly mezi skladbami: V Čestm. a v Záb. není ,,sě'' ani jednou zařazeno dle W-ova zákona bez kontaktnosti, v mladších textech již těchto případů přibývá (Jar., Lud., lyrika).  Opačný je stav u 3. skupiny, kde se jeví nepochybná tendence ke ,,kontaktnímu'' postavení reflexiva. Úplně jinak se mají veci v ,,pravé staročeské'' literatuře ze 14. století. Zde nabývá typ 2) ustavičně na převaze, v Tkadl. je dokonce nejčastější. To znamená, že ,,sě'', psané již také jako ,,se'' tu je již nepochybně enklitické. Nepravidelností v typu 4) je poměrně dosti.

V RZK je ovšem ještě další nesnáz. I když text není tak vázán jako rýmovaná stč. poesie, přece mohli zde pěvci přehazovat slova v zájmu plynulejšího rytmu. Tak třeba verš ,,jako zora  po jutru sě sieje'' zní jistě lépe a pro středověkého posluchače snad i srozumitelněji než ,,jako sě zora  po jutru sieje'' (podle Wackernaglova zákona), kdy by musil iktus padat na příklonku. Takových případů jsem napočítal v typu 3) několik.

Ve dvou případech je dbáno věcného smyslu: v LS ,,Klenovica ... směríte sě'' jsou na vytečkovaném místě plné tři verše, a proto je třeba slova za nimi brát jako novou větu. ,,Sě'' se tu nedalo od slovesa odtrhnout.

V PV je dvakrát ,,valie sě'', jednou jako typ 1), jednou jako 3). Sloveso by se mohlo chápat jako ,,intensivum'', na Moravě bývá i ,,valiti'' ve významu ,,valiti sě''. Bylo by to tedy jakési řecké ,,dynamické medium'' a kontaktní postavení by bylo z historického hlediska správné. V MPKV je ,,chlubit sě'' jako typ 3) a patrně opět ,,správně'', neboť je to ,,reflexivum tantum'', tedy jakoby latinské ,,deponens''. V domnělé Hankově interpolaci Leg. Prok. je čtyřikrát důsledně uplatněno Wackernaglovo pravidlo. Žánr skladby je tedy i co do těchto skrytých zákonitostí zcela jiný než ostatních skladeb. V ŽG je W. zachován dvakrát, jednou zastoupen typ 3) ,,napje sě'', zřejmě opět ,,reflexivum tantum''. Docela jinak vypadá LP, které je ovšem metricky značně svázáno; proto snad jeden příklad na typ 4) ,,i u podnožky Christa vysoká jmu sě mohyla chystá'' - vynuceno též rýmem. PP se v tomto směru celkem shoduje s archiváliemi téhož typu, mírnou převahu má postavení 2).

Některá slovesa, jak již víme, jsou dnes zvratná, ale ve starém jazyce být nemusela. I to je ovšem dokladem původnosti našich textů, že se tu rovněž vyskytují v počtu poměrně hojném: hemzeti, hnáti, hrnúti, léci (ulehnouti), mútiti (rmoutiti se), projasňovati, rozstúpiti, siesti, srážeti, sraziti, střetnúti, zajiskřiti, zjařiti , snad ještě vnořiti a upieti (upínati) a nepřímo i ,,sbýti'' v OJ Sbyhoň . Nejisté je ,,sdieti '' nebo ,,sdieti  sě'' ve významu ,,dařiti se, vésti se''. Reflexivum by tu všude sloužilo k jejich zintensivnění.

Ještě pokus o zdůvodnění některých případů pod 3), případně o jejich podepření jinými doklady. Podotýkám, že jde jen o výhled, nikterak o nějakou systematickou úvahu, kterou jsem nucen přenechat pozdějším badatelům.

Chytro pokrychu sě ščíty: tj. pokryli sami sebe, ,,sě'' jistě důrazové, neenklitické. ,,Jak by les v les sě valil; jak již řečeno, intensivní, ale je nutno počítat s celým syntagmatem ,,les v les'', nad to je zde dbáno pěvecké eufonie.  ,,Když mu teplú krev sě udá zřieti'' (lvu): ,,udáti sě'' je zřejmě významem daleko od původního prostého ,,dáti'', proto je tu asi užito typu ,,kontaktního''. ,,Tako zlúti sě'': opět ,,medium dynamické''. ,,Srst po nie sě lskniéše'' - reflexivum tantum. ,,Zadní zapieráchu sě; pod nimi postavi sě silných''. Tyto vazby se blíží pojetí dvou předmětů, proto ,,sě'' má plný význam a není enklitické. ,,Páni  ku knězu sě hrnú'' - opět intensivní, stačilo by i ,,hrnú'', tedy slabší ,,se'', nedůrazové, není míněno jako objekt. ,,Z kakých příčin ste sě sněli'', viz dále doklady z Dalimila.''Ruče v ohradu sě hnasta'', stačilo by i pouhé ,,hnasta'', dynamické. ,,V dědiny vrátíše sě byvšie blahost''  - postavení kontaktní, patrně se slabším ,,se''. ,,Ke všem stranám bráchu sě, nynie beř sě''. Samostatné ,,bráti'' - ferre (známé ze slov jako ,,březí, břímě'') tu nabylo zcela jiného významu, v RK vystupuje zásadně jen jako reflexivum ,,pochodovati, spěchati'', tedy vazba mediální se slabším ,,se'' v postavení kontaktním. ,,Jich bojie sě ptactvo, jedno sovy nebojie sě'': reflexiva tantum. Původně souvisí ,,báti se'' se slovesem ,,bíti, bojevati'', ač to zní paradoxně. Reflexivum tu dalo vznik významu úplně novému. Je to opět ,,slabší'', ale nepostradatelné ,,se'', patřící nerozlučně k verbu. Takových úvah by bylo možno připojit ještě mnoho k dalším odchylkám.

Porovnejme ještě některé z těchto případů s nápadnou podobno stí, jak se jeví ve slovosledu Dalimilově:

Za nejstarší slovanské příklonky se považují ,,-li, -bo, -že'' a jistě i postpositivní ,,dle'' nebo ,,dlé''. Některých jsme si již všimli (EJ), k jiným se opět dostaneme v úvahách o souvětí podřadném.  Dále patří do této skupiny některé tvary slovesa ,,býti'', jež byly od dob velmi starých již enklitické (zejména spojka ,,by''). Ale snad bychom i zde měli být opatrnější a místo termínu ,,příklonka'' užívat spíše výrazu ,,slovo se slabším přízvukem''.

Viděli jsme již, že příklonky ,,že''  je užíváno hojně v EJ a se vzornou správností.

Úzus RZK v přizvukování a v řazení tvarů slovesa ,,býti'' do slovosledu není příliš odchylný od dnešního. Plyne to z toho, že jak ,,silnější'' aorist  ,,bych, by'', tak i popisné ,,běch'' bývá stavěno za spojky ,,kda, kdy, a-by'' atd; jindy stávají tyto tvary za plnovýznamovým slovem jiným. Praxe RZK v kladení zkrácených a tudíž nedůrazových forem osobních zájmen  není jiná. Podotýkáme, že formy ,,jho, jmu'', vzniklé snad z ,,jeho, jemu'' v našich textech úplně chybějí, ale jsou tu v oposici formy ,,jeho, jemu'' proti ,,ho, mu''. Spojení ,,běs v tě '' ukazuje, že ,,tě'' bylo přizvukováno, je to forma důrazová stejně jako některá ,,sě''. Systém jazyka jako celku je tedy také zde důsledný. Příslovce ,,ta'' nebylo enklitické, ale ,,tu'' již kolísalo: čteme ,,tu sě prvý boj v hromadu srazi'' vedle ,,shluče sě tu množstvie''. ,,Juž'' není příklonné, stojí sedmkrát z deseti případů na počátku věty; přechod k novému stavu lze vidět v Jar. 9,9 ,,I juž by jim byli odolelid''. Výrazné ,,juž'' se ovšem váže na plně přizvukované ,,u'' v RZ.

Také záporka ,,ni'' je přízvučná a uvozuje větu s výjimkou jednoho místa v Jar., tedy v textu mladším. O ,,nynie'' platí totéž, ,,teď, tedě'' nedoloženo. Přízvučné je též ,,obak(o)'' v MPKV, ,,opět'' a ,,opěti'', kolkol a kolo,  otsud a ottud. ,,Ovsiem'', s archaickým významem ,,vůbec, celkově'' a ,,sěmo'', s jednou odchylkou, kde je tvar zkrácen a na místě neiktovaném (Sněchu sě sem, Lud.) ,,Sien (-že)'' probráno jinde. Větu uvozuje i ,,skad'', jen v Čestm., polské ,,skad'', ač i česká forma je tam dialekticky možná. Enklitické není v RZK ani ,,tako'' a ,,tamo'' téměř vždy v plných tvarech; ,,vsiak'' je plnohodnotné zájmeno, dnes příklonka; více enklitik již starých lze najít ve tvarech zájmene ,,ten'', což asi souvisí s původní funkcí -- pronomen ukazovalo na předměty vzdálenější. Je tu sice již ,,v tom'' a ,,za to'', ale převládají taková postavení, kdy je nutno ,,ten'' přizvukovat a iktovat. Zájmena tohoto typu jsou takřka vždy předsunuta před substantiva, k nimž patří. Novočeské ,,vždy'' není příliš důrazné, ale v RK je jen ,,vesdy'' a ,,vesdě''; posouvá se na začátek věty, někdy vůbec na první místo. Plný místní význam má i ,,sdě, zdě'', odpovídající tvarem, jak jsme již řekli, tázacímu nebo neurčitému ,,kdě, nikdě'', atd. Také ,,sdě'' stává na počátku verše, nikoli jako příklonka. Toto úskalí, totiž možnost enklitických postavení uvedených slovců a jejich oslabené pojetí, obeplul ,,padělatel'' stejně obratně jako novodobé proklise typu ,,to jsem si dal, tak pojď'' apod.

Následují-li za sebou dvě enklitika , přichází zásadně starší na přední místo. Jsou tedy spojky ,,li, bo, že'' a také osobní zájm. ,,mi'' jako starší příklonky kladeny před slova, jež se enklitiky stala až později, tedy před ,,sě'', a to zase by mělo důsledně předcházet před ,,mu, ho'', tedy právě opačně, než soudil a vytýkal Flajšhans. Toto pravidlo je zachováno v našich textech velmi důsledně: LS 32 ,,ideže sú dúbraviny'';  Ben. 6, 16 aj slunečko, ty-li si žalostivo; Jar. 9, 10 i juž by jim byli odoleli; Jar. 10, 2 by je spásal sich Tatar; Čest. 14, 18 aj, ta sě valé dým; Čest. 15, 19 po drvech by sě válely kládly; Čest. 17, 21 by sě lsknula braň; Čest. 14, 27 zloba sě mu rozevře; Lud. 18,17 by sě páni  sněli; Róže 28, 7 sniéše mi sě ve sně (zvlášť důležité, odchylné od nové češtiny a Skř. 28, 25 pýta sě jej skřivánek. Havránek (Genera, str. 153) má asi pravdu soudě, že pořadí ,,mu sě'' vzniklo analogií  podle ,,mi sě'' a že nakrátko v v umělé próze též trvalo. Týž učenec ve jmenovaném spise (str. 8) vyňal básnická díla a do značné míry též lidovou poesii z řešení těchto otázek, ale RZK mají mnohdy více gramatické správnosti než poetických licencí. Ostatně není od místa poznamenat, že ,,volnosti'' jsou i ve středověké próze: Hus, Desatero 78 F ,,stesklo sě mi nad životem mým''.

O postavení shodného přívlastku byla již řeč v našich úvahách o určenost i a neurčenost i. Dovodil jsme, že typ ,,naši otci'' převládá nad postavením ,,otci naši'', je-li pronomen citově podbarveno nebo je-li na něm důraz, je-li třeba objekt blíže osvětlit. Úzus se shoduje se stsl., i když tam je mnohdy rozhodující slovosled řeckého originálu (M. Noha , Studia palaeoslovenica, Praha 1971, str. 265), je i tu anteposice obyčejně důraznější než postposice (Cuendet,  L'ordre des mots dans le texte grec et dans les versions gotique, armenienne et vieux slave des Évangelies, Paříž 1929.

U rozvinutých a rozšířených přívlastků jsme zvláštní zákonitost nezjistili. Bývají před jménem i za ním, tedy ,,pěkným táhlým hrdlem'' i ,,zraky zlobú zapolená''. Za zmínku však stojí, že ve Sbyh. se má anteposice k postposici v poměru 7:2, kdežto v Jar. opačně 3:8. První skladba je citověji zabarvena, druhá má někdy spíše historisující charakter.

Poučnější jsou případy, kdy jeden shodný přívlastek předchází a druhý následuje, tedy ,,se vsiú chasú svojú'' v Oldř. Tato trochu rétorická figura není v RZ vůbec, v Záb. dvakrát, v Čest. třikrát, ale v mladší vrstvě RK a v MPKV čtrnáctkrát. Od věcné prostoty a monumentálnosti šel tedy vývoj k projevu kultivovanějšímu, někdy téměř rafinovanému. Jsou-li přívlastky tohoto druhu rozvinuty dalšími výrazy (Lud. ,,vlasi zaltostvúcí vějú u prsténcéch skadeření'' (, nastala táž tendence; tento případ je jen jednou v Čest., ale dvakrát v Ol., lx v Ben. a lx v Lud.

U jmenných přívlastků a přístavků je slovosled v našich textech jiný než v nové češtině. Jde nám hlavně o jména vlastní. V RZK je důležitější OJ než ozančení ,,hodnosti'' (typ ,,Neklan kněz'') ve shodě s naší thesí o větší důležitosti slova označujícího v takových syntagmatech. Tak čteme i ,,Vlaslav  kněz, Slavoj u, Záboj u bratře, v Jar. ,,prvej póle Kublaj imě vzděchu...a dále ,,králi imě'' o čarodějích,  kteří tak pojmenovali části rákosové otýpky při věštném obřadu. Je ovšem též opačný pořádek: vladyka Sbyhoň  -- z důvodů metrických anebo proto, že je tu Sbyhoň  jako vladyka označen poprvé. Neshodné přívlastky bývají častěji za jménem, k němuž patří, neboť to je důležitější (je nutno mít na paměti, že někdy posuzujeme větu jako celek, jindy jednotlivá sousloví zvlášť). Výjimkou bývají případy, kdy je přívlastek důležitější než substantivum, jež je rozvíjeno: rozráže vrahóv shluky -- slovosled t.zv. inversní -- nebo i ,,junóv desiet'', kde záleží více na ,,junech'' než na jejich počtu; také jde o pojem prvně jmenovaný. Obdobné případy: Tatar přemnožstvie, očšepóv lom, dřeves dvadsiet, Němcév sbory, Tatar množstvie, k Výhoňu vieru. Vždy je ovšem třeba mít na paměti metrickou stránku skladby, v Jar. dokonce i možnost kalků z latiny nebo z csl. Detail průkazný pro pravost RZK lze vidět i v tom, jak pěvci nakládali se zájm. ,,jego, jeho, jejé, jejá, jejú a jich''. Jak známo, jsou to původně genitivy  osobního zájmene ,,j6''  a tedy přívlastky neshodné, a proto je musíme čekat častěji za jmény k nim náležejícími než před nimi, neboť zájmena se začala až později cítiti jako posesiva. V RZ je poměr staršího způsobu (''typ'' hlava jeho) k mladšímu (jeho dceř) 2:1, v RK 17:10. Z těchto 17 ,,správnějších'' poloh je 9 v Čest. a Záb., tedy přes polovinu, i když mladší část je rozsáhlejší.

Pojí-li se sloveso se dvěma předměty, osobním a věcným, bývala na prvním místě osoba (zpravidla v dativu)  a na druhém místě věc (nejčastěji v akusativu ). Tak tomu bylo ve staré i nové próze a zdálo by se, že to odporuje naši thesi o předsouvání ,,rhematu'' před ,,thema'' ve starších jazykových stadiích. - Místo dativu  mohly fungovat i pády  předložkové,  místo akusativu  genitiv. 

Ale nelze odpřisáhnout, že tomu tak bylo vždy. Předně se uznávají tyto výjimky: 1) je-li akusativ  nedůrazný nebo enklitický (,,dej to bratrovi''), 2) je-li akusativ  intonován (,,Bůh nechce zla, ale dobro lidem'') a 3) je-li dativ  ,,důležitější'' a jde-li o slovosled novodobý: ,,platí daň Rusům'' (a ne Tatarům). K vývoji pořadí DA (dativ  - akusativ ) přispěl jistě opět i vývoj enklitik ,,mi, ti, vám, nám, mu, jí'' jež byla hlavně v hovorové řeči kladena za sloveso (nejčastěji v imperativu).  Ostatně může být i dativ  ,,důležitější'' než akusativ  při intonaci: ,,prvencu dědinu dáti pravda'' v LS.

V jinak klidném textu RZ je pořadí DA 5x, AD není, v Ol. je poměr 3:0, v Ben. naopak 1:4 (vsěchno nám vyžehachu, kamenie na Němce vrhú, pomstu vola Sasóm) ač lze brát ,,Sasóm'' i jako neshodný přívlastek), pobitie jim. V Jar. je pořadí DA zastoupeno osmkrát, opačné pořadí sedmkrát: záviděchu bohatstvo jej, dvě králevstvie sobě podmanichu, obnovichu vražstvie s Tataříny (rytmus by neutrpěl ani v obráceném pořadí), noc konec bojém sdiéše, sami vražbu nad sebú spáchámy, daj svlaženie útrobám našim, oběť tobě vzdámy. V Čest. je DA šestkrát, ale opačné pořadí devětkrát: hlásáše pohaněnie Neklanu, vloži oběti bohóm, pomstu...voji na něj nesú, zaje vojevodu nám, posla (aor.) kořist ludem, oběť vzdáti bohóm, zanieti oběti bohóm, tučné kýty naloži jezdcém, třas  osiede voje vrahóm. Záboj : DA 4x, AD1x; Jelen: DA 1x, AD není; Sbyh. DA 3x, AD 1x, lyrika:  DA 3x, AD není; MPKV DA 1x, AD 1x (srdce, mysl jej otdach), PV bez dokladu. Jeví se tu odlišnost Čest. od ostatních skladeb. V intonačním schematu nové češtiny bychom měli většinou =1mm

, ale v jazyce RZK též =1mm

nebo dokonce =1mm

podle důležitosti slov. Vždy však byl rytmus ,,střídavý'', výrazy významnější jsou prokládany méně závažnými. Ale starší jazyk měl ještě jiné prostředky k vyjadřování tohoto ,,dativu  zásahu''. Pořadí DA nebo i AD je jaksi lidovější, ač ovšem rovněž starobylé; puer paedagogo tabula dirumpit caput Plaut. Bacch. 441 ,,hoch rozbije pedagogovi deskou hlavu'' nebo ve schematu ,,něco se mi stává'' rovněž z Plauta ,,nunc demum mi animus in tuto loco est'' nyní konečně je má duše (doslovně ,,je mi duše'') ,,na bezpečném místě''. Oba případy u F. Novotného, Hist. mluv. jaz. lat. II, Praha 1955, str. 103. Tak i v řečtině v Od. 12, 177 a 12, 47, kdy se mluví o tom, jak Odysseus, chráně se proti svůdnému zpěvu Sirén, ,,zalepil druhům uši voskem'', resp. ,,zalepil voskem uši svých druhů''. Dativ  se tedy nahrazoval buď adjektivem - shodným přívlastkem, nebo i přívlastkem neshodným, připojeným k akusativu . Dnes říkáme spíše ,,hlava mi třeští'' než ,,má hlava třeští'', ale v RZK jsou také tyto obraty: ,,v ješut vsě jich vzpieránie'' (my bychom vyložili ,,obrana jim nebyla nic platná''). tak i ,,potlačiti dušu našu'' (místo: potlačit nám duši), kto rozplaka vaše hlasy, po jejéj šíji vlasi vějú, našu krev pijieši, radost zevzně z úst vojnóv, strach z hrdl jich vyráže skřeky, kehdy paže jejú biéše dorostla, i jejú umi. Souvisí ovšem též s oživením přírody a částí těla, s animismem středověkého člověka.

Příslovečné určení  je v RZK většinou jako člen  vedlejší, ,,průvodný'' podle Trávníčka. Ale může být i hlavní částí věty, ,,rhematem''. Podle logické závažnosti je PU (přísl. urč.) buď ,,akční'' nebo ,,stagnační''. Je možno říci též ,,relační'' nebo ,,inherentní''. V prvním případě je tak důležité, že je nelze z věty bez újmy na jejím smyslu vypustit, ve druhém je spíše jen doplňujícím, zdobícím členem,  v krajním případě členem,  který zpřesňuje obsah. K prvnímu patří -- uvážíme-li kontext -- ze Záb. ,,mečem sě potýkaj se mnú'', ke druhému např. ,,Vlaštovica...běduje i naríkaje mútno''. Někdy se dá mluvit o vztahu ,,okolnostním'': ,,Bóh ny sílil v rozhořalé póldne''. Takové PU je co do závažnosti asi uprostřed mezi prvními dvěma typy. Při pečlivé analyse textu bychom nalezli mnohé jemné rozdíly mezi dvěma druhy, případně jejich odůvodnění.

Umístění PU v pořádku slov je a ovšem i vždy bylo dosti volné a o básni to lze říci dvojnásob. Ale přece zjistíme některé zajímavé skutečnosti o rozdílech RZK proti nové češtině i vzájemných vnitřních. Povšimneme-li si absolutního počtu přísl.určení jako členů  doplňujících na straně jedné a členů  t.zv. základních, t.j. podmětů, přísudků a předmětů na straně druhé, dostáváme zajímavá čísla. V níže uvedené tabulce jsou započteny jen věty (promluvy), v nichž je aspoň jedno PU. Jsou úseky, kde průvodné členy  vůbec nejsou, a to hlavně v RZ a v LP. To je otázka stylu a obsahu té neb oné písně nebo jejího úseku.

Nejsou tedy velké výkyvy na tu neb onu stranu. Proporcionálně má Jar. nejvíce základních členů  proti vedlejším. Vyplývá to z větší pestrosti děje, z většího počtu jednajících osob (podmětů, předmětů, predikátů). Všimneme si tohoto úkazu podrobněji v analyse základů a jader výpovědí, která je možná jen v širších textových souvislostech.

Pathetičnost Záboj e se jeví značným počtem PU, jež někdy -- při vzrušených odmlkách -- sama stačí k líčení děje. Někdy jsou ovšem PU také svědectvím básnické drobnomalby (PV).

Podle postavení PU mezi základními členy  věty vzniká pět možných typů:

1.

Hlavní člen  nebo více zákl. členů  Z na počátku věty, PU v závěru, např. ,,obráti sě Beneš vzhóru'' ZZPU

2.

pořadí PUZ: z črna lesa vystupuje skála

3.

smíšený typ s PU uprostřed: počechu třti spolu vojevati

4.

obrácený pořad: PUZPU: ke vsěm stranám bráchu sě lesem

5.

absolutní typ složený jen z PU s vypuštěním Z: ,,nocú pod lunú za nimi lúto''.

V zásadě je tedy nejčastější typ ZPU, po něm PUZ. Vysoko převažuje typ ZPUZ nad PUZPU. Typ 5) je nejhojnější v Záb., v novějších skladbách téměř odpadá, jsou ,,kultivovanější''. Nejrigorosněji  splňuje naše pravidlo o důrazovém počátku vět (veršů) RZ. Jinak je zajímavé si ještě povšimnout:

• poměru typ 1) a 2) v Ol. a Ben., porovnání Lud. s ostatními texty,
• rozdílů 3) a 4) mezi Záb. a Čest.,
• výlučnosti PV, která má nejčastěji typ 4)
• v LP úplně chybí 2), 4) a 5)
• v lyrice RK není zaznamenán typ 4) a 5).

Ještě k PU podle jejich logické závažnosti:

Podotýkáme, že se počty PU v tabulkách neshodují, protože někdy bereme tyto větné členy,  následují-li po sobě, jako jeden případ. Jsou i PU. která nemají v sousedství žádný základní člen,  k němuž by se přiřadila. Podávat mnoho slovných příkladů by bylo časově i místně neúnosné. Omezíme se proto na několik typických ukázek, při nichž dbáme, aby nebyly vynuceny rytmem nebo větnou intonací. V závorce vždy převádíme větu do nové češtiny, aby vysvitl rozdíl mezi RZK a schematem, v jakém by byly skladby pravděpodobně zpracovány v nové době někým, kdo pravého básnického nadání postrádal: vladyku si z roda vyberúce (vyberou si z rodu vladyku); ký plezně dle v sněmy slavny chodí (aby chodil na sněmy podle potřeby); na popravu ustaviti pravdu (dovést soudní při ke konečnémurozhodnutí); stúpi na stól oteň  v slavně sněmě (posadila se ve slavném sněmu na otcovský trůn); dále k Troskám idú (šli dále k Troskám); dlúho naše vlasti v míře biéchu (naše země dlouho žily v míru); po vsěch vlastech lud sbierati stanú (pilně sbírali muže po všech krajinách); Uhřie v setniny  sě shlukú (Uhři se srazili do setnin); K Olomúcu chorúve jich vějú (korouhve jim vějí k Olomouci); čemu čelo proti skále vzpřieci (nač se vzpírat čelem proti skále) atd. Zde jsou všude PU důležitá, proto předsouvána v češtině staré, kladena na závěr v češtině nové.

Naopak jsou méně důležitá PU v našich textech častěji na konci veršů, dnes by byla přibližně uprostřed vět: směríta sě tako o dědiny (poměříte se o dědictví takto:); Bóh ti bujarost da u vsě údy (Bůh ti dal tělesnou svěžest a sílu); Bóh ti věhlas y da v bujnú hlavu (Bůh ti dal rozum); Hněvy rozohnichu zraky strašivo (jejich oči se rozohnily hněvem); I by bojeváno dlúho kruto (dlouho bylo krutě bojováno); Vzradova sě Čestmír vele vele (Č. se velmi zaradoval); Tučné kýty naloži šesti jezdcém za voj (naložil kýty v zásobovacím oddíle šesti jezdcům); Záboj evi voji rozehnachu sě v šíř (Záboj ova vojska se široce rozvinula); Kto by neplakal sdě (kdo by tu neplakal); skřekem řvúce až do oblak strašno (řvali strašně až do oblak) atd.

Okasionální (příležitostná) intonace  v RZK. Jsme připraveni na námitku, že slovosled básnických textů RZK není běžný, ale že se tu uplatňuje cit a důrazovost, z nichž vznikají jevy námi popsané. Ve skutečnosti je však počet slov (nebo skupin slov), na něž pěvci RZK kladli zvláštní důraz, poměrně nevelký. Čím více se literární dílo blíží eposu , tím méně subjektivismu obsahuje, a vice versa.

V R se projevuje intonace  trojím způsobem: opakováním výrazu ve vzrušené části zpěvu, 2) přesunutím důležitých slov na počátek, 3) vzácněji umístěním důrazného slova na konci věty, verše nebo dokonce celé skladby. Běžné slovanské básnické figury (anafory, epifory a epanastrofy) sem nezahrnujeme a ponecháváme je pro příp. rozbor umělecké stránky R. V kontextu se projevuje velká převaha intonace  situační, tedy takové, jež vyplívá přímo z děje, z přítomného stavu věcí. Jen v mladších textech, hlavně v Jar., bývá opřena též o rozumovou nebo ethickou úvahu. V RZ nacházíme opakování ,,gore ptencém, gore mužém; prevěncu dědinu dáti'' (a ne všem dětem); snad i ,,kako bych jáz vody nemútila''. V Ol. ,,ty (Oldřichu) nás vedi'' (neboť tě Bůh k tomu vyvolil - ve ztracených verších bylo nepochybně jednáno též o Jaromírovi). Bóh ti da věhlas y, Bóh ti da bujarost ; za mnú, za mnú; dále, dále; vstane jedno slunce, vstane Jarmir; roznosi sě radost (2x). Ben: Dajte, nebožátka, dajte; netužte, kmetie, netužte; Beneš, Beneš; pomstu, pomstu vola; kynu na pravo, kynu na levo; i pobitie jim (cizincům). Jar. Nastojte  (2x), dlúho (2x), v ješut, v ješut; opakované ,,tu - tu'' (o výjevech na bojišti); sprosť ny (2x), blize bliz; váleno den prvý, váleno den vterý ; vzhóru (2x), boj ztracen prvý...vterý ; v třie prúdy - třmi prúdy; nevzmožno (2x na počátku verše, projev zoufalství); tako řéchu jedni, tako druzí; komu zdravie, komu drah živótek; Bóh sílil - Bóh sešle pomoc úfajúcím (budeme-li doufat); za mnú 3x; vznide chřest, vznide rachet;  antithese křesťené - Tateré; pod ocelí - pod helmicú; I by klánie, porubánie, lkánie, radovánie (4x ,,i by''); mrzkost jest poroba Hospodinu (t.j. hřích hodný opovržení). Čest: Neklan káže (2x), stojá hory...stojá; horami sdě otsud - horami tam ottud; řváše Kruvoj (2x); skad...3x; kehdy slunce dokročí póldne, jest nám dokročiti; bohóm - bohóm spásám; neže  (t.j. dříve než) 2x; za vícestvie 2x; sie sdiéše 2x (jeden i druhý); tako vrahóm vzmnožichu svá čísla...jich strachy; hrnú 2x. Lud: kněz zálabský, kněz dobrý; líce  - na lícech; z dálných zemí, z dálných vlastí; nosichu (2x) pokrmy, nápoje); rozstúpi sě síla - bodrost ; stereotyp v líčení soubojů; věnec - věnec z dubového listie. Záboj : sedě dlúho - dlúho sě mútě; lesem 2x, i minu den prvý - ... vterý ; v úval..v ponížený úval; přijide cuzí  - cuzími  slovy; ke vsiem dřevóm - ke vsiem stranám; bra sě 2x; vsiak jmě srdce úporno ... zbraň bystrú; otsavsad búřmy (a ne až od vrchu); mečem sě potýkaj (a ne mlatem); i váleno 3x; rozskoči sě ščít, rozskočista sie prsy;  slovem (Záboj ovým i Slavoj ovým) 2x; přes vlasti (jde vítr, 2x); jich bojie sě ptactvo - sovy nebojie sě; častý obrat ,,siemo-tamo'' zde i v jiných skladbách. Sbyhoň : Důrazné ,,holúbče, ty...,'' opakováno. Otvořie sě vrata...vteré (vrata); spěje ku hradu - bě u hrada; rozrazi dveře...hlavu (nepříteli); letiéše 3x. Kytice: ,,kytice krásná'' 3x; rozmluva má tři oddíly, uvozené týmiž ,,formulemi''.  Jelen je téměř bez dokladů. Drobná lyrika:  opakování ,,ty...ty''; opakování ,,nenie''; ni mi bratra, ni mi sestry;

Odečteme-li případy, kdy může být opakování slov chápáno i jako stylistický prostředek nebo orální formule,  bylo by v RZK jen asi deset jednoduchých a jedenkrát položených výrazů, na něž je kladen důraz: prevěncu dědinu dáti; Bóh-Bóh (ti dal rozum, posilu, proto jsi jím vyvolen k vůdcovství); otsavad búřmy; mečem sě potýkaj; kehdy sllnce dokročí póldne, jest nám dokročiti na miesto... mrzkost jest poroba; Bóh sešle pomoc úfajúcím. V nové češtině může být umístěno ve slově i v písmu to, na čem je položena intonace,  vlastně kdekoli (F. Daneš, Intonace  a věta ve spisovné češtině, ČSAV, Praha 1957, str. 72 nn). V našich textech i když byly samozřejmě dlouhá léta, ne-li staletí, recitovány před sepsáním, je však intonace  na počátku verše (asi 8x) anebo na konci (2x) patrně jediným řešením; pravděpodobně tu byl zesílen i hudební doprovod. Z bohaté literatury k věci (arci mimo RZK) upozorňujeme ještě aspoň na F. Trávníčka, MSČ II, str. 878 nn; F. Kopečného, Základy...str. 254 nn. a J. Bečku, Úvod do české stylistiky, Praha 1947, str. 172 nn.

Vnucuje se porovnání s Homérem, jehož ,,epický klid a objektivita'' jsou obecně známy. Přesto také on užívá stylistických prostředků jako RZK. Např. v Il. 6, 429, kde je líčeno dojemné loučení Hektorovo s Andromachou, je opakování ,,sy de''- v překladu O. Vaňorného ,,Hektore, tys můj otec a tys má vznešená máti, tys můj rodný bratr  a tys můj bujarý manžel''. Il. 1, 12 obsahuje skrytou pohrůžku Řekům a varování před Apollonovým hněvem; pěvec tu použil vyjímečného spondejského zakončení hexametru ,,hazomenoi Dios hyíon hekébolon Apollóna''. Ben. je zakončen překvapivou katalexí, ač verše téměř vždy končí v rytmu sestupném: ,,i pobitie jim!''