11.9 Celkový rozbor 'thema - rhema' v RZK

Níže podávaný výklad se částečně liší od běžných teorií, podávaných k těmto otázkám v novější odborné literatuře. Je to vynuceno několika činiteli: předně jde o památky staré, jež nelze plně podřizovat kriteriím dnešních mluvnic. Ukázali jsme již, že sloveso v nich hrálo důležitou roli, že nebylo pouhou spojnicí pojmů, ale plnohodnotným významovým činitelem. Proto je nebereme nikdy za část ,,thematu'' -- základu výpovědi, ač ovšem mohlo být ,,rhematem'' -- jádrem (např. ,,i otskoči Luděk'').  Dále jsme povinni vidět v našich textech početnější samostatná myšlenková ,,kóla'' -- úseky než ve dnešním jazyce. Tak považujeme vokativ , provázený ostatně větším množstvím citoslovců  než dnes -- za samostatnou větu; přechodník  může být ,,autonomní'' syntaktickou součástí, převládající parataxe  činí děj plastickým a dává mu rychlý spád.  Dále jsme i zde podporováni nebo naopak brzděni vynucenou apologetickou tendencí.

Kapitola může sice dokazovat pravost našich textů jen nepřímo, ale je velmi vhodná k rozlišení žánru jednotlivých skladeb RZK. Odpůrci většinou uznávají, že původce Záb. není totožný s původcem Jar. nebo lyriky a také provenienci RZ považují leckdy za odlišnou od vzniku RK, ale zde to můžeme dokazovat metodou, blížící se poněkud vědám exaktním.

Pro zjednoušení věci se vracíme k Trávníčkovu terminu ,,členy  průvodné'' tam, kde jde o slova ,,postradatelná pro základní smysl věty nebo promluvy''. Při členění  textu RZ a RK přidělujeme každému syntaktickému celku, tedy souvislé myšlence, jedno ,,rhema'' - jádro. Themat nebo základů však může být v našem pojetí více. Akceptujeme-li větší počet členů  průvodných, dostáváme se lépe k holé kostře logické stavby vět. Byl by tedy verš ,,Z črna lesa vystupuje skála'' značen ,,algebraicky'' PZSJ: z črna - člen  průvodný. lesa - základ, vystupuje - sloveso, vyjadřující ,,děj'' , ovšem i ve funkci ,,spojnice'' a skála - jádro. Základ je v RZK čtverého druhu:

1.

Z1, objekt, který se vyskytuje v textu podruhé, tedy slovo, jež bylo v předchozí větě jádrem: příklad jsme již uváděli - ,,Z črna lesa vystupuje skála, na skálu vystúpi silný Záboj . Druhý verš by bylo možno vyjádřit ,,Z1, SJ''. Způsob velmi starý, jak jsme již uvedli: byl jednou jeden král a ten král měl tři syny''. Zvlášť časté je toto spojování vět v Čest.

2.

Z2: pokročilejší nebo kultivovanější způsob vzniká, nahradá-li se Z1 synonymem nebo výrazem, jenž předcházející základ nahrazuje: Jar. ,,shluče sě tu množstvie v jdenu sílu (zaměřichu vsici v jednu stranu'', tedy SPZJ ( SZ2J

3.

Základ, splývající se ,,zamlčeným'' podmětem, tedy thema myšlenkové: V tom temná noc posula vsiu zemiu (rozvali sě k zemi i k oblakóm (Jar), PZSJ ( Z3 SJ

4.

do děje je uváděno nové thema, např. v Jar. po zrádném projevu Věstoň ově ,,tu Vratislav jak tur jarý skoči''. - PZ4PJ.

S tímto posledním příkladem těsně souvisí otázka, kde vidět základ a jádro ve větách tázacích. Srovnáním s jinými jazyky starších stadií a s obdobnými jevy vyplývá, že jádrem je tu tázací slovce, ostatní části věty je nutno hodnotit jinak. Důvody: předně odpovídá poloha jádra (na počátku věty) naší thesio primárnosti jádra před ,,základem'' ve starším jazyce. Dále si nedovedeme dobře představit, že by byl základem pojem zcela neznámý, na nějž se ptáme; a konečně jsou plnohodnotné věty, které se skládají jen z toho jednoho slova: ,,Kampak?'' Tak již ve Sbyh. ,,Kto to?'' Nebo v Čest. ,,Kto rozplaka vaše hlasy? Kto? Vlaslav ?'' Nepřímo nás podpírá i čtvrtý důvod -- ,,profesorské'' a stalisty právem odmítané, ale s dnešním vývojem intonace  a větné stavby shodné kladení otázek typu ,,Iliadu složil kdo?'' Dáváme tedy za pravdu Mathesiovi proti Trávníčkovi a Danešovi (Daneš, uv. spis, str. 81 nn).

Dále je nutno řešit případy jako Kopečného (Základy, str. 158 nn.) ,,jednomu chlapci přejelo auto nohu''. Podle Kopečného je ,,ta noha'' trochu v pozadí, ač by ji Daneš asi prohlásil za ,,centrum jádra''. Co by se však stalo, kdybychom k této větě ještě připojili ,,s následky trvalé invalidity?'' Předpokládáme-li, že se o autu již mluvilo předtím, vznikne tu schema ,,Z4''jednomu chlapci,,S''přejelo,,Z1''auto,,J''nohu nebo dokonce Z4SZ1Z4'J, kde ,,Z4''' bychom brali jako ,,nohu'' k ,,jednomu chlapci'' a ,,trvalá invalidita'' by se stala vlastním jádrem; v tomto systému by bylo ,,jádro'' ovšem pokaždé jen jedno. Dostáváme tím jakési řetězce, tvořené řazením pojmů za sebou tak, jak se děj odvíjí v líčení skutečnosti. Pro nás je tu důležité, že by se pěvec nikdy takto nevyjadřoval a děj, který je v našem případě stěsnán do jedné věty, by rozdělil do více vět parakticky navazujících.

Jako ,,Z2'' počítáme v níže podaném výpočtu i básnická přirovnání jao Záboj e proti Luďkovi ,,dub proti dubu zřieti''.

Jako tázací zájmena  nebo příslovce, bývá i běžné ,,jádro'' na počátku věty, zejména u vět nominálních. Je to způsob praindoevropský, svědčící také pro důkaz naší theorie o prioritě ,,jádra'': ,,Tris makares Danaoi; beati possidentes; argaleon, basileia, diénekeós agoreusai; thrice blest whose lives are faithfull prayers (Tennyson ); all haile! (Macbeth); how true that there is nothing dead in this Universe (Carlyle ). Tak i v RZK: gore ptencém; trudno váleti s těmi vrahy'' aj.

Uvádíme statistiku Z1, Z2, Z3 a Z4 v RZK, ač jsme si vědomi její subjektivnosti; záleží tu na individuálním posuzování díla. Přesto se domníváme, že přehled splňuje svůj účel -- zdůraznění různých stylů v jednotlivých skladbách, žánrově ovšem odlišných. K srovnání se ovšem nabízejí též jiné epické skladby jiných národů. ,,P'' zanmená ,,průvodný člen'',  je-li delší:

Výpočty v % by nebyly směrodatné, neboť některé syntaktické celky nemají v našem pojetí žádný ,,Z'' a některé zase více než jeden. Z přehledu plyne, že nejvíce Z1 je v textech, jež máme za starší. Ale týž typ je poměrně hojný i Ol., zato je vzácnější v Jar. -- a zde je zase opačný poměr v propočtech Z4. Měl tedy pěvec Jar. větší obraznost a ovšem i smysl peo nečekané uvádění osob do děje proti pěvci Ol., kdy pozorujeme jakousi stereotypnost; snad byl, jak ještě uvidíme, autor Ol. nadanějším lyrikem než epikem. Markantní jsou také rozdíly v počtech členů  průvodných. Zde se Jaroslavu blíží čestmíe, jehož pěvec měl schopnost uvádět různé válečné podrobnosti při popisu obléhání Kruvojova hradu a jinde. V Jar. je hojně zastoupen i Z2, opět znak větší umělosti a schopnosti variací; není tu však ona pravá lidová neb orální ,,úspornost'', která žádá, aby týž pojem byl doprovázen i týmž epithetem apod. V LS je ,,Z4'' málokdy. Je to znak pomalejšího dějového postupu a další důkaz, že tu máme jen zlomek delšího souvislého eposu . Z3, svědčící o živosti předváděného děje, se drží v celém RK celkem v rovnováze. Propočty pořadí ZJ - JZ dokazují, že logická stavba R není novočeská. Zatím se nepouštíme do srovnání s Hankou, Lindou, Svobodou, Markem, Jungmann em, ,,Velkým Neznámým'' nebo jinými potencionálními padělateli. Předběžně uvádíme, že Lindův úzus je po všech stránkách úplně jiný. Hanka odpadá vůbec, protože jeho původní básnická činnost byla nevelká a protože, pokud je zachována, je poutána rýmem na tolik, že zjišťování pevných základů pro autorův slovosled  by bylo ilusorní.

Úvahy o logické výstavbě delších úseků, by patřily spíše do stylistyky. Jedno však je třeba mít na paměti již nyní: orální pěvec je ,,pořádkumilovný'', to znamená, že děj nebo popis pokračuje podle nějakého jednotícího principu, buď v čase nebo v prostoru. Není tu ,,preromantické'' nebo ,,romantické'' přeskakování s přemětu na předmět (viz třeba Lindovo líčení Vyšehradu v ,,Záři nad pohanstvem''). Jestliže sedá kralevic Marko na koně, líčí pěvec oře i jetdce zpravidla ,,shora dolů''; obdobně jdou za sebou vrstvy Achilleova štítu v Iliadě aj. Všimněme si aspoň hlavních analogických  příkladů z RZK, na prvním místě často napadených ,,novodobě romantických'' veršů v Ol: Aj, vsia Praha mlčie v jutřniem spaní (Vlatava sě kúřie v raněj páře) za Prahu sě promodrujú vrši) za vrchy vzchod šedý  projasňuje). Toto ,,moderní'' líčení je ve skutečnosti lidové, ,,prostonárodní''. Bojovníci hledí přes Prahu na východ a jedním směrem se jim objevuje (vedle ,,kraje lesa'', u něhož stojí a o němž se vedla řeč už dříve) Praha - Vltava - vrchy - východ slunce. Nebo v Jar. ,,Vzhóru, bratři, vzhóru'' vola Vněslav / uderi svým mečem na ščít střiebrn / i chrúhvú výš nad hlavú toči.

,,Vědecká'' námitka, že by k tomu bylo třeba tří rukou, se vyvrací sama; jde tu o popis tří různých signálů: slovného - volání, které slyší jen nejbližší (snad podnáčelníci); úder meče o štít je hlasitější, zamávání korouhví je nejzřetelnější a platí celému vojsku. Stejný postup se jeví v rozmluvě jinocha s holubem ve Sbyh. ,,ty bys bojoval s krahujcem - vyrval mu svou milou - zabil jej''. K tomu patří i další paralelismy: srdce - ostré drápy  - smrtící zobák na straně jedné a srdce - zbraně  - smrtící mlat na straně druhé. Takových případů lze uvést mnoho.

Z různých rozborů jiných starých památek, blížících se duchem našim textům, citujeme ve výtahu aspoň dva: A. V. Solovjov , sborník Literaturnyje svjazi drevnich Slavjan, Leningrad 1968, str. 333 dovozuje, oč hutnější je ,,Igor''  proti ,,Zadonštině''. první je úžasně úsporný, sled podmětu - slovesa - příslovečných určení je důsledný, i když s variacemi, kdežto v Zad. je rytmus zhusta porušen přídavky nebo zbytečným opakováním. J. Tichá,  ,,Stč. básně 14. a 15. století složené bezrozměrným veršem'', Praha 1969, str. 13 nn. zkoumala příbuzné otázky v Dalimilu i jinde a zjistila, že veršů ,,významově expletivních'' (t.j.takových, které doplňují formu, rým apod., ale nic nového do děje nevnášejí) je v Dal. nejméně na počátku, později však jich přibývá. Je to nesporně tím, že se autor v prvních kapitolách své kroniky přidržoval starších pramenů, patrně Kosmova ,,bájného vyprávění starců'', možná i RZK z doby, kdy byla orální poesie  v plném rozkvětu, po jejímž zániku nebo oslabení nabýval ovšem na síle úpadkový jev rétorické, formalistní a leckdy nouzově stereotypní naukové prózy.

MPKV a PV nerozebíráme pro jejich přílišnou krátkost; ostatní naše texty jsou vázány na předlohy.