se vyznačuje v našich textech týmiž charakteristickými rysy jako souřadné: převahou archaických krátkých spojek, jejich různým výběrem v RZ, v RK a dokonce i v různých částech RK a proti ,,pravé'' stč. literatuře přesným rozlišováním vět uvozených zájmeny a spojk ami od základu ,,ko-'', tedy původně interogativních (tázacích) a od základu jo-, t.j. demonstrativních (ukazovacích). Tento poslední bod je pro posouzení pravosti našich textů z celé syntaxe snad nejdůležitější a budeme se k němu nadále vracet. V podstatě jde o vzájemný poměr věty podřízené (vedlejší) k větě řídící (hlavní). Jestliže je těsný, to znamená, že se obsah obou vět na sebe váže tak, že jedna je předpokladem druhé, přicházel v nejstarší vrstvě slovanských jazyků snad důsledně element ,,ko'', pochopitelně s různými modifikacemi, tedy i jako ,,če-''. Jestliže však byl poměr obou vět volný, předcházel druhý komponent původně demonstrativní. V takových případech by nebylo na újmu logického smyslu, kdyby se věty staly souvětím souřadným anebo i kdyby se jedna z nich vypustila. Tento rozdíl byl a vlastně mnohde ještě je běžný ve všech ie. jazycích, které se s tímto protikladem vypořádaly různě. Nejdůsledněji je patrný v latině, kde je za věty s ,,ko-'' nějaký konjunktiv podle souslednosti časů; v řečtině býval konjunktiv nebo optativ, v angličtině a němčině obdoba latinské ,,consecutio temporum'', někdy se těsné spojení vět vyjadřuje tím, že tu chybí interpunkce aj; ve francouzštině stává ,,subjonctiv''. Slovanské jazyky si uchovaly poměrnou důslednost svého systému asi do 14. století; potom však se stav vyrovnával analogiemi tak, že tam, kde byl častější element ,,ko-'', přešel i na místa nenáležitá a naopak. Dnes v češtině na tom málo záleží, zda užijeme v různých typech vedlejších zájmene ,,který'' nebo ,,jenž'' a odchylky z pravidla se projevují, jak již bylo řečeno, už ve 14. století. V RK je jich nadmíru málo, v RZ nejsou vůbec a také EJ je velmi přesné, i když nám ovšem nejsou všechny syntaktické vztahy plně jasné a i když někdy záleží na subjektivním přístupu pisatelově k textu.
Ozřejmíme věc předběžně aspoň na jednom příkladě: RZ ,,ustavite ima nový nález, ký by směril rozvaděné bratry''. Vedlejší větu lze považovat za ,,nepřímou otázku'' a latináři by ji přeložili asi ,,sententiam proferte, qua fratres inter se aemulantes coerceantur'', tedy s konjunktivem. Proti tomu však máme ,,u nás pravda po zákonu svatu, juže prinesechu otci naši'' tedy ,,iustitiam, quam patres nostri attulerunt''. Zde je normální indikativ, neboť jde o volně přiřazenou větu vložkové povahy, ukazuje se na skutečnost již známou; proto je užito zájmene od základu ,,jo-''. Týž úkaz můžeme sledovat v různých větách spojk ových: ot gór Krekonoší, iděže Trut pogubi saň lútú - opět je ,,iděže'', které je ku podivu odpůrci káráno jako nemožné a nedoložené, počátkem jakoby druhé věty hlavní (latinsky by bylo ,,ubi trucidaverat saevum draconem'', indikativ), kdežto Čest... na sie miesto, kde (hlas vojsk našich vícestvie vzhlásá připouští užití konjunktivu: ubi victoria conclametur. Myslil-li Čestmír na určité místo a pokládal-li vítěz ství za jisté, mělo stát i zde ,,iděže'' (je možné, že tu bylo, ale jako výraz již archaický bylo nahrazeno běžnějším -- i když leckdy nesprávným -- ,,kdě''). Pokud však bylo míněno místo neurčité, kde by mohlo být předpokládáné vítěz ství ohlášeno, bylo by ,,kdě'' zcela na místě. Předpokládaný padělatel nemohl mít o těchto věcech ani tušení; vždyť dlouho do 19. století nebyly rozdíly vět původně interogativních a původně demonstrativních náležitě chápány, ani Gebauer se o věci ve své HM dost jasně nevyslovuje (passim). Jako kuriositu přepisuji část ,,modlitby ke Svantovítovi'' z Lindovy ,,Záře nad pohanstvem'': ,,pricházejú jeleni...a kako by dychali...i zdajú sje, kako by neběchu vjece jeleny''. V obou případech -- nehledíme-li k jiným jazykovým hrůzám -- by tu musilo být ,,jako'' (a tak také ve všech přirovnáních RZK je). ,,Kako'' sem dal L. prostě proto, že v 19. století již v češtině neexistovalo a zdálo se mu tedy starší. Záměna ,,kaký - jaký'' by nebyla ani u Hanky nebo jiného obrozence nic nemožného a chyba, která by dnes učinila Rukopisy zcela nehajitelnými, by nebyla bývala desítky let vůbec postižena.
Věty obsahové (oznamovací), nahrazující předmět, bývají nejčastější po slovesech dicendi a sentiendi a mají ve dnešní češtině spojk y ,,že, jek, že prý'' atd. V našich textech chybějí stč. spojk y s komponentem ,,a'' téměř úplně, a my již víme, proč tomu tak je: obsahem věty je pochopitelně nová, dosud neznámá skutečnost. Protiklad ,,jo-ko'' se tu mnoho neuplatňuje (je příznačné, že v klasických jazycích bývají vazby infinitivní nebo participiální, tedy opět bez užití indikativu a konjunktivu). Přesto lze brát ,,eže'' a ,,ježe'' jako spojk y charakteru původně ukazovacího, demonstrativního. Spojk y ,,jako'' je užito v Róži ,,sniéše mi sě, jako by mně...svlekl sě... prstének'' spojk a (?) ,,by'' označuje zdrženlivost tvrzení, jde o sen. V EJ nacházíme: ,,slyšachu, jako pride Jezus; vidíte, jako niče nepročinichom; Jezus věda, jako pride godina jego''. Nejčastější jsou ovšem v těchto větách spojk y ,,že, ježe'', snad i ,,ž6''. Rozumí se, že tu není ustrnulé ,,jenž'' z ,,pravých'' textů, které vypadá jako útvar zcela hybridní. Etymologické výklady jsou dost rozporné, ale zdá se, že tu šlo o silnější ,,deiksi'' -- závažný moment ukazovací a že se spojek užívalo přiději skutečném a reálném proti výše uváděným příkladům s ,,jako, jako by''. Máme v RK: králi slyšachu, ež chám spěje na jich vlasti; nezjařte sě, bozi, svému sluzě, ež nepálí oběť; uslyše (Kublajeva), že vlasti na západě; v sich že žije...; rci, že dýmem jest nám velenie jehó; zezulice zaplakáše, že nenie...jaro; pozdravuj milého..., že sdě hořem nyju. Podle Kopečného, Základy 305, je ,,že'' buď z citoslovce nebo z útvarů jako ,,tože'' (spíše myslíme že ,,seže, ježe, eže'') a že se ho užívalo původně hlavně při citových projevech, při bezprostředním styku. tento požadavek by byl v dokladech RK splněn. A v EJ snad ještě přesněji, neboť ,,ježe'' následuje hlavně po slovesech ,,viděti, věděti'': pozna dav, ježe tu jest (Kristus); my slyšachom, ježe Christus bude u věky; vědě, ježe zápověď... život věčen jesti; vida, ježe vsě dade jemu otec...i ježe ot Boga vyjide i k Bogu ide; viemy, ježe viesi vsě; v sě věrimy, ježe vyšel jesi; dóvěríte, ježe jáz svítěz ich... / Kaifáš / svěť dade...ježe vymiete jednomu člověku umrieti / dal radu, že je lépe, aby.../. Trochu jinak MPKV: Milost...viniti mě nemóže, ž' objech jejie..tělíčko (doklad nejistý). Opakujeme tedy zásadu, která se jeví z naší operační base , ovšem nevelké: ,,ježe'' a z toho i ,,že'' se kladlo o vjemech jistých, ,,jako, jako by'' o skutečnostech pravděpodobných nebo méně jasných.
Otázky přímé a nepřímé je lépe probírat zde současně. Dělívají se na 1) zjišťovací (očekává se odpověď kladná nebo záporná), 2) doplňovací, nejbohatší na zájmena a spojk y, po nichž očekáváme odpověď složitější ,,kdo, co, jak, proč, kolik) 3) disjunnktivní, při nichž se předpokládá jedna ze dvou nebo i více možných odpovědí, a 4) řečnické, kdy se nečeká odpověď vůbec. Ty by se daly začlenit také pod odst. 1) nebo 2).
Otázky zjišťovací mohou být bez spojek anebo jsou uvozeny ,,-li, zda, zdali'' a také archaickým ,,za''. To je v LS ,,Za tě ... rozvlajáše ...buria''. V RK čteme: Tobě li krahujec uchváti družu? Slunečko, ty li si žalostivo? beze spjek: V záhubu chceš vrci dobré ludi? V EJ: Gospodine, ty mi myješi nozě? Nynie věríte? I ty jesi iz učeník člověka sego?
Otázky doplňovací: kto, če, čemu, kteraký, kaký, ký, kako, kdě, kamo, kdy, pro če. To jsou spojk y a zájmena v našich textech; jiné, ač starobylé, jako ,,koli, kudy...'' zde nedoloženy. Důležité pro nás je, že tu nikdy není ,,jak, jako, jaký'' z důvodů objasněných na začátku této kapitoly; ale ve 14. století jsou již staročeské odchylky v tomto směru. ,,Pravé'' texty znají už také ,,kdo'' vedle ,,kto'', kromě ,,če, čemu'' i ,,proč'' a ,,čso, co'', útvary značně mladší. Doklady z RZ ,,če mútíši vodu? Kako bych... nemútila? Ustavite nález, ký by směril...; v RK: slyše Kublaj, če sě sta...; slunéčko, pro če svietíš? Pýta sě skřivánek, pro če (děva) žalostiva; Čemu čelo vzpřieci? Čemu sě junoší chovati? Čemu zbraň má soptati krutost? Trnie, čemu si bol sdělo? Kto ny vrahóm vytrže ? Kto sesže dědiny, kto rozplaka hlasy, kto by neplakal sdě? Kda bych věděla, kto sáze...pusti po vodě...sváza (kyticu); Róže, čemu si rozkvetla, pomrzla, opadla? Lesi, čemu sě zelenáte? Čie ta holubice? Chcu zvěst i, kací z vás mi najplznější; nebudi vás tajno, z kakých přiečin ste sněli; uhodnúce, kteraký by konec boj jměl vzieti. Rozhodující jsou tu hlavně poslední případy, meti nimiž je jediné užití zájmene ,,kteraký'', původně ,,který z obou'', tedy ve významu nadmíru archaickém, později ovšem převzatém i v Mil. (dle známé paralely), kde se však objevuje vysloveně dekadentní forma ,,kerakey''; číselné nebo jakostní vztahy u tohoto zájmene ukazuje sufix - teros (řecké ,,deuteros'' - druhý, lat. uter aj); kdě je kněz? Kdě otčík, máti...atd. V EJ: Čemu masť neprodade sě; Če reku? Kako ty dieši...? Kto jest, si syn člověč? Nevěsti, kamo (ne snad ,,jamo'') ide; Komu zjeveno rámě? Zápověď dade, če reku i če vzmleviu. A co je zvlášť důležité - chyba v Leg. Prok. ,,vidúce roditeli, jakého synáčka jměli''. Je vyloučeno, aby v RZK a EJ byly z téhož zdroje jako Leg. Prok.
Otázky rozlučovací: jen v RZ: budete jim oba v jedno vlásti, či sě rozdělíta...?
K formě ,,kdě'' k níž byly pronášeny námitky (mělo prý být ,,kde'') jsme se již vyjádřili. Zde lze ještě dodat, že naše forma se opírá též o OJ ,,Kděša''; k dvojvárnosti těchto forem viz např. A. Leskiena, Handbuch der altburgarischen Sprache, Heidelberg 1922, str. 112 aj. Problém, zda lze v těchto příslovcích hledat zaniklá substantiva, je stále živý a myslím, že jej bude třeba řešit ve prospěch těch, kteří tu vidí skutečné pády substantiv. Ukazuje to třeba ,,v předě'' v RK, ač vše je velmi nejisté; dvojtvárnost obdobných typů je i v avest. a ind., je ,,kuda i ,,kudha'' - kde. Pádové koncovky nacházíme všude, třeba také v Ass. Jan 19, 18 o dvou ukřižovaných lotrech ,,enteuthen kai enteuthen - sodu i ovodu. Lokály v RZk i v EJ jsou velmi přesné a mohou se vázat i stč. adverbia ,,dle, vně, dolě, gorě, kromě, pozdě, skvozě, poně, stsl. inodě, do kole atd. ,,Asponě'' je např. v Otc. 191b.
Otázky zjišťovací jsou v stč. téměř vždy začaty částicemi ,,li, či (citové), zda, za''. Výjimky výše. O disjunktivních otázkách se soudí, že byly původně vyjadřovány jen intonací (ve stind.) a potom že nastal vývoj od jednosdušších spojek ke složitějším (K. Brugmann, Syntax, str. 228). Naše R jsou tedy uprostřed tohoto vývoje.
Z vět příslovečných si povšimneme nejdříve vět místních, jichž jsme se již výše dotkli. Spojk y v našich textech: iděže (není vyloučena forma ,,ideže'') kdě, kam(o), skad, otkad''. U ,,iděže'' jsou vedle příkladu výše uvedeného ještě dvě analogická spojení o vztahu reálném: ,,iděže sú dúbraviny uně'' a ,,iděže Orlicu Labe pije''. Tak i v EJ: Iděže jesum jáz, tuť i sluga mój bude''. Není tu ovšem ,,kdě'', protože je nelze interpretovat jako ,,kdekoli''; mluví se o trvalém spojení s Kristem. Naproti tomu je však správné ,,nevěsti, kamo ide'' (nescit, quo eat), ale zase reálně ,,v chrámě, iděže Judevé, scházáchu sě''. Komponent ,,jo-'' se zdá v RK potlačen. Správné je jistě ,,děva chodí...kamo sě jí zechtě'', ale přizpůsobeno je již ,,kamo'' i při vztahu reálném: kamo slunce spěje, kamo sě vladyky sněchu''. Oba výklady jsou možné v Záb. ... posěkáchu drva, kamo otčík dáváše krmě bohóm, kamo k nim hlásat chodíváše''; ,,kamo'' by bylo správné, myslí-li se ,,všechna drva'', ať chodil otčík kamkoli, při určitých místech by bylo mohlo stát i ,,jamo'' apod. Naopak bychom zase čekali v Jar. 14, 1, že Tatařín ,,palováše, otňadž slunce vstává'', ale je tu ,,odkad''; není vyloučeno, že písař některá místa zmodernisoval, zvláště když tak mohl učinit bez újmy na rytmu a metru. Ale odchylky jsou samozřejmě i ve starobylé Leg. Jid., kde čteme ,,bera sě v túže zemiu, kdež Herodes byl čsti zbaven'', ač tu mělo být ,,ideže''; naopak v Šafaříkově Leg. Ap. v. 113, kde se mluví o rozličných možných směrech útěku, ale je tu ,,jamž'' místo ,,kamo''.
Skad bylo považováno za nesprávné nebo za polonismus (Gebauer, Poučení, str. 27). Je opravdu jen v Čest. a víme již, že území, k němuž se tato píseň může hlásit, je polskému sousedství nejblíže (nejnápedněji se to jeví u zásadního užívání apelativa ,,drvo'' ve všech pádech i číslech. Takové tvary jsou ovšem i v laštině: stama, stade'' a dokonce i ,,skel'' - odkud (Kott VII). Příslovce je výstižné proto, že jde o vrhání klád shora na útočníky, proto ,,s-'' spíše než ,,-ot-'', Ve formách ,,stad, ottad, otsavad'' atd. se asi také skrývá nějaký relikt jmenného sklonění zájmen jako ve formě ,,ze vsia lesa'' z téhož textu. -- Forma ,,iděže'' není ani v PV: ,,ruče bych lecial, kdě má milá chodie'', ale zde může jít o spojení těsné a se vztahem ,,neurčitým'' --letěl bych, kdekoli....
Spojk y vět časových jsou v našich textech poměrně mnohotvárné, asi proto, že tyto věty byly mezi příslovečnými snad nejčastější -- a také k nim bylo v tomto žánru nejvíce příležitostí. Máme zde: až, než, prve než, kdy(ž), kda(ž), kehdy, gda, jeda, ježe, jegda, jeli, doňadž, doniž, doňudž, donědže, jakož. Pochopitelně chybí ,,co, zatím co'' a různé ,,krásné'' složeniny jako ,,kolikrátkolivěk'' atd. Zda byly v RZK individuální významové rozdíly mezi ,,kdy, kda, kehdy'' již nemůžeme rozpoznat a řekl bych spíše, že tu jde o diference krajové. Protože je v ,,kehdy'' asi skryt ,,god7 nebo ,,godina'', je možné, že tu byl původně význam iterativní. Mimochodem: byly činěny námitky dokonce i proti existenci této spojk y (Weingart). Jako děj opakovaný by bylo možno chápat slova v LS ,,Kako bych jáz vody nemútila, kegdy sě vadíta rodná bratry'', jako by byl smysl ,,rmoutím se, kdykoli...'', ale dokázat to nelze. Iterativní funkce je však nepochybná v EJ: kegdy že taká znamenia činiéše, nevěrichu veň''. Ale v RK je ,,kehdy'' ve významu latinského historického ,,cum'': ,,kehdy slunce dokročí póldne, kehdy paže biéše dorostla, kehdy sě zatemníše noc, kehdy biéše pět sluncí, kehdy docházéše posleda vojév''. Vždy je hlavní věta na tomto předvětí těsně závislá, proto by se spojka s komponentem ,,jo-'', rigorosně vzato, zde neuplatnila. Ale třikrát je v RK ,,kehdy'' v ,,gnómách'', v přirovnáních a při ději neaktuálním, děj lze chápat i jako děj opakovaný: lev... kehdy nastřelen...žene (přirovnání), mrak...kehdy hrozí posúti úrody; luna, kehdy nad...šumy vznide. Jinak užívá pěvec Jar. -- vedle uvedené spojk y -- výhradně ,,když'' (tak i ve Sbyh. v podmínkových větách), ale v Lud., Záb., a v lyrice je ,,kda(ž)''. V RZ je obé, ale blíže nelze nic říci, neboť po verši ,,kda sě sněchu leši i vladyky...'' zeje mezera. Vedle toho ,,kdy se slyše ...sestra, sprosi kněžnu....''. je možné, že v prvním případě šlo o děj déle trvající proti druhému uvedenému souvětí s jednorázovým ,,slyše''. Spojk a ,,až'' je jednou v RK: i by bojeváno...až noc konec bojém sdiéše. Celkem tu není rozdíl proti nové češtině, až snad na splněný Bauerův požadavek (Vývoj, str. 227), aby ,,se děj hlavní věty nestačil rozvinout před nástupem děje druhého''.
Komponent ,,jo-'', arci adaptovaný, je v EJ velmi často. Je to archaismus , který by sám o sobě měl stačit k odůvodnění pravosti textu. Příklady: ,,dav...gda slyšachu (z ,,jegda''), jachu letorosly; se reče Esajas, jegda vidě slávu jego; večeria učiněna, jeda diabol juže posláše v sredce (viz lat. ,,cum inversum'' - Iam ver appetebat, cum Hannibal castra movit'' -- spojk ová věta je důležitější než věta ,,hlavní'', která je tu jen časovým vymezením děje); jeli vzě pasnicu, prepása sě (Ježíš), zde by bylo skoro vhodnější souvětí souřadné; godina ide, ježe rozprenete sě (opět ,,cum inversum''). Hlubší ,,příčinný'' vztah je ovšem uvozen spojk ami s komponentem ,,ko-'': ,,Se kda reče, jeden...dade'' (políček Ježíšovi - sluha v viděl v jeho slovech zpupnost).
Dosud byly probírány případy, že časová věta dějově předcházela průběh věty hlavní nebo byla s ním současná; také umístěním stávala na prvním místě. Opačné případy nastávají při ekvivalentech novočeského ,,dokud''. Zde převládá v našich textech komponent ,,jo-'', objevující se ve formě ,,je'' a také ,,-i-'', protože smysl byl zpravidla určitý, reálný. V latině jsou spojk y ,,dum, quoad, donec'' a další také mnohem častěji s indikativem. Výborný je příklad v Čest. 18, 4: ,,duše po drvech (t.j. létá), doniž mrtev nesžen'', neboť duše je odsouzena k bloudění až do skutečně vykonaného, reálně pojatého pohřbu těla. Tvarem, ale ne logickým smyslem se tu liší RK výrazně od EJ: ,,chodiete, doňadž světlo imáte; doňudž světlo imáte, věríte''.
Ostudná je námitka proti časovým větám s ,,neže'' ve významu ,,priusquam''. Bauer (výše uv. spis, str. 229) věnuje delší úvahu vývoji této spojk y a dochází k závěru, že pouhé ,,než'' je mladší než ,,dřéve než'' nebo ,,prvé než''. Jediné doklady (ze Zikmundovy skladby) ,,než(e)'' jsou prý z RK a tedy patrně neplatné. Přesto cituje sám Bauer dva řádky nad tímto tvrzením doklad z Leg. Kat. ,,za žádného nepójdu muže, nežť jej odhlédaji''. Ve skutečnosti je ,,než'' starší nebo aspoň domácí proti ,,dřéve, prvé než''; tyto rozšířené výrazy jsou asi kalky latinského ,,priusquam, antequam'' nebo i řeckého ,,prin an, poteron é''. V Čest. nacházíme: ,,neže sě poznaje...stúpíš; neže slunce stúpí, dojdú voje''. Opačný chronologický postup (,,než'' jako mladší) by bylo v rozporu s celkovým vývojem spojek od jednoduchých ke složitějším; vždyť ke spojce ,,až'' také nežádáme nějaké ,,tehdy... až''. Dále: původní ,,ne'' znamenalo srovnání dvou pojmů ,,jsem starší než ty'' značilo vlastně ,,jsem starší, ne ty''. Tento způsob přešel i k časovému porovnání dvou dějů: slunce ještě nedosáhne vrcholu...když dojdou vojska. Tento vývoj je pěkně vidět u dokladů jako v Hrad. 14b: ,,vložichu jej v hrob a ne tak kláštera ješče biéše dočinil'' nebo v Baw. str. 304, v. 113 ,,byl hotov než komorníci'', t.j. ,,byl jest hotov k službě jejie dřiev než komorníci''. Také ESSJ 2, str. 458 ukazuje na vývoj z ,,ne'' na příkladech: ,,nezapěje kokot, až mě zapříš třikrát (str. 449) a ,,raději uzřu smrt všeho rodu svého, nepotúpi...jazyk svého, str. 461. Nám by ovšem stačily verše z Jar.: Dlúho vlasti v míře biéchu, ne od vzchoda búřa vstáše'', kde by mohlo stát i ,,než'' a souvětí odporovací by se změnilo v časové. Pro obhajobu tohoto ,,neže'' v Čest. lze uvést i důvod etymologický: jestliže adv. ,,dřieve'' souvisí s ,,dřevo'', jak někdy čítáme (dřevní=starý), nemohlo existovat v našich textech, které vůbec neznají ,,strom'', užívajíce místo toho ,,východního'' výrazu. Proto zde přicházelo v úvahu spíše ,,prvé, než'', a také je máme v EJ: oslavi mě, Otče, oslavú, juže imějech prvé, neže li svět biéše, u tebe''. A ještě další důvody přinesl J. Skulina, Sev. mor. nářečí, Praha 1964, str. 152: typ ,,dříve než'' znamená nerušené ukončení dvou dějů (dodáváme, že je to i vhodnější pro charakter ,,pravých'' stč. textů proti vzrušeným písním RZK), typ ,,než'' se kladl spíše při náhlém přerušení děje: ,,než sem koňa zapříhl, už sem byl spocený''. Kdo se dá přesvědčit spíše dokladovým materiálem, nalezne v nově vydávaném Stč. slovníku (str. 914) přes deset příkladů, a to ještě nejsou všecky. Chybí tu např. nejstarší Žalt. glos. 119a11: ,,než sě vytrhne...fenum tectorum, quod priusquam evallatur exaruit''. Mladší žaltáře tu mají skutečně ,,dřéve'' nebo ,,prvé než''. Dále ještě v Kron. Tur. I, 49 ,,Turci na křesťany, než by se nadáli, připadnouti a je přikváčiti mohli''. Tvar ,,neže'' sám (místo ,,než'') je ovšem starobylý a je doložen např. v Hrad. Pláč sv. Mařie, v. 279. - Námitka Bauerova je přejata též Komárkem ve Sborníku a bude možná ještě mnohokrát opsána do jiných odborných publikacích, ,,dřéve než'' vyjde pravda na povrch.
Dominantou vět srovnávacích je v RZK ,,jako''. Této spojk y je užíváno jak při protikladu dvou jednoduchých pojmů, tak i při porovnávání celých vět (při srovnáních básnických). První typ: ,,lepá Kublajevna jako luna'' 24x, souvětí s ,,jako'' má 7 dokladů (typ ,,jako zora po jutru sě sieje, tako sě dci...siéše''). Přesnost je naprostá, komponenet ,,ko-'' se tu nemohl uplatnit, ač jej uvádí na místech nenáležitých Bauer (Vývoj, str. 260), dokonce i v Leg. Jid. Korelace je tu ,,jaký - taký'' (samozřejmě ne ,,takový''), v jiných ie. jazycích je pochopitelně indikativ. Stejná bezchybnost se zaznamenává i v ostatních našich textech:EJ Jezus sěde na ně (osle), jako že pisáno jest; jako reče mi Otec, tako mleviu; MPKV: jak róže z pupy jdůcie po rose žž e, celovách...; PV: sleviček pěje veselo i mútno, jako jeho srdéčko čuje radost i žel; LP: ščedie, jež jako slunce hledě...
V RK je doloženo též archaické ,,vňuž'' s původním významem snad ,,v tu chvíli'', příp. ,,v tu mieru'' (ESSSJ 2, str. 725). Spojk a velmi stará, Bauer má jen tři doklady na tento význam, jenž je i v Jar. 2x: ,,Tateré...oklučúce ny vňuž vlci ovce; Tateré..na koniech vňuz hemzechu'' (jako by se hemžili, byli jako hmyz). I na Proužcích je ,,Vňuž'', pochopitelně bez kontextu.
Věty účinkové jsou nejčastěji řízeny spojk ami ,,ež'', případně korelací ,,tako...že''. Jar. ,,Tako krupo je... hnachu, že je jak zvěř...rozprnuchu''; ot ramene kyčlu protče, takož spade bezduch; jednou bez ,,že'', způsob velmi starobylý (Bauer, str. 271) ,,i tak unavena běsta, oba z dráhy vystúpista.
U vět důvodových převládá základ z bývalých demonstrativ, neboť jde o smysl reálný. Latinský ,,konjunktiv cizího mínění'' nemá ve slovanských jazycích přímé obdoby. Spojk y jsou v našich textech ,,že, jako že, jeli (že), ježe''. Mladší a tudíž nedoložené by byly ,,poněvadž, jelikož, protože'' aj. RK: přijde radost...v srdce, (jinochovo), že svú milú chová...'' EJ: reče že se, ne jako o chudých slušáše jemu, neže jako že zloděj biéše; (Ježíš) jeli milováše svoje...do koncae milova je; nejesum sám, ježe Otec se mnú jest; ať syn tvój oslaví tě, jako že dal jesi jemu vládu pleti; stáchu že chlapi...u uglé i zgreváchu sě, ježe zima biéše. Zde je zvlášť dobře vidět vývoj od jednoduchého ke komplikovanějšímu: základu ,,jo-'' je původně využíváno jako demonstrativního zájmene, později přešlo jako ,,universální'' ,,je-(že)'' do vět obsahových, časových a nyní i důvodových s prvotním smyslem asi ,,hle, tak...''.
Věty účelové se neliší příliš od žádacích ani konstrukcí, ani spojk ami, a proto je probíráme současně. Spojk y -- nejstarší -- byly: ,,ať, ati, by, aby''. V našich textech chybí ,,nech, nechajť'', neboť tu ještě plně žil slovesný význam (EJ: nechaj jejé, ať v den pogreba mojego schová ju - masť). Nestřetáme se také se složenými spojk ami typu ,,leda by'' aj. V RZK převládá pouhé ,,by'': by vzmodlichu sě Bohu, by je spásal; rozstúpichu sě, by sě lsknula braň; kněz káže, by sě páni sněli; káže kněz, by Ludiše stanovila (tak i ,,by knieni stanovila''); by sě válely klády. Ale je tu již také ,,aby'', možná i z důvodů metrických: Kublaj káže...kúzelníkom...aby zvěst ovali... Pestřejší obraz skýtají tyto vazby v EJ: nechajte...ať schová ju(masť); pridechu, aby Lazar viděli; poznachu (t.j. rozhodli se), aby i Lazar zabili; vstúpichu, aby sě poklonili; chodiete, ať temy vás nepostigú ; věrite v světlo, ať syny světla jeste; bez předvětí: aby reč Esaje prorokova naplenila sě; Bog otvredi jich sredce, ať nevidá očima; nepriznachu, aby iz synagogy nevyvregli sě; pride godina, aby prešel...k Otcu; diabol posláše v sredce, aby predal jej Judas; netreba jest, aby kto tě otázal; oslavi syn tvój, ať syn oslaví tě; dal jesi...vládu, aby...dast (takto - chyba z nedbalosti, písař ztratil kontakt s textem, neboť mezi větou hlavní a účelovou je delší vložka); se že jest život věčen, abychu poznali tě...
Věty podmínkové jsou v našich textech dosti různorodé, i když počet dokladů je nevelký. Při reálném vztahu je spojk a ,,li'', dvakrát i ,,kdaž''; při potenciálnosti, jak se zdá, se kladlo ,,ač, ače, ač li'', při ireálnosti ,,by, kda by, kdy by''. Spojk y jako ,,jestliže, pakli'' jsou nepochybně pozdější a vlastně i méně správné -- deetymologisované a při ,,jestli-'' se dá mluvit o anakoluthu . Reálné souvětí v RZ: Rozrešite moje výpovědi, budetě- li... (subjekt - výpovědi!) Nebudetě-li u vás po rozumu, ustavite... V RK: Pohynem-li...smrť bude...zaměřena; vzdámy-li sě, sami vražbu...spáchámy; kdaž hada potřieti chceši, na hlavu najjistěje; Čemu sě junoší chovati, kdaž sú dobří ludie? Jednou je tu ,,ač'': zastyďte sě, ač sě hrdinami zváti chcete. Smysl je mírně omezen, asi ,,pokud, jestliže ovšem''. Koncesivní -- připouštěcí význam toto ,,ač'' v našich textech ještě nemělo. Archaický podmiňovací význam se ztrácel od 14. století a staré ,,ač'' bylo nahrazováno srozumitelnějšími spojk ami (Bauer, Vývoj, str. 308, pozn. 8). EJ: ač zreno žitno umrelo nebude...ostanet; ač li umrelo bude, velé ploda prinese; ač kto mě slúží, mene sleduj; ač tě neumyju, neimáši čaesti se mnú. Původ ,,ače'' je ovšem zájmenný, jak jsme osvětlili v úvaze o zájm. ,,če''.
V ireálném souvětí bylo nejstarší spojk ou pouhé ,,by''. proto je i v RK čtyřikrát v Zez. ,,by vezdy jaro bylo'' (tak i ,,léto, jeseň, děva sama''). Závětí je tázací: kak by zrálo (žito), kak by mrzli klasi, kak by děvě těžko bylo. Dále v Jar. ,,juž by jim byli odoleli, by nepřišli čaroději v nově''; o něco novější je ,,kdy by'' (třikrát v Kyt. ,,kda bych věděla'' + kondicionál přítomný); ve Skř. ,,kdy by'': kdy bych pérce iměla, písala bych; ve Sbyh. 3x: kdy by tobě bylo srdice udatno, kdyby tobě byla... drápy, kdy by ti byl ...nosec. V závětí je vždy ,,ty by si válel...vydřel...zabil''. Rozdíly forem ,,kda - kdy'', dokonce i v mladší vrstvě RK, je výmluvný a svědčí o různém krajovém původu písní.
Spojk y ,,jestli, jestliže'' chybějí v našich textech i proto, že se dává zhusta přednost typům nesponovým.
Věty přívlastkové (a různé vztažné). I zde platí pravidlo, že při volném vztahu přichází základ zájmene ,,jenž'', při těsném, původně interogativním zájm. ,,ký, kaký'', jednou i ,,kteraký'', tedy tam, kde lze vidět opravdovou hypotaxi. Jako ve všech ie. jazycích, je tu nutno vidět věty vztažné, ale zárověň podmínkové, nepřímo tázací aj. Vyjdeme-li z větných členů, jaké jsou těmito větami zastupovány, dostáváme ovšem věty ,,podmětové, předmětové, přívlastkové'' aj., ale hodnota spojení ,,dva syny, jejú hlasy přecházesta v mužská'' a ,,ustavite nález, ký by směril rozvaděná bratry'' je zcela jiná. První věta by mohlo být i hlavní -- demonstrativní a parataktická, druhá je účelová vztažná, i když jsou obě ,,přívlastkové''. Dnešní mluvnice k těmto rozdílům velmi málo přihlížejí.
Takové ,,parataktické'' vložky jsou v našich textech velmi časté, a proto uvedeme jen typické příklady: gore ptencém, k nim sě zmija vnorí (nejstarší úzus, ve stč. textech vzácný, i když bezpečně doložený, se obešel ještě bez příklonného ,,že''). Tak i výše citovaný verš ,,dva syny, jejú hlasy...'' Příklonné -že je ovšem také již v RZ: ,,gore mužém, imže žena vlade''. Mohlo by se zdát, že by tu patřilo spíše ,,kým'' nebo ,,kterým'' (t.j. ,,jestliže jim vládne žena''), ale jde tu o pravdu povšechnou jako v latinském ,,bonis nocuit, qui malis pepercit'' -- jen v závislosti by byl konjunktiv. Dále v LS: ,,roda...jenže pride'', ale ovšem ,,vyberúce vladyku, ký v sněmy chodí (který by chodil), kdežto ...pravdu, juže prinesechu otci naši'' musilo znít takto, jde o pravdu známou, samozřejmou, po předcích zděděnou. Zájm. ,,juže'' se tu váže také na ,,určitost'' pojmu ,,pravda'', který je tu důsledně a správně v akusativní rekci. RZ je v užívání ,,ko-jo'' nejpřesnější slovanský text, který znám.
Také RK má jen útvary ,,správné'': dci, juž zabili; chluumku, na němž Máti Božia divy tvoří; Vojmír i jeho dceř, jež zaje (Kruvoj); a výše citovaný doklad ze Záb. Naopak je u podmětové (a zárověň podmínkové) věty základ ,,ko-'' v Lud. ,,Kto sě chtějú se mnú bíti, těm v ohradu siemo jeti''. Jde tu o subjekt zatím neurčitý: chce- li se kdo se mnou bít, ať přijde. Bylo by možné i ,,ti, již sě chtějú bíti'', ale to by se vztahovalo na určité zápasníky, všechny přítomné rytíře. V ,,pravé'' stč. literatuře se již tyto rozdíly stírají (Bauer, Vývoj, str. 197). V RK není žádnéodchylné užití ,,jenž'' za ,,kto'': palováše, kto téci móže (pokud); za mnú, kto tak smýšlé (jestliže), by vzad byli, kto v předě biéchu (neurčitě chápaná část vojska); kto chtie na sědánie (lat. ,,qui velint...'') za mnú. koho vy žízň trápí; komu zdravie, komu drah živótek, tomu... milosti ždáti; kací bozi v cuziej vlasti, takým sě klaněti (quicumque dei). Jinak ke ,,kaký, kteraký'' viz doklady při úvaze o nepřímých otázkách. V EJ je ,,jenž'' atd. monopolní všude, kam patří. ,,Judas, jenž... prodade; se, ježe sláše sě, nošáše'' (vše to, co se dávalo do měšce); korelace ,,se - ježe'' nahrazuje ,,če'', které by bylo též možné (pokud se tam dávalo); Lazar, jejže vzkriesi; dav, jenže pride; král Israel, jenže ide; pogané něterí z nich, iže (jiže?) vstúpichu; Pilipp, jenže bě...dav, jenže stáše; reč, juže reče (Esaias); Otec, jenže mě posla; ježe jáz mleviu, jakože reče mi Otec, tako mleviu (zde je pěkně vidět určitost zájmene, jde o věčné pravdy Evangelia (; svoje (t.j. věci), ježe biéchu v světě; pasnicú, júže bě prepásán; vsě, ježe dal jesi jemu; Jezu Christa, jego že poslal jesi (Bůh Otec); dielo, ježe mně k činěnice; (Kaifáš) jenže bě papežem; učeník drug, jenže bě znám; tieži sě těch, iže slyšáchu, če mlevich; vědá oni, ježe rejech jáz. O božích výrocích je všude ,,jenž'', násobené ještě korelací se ,,sij'' nebo ,,ten, ves'' atd. Ale proti tomu ovšem ,,ač kto mně slúží; ač kto mně poslúží; kto lúbí dušu svoju, predá ju, i kto nenávidí duše svoje, střeže ju'' atd.
Proti veršům ze Záb. ,,jako Lumír, ký biéše pohýbal Vyšehrad i vsě vlasti''... byly činěny námitky. Předně vůbec proti existenci zájm. ,,ký''; Bauer, Vývoj, str. 158 uvádí jen ,,ké'' (absolutně) ,,jest pilné poznati, ké j' cěsta pravá'' (Štít.) aj. Ale týž učenec cituje také Pas. MA 174 (G) ,,v kúž hodinu zapovědného ovoce sniete, smrtí umřete''. U Kotta (VII) je citát z 18. století z valaštiny ,,nevaď sa o maličkosti, zvláště o kej nevíš''. Jiné příklady u Zubatého, viz níže. Vážnější se tedy zdá námitka Zubatého I, 1, str. 205 nn., kterou je nutno citovat doslovně: ,,Jest počítati k nejhrubším chybám padělaných rukopisů (sic!), že užívají zájmene ,,ký'' beze všeho za zájmeno vztažné (,,jako Lumír, ký slovy i pěniem biéše pohýbal Vyšehrad i vše vlasti'' a pod.). Ale: předně je zájm. ,,ký'' v R jen dvakrát, v Záb. a v LS -- druhé místo jsme již tozebrali -- nález, ký by směril...bratry''. Není tedy Zubatého doložka ,,apod.'' nebo plurál ,,užívají'' na místě. Dále se u Zubatého nedočteme toho nejdůležitějšího, že je totiž ,,ký'' zájm. složené z obou základů ,,ko-'' i ,,jo-'', tedy z původního ,,k7j6'' změnou napjatého jeru. Již tím je dána možná dvojí funkce zájmene, které bylo jak tázací, tak i zvolací a přací. Významy za dnešní ,,kéž'' jsou i v textech velmi starých. Ostatně je ,,ký'' někdy také ,,určitě vztažné'', jak se dočítáme ve Stsl. slovníku 16, str. 97, kde je ekvivalentem za řecké ,,hos'': ,,izbyv7 sodij nožd6nych, cii službo tělesno prěm7še... pokušajete se, cii Boga našego vyš6ni se tvorite''. Jiné stsl. památky tu mají ,,iže''. Domnívám se však, že uvedený citát ze Záb. není prostá věta vztažná, ale spíše bych místo srovnal s latinskými větami účinkovými vlastními: ,,ut (Lumirus (erat), qui verbis cantandoque...commoverit''. Jak známo, jsou v latině tyto věty odchylné tím, že se neřídí pravidly o souslednosti časové. Mohli bychom také upravit větné členění a chápat verše takto: Lumír - jaký to byl hýbatel! Dostali bychom větu nikoli prostě vztažnou, ani tázací, ani prostě demonstrativní, ale zvolací, asi jako běžnější obraty typu ,,kýho výra'' apod. Citované místo ze stsl. jsme vybrali též proto, že se po jedné stránce podobá inkriminovaným veršům ze Záb: ,,zbavi se násilných soudců, kteří přijavše službu těla...se pokoušíte... a činíte se vyššími nad Boha našeho''. ,,Cii'' je zde zdůrazněním vlastností negativních, zdůrazněním velmi pádným, kdežto v Záb. je ,,ký'' provázeno slovy obdivnými. V takových případech se ve stč. užívalo již běžně zájm. ,,kaký'', jak uvádí Bauer ( uv. spis, str. 130) ,,vizte, kakť na nich zlato hoří! Znamenajte, kaký to byl lud!'' Při méně pathetickém projevu bylo ve stč. ,,jaký'': ,,vizte, bratři, ... jaký hřích byl''. Výpad Zubatého je velkého učence nedůstojný a obrana jej neměla nechat projít bez náležité odpovědi.